Sedm Osamělých - Kapitola 20

Následující týden byl skutečně tvrdý pro celou čtveřici. Museli se chovat normálně i s vědomím, že Píseční pátrali po vrahovi jednoho z jejich velitelů. Nouzu zjistil, že se zřejmě jednalo o uprchlého Písečného zločineckého ninju, který byl loutkářem. Přesto se všichni měli na pozoru, jelikož byli ninjové z cizích zemí, tudíž nedůvěryhodní. Tayuyu by hned zabili, protože byla v minulosti Orochimaruovou strážkyní, který zavraždil jejich vůdce, Čtvrtého Kazekageho. Přetvářka jim dala hodně zabrat. Zůstávali s karavanou a pomáhali Ikeharovi a Enzovi s jejich obchodem s látkami. Aby nevzbuzovali podezření, chodili i občas do ulic, avšak ne moc daleko.

Štěstěna se na ně zřejmě šklebila od ucha k uchu. Píseční si pro ně nepřišli ani jednou. Několikrát denně viděli jejich hlídky, které se párkrát dívaly po Raiuovi jakožto jediném „oficiálním ninjovi,“ ale ani jednou s ním nebo kýmkoliv jiným nemluvily. A tak po týdnu všechny stánky obchodníci sbalili a celá karavana se vydala opět na cestu. Čtveřice se rozhodla s Ikeharou ještě zůstat a starý obchodník s tím neměl sebemenší problém.
Nechali Seifukushu za sebou a mladí ninjové si konečně mohli oddechnout. Sice stále existovalo riziko, že je pořád někdo z Písečné sledoval, ale byla to mnohem menší hrozba, než se pohybovat uprostřed města plného Písečných. Všeobecná nálada se také zlepšila. Malé neshody a konflikty, převážně mezi Nouzuem a Tayuyou, prakticky ustaly, což přivítali nejen Raiu a Jakkaru, ale i Enza, Ikehara a další členové kolony, kteří byli jejich bezděčnými diváky.

Slunce už překonalo svůj nejvyšší bod na obloze a pomalu začalo klesat k obzoru, když Raiu a Tayuya přišli s překvapivou novinkou.
„Musíme se vrátit.“
Nouzua a Jakkara tahle Raiuova věta skutečně překvapila, obzvláště když to byl on, kdo se odtamtud snažil dostat co nejdřív.
„To myslíš vážně?“ řekl Nouzu klidně, když se rychle probral ze svého překvapení.
„Bohužel ano,“ připustil Raiu.
„Cestou, kterou se teď vydáme pryč ze Země Větru, je další Orochimaruova skrýš, kterou máme v úmyslu prozkoumat,“ dodala Tayuya s rukama v bok. „K tomu budeme potřebovat velký svitek na zapečeťování. Ten nemáme a ani ho nikdo v karavaně nenabízí. Všimli jsme si však jednoho krámu ve městě, kde byl k mání, takže se tam musíme vrátit a koupit ho.“

To bylo vysvětlení, které Nouzu a Jakkaru dokázali přijmout, i když prvního to tolik nezajímalo. On o Orochimarua, jeho výzkum nebo vůbec jeho agendu neměl sebemenší zájem. Slyšel však, že Sannin, a nejspíš i někdo další od něho (možná i Tayuya), zabil celý tým geninů z Travnaté během posledních Chuuninských zkoušek v Listové. Tím se Nouzu moc nezaobíral. Nezabýval se ani ostatními z jeho ročníku, natož pak někým dalším, koho neznal. Taky tam měl být tým z jeho třídy včetně brejlaté zrzky. Ani si pořádně nepamatoval její jméno, byla tam krátce a vůbec její status na Akademii byl... no, nevšední.

Nouzu vůbec nebyl týmový hráč. Věřil jen svým vlastním schopnostem. A teď byl s touhle bandou, která v něm, pro něho záhadným způsobem, vzbudila pocit... sounáležitosti. Ani jeho týmoví kolegové v Travnaté tohle nedokázali. Vlastně, jejich tým byl složený jen ze samotářů, u kterých se snad i přímo čekalo, že během prvního půl roku všichni zemřou při plnění byť i jediné mise třídy C. A oni přesto přežili. Nouzu pak z týmu odešel, aby ho mohl cvičit Outori-sama a směl se stát jedním ze Čtyř Ninja-Tengu. Najednou se přistihl s myšlenkou, jak se mají Yakeno a Kakuri. Když byl ve vesnici, nezajímal ho ani jeden, ale teď... co se změnilo?

„Jaký je tedy plán?“ zeptal se Jakkaru a vytrhnul tak Travnatého z myšlenek.
Odpověděl černovlasý samuraj, „já a Tayuya se vydáme zpátky do města. Tentokrát se nemusíme tolik snažit držet svou identitu. Buď použijeme Henge, nebo se do města rovnou tajně dostaneme, koupíme svitek a rychle se vrátíme. Ptali jsme se lidí v karavaně a podle nich žádná pouštní bouře nemá přijít, takže nám stopy nezmizí a budeme vás schopní dohnat. Vy dva tu zůstanete, abychom nevzbudili nějaké podezření. Pro jistotu zde necháme svoje klony, ale bude to na vás dvou, aby vypadalo, že tu stále jsme. Pro nás je to riziko, protože nebudu způsobilý používat část svých technik, kdyby se vyskytly nějaké problémy. Ale mělo by to vyjít. Podle našich odhadů se vrátíme někdy k večeru, takže nebudete muset vydržet bez nás moc dlouho.“
„Hlavně na nás ani na sebe moc neupozorňujte a všechno bude v pohodě,“ dodala Tayuya a přísně se na oba podívala.
Nouzu to s klidem ustál, no Jakkaru se pod jejím pohledem otřásl. Raiu se lehce pousmál, ale byla to jen záležitost okamžiku.
„Tak jo. Opatrujte se,“ řekl, udělal danou pečeť a vytvořil dva stínové klony, z nichž jeden se s Henge změnil v Tayuyu. Starší ninjové přes sebe přehodili pouštní pláště a se Shunshin no Jutsu bez kouře zmizeli. Zbývající dvojice s klony tam chvíli ještě stála, než se vrátila ke svým rolím.

* * * * *

Jejich zastírací manévr prozatím vycházel. Bylo pár hodin poté, co Raiu s Tayuyou zmizeli a jejich absenci nikdo nepostřehnul. Klony hrály svoji roli dobře, i když většinu práce vykonával Nouzu a Jakkaru. Nechtěli riskovat, že by se klonům něco stalo a před jakýmikoliv svědky by se změnily v obláček kouře.
Travnatý ninja si říkal, proč to vlastně dělá. Proč s touhle bandou chtěl zůstat? Jeho instinkty mu v Hashiwari napověděly, že mu právě tahle trojice pomůže najít to, co mu zadal Outori-sama. „Přijdeš na to, až to budeš mít.“ To byla ta slova… Aaaaarghhh! Tohle mě na něm tak štve! Pořád musí mluvit v hádankách!
Kdyby mu moudrý kmet nějak napověděl, aby alespoň přibližně věděl, po čem vlastně má pátrat, nebo co má najít. Mělo to být něco, co našli i jeho předchůdci, předchozí Ninja-Tengu, ale nebyl schopný zjistit, co přesně to má být. Nikde se o tom nepsalo a s ostatními členy skupiny se Nouzu nikdy nepotkal, což ho dost mátlo. Stín pochybnosti o tom, zda všechno Outori-sama myslel vážně, nebo to byl jen nějaký jeho blbý stařecký vtip, v mladíkovi pomalu rostl. Bylo by to staříkovi podobné. Co když... to mělo být právě tohle? Umět si dělat blbé vtipy z ostatních? Principiálně je to stejné, jako taktiky Ninja-Tengu v boji proti přesile... až to budeš mít... Ne, nemám z toho ten pocit. Nebo.... žádný pocit.
Nouzu strávil většinu času uvažováním, protože to byla hádanka bez jakékoliv hlavy nebo paty. Ale Outori-sama, i přes své rošťácké chování a vtípky, nebyl lhář nebo nepoctivý. Všechno co řekl, mělo svůj význam. Tomu mohl a musel věřit.

Bylo už pozdě odpoledne a světlo se pomalu měnilo do tmavě červena. Ikehara požádal Jakkarua, jestli by mu mohl z vozu přinést jednu roli zeleného sametu, protože měl nějakou „obchodní nabídku“ s jiným obchodníkem v karavaně. Jakkaru s velikou radostí na tváři i v duši se do toho dal a opatrně se přebíral plátny látek. Obezřetně je držel v rukách a prohlížel, jakou přesně látku právě drží v rukách. Za ten čas, co byli s karavanou, se je už pomalu naučil rozlišovat.
Srdce mu poskočilo, když pod hromadou konečně našel zelenou látku, vztáhnul k ní ruce a jediným něžným tahem ji vytáhnul. Vzápětí si však něco uvědomil. Vůbec ji v konečcích prstů necítil jako samet, spíš jako papír nebo papírovou látku. Dokonce ani barva moc neodpovídala. Byla bledě zelená, a to jen na okrajích, zbytek byl světle žlutý. Vlastně vůbec nedržel válec sametového plátna ale obrovský svitek. Začal ho protáčet mezi rukama a prohlížet, když na druhé straně našel vytištěný bílý disk s kanji 将棋大集, Shogi Daishuu. C-co tohle je...?
Periferním viděním spatřil pohyb. S překvapeným nechápavým výrazem tím směrem otočil pohled a spatřil Enzu. Ten se na něho taktéž díval zaraženě. Jakkaru vyměňoval pohled mezi Enzou a svitkem, protože mu to nijak nedávalo smysl.

„Enzo? Tohle jsem našel ve voze, nevíš c-“
Ani to nedořekl, když dostal od Enzy šílenou ránu kolenem přímo do brady, že se mu před očima rozsvítilo a hned zatmělo. Oba vyletěli od karavany a dopadli do písku. Jakkaru nemohl útok očekávat, proto byl tak efektivní a okamžitě ho poslal do bezvědomí. Enza se nad ním, ležícím v písku a s prameny krve začínajícími se řinout z nosu, skláněl a kontroloval jeho stav. Pak rychle vzal svitek do podpaží a ohlédnul se po karavaně. Ta se už zastavovala a lidé se začali srocovat, aby zjistili, co se děje. Mezi nimi byl i Nouzu. Oba si vyměňovali upřené pohledy.
Co to má znamenat? Mihlo se Travnatému hlavou, když viděl omráčeného Jakkarua na zemi a nad ním stojícího obchodního pomocníka s ninjovským svitkem. Rozhodl se, že tomu přijde na kloub a rozeběhl se k Ikeharovu vozu, kde měli svoje věci. Enza okamžitě zareagoval a utíkal do pouště. Nouzu přiběhl k bedně, ze které vytáhnul své zápěstní „listové kunaie,“ jak jim začal říkat, spolu s pouzdrem na zbraně a vyrazil za Enzou. Při prvním skoku proletěl nad Jakkaruem a věnoval mu pohled. Vypadal, že mu nic není kromě podlitiny, která se mu začala dělat na spodní čelisti. Neměl čas ho blíže zkontrolovat, ale viděl, že někteří lidé z karavany se už sbíhali k mladíčkovi z Kamenné, takže o něho bude postaráno. On teď měl jiný úkol.

Běh po písku nebyl stejný jako po travnaté půdě. Každý jeho krok se zabořil do písku, tudíž se o něho nemohl opřít, a tak poznal, že je o něco málo pomalejší než normálně. Enza proti tomu věděl přesně, jak se má pohybovat a získával náskok. Přesto nemohl zakrýt své stopy, ne s tak malou časovou rezervou, jakou měl. Takže se nemohl schovat, ale pořád mohl utéct. Adept na Ninja-Tengu si za běhu nasadil na zápěstí listové kunaie a připevnil si pouzdro k opasku. Potřeboval Enzu nějak zastavit, ale neměl moc možností. Avšak zase on byl vycvičen vymýšlet nové možnosti, když standardní nebyly možné.
Enza skočil dolů z vrcholu duny, lehounce dopadnul do písku a pokračoval dál. Vtom se mu před očima mihnul malý rychlý stín. Instinktivně se zastavil a vyhnul se tak výbuchu výbušného lístku na kunaii, do kterého by jinak vběhnul. Otočil se a uviděl Nouzua letícího vzduchem. Musel vyskočit ještě před vrcholem duny. Zelenovlasý mladík dopadnul na zem pod dunu a vkleče se upřeně díval na blonďáka. Ten mu pohled oplácel svýma vínově zbarvenýma očima, ve kterých Nouzu neviděl strach nebo nějakou vypočítavost. Bylo v nich soustředění na nadcházející konflikt.
„Takže jsi ninja,“ pronesl nahlas Nouzu, přičemž zůstal sedět na bobku.
„To ty taky,“ odvětil Enza stejně klidně a zřetelně.
Teď se choval úplně jinak, než když byl s Ikeharou v karavaně. Hrál svoji roli stejně jako oni, možná ještě lépe. Jeho postoj, způsob řeči, pohled v očích. Rozhodně ho teď Nouzu nesměl podceňovat.

„Předpokládám, že mě asi nenecháš jít,“ prohodil Enza jakoby nenuceně, i když v jeho hlasu byla jasně patrná ironie.
„Tos uhodl,“ potvrdil Nouzu.
Enza si teatrálně povzdechl: „Hrozně nerad tohle dělám, ale nedáváš mi na vybranou, Nouzu.“

Blonďák si sundal veliký svitek ze zad. Nouzu se postavil do bojové pózy, ačkoli „postavil“ není zrovna přesné. Jednalo se spíše o shrbené přikrčení. Nouzu byl předkloněný s hlavou stále nasměrovanou k Enzovi, levou nohu měl vykročenou dopředu, pravou dozadu a ruce vypnuté do stran. Listové kunaie měl stále zasunuté, ale to se mohlo vmžiku změnit. Podle běžných pouček by měl na nepřítele zaútočit dřív, než by ten měl čas dokončit své přípravy. Nouzu se však rozhodl vyčkat, protože nevěděl, proti čemu by vlastně vyrazil. Enza nebyl nějaký obyčejný ninja, a hlavně Nouzu začal být zvědavý, jak moc je neobyčejný.
Enza rozvinul svitek před sebe na zem, pokleknul, provedl pečeť a zřetelně pronesl.

„Karakuri Engeki! Midorihigi!“

Písek před ním zahalily tři kouřové výbuchy. Nouzu už začal tušit, co na něho bude čekat. Kouř se rozplynul a mezi ním a Enzou stály tři loutky.
Společné měly dvě ruce a nohy, světle hnědé (okrové) tělo a přilby, světle zelená roucha přehozená nebo oblečená přes tělo a pod přilbicí černě zbarvený prostor s bíle zářícíma očima. Prostřední, větší, měla delší ruce i roucho, sahající až ke kolenům, zesílená ramena, přilbu vystouplou nahoru do špice a s ozdobnými rohy. Byla ozbrojená kůsou, tyčovou zbraní s velikým ostřím na jednom konci a bodcem na druhém, která mohla mít tak dva a půl metru na délku. Její výška zhruba odpovídala člověku. Další dvě loutky byly stejné a o něco menší, pravou paži měly větší než levou, ve které třímaly jednu krátkou katanu.
Takže loutky... To by mohlo být zajímavé. Nouzu se téměř neznatelně pousmál, pozměnil svůj postoj, a začal analyzovat. Co mi Outori-sama řekl o loutkách?... Jsou ovládány čakrovými nitkami loutkáře, pohyby jeho prstů a rukou loutky vykonávají různé aktivity. Loutky mají skryté zbraně, potenciálně v každé části těla... Čím více loutek loutkář používá, tím je schopnější a nebezpečnější. Enza má tři... takže si na něho musím dát bacha.

„Tak začneme!“ ohlásil nahlas Enza.
Udělal první pohyby rukama a menší loutky se rozletěly k Nouzuovi. Byly docela rychlé, ale ne dost. První švihla svojí krátkou katanou horizontálně zprava doleva. Nouzu ji zablokoval svým listovým kunaiem tím, že se katana zarazila mezi dvěma břity. Druhá loutka sekla svojí zbraní proti Nouzuově pravému rameni, i to zablokoval. Tato loutka však nečekaně vystřelila svoji pravou, větší ruku dopředu přímo proti Nouzuově břichu. Něco podobného Travnatý čekal a udělal možná i bláznivou věc. Vyskočil, vzepřel se na svých pažích a celé tělo zdvihnul nahoru, používajíc nepřátelské loutky jako opory, přičemž měl paže pokrčené. Když pod sebou viděl pěst zastavit tam, kde předtím byl on, vypnul paže a vymrštil se pryč dřív, než mohl Enza stáhnout loutky, aby tak Travnatý ninja přišel o stabilitu.

Nouzu dopadnul na zem a vzhlédnul. Loutky ještě chvíli jen stály, ale pak se rozletěly hned za ním podle toho, jak Enza začal divoce a zcela cvičeně mávat rukama. Bojují jako ninjovskí protivníci... tak se k nim musím chovat, pomyslel si Nouzu, vstal a rozeběhl se vstříc nepříteli. Jejich střet se podobal boji živých protivníků. Loutky sekaly a bodaly svými meči, snažily se udeřit svojí větší pěstí, ale také uhýbaly Nouzuovým pokusům o vlastní protiútok. Ten naopak převážně uskakoval nejrůznějšími způsoby, ať už to bylo úkrokem, výskokem, přemetem nebo i vrutem, odrážel meče svými kunaii, ale už se vyvaroval touhy je zablokovat. Musel zůstat v pohybu. Jeho hlavním cílem bylo přijít na to, jakým způsobem Enza vlastně bojuje.

Co Nouzu věděl o loutkářích, jejich styl boje spočíval hlavně v užívání tajných zbraní ve svých loutkách, které byly dost volně poskládané části k sobě, jejichž pohyb, i když rychlý, nebyl vůbec plynulý. Tyto loutky měly jiný pohyb a způsob boje. Byly až lidské. Zatím proti němu žádnou tajnou zbraň nepoužily, ale ostražitost a instinkty mu říkaly, že tam nějaká je.
Jedna věc však Nouzua trápila nejvíc. Enza máchal teď už skoro zuřivě svýma rukama, když ovládal menší, mečem ozbrojené loutky, ale třetí, větší loutka s kůsou se od začátku ani nepohnula. Proč ji tedy vyvolal, když s ní nehodlá útočit a nechává to na těch menších? Co má v plánu?
Loutkáři měli jednu zásadní slabinu, a to byla jejich závislost právě na loutkách. Byli to bojovníci na střední a dlouhou vzdálenost, nikoliv však na krátkou. Když se dostane dost blízko, Enza nebude moc efektivně ovládat loutky, protože bude v přímém ohrožení, takže bude muset bojovat v dosahu svých vlastních zbraní i Nouzuových, nebo přestat ovládat loutky a bojovat osobně. Nouzu jen bude muset najít skulinu v Enzově útoku.

Nouzu chvíli ještě bojoval, než se rozhodl, že si vhodnou příležitost udělá sám a přešel do útoku proti jedné z menších útočících loutek. Když proti němu loutka sekla, odrazil meč stranou a připravil se odseknout svými zápěstními kunaii druhou ruku. Loutka však najednou ztuhla. Úplně se přestala bránit. Naproti tomu druhá pěší loutka se rozletěla proti němu. K jeho překvapení však útočila s napřaženou pravou větší rukou zatnutou v pěst s „úmyslem“ ho udeřit.
Náhle ho však zalilo ostré světlo následované tlakovou vlnou a ohlušující ránou. Exploze! Byla to jeho jediná myšlenka, kterou však přehlušilo zmatení. Zelenovlasého mladíka něco silně udeřilo do prsou a odhodilo stranou. Začal se kutálet po písku, ale asi to bylo jeho výcvikem, že se zastavil a vzhlédnul. Viděl rozmazaně, a ačkoli byl stále omráčený, přesto mu mozek začal znovu pracovat.
Jeho první počitek byl, že ho sice bolelo celé tělo a hučelo mu v hlavě, ale nebyl spálený a zraněný od žáru jakoby mu před obličejem explodoval výbušný lístek. Síla výbuchu byla menší, než by měla být. Co ho tedy udeřilo do prsou? Z kouře se zjevila loutka, tentokrát rukou svírající meč a napřaženou k úderu. Bez pravé ruky. Aha! Tak to musela být ona! To je důvod, proč je tak velká! Spíše reflexivně než úmyslně Nouzu uskočil, přestože to bylo dost nemotorně a útoku se vyhnul. Zděsil se však, když se ze zbytků prachové clony ukázalo veliké ostří mířící přímo na jeho srdce.

Projel jím osten bolesti, když mu ostří projelo paží. Dokázal uhnout, aby ho to nezabilo, nezabránil však zranění. Nouzu odskočil dál, chytil se za poraněnou ruku a syknul. To byla ta třetí. V opadajícím prachu skutečně stála větší loutka s nataženou kůsou. Vedle ní byla připravena v obranné poloze menší bezruká loutka. Třetí se válela na zemi o kus dál. Nouzu přimhouřil oči a oddechoval. Začal ho zaplavovat neklid.
Tohle bylo úplně jiné než předtím. Dříve útočící loutky měly sice plynulé útoky, ale bylo jasně vidět, že se jedná o kontrolované pohyby. To, co však předvedly teď... bylo na úplně jiné úrovni kontroly. Se dvěma loutkami provést takto koordinovaný útok s úžasnou přesností a rychlostí... Skoro mu to připadalo, jakoby ty loutky měly svoji vlastní vůli.
Ne... V tom musí být něco jiného. Nouzu přejel pohledem na loutkáře, kterého už bylo zase vidět. Okamžitě zpozoroval změny jeho pózy. Teď měl levou paži nataženou před sebe stejně jako prsty, zatímco druhou měl staženou v úrovni boku s rukou dlaní vzhůru, s prsty v různých polohách, na rozdíl od druhé, na níž měl všechny prsty natažené.
Všimnul si i protivníkova výrazu, což ho zneklidnilo ještě víc. Neměl žádný vítězoslavný úšklebek, žádný posměšek nebo náznak nadřazenosti poté, co svého soupeře zranil. Byl klidný, vážný a vyrovnaný. Loutkář nebral boj na lehkou váhu. Nouzu v jeho výrazu i postoji těla viděl, že byl velmi soustředěný na souboj. Možná, že to bylo právě kvůli ovládání loutek. Ovládat tři loutky na této úrovni, muselo být hodně náročné na koncentraci, takže neměl žádný čas na jakékoliv poznámky. Myslel to smrtelně vážně. Teď musel vymyslet, jak se dostat přes jeho loutky a zaútočit přímo na Enzu a vyrušit ho ze soustředění.

Třetí loutka se začala zvedat a paže válející se o kus dál patřící té druhé menší, se vznesla, přiletěla ke svému majiteli a připojila se zpátky na svoje místo. Nouzu polknul. Tohle se hodně rychle komplikuje... Prima. Toto vlastně chtěl, co řekl i Raiuovi, když se k nim přidal. Cestoval s nimi, aby potkal nové a silné nepřátele, se kterými by se mohl utkat. Chtěl nové výzvy místo nudných misí v Travnaté pro někoho, o koho ani nejevil zájem. A Enza mu dával zabrat.
Nouzu se postavil s novým odhodláním proti svému protivníkovi. Jestli chtěl dosáhnout svého cíle a stát se pravým Tengu, musel Enzu porazit. A už vymýšlel způsob jak. Bez varování vyrazil přímo proti němu a jeho loutkám. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a menší loutky vyletěly vstříc útočníkovi. Nouzu odrazil jejich údery, doslova proletěl mezi nimi šíleným skokem kombinujícím vrut i salto a pokračoval dál.
Nyní před ním stála loutka s kůsou. Teprve teď se probudila k životu, ale místo toho, aby také vykročila kupředu, rozpřáhla ruce do stran i se svojí dlouhou tyčovou zbraní. Tím Nouzuovi odřízla přímou cestu, ale on na něco podobného byl připraven. Před loutkou se zastavil a oběma rukama zaútočil na její hruď. Listové kunaie se zarazily do loutčiny vnější skořápky. Zelenovlasý trochu doufal, že ji tím nějak zásadně poškodí, ale nechtěl na svůj předpoklad plně vsázet.
Loutka zareagovala tak, že předpažila, aby tím Nouzua od sebe odstrčila. Zároveň se jí odklopilo hledí a za ním se otevřel otvor tam, kde by normálně měl člověk ústa. Takže má skryté zbraně. Nouzu se sám od humanoidní zbraně odtrhnul, takže ho dlouhá rukojeť minula, přikrčil se a přenesl váhu na jednu nohu. Loutka nestačila dostatečně rychle zareagovat a zahájila palbu jehlic do prázdného vzduchu.
Travnatý nezahálel a než se stačila smršť jehlic přesunout dolů, rychle uskočil a při zemi uhnul pryč do pozice, kdy měl na Enzu otevřenou přímou a ničím nebráněnou útočnou linii. Celou dobu svého útoku však Nouzu bedlivě sledoval pohyby Enzových rukou. Chtěl z nich něco vyčíst. Obě ruce se míhaly před jeho obličejem, jak ovládal každý pohyb svého nástroje. Ve tváři měl stále to samé soustředění jako předtím. Tengu si však něčeho všimnul.
Při prvním střetu s ním bojovaly pouze obě menší loutky, zatímco ta větší stála nehnutě vzadu. Když jedna z nich sama od sebe spadla, pravděpodobně Enza sám z neznámého důvodu zpřetrhal čakrová vlákna k ní a použil třetí loutku v jeho skvěle provedeném kombinačním útoku. Teď opět vyrazily jen dvě pěší loutky. Když je překonal, vedl opět třetí, a jak se Nouzu teď přesvědčil, ovládal pouze ji, menší loutky zůstaly na místě bez pohybu. Enza naposledy řídil pouze jednu ze svých tří loutek a maximálně proti němu útočily jen dvě.
Toto zjištění pro něho mělo veliký význam, protože tím odpadnul faktor psychiky, že se jednalo o souboj jednoho na čtyři, ale fakticky to bylo jednoho na tři. I když byl Enza evidentně schopen přepnout kontrolu mezi jednotlivými loutkami velmi rychle, pořád to znamenalo, že proti němu budou bojovat pouze dvě, nikoliv tři.

Nouzu zabořil ruku do písku, aby tím zpomalil svůj let a získal stabilitu k dosednutí bezpečně a kontrolovaně na zem. Vtom už proti němu letěly opět pěší loutky. Tohle začíná být předvídatelné, pomyslel si Nouzu. Jedna z nich předpažila zvětšenou ruku proti zelenovlasému, který se ušklíbnul. To si myslíš, že tenhle trik proti mně vyjde podruhé?
Přesně jak čekal, loutka odpálila směrovou explozí svoji paži proti Travnatému ninjovi, následovanou velkou ránou a vzedmutím kouře a prachu. Vyhnout se této hrozbě, ačkoli byl zraněný, nebylo pro Nouzua těžké. Letící pěst proletěla neškodně kolem. Travnatý se neubránil úsměvu, který mu vzápětí zmrznul. Z kouřové clony se vynořily všechny tři loutky v plné rychlosti, následované Enzou.
Cože?! Ale jak? Vždyť doteď mohl ovládat jen dvě! Tři musí být na něho příliš! Nouzu se připravil k dalšímu boji, ale znovu se na svého protivníka podíval. Opět zaujal polohu, kdy pravou ruku udržoval vzadu s prsty v jedné poloze. Byla jiná než předtím, ale celkový styl odpovídal. Enza nahlas pronesl.

„Midorihigi Saku Kabe.“

Co je v tom sakra za trik?!