Poslední z klanu Akame XL. - Souboj s pískem

Skrytou Písečnou navštívila již několikrát. Vlastně tam směřovalo nejvíc jejích diplomatických misí, což pro ni představovalo výhodu. Znala dokonale cestu mezi Konohou a její spřátelenou vesnicí. Díky tomu mohla určit trasu, která sice byla delší, ale dala se zvládnout v kratším čase díky příznivějšímu terénu. Většina si musela poklepat na hlavu, když se vydali zcela jiným směrem než zbytek týmů prošlých první zkouškou. Kiba jí zprvu také nevěřil, ale pak zmlkl. Prvním kolem prošlo až příliš týmů, proto do druhého části postupoval omezený počet účastníků. Pouze prvních třicet, kteří dorazí na určené místo, se mohou zúčastnit dalšího kola.

Jejím cílem bylo urazit cestu co nejrychleji, ale zároveň nevyčerpat příliš mnoho sil. Nejtěžší úsek cesty byl samotný písek. Špatně a pomalu se v něm pohybovalo a navíc bylo nutné vynaložit více sil. Tou místo toho navázala na skaliska, která se táhla částí pouště, čímž mohli pohodlně utíkat skoro jako po dlážděné cestě. Teprve když se dostali na nejbližší spojnici mezi skálou a místem určení, odbočili. Nedostali se na místo nejrychleji, ale pořád se slušným předstihem před zadním vojem. Jak se dalo čekat, Neji, TenTen a Lee už byli na místě spolu s několika dalšími týmy z jiných vesnic.
„Zvládli jste to,“ zaradoval se Lee a běžel k nim.
„Vy taky, ale asi jsem nic jiného nečekala,“ usmála se na ně Tou. S bičem v podobě mistra Guyie museli za sebou nechávat ohnivou čáru.
Dojít v pořadí se povedlo i Sakuře, Ino a Choujimu. Teď měli několik hodin na odpočinek. Tou se toho rozhodla využít. Věděla, že podcenit poušť se nevyplácí.

Všechny týmy se sešly v jídelně. Pečlivě se rozmístily na jednotlivé strany místnosti a nevraživě se pozorovaly. Tou se nehodlala onoho očního souboje účastnit. Naložila si na talíř obrovskou porci a začala se ládovat.
„Chceš se užrat k smrti?“ zeptal se jí Kiba.
„Ne, nechci umřít hlady,“ odpověděla mu s plnou pusou a začala chlemtat vodu z džbánu.
„A teď děláš co?“ znovu se k ní otočil Kiba.
„Hydratuju. A vy byste měli udělat to samé.“ Ostatní se také začali věnovat svým porcím a potichu si vyměňovali svoje názory, domněnky a obavy.
„Já se na zkoušku těším, bude to souboj muže a pouště,“ radoval se Lee.
„Rozhodně se netěším. Nesnáším poušť. Písek se ti dostane úplně všude a potom dře, skřípe ti mezi zuby. Navíc to nesnesitelné horko, není se kam schovat,“ povzbuzovala svoje kamarády. Kdysi cestovala s rodiči přes poušť, matně si na to pamatovala. Nejvíc jí v mysli zůstal právě písek, který ji dráždil a škrábal. Pálení do nohou i do hlavy. Neměla na to hezké vzpomínky.
„Bylo by skvělé kdybychom všichni byli jouninové,“ vytrhla ji Ino z myšlenek: „Myslím, že by mi ta zelená vesta neslušela,“ dodala zklamaně.
„Musíme dohnat Shikamara,“ přidal se Chouji.
„To rozhodně! A ukážeme Narutovi, až se vrátí,“ vřískal Kiba. Všichni projevovali obrovské nadšení. Jen Neji vypadal stále stejně povzneseně a Hinata jako když neví, jestli je na správném místě. Tou se zamyslela a nakonec dodala: „Teď mě trápí jen jedna věc.“
„Jaká!?“ zvolal Lee a vyskočil na nohy, jako by se chtěl s onou útrapou poprat.
„Nejsem si jistá, jestli jsem vypnula sporák, když jsem odcházela.“

Každý obdržel jeden ze dvou svitků Nebe nebo Země. Do tří dnů museli od svého soupeře získat druhý a dopravit oba dva do středu pouště. Úkol se nelišil od toho z předchozích chuuninských zkoušek. Jen prostředí se změnilo. Na začátku byly týmy rozmístěny, takže nikdo nebyl v kontaktu s někým dalším. Nyní byli všichni nepřátelé.
Touazuki si přes sebe přehodila plášť s kapucí a brýle si přetáhla přes oči. Přesto stále cítila drobná zrníčka písku všude po těle. Marně se snažila nevěnovat tomu pozornost. Co chvíli sebou nervózně zašila.

„Vidíš něco?“ zeptala se Hinaty.
„Nemám nikoho v dohledu.“
„Taky nikoho necítím,“ pronesl Kiba a Akamaru souhlasně štěkl. Alespoň Tou si to vyložila jako souhlasné štěknutí.
Sama dokázala vnímat pohyby ostatních lidí, ale měla zkušenosti jen s krátkým dosahem. Nikdy nezkoušela využít schopnost na dlouhou vzdálenost.
Jejich plán byl prozatím jednoduchý. Budou směřovat do středu pouště místo aktivního vyhledávání nepřátel. Předpokládali, že dříve nebo později jim do cesty někdo vleze sám. Když ne tady, tak blízko cíle bude číhat spousta zoufalců.
„Kibo, dej mi ten svitek.“
„Ne, nese ho vůdce týmu.“
„Kdo tě udělal vůdcem týmu?“
„Jsem z vás nejschopnější.“
„Jsem zvyklá u sebe nosit důležité dokumenty, žádný jsem nikdy neztratila.“
Tak probíhala jejich cesta. Dohadovali se mezi sebou kvůli každé maličkosti. Nebyla v tom skutečná zloba nebo zášť. Spíš si tak krátili cestu. Štěstím bylo, že jejich dalším společníkem byla Hinata, každý jiný by s nimi už ztratil trpělivost a dal jim oběma do huby.
Najednou se Akamaru zastavil a zavětřil.
„Co se děje, kámo,“ zeptal se ho Kiba a napodobil jeho čenichání.
„Něco cítí?“
„Taky to cítím, nějaké pachy, ale jsou slabé. Akamaru je cítil už několikrát.“
„Taky jsem měla pocit, že něco vidím, ale vždycky to zase zmizí, jako by se to drželo na okraji mého dosahu. Chtěla jsem vám o tom říci, ale nevěděla jsem, jestli se nepletu.“
„Takže nás buď někdo sleduje nebo se nám vyhýbá,“ usoudila Tou.
„Jdeme na ně!“ zavelel Kiba.
„Počkej, měli bychom si to rozmyslet,“ zavolala za ním Tou, ale pozdě. Hinata zaváhala, ale pak se rozeběhla za psem a jeho horkokrevným pánem. „Vyřešeno,“ utrousila a přidala se k nim.
Bezmyšlenkovité pronásledování jakéhosi stínu jí přišlo zbytečné až nebezpečné. Jako honicí psi - tak by to nejtrefněji vyjádřila.

Jenže než se stihli ke svému cíli byť jen přiblížit, zkřížil jim cestu někdo úplně jiný. Trojce soupeřů ze Skryté Deštné si na ně počíhala maskována za dunou. Všichni tři, vlastně čtyři, se hnali za přeludem a nechali se překvapit. Tou si útoku všimla, uskočila před čepelí, která jí jen těsně minula kolem ramene. Nestihla vykřiknout varování, ale Hinata i Kiba měli skvělé reflexy. První vlně útoku se vyhnuli. Pak všichni strnuli a vyčkávali. Tou si přivolala na pomoc svůj luk.
„Můžete nám vydat svůj svitek hned a dobrovolně,“ ušklíbl se na ně podmračený mladík.
„Máte šanci vyváznout bez zranění,“ pokračoval prcek. Dívka poslední z trojice se jen samolibě usmívala.

Tým Kurenai se jako jeden muž vrhli do boje. Nikdo z nich neměl v úmyslu se vzdát. Tou vystřelila po usmívající se dívce. Byl to jen úskok, aby ji rozpohybovala a mohla ji lépe zasáhnout. Soupeřka se elegantně vyhnula střele. Tou ihned pokračovala, ale ani tentokrát se jí nepovedlo zasáhnout cíl. Šíp proletěl dívčiným volným rukávem. Musela se vyhnout několika protiútokům a stáhla se o kousek dál. Dívka byla specialista v boji na krátkou vzdálenost. Musí si ji držet od těla. Touazuki stačilo jediné škrábnutí, aby ji dostala. Kapička jedu v krevním oběhu by jejich souboj vyhrála. Jen kdyby jí ten písek tolik nedrásal, snad by se mohla víc soustředit.
Ona i její soupeřka se pohybovaly kolem a každá z nich se snažila uštědřit rozhodující ránu.
Sakra, co je to s tím pískem, blesklo Tou hlavou. Jako by se změnil. Byl víc načechraný. Jenže dál se myšlenkou nestihla zabývat, protože musela vykrýt další ránu. Chyba, možná kdyby věnovala víc pozornosti svému okolí, následující události by se vyvíjely zcela jinak. Nejspíš v ten okamžik mohla změnit hodně věcí.
Síly byly vyrovnané a souboj by trval ještě dlouho, kdyby z ničeho nic Touina soupeřka nevykřikla a zem kolem se nezačala vlnit.