Boj proti Osudu 75

Hlava ho bolela jako střep, když se líným krokem ploužil ke cvičišti. Ranní vlhkost se mu srážela na vlasech a stékala po krku až dolů na záda.
Ošil se.
A zrovna dneska to musí být povinný. Protože tam budou všichni. Zahořklej zm*d, úchylák, vocas a paralýza. A taky kráva.
Bledé tváře, černé vlasy. A ty oči.
Rychle zakroutil hlavou a kousl se do rtu. Čerstvá ranka se otevřela a on ochutnal krev. Převaloval si ji na jazyku a topil se v pocitu blažené bolesti, která mazala myšlenky na vrtící se tělo pod jeho rukama, na slastný výkřik a nehty, co se mu zaryly hluboko do kůže na zádech.
Zakroužil rameny a propnul ruce dopředu. A skutečně, byly tam; drápance, co pálily jako oheň. Tskl, když se mu při škubavém pohybu strup jednoho z nich přilepil na tričko a rána se obnažila.
Blbá d**ka.
Příště se na ni vy*ere. Kdyby měl včera po ruce kohokoli jinýho, s kým by mohl oslavit svůj malý osobní úspěch, udělal by to už včera.
Štěrková cesta před ním se měnila v udusanou hlínu a sem tam nějaký písek, který ho zavedl až na mýtinu s trávou krátce střiženou a stromy všude kolem tak dorasovanými, že nebylo pochyb, k čemu prostor slouží.
Ve spánku ho silně píchlo, když zaostřil před sebe a spatřil všechny členy té pofiderní sebranky nachystané ve dvojicích proti sobě, udělujících si drobná poškození z mdlých technik. Bunshin. Mizurappa. Hatou. A furt dokola. Pořád a pořád. Tyhle nudný techniky, který se hodí maximálně tak do akademie. A oni je tady používají s tím pitomým úsměvem na tváři, jako kdyby to byl bůhvíjakej výkon.
Trapáci.
„Jdeš pozdě.“
Otočil se o devadesát stupňů a zamžoural na senseie, který stál naproti němu s rukama založenýma na prsou a kamenným výrazem ve tváři.
„A?“ střelil bez zájmu, zatímco si hřbetem ruky otíral protivnou vodu z vlasů, co mu přes čelenku padaly do tváře.
„Skutečně myslíš, že tohle je chování hodné jounina?“
Nishin nazdvedl obočí a pak se hrdelně zasmál.
„Hahaha. A co je vám po tom. To není vaše starost.“
Neji rozpojil ruce a postavil se do bojové pozice.
„Ne. Za pár týdnů to nebude moje starost, pokud projdeš zkouškami. Ale do té doby jsi stále pod mým velením, nehledě na protekci, kterou myslíš, že u Mizukage máš.“
Nishin na nic nečekal, poodstoupil o pár kroků a vytáhl ze zadního pouzdra zbraň, taktéž se připravujíc na duel.
„No jak je libo. Za pár týdnů uvidíte, že to vaše starost vlastně nikdy ani nebyla,“ ušklíbl se a i s kunaiem v ruce rychle složil ruční pečetě.

Tráva zašustila a pak zvláštně zakřupala, když se do ní položil. Zpocené tričko se mu lepilo k tělu jako druhá kůže a vzdušná vlhkost sprchovala tmavé vlasy. Opřel se zády o kmen vysokého javoru a s ušklíbnutími protáhl nohy. Chtě nechtě musel přiznat, že dvě hodiny proti oponentovi, jakým byl jeho sensei, přece jen daly člověku zabrat.
Očima přeletěl po vysokém Hyuugovi a přimhouřil oči.
Jo. Dal mu zabrat. Ale neporazil ho. Nenachytal ho. Nedonutil ho kleknout si v bahně s kunaiem přitisknutým ke krku a vzdát se.
Už na něj přestával stačit.
Myšlenka se prohnala Nishinovi hlavou jako blesk a zanechala příjemný a vzrušující pocit moci. Podobný jako den předtím, když večer Kanu naposledy přirazil ke stěně a se sukní rychle staženou až ke kotníkům si ji bral a bral a bral, až už mu neměla co víc dát. A ještě lepší, než když dohnal před týdnem starého Kurejihariho v baru a mezi čtvrtou a pátou láhví saké mu vyplivnul do kalíšku špinavá tajemství o jeho synovi.
Při pomyšlení na jouninův nechápavý, vyděšený a na*raný výraz zkombinovaný s naprostou ztrátou sebekontroly se ušklíbl tak silně, až ho rozbolely koutky. Po těle se mu rozlila radost a pěsti se instinktivně stáhly, aby nevyřval na svět, že si může jít políbit p*del.
„Mamka říkala, že dneska začíná prodej šatů na podzimní rovnodennost. Minulý týden přijela karavana a přivezla spoustu nové látky. Nepůjdem se podívat?“ Kyoudou sebrala batoh položený na zemi a vytáhla z něj bento. Pečlivě nachystané v nepoškrábaném zeleném obalu.
Nishin pohlédl na své ruce, které vylovily z boční kapsy rozmačkané a určitě i nechutné onigiri, ostatně jako vždy. Ani se neobtěžoval ho ochutnat a rovnou ho zahodil do křoví.
„Tak jo! Stejně jsem si říkala, že bych si letos mohla koupit nové,“ přitakala Nigenteki a po očku se podívala na vysokého jounina, který se na druhé straně cvičiště o něčem bavil s Hyuugou.
V Nishinovi se něco pohnulo.
Zaskřípal zuby a nakrčil nos. Co si ta kráva myslí, že dělá. Co je její problém, takhle se nabízet tomu starýmu úchylovi.
Ubožačka. Jako by si jí někdo vůbec všiml, s těma hnusnejma bledejma tvářema, s mastnejma věčně rozevlátejma černejma vlasama. A s těma nechutnejma černejma očima. Vyškrábal by jí je. Rozmačkal by jí je. Vyrval by jí ty nechutný oči.
„To ti stejně nepomůže,“ prskl hlasitě, aby zakryl mírný záchvěv v hlase.
Ta ho tak na*rala!
Všichni tři se k němu otočili; kráva, vocas i paralýza.
„To tebe nemá co zajímat,“ sjela ho Kyoudou ledovým pohledem.
„A koho to má co zajímat, hm?“ vyplázl na ni jazyk, zatímco jeho oči ji probodávaly. „Třeba tak starýho úchyláka, na kterýho tady kráva dělá furt oči? Určitě jsi ho pozvala, aby šel s tebou, že?“ otočil pohled k Nigenteki. „A teď se kvůli tomu házíš celá do gala. Haha. Ty seš fakt trapná,“ zasmál se a s potěšením sledoval černovlásku, jak ve tváři zrudla a pak se celá stáhla do sebe.
Kyoudou a Nentou si vyměnili překvapené pohledy. „Na druhou stranu to celkem chápu,“ pokrčil Nishin rameny. „I když jsou dost neschopní, i tady paralýza s vocasem jsou přece jenom chuuninové a jejich zisk za mise už je celkem uživí. Ale ty?“ vysmál se jí, „ty nemáš vůbec nic. Teda, skoro,“ téměř zasyčel a oblízl si rty, když Nigenteki sjel pohledem od hlavy až k patě. „Kolik ti za to zaplatí, co? Deset tisíc? Patnáct? Na kolik si dneska takovej starej úchyl cení neposkvrněný holky, hm?“
Nigenteki se zasekla na místě a nevěřícně vyvalila oči. Její tělo se nadzvedávalo pod rychlými nádechy, jak se snažila znovu si pořádně okysličit mozek. Nentou vedle ní vstal ze země a postavil se mezi ni a Nishina.
„Drž už hubu. Co máš věčně za problém? Dělá ti to dobře, takhle ostatní ničit?“
Nishin ho odignoroval mávnutím ruky. Taktéž se zvedl z trávy a přešel dva kroky bokem, aby obnovil svůj výhled na černovlásku. „Třicet tisíc? Už je dost starej na to, aby si to mohl dovolit vyhodit za jednu noc.“
Kyoudou taktéž vstala a postavila se vedle Nentoua před Nigenteki. Její tvář zkameněla.
„Ty seš fakt nechutnej. To ty sám seš ubožák, kompenzovat si vlastní nedostatečnost na ostatních.“
Nishin se zamračil.
„Anebo ti nezaplatí nic? Vlastně bych se ani nedivil. Proč by měl platit za něco, co už vlastně nemáš. Tak co Nige, řekni. Kdys ho v**ela?“
Šmouha se mu mihla před obličejem tak rychle, že ji skoro nezaregistroval. Na poslední chvíli stačil uskočit Nentouově rozmáchnuté pěsti a přistát tři metry bokem. S pobavením protočil očima.
„Řek bych, vocasu, že s takovou reakcí v**ela tebe, ale oba víme, že ty v**íždíš někoho úplně jinýho,“ ušklíbl se Nishin a vědoucně zvedl bradu.
„Už fakt zavři hubu, k*eténe! To je ti úplně jedno, co jí děláš?“ Nentouova tvář byla napjatá stejně jako zbytek těla, který stále udržoval pěst pozvednutou a zatnutou, připravenou na další úder.
„Co jí dělám? Já jí přece nic nedělám. To někdo jinej očividně něco dělá jí.“
Nentou zavrčel. „Ale tobě to nemusí být líto. Ty máš doma svou vlastní d**ku, která ti dá vždycky, když chceš. Když se vrátíš z mise a tak, že?“
Nentou překvapením zvedl hlavu. „Uvaří ti, vypere ti, v noci tě zahřeje. Teda vlastně, teď už toho tuku moc nemá. To musíš spíš ty zahřívat ji, co? Jak se vůbec má, Setsuyaku? Už dlouho jsem ho v Medúze neviděl. Snad se nestydí vyjít na ulici, teď když o něm jeho otec ví, jaká je to bu*na.“
Nentou ztuhl.
Nigenteki, která doteď vypadala jako socha, se na svého týmového parťáka překvapeně podívala, stejně tak i Kyoudou.
Nishin se ušklíbl. No tohle bylo ještě lepší, než jaký si to představoval.
„Vy jste to nevěděly? Že nám tady Nentou dělá do ubožáka?“ obě dívky stály nehnutě, ústa pootevřená a oči vypoulené. „Ha! Tak to je gól,“ zasmál se hlasitě a utřel si falešnou slzu. „To vám musím povykládat. Sem je nedávno viděl, jak spolu takhle šli po ulici a pak se zastavili v jedný postranní uličce, aby mohli…,“ nedořekl, když ho pod krkem chytla silná ruka a za vteřinu ho vtáhla do perfektního vodního vězení.
Cítil chakru všude kolem sebe, jak obaluje hutnou vodu a drží ji v téměř dokonalé kouli. Ruka, která ho svírala pod krkem, nepovolovala svůj stisk a Nishin se přistihl, jak se začíná pomalu dusit.
„Tos byl ty. Ten p***s, kterej to řekl Setsuyakovu otci.“
Nentouův stisk na Nishinově krku ještě víc zesílil. „To kvůli tobě má teď strach vyjít ven. To kvůli tobě je teď jakákoli naděje na to, že se kdy usmíří se svejma rodičema, totálně v hajzlu.“
Nishinovy začaly před očima problikávat černé mžitky.
Tak tohle ne. Tohle si líbit nenechá. Od nějaký ubohý bu*ny. Co na něj vůbec šahá? Co se ho ta špína dotýká?!
Hněv se mu nastřádal v těle a vytvořil obrovskou žhnoucí kouli, která začala pohánět všechny jeho systémy a přetlakem uvolňovala chakru z celého povrchu. Ta projela vrstvami vodního vězení s takovou intenzitou, až koule praskla a ve zpětném rázu odhodila oba protivníky od sebe.
Nishin vstal ze země, mokrý od hlavy až k patě, a pohlédl směrem k Nentouovi, jehož tělo leželo o deset metrů dál, zesláblé po dlouhém tréninku a vyplýtvání posledních zbytků chakry, sotva schopné se pomalu zvednout.
Vytáhl ze zadního pouzdra chakrou nabitý kunai a s takovou rychlostí, jakou jen mohl v daném stavu vyvinout, se rozběhl na bývalého týmového parťáka. Byl vidět jen jako nepatrná modrá šmouha, když Nentoua prvně vyhodil do vzduchu a kopl ho do zad, do břicha, zvrátil mu zápěstí, pořezal ho na tváři. Když ho nechal dopadnout na zem, aby mu patu zaryl do propnutého kolena, až uslyšel rupnutí. Když přiložil kunai na stehno a přejel. Když vlastní pěstí bušil a bušil do tváře druhého, až obrysy očí a nosu zmizely a na jejich místě byla jen masa krve, která barvila všechno kolem. Neviděl ani neslyšel, nevnímal vibrace rychlých kroků ani hlasu, který po něm pořvával. Viděl jen Nentouovu ruku, která ho držela pod krkem, cítil její stisk. Podíval se na ni, na nehybnou končetinu, která visela podél tmavovláskova těla, a prudkým pohybem ji zvrátil za záda. Lupnutí a hlasitý výkřik ho opojily jako se*, když se Nentou sesunul na zem v agonii, která byla poznat jen na záškubech jeho zkrvaveného těla. Natáhl se za záda pro krátkou wakizashi. Tohle mu přece nemůže projít. Nemůže ho nechat odejít. Ne po tom, co ho takhle ponížil, co se ho pokusil udusit. Bu*na je to. Odporná špinavá...
Jeho tělo bylo rázem odhozeno stranou a dopadlo do trávy pár metrů opodál.
Párkrát zamrkal a pak se zvedl, i přes ostrou bolest v boku, která mu dělala problém se nadechnout.
Před ním se jako skála tyčil Neji, tvář jak kámen a bojový postoj připravený k obraně. Vedle něj stál Tai s katanou v jedné ruce a svitkem v dlani té druhé.
Ušklíbl se. To jim to musel ukázat až na tom ubožákovi, že je hoden a že by se ho měli začít bát? Že by ho neměli brát na lehkou váhu a začali proti němu používat skutečný techniky?
Uchechtnutí mu uniklo ze rtů, když se s mírnými obtížemi postavil.
Jeho smysly začaly přicházet k sobě a on byl najednou obklopen nepředstavitelně otravným křikem. „Nentou! Slyšíš? Řekni něco! Nentou! Prosímtě, probuď se. Aspoň mi stiskni ruku, jestli mě slyšíš, dobře? Stiskni mi ruku.“
Nishin se zhluboka nadechl. Hysterky. Všechny jsou to hysterky. Ještě tu chyběla ta senseiova modrovlasá ženuška, aby to bylo kompletní.
„Hej, hej, to bude dobrý. Hlavně pomalu. Nezkoušej vstát, dobře? Klidně lež, pomoc už je na cestě.“
Zatraceně, takže ten vocas to přežil. Hm. Bude ho muset vyřídit někdy příště, buzíka jednoho nechutnýho.
Znovu se podíval do tváře svých dvou senseiů, kteří stáli na stejném místě a ani na chvilku se nepohnuli. To se ho vážně tak bojí?
Zamrkal, když se mu myšlenka usadila až v kostech.
Bojí se ho.
Stojí tam jako bariéra, protože se ho bojí.
Ty dvě hysterky řvou, protože se ho bojí!
Široce se ušklíbl, až mu byly vidět zkrvavené zuby.
„Ty… ty nejseš normální!“ Nigentekiin obličej se rázem vynořil kousek před ním, rysy strnulé a tváře uplakané. „Ty seš prostě magor!“
Nishin se ani nesnažil udělat ten krok dopředu, aby ji zastrašil. Stačilo jen, aby k ní natáhl ruku a předstíral cvrnknutí do hlavy, stejně jako na tréninku před měsícem.
Neji s Taiem okamžitě ztuhli a posunuli se o kousek blíž.
Stejně by nestihli nic udělat. Na něj nemají. Na jeho rychlost. Na jeho sílu. Na jeho mozek. Je lepší než oni všichni dohromady.
„Že sis všimla,“ vyplázl na ni jazyk, načež se rozplynul do kaluže vody a zmizel.