Boj proti Osudu 74

Opíral se zády o kmen bytelného jasanu a se zájmem pozoroval bojový tanec na palouku před sebou. Na zádech ho chladil pot a v puse převládala nepříjemná pachuť špatně udělaného onigiri. Se znechucením kousl do poslední koule a její zbytek odhodil do keře opodál.
„Juuken! Hakke Sanju Ni Shou!“ Nishinovy oči se zaleskly vzrušením, když pozoroval svého senseie lehce našlapovat a přitom špičkami prstů udílet rány s takovou silou, až se jeho oponentce stáhla tvář bolestí. „Juuken! Hakke Roku Jou Yon Shou!“ Tempo úderů se zrychlilo, a kdyby nenašla Hinata tu půl-vteřinovou chvilku na odskok, byl by pro dnešek tréninku konec. „Soustřeď se!“
Hinata se zamračila a opět se postavila do bojové pozice. Modré vlasy stažené do volného culíku se částečně uvolnily a splývaly ji podél zpocené a mokré tváře.
Dobu ojedinělých slunečných dnů vystřídaly deště a mlha. Vláha sálala ze země i ze stromů a utápěla okolí v dusné vodě.
Nishin si poposedl a zívl. Na jeho vkus to trvalo už moc dlouho. Modrovláska až příliš často a dlouze přemýšlela, namísto toho, aby na senseie zaútočila přímo. To on by využil chvíle čekání a zasadil mu několik dobře mířených ran. Tohleto? To bylo k ničemu.
Neji na chvíli snížil těžiště a pak vyrazil. Rychlost, s jakou se pohyboval, nepřestávala Nishina udivovat ani teď, skoro po šesti letech společného trénování. Stačilo mrknout a nepostřehl by chvíli, kdy se Nejiho Jemná pěst opět střetla s jedním z Hinatiných tenketsu. „Hakke Sanju Ni Shou!“ Jeden úder byl následován dalším, až se jejich počet přehoupl přes třicet. „Hakke Roku Ju Yon Shou!“ Nishin už si myslel, že se celý proces bude opakovat znovu, že Neji svou oponentku naprosto přejede, když v tom Hinata jedním rychlým krokem uhnula a s ladným pohybem ruky skrz vzduch a „Shugohakke Roku Ju Yon Shou!“ kolem sebe vytvořila zářící modrou síť, která rozjasnila okolí jako blesk. Nejiho překvapení se ztratilo v rychlém „Kaiten!“, kdy se ve vteřině začali oba bránit a zároveň si navzájem udělovat poškození. Po třech minutách neskutečně rychlých pohybů, které Nishin téměř nestíhal sledovat, Nejiho kaiten zmizel a Hinatin byakugan se vypnul.
Koukal na ně na oba, jak se i přes zápal boje na sebe usmáli a na znamení díků za souboj se i poklonili.
Odfrkl si.
Taková fraška.
„Skoro bych zapomněl, co dovedeš, když tě pořádně naštvu,“ prohodil Neji s náznakem úsměvu. Hinatin úsměv, který mu poslala na oplátku, hraničil spíš s úšklebkem. „A zrovna ty bys měl vědět, že mě nemáš podceňovat.“
Jasně. Nemá podceňovat. Tak proč ti to teda trvalo tak dlouho, než ses odhodlala k týhle technice? Kecy kecy. Totálně k ničemu. Ve skutečným boji bys byla dávno mrtvá.
„Nepodcenil jsem tě.“
Hinata nadzvedla obočí. A Nishin se ušklíbl. Podcenil, nepodcenil. I s tou její koncovou technikou by ji zvládl on sám porazit, a to neměl ten jejich byakugan. Protože je lepší. Protože za chvilku bude jounin.
Při myšlence na nastávající zkoušky, které se po dlouhé době konaly v Mlžné, mu až nadšením poposkočilo srdce. Tak dlouho na to čekal a ještě dýl mu to někdo jiný odpíral.
Pohledem probodl Nejiho.
Ale s tímhle je konec. Teď už mu nikdo bránit nebude. Nikdo mu nebude říkat, co má nebo nemá dělat. Ještě měsíc a stane se jouninem. A pak všem ostatním natrhne p***l a přinutí je, aby radši zůstali zalezlí doma, jako tahle senseiova ženuška. Porazil by ji. Totálně by ji zničil. Až by s ní skončil, nikdo by nepoznal, kdo vůbec byla.
Pocit škodolibosti a jakéhosi zvláštního vzrušujícího hněvu se mu rozlil po těle a on musel vstát, aby ze sebe dostal nahromaděnou přebytečnou energii. Přešel pár kroků do prostoru mezi dvěma obrovskými topoly, kde si Nigenteki s Taiem a malým Keitarem házeli frisbee, a zašklebil se na ně.
„Mělas radši sledovat ten fight, krávo. Aspoň by ses něčemu přiučila,“ houkl. Nigenteki, stojící k němu v tu chvíli zády, jeho přítomnost vůbec nezaregistrovala. Překvapením nadskočila a otočila se na něj zrovna ve chvíli, kdy na ni mířil Taiem hozený talíř. Uslyšela jen vzdálené „Pozor!“ a pak ucítila tupý náraz do temene.
Keitaro s Taiem se k ní okamžitě rozběhli, se slovy starosti a strachu na jazyku.
Bože. Takoví trapáci.
„Ty seš fakt ubohá, krávo,“ zasmál se a přešel k ní blíž. „Kdyby sis tady celý dopoledne nehrála na pečovatelku tady špunta,“ vyplázl jazyk na Keitara, který načuřeně nafoukl tváře,“ mohla ses o něco málo zlepšit. A ty si tady místo toho házíš a děláš ho*no. Se pak divíš, že tě skolí i taková kravina,“ ušklíbl se a zastavil se těsně vedle Nigenteki. Taiovy vražedné pohledy a poznámku „To se neumíš ani trochu chovat? Jsou tady děti!“ naprosto odignoroval. Namísto toho spojil palec a ukazováček v nerovnoměrný kruh a nic netušící Nigenteki silně cvrnkl do hlavy. Ta s hlasitým „Au!“ nadskočila a prudce se na něj otočila.
„Co máš sakra za problém!“ uhodila na něj a udělala pár kroků k němu. Chvíli to vypadalo, že natáhne ruce a odstrčí ho, na poslední chvíli si to ale rozmyslela a stáhla se do sebe. „Nech mě už konečně bejt,“ dodala tišeji. Nishin zahlédl ten úhybný manévr a pak pohled bokem, prvně na Taie, který stoicky stál opodál, a pak i na Keitara, který to celé sledoval s vyvalenýma nechápavýma očima.
Spratek.
Odfrkl si.
Taková ubožačka.
„To asi nepůjde, krávo.“
„Nishine!“
Taiovo okřiknutí jakoby nevnímal. Jestli nechce, aby ten kluk slyšel, jak zní normální život, nemá ho sem co tahat. Nebo spíš ti dva šašci, co se navzájem klaní po přátelským souboji. Slabost, slabost. Ubohost.
„Dokud budeš taková nicka, že se mi bude chtít zvracet vždycky, když se na tebe podívám, budu s tebou mít problém furt. A protože seš akorát líná husa, co ho*no dělá, jen tak to asi neskončí,“ rozhodil rukama. Popošel dva kroky a vzal do dlaně zelený létající talíř. Levný plast a spousta škrábanců od toho, jak v průběhu letních měsíců často přistál na kamenech v líně plynoucí řece. Zvedl oči a podíval se na malého Keitara, který na něj koukal pořád stejně nechápavě.
Pravda.
Co ten může vědět o životě.
„Tvůj talíř, hm?“
Keitarovy tváře se znovu nafoukly. Se zatnutými pěstmi zvedl hlavu a pohlédl Nishinovi do tváře.
„Ano.“
„Mm. Tak teď už asi ne,“ pokrčil rameny Nishin a pohodil si talíř v ruce.
Keitarovo obočí se nakrčilo nechápáním.
„Ale to je můj talíř.“
Nishin si zapískal.
„No a já ho našel ležet na zemi. Takže teď je můj.“
V koutku oka uviděl Taie, jak vstává od skloněné Nigenteki a přechází k němu, krok dunivý a v očích oheň.
„Okamžitě mu ho vrať, Nishine.“
Nishin se ušklíbl.
„A proč bych měl.“
„Protože to není tvoje.“ Tai přešel ke Keitarovi a pohledem ho zkontroloval. Jako by snad byl jeho otec. Taková pakárna. „Pro dnešek by to už stačilo.“
Kdo si sakra myslí, že je? Něco mu rozkazovat. Chovat se k němu jako k nějakýmu podřadnýmu děcku. Tak tohle teda ne. Tohle si líbit nenechá. Zvlášť od něj.
Zapružil talířem mezi prsty a pak ho prudkým škubnutím rozlomil.
Chvíle ticha, co trvala asi vteřinu, byla okamžitě nato přerušena pronikavým křikem.
„Nishine!“ Tenhle byl Taiův.
„Můj talíř! To byl můj talíř!“ A tenhle zase Keitarův, který se k Nishinovi rozběhl jako malý tank. Namísto toho, aby ho ale svými sevřenými pěstičkami začal bušit, spadl na kolena vedle zbytků rozlomeného talíře a marně se je vzduchem snažil slepit zpátky k sobě. „Proč jsi to udělal? To byl můj talíř!“
Nishin pokrčil rameny.
„Protože se mi zrovna chtělo.“
Uviděl Taie, jak se zhluboka nadechuje a přechází směrem k němu. Chtěl ho snad praštit? To si určitě nedovolí. Na to nemá.
„Tak tohle jsi přehnal. Myslíš si, že si můžeš dělat, co chceš?“
Nishin uslyšel za svými zády rychlé kroky. Kdyby nebyl tak rozladěný z toho šaška před sebou, mohl si tu srandu trochu víc užít.
„Jo, a kdo mi v tom zabrání? Vy?“ vysmál se Taiovi přímo do tváře. Ten nehnul ani brvou. „Tváříte se, jakou nad náma máte moc. Jak jste lepší než my ostatní jenom proto, že jste jounin. Ale přitom stojíte za ho*no,“ odplivl si, div netrefil stále na zemi brečícího Keitara. Toho vzápětí vytáhla na nohy Nigenteki.
„Ty seš fakt magor,“ střelila po něm.
„S tebou se nebavim, krávo. A vy,“ ukázal na Taie prstem, „byste se měl zamyslet nad tím, co tady vlastně děláte. Máte tu být od toho, abyste nás něco naučil, ale místo toho si tu jenom tady s krávou hrajete na rodinku s dítětem, co není ani vaše.“
S Taiem cuklo. „Kdybyste byl co k čemu, tak necháte tady prcka někde pryč a něco tuhle krávu naučíte, aby nebyla věčně tak neschopná a k pláči, jako je teď. Ale na to asi nemáte, co?“
„Co se to tady děje?“ Jekot za Nishinovými zády přerušil jeho mentální teror a on si tak jenom odfrkl. Zkazí všechnu srandu. „Keitaro? Keitaro! Co se stalo? Co ti je? Jsi v pořádku?“
Ta modrovlasá hysterka měla radši zůstat doma. Kdyby nebylo jí, trénoval by sensei celou dobu jenom s ním. A spratek by nedal tomu starýmu kreténovi záminku, aby se družil s krávou.
„Nishine.“ Tentokrát to byl Neji.
Nishin se otočil směrem ke svému senseiovi, jedinému, kterého aspoň trochu uznával, a zvedl bradu na znamení vzdoru. „Jdi domů.“
Překvapeně zamrkal.
Huh.
Tak tohle nečekal.
Žádné kárání? Žádná slova o tom, jak má být víc tolerantní? Jak si něco takového nemůže dovolit?
S nadzvednutým obočím nechápavě Nejiho sledoval. Ten se od něj ale odklonil a nevěnoval mu už ani pohled. „Jdi domu.“
No co. Jejich věc.
S pokrčenými rameny a posledním úšklebkem na Nigenteki, Taie i malého Keitara sebral z trávy batoh a v pár sekundách zmizel v řídké mlze.

Když se dostal do centra, byla už skoro tma. Mlha se ve vesnici skoro rozplynula, jen její ocásky se mu líně obtáčely kolem nohou. Vůně čerstvě ugrilované ryby mu sytila smysly, přesto neměl na jídlo ani pomyšlení. Celý den byl prakticky ztrátou času. Kdyby nebylo toho jednoho okamžiku, kdy se setkaly Shugohakke Roku Ju Yon Shou a Kaiten, byl by totálně ztracenej.
Kolik toho mohl natrénovat. Jak moc se mohl za ten den zdokonalit!
Převalil si mezi prsty kunai a párkrát si ho vyhodil nad hlavu. Po třetím pokusu se mu vzduch kolem prstů zvlnil a skoro neviditelné proužky světle modré chakry přešly do zbraně.
Ušklíbl se.
Jo, tohle by mu šlo.
Zastrčil kunai zpátky do pouzdra a seskočil ze střechy na zem. Visutá cedulka růžové medúzy na něj koukala už z dálky. V duchu si promnul ruce. Aspoň něco, když už stál dnešek totálně za prd.
Stále ve stínu střechy se rozešel směrem ke vchodu, když ho zarazily dva známé hlasy. Zůstal schovaný za barelem pouličního obchodníka a se zájmem pozoroval dvě postavy vycházející z bistra. Úsměv mu zmrzl na rtech, když uviděl, že jsou to Setsuyaku s Nentouem.
Ten vocas měl být přece ještě na misi! A jak to, že odchází ten ubožák tak brzo? Vždycky přece bral ty nejdelší směny a zůstával dýl i za ostatní!
Sakra.
Sakra!
Den na ho*no.
„Fakt jsi mě překvapil. Čekal jsem, že se vrátíš až za dva dny.“ Setsuyakův hlas byl slabý, přesto však ve večerním tichu pro Nishina i přes vzdálenost dobře slyšitelný.
„Byla to celkem v pohodě mise. Podařilo se nám to zvládnout dřív, než se čekalo. Kluci si sice chtěli cestou ještě odpočinout a vrátit se až zítra, ale ukecal jsem je.“
Ten Nentoův pitomej žárovkovej úsměv ho pěkně s*al. Blbec. Místo toho, aby dokončil misi někde v p*deli v lese, se musí vrátit dřív a nas*at se mu do zábavy.
„Jsem rád, že seš v pořádku doma.“
Co to má sakra bejt? Nějaká telenovela?
„Však jsem ti to slíbil, ne?“
A co ten Nentou? Jako že se ho zastává, to je jedna věc, ale vykládat si tyhle s*ačky?
„Já vím. Díky.“ Setsuyaku se k Nentouovi lehce naklonil a se stisknutím ruky ho letmo políbil na rty.
Nishinovi spadla brada.
…
Co?
…
…
No to si děláš p*del!
Setsuyaku i Nentou už byli dávno z dohledu, když přišel Nishin k sobě. Rozhlédl se po okolí, ale kromě něj, podezřele se schovávající za dřevěným barelem, v ulici nikdo nebyl. Nikdo kromě něj.
Nikdo jinej to neviděl.
Krev v něm začala vřít.
Takový bu*ny! A to si myslel, že nikdo nemůže bejt víc ubohej, než kráva.
Fuj! Fuj! Nechutný! Naprosto odporný!
Bože.
No to je děs. To je peklo!
Jedním rychlým skokem se dostal opět na střechy, a jak nejrychleji ho nohy nesly, upaloval na druhý konec vesnice. Zašlá, přesto však frekventovaně navštěvovaná část byla plná starých oprýskaných domů, železného odpadu a neonových cedulí, které lákaly ke všemu možnému.
Seskočil před podnikem s růžovým nápisem na ceduli i na dveřích a rázným krokem vstoupil dovnitř. Okamžitě ho ovanula silná vůně laciného parfému a potu, jak se o sebe na taneční ploše třela těla nejrůznějších věkových kategorií.
Rukou si prohrábl vlasy a zamířil k baru, kde do sebe v průběhu pár minut kopl čtyři panáky a objednal si ještě jednou tolik.
Ty bu*ny. Ty zasraný bu*ny. A přímo před jeho očima!
„Tady měl dneska někdo náročnej den, co?“ Otočil se jenom tak napůl, aby zahlédl tvář dívky, co si k němu přisedla. Bledé tváře maskované růží, černé rovné vlasy a ty oči. Ty pronikavý oči.
„A co je ti potom.“
Dívka nevypadala dotčeně. Jen pokrčila rameny a upila ze skleničky s drinkem.
„Vlastně nic. Jen jsem si říkala, že tu sedíš tak sám. A já jsem taky sama, tak že bychom si mohli užít trochu srandy,“ po očku na něj koukla.
Nishin si odfrkl, pak se ale na chvíli jeho smysly vyostřily.
Bledé tváře, černé vlasy a ty oči.
Kopl do sebe panáka a vstal z barové stoličky. Po pár krocích se otočil na dívku, aby se ujistil, že ho následuje. Nemusel čekat dlouho.
Jakmile zašli do zadních chodeb, které vedly k toaletám a zásobovacím místnostem, přirazil dívku zády ke stěně a začal ji zuřivě líbat.
Dávala mu zpátky se stejnou dychtivostí, jako od něj brala. Když ji pak v jednom okamžiku chytil pevně za vlasy a škubl, aby odhalil dlouhou linii krku, bolestí sykla a trochu ublíženě se na něj podívala.
Bledé tváře, černé vlasy. A ty oči.
Ty oči.
„Nige,“ zachraptěl.
Dívka se vymanila z jeho pevného sevření a znovu ho silně políbila na rty. Zuby zavadila o jemnou kůži a stiskla. Nishin ochutnal krev.
„Vlastně jsem Kana,“ zašeptala.
Znovu ji silně přirazil ke stěně a zavrčel jí do ucha. „Nige!“
Se stejnou silou, s jakou si s ní pohrával on, ho od sebe odstrčila a na oplátku ho přirazila ke stěně ona. Jazykem mu zkoumala ústa, pak tvář a nakonec i ušní lalůček.
„Ale jestli ti to pomůže, můžeš mi klidně říkat Nige.“
Nige…
Pod návalem vzrušení se mu roztřásla kolena.