manga_preview
Boruto TBV 07

Boj proti Osudu 77

Vykračoval si ulicí se samolibým úšklebkem na tváři a pohledem zvednutým vysoko ke střechám, které obalovala mlha. Pravá střídala levou, ruce se kmitaly sem a tam stále rychleji a ve větším rozsahu a krev prudce vyháněná srdcem mu šuměla v uších. Vzrušení mu kapalo z vypoulených očí, kterým vévodily masivně dilatované panenky.
Adrenalinová nálož neodeznívala ani po dalších sto metrech, ani po dvou stech. Neustala vlastně od doby, co opustil arénu s novým titulem jounina a bílýma očima vyděšeně mu probodávající záda.
Ha!
Tak to by bylo.
Teď mu to ukázal, tomu zahořklýmu zm*dovi. To čuměl!
Nishin si samou záplavou energie poskočil.
To vejral voči, hajzl jeden. Vůbec nevěděl. Vůbec to nečekal! Jojo, tohle poznal. Dával si totiž moc dobrej pozor, aby byl ve správný pozici a mohl tak vidět ten senseiův…
Zašklebil se a s pachutí v puse si hlasitě odplivnul. Hustá slina přistála na kožichu psa, který se líně sunul proti němu. Když vořech zavrčel, Nishin ho se zamračením a staženým obočím nakopl do břicha. Kňučení a zvuk rychle se vzdalujících tlapek mu opět zvedl náladu a vyrovnal svraštěné čelo, pachuť v ústech ale zůstala.
Sensei.
Sensei.
Zatnul ruce v pěst.
Leda tak ho*no.
Žádnej sensei už není. Vlastně nikdy nebyl a nikdy taky nebude. Protože on je teď jounin. Ha? Ha?! Jounin! Nemá žádnýho senseie. Žádnýho senseie nepotřebuje.
Odplivl si ještě jednou, tentokrát do štěrku pod svýma nohama, a rozešel se po cestě dál.
V hlavě se mu opět začaly míhat myšlenky, jedna za druhou, třetí přes čtvrtou. Pátá pod šestou, když si rychle vzpomněl na to stupidní zadání a výraz toho konožskýho dementa, když zjistil, že budou muset bojovat spolu. A na klon toho starýho úchyláka, kterej na něj tak blbě čuměl i v aréně. Proč on? Proč ten ubožák? A pak sedmá, která se skloubila s osmou, když prolítával očima přeplněné tribuny a kromě prázdných bílých očí tam nenašel nikoho. Nikoho.
Pche. Copak neví, že tohle byly jouninský zkoušky? Že by měli prosit o to, jít se podívat? Copak neví, kolik by toho mohli odkoukat, od es jako je on?
Nával adrenalinu postupně utichal a Nishinovi začalo být špatně.
Nikdo z nich se nepřišel podívat.
Tskl a zlostně nakopl plechovku pod svýma nohama. Odletěla o pár metrů dál a s řinčením dopadla na druhou stranu cesty. Přímo před dva páry jiných nohou.
S nezájmem zvedl oči od země a vrhl ke dvojici otrávený pohled. Ten se však okamžitě změnil v radost a neutěšitelnou potřebu ničit, když spatřil, že to jsou ty dvě bu*ny.
Ubožák Setsuyaku, s vodrostlejma vlasama jak strašák do zelí a s vybledlým vytahaným tričkem, co ho utápělo jako moře. Bože, a ty ruce. Ty kostnatý ruce, na kterejch viděl snad každou šlachu. No fuj. Fuj! Odporný!
A vocas Nentou, kterej ještě furt po jejich duelu napadal na pravou nohu. Na obličeji čtyři zaschlý strupy, po kterejch určitě zůstanou jizvy, a na levým předloktí hojící se podlitina velká jak kráva.
Huh. Škoda. Stačilo málo a přišel by o ruku.
Vlastně…
Ušklíbl se.
Stačilo málo a byl by tuhej.
„Čus, bu*ny.“
Otočil se ke dvojici čelem a udělal dva kroky dopředu. Tělem mu projel pocit satisfakce, když Setsuyaku ztuhl a Nentou ho dvěma rychlými pohyby schoval za sebe. „No to je tak sladký, až se mi chce zvracet,“ falešně se začal dávit, chvíli na to ale opět nasadil typický úšklebek. „Tak jak to dneska šlape?“ Pohledem sjel na Nentouovu špatnou nohu a srdce zaplesalo radostí, když v jeho tváři spatřil bolest. „Až tak? No to je fakt smůla.“
„Co chceš?“ zavrčel Nentou. S pravou rukou lehce nataženou od sebe a před Setsuyaka vrhal na Nishina ostré pohledy, jejichž autoritu však podlamovala jeho vlastní nejistota a strach z toho, co by se mohlo stát, kdyby mu hráblo.
Nishin teatrálně pokrčil rameny.
„To ani nemůžu pozdravit své dva známé? No kde to pak jsme?“
Nentou se zamračil. „To tě rodiče neučili? Základům slušnýho chování? Teda teda, jeden by si řek, že tě vychovali líp.“ Nishin se rozzářil, když mu pohled padl znovu na Setsuyaka. „I když…očividně selhali i v jiných ohledech.“ Udělal další krok dopředu a liboval si ve ztuhlosti Nentouova těla, v těch těkavých očích, které hledaly cestu ven a nevěděly. V očích, které se ho bály. „Upřímně to fakt nechápu. Jako… s chlapem, to je jedna věc, že jo,“ rozmáchl rukama. Jeho hlas, ze samé euforie lehce roztřepaný, přesto však jasný a hlasitý, přinutil procházející ženu se zastavit a celé setkání pozorovat.
No tak to je pecka. To snad ani líp jít nemohlo!
Setsuyaku začal těkat očima z paní na Nishina a na Nentoua. Na čele mu vyrašil pot, tváře zbledly. I přes clonu Nentouova těla mohl Nishin vidět jeho třesoucí se kolena. „Ale je chlap a pak je…tohle,“ s odfrknutím ukázal na blonďáka. „Vždyť je mu vidět úplně všechno. Je jak kostra obalená kůží. Tohle fakt p*ch*š?“
Setsuyakovi se málem podlomily nohy, když paní hlasitě zalapala po dechu a okamžitě rukou mávla na další procházející paní, které něco rychle začala šeptat do ucha.
Nentou zatnul zuby.
„Tak sis pohonil ego. Fajn. A teď nám už dej pokoj.“
Nishin našpulil rty.
„No jak myslíš. Já měl za to, že se o tomhle lidi spolu baví. Není to přece tajemství, ne? Že spolu š***te. Ví to tady všichni. Hele, i támhle ubožákův otec. Kurejihari-san! Tady!“ zamával rukou do vzduchu.
Setsuyaku spadl na zem. Výraz zděšení v jeho tváři dobíjel Nishina jako elektřina.
Nentou si k němu okamžitě i přes bolest v noze klekl a očima začal skenovat druhý konec ulice, kde měl podle všeho Setsuyakův otec stát. Místo však bylo až na pár stánkařů úplně prázdné. Tělem mu probleskla zlost.
„Proč tohle musíš…,“ procedil mezi zuby. V očích ho zaštípaly slzy. „Prostě… prostě už přestaň! Prostě už ku**a přestaň!“ Jeho hlas zněl ulicí jako zvon a svým obsahem lákal další a další procházející.
Nishin pokrčil rameny.
„Ne.“
„Přestaň!“
„Ne.“
„Nishine.“ Všichni tři ztuhli, když na ně ze střechy uhodil známý hlas. Neji Hyuuga ladně seskočil na zem před nimi a tvrdýma očima probodl svého nejnadanějšího žáka. „Půjdeš se mnou.“
Nishin vzdorovitě zvedl bradu.
„Ne.“
„Nishine. Půjdeš se mnou.“
Něco v Hyuugových očích ho zaujalo. Něco mu říkalo, že teď ho měl přesně tam, kde ho chtěl mít celou dobu.
Vlastně, proč ne. Aspoň bude sranda.
Věnoval poslední úšklebek svým týmovým kolegům, kteří se stále nezvedli ze země, a otočil se k odchodu.
„No jak chcete. Jsem teď přece jenom dost žádanej, jako jounin s určitýma schopnostma.“
Pohled, který mu Hyuuga věnoval, byl ostrý jako břitva. Pak se na chvíli odvrátil od tváře svého studenta a propálil postávající hlouček. Bez jediného slova se začali všichni rozcházet, štěbetání jediným náznakem, že se na ulici před chvílí něco událo. „Tak zas příště, bu*ny,“ hodil při odchodu přes rameno. Když pak koutkem oka spatřil Nejiho překvapený výraz, v duchu si promnul ruce.
Když se daří, tak se daří.

***

Cesta na tréninkové zázemí trvala chvilku. Nishin si v hlavě přehrával všechny možné scénáře, všechny postoje těla, všechny pohledy. Všechna tvrdá slova, která na něj sensei, ne, ne! - Hyuuga, určitě vychrlí, jenom co dojdou někam mezi stromy. Někam dál, aby je náhodou někdo neslyšel. Aby se někdo nedozvěděl, o co tady ve skutečnosti jde.
Hyuuga se zastavil pár kroků od něj, ramena strnulá, tvář kamenná.
Nishin se ušklíbl. Tohle bude tak snadný.
„Tak cos mi chtěl?“
A měl pravdu. Měl pravdu! Ostatně jako vždycky, co se taky diví.
Hyuugova maska praskla jako zem v Suně, když se oči vypoulily.
„Prosím?“
Nishin zkřížil ruce na prsou.
„Neříkej, žes mě neslyšel. Cos chtěl? Myslím, že si se mnou bude určitě brzo chtít pokecat Mizukage, tak ať to máme rychle za sebou. Teď už má určitě volno, když s tebou skončila.“
Nejimu zacukalo obočí.
„Myslím, že na něco zapomínáš.“ Nishin věděl, že to v něm vře. Poznal to na nabíhajících žilách na hřbetu ruky, na cukání ušního lalůčku. Na mokré hlíně, která se pod napětím Hyuugova těla propadala o pár milimetrů níž.
Hlasitě se zasmál.
„Na co zapomínám. Jsme přece už na stejný úrovni, ne? Jsme oba jouninové. Takže myslím, že formality můžou jít stranou.“
Neji udělal krok dopředu. Bláto začvachtalo.
„Nehledě na to, co si myslíš, že si můžeš dovolit, jsou určité hranice, které překračovat prostě nesmíš!“
Zvýšení hlasu normálně stoického Hyuugy Nishina překvapilo, nikoli však vyvedlo z rovnováhy. Věděl, že se už nebaví o pracovní etiketě, že se nebaví o tom, jak mu začal bezostyšně tykat.
„Nesmíš, nesmíš, nemůžeš… bla bla bla. To je furt to stejný dokola,“ prskl. „Nishine, netrénuj sám, trénuj s Kyoudou. Nishine, nevydávej se na průzkum sám, spolupracuj s Nentouem. Nishine, nech už tu Nigenteki bejt. Abyste se všichni nepo*rali.“
Nejiho výraz ztvrdl.
„Jak ses před pár hodinami sám přesvědčil, spolupráce a dobré vztahy mezi členy týmu jsou základem úspěchu. A stejně si tohle pořád myslíš.“
Nishin vyprskl.
„Haha! No to snad ne. To se mi zdá! Já ti napodobim tvoji skvělou techniku a ty tu do mě budeš hučet o spolupráci? No to mě po*er, fakt.“
Nečekal na Nejiho reakci. Po mohutném nádechu spustil na novo. „To ti Mizukage vytrestala takovou šlehou, až ses z toho udělal? Že seš tak krotkej? Nebo ti ráno dala ta tvoje hysterka, abys před zkouškama uvolnil trochu páru? Protože tohle já fakt nechápu. Nemáš bejt nas*anej?“
Tak rychle, že stačil sotva mrknout, byla jeho záda přiražena na kůru stromu. Nerovný povrch se mu zahryzával do zad a otevřel dva dny staré šrámy od nehtů. Tu ču*ku Yori už taky nechce nikdy vidět.
„Ty ani netušíš, co všechno jsi způsobil.“ Hyuugův hlas u jeho ucha zachraptěl. Nishin se ošil. „Na tohle jsi neměl právo. Neměl, rozumíš?“
Nishin se zasmál. Přes ruku, co ho rvala do kmene, to vyznělo spíš jako štěkot.
„Neměl právo. Neměl právo. Hahaha.“
Nejiho obočí se stálo, když na něj po chvilce kroucení hlavou upřel Nishin svůj pohled. „Neměl jsem právo na to se učit? Neměl jsem právo na to být lepší? Neměl jsem právo na skutečnýho učitele, kterej by využil můj potenciál? Bože, ty seš fakt zm*d.“
Nejiho sevření povolilo. „Nadáváš mi tu za něco, co vlastně není moje vina. Jsem přirozeně chytrej, nebylo tak těžký se něco naučit, když jsem vás viděl to dělat tolikrát předtím. Tebe a tu tvou ženušku,“ vyplivl. „Místo toho, aby ses věnoval mě, jsi zápasil s tou hysterkou. Místo toho, abys mě trénoval, jsi mě nechal bojovat s těma ubožákama. Místo toho, aby sis všiml, jak tvoje techniky trénuju, jak se jim snažim přijít na kloub, sis akorát hrál s tím malým spratkem. Jako učitel stojíš za ho*no. Takže si sám přeber, kdo na co měl a neměl právo, a čí je to ve skutečnosti vina.“
S jedním prudkým překvapivým odstrčením překonal Hyuugův kolísající tlak a odrazil se od stromu. „Jestli chceš někoho vinit, viň sebe. Možná seš dobrej ninja, ale na to bejt učitel prostě nemáš. Ty nedokážeš učit nikoho.“

***

Bylo už šero, když se svižnými přeskoky po stromech a ojedinělých střechách dostal do rušnější části vesnice. Dobrá nálada z rána byla ta tam. Místo ní se mu kolem krku obtáčel had nelibosti a syčel mu do ucha: Nechápe. Nechápe to. Pořád to nechápe. Nikdo tě nechápe. Nikdo. Nikdo…
Bez jakékoli lehkosti a elegance dopadl na plochou střechu a silně si dupl.
„Zm*d, zm*d, zm*d!“
Praštil pěstí do vzduchu.
„Co si o sobě myslí, kretén vypatlanej. Prej ‚Na tohle jsi neměl právo, Nishine,‘“ zapapouškoval.
„Však já mu ukážu neměl právo. Až si mě zavolá Mizukage, všechno jí řeknu. Všechno!“
Tentokrát pěstí udeřil stěnu komínu. Zaviklal se, ale vydržel. „To se bude divit, až na něj praskne, jak mě naprosto ignoroval. Jak na mě s*al. Jak se furt věnoval tomu vocasovi, jak ho furt chválil, i když je to dement a nestojí za nic! Jak ochraňoval tu krávu blbou! Kdo se ho prosil? Kdo mu říkal, aby si hrál na jejího velkýho bráchu? Aby jí furt vopečovával? Pak nemá bejt tak neschopná, ubožačka!“
Přešel na okraj střechy a předloktími se opřel o betonovou vyvýšeninu.
Nádech, výdech. Nádech výdech.
„Zm*d je to!“
Když se po pár minutách divokých myšlenek a vulgárních zvolání uklidnil, byla už tma.
Ulice pod ním žila bujarými oslavami podzimní rovnodennosti. Těla se proplétala mezi sebou a pohyblivými stánky, které prodávaly nejrůznější občerstvení.
Všichni byli nastrojení, v krásných barevných kimonech, na kterých se odráželo světlo lampionů. Holky s dlouhými splývavými vlasy se nakrucovaly před hloučky opodál postávajících mladíků, jejichž nesubtilní okukování sem tam přerušil procházející pár.
Uviděl Kyoudou, jak pomalu prochází ulicí vedle postaršího páru a s jemným úsměvem na tváři jim očividně na něco odpovídá. Zadíval se na její kimono, už starší a dole ošoupané.
Ušklíbl se.
No, očividně ani chuuninský mise nejsou dost, aby holka vypadala jako holka.
Sledoval ji, jak se zastavila u stánku na rohu ulice, kde na vyvýšeném místě seděli dva mladíci; jeden paličkami bubnoval na mezi nohama uložené taiko a druhý prsty líně posouval po dlouhé dřevěné shakuhachi. Viděl ten její výraz, jak se zadívala na dvě svalnaté ruce bijící nataženou kůži v pravidelném rytmu. Jak se jí v očích zaleskla touha.
Odfrkl si.
Paralýza blbá. Kdyby tehdy tolik nemachrovala, mohla mít v pohodě obě svoje ruce. Může si za to sama. Sama. Je to její vina.
Je to tvoje vina.
Tvoje vina.

Zamračil se a zatřásl hlavou.
Ne. Není to jeho vina. On je tady v právu. On je tady ten, kdo by se měl cítit dotčenej. Co je mu po nějakým kódu toho pos*anýho klanu. Jestli nechtěli, aby se jejich techniky provalily, neměly nikdy nechat toho zm*da odejít ze svý vesnice. Jestli to nechtěl on, měl si dávat větší pozor na to, před kým svoje techniky ukazuje. Věděl přece, že je Nishin genius. Věděl to. Věděl!
Zavrčel, když mu těsně před obličejem proletěl lampión.
Všichni ho akorát podceňujou. Nikdo ho pořádně nedocení.
Odrazil se od chladného betonu s úmyslem zajít někam, kde ví, jak ho skutečně ocenit, když ho k zemi upoutal známý hlas. Smích. Známý smích.
S nakrčeným obočím překoukl přes okraj střechy na stánek, který těsně pod ním prodával pečené kaštany s rýží. Párkrát zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdálo, ale…
Byla tam. Skutečně tam byla. V krásném novém bílém kimonu, které zvýrazňovalo do drdolu upnuté černé vlasy a pronikavé oči. Které dávalo vyniknout lehké růži na tvářích a plným rtům, co se leskly jako orosené jahody. Které nechávaly útlou postavu projevit se v celé své kráse.
„Pro mě prosím to samé.“ A kouzlo bylo pryč. Tak rychle, jak ho ovanulo sladkým parfémem, se rozplynulo pod závanem hlubokého hlasu.
Vedle Nigenteki stál u stánku ten starej úchylák, blonďatý vlasy skoro do všech stran a dvoudenní strniště na tváři. A na sobě ta špinavá jouninská vesta. Totálně pod úroveň.
Nishin se naklonil ještě víc, aby na ně dobře viděl. Po zaplacení poodešli od stánku do středu ulice a společně s pohybujícím se davem se vydali směrem k východnímu okraji. Potichu je po střechách následoval.
Tak to nakonec udělala, kráva blbá. Pozvala toho starýho úchyla!
Zkousl si ret, až ochutnal krev.
Co na něm vůbec vidí? Co jí na něm tak láká? Vždyť je už za zenitem! Za pět let se bude mít problém postavit. Na nohy. A je slabej. Tak slabej, že by ho Nishin zvládl přeprat se zavřenýma očima. Kdyby s ním necukrdlikovala celej den a radši se šla podívat na jeho zkoušky, určitě by to viděla. Viděla by, jak je silnej. Jak je lepší než Tai. Jek je lepší než všichni ostatní dohromady!
Zastavil se za komínem posledního domu, když uviděl, jak to samé udělala dvojice na ulici pod ním.
„Je škoda, že ti dala Mizukage misi zrovna dneska,“ povzdechla si Nigenteki. Pramen uhlových vlasů jí vypadl z drdolu a splynul podél tváře.
Tai pokrčil rameny.
„Není to poslední podzimní rovnodennost. Takových ještě bude,“ usmál se na ni a vrátil pramen za ucho.
Nishinovi vyschlo v krku.
Jak to jako myslel, takových ještě bude? To jako… jako…
Nigenteki se na muže překvapeně podívala. Tváře jí zrudly.
„Vážně?“ zašeptala.
Tai jí položil ruku na tvář a naklonil se k ní. Ve chvíli, kdy se jejich rty spojily v letmém polibku, viděl Nishin rudě.
Takže… takže je to pravda. Ta č*za. Ta dě*ka. Ta ku*va prodejná!
Aniž by si to uvědomil, vytasil z pouzdra kunai. Hlavou se mu vařily vzpomínky i představy dohromady. Nevěděl, co z toho se skutečně stalo a co z toho si jenom namlouval. Co z toho si přál, aby byla pravda.
Rukojeť kunaie ho zaštípala v dlani rozedřené z dopoledního souboje. Sykl a obejmul ji pevněji.
Když pak pozornost vrátil na ulici pod ním, Tai byl pryč a Nigenteki se rozcházela podél okraje vesnice domů.
No tak tohle teda ne. Tohle nedopustí. Tohle tak nenechá!
Co si vůbec myslí, takhle se mu přede všema nabízet. Takhle se strojit a lákat ho. Ocucávat se s ním, jak kdyby to bylo normální!
Přeskočil ze střechy na větev nedalekého stromu a pak na další a další. Viděl pod sebou Nigenteki, jak je absolutně klidná, jak si brouká nějakou stupidní melodii. Jak se usmívá a rukou se dotýká rtů. Jak si snad vybavuje tu pusu!
V tu chvíli jako by se v něm něco zlomilo.
Seskočil na zem a s pronikavým čvachtnutím dopadl do kaluže.
Nigenteki se se zapištěním prudce otočila.
„N-nishine!“ vyjekla překvapeně. Oči byly vypoulené, zornice dilatované. Ruce plavající v rukávech kimona podvědomě zamířily k opasku, kde ale nebylo nic než bílá látka. „Vylekals mě.“
Přeměřoval si ji pohledem od hlavy k patě, od těch vlasů, černých, mastných, lesklých, hebkých, tak strašně hebkých vlasů přes červené tváře, pootevřené rty. Přes to kimono, co pořád vypadalo skvěle, i když se v něm prodávala jako ku*va.
„Tak kolik tě stálo, co?“
Nigenteki se zarazila. „Pěkný, nový, nepošpiněný.“ Přešel pár kroků k ní. „Škoda, že se k tobě absolutně nehodí!“ sykl a prudkým pohybem ji shodil do bahna.
Slyšel, jak zalapala po dechu a začala se před ním na rukách plížit pryč.
„Co chceš?!“ vyjekla.
Nishin si přehodil kunai z jedné ruky do druhé.
„Stačilo to na kolenou? Nebo chtěl víc? Vzal si tě ze zadu jako krávu? Nebo snad pro tvoje vlastní uspokojení chtěl předstírat, jakej to má úžasnej hlubokej smysl a vo**kal tě zepředu?“
Nigenteki se vydrápala zpět na nohy, ale v tu chvíli byl u ní a srazil ji zase zpátky na zem. „Řekni, Nige. Jak jste to dělali? Kolik ti za to dal? Jsem zvědavej.“
Ten strach, co v jejích očích viděl celých dlouhých šest let, ho vzrušil jako nic.
„Nic jsme nedělali! Nikdo mi nic nedal!“ zařvala i přes viditelně se stahující hrtan.
Takhle zapírat. Takhle mu kecat!
„Nelži!“ osočil ji. „Teď sem vás viděl, jak se voblizujete!“
Nigenteki zalapala po dechu.
„Špehuješ mě?“ Hlas ji přeskočil.
Nishin si zastrčil kunai do pouzdra a dřepnul si k ní. Natáhl k ní ruku, chtíc jí pohladit po tváři, ale ucukla.
Tskl.
„Takže s ním ti to nevadí. S ním můžeš, ale s jinýma ne, co?! To ti platí tak dobře? To si tě vydržuje?“
Chytil do ruky její kimono. „Víš, já jsem teď už taky jounin.“ Zašeptal jí do obličeje. Snažila se mu vytrhnout, ale chytil jí obě ruce. Snažila se křičet, ale zacpal jí pusu. Prosila ho očima, aby jí pustil, ale to on nemohl. Ne. Ona si o to přece říkala. Ona ho k tomu vybízela! Proč jinak by se dneska tak nastrojila. Proč by se tu před ním na kolenou válela v bahně?
Prudce ji odstrčil zpátky na zem, aby mohl z kapsy vytáhnout pár bankovek. S vyšinutým zábleskem v očích je na ni hodil.
„Co říkáš, tohle bude stačit, ne?“

Poznámky: 

První část dvoudílného vyvrcholení pekla je tu.
Ráda bych se omluvila všem, kterým to způsobilo nějakou újmu, ale i přes všechen ten obsah, co jsme tam schovaly, jsem se to snažila napsat tak nějak... zaobaleně.
Děkujeme, že jste to s námi vydrželi až po sem, a doufáme, že vás dnešní díl neodradil. Slibujeme, že (verbální) abuzus velmi brzo skončí.
Příště vám se Shinou napíšeme kapitolu dohromady, protože bude podobně drsná jako tahle a my se musíme o to břímě podělit. (Já už sama dalšího Nishina nezvládnu, celkem mě to ničí.)

5
Průměr: 5 (1 hlas)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-04-27 20:55 | Ninja už: 2658 dní, Příspěvků: 2989 | Autor je: Gaarova tykev

Páni, Kimm, to je nášup, ani neviem, ako túto guľometnú paľbu výstrekov chorej Nishinovej duše komentovať Shocked Bohužiaľ, poznám takých „ľudí“ OMG! Vážně nevím, co dál... Síce nikoho nepotrebuje, ale obdiv publika by chcel, len aby sa mu eso nezmenilo na pikovú dámu (Puškin, Čajkovskij) Sakura Nuž strach ho len poháňa ako atómový reaktor. Využíva aj Nedžiho nelichotivú situáciu, do ktorej ho dostal. Nishin už prekročil všetky hranice, všetko potlačil do úzadia, ale Stalingrad ho asi niekde čaká Ehh... jasně... hehe... Ale aspoň sa odhalilo v Nishinovom táraní o práve, čo ho zožiera. Fuu, teda naložil Nedžimu, Kimm, klobúk dolu, ako si to zvládla napísať Kakashi YES „Jestli chceš někoho vinit, viň sebe. Možná seš dobrej ninja, ale na to bejt učitel prostě nemáš. Ty nedokážeš učit nikoho.“ Shocked Darmo mu vnútorný hlások hovorí, že ma na svedomí ruky Kyoudou, ale sám sa presvedčí, že si je sama na vine a on je v práve a zneuznaný génius Takový trapas... Ooo, Nige s Taiom, to už praskli chladiace tyče (Černobyľ) Whááá Čo na Taiovi Nige vidí, to Nishin so svojím svetonázorom nemôže pochopiť. Trošku sa čudujem, že sa Nige nechala tak paralyzovať strachom, veď je kunoiči, ale neviem, nie som tam, lebo toto presne úchyláci potrebujú - strach. Nejdem v takejto vážnej situácii trepať, keď som cestovala s baletom SND do Brna, aká je rada („Konečne niekto" Jump! ), ale som ju využila a bola som úspešná. Dotklo sa jej ponižovanie, a to ju asi skolilo Sad Boože, snáď ju neznásilní, avšak asi aj to budeme musieť prežiť Tak teď ti nevím... Sasana naňho treba poslať A koukej co umím! Blik, blik, blik, blik... vypněte ten blinkr..
No, snáď nikto ujmu neutrpí, taký, bohužiaľ, môže byť život a treba sa poučiť. Dúfam, že to spolu s Shinou zvládnete, ja vás budem v duchu podporovať Smiling Nishin, obzvlášť pre ženu, je tvrdý oriešok, ale poukazuje na vaše majstrovstvo, vypiplať sa aj s takým ohavným charakterom Kvítek sakury Držím palce a vďaka za vynikajúco napísanú naturalistickú sprchu Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Kimm-chan
Vložil Kimm-chan, Ne, 2019-04-28 12:56 | Ninja už: 5929 dní, Příspěvků: 759 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Senpai-sama, ani nevíš, jak nás potěšilo, že ses rozhodla napsat sem svůj komentář. Měly jsme se Shinou strach, že cesta, kterou se Boj ubírá, začíná být dost drsná a není pro každého. Jsi proto velmi milým překvapením, že i přes nepřízně osudu našich hrdinů s námi stále setrváváš. Vážíme si toho a děkujeme ti. I když neodpovídáme na každý tvůj komentář, věř, že se na něj těšíme jako malé děti a dává nám zas trochu víc chutě k tomu napsat další díl.

Ještě bych chtěla uvést na pravou míru scénu s Kyoudou. Kyoudou přišla o chakrovody v ruce při použití techniky nad její schopnosti, aby zachránila Setsuyaka a jednu jejich svěřenkyni, kterou měli v rámci mise dopravit do bezpečí. Mohla si za to tím pádem sama, i když - kdyby Setsuyaku neselhal, nemuselo to dojít tak daleko. To, že se tam skloubilo "Je to její vina." "Je to tvoje vina." Mělo být ve smyslu, že poznámka o vlastní vině Kyoudou mu evokovala vzpomínku na Nejiho a na to, jak ho vinil z krádeže ultimátní Hyuuga techniky. Nishin, ač je to hajzl sté úrovně, naštěstí se zraněním Kyoudou nic společného nemá.

Ještě jednou ti moc děkujeme za komentář a doufáme, že se i nadále budeme potkávat u dalších dílu Boje. Přejem příjemnou neděli Smiling.


• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda