Boj proti Osudu 72

Koleno chlapce bylo škaredě odřené. Kůže z jeho povrchu byla stržena a okraje rány byly rámovány jejími cáry. V odřenině se jako láva v jícnu sopky zuřivě hromadila krev smíchaná s pískem a drobným štěrkem a hrozilo, že každou chvíli přeteče.
Když malý chlapec rozeklanou ránu na svém koleni pozoroval, namísto slz se v jeho očích zračilo jen zamračené odhodlání.
„Víš přece, že nemáš na štěrku běhat, zlatíčko. Potom to takhle dopadá.“ Poučovala ho maminka, vedoucí ho za ruku svižným krokem k lavičce, a Keitaro našpulil rty. Do tváří mu stoupla červeň, když jeho oči sklouzly na vysokého blonďatého muže, který se na něj odtud soucitně usmíval.
Strejda Tai viděl, jak neposlechl maminku, zakopnul, a natáhl se na štěrku jako placka. Ruměnec v dětských tvářích zesílil. Ještě, že to neviděl tatínek.
Než se nad tím chlapec ale stihnul pořádně zamyslet, ocitnul se před lavičkou a maminka ho zvedala do vzduchu a usazovala ho na prkna lavičky, hned vedle strejdy. Keitaro bezmyšlenkovitě zakmital nohama, které mu z posezení bez opory visely, maminka si ale kleknula před něj a zraněnou nožku rezolutně zachytila v půlce pohybu. Potom se natáhla ke strejdovi pro láhev s vodou, kterou jí, otevřenou, podával.
Chladná voda na jeho koleně štípala a Keitaro syknul a pevně sevřel oční víčka, potlačujíc slzy.
„Takový statečný kluk!“ Pochválil ho strejdův hlas, zatímco mu jeho ruka konejšivě svírala rameno, a Keitaro se chtěl propadnout do země. Bolest rychle přešla a byla opět nahrazena jen tupým tepáním. Keitaro si otřel z koutků očí slzy, které i přes jeho snahu unikly zpod víček, a trpělivě pozoroval zelenou auru kolem maminčiných rukou, jak se vstřebává do jeho krvácející tkáně.
Zatímco chlapce aura šimrala a tahala, rána se začala pomalu zacelovat. Keitarovi se nestávalo moc často, že by padal; když už k něčemu takovému ale došlo, moc dobře věděl, co bude následovat. Zelená aura, vycházející z maminčiných rukou ho konec konců doprovázela snad každý den, i tehdy, když nespadl.
Maminka mu říkávala, že když tak rád běhá, musí mu čas od času vyhnat červíky z kolínek. Když se ptal tatínka, ten mu zase řekl, že prý má citlivé klouby, a je potřeba je tedy opravovat. Keitaro si nebyl moc jistý, které vysvětlení si vybrat, ale přikláněl se k těm červíkům. Ti mu dávali větší smysl. Po celém dni ho nožičky od těch červíků často bolely, a lechtání zelené aury mu vždycky ulevilo, tak si na ni zvykl a bral ji jako běžnou součást dne.
„Tak máme hotovo, zlatíčko.“ Vytrhnul chlapce ze zamyšlení maminčin hlas a jeho oči vystřelily k usměvavému obličeji. „Už jsi zase zdravý jako rybička.“ A opravdu. Koleno bylo pokryté bledou růžovou kůží, po rozeklané štípající ráně ani památky. Tatínek nic nezjistí a nebude se ustaraně mračit. Keitaro si nahlas oddechnul.
„Dě-ku-ju!“ Vyslabikoval s širokým úsměvem a na zkoušku znovu zakmital nohama. Maminka mu úsměv oplatila, posadila se vedle něj a urovnala si dlouhou sukni na stehnech.
„Kde jsou ty časy, kdy se jenom batolil.“ Povzdechla si směrem ke strejdovi, na rtech jí ale pohrával úsměv.
„Mamko!“ Nafoukl Keitaro tváře a zamračil se na ni.
„Já vím, já vím, už jsi velký kluk.“ Mrknula na něj maminka a její rty se roztáhly do úsměvu. Keitaro se zazubil a otočil se na Taie, který seděl na jeho druhé straně, když si vzpomněl, že se mu ještě nepochlubil s tou skvělou novinkou.
„Strejdo, strejdo, že nevíš, kolik mi už je?“ Zubil se a očekáváním nadskakoval na prknech lavičky. Taiovy rty se roztáhly do úsměvu a kolem jeho očí se vyrýsovalo několik nenápadných vrásek.
„Dám se podat.“ Mrknul na chlapce spiklenecky.
Keitaro ještě jednou nadšeně poposkočil na lavičce a potom vymrštil ruku a na prstech hrdě ukázal pětku. „Už je mi tolik!“ Pochlubil se a maminka se laskavě zasmála. Tai naopak uznale hvízdl, pokýval hlavou a ukázal chlapci palec nahoru. Keitaro se na strejdu potěšeně zazubil a pak se zase hyperaktivně otočil na mámu.
„Ještě to musím říct ostatním!“ Vypískl nadšeně. „Kdy se půjdeme zase podívat na trénink?“
„Tatínek se s týmy zítra vrátí z mise, tak bysme mohli jít třeba hned pozítří.“ Usmála se maminka a zašátrala v tašce vedle lavičky. Keitaro zvědavě pozoroval její ruku, když z tašky vytáhla oranžové kulaté ovoce, mandarinku, a začala ji loupat.
„Určitě přijďte. Nigenteki se mě posledně ptala, jak to, že jste tak dlouho nepřišli.“ Poznamenal strejda a Keitaro vzápětí zpozoroval, jak se začervenal, když se jeho pohled střetl s maminčinýma zkoumavýma očima.
„Poslední dobou s Nigenteki trávíš celkem dost času. Často si k tobě chodí sedat, když dohlížíš na Keitara.“ Mamince se na tváři rozprostřel pobavený úsměv. „A taky jsem ji několikrát slyšela, jak se tě po tréninku snažila někam vytáhnout!“ Strejda si nesměle prohrábl pískové vlasy a Keitarovi přistál v ruce dílek mandarinky. Pozorně si kousek ovoce prohlédl a pak se do něj s chutí zakousl, až mu sladká šťáva tekla po bradě.
„Nigenteki je ještě malá holka. Kdo ví, co se jí honí hlavou.“ Strejda se koukal do země a ošíval se. Mandarinka byla sladká a Keitaro přemýšlel, kolik kousků celkem dostane.
„Až tak malá holka to není. Nedávno přece oslavovala osmnáctiny.“ Zaculila se máma spiklenecky, podobně, jako když se spolu někdy domluvili, že něčím překvapí tatínka. Strejda ale nevapdal moc nadšeně a jen zavrtěl hlavou.
„No a mně bude za chvilku třicet šest. Jsem dvakrát starší než ona, Hinato.“ Maminčin úsměv se po strejdově vyhýbavé odpovědi ještě rozšířil.
„Já to věděla!“ Zazubila se a zatnula pěsti před hrudníkem ve vítězném gestu. „Takže jsi o tom už přemýšlel.“ Strejda si odevzdaně přejel dlaní po obličeji a Keitaro dostal do ruky další dílek mandarinky.
„Je to mladá holka. Neví, do čeho by šla.“ Povzdechl si. „A navíc by se teď měla ze všeho nejvíc soustředit na trénink. Už teď je poslední z týmu, kdo zůstává geninem.“
„No jo, Nentou je vlastně už přes půl roku chuunin a Kyoudou prošla zkouškami měsíc zpátky, že?“ Strejda kývl, v obličeji vážný výraz. Keitaro si upatlal ruce od mandarinkové šťávy.
„Byla to skvělá podívaná, moc se zlepšila. Porota se nestačila divit, že zvládá jednoruční pečetě. Vyžaduje to takovou kontrolu chakry, že to není zvykem ani u kandidátů na jouniny.“ Maminka uznale pokývala hlavou a usmála se.
„Jsem ráda, že se z toho zranění ruky dokázala nakonec tak dobře vzpamatovat.“ Keitaro dožvýkal mandarinku a vzal si slovo, ruku naléhavě zavěšenou na lemu maminčina trička.
„Mami, že mě bude Kyoudou-chan učit, až vyrostu? Kdyby mě naučila ty svoje super pečetě, tak bych mohl být ninja jako ty a tatínek, že jo?“
„Na to máš ještě spoustu času, zlatíčko.“ Pohladila ho máma starostlivě po vlasech, kapesníkem mu otřela ulepenou bradu a ruce a podala mu další kousek mandarinky. Keitaro nafoukl tváře a zamračil se na ovoce. Neměl rád, když ho dospělí takhle odbývali.
„Kyoudou to ale má oproti Nigenteki stejně jednodušší.“ Povzdechla si maminka, ignorujíc jeho trucující reakci. „To zranění sice byla velká komplikace, ale všichni jsme ji podporovali a ona si tak dokázala získat zpátky sebedůvěru. Zato Nigenteki…“
„Jak říkáš,“ Přitakal strejda, „Nishin jí pořád stojí za zádama a nenechá si ujít příležitost ji ponížit.“ Maminka souhlasně kývala, obočí stažené. Keitaro při zmínce toho kluka zapomněl na ukřivděné trucování. Taky toho kluka, Nishina, neměl moc rád. Nikdy se na nikoho neusmíval a na rozdíl od ostatních si s ním nikdy nechtěl hrát. A jednou mu dokonce sebral nos, a Keitaro měl pak týden strach podívat se do zrcadla. Když se konečně odvážil, nos byl zase na svém místě. Asi dorostl. Stejně si ale Keitaro na Nishina dával radši pozor.
„Ty jeho řeči jsou pro Nigenteki hrozný teror. Vidím jí to vždycky na očích, obzvlášť, když se jí na tréninku něco nepodaří, a on jí to dá sežrat.“ Kroutil hlavou strejda. Keitaro si vzpomněl na mandarinku ve své ruce a s chutí se do ní zakousl.
„Zajímalo by mě, co tím sleduje.“ Povzdechla si maminka. „K ostatním se chová taky hrozně, ale nejvíc to vždycky odnášela Nigenteki.“
„Možná si myslí, že by měl na tréninku dostávat víc prostoru než ona. Možná si myslí, že ona si tolik prostoru nezaslouží. Možná by jí pomohlo, kdyby se stala chuuninem“
„Možná.“ Zamračila se maminka pochybovačně. „Nishinovi do hlavy nikdo nevidí.“
„Nikdo až na Nejiho.“ Poznamenal strejda a máma překvapeně zvedla hlavu. I Keitaro zpozorněl, když zaznamenal, že se mluví o tatínkovi.
„Odkdy mu Neji vidí do hlavy?“ Nestačila se divit maminka, a i Keitaro pokýval hlavou, i když už se začal v rozhovoru trochu ztrácet. Strejda se uchechtl.
„No dobře, možná nevidí.“ Uznal, než jeho výraz opět zvážněl. „Ale myslím si, že něco tuší. Proč by mu jinak už po čtvrté odmítl podepsat přihlášku na jouninské zkoušky, i když na ně Nishin s přehledem má?“ Maminka si povzdechla.
„Asi máš pravdu.“ Zamumlala a zasunula zbloudilý pramen vlasů zpátky za ucho. „Poslední dobou o tom doma nechce moc mluvit.“ Strejda překvapeně zvedl hlavu.
„Neříkej mi, že se bavíte o týmech i mimo tréninky.“ Podivil se strejda a maminka se začervenala.
„Trávíme s nimi hodně času!“ Ohradila se. „Je jenom přirozené, že o týmech mluvíme i doma.“ Strejda nepřesvědčeně pokrčil rameny.
„No nevím. Osobně si nedovedu představit lepší antikoncepci než pomyšlení na Nishina.“
„Taii!“ Sykla na strejdu máma pobouřeně a Keitaro překvapeně vzhlédl. Maminka takhle reagovala jenom málokdy, většinou tehdy, když se jí Keitaro vysmekl a začal někam utíkat. Strejdův pohled se vpil do Keitarových zvědavých očí a muž se spiklenecky usmál.
„Keitara už ty naše řeči určitě nebaví, a půjde si radši hrát, viď, parťáku.“ Keitaro se hrdě zazubil, když uslyšel svoje oblíbené oslovení, nadšeně zakýval hlavou a hbitě seskočil z lavičky.
„Půjdu si hrát na pískoviště, mami, jo?“ Psí oči jeho mámu vždycky přesvědčily a výjimka se nekonala ani tentokrát.
„Tak běž.“ Kývla maminka s odevzdaným povzdechem a dala mu na cestu poslední kousek mandarinky. Keitaro si nacpal ovoce do pusy, rychle ho požvýkal, nechal si utřít ruce a pusu kapesníkem a potom vyrazil jako střela ke svému cíli.
„To bylo zbabělý.“ Poznamenala Hinata, načež Tai jenom nezaujatě pokrčil rameny a vrátil se zpátky k tématu.
„Jestli řešíte Nishina i před tím, než na to skočíte, tak už se ani nedivím, že Neji vrčí na všechny okolo.“
„Neji na nikoho nevrčí.“ Bránila ho Hinata, než sklopila pohled a znovu se začervenala. „A na nic ‚neskáčeme‘.“ Tai překvapeně zamrkal.
„Ne? Tak to se mu už vůbec nedivím.“ Zavtipkoval. Hinata si povzdechla.
„Párkrát jsme málem…“ Její obličej byl rudý jako řepa. „Jenže pak si vzpomeneme, jak by to mohlo dopadnout. Jak to dopadlo.“ Smutně se podívala na Keitara, zabraného do hry na pískovišti, pravá ruka nehybně svěšená podél jeho boku.
„Podruhé by to mohlo být přece bez problémů. Podruhé by se nic takovýho stát nemuselo.“ Hinata kroutila hlavou dřív, než Tai domluvil.
„Nemůžeme to riskovat.“ Tai si povzdechl a Hinata zahanbeně sklopila tvář. Dovedla si představit, co mu asi běží hlavou. Dovedla si představit, jak moc s ní nesouhlasí. Na jeho místě by reagovala úplně stejně. Jenže…
Opatrně položila ruku na mužovo koleno. „Děkuju.“ Zašeptala. Tai k ní zvedl tvář se smutným úsměvem.
„Ale názor stejně nezměníš, viď?“
Její sklopená hlava byla jedinou odpovědí, které se mu dostalo. Povzdechl si a donutil se k úsměvu.
„Tak už si s tím nedělej starosti. Podívej, Keitaro vypadá, že bude chtít pomoct se svým stavitelským počinem.“ Usmál se Tai na chlapce, který na ně vesele mával z pískoviště. I Hinatiny rty se při pohledu na jejího syna roztáhly do úsměvu a žena se vyhoupla na nohy a urovnala si sukni.
„Tak na co čekáš, strejdo?“