Světelní strážci - Akira Gaiden (druhá část)

Chuuninská zkouška

Minula zima a s ní Akiřiny sedmé narozeniny. Ještě před měsícem a půl se učila Yajirushi, Bleskový šíp, a nyní zbýval jen den do Chuuninské zkoušky.
„Nepůjdeme se proběhnout do lesa?“ navrhoval Shiro. „Třeba zase najdeme nějakýho banditu, co v lese zabloudil, a pořádně ho vystrašíme!“ Vzrušeně mrskal ocasem.
„No, zní to skvěle, ale dneska ne, Shiro. Nějak se na to necítím,“ odpověděla Akira sklesle.
„Ty jsi nervózní kvůli tý Chuuninský zkoušce, co? Neboj se, to zvládneš. Já ti pomůžu, jak budu moct.“
„Děkuju, Shiro, ty jsi na mě vždycky tak hodnej,“ usmála se.
Jejich rozhovor přerušil Kizoku:
„Máš sbalené všechny věci, Akiro? Zítra za úsvitu vyrážíme.“
„Ano, mám všechno,“ přikývla Akira. „Jak dlouho tam budeme?“
„V Listové? Hm, tak nanejvýš tři čtyři dny,“ řekl Kizoku a odcházel.
„Kizoku-sensei? A uvidím taky brášku, mámu a tátu?“ ptala se.
„Určitě uvidíš,“ ujistil ji.
Akira se celá rozzářila. Jemně šťouchla do Shira a šli se spolu projít.
Další den ráno ji probudila Kira. Ještě ani nezačalo svítat a Akira se začala chystat na tento důležitý den. Vylezla z postele, zívla a protáhla se. Došourala se k míse s vodou, opláchla si obličej a vyčistila zuby. Potom, co se oblékla, se šla nasnídat a po jídle běžela za Kizokim.
„Připravena?“ zeptal se vůdce tygrů.
„Snad ano,“ odpověděla mu.
„Tak tedy vyrážíme,“ řekl a rozvinul velký svitek.
Byl to svitek pro obrácené přivolání. Když Kizoku provedl techniku, kolem nich se objevil kouř a když zase zmizel, ocitli se v neznámé místnosti. Vypadala jako pracovna. Za stolem byla velká židle, která k nim teď byla zády. Pomalu se otočila a oni spatřili, že v ní sedí mladý blonďatý shinobi v bílém plášti.
„Onii-chan!“ Rozběhla se k němu.
„Akiro! Ty jsi ale vyrostla,“ rozpřáhnul ruce a objal ji.
„Už je z tebe pěkná slečna,“ ozval se příjemný hlas za ní.
Akira vzhlédla a uviděla krásnou, rudovlasou usmívající se ženu.
„Kushina-chan!“ usmála se.
„Od té doby, co jsem tě viděl naposled, jsi opravdu vyrostla,“ promluvil další.
„Strýčku Jiraiyo! Jsem ráda, že vás všechny zase vidím!“ Akira byla štěstím bez sebe.
„Bohužel, tuto šťastnou chvíli musím přerušit,“ promluvil Minato. „Popovídáme si později. Nyní se musíme přemístit do zkušební místnosti.“
Všichni, mimo Kizokiho, se vydali za Hokagem. Mířili kamsi do útrob Kageho budovy, až stanuli před jedněmi z mnoha identických dveří.
„Připravena?“ zeptal se Minato sestry s úsměvem. Ta přikývla.
Vešli dovnitř. Pár lidí už tam čekalo. Mezi nimi byly i tři děti, dva kluci, navlas stejní, a dívka, podobně stará jako ona, s šelmou se skvrnami na srsti.
„Tak, když už jsme tady všichni, můžu vám představit naši porotu. Zleva Hikari Ammanti, Sarutobi Hiruzen, pak tedy já předseda poroty Namikaze Minato – Yondaime Hokage a dva ze tří legendárních Sanninů – Jiraiya a Tsunade.“ Každý z porotců pokynul na pozdrav.
„Celá Chuuninská zkouška se skládá ze dvou zkoušek. A tu první vám vysvětlím já.“ Od stolu se zvedla mladá blondýna, Tsunade. „Je to vědomostní zkouška. Dostanete test složený z deseti otázek. Každá dobře zodpovězená otázka je za jeden bod. Jestli odpovíte špatně nebo pokud dokonce neodpovíte vůbec, ztrácíte jeden bod. Test splníte případě, že dosáhnete padesátiprocentní úspěšnosti. Předpokládám, že nebudete podvádět.“
Všichni si sedli k předem připraveným lavicím, které byly dostatečně daleko od sebe, a na kterých ležel připravený test.
„Máte na to hodinu. Začněte!“ Tsunade zahájila zkoušku.
„Uf, je to test jen z vědomostí, co by měl Chuunin vědět. Čekala jsem něco těžšího,“ říkala si Akira u páté otázky.
Celý test dokončila deset minut před vypršením limitu. Znovu si ho pročetla a zkontrolovala.
„Čas vypršel!“ zvolala Tsunade. „Nyní si testy vyberu a společně s porotou je ihned zhodnotíme,“ oznámila.
Porota se začala tiše radit a kontrolovat testy. Pak se Hokage postavil a řekl:
„Tak, dnes jste všichni prošli. Gratuluji,“ usmál se, „druhá zkouška bude ověření vašich schopností v boji. Ale předtím máte jeden den na dodatečnou přípravu. Děkuji, sejdeme se tady pozítří v deset hodin.“
Tři ostatní děti a černovlasá žena se vydali pryč. Stejně tak i Tsunade. Jiraiya a Hiruzen. Zbylá trojice si vyměnila pohledy.
„A co teď?“ ptala se dychtivě Akira.
„Já se musím vrátit do práce,“ pokrčila rameny její bratr. „Ale vy dvě se běžte bavit,“ mrkl na svoji snoubenku. Rudovláska přikývla.
„Akiro,“ otočila se na svou budoucí švagrovou, „co kdybychom spolu šly na sushi?“
„Ano!“
Akira strávila celé odpoledne s Kushinou. Až k večeru se nenápadně vytratila a vylezla na střechu jedné z nejvyšších budov v Konoze. Někdo už ale dostal stejný nápad. Na střeše seděla dívka z Chuuninské zkoušky spolu s mladou levharticí.
„Je tady hezky, co?“ pronesla Akira.
„To ano,“ řekla dívka a otočila se na ni s úsměvem.
Chvíli bylo nerušené ticho, které přerušila další otázka:
„Když spolu skládáme tu zkoušku, tak bychom mohly vědět, jak se jmenujeme. Já jsem Umi Rukushika a tohle je Arashi.“ Levhartice kývla na pozdrav.
„Já Akira,“ představila se. Pak z daleka zaslechla volání svého jména. „Promiň, už budu muset jít. Ještě se uvidíme,“ seskočila ze střechy a běžela domů. Tam ji čekalo veliké překvapení.
„Mami! Tati!“ vyhrkla, jakmile vešla do dveří a spatřila usmívající se dvojici.
„Akiro!“ zvolala Kazumi, když jí dcera padla do náruče. Otec ji pevně objal hned v zápětí.
„Tolik se mi po vás stýskalo,“ řekla se slzami v očích.
„Nám po tobě taky. A jsme hrozně rádi, že jsi konečně zase tady,“ usmála se maminka.
„Pojďte, večeře je na stole,“ řekla Kushina.
Všichni zasedli ke stolu.
„Tak povídej, zlatíčko,“ vyzval ji Toshiro, „jak se v Lese máš?“
„Je to tam dobrý, ale mnohem radši bych byla v vámi tady ve vesnici.“ Nacpala si plnou pusu nudlí z rámenu od Kushiny. Všem vyprávěla o tom, jak to v lese Ikagawashi vypadá, kolik technik už umí, a taky o Shirovi, Kiře a ostatních.
Když se pozdě večer vrátil Minato, bylo ještě veseleji. Akira se cítila nejšťastněni za celý svůj dosavadní život.
Další den se nijak zvlášť nepřipravovala. Užívala si celý den s rodiči a Kushinou. Ráno, když měla vstát, ji nic neprobudilo. I Kushina zaspala. Obě spaly dlouho dopoledne a probudily se v půl jedenácté.
„Panebože!“ zděsila se Kushina. „Akiro, vstávej! Prošvihneš druhou zkoušku!“
Akira se strašně lekla. Hodila na sebe oblečení a bez snídaně se rozběhla na místo setkání. Když přiběhla, všichni už na ni čekali.
„Á, slečna Akira se uráčila se dostavit,“ popíchnul ji Minato.
„Hokage-sama, moc se omlouvám!“ vyhrkla. „Můžu ještě složit zbytek zkoušky?“
„To se uvidí, pokud to zvládneš,“ řekla Ammanti. „Vysvětlím ti druhou a poslední zkoušku. Je to boj s reálným soupeřem, budeš bojovat s Jiraiyovým klonem. Boj skončí, až ho já ukončím. Připrav se, hned začneme.“
Akira se postavila na jeden konec místnosti a Jiraiyův klon na druhý. Všichni ostatní vyšli do vyššího patra, kde mohli bezpečně pozorovat souboj.
„Hajime!“ zvolala Ammanti a tím zahájila souboj.
Hned nato Akira hodila po Jiraiyovi několik shurikenů, ale těm se bez problémů vyhnul. Ale než se stačil zastavit, Akira byla u něj.
„Páni, ta rychlost. Je opravdu stejně dobrá jako její bratr,“ usmíval se pro sebe Hiruzen.
Začal taijutsu souboj. Akira dokázala s Jiraiyou docela dlouho držet krok, ale on postupně začal přitvrzovat. Dostala od něj ránu přímo do tváře. Odhodilo ji to o několik metrů vzad. Hned vstala a zaútočila znovu. Za chvíli ale dostala další úder pěstí.
„Bože, vzpamatuj se! Takhle proti Jiraiyovi nemůžeš vyhrát. Musíš něco vymyslet!“ povzbuzovala se Akira.
Jiraiya ale nečekal na další útok. Rozběhnul se k ní s kunaiem v ruce.
„Potřebuju víc času. Co bych tak mohla…?“ Zašátrala rukou v pouzdře. „Ano! Tohle by mohlo stačit.“
Když už byl Jiraiya skoro u ní, napřáhla se a hodila na zem kouřovou bombu. Rychle vyskočila do vzduchu a dopadla do bezpečné vzdálenosti od kouře, odkud mohla pozorovat další Jiraiyův krok.
„To nebyl špatný tah,“ uznala Ammanti.
Akira rychle přemýšlela o dalším postupu. „Musím ho dostat jedním útokem. A co nejrychleji, proti němu nemám šanci. I když se drží zpět…“ Dostala nápad. „Tohle musí zabrat. Nic lepšího nevymyslím…“
„Kuchiyose no Jutsu!“ vykřikla. Objevil se dým a ihned z něho vyskočil Shiro. Zaútočil na bělovlasého Sannina. Sice nebyl ještě tak velký a silný, ale mrštný byl dost. Jeho schopnosti stačily k tomu, aby Jiraiyu zabavil.
Akira začala rychle skládat pečetě. Vsázela na poslední techniku.
Kolem se objevily blesky a Akira zařvala: „Shiro, teď!“
Shiro rychle uskočil. Dívka vrhla techniku a přitom zakřičela: „Raiton: Yajirushi!“
Bleskový šíp plnou silou zasáhl klon. Ten ihned zmizel.
„Kizoku-san! Co ji to tam učíte za techniky? Takové by ještě umět neměla,“ myslel si Minato zděšeně.
„Souboj je u konce!“ křikla Ammanti. „Vítězí Akira.“
Když se všichni absolventi zkoušky postavili do řady před porotu, začalo vyhodnocování.
„Takže,“ začal Hokage, „dnešní Chuuninská zkouška dopadla takto: Hikari Ari, ty jsi dnes prošel. Hikari Shizute, ty jsi dnes také prošel. Akiro, ty jsi dnes- ale počkat, vlastně jsi přišla pozdě, takže… ne, teď vážně – také jsi prošla. A ty, Umi Rukushiko, jsi dnes také prošla. Všem gratuluji. Doufám, že se ještě někdy uvidíme. Arigatou.“
Černovlasá rozhodčí se s ostatními porotci rozloučila, vytáhla svitek na opačné přivolání a s dětmi se ztratila v oblaku dýmu. Tsunade, bývalý Hokage i Jiraiya taktéž odešli.
Akira tedy zůstala s Minatem v místnosti sama.
„Byla jsi skvělá, Akiro,“ chválil ji bratr. „Jsem na tebe hrdý. I táta s mámou jsou. Stejně tak Kushina.“
„Arigatou, onii-chan…“ objala ho. „Škoda, že musím zase odejít. Ale určitě se zase brzo uvidíme.“
„Určitě. Ale teď už radši běž. Kizoku a Shiro na tebe venku čekají,“ pohladil ji po tváři.
Na rozloučenou jí rozcuchal vlasy, do nichž potom vtiskl letmou rodinnou pusu. Akira se rozběhla směrem k východu. U dveří se zastavila a naposled mu zamávala. Pak běžela za Kizokim.
„Kizoku-sensei, jaká jsem byla?“ usmívala se na něj a čekala na uznání.
„No, tak ušlo to…“ prohlásil Kizoku nezaujatě.
„Ušlo to? Nic víc? Kizoku-sensei, vy mě nikdy nepochválíte!“ Akira sklesle svěsila hlavu.
„Ne, Akiro! Vážně jsi byla úžasná,“ rozplýval se Shiro.
„Vážně? Děkuju, Shiro-kun!“ rozzářila se.
„Úžasná? Byla jsi víc než dokonalá, Akiro! Jsem s tebou velmi spokojen…“ pomyslel si Kizoku.

Přítel či nepřítel?

Uplynul další rok v lese Ikagawashi. Akira s Shirem posedávali na kraji lesa. V tom však za nimi přišla Kira.
„Akiro-chan, Shiro-kun, shání se po vás Kizoku-san. Měli byste za ním ihned jít.“
Oba se zvedli a pomalým krokem mířili směrem k Velké síni.
„Ale rychle!“ pobídla je.
Dívka vzdechla a rozběhla se se svým společníkem ke Kizokimu. Proběhli pár uličkami, přes most a pak po dlouhých schodech rovnou do Velké síně.
„Volal jste nás, Kizoku-sensei?“
„Ano, už dávno jsem si všiml, že jste velmi dobří přátelé. Ty i Shiro se hodně zlepšujete ve svých dovednostech. A proto jsem se rozhodl, že se naučíte společnou techniku,“ oznámil.
„Společnou techniku?“ podivil se Shiro.
„A jakou?“ doplnila ho Akira.
„Aisushotto, Ledová střela,“ odpověděl Kizoku, „ale k jejímu zvládnutí se musíte každý naučit úplně rozlišnou techniku.“
„Ano, to zní opravdu logicky,“ pomyslela si Akira.
„Chci tím říct,“ pokračoval Kizoku, „že se každý naučíte svou techniku a spojením vznikne Aisushotto.“
„A jakou techniku se teda máme každý naučit?“ skočil mu do řeči Shiro.
„Kdybys chvíli počkal, Shiro-kun, hned by ses to dozvěděl,“ pokáral ho Kizoku. „Ty se naučíš Tsumetai Kaze, Ledový vichr. Kira-san říkala, že tě ho naučí. A Akira se naučí Suiton: Misairu. Bude tedy trénovat se mnou.“
„Předpokládám, že začneme ihned…“ hádala Akira.
„Ano. Shiro, jdi za Kirou-san. Ona ti řekne, co máš dělat,“ řekl Kizoku.
„Hai,“ rozloučil se s nimi a odešel.
„Takže, vysvětlím ti princip techniky…“ začal Kizoku.
Když Akiře řekl vše podstatné, poslal ji k Sairento, jezírku, které leželo uprostřed lesa Ikagawashi. Bylo to dokonalé místo pro trénování vodních technik.
Akira se soustředila, složila pečetě a pokusila se vypustit z úst vodní střelu. To se ovšem nedařilo, protože byla potřeba vodní podstata. Akira to zkoušela několikrát, ale pak jí došlo, že na to musí jinak.
„Kizoku-sensei říkal, že vodní podstata je u mě druhá nejrozšířenější, takže to bude snazší než u bleskové. Když se hodně soustředím, tak ji v sobě přece musím najít!“ řekla si.
Šla po vodě rovnou doprostřed jezírka. Tam si sedla, zavřela oči a začala v sobě hledat vodní podstatu. Po chvíli začala nevědomky vnímat zvuky z okolí, protože měla zavřené oči, její sluch se zostřil.
Za nějakou dobu slyšela podivné zvuky z okolí. Dost ji rušily, protože byly v Lese dost nezvyklé. Obvykle všude bývalo ticho. Zvedla se a došla na břeh. Tam se pořádně zaposlouchala. Opravdu, dělo se zde něco nezvyklého. Potichu se vydala k místu, odkud vycházel hluk. Pak spatřila Tomara, jednoho z tygrů, jak dělá něco podivného.
„Tomaru-san, co tady děláš?“ zeptala se udiveně. I přes svůj nízký věk se u většiny tygrů z Lesa těšila dost velkému uznání. A to nejen kvůli tomu, že dokázala ovládnout už dost těžké techniky, ale hlavně proto, že se začalo říkat, že ona bude to vyvolené dítě z proroctví. Takže si mohla dovolit být trošku ostřejší i na starší tygry.
„J-Já,“ zakoktal se překvapením Tomaru, „ucítil jsem v lese někoho neznámého, takže jsem se plížil a došel jsem se až k téhle holce. Byl jsem tiše schovaný za keřem, jenže ona si mě stejně všimla. Začala utíkat a tím se mi utvrdilo podezření, že to je vetřelec. Začal jsem ji pronásledovat a pokusil jsem se ji zneškodnit. No, a pak…“
„A pak jsem přišla já,“ dokončila jeho myšlenku Akira. Ještě jednou si vše projela v hlavě. „Jistě…“
„A ty. Kdo jsi?“ Prohlédla si tmavovlasou dívku, která mezitím sledovala jejich rozhovor a držela se za ránu na paži.
„Já jsem Umi Rukushika,“ řekla. „A ty?“
„Umi Rukushika, hm?“ pomyslela si. „Jsem Akira. Jak dlouho jsi Chuunin?“ ptala se dál. Všimla si, jak sebou Rukushika nepatrně trhla.
„Už rok.“
„Takže se známe,“ usmála se Akira. Když k ní Rukushika vykročila, zastavila ji pohybem ruky.
„Tomaru-san, použil jsi tu techniku?“ zeptala se Akira tygra.
„H-Hai…“ sklonil hlavu.
„To asi nebylo nutné, že?“ ušklíbla se. „Měla bys vědět, že Tomaru-san používá paralyzující techniku, která již jistě začala působit a dokáže ovládnout tělo do tří minut,“ upozorňovala Rukushiku.
Druhá pokývla hlavou. Najednou však ztuhla a téměř se nedokázala pohnout.
„Už to asi působí,“ zamumlala a málem spadla, Akira ji naštěstí včas zachytila.
„Ach, dělej Tomaru. Musíme ji dostat do Centra dřív, než začnou ty křeče.“
„Tak počkej!“ vyjekla zděšeně Rukushika, když ji Tomaru vzal do zubů, „o jakých křečích mluvíš?“
„No,“ provinile se usmála a podrbala se na hlavě, „vedlejší účinky této techniky jsou velmi silné křeče. Pokud se ovšem nepodá protijed do hodiny od zranění.“
„Takže, pokud hádám správně, dostaneš mě do Centra, abys mi tedy mohla dát tu protilátku,“ ujišťovala se.
„No, pokud nejsi nepřítel, tak mám zakázáno, tady někoho nechat umřít… Ne, teď vážně. Musíme jít, rychle!“ Rozběhli se společně směrem k Centru.
Hned, jak dorazili do centra, odnesli Rukushiku do Ozdravovacího domu. Položili ji na lůžko a Akira zavolala Naomi, místní zdravotnici. Ta ihned přiběhla a prohlížela si svoji novou pacientku. Okamžitě poznala, co se stalo. Stačilo se podívat na Tomarův provinilý výraz.
„Buď v klidu, Tomaru-san,“ uklidňovala ho Naomi, „bude v pořádku. Přinesli jste ji v čas. Akira-san, mohla bys jí namíchat protilátku? Já mám ještě něco na práci.“
„Hai, Naomi-san,“ kývla.
Akira začala rychle chystat antisérum. Když byla hotová, přistoupila k Rukushice a dala jí napít rovnou z misky, v které to připravovala.
„Vypij to všechno, pomůže ti to,“ usmála se.
Jakmile Rukushika vypila celou misku, položila si hlavu na polštář. Po chvíli jí začala těžknout víčka. Za chvíli usnula díky anestetikům, která byla obsažena v léku. Spala až rána, protože boj s paralyzující technikou byl dost vyčerpávající.
Dalšího rána Akira seděla v okně u jejího lůžka a hleděla ven. Zatím si dění v místnosti moc nevšímala, ale jakmile se Rukushika rychle posadila na posteli, podívala se na ni a řekla:
„Pomalu! Nesmíš spěchat, nebo by se ještě mohly dostavit slabší křeče.“
„Ale já musím domů!“ zvolala Rukushika. „Arashi… kde je Arashi?“ ptala se.
„Ehm, kdo je Arashi?“ zeptala se Akira.
„Levhartice, šla do lesa se mnou,“ vysvětlovala, „určitě se jí muselo něco stát!“
„Buď v klidu,“ utěšovala ji. Slezla z parapetu a posadila se k ní na postel. „Tygři na jiné kočkovité šelmy bezdůvodně neútočí. A na levharty z Yama no hyo už vůbec ne.“ Tmavovláska ale vypadala stále stejně nejistě. „Co kdybych poslala mého osobního parťáka, Shira, aby se po ní podíval?“ usmála se.
„Byla bych ti nesmírně vděčná! Arigatou,“ vydechla Rukushika.
„Shiro!“ zavolala Akira z okna. Za chvíli do místnosti přiběhl Shiro.
„Něco potřebuješ, Akira-chan?“
„Mohl by ses v Lese podívat po levhartici Arashi? Byla tady s Rukushikou a ona má o ni strach,“ poprosila ho.
„Jasně,“ usmál se a zase zmizel.
„Kdo to tady vede?“ zeptala se Rukushika po chvíli ticha.
„Tady? Kizoku-sama,“ odpověděla Akira.
„Dobře, mohla bych za ním zajít?“ ptala se. „Chápeš, nemůžu se tady potulovat jen tak. Navíc ta nehoda…“
„No, teď určitě ne. Ale máš předepsané krátké procházky, takže k němu dříve či později dojdeme.“
Po obědě vzala Akira Rukushiku ven. Ukazovala jí Centrum lesa Ikagawashi. Mnohokrát je dohonila skupinka malých tygřat a chtěla si s nimi hrát, ale Akira je vždy s úsměvem poslala hrát si samotné. Po chvíli si sedly na lavičku a povídaly si.
„Je to tady hezké,“ usmála se Rukushika, „člověk by nevěřil, že uprostřed lesa je taková pěkná vesnička.“
„Ale je trošku škoda, že sem žádný člověk nepřijde. Já jsem tady jediná,“ povzdechla si Akira, „ne, že by tygři byli špatní společníci. Právě naopak…“
Najednou před nimi zachrastilo v křoví, z kterého vyskočil Shiro. Posadil se před Akiru a řekl:
„Mise splněna!“
Hned za ním vylezla mladá levhartice.
„Ty jsi ale šikulka.“ Akira podrbala Shira pod bradou.
„Arashi!“ zvolala Rukushika. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bála!“
„Však já o tebe taky,“ odpověděla levhartice.
Rukushičin stav se rychle zlepšoval. Po večeři ji a Arashi Akira zavedla do jejího pokoje.
„Hele, tak já vás tady nechám,“ usmála se. „Kdybys mě hledala, nebo jsi cokoliv potřebovala, stačí říct Naomi. Bude hned ve vedlejší místnosti.“
Popřála jim dobrou noc, vyskočila oknem a šla si sednout na své oblíbené místo. Byla to střecha vysoké budovy uprostřed Centra Lesa. Dívala se na hvězdnou oblohu. Zafoukal vítr, rozevlál jí vlasy a ona zavřela oči. Tenhle pocit zbožňovala. Když oči otevřela, uviděla, že mezitím přišel Shiro a posadil se vedle ní.
„Věděl jsem, že tě tady najdu,“ usmál se.
Hlasitě si povzdechla. „Tak co? Jak jsi pokročil se svojí novou technikou?“
„Oka-chan říkala, že už mi to docela jde. Ještě pár dní tréninku a bude to dokonalý,“ odpověděl. „Co ty?“
„Ještě jsem ani neovládla vodní podstatu… Musím víc trénovat,“ řekla Akira.
„Ále, ty to zvládneš. Už jsi přece zvládla i mnohem těžší techniky,“ ujišťoval ji.
„Díky za podporu,“ usmála se, „víš co? Já jdu trénovat.“
„Hodně štěstí!“ zavolal za ní bílý tygr.
Akira seskočila ze střechy, tiše proběhla mírně osvětlenými uličkami a vběhla do lesa. Cestu k jezírku znala dobře. Nevadilo jí, že byla tma, byla jí možná i příjemnější než světlo. Za chvíli stála před Sairento. Pomalu vstoupila na vodní hladinu. Usadila se uprostřed a vzhlédla k temnému nebi.
„Tak jdeme na to.“
Soustředila chakru a zkoušela k ní přidávat vodní podstatu.
„Že by se to konečně povedlo? Je tohle vodní podstata?“ Zkoumala pocit v sobě. „Ano, je, ale jak teď provést tu techniku? Musím nějak použít vodu.“
Pozdě kolem půlnoci boj vzdala. Zvedla se a pomalu se šourala až ke Kiře domů. Lehla si na postel a téměř okamžitě usnula.
Další den ráno vstala, nasnídala se a šla za Rukushikou. Už byla také po jídle a seděla před Ozdravovacím domem na lavičce.
„Tak co budeme dneska dělat?“ usmála se tmavovlasá dívka, když příchozí zahlédla.
„Chtěla jsi mluvit s Kizokim? Dneska bys už mohla zvládnout dojít až do Velké síně,“ oplatila jí úsměv.
Akira pomalu vedla Rukushiku malými uličkami Centra, až došly na hlavní cestu. Ta byla mnohem větší než ostatní cesty. Na konci na ně čekaly schody, které vedly až do jakéhosi chrámu, postaveného z tmavých kamenů.
„Tak, už jen kousek. Stačí vyjít tyhle schody.“ Akira se na Rukushiku povzbudivě usmála.
Ta kývla a začaly šlapat po schodech nahoru.
„Hlavně moc nepospíchej,“ varovala ji, „běž si vlastním tempem. Půjdu s tebou.“
Když byly nahoře, vešly do Velké síně. Akira první.
„Á, vítej Akiro-chan. Jestli mi chcete ukázat vaši novou techniku, tak tady přece musí být i Shiro-kun,“ přivítal ji Kizoku, který byl schovaný ve stínu velké tygří sochy.
„Shiro-kun trénuje. Jsem tady z jiného důvodu,“ oznámila. „Kizoku-sensei, Umi Rukushika by si s vámi chtěla promluvit,“ mírně se uklonila a ustoupila stranou. Rukushika, která doteď stála za ní, vykročila vpřed. Velký tygr vyšel ze stínu a podíval se na druhou příchozí.
„Dobrá tedy, co si přeješ?“ přísně se na ni podíval.
„Yuki-sama z Yama no hyō mě poslala do lesa Ikagawashi na zkoušku přežití. Ale stala se mi menší nehoda. Můžu tedy pokračovat ve zkoušce, či mám jít zpět na Yama no hyō?“ zeptala se zdvořile.
„Zkouška přežití? Vypadá to, že ti Yuki-san neřekla úplně vše. Poslala tě sem z jiného důvodu. Nenapadá tě něco?“
Rukushika chvíli přemýšlela a pak zavrtěla hlavou.
„Pravý důvod tvé návštěvy v lese Ikagawashi je, že ses měla setkat s Akirou,“ pokračoval Kizoku, „Yuki-san samozřejmě napadlo, stejně jako mě, že byste mohly být dobré kamarádky.“
„Vážně, Kizoku-sama?“ vykulila oči. „O tom mi Yuki nic neřekla,“ pronesla.
Kizoku mírně uklonil hlavou na stranu. „Jak je to s tvým zdravotním stavem?“
„No, myslím, že docela dobře.“
Mírně kývl. „Akiro?" Dívka stojící v pozadí zbystřila.
„Ano, Kizoku-sensei?“
„Doprovodíš Rukushiku do Yama no hyō a dokončíš tam svůj trénink,“ řekl.
„Hai,“ řekla Akira a spolu s Rukushikou se na sebe usmály.
„Do konce tohoto týdne tam můžete s Shirem zůstat,“ oznámil.
„Hai, Kizoku-sensei.“
„Můžete jít,“ propustil je, otočil se k nim zády a opět si sednul do stínu.
Vyšly ven z velké síně a Akira se otočila na Rukushiku:
„Počkej na mě pod schody, jen si doběhnu pro věci.“
Slétla po schodech dolů, pak se rozběhla po hlavní cestě a nakonec zahnula do uličky, v které bydleli. Skočila oknem do svého pokoje, na záda hodila batoh, rozloučila se s Kirou a během chvíle byla zase u schodů, kde čekala Rukushika.
„Trefíš k Ozdravovacímu domu? Já se ještě musím stavit pro Shira,“ vysvětlovala.
„Snad jo,“ přikývla, „sejdeme se tam.“
Akira se otočila na patě a zamířila po hlavní cestě do tréninkové oblasti. Jakmile bílého tygra uviděla, zavolala na něj:
„Shiro-kun, přeruš trénink! Vyrazíme na menší výlet.“
„A kam?“ ptal se.
„Do Yama no hyō.“
„Aha, Oka-chan o tom ví?“
„Ano.“
„Tak to můžeme vyrazit hned,“ usmál se.
Společně došli nejkratší cestou k Ozdravovacímu domu, kde už čekala Rukushika společně s Arashi.
„Připraveny?“ zeptal se jich Shiro.
Obě kývly.
„V tom případě můžeme vyrazit,“ rozhodla Akira a otočila se k odchodu, „za mnou.“
Vyšli po cestě, která vedla do Yama no hyō. Chvíli pochodovali mezi stromy, až se objevili na úpatí hor, u strmé cesty vzhůru. Akira s Shirem na sebe mrkli a současně se rozběhli.
„První!“ vykřikli oba nastejno, když byli nahoře.
„Nene, já jsem byla první,“ upřeně pohlédla na Shira.
„To tak! Já byl první,“ hádal se.
„Kdo byl první?“ vybafli na právě příchozí Rukushiku a Arashi, aby je rozsoudily.
„Ehm, myslím, že jste byli nastejno,“ řekla Rukushika, jíž smíchem cukaly koutky.
„Stejně jsem byla první,“ zamumlala Akira tiše.
„Nene!“ hádali se po zbytek cesty.

Yama no hyō

Akira a Shiro šli nyní až za Rukushikou a Arashi. Šli po cestě pořád nahoru, až došli na jednu a plošin. Zde na kameni seděla na stráži dospělá levhartice. Akira s Shirem za chvíli zpozorovali, že si je zkoumavě prohlíží.
„Vítejte v Yama no hyō. Pojďte, zavedu vás k Yuki-sama,“ seskočila z kamene a ujala se vedení skupiny.
„Víš,“ vysvětlovala Rukushika, „hory se skládají z mnoha plošin, ale pro tebe budou nejdůležitější tři místa. Hlavní plošina, tam teď jdeme, je položená nejvýše, hned vedle ní je tréninková plošina, na které budeme trávit asi nejvíc času. Pak tu máme taky náhorní jezero a jeskyni, kde se spí.“
Akira kývla, aby dala najevo, že rozumí, ale přitom Rukushiku skoro vůbec nevnímala. Místo toho přemýšlela o vlastních věcech.
„Musím dokončit trénink…“ pomyslela si.
Došli na hlavní plošinu, kde seděla další levhartice, mnohem větší než ostatní.
„Yuki-sama,“ řekla levhartice, jež je doprovázela, „Arashi a-“ Velká šelma zavrčela. „Arashi a Rukushika jsou zpátky,“ oznámila s úklonou a seskočila z hlavní plošiny, spěchajíc zpět na své stanoviště.
Levhartice se otočila a všimla si Akiry a Shira.
„Jak vidím, mise byla úspěšná.“
„Ano,“ usmála se Rukushika. Vzápětí jí úsměv z tváře zmizel a dotkla se zraněného místa na levé paži.
„Vítejte, Akiro a Shiro, ráda vás poznávám.“
„My vás taky, Yuki-sama.“ Oba dva pokynuli hlavou na pozdrav.
„No,“ pokračovala Yuki, „jistě vám oběma Kizoku-sama zadal nějakou práci. A jak ho znám, určitě je to trénink.“
Akira potvrdila její myšlenku.
„Takže, Arashi, ty zde provedeš Shira a ukážeš mu, kde může trénovat, a Ruki, ty pomůžeš s tréninkem Akiře.“ Arashi a Rukushika kývly a pak šly splnit své úkoly.
„Yuki-sama vypadá mile,“ přiznala Akira.
„Ona je,“ usmála se Rukushika.
„Nevadilo by ti, kdybych ti taky říkala Ruki?“ zeptala se.
Dívka zavrtěla hlavou. „Ani v nejmenším. Docela mi to vyhovuje. Co se vlastně máš naučit za techniku?“
„Suiton: Misairu. Zatím mi pořád nejde.“
„V tom případě se můžeme jít podívat k jezeru. Přítomnost vody by ti mohla pomoct.“
Zamířily z hlavní plošiny a potom po cestičkách, vinoucích se z jednoho konce hor na druhý, vzájemně se křížících, širokých a úzkých, bezpečných i vratkých. Až došly k jezeru.
Byla to veliká, rozlehlá vodní plocha, jež připomínala zrcadlo. V hladině se odráželo nebe a skrz průzračnou vodu bylo možno prohlédnout skoro na kamenité dno.
„Tak jsme tu, můžeš trénovat,“ řekla Rukushika.
Akira vstoupila na vodní hladinu, došla doprostřed jezera a zahleděla se do vody.
„Všude tady, v Yama no hyō, jako by byla úplně jiná energie než u nás, v lese Ikagawashi. No, je to sice nezvyk, ale uvidíme, jak mi tady půjde trénink. Musím tu techniku dokončit co nejdřív!“
Tu však zpozorovala Rukushiku, jak s někým mluví.
„Hm, asi bude mít něco na práci,“ pomyslela si, když usedala na vodní hladinu.
Zavřela oči a zhluboka dýchala. Ostatní smysly se jí opět začaly rychle zostřovat. Slyšela, jak někdo odchází po prašné cestě a taky, že se k ní někdo blíží. Nenechala se však ničím rušit.
„Ahoj,“ promluvil na ni povědomý hlas.
Pomalu otevřela oči a podívala se na chlapce, kterého předtím viděla s Rukushikou. „Ahoj…?“
„Ty jsi Akira? Byli jsme spolu na Chuuninské zkoušce,“ řekl.
„Ano, jsem,“ zvedla se a usmála se, „A ty jsi…?“
„Ari, já jsem Ari,“ dodal.
„Dobře. Ari.“
„No, vidím, že tady cvičíš nějakou vodní techniku,“ konstatoval.
„Jo,“ přiznala Akira, „ale moc mi nejde.“
„Můžu ti pomoct. Jsem oborník na vodní techniky,“ usmál se.
„Jestli tě to nezdrží…“ Odevzdaně pokrčila rameny.
„Ne, vůbec ne,“ zavrtěl hlavou. Pak si stoupnul za Akiru, které to nebylo ani trošku příjemné.
„Postav se takhle,“ řekl a natočil jedno její rameno mírně dopředu. Dívka cítila, jak jeho ruka jede po jejích zádech a po boku.
„Teď mi ukaž tu techniku,“ řekl Ari a sáhl jí na zadek.
„Co si o sobě sakra myslíš?!“ vyštěkla Akira a vrazila mu facku.
„Jak, co si o sobě myslím?“ opáčil nechápavě a mnul si červenou tvář.
„Nedělej, že nevíš! Nejdřív sem přijdeš a děláš ze sebe mistra světa bůhví čeho, pak si mi stoupneš za záda, aniž by ses mě zeptal, nalepíš se na mě a nakonec mě osaháváš?!“
Když Ari uviděl, jak je Akira naštvaná, uvědomil si, že jediné neuvážené slovo z jeho strany by znamenalo katastrofu.
Dívka se otočila a ráznými kroky odcházela. Nějakým způsobem se zase dostala k hlavní plošině a uviděla Rukushiku mířící k ní. Když byly blízko sebe, rozkřikla se:
„Řekni Arimu, ať si dává bacha! Jestli mě naštve a já se neudržim, tak za sebe neručim!“
„Co se stalo?“ vytřeštila oči Rukushika.
„To ti vysvětlí sám!“ prskla vyšší.
„Dobře, teď se hlavně uklidni,“ klidnila ji druhá.
„Ahoj,“ S úsměvem k nim přistoupil hnědovlasý kluk.
„Ari! Ty-ty…!“ Akira mu vrazila facku podruhé.
„Au! Ari? Já nejsem Ari!“ bránil se se zmateným výrazem.
„Né, vůbéc!“ vrčela rozzlobeně světlovlasá dívka.
„Ehm, Akiro, tohle opravdu není Ari. To je Shizute, Ariho dvojče. Shizute,… tohle je Akira,“ uvedla Rukushika věci na pravou míru.
„Shizute?“ V Akiře hrklo a hrozně se zastyděla. „T-tak to se ti omlouvám…“
„Ari tě asi musel hodně naštvat… Omluva přijata,“ usmál se smířlivě.
„Akiro, nepůjdeme se někam projít?“ ptala se Rukushika.
„Jo, mohly bychom,“ souhlasila.
Společně procházely Yama no hyō. Po cestě si povídaly a dostaly se až k příhodě u vody. Rukushika se tomu smála, ale když viděla Akiřin naštvaný obličej, přestala. Ta se rozesmála. A takhle to bylo až do večera. Po večeři se chystaly ke spaní. Rukushika však musela někam odběhnout, a tak Akira zůstala sama.
„Je to tady fakt pěkný.“ Zhluboka se nadechla. „Tolik světla…“
Když se Rukushika dlouho nevracela, rozhodla se, že se ještě půjde porozhlédnout po okolí.
Vyšla z jeskyně. Na kraji obranné plošiny se rozhlédla. Přitahovala ji malá mýtinka, která byla jako jediná zarostlá stromy. Když tam přišla, vylezla na nejvyšší strom. Uviděla les Ikagawashi. Zafoukal vítr a ona se usmála.
Za chvíli pod ní něco zachrastilo. Shlédla dolů.
„Ruki-chan,“ pousmála se, když poznala návštěvníka.
„Chtěla jsem ti to tady ukázat. Tohle místo je jediné, kde v Horách rostou stromy. Je trošku podobné lesu Ikagawashi.“ Vyhoupla se na sousední větev.
„Ano, trošku.“
Povídaly si až do hluboké noci. Uběhlo to jako voda. Když už byly obě ospalé, šly si lehnout. Za chvíli obě usnuly.
Druhý den ráno se Akira probudila nezvykle brzo, dřív než ostatní. Protože už nemohla usnout, vstala a šla se projít. Nenapadalo ji nic, co by mohla dělat. Pak si vzpomněla na jezero. Rozeběhla se tím směrem.
Když k němu dorazila, opět došla doprostřed a přemýšlela, jak do techniky dostat vodu. Náhle ji však něco napadlo. Položila dlaň na hladinu, vpustila do čiré tekutiny chakru a spojovala ji s ní. Zvedla se, složila pečetě, zhluboka se nadechla a vykřikla:
„Suiton: Misairu!“
Dařilo se. Objevily se vodní střely, které Akira vyslala na balvany poblíž. Zajásala. Musela to ještě zopakovat.
„Tak ty tady trénuješ?“ zavolala právě příchozí Rukushika.
„Ano, Ruki-chan. Podívej se, zvládla jsem to!“ nadšeně zvolala.
„To je úžasné,“ uznale kývala hlavou, když shlédla techniku, „blahopřeji.“
„Až se Shiro vzbudí, musím mu to ukázat!“ řekla Akira, když společně zamířily na snídani.
Po jídle se obě vydaly za Shirem a Arashi. Jakmile tygr uviděl Akiru, zavolal na ni:
„Tak co? Jak jde trénink?“
„Zrovna jsem se na to chtěla zeptat. Výborně,“ culila se.
„Tak to jsme dva,“ oplatil jí úsměv, „ukaž mi tu techniku.“
Když mu Akira předvedla svoji techniku a on jí zase tu svou, začali si o nich povídat. Za chvíli ale Shiro řekl:
„Ale Kizoku-sama nám neřekl, jak trénink dokončit. Budeme se muset vrátit.“
„Nerada to říkám, ale máš pravdu.“ Podívala se na Rukushiku.
Ta se sklesle pohlédla směrem k lesu a pak se všichni čtyři vydali za Yuki.
„Yuki-sama, moc se nám tady líbí, ale už budeme muset jít,“ oznámila Akira smutně.
„Chcete dokončit trénink co nejdříve, že?“ usmála se Yuki.
„Hai,“ řekli oba naráz.
„Naprosto vás chápu, jako sensei jsem na tom podobně. Tak to se s vámi loučím,“ kývla hlavou.
„Arigatou, Yuki-sama,“ usmála se Akira, „na shledanou!“
Rukushika a Arashi je doprovodily až k cestě do lesa Ikagawashi. Když ušli kousek cesty, otočili se a zamávali jim.
„Bylo to tam fakt hezký, že jo?“ nadhodil Shiro, když procházeli mezi stromy.
„To ano,“ odpověděla Akira. „No, snad se s nimi zase brzo uvidíme.“
Když se vrátili a odložili si věci, chtěli si trochu odpočinout. Ale přišla za nimi Kira a řekla jim, že se mají ihned dostavit ke Kizokimu.
Jakmile přišli do Velké síně, postavili před Kizokiho, unaveně se na něj podívali a čekali, co bude dál.
„Když už jste zpět, tak čekám, že váš trénink přinesl nějaké ovoce,“ přeměřil je pohledem.
„Hai, Kizoku-sensei, hned jak si odpočineme, své techniky vám ukážeme,“ přikývla Akira.
„Ne, já je chci vidět hned!“ zavelel.
„A-Ale Kizoku-sama…“ chtěl namítnout Shiro.
„Ty první, Shiro,“ rozkázal.
Shiro s nepříliš nadšeným výrazem přešel doprostřed místnosti. Rozkročil se, načerpal chakru a místností se ozvalo: „Tsumetai Kaze!“
Zhluboka se nadechnul a z tlamy mu vyšel ledový vítr. V celé místnosti se najednou prudce ochladilo.
„Dobře, Shiro-kun,“ pochválil ho. Pak se podíval na dívku: „Teď ty, Akiro.“
Akira si nachystala terč a šla bez řečí na stejné místo, kde před chvílí stál její partner. Složila pečetě, zhluboka se nadechla a z úst jí vyšlo pět vodních střel, které úplně probořily terč.
„Dobrá, teď ty techniky musíte spojit. Prostě je nasměrujte stejným směrem,“ řekl Kizoku.
Akira a Shiro se na sebe podívali a pokrčili rameny.
Dívka se postavila těsně vedle svého tygřího společníka. Chvilku si připravovali jednotlivé techniky. A pak je oba vypustili.
Povedlo se. Terč propíchlo pět ledových střel.
„Hm, oba mají na svůj věk dobrou výdrž,“ pousmál se Kizoku.
„Výborně, nyní se vám povedla technika Aisushotto,“ uznale kývnul.