Boj proti Osudu 73

Neji se rychlými kroky vzdaloval z tréninkového prostoru. Jeho obočí bylo stažené a ruce napjaté. Jeho krok byl ale pevný – a taky rychlejší než obvykle. Dnes se obzvláště nemohl dočkat toho, až bude doma. Přesto ho tentokrát do domku s terasou a pelargoniemi v oknech, který se během let stal jeho domovem, nelákal ani Hinatin laskavý úsměv ani veselé brebentění jeho syna.
Několik kroků za sebou slyšel Neji tlumené ruchy hovoru. Slyšel Nentoua a Kyoudou v nadšené debatě o bojových strategiích. Slyšel Nigentekiino zpěvavé klábosení a Taiovy tiché rezervované odpovědi. A taky slyšel Nishinovy těžké kroky – a každých pár vteřin pohrdlivé uchechtnutí nebo kousavou narážku.
Zatnul zuby a zatočil za roh. Už aby byl pryč.
Moc dobře ale věděl, že jeho přání se zatím nesplní a neutichající hlasy za jeho zády předtuchu svorně potvrzovaly. A ne, nevadila mu ani probíraná témata, ani Nigentekino dětinské chichotání. Nevadilo by mu na tom vůbec nic, kdyby jen–
„Seš trapná, krávo.“
Pevně sevřel oči v mrknutí, než je zase otevřel.
„Drž už konečně klapačku, stejně z tebe padaj samý blbiny.“
Zhluboka se trhaně nadechl.
„Tady s chůvou bys měla trávit čas spíš tréninkem než kecama.“
Přidal do kroku.
Občas uvažoval o tom, jaké by to bylo mít normální tým. Dostat na starost tři průměrné geniny s průměrným talentem a průměrnou povahou. Absolvovat s nimi průměrné tréninky a plnit průměrné mise. Vychovat z nich tři průměrné chuuniny. A pak se vždycky jednou za pár let sejít a vzpomínat na staré dobré časy.
Neji si povzdechl a zkusil se vypařit za další odbočkou. Představoval si bílou fasádu a terasu se stolkem a židlemi. Představoval si červené kvítky v oknech a snažil se uvolnit svůj napjatý výraz.
„Řečičky z tebe chuunina neudělaj, ubožačko.“
Povýšený hlas k němu dolehl s řezavou přesností. Zatnul ruce v pěsti až mu zbělely klouby. Kdesi za ním Nigenteki přeskočil hlas. Nishin se spokojeně uchechtl. A on bezmocně zatřepal hlavou ve snaze vyhnat vzpomínky na svou ranní konverzaci s Mizukage.
Marně.
„Proč svému chuuninovi stále odmítáte podepsat přihlašovací formulář na jouninské zkoušky?“ Mizukage byla příliš rozčilená na to, aby chodila kolem horké kaše.
„Předpokládám, že narážíte na Nishina.“ Nejiho obočí bylo stažené nepříjemnou předtuchou.
„Ano. Můžete mi říct, proč mu odpíráte účast?“ Neji se zhluboka nedechl.
„Není připraven.“
„Já mám jiné informace.“ Prskla Mizukage a Neji náhle čelil jejímu zamračenému pohledu. Ošil se.
„Nemyslím si, že je vhodné, aby–“
„Za dva měsíce Mlžná hostí jouninské zkoušky.“ Skočila mu do řeči žena. „A Nishin,“ Mizukage spojila ruce před obličejem a odhodlaně pozorovala muže před sebou. „Nishin se bude účastnit.“ Nejiho obočí se stáhlo a pohledy obou přítomných se ostře střetly.
„Je to jasné?“ Vyzvala žena chladně. Souboj pohledů trval několik dlouhých vteřin, než muž sklopil hlavu.
„Jasné.“ Odpověď tehdy zavrčel skrz zuby.
Když se Neji vrátil zpět do reality, jeho krok se ještě zrychlil a muž se zamračil.
Nishin to zatím neví.
A dokud to jen bude možné, tak to tak i zůstane.
A potom? Ozval se dloubavý hlásek v jeho hlavě.
Neji zatnul zuby. Nikdy neměl rád otázky, na něž neznal odpověď.
Jeho vysoká postava zatím zmizela za další odbočkou a hlasitost hovoru za jeho zády zeslábla. Napětí v jeho ramenou malinko povolilo. Ještě chvíli. Ještě chvíli a bude–
Další odbočka. Kolem Nejiho proběhla skupinka rozesmátých dětí a on se jen tak tak vyhnul letícímu balónu. Jeho boty klapaly po rušné ulici a oči bez zornice sklouzly k blížící se zatáčce. Muž se otočil na špičce a zmizel v jedné z vedlejších ulic.
Pryč.
Z jeho plic vyšel táhlý výdech. Zaťaté pěsti se rozpletly. Ramena klesla o dalších pár centimetrů. Rychlost kroku se zvolnila. A když se o několik minut později povědomé dveře otevřely do světlé chodby, zmizely i veškeré známky napětí v mužově obličeji.
„Tatínku!“ Nejiho rty se roztáhly so jemného úsměvu, když se muž snižoval do dřepu, aby v letu zachytil svého malého syna.
„Tadaima.“ Usmál se do dětských vlasů.
„Okaeri!“ Zazubil se na něj chlapec a okamžitě se chopil tátovy ruky. „Tatínku, pojď si se mnou hrát!“ Žadonil a tahal muže za rukáv. To už ale z kuchyně vykoukla mladá usměvavá žena.
„Vítej doma, Neji.“ Usmála se na nově příchozího vřele a vykročila k němu. „A ty nech tatínka chvilku vydechnout, Keitaro. Nejdřív ho musíš nechat se najíst, a až potom ho můžeš zkusit hezky poprosit, jestli si s tebou nepůjde hrát.“ Pokárala chlapce Hinata laskavě.
Neji se zatím opět narovnal a mrknul na chlapce. Který se chytil jeho nohavice a následoval rodiče do kuchyně. „Co jste dneska s maminkou dělali, Keitaro?“
„Hřiště!“ Vykřikl Keitaro a nadšeně poposkočil. „A taky jsem skládal kostky a nakreslil jsem obrázek!“ Chlubil se chlapec.
„Běž obrázek tatínkovi donést ukázat.“ Vybídla ho s úsměvem Hinata a chlapec radostně zavýskl a odběhl do vedlejšího pokoje.
„Vítej doma.“ Špitla ještě jednou Hinata a její rty se jemně otřely o ty Nejiho.
„Hmm.“ Mužova ruka vystřelila k její tváři a druhá se usídlila ne ženině pase. Druhý polibek trval o něco déle.
„Podívej tatínku, tohle jsem dneska nakreslil!“ Vběhnul do pokoje chlapeček a mával nad hlavou listem papíru. Nejiho ruka sklouzla z Hinatina pasu a rty se rozpojily. Ještě jeden pohled a potom Neji odstoupil a sklonil se k synovi.
„Ukaž, no podívejme, tohle musí být určitě–“ Uprostřed papíru byl chumel modrých čar. Že by naštvaný mrak? Neji nenápadně stočil prosebný pohled k Hinatě. Ta se zašklebila a bezhlasně rty zaartikulovala slovo. „– pejsek?“ Zkusil Neji. Keitaro nadšeně pokýval hlavou a Neji si vnitřně oddechl. „Já to hned věděl. Má moc hezkou modrou barvu.“ Keitaro se zazubil.
„Zítra ti nakreslím kočičku!“ Slíbil a odběhl obrázek odložit zpět do vedlejšího pokoje. Neji se narovnal a opět se otočil k Hinatě.
„Díky.“ Kývl s náznakem úsměvu a dal ženě do třetice krátkou pusu na tvář. Ta se jen usmála a začala nandávat večeřina talíře. Neji otevřel zásuvku s příbory, připravil stůl a posadil se. Keitaro se zatím vyškrábal na židli vedle něj.
„Tatínku, jak se má teta Nige?“ Keitaro měl Nigenteki z týmů asi nejradši. Často si s ním v přestávkách mezi tréninkovými souboji hrávala, zatímco ostatní si spíš povídali mezi sebou.
„Dobře.“ Odpověděl Neji. Chlapec jej ale pořád s očekáváním pozoroval, a tak si muž odkašlal a svou odpověď trochu rozvedl. „Právě s Taiem pracují na nácviku nové vodní techniky.“
„Jú!“ Podivil se Keitaro a nadšeně zatleskal. „Až budu velkej, tak mě to Nige určitě taky naučí.“ Zazubil se a otočil se k talíři, který před něj maminka právě postavila.
„Itadakimasu.“ Ozvalo se sborově, když usedla i Hinata, a rodina se pustila do jídla.
Večeře probíhala v příjemném duchu. Neji prohodil s Hinatou několik slov o průběhu dnešního dne a plánů na dny následující a Keitaro rozhovor často a vytrvale doplňoval.
„Tatínku, budeme se dneska zase učit chakru?“ Otázal se Keitaro nevinně, když Hinata odnášela ze stolu prázdné talíře. Aniž by čekal na odpověď, položil na stůl svou dětskou ruku, dlaň otočenou vzhůru, a pokračoval. „Podívej, co jsem dneska zkoušel.“
Nad spodní částí dlaně se objevil modrý obláček chakry a Nejiho obočí překvapeně vyletělo nahoru. „Posledně jsme přece trénovali jen uvolňování chakry z prstů.“ Podivil se nahlas.
Keitaro se hrdě zazubil. Byl rád, když se mu podařilo tatínka překvapit. „Když tu chakru přimíchám do písku, tak se pak neboří bábovičky.“ Vysvětloval vážně. „A z dlaně se to přimíchává rychleji než jenom z prstů.“ Vysvětlil a zaculil se. Neji uznale pokýval hlavou, zatímco Hinata se u kuchyňské linky na nic netušící dvojici široce usmívala.
„Tak dobře, půjdeme chvilku trénovat.“ Povolil Neji a Keitaro se zavýsknutím seskočil ze židle a rozběhl se do vedlejší místnosti. Neji se omluvně usmál na Hinatu, stojící u dřezu s nádobím, ta ho ale odbyla gestem nasměrovaným v Keitarových stopách. Neji si povzdechl a zamířil do obývacího pokoje, kde už chlapec seděl v tureckém sedu na koberci, oči rozzářené očekáváním. Neji si k němu přisedl.
„Pamatuješ si, jak jsem ti vysvětloval, co jsou to tenketsu?“ Keitaro vehementně zakýval hlavou.
„Dírky pro chakru.“ Pochlubil se chlapec svými znalostmi. „A z těch dírek můžu chakru nechat proudit ven.“ Neji uznale přikývl. Udělalo na něj dojem, že si chlapec všechno zapamatoval.
„Přesně tak.“ Pochválil ho. „A když se ti chakru podaří z tenketsu vypustit, můžeš se třeba naučit léčit jako maminka.“
„Anebo bojovat jako tatínek.“ Zazubil se Keitaro vesele a znovu se začal soustředit na svou ruku, nad níž se zformoval modrý chakrový obláček.