manga_preview
Město beze mne 8

Nabídka, která se neodmítá XIII.

Když se vrátil zpátky do úkrytu, přivítal ho znovu Kakuzu, pokud se to přivítáním nazvat dalo. Podrážděně se na něj mračil, a když ho chtěl Sasori obejít, pevně ho popadl za ramena. Co to se všemi bylo, proč po něm pořád někdo chmatal a chtěl ho zabít nebo zradit nebo otrávit-

Mohutně si povzdychl. Maskovaný ninja to nebral jako cokoli hodného povšimnutí.

„Přísahal bych, že jste odcházeli dva. Neříkej mi, že jsi ho…“ začal. Loutkář se mu vysmekl. Oba věděli, že kdyby mu to Kakuzu nedovolil, tak by neměl šanci, ale ani jeden na to nepoukazoval. Nebylo to třeba. Sasori se na něj chladně podíval, čistý jako lilie, nebyly na něm žádné známky boje nebo sebemenší roztržky, takže jestli Orochimaru utekl, nebo to byla chladnokrevná vražda bez varování, to si mohl Kakuzu leda domýšlet. Hlavou se mu vířily myšlenky, možnosti se rozrůstaly do monstrózních rozměrů. Mohl to být úplně jiný případ: možná Orochimaru zjistil, že mu Sasori lhal o tom, co se stalo s Yuurou a s jeho hadem, možná mu došlo, že mu loutkář tak docela nevěří, možná se ho rozhodl zbavit napřed on a jenom se mu to nepodařilo?

Dělo se tady něco divného. Orochimaru nebyl někdo, koho by bylo snadné zabít v záchvatu vzteku. Kakuzu si byl jistý, že ani jemu by se to nepovedlo. A že by Sasori klesl tak hluboko, aby se v tichosti zbavil parťáka, zcela si vědom svých činů a jejich následků? Buď ho podcenil a loutkář věděl mnohem víc, než kolik dával najevo, nebo… ani tohle nebyl ten případ. Snad to byl úkol? Kdyby se vůdce chtěl zbavit zrádce, byl by se ho zbavil sám, nebo by se alespoň ujistil, že dílo bude dokonáno. Neposlal by jenom jednoho. Sice to vypadalo, že Orochimaru jedinému Sasorimu věří, ale nebyl to idiot.

Jejich loutkář neměl zradu v krvi. Nedokázal by partnera jen tak bodnout do zad a zahrabat jeho tělo v lese. Byl by mu nabídl alespoň souboj ze slušnosti. Jenže on nevypadal, že by měl za sebou boj s tak úskočným hadem. A pokud Orochimaru opravdu zradil Akatsuki, jako si Kakuzu původně myslel (a hodlal se hádat do krve, že oprávněně), pak by ho Sasori nemohl nechat jít. A i v případě, že by na ně zaútočil někdo zvenčí a jenom Sasori vyvázl, bylo by to na něm znát.

Po eliminaci všech ostatních možností mu zbyla jenom jedna: že Orochimaru byl naživu a Sasori s tím nehodlal nic dělat. Působil jaksi podivně omámeně, a to nikdy nevěstilo nic dobrého.

„Vadilo by ti to, protože jsi ho chtěl zabít sám, nebo protože bych to nakonec udělal zrovna já?“ Byla to tichá slova, provokativní, ale tak zasněná a nesoustředěná, že Kakuzu netušil, co na to říct. „Nebo si snad myslíš, že na to nemám?“ Ani tohle neznělo bojovně. Najednou ho Kakuzu popadl znovu, tentokrát dost pevně na to, aby se mu nevysmekl.

„Jestli ti vymyl mozek a někdo to tady zjistí, je po tobě,“ zavrčel. „Ať už jsi šel dobrovolně, nebo tě donutil, zbaví se vás obou.“

Sasori na něj nechápavě zíral.

„Proč mi to říkáš?“ zeptal se, hlavu na stranu. Pohled se mu vyjasnil, jako by ho napadla nějaká spásná myšlenka.

„O něj se postarám, když mi řekneš, kde je. Ty bys měl zmizet, dokud je čas.“ Kakuzu nemohl uvěřit tomu, co říká, ale byl to impulz a těm on málokdy dokázal odporovat.

Najednou se Sasori rozesmál, což maskovaného muže přinejmenším vyvedlo z míry. Chvíli na mladšího ninju před sebou zíral, a když se loutkář neměl k utišení, najednou zalitoval toho, že ho chtěl původně chránit. Prostě ho zabije taky, když se mu tady bude smát-

„Ale ne, ne,“ dostal ze sebe Sasori nakonec, čímž si nevědomky zachránil život. Svým způsobem byl tou svou nekonečnou naivitou opravdu k smíchu. Pein s Konan byli bůhvíkým varováni, Kakuzemu stačil jediný pohled, aby věděl, že není radno jejich nováčkovi v čemkoli důvěřovat. Jenom Sasoriho je nutno vodit za nos, mučit monology o nesmrtelnosti, zlomit mu pár kostí a pak ho přiotrávit, aby mu to došlo. „Orochimaru je krysa, to ano. Ale rozhodl se začít s likvidací u Itachiho, tak jsem je při tom nechal. V takovém souboji bych zařval do půl minuty,“ a skoro až bezstarostně mávl rukou, jako by snad bylo všechno vyřešené. „Jsem si jistý, že zbytek se do večera dozvíš. Sám toho moc nevím.“

Kakuzu ho pustil. „Takže ho nemáš v hlavě?“ zeptal se naposledy. Sasori zvážil, že pokrčí rameny, ale jak svého bývalého partnera znal, nejspíš by mu taková odpověď přivodila rychlou smrt. S humorem u něj málokdy pochodil. Byl to nudný stařec. Potřásl hlavou, aby se těch podivných roztřesených myšlenek zbavil. Měl podezření, že byl pořád v jakémsi šoku a jeho mozek se s tím snažil vyrovnat po svém: předhazoval mu nedůležité námitky a dětinské poznámky a odmítal ho pustit k důvodu, proč se vlastně vracel sám. Kakuzu na něj netrpělivě zíral. Taky nerad čekal.

„Ne, nemám ho v hlavě. Šel na to komplikovaněji, a taky víc riskoval. Chtěl, abych mu pomohl ze své vlastní vůle. Lov Jinchuuriki nejspíš bude muset počkat. Jestli přežije Itachiho, půjdeme po něm my,“ shrnul to. Byl by si pomyslel, že to s tou stručností přehnal, ale maskovaný shinobi nevypadal zmateně. Nejspíš zradu opravdu čekal a byla to pro něj jenom otázka času. Nejspíš byl Sasori jediný, koho to upřímně překvapilo. Skvělé. Bude se soustředit na reakce ostatních, až se o tom dozví, a jestli neuvidí ani jednu známku překvapení, naštve se. Velice se naštve.

Stejně jako se na něj tehdy před lety ve vesnici dívali lítostivě a našlapovali kolem něj po špičkách, protože oni zkrátka věděli, všichni věděli, jenom on pořád doufal, tak tady se mu maximálně vysmějí.

„Dobře,“ přikývl starší ninja spokojeně. Zrovna když si myslel, že tím jejich rozhovor končí, zamířil loutkář ke vchodu, kde dosud Kakuzu z nudy kácel stromy. Na jeden spadlý kmen vyskočil, uvelebil se a pak tiše pohupoval nohama. Vypadal najednou jako kluk. Kakuzu mlčel. Dočká se.

„Chtěl bych tě o něco požádat,“ začal Sasori o dost nejistějším tónem, než který si udržoval doteď, jako by si slova teprve dával sám dohromady. „Nevím sice, jestli je Orochimaru po smrti, nebo jestli stáhl ocas a utekl do lesa,“ protože zkrátka neexistovala možnost, že by se mu jeho plán vydařil a on Itachimu opravdu vzal tělo, „ale nemyslím si, že se vrátí. Ví, že mou podporu nemá a že pokud jsem zmizel, tak jedině sem.“

To znělo všechno dost obecně. Chtěl se ujistit, že nikdo nezničí ty odporné ampulky z Orochimarovy laboratoře, nebo že je naopak zničí, nebo že mu někdo pohlídá záda pro případ, že by se ten had přece jenom vrátil a pokusil se o pomstu i navzdory tomu, že na žádnou neměl nárok? Kakuzu stále mlčel. Věděl, že když jednou loutkář začal, tak řekne, co chce. To bylo něco, co Hidan ani Deidara neuměli.

„Je sice pravda, že chtěl, abych ze sebe udělal chodící a necítící mrtvolu,“ pokračoval Sasori, zatímco si dlaň nevědomky přiložil k srdci, „a já to odmítl. Ale základ toho nápadu není špatný. Jen bych si to musel přizpůsobit, aby to více vyhovovalo mým způsobům. On našel něco… co by mi umožnilo mít jen jednu živou část v celém těle. Bylo by to jenom srdce.“ Ruku z hrudi nesundával. Jen letmo ho napadlo, proč vůbec nezní tak nadšeně, jako když nad tím přemýšlel ještě nedávno. Snad protože ještě nedávno to bylo čistě hypotetické, něco, nad čím mohl mávnout rukou jako nad bláznovstvím svého příliš průkopnického partnera. Snad protože tu myšlenku po celou dobu chůze do úkrytu jenom převaloval na jazyku, a teď mluvil nahlas, slova té představě dávala hrůzostrašný tvar, ale zároveň… jako by už nebylo cesty zpět. „Tohle srdce, tohle jádro, by v sobě mělo mou chakru a tu organickou látku, která by ho udržovala naživu.“

„Nejsem žádný chirurg,“ odsekl Kakuzu. Odtud už bylo jednoduché si domyslet, kam tenhle podivný rozhovor směřuje. Snad by ho mělo znepokojit, jak snadno se toho tématu chytil.

„Ne?“ vzhlédl k němu Sasori klidně. Nepřestával houpat nohama. „Kdykoli někdo z nás potřebuje sešít, jde za tebou. Zachránil jsi nám všem život, a ne jen jednou. Sám máš pět srdcí, které obměňuješ. Možná nejsi doktor s papíry, ale jsi jediný, komu tohle můžu svěřit.“

„Svěřit?“ odfrkl si Kakuzu nevěřícně. Důvěra v tom pravém slova smyslu se v řadách zločinecké organizace zrovna dvakrát nenosila. Sasori se nenechal odradit a znovu zariskoval život:

„Právě jsi mi nabídl, že mi dáš náskok, a to i když jsi ještě nevěděl, že jsem v téhle zradě nevinně.“

Což byla evidentně chyba, teď se toho do konce života nezbaví, uvědomil si Kakuzu, nadmíru podrážděn. „Jestli o tom někomu cekneš-…“ zavrčel výhružně. Sasori byl jeden z mála, u kterého své výhrůžky nedokončoval.

„Svěřuju ti život už několik let. Prakticky pokaždé, když něco řeknu, když tě míjím, když jsme spolu bojovali a teď, když tě žádám o pomoc. Jsem si toho vědom od doby, co jsi dekapitoval Zetsua jen proto, že se ti vysmál za prohraný souboj s Peinem,“ uchechtl se loutkář nevesele a na chvilku se odmlčel. „Mohl bych se o to pokusit sám, ale nebylo by to jednoduché, potřeboval bych mnohem víc času na přípravu. Jakmile začne hon na Orochimara, chci, aby to už bylo za mnou, jinak se mu nemůžu postavit. A hon začne brzy.“

„Taky při tom můžeš umřít. Nemůžu ti zaručit, že se mi to povede,“ zkusil to Kakuzu jinak.

„S tím počítám. Byla by to férová cena za to, že se pokouším ošidit smrt.“ Kakuzu nesnášel, když ten chlap mluvil jako nějaký zatracený filozof.

„Taky z tebe může být dýchající zelenina,“ pokračoval. Tohle by odradilo i jeho.

„I na to jsem pomyslel. V případě, že nebudu vykazovat známky rozumu, chci, abys mě zabil. Přirozeně. Máš mé požehnání mě pak vzít do nějaké márnice a shrábnout odměnu. Docela za posledních pár let narostla.“

„To bych udělal i bez požehnání,“ odvětil Kakuzu beze studu. Tenhle plán se mu nelíbil, ale co jemu bylo po tom? Neměl problém vraždit neschopné nováčky nebo Hidana, protože se zkrátka rozčílil a pak už bylo pozdě, ale tohle bylo něco jiného. Nelíbilo se mu ani to, že mu loutkář zařve pod kudlou, nebo že ho bude muset udusit, pokud se ukáže, že se jeho mozek nepohodne se zbytkem jeho těla, narvaného do jednoho jádra. Bylo by to škoda, a ještě k tomu docela zbytečná. V organizaci by to šlo znát; Sasori je udržoval informované skrz své špehy, věděli, kdy je lepší vůbec nevylézat, nebo kam zamířit. Skvěle kryl záda a už dávno se osvědčil jako důvěryhodný člen. Vůdce by z jeho ztráty neměl radost.

„Já vím,“ odvětil Sasori. „Jen jsem nechtěl, abys měl výčitky,“ dodal s kamennou tváří. Naštěstí neviděl, že Kakuzemu pod maskou zacukaly koutky. Ten jenom přikývl. Byli dohodnuti.

Oba dva pak čekali venku před úkrytem a mlčeli. Kakuzu si přiznal, že je dobře, že se konečně něco děje, i když je to zrovna zrada ve vlastních řadách. Pein bude nejspíš natolik zuřit, že zapomene, že má být Kakuzu na neplacené dovolené a on se konečně přestane ubíjet nudou. A možná bude mít štěstí a bude moct zabít toho hada.

Sasori přemýšlel, jestli se mu povedlo se Orochimara zbavit, nebo právě chladnokrevně nechal zrádce odpravit nicnetušícího Uchihu, a on pak bude stát proti Orochimarovi v těle nositele Sharinganu.

Poznámky: 

Sotva se vzpamatoval z jedné zrady, už dává někomu munici na druhou. Ale stejně už mu na ničem tolik nesejde. Pomsta je neprůhledná, nejdou přes ni vidět následky.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2019-04-01 22:46 | Ninja už: 920 dní, Příspěvků: 1726 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Chudák Sasori sa stal paranoidným: „Co to se všemi bylo, proč po něm pořád někdo chmatal a chtěl ho zabít nebo zradit nebo otrávit-„ Nepamätám sa, žeby som niekde čítala o Kakuzuových myšlienkových pochodoch, ako si ich poňala ty Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Veľmi triezvo uvažuje o Oročimarovi a možnostiach ho zabiť, o Sasoriho charaktere, zrade atď. Kakuzu má skvelé inštinkty a intuície, možno to súvisí aj so zmenou toľkých sŕdc. Sasori mu vysvetlil situáciu, ooo, také taktizovanie nie je žiadna sranda Shocked Ale had je had a Itači je Itači. Panenka skákavá, tak Sasori predsa nesmrteľnosti neodolal Whááá Ľudia by sa mali od Kakuzua poučiť, že treba trpezlivo počkať, kým druhý povie, čo má na srdci, tak ako v prípade Sasoriho. Nuž áno, hypotéza je jedna vec a jej realizácia druhá, obzvlášť v takej vážnej veci, keď ide o život. Zločinci nezločinci, určitá dôvera musí byť, lebo inak by nemohli plniť svoje misie, Oro je však akýsi zhubný nádor, kategória sama osebe Orochimaru ^.^ Aspoň máme jasnú motiváciu, prečo sa Sasori rozhodol, nechce byť v boji s Orom slabý. Pekná myšlienka o hrozbe nevydarenej operácie: „S tím počítám. Byla by to férová cena za to, že se pokouším ošidit smrt.“ Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Dýchajúca zelenina, márnica, odmena – tiež rozmýšľam o súvislostiach Puzzled Kakuzu má ozaj vysokú mienku o Sasorim: „V organizaci by to šlo znát; Sasori je udržoval informované skrz své špehy, věděli, kdy je lepší vůbec nevylézat, nebo kam zamířit. Skvěle kryl záda a už dávno se osvědčil jako důvěryhodný člen. Vůdce by z jeho ztráty neměl radost.“ Cool Úplne súhlasím, že: „Pomsta je neprůhledná, nejdou přes ni vidět následky.“ Pomstu považujem za naúbohejšiu cestu riešenia problémov OMG! Vážně nevím, co dál... S úľubou som si počítala, porozmýšľala, za čo ti ďakujem Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Po, 2019-04-01 18:41 | Ninja už: 3882 dní, Příspěvků: 2093 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Orochimara nepodceňovat, ale v konfliktu s Itachim... Itachiho nepodceňovat xD
Líbí se mi, jak si ti dva rozumí. Ač zabijáci a na jednu stranu chladní, přesto tu v nich obou vidím lidskost. Taky mě nikdy nenapadlo, že by mohl Sasori ke své proměně využít Kakuzovy pomoci. O to se mi to celé líbí víc Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..