manga_preview
Tlumočení B. 34

Návrat bílého lva 20

Shshi Klose menší.jpg

„Sien, počkej!“ zašeptal jsem, jak nejhlasitěji to šlo, na blonďatou kunoichi, která se bezmyšlenkovitě hnala směrem k hradbám druhého ze tří prstenců opevnění pevnosti, v němž se nacházely ubikace vojáků a jejich rodin. V této čtvrti kromě kasáren byly také řadové domky, krámky a dlážděné ulice, které spíše připomínaly podhradní městečko než část vojenského objektu.
„Buď opatrnější, nebo nás někdo uvidí!“ dal jsem najevo své obavy.
Moje kamarádka mě ale buďto neslyšela, nebo mě ignorovala. Ať už to bylo tak nebo onak, běžela dál stejným tempem.
Sice už byla tma a většina lidí byla zalezlá ve svých domovech, ale i přesto jsem chtěl být raději opatrný, aby naše výprava neskončila dříve, než začne.
„Odměnou za to budeme oficiálně nukeniny, odpadlíky, zrádci a dezertéry,“ povzdechl jsem si trpce. Ta slova se mi moc nelíbila, ale pořád zněla lépe než zbabělec, který nechal přítele ve štychu. Šance na vykoupení byla jenom jedna. Najít Kloseho a doufat, že nám Hokage-sama bude za záchranu svého syna tak vděčný, že nás nepotrestá. Takže o motivaci jsme měli postaráno. I když jsme neměli plán, a vlastně ani představu o něm. Ale byli jsme studenty Boha shinobi, takže jsme si mysleli, že na tyhle věci bude čas, až našeho spolubojovníka najdeme.
Přes hradby této části pevnosti jsme se nakonec dostali bez problémů. Teď nás čekalo dostat se přes dvě stě metrů dlouhou téměř prázdnou plochu, kterou vojáci využívali jako cvičiště, a při útoku sloužila jako nárazová oblast, kterou mohli nepřátelé i dlouhodobě bombardovat, aniž by způsobili větší škody.
Přes den by její překonání bez povšimnutí byl velmi těžký úkol, ale po setmění tu, kromě pár ohňů rozdělaných podél hlavní cesty, nebylo žádné osvětlení.Dnes večer navíc nesvítil měsíc. Bez obav jsme tedy mohli využít tmu jako krytí, držet se při zemi a jen dávat pozor, abychom nenarazili na hlídku. Nerad bych se dostal do konfliktu s místními vojáky, problémů budeme mít dost i bez toho. Nakonec jsme ale nikoho nepotkali. A dokonce se zdálo, že až na jednu jsou všechny strážní věže prázdné.
A tak jsme najednou stáli na kraji hradeb, které byly tak široké, že by po nich bez problému projelo i koňské spřežení, a koukali do tmy, za kterou se skrýval les, jenž horu, do níž byl původní chrám vestavěn, obklopoval. Když jsem se tak do té temnoty díval, najednou se mi sevřelo hrdlo.
Cítil jsem, jak už tak velmi studený vzduch ještě zchladl. Dokonce byl cítit i přes teplý vlněný plášť, který jsme oba měli na sobě. Otřásl jsem se pod závanem ledového větru. Určitě nebylo víc než šest, možná sedm stupňů. O čemž vypovídala i pára, která proudem vycházela z úst Sien, jež po náročném výstupu na vysoké hradby seděla v podřepu a ztěžka oddechovala, držíc se za hlavu.
Vůbec jí není dobře. Pořád ji to bolí, došlo mi. Měla by ležet v posteli, a ne se tu takhle plahočit.
Její výraz se okamžitě změnil, když si všimla, že ji pozoruju. Rychle se zvedla a usmála se na mě, jako kdyby to mělo dokázat, že je všechno v pořádku. Ale v pořádku nebylo nic, od začátku až do konce stálo všechno za prd. V podstatě hned jí došlo, že jí nevěřím. Utekla tedy pohledem směrem k lesu a začala si mnout ramena. Nemělo cenu jí její stav připomínat, sama dobře věděla, že na tom není tak dobře, aby někam chodila. Jenom by po mě vystartovala, jako to udělala Danzouovi.
„Je tu zima,“ prohlásil jsem ke své partnerce alespoň to.
„Jo, to je. Co bychom taky chtěli v půlce března,“ odpověděla mi, zírajíc do lesa.
Já vím. Máma tohle období miluje. Když v údolích Země Ohně roztaje sníh a na loukách a lesních mýtinách začnou kvést první jarničky.
Devatenáctého března, kdy má narozeniny, nás vždycky s tátou povinně brala na dlouhé túry po okolních loukách a lesích. Vždycky jsme chodili na stejná místa, na kterých kvetly vzácné květiny. Pamatuji si, jak jsem jako malý nechápal to její nadšení. Kolik radosti jí přineslo, když jsme se vydrápali na nějaký kopec a rostly tam její oblíbené bledule.A naopak jak byla zklamaná, když jsme se po několika hodinách trmácení lesem dostali na mýtinu, na které místo pomněnek ležely zbytky sněhu, protože zima ten rok byla příliš dlouhá. Někdy i celé hodiny dokázala obdivovat jeden jediný květ.
Většinou jí z tohoto transu probudil až otec, když se vrátil s pár zajíci, nebo několika rybami, na jejichž lov si odskočil, když si všiml, že máma stejně bude několik hodin mimo, a jeho nepřítomnosti si ani nevšimne. Po setmění potom vždycky rozdělal oheň a vyprávěl nám o nějakém svém dobrodružství, kterých na svých četných misích zažil plno.
Tahle vzpomínka mě na chvíli zahřála, ale hned ji nahradil svírající pocit úzkosti. Devatenáctého je za pár dní. A já tam poprvé nebudu. Povzdechl jsem si. Jak se asi budou naši tvářit, až zjistí, co jsme udělali? Doufám, že to pochopí.
Z mého dumání mě vyrušila až Sien, která si už zase s bolestivou grimasou masírovala spánek.
Neměla by tu teď být. A já taky ne. Štvalo mě, jak se ničí. Štvalo mě, do jakého průšvihu jsme se to dostali, a štvala mě celá tahle debilní mise. Nechci být za zbabělce a chci našemu kamarádovi pomoct, ale nechci se koukat na to, jak se moje nejlepší kamarádka zabíjí jenom proto, abychom si mohli hrát na něco, co nejsme.
„Vážně to chceš udělat?“ zeptal jsem se jí.
„Musím,“ přikývla.
„A zamyslela ses nad tím alespoň na chvíli? Vždyť ani nevíme, kde ho hledat. Může být kdekoliv v Zemi Ohně. Může být… už pozdě!“ zašumělo do ztracena.
Sien po mých slovech úplně ztuhla. Vynechala nádech, potom další.
„O co ti jde, Hiruzene?“ zavrčela potichu, aniž by se na mě podívala. „Chceš mi říct, že má Danzou pravdu? Že to máme vzdát a čekat, jestli ho najdou ostatní? To já ale nemůžu… Nemůžu tady sedět s vědomím, že on tam někde právě teď možná bojuje o život. Jenom kvůli mně a mojí neschopnosti.“ Takhle zoufale nevypadala od té doby, co jí Hiraku poprvé řekl, že je pro něj mrtvá.
„Ty za to nemůžeš! Rozhodl se sám a tím, že se staneš nukeninem,nebo se necháš zabít, ho zpátky nepřivedeš,“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Možná ne,“ otřela si slzy, které se jí hromadily v očích.
„V Konoze stejně skoro nikdo nevěří, že by ze mě někdy mohl být schopný ninja. Pořád tu slýchám ty hlasy. ‚Žena nemůže být shinobim,‘ říkají jedny. ‚Dopadne to katastrofálně,‘ dodávají jiné. Vždycky jsem je poslouchala, čekala a věřila, že mě posílí, a že až přijde čas, tak je umlčím, nebo změním. Ale když jsem tě držela polomrtvého v náručí a nevěděla, jestli se ještě probereš, poprvé mě napadlo, co když mají pravdu? Co když na to opravdu nemám? A kvůli tomu všichni trpíte.“
Znovu si promnula oči.
„Jestli Klose umře kvůli mně, tak se stejně do Listové nemůžu vrátit. Vždycky budu ta, kvůli které zemřel Hokageho syn. A oni měli pravdu! Můj otec… měl pravdu! A já nebudu dokonce života žít s vědomím, že ze všech lidí na světě měl pravdu zrovna On!“
Snažila se mluvit klidně, ale vůbec jí to nešlo. Hlas jí přeskakoval, a kvůli vzlykání jí chvílemi nebylo skoro rozumět.
„Možná ho opravdu nedokážu zachránit, ale můžu se o to pokusit. A i kdyby se mi to nepovedlo, tak ho můžu pomstít. A když ho nedokážu pomstít, tak můžu alespoň zemřít jako pravá kunoichi, když už se mi jí nepodařilo stát.“
Už jsem toho měl dost!
„Jak něco takového můžeš říct?!!“ vyjel jsem po ní. „Já a Danzou ti vděčíme za život a i přes to, že sis prošla peklem, dostala ses sem. Pravda je taková, že velení téhle šílené mise by nikdo z nás nezvládl lépe. Jsi dobrý ninja a jediné, co ti stojí v cestě k tomu, abys byla ještě lepší, je tvoje neustálé podceňování sebe sama. Já tomu věřím, ale to je k ničemu, dokud tomu nebudeš věřit i ty! Nemusíš nikomu nic dokazovat, ani se nemusíš nechat zabít. Jenom ty hlasy musíš přestat poslouchat!“ naléhal jsem na skleslou kunoichi, ale s ní to ani nehnulo.
Tu nezastavím. Ne takhle! Je ochotná zemřít jenom proto, aby svému otci dokázala, že se mýlil.I kdybych ji teď zastavil a šel Kloseho hledat sám, při první příležitosti by utekla znovu. Tím jsem si jistý… Takže nezbývá než… Ach, Bohové! Proč musí být tak tvrdohlavá…Zhluboka jsem se nadechl.
„Pokud ale potřebuješ tuhle sebevražednou misi, aby sis to uvědomila… Tak se postarám, aby ses z ní také v pořádku vrátila! To ti slibuju,“ pronesl jsem ne zrovna nadšeně.
Sien ještě chvilku koukala do tmy a potom se konečně otočila. Měla zarudlé oči i tváře, ale pod nimi jemný úsměv. Takový ten něžný a hřejivý, plný vděku a najednou se mi pověsila kolem krku. Nevěděl jsem, co mám dělat.
Tohle ještě nikdy neudělala. Tváře měla studené a mokré od slz a celá se chvěla, což způsobilo další nával zimy a následné otřepání se. Po chvíli však chlad ustoupil a já začal cítit teplo… teplo jejího těla. Bylo to, jako kdyby do mě přecházela nová energie a odvaha… Její energie a odvaha! Mé ruce najednou zareagovaly samy od sebe a obě se obtočily kolem jejího trupu a přitiskly ji ke mně.
„Ach…!“ ozvalo se krátké tiché vyjeknutí.
Její tělo nejdříve trochu vzdorovalo, ale po chvíli jsem cítil, jak se mi poddává. Její dech nejdříve zrychlil, ale potom zase zpomalil.
A tak jsme tam stáli, na tom nejméně vhodném místě a navzájem se objímali, jelikož to byla jediná útěcha, kterou jsme si v tuto bezútěšnou chvíli mohli dopřát.
„Děkuju ti, “ zamumlala po chvíli zpoza mého ramene. „Ať se stane cokoliv, vždycky budeš můj nejlepší přítel.“
Poté se konečně odtáhla, a já ji také, i když nerad, pustil. Pohladila mě po tváři.
Z ničeho nic jsem ucítil podivnou omamnou vůni. Zavrávoral jsem a bolestivě dopadl na pravé koleno, které se mi samo od sebe podlomilo.
„Promiň!“ uslyšel jsem Sienin hlas a viděl, jak si zpod rukávu vytahuje prázdnou lahvičku, nejspíš od nějakého jedu.
„Proč?“ zašeptal jsem překvapeně. Mluvit mi šlo jenom ztěžka. Nechápal jsem to.
„Protože jsi skvělý člověk a kamarád. Listová má v tobě úžasného ninju. A tvoje rodina… mám je moc ráda… Nedovolím, aby o tebe kvůli mně přišli.“ Její hlas se mi pořád vzdaloval.
„Nedělej to!“ Chtěl jsem ji chytit, ale místo toho jsem se před ní jenom svalil na zem. Bylo pozdě, jed působil příliš rychle.
„Popřej za mě své matce. Pokud vím, brzo bude mít narozeniny, tak na to zase nezapomeň,“ zasmála se smutně.
„Nedělej to…“ zachroptěl jsem z posledních sil.
„Promiň,“ postavila se na okraj hradeb. „Musím,“ pokrčila se v kolenou. „Sbohem,“ odrazila se.
„Ne…!!!“ Chtěl jsem křičet, ale moje hlasivky už odmítaly poslušnost.„Sien… nedělej to…“

Když jsem Kloseho našel po jeho návratu z vězení, byl úplně mimo. Ploužil se směrem ke konožské bráně, aniž by potlačoval svoji čakru, nebo se jinak pokoušel krýt svou přítomnost. V jeho ustrnulé tváři se zrcadlil zoufalý výraz a lesknoucí se bílé oči se zorničkou ve tvaru shurikenu, které spatřily světlo světa jen velmi zřídka.
Jakmile jsem na něj promluvil, zamrzl na místě, jako kdyby vůbec nečekal, že by takhle pozdě v noci mohl na někoho narazit. Jeho zubožený vzhled dokreslovala všemožná mastná špína, která ho pokrývala od hlavy až k patě, a částečně ohořelé kimono. Nejvíce mě na něm ale zaujaly specifické hnědočervené fleky. Takové, které zanechá jenom zaschlá krev.
„Nemusíš se bát, není moje,“ ujišťoval mě nervózně, když si všiml, na co se dívám.
„Strach je to poslední, co teď cítím,“ zavrčel jsem na něj. Krev očividně nebyla jeho. Kdyby ano, musela by prosakovat zevnitř oděvu. Tahle se na něj dostala z druhé strany. Možná jsem na něj mohl být mírnější, ale na to jsem byl až příliš rozčílený a odhodlaný zjistit, co se vlastně stalo.
„Jak jsi…?“ zašeptal udiveně polohlasem.
„Snad sis nemyslel, že se můžeš jenom tak procházet po vesnici, aniž bych si toho všiml,“ zpražil jsem ho přísným pohledem. „Jaká byla návštěva ve vězení?“ snažil jsem se mluvit klidně. „Vybral sis tam celu? Protože je ti asi jasné, co bych s tebou měl teď udělat.“ Do mého hlasu se začínalo vkrádat čím dál více agresivity. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, abych se jí zbavil. „Nevím, co je horší, Jestli to vloupání, nebo že jsi opustil svůj tým. Zachoval ses jako ten největší odpad!“ konstatoval jsem břitce.
To už nezůstalo bez odezvy.
„Zachránil jsem je!“ odporoval mi bez váhání. „Chtěli mě, tak jsem je odlákal od ostatních,“ hájil se, neútočil, to bylo dobré znamení. Vypadalo to, že bude spolupracovat.
„Kdo?“ chopil jsem se příležitosti získat nějaké informace.
„Nevím, nějaký Uchiha a postarší chlap.“
Ano, Taichi mi psal o nějakém Uchihovi, který napadl jejich tým, ale o nikom jiném se nezmínil.
Tohle se zvrtlo. Měla to být jenom prostá zkouška, kterou vymyslel Hashirama, aby si otestoval, jestli je jeho tým už zralý na to, aby mohl pracovat samostatně. Donést svitek z bodu A do bodu B, bez toho, aby se navzájem pozabíjeli, nebo zprávu otevřeli. Asi tak v půlce měl být nafingovaný přepad, který by zjistil, jak vyzrále si budou počínat jeho studenti v bitvě. Celé to potom zpovzdálí měli sledovat a dozorovat dva Jounini, kteří by pravidelně posílali hlášení, a zasáhli v případě, že se situace vymkne kontrole.
Shikahara do toho napadlo přidat Kloseho a tím to celé zpestřit. Pro mě to navíc mělo tu výhodu, že jsem uspokojil jeho touhu po misi a zároveň jsem si bláhově myslel, že ho budu mít pořád na očích. Taky mě samotného zajímalo, jak se bude chovat v týmu. Až do teď se totiž s týmovou prací v podstatě nesetkal.
Ale jak se zdá, přesně na to někdo čekal. Od jejich odchodu nedorazila do vesnice jediná zpráva, tak jsem poslal Kagamiho v jejich stopách. První informace přišly, když skupina dorazila do pevnosti. O tom, že se Klose oddělil od ostatních a hrozí, že ho chce někdo unést. Potom od Kagamiho, že našel oba dozorující Jouniny… mrtvé.A nakonec opět od generála, že je můj syn nezvěstný a že po něm vyhlásí pátrání v celé Zemi Ohně.
Nejhorší na tom všem bylo, že když ta zpráva přišla, nebyl jsem ani překvapený. Celou dobu jsem v koutku duše tušil, že by se něco takového mohlo semlít, jenom jsem si to nepřipouštěl. I když Kloseho pravá identita byla tajná. Člověk nemusel být zrovna génius, aby mu došlo, že je pro pět vesnic extrémně cenný.
Často se ke mně donášely různé teorie o tom, co je vlastně zač. Některé byli docela uvěřitelné, jako že se jedná o nového JinchuurikihoOsmiocasého démona, který po svém střetu se mnou a Hashiramou opravdu zmizel a od té doby ho nikdo neviděl. S touto teorií se spokojila většina lidí a nikdo ji vlastně ani pořádně nevyvracel, protože všem vyhovovalo, že díky ní dávalo smysl, proč Klose cestuje od vesnice k vesnici. Prostě jenom proto, že se mezi sebou jednotlivé národy nedokážou dohodnout, komu patří.
Potom tu byly více či méně šílené konspirace. Jako například, že se jedná o jeden z mých laboratorních experimentů, při kterém jsem měl zkřížit DNA Senju, Hyuugů a Uchihů a pokusil se tak vytvořit dokonalého shinobiho.
Poslední časté „teorie“ byly prostě jenom nejrůznější bulvární zkazky, jako že se jedná o mého utajovaného bastarda, kterého jsem musel poslat pryč, protože Momo už nemohla snášet tu potupu, že musí vychovávat dítě jiné ženy, a proto se mohl můj syn vrátit až po její smrti.
Všem těmto příběhům navíc přidávalo na síle neustálé mlžení všeho, co se Shishiho nositele týkalo, a držení jeho samotného pryč ode všech ostatních, kromě pár vyvolených mistrů. Ani Rady vesnic pořádně nevěděly, kdo to je. To, že by se ho někdo pokusil unést tak dávalo smysl už jenom proto, aby dotyčný záhadu rozluštil.
Mnohem více zarážející byl fakt, že to, že chlapec opustí vesnici, byla přísně tajná informace, kterou znalo jen pár lidí. A i přesto se dostala ven. To se za celou existenci vesnice stalo předtím jenom jednou. A málem to mělo katastrofální následky. Už delší dobu mám pocit, že se něco chystá, že nepřítel znovu vylézá z úkrytu a snaží se dokončit to, co se mu posledně nepodařilo. A pokud by se mu podařilo ovládnout a využít Shishiho… Ne! To jsem nesměl dopustit.
Když už to vypadalo opravdu zle, tak jsem to ucítil. Nepatrný, sotva postřehnutelný závan čakry, JEHO čakry, který se pořád přibližoval. Větší úlevu jsem snad v životě nezažil.
Úlevu však rychle nahradilo zmatení. Nechápal jsem to. Klose byl ve vesnici a z nějakého důvodu se snažil skrýt svou přítomnost. Zajímalo mě, co má v plánu, tak jsem ho zpovzdálí sledoval a nechal ho pokračovat. Co, nebo spíš kdo, je jeho cílem mi došlo, až když zastavil u věznice, jelikož v ní žil jenom jeden vězeň, který by ho mohl zajímat.
Nejdříve jsem zkontroloval, jestli není v Genjutsu, ale podle všech znaků byla jeho čakra v pořádku. Byl to on sám a při smyslech. Když jsem to zjistil, dost mě to naštvalo, ale i přesto jsem bělovlasého shinobiho nechal pokračovat v jeho plánu, a jenom pozoroval situaci, abych zjistil, co vlastně po Zenjirovi chce. Ačkoli jsem to tušil.
A teď tu přede mnou stál, zničený tím, co zjistil.
„Jaký chlap?“ zeptal jsem se stroze a dal si pořádně záležet, aby nebylo poznat, jak moc mě ta odpověď zajímá.
„Prostě chlap kolem šedesátky, asi to celý řídil, protože ten Uchiha o něm mluvil jako o svém mistrovi,“ vyprávěl bez většího zájmu.
Bylo vidět, že chce tohle téma rychle odbít, aby mohl řešit něco jiného. Tušil jsem co, ale to prozatím nebylo tak důležité, nic nebylo tak důležité, jako zjistit, jestli se jednalo o onu skupinu.
„Měl na sobě nějaké poznávací znaky?“
„Vlastně byl dost zapomenutelnej.Průměrná výška, krátké černé prošedivělé vlasy. Jinak měl na sobě plášť, takže nic dalšího ani nevím.“
Plášť…? Ano, plášť! Jejich pláště přece na sobě měly ty znaky.
„Co ten plášť? Měl na sobě nějaký vzor, znak klanu nebo něco podobného?“ řekl jsem možná až příliš naléhavě.
Kloseho tvář nasadila překvapený výraz. Evidentně vůbec nechápal, jak je možné, že mě ze všeho nejvíc zajímá zrovna to. Přesto odpověděl:
„Byla tam tma, ale myslím, že ne, byl to obyčejný černý plášť, nic víc.“
Sakra!zaklel jsem v duchu. Takže pořád nic nevím. Možná se přece jenom nejednalo o ně.
„Ale znal Shishiho.“ Slova mladého shinobiho,který se asi konečně nad celou věcí trochu víc zamyslel,do mě udeřila jako blesk z čistého nebe. „Mluvil o něm, jako kdyby byli staří známí. Jako kdyby tu žil před těmi tisíci lety, když sem Shishi přišel prvně,“ pokračoval Klose, kterému evidentně došlo, že se jedná o něco vážnějšího než jen o to, aby zjistil, kdo se ho pokusil zabít. Nyní jsem si už byl jistý. Je to on. Ten, před kterým nás varoval Shinigami.
Proč ale nechal mladého jít? Proč ho nezajal, nebo nezabil? To by bylo logické. Naopak na sebe upozornil. Ukázal svou tvář a tím ztratil svou hlavní výhodu. Možná si je jistý, už ho nemůžeme zastavit, že už je vše připraveno. Že se nebojí ani toho, že ho najdeme. Ale do teďka neměl potřebu nám tak okatě ukazovat svoji převahu, tak proč teď?
„Co ti řekl? Říkal něco o válce? To on tě sem poslal?“ vyhrkl jsem na něj naléhavě.
„On…“ Kousl se zevnitř do tváře a potlačil tak nastupující nával vzteku. „Řekl mi, že tady najdu pravdu, kterou hledám, že jsem jenom zvíře v kleci, a že dokud budu poslouchat pět Kage, tak jím i zůstanu,“ zavrčel nezvykle nepřátelsky, „že si mou věrnost nezaslouží, a že jen jako svobodný dokážu splnit svůj úkol.“
Konečně mi to docvaklo. Tak o to mu šlo!
„A ty tomu věříš? Taky si myslíš, že Kagům nemáš věřit?“
„Vím to, že jsem od nich dostal vždy jenom lži nebo bolest,“ zavrčel a zatnul ruce v pěst.
Přitom prohlášení mě trochu píchlo u srdce a ve stejnou chvíli mne taky napadla otázka, jestli mu vzhledem k jeho formulaci dochází, že jsem taky jedním z těch, ke kterým teď chová neskrývanou nenávist. Hned jsem tu myšlenku ale zase zatratil, tohle nebyla chvíle na ublíženost ani výčitky. Přesně o tohle mu jde, rozeštvat nás.
„Takže co?“
Klose se kousl do rtu a začal kroutit hlavou. Snažil se tak zastavit bobtnající vztek. Neúspěšně.
„Proč jsi mi neřekl, že ten, kdo se mě pokusil zabít, je tady ve věznici a že si ho najal někdo z Oblačné?“
„Jsou to přísně tajné informace,“ odpověděl jsem mu stroze. „Pravdu o něm znají jen ti, u kterých je to nezbytně nutné. Nemůžu tě zvýhodňovat jenom proto, že jsi můj syn.“
A taky jsem tě chtěl chránit před další bolestí, dodal jsem si pro sebe.
Chlapec jen dál vrtěl nesouhlasně hlavou.
„Tohle není o protekci. Oběť přece má právo znát jméno pachatele,“ snažil se argumentovat.
„Tohle je výjimečný případ, jde tady o bezpečnost celé země, to ti snad došlo.“
„Jako že kdybych se to dozvěděl, byla by válka? Co je to za mír, když ho může zničit pravda?“
„Jediný, který máme.“
„Takže to je všechno? Prostě jim to projde? Víc mi k tomu neřekneš?“
Neprojde! Za tvou krev zaplatí svobodou,problesklo mi hlavou. Právě Zenjiro byl mou největší pákou, když jsem vyjednával o tom, zda Raikage bude souhlasit s tím, aby si Klose vybral, kde po Chuuninské zkoušce zůstane. Jeho jméno bylo hlavní položkou na seznamu věcí, které si Oblačná vyžádala, jako kompenzaci za to, že mladého Lva nechá jít.
Problémem ale bylo, že další položkou bylo také to, že se Shishiho nositel nikdy nedozví žádné podrobnosti o tom, co se stalo onoho dne, kdy se poprvé přiblížil smrti. Celé dlouhé vyjednávání tak bylo nyní ohroženo nerozvážností tohoto rozzlobeného mladého chlapce, který tu nyní stál přede mnou.
Na jednu stranu jsem chápal, proč to udělal, ale i přesto jsem na něj byl pořád naštvaný.Je až příliš impulzivní, stejně jako Hashirama. A to je nebezpečné.
Právě kvůli této vlastnosti byl bratr často neřízenou střelou, kterou bylo potřeba usměrňovat, a ze stejného důvodu jsem teď nevěděl, jestli svému synovi mám říct pravdu nebo ne. Mohla by ho uklidnit, ale na druhou stranu by ho utvrdila v tom, že za jeho vraždou je Oblačná. Což by vzhledem k jeho povaze mohlo do budoucna způsobit spoustu problémů.
Navíc pořád nejsem přesvědčen, že tomu tak opravdu bylo. Ay je všelijaký a podle mě nikdy neměl být ve funkci, kde by musel něco důležitého rozhodovat, ale nedokážu si představit, že by připustil, aby jeho vesnice najala zabijáka. Na to touto sortou lidí až příliš pohrdal, stejně jako prací, kterou vykonávali.
„Nevíme jistě, jestli to byl někdo z Oblačné,“ zvolil jsem nakonec střední cestu.
Nevěřícně se uchechtl.
„Jasně! Protože žádný ze ctěných Kage ani radních by něčeho takového nebyl schopen,“ odsekl pohrdavě.
„Zenjiro může klidně lhát, aby se své bývalé vesnici pomstil.“
„Nelhal mi! Tím jsem si jistý!“ nenechal se zviklat.
„Věříš víc sériovému vrahovi než mně? “ zavrčel jsem na něj důrazně.
V tu chvíli vypadal hrozně. Nevěděl jsem, jestli se začne smát, nebo brečet, a podle všeho v tom neměl jasno ani on.
„Netuším. Vlastně už nevím vůbec nic! Kdo jsem? Co tady dělám? Mám chránit lidi? Vždyť to vypadá, že by většina z nich byla radši, kdybych neexistoval.“
„I tak je budeš muset chránit před tím, co přijde!“
„A co přijde?! To jediné, co je ohrožuje, jsou oni sami. Takže mám chránit jenom ty dobré, spravedlivé a čestné před těmi zlými a zkaženými? A kteří jsou kteří? Kdo rozhoduje o tom, kdo má být chráněn a kdo naopak potrestán?
„Ti,kdož jsou k tomu nejvíce povolaní.“
„A to je kdo? Kage? Feudální pánové? Vždyť ti sami čekají, kdy se k nim otočí někdo zády, aby mu do nich mohli vrazit kudlu!!! Hájí jen své vlastní zájmy, a kdo se jim postaví do cesty, je smeten bez ohledu na to, zda je v právu. Mám být tedy jejich nástrojem, který bude bezmyšlenkovitě plnit jejich příkazy? To nechci! Naopak občas mám pocit, že by bylo lepší celý tenhle systém zrušit,“ procedil mezi zuby poslední poznámku, a mě polil studený pot.
Tyhle myšlenky… tyhle myšlenky jsem už slyšel… a také viděl, co dokážou napáchat. Věděl jsem, že se s nimi setkám znovu, ale nikdy mě nenapadlo, že to bude u mého vlastního syna. Jenom jsem na něj nevěřícně koukal… Najednou přede mnou stál někdo jiný… Mnohem hrozivější.
„Nevím, jestli je dobrý, ale zažil jsem horší,“ začal jsem vážně. „Svět, ve kterém ses ráno vzbudil, a nevěděl jsi, jestli to není naposledy. Ve kterém dali dítěti do rukou meč, sotva začalo chodit, a poslali ho do boje, když začalo chápat rozkazy. Ve kterém matky pochovávaly své syny tak často, že už pro ně ani neronily slzy. Zákon, soud… ta slova neexistovala. Jenom pomsta, která byla spravedlností, a nenávist, která byla smyslem pro většinu krátkého života. Takový je svět chaosu a války. Takový byl, než tvůj strýc založil tuto vesnici, a takový bude, jestli se ten současný zhroutí.“
„To přece nemusí. Může být lepší, spravedlivější, moudřejší, bez nenávisti a bez pomsty.“
„Svět bude vždycky jenom takový jako lidé, kteří v něm žijí. Moudrosti a spravedlnosti je na něm jenom tolik, kolik jí je lidstvo schopno pojmout, a to bohužel není moc. Na své tváři nosím tři značky, Každá je za jednoho z mých bratrů, kteří zemřeli v nesmyslné válce. Kvůli křivdám, které nezpůsobili, a pomstě, která nebyla jejich. Připomínají mi, za co jsme bojovali, a co to stálo, vybudovat místo jako je tohle. Malý ostrov rozumu, v tomto šíleném světě. Taky jsou pro mě závazkem, abych už nikdy, NIKDY nedopustil, aby se svět znovu stal takovým, jakým byl.“
„Takže to je tvoje rada? Mám být alibista, soustředit se na to dobré a ignorovat to zlé?“ prskal.
„To jsem neřekl. Je v pořádku chtít, aby byl svět lepší, ale už ne ničit to, co vybudovali ti před tebou. Protože někteří z nás ztratili v boji za tento svět všechno. Musíš pochopit jednu věc. Něco zbořit, zničit je jednoduché a lze to provést rychleji, než se zdá. Stvořit něco lepšího, smysluplnějšího – to chce čas, trpělivost a obrovskou dávku víry,“ přesvědčoval jsem ho. Ale on mě neposlouchal.
„To jsou jenom kecy,“ zavrčel. Neposlouchal mě, nechtěl.
„Tak dobře.Ale chci, abys mi odpověděl na jednu otázku. Jednou budeš mít možná moc splnit všechna svá přání. Až je přeměníš ve skutečnost, opravdu rozboříš tento systém a svět se rozpadne na tisíc kousků. Jak ho potom zase složíš dohromady?“ ptal jsem se ho.
Poslední člověk, kterému jsem tuhle otázku položil, se jenom samolibě zasmál a řekl ‚Uvidíš! Všichni uvidí! Pár let na to se vrátil a šířil kolem sebe jenom teror a smrt, dokud ho Hashirama nezastavil.
Čekal jsem na Kloseho reakci. A hrozil se, že přijde se stejnou odpovědí, ale on mlčel. Nevypadal, že by ho otázka nějak pobavila, ani že by na ni znal odpověď. V tu chvíli přede mnou stálo znovu jenom bezradné dítě,které si nevědělo rady samo se sebou.
Když dlouho neodpovídal, vzal jsem si slovo zpět.
„Tak si to nejdřív vyjasni,“ poradil jsem mu.
„Pche!“ odfrkl si už ne tak zlostně, ale spíš uraženě.
Oba dva jsme současně zbystřeli. Zaslechli jsme kroky. Někdo se sem rychle blížil.
„Změň si podobu!“ vyhrkl jsem na něj. Odpovědí mi byl zmatený výraz. „Ať tě nepozná,“ upřesnil jsem tedy.
Klose hned splnil můj příkaz a najednou proti mně stál pomenší muž s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy a očima stejné barvy. Až mě zarazilo, jak rychle se dokázal tak přesně změnit.
„Hokage-sama!!“ volal na mě z dálky hlas, který patřil Shikaharovu asistentovi, který se jmenoval… Ehh… Jak se to vlastně...? I… Ibisu…? Ebisu? Nebo že by...? No prostě nějak tak. Jednou jsem ho viděl, jak se na chodbě chlubí nějaké dívce z podatelny, že pomáhá vyřešit největší problémy vesnice. No, osobně jsem ho nikdy neviděl dělat nic jiného než vařit čaj, nebo nosit poštu, nicméně velikost problému vnímáme každý subjektivně, takže vlastně proč ne.
Každopádně tento mladík nebyl sám o sobě nijak zajímavý, narozdíl od lístku, který nesl v ruce zdvižený vysoko nad hlavou, a mával s ním na mě.
„Hokage-sama! Hokage-sama!!“ křičel pořád dokola asi dvacetiletý šedovlasý mladík, jako kdybych si ho až do teď nevšiml. Když ke mně dorazil, konečně přestal.
„Tohle… Tohle vám… posílá…Shikaha… ru-sama…!“ vypadlo z udýchaného shinobiho zlomeného v pase, avšak pořád stejně křečovitě držícího zprávu nad hlavou, jako kdyby její svěšení pod úroveň ramen způsobilo hromadný výbuch.
I přesto všechno jsem si svitek nedočkavě převzal, jelikož na něm byla pečeť pevnosti Tekidenai, a rychle ho rozbalil.
Písmo bylo Kagamiho, vzkaz byl krátký a stručný. Jak měl ve zvyku.
Jsem v pevnosti.
Klose nenalezen.
Senju Sien zmizela.
SarutobiHiruzen v bezvědomí.
Pošlete posily.
K.
Sakra, ještě toho trochu. Tohle se Klose nesmí dozvědět. Už tak toho je na něj moc. Jenže kam ho schovám, aby se to nedověděl, a hlavně kde ho On nenajde?
Potom mě to napadlo.
„Ty… Chlapče,“ promluvil jsem na čerstvě vydýchaného asistenta.
„Ano,Hokage-sama!“ uklonil se mi.
„Odveď toho muže do věznice,“ ukázal jsem na zamaskovaného Kloseho, který z toho byl evidentně dost překvapený.
„Co?!“ vyjekl nositel Shishiho.
„Neboj, nebude ti klást žádný odpor,“ ujistil jsem ho a podíval se přísně na svého syna. To ale mladíka, který vypadal, jako kdybych ho právě poslal na sebevražednou misi, příliš neuklidnilo. Po chvíli se ale otřepal.
„Tak pojď,“ řekl nositeli Shishiho hlubším hlasem, což mu asi mělo přidat na vážnosti, ale znělo to spíše komicky. Klose se na mě ještě jednou nechápavě podíval a potom neochotně odešel směrem, kam mu jeho doprovod ukazoval.
„Jo, a chlapče! Vyslechnu si ho osobně. Do té doby ať se k němu nikdo nepřibližuje!“ zavolal jsem na něj, ještě než společně s jeho novým zajatcem zmizeli.
Tohle bude ještě dlouhá noc, povzdechl jsem si.
„Už můžeš vylézt,“ konstatoval jsem, když už bylo jasné že v okolí nikdo není.
Ze stromu vedle mě se vynořila postava mého bratra.
„Jeho názory mi někoho připomínají,“ pronesl hned zachmuřeně.
Jenom jsem přikývl.
„Možná bych měl kontaktovat klan Uzumaki, jak jsou na tom s analýzou té pečeti.“

Poznámky: 

Tak Konečně další díl. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale poslední dobou nemám na psaní moc času.
Jinak bych chtěl moc poděkovat Kompot. Jednak za krásný obrázek Kloseho, (který můžete vidět na začátku dílu nebo tady: https://konoha.cz/node/118536 ) A druhak za korekci.

Taky doufám, že se vám díl líbil, a že u série vydržíte i přes to, že mi poslední dobou drhne tempo, protože tahle jízda teprve začíná. Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Ne, 2019-04-07 17:40 | Ninja už: 854 dní, Příspěvků: 1596 | Autor je: ONLINE, Utírač tabulí na Akademii

Ach jaj, Sien je číslo Whááá Hiruzen to má s ňou ťažké a my všetci tiež Ehh... jasně... hehe... Darmo argumentuje, baba si vzala dačo do hlavy a obsedantne ide za svojím hlava-nehlava Takový trapas... Milé spomienky syna na mamu a jej narodeninové výlety Smiling Priateľstvo je aj ošemetná vec, ak je to teda ozaj obojstranné, nie je tzv. zbabelosť v takomto prípade rýdzi zdravý rozum?: „... nechci se koukat na to, jak se moje nejlepší kamarádka zabíjí jenom proto, abychom si mohli hrát na něco, co nejsme.“ Nuž komplexy a dokazovanie si svojej hodnoty ošemetnými skutkami akurát komplikuje život ostatným, ako hovorí Hiruzen: „Jsi dobrý ninja a jediné, co ti stojí v cestě k tomu, abys byla ještě lepší, je tvoje neustálé podceňování sebe sama. Já tomu věřím, ale to je k ničemu, dokud tomu nebudeš věřit i ty! Nemusíš nikomu nic dokazovat, ani se nemusíš nechat zabít. Jenom ty hlasy musíš přestat poslouchat!“ „Skvelé“ riešenie – jedovaté objatie Shocked Bohvie, kde budú bláznivú kozu musieť hľadať Puzzled Klose teda vyzerá Nevím, co jsem si dal, ale bylo to vážně silné! Tobirama sa s ním nekašle, a tak vychádza pravda najavo. Stále vychvaľujeme, ako dobre píšeš aj dialógy, aj vnútorné monológy, si špecialista na Tobiramu Kakashi YES Teórie, povesti, báchorky, konšpirácie a ich nabaľovanie môžu nadobudnúť neuveriteľné rozmery Laughing out loud Bohvie, kto vykotkodákal tajné info o Kloseho misii Puzzled Klose je aspoň úprimný a Tobirama je v obraze, kto omamuje synovu myseľ. Klose nie je politik, je mladý a jeho skúsenosti nie sú najvľúdnejšie. Áno, impulzívnosť môže byť nebezpečná, nie je každý Haširama, ktorý vzbudzuje rešpekt, tak si môže dovoliť aj exces. Skutočne by bolo čudné, keby Raikage najal vraha, ak má taký charakter, ako si myslí Tobirama. Toto sa mi páči o ľuďoch: „To jediné, co je ohrožuje, jsou oni sami. Takže mám chránit jenom ty dobré, spravedlivé a čestné před těmi zlými a zkaženými? A kteří jsou kteří? Kdo rozhoduje o tom, kdo má být chráněn a kdo naopak potrestán?“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Aj o feudáloch sa Klose trefne vyjadril, ale ty vždy prešpikuješ príbeh pozoruhodnými myšlienkami a úvahami Kakashi YES A jeje, ďalší nadšenec zničenia existujúceho systému, leeen vieme svoje, ako takéto vášne zvyknú dopadnúť, lebo každý systém je súčasťou iného systému, nejdem sa radšej rozpisovať, lebo toto patrí k mojej špecializácii Laughing out loud Pravda pravdúca: „Svět bude vždycky jenom takový jako lidé, kteří v něm žijí. Moudrosti a spravedlnosti je na něm jenom tolik, kolik jí je lidstvo schopno pojmout, a to bohužel není moc.“ Aspoň vieme, čo znamenajú značky na Tobiramovej tvári Smiling Kagamiho obdivujem Úpa boží!!! Ale jeho správa neoznamuje nič potešujúce Sad Dobrý nápad ukryť Kloseho vo väznici, aspoň môže porozmýšľať o otcových slovách. Jeee, Haši všetko sledoval Jump! Kompot je zlatičenko, že ti pomáha s nami veľmi obľúbeným príbehom Ino ti gratuluje! Určite vydržíme aj pomalšie tempo, tiež som skôr maratónec ako rýchlo-bežec Laughing out loud Vďaka za zážitok Jofuku pro tebe :-)

Obrázek uživatele Kompot
Vložil Kompot, So, 2019-04-06 20:28 | Ninja už: 2431 dní, Příspěvků: 473 | Autor je: ONLINE, Sluha v rezidenci klanu Hyuuga

Nemáš zač, můj drahý Klose Kiss! Nebudeš-li míti námitek, korekci ti klidně budu dělat i nadále (byť nebude tak dokonalá, jak jsme oba zřejmě doufali Chcíp)

Pořád si stojím za tím, že Sien je tak trochu mrcha. Ale udělala to z určitýho důvodu, takže je spíš jen mrška Hehe...

Ta druhá část byla daleko zajímavější, už jen z toho důvodu, že mě od minulý kapitoly strašně zajímalo, co Tobirama Klosemu řekne Laughing out loud A dopadlo to skvěle! Navíc se začíná rozplétat klubko událostí, které souvisí s incidenty před dvanácti lety (Má špatná vlastnost je ta, že u detektivních příběhů moc nepřemýšlím a všechno si nechám naservírovat až pod nos, takže jsem vždycky přijemně překvapena. Bod pro tebe.)
Jo, a stejně si myslím, že Klose z toho vězení zdrhne Laughing out loud Takže koukej psát, ať je co opravovat!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Ne, 2019-04-07 02:45 | Ninja už: 3816 dní, Příspěvků: 2055 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Této spolupráci plně fandím Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..