manga_preview
Tlumočení B. 34

Tanec iluzí 14 - Malé velké bolestivé dohody

Ino stála před posuvnými dveřmi, které vedly do otcovy kanceláře. Doslova tupě zírala na tmavé těžké dřevo zdobené papírovými panely, na nichž byl inkoustem nakreslen ledňáček létající nad zamrzlým jezerem. Emoce. Otcova smrt v ní zanechala pořádnou ránu na duši. Nejenom, že se jako přímá dědička musela zúčastnit všech klanových schůzek, ale zároveň na ni padla povinnost starat se o květinářství, kde u každého květináče a každé rostlinky cítila jemný závan otcovy přítomnosti. Pokaždé strávila pracovní dobu s pocitem, že je vlastně pořád tady, nikam neodešel. Jenže jakmile skončila a zavřela obchod, dopadla na ni krutá realita.
Povzdechla si. Nemůže se přeci schovávat věčně, jednou do té pracovny vkročit musí. Zanechal jí odkaz, který mohla využít jen ona. Vlastně musela.
Vůdcovství.
Malicherným žabomyším válkám uvnitř klanu moc nerozuměla, a tak se často obracela na Shikamara, který se nacházel v úplně stejné situaci. Bylo to až tragikomicky směšné, jak podobné jejich problémy byly.
Ino si znovu povzdechla a prstem obkroužila malbu ledňáčka. Proč tu byl vůbec ledňáček? Celý život malbu přecházela a nikdy jí to nepřišlo zvláštní. Spíš by čekala malbu květin, něco, co Inoichiho vystihovalo…
Zatřásla hlavou. Pozornost se jí pořád stáčela jinam, pryč, pryč od té nepříjemné situace, pryč od radostných a bolestných vzpomínek, pryč od zahlcujících emocí.
Teď už to však udělat musela. Příliš mnoho času uplynulo a převzetí její role na ni nebude čekat navěky.
Chytila rám dveří a zatáhla. Ty se téměř neslyšeně odsunuly a definitivně tak narušily iluzi, že by za nimi mohl otec sedět u stolu.
Byl hlasitý. Ten pocit, to konečné prasknutí bubliny.
Konec nalhávání, počátek reality. Překročila práh, zavřela za sebou dveře a zhluboka se nadechla. Potlačila slzy, které se jí draly z očí.
Přešla ke stolku, na kterém se stále válely otcovy papíry tak, jak je tu před válkou zanechal. S povzdechem se posadila do tureckého sedu a přisunula si před sebe první hromádku papírů.
Co její otec před válkou řešil?
Přeskočila různá vyúčtování, tím se může zabývat později. Co bylo opravdu důležité?
„Hm? Obnovení Vnímací bariéry?“ zamumlala, když si přečetla znaky na jednom z pěti svitků. Podívala se na datum. Krátce po Peinově útoku. A následně události nabraly neskutečně rychlý spád... Ani neměl čas své myšlenky pečlivě propracovat. Prstem obtáhla slovo bariéry. Na rozdíl od zbytku znaků bylo ledabyle naškrábané. Jako by otce něco vyrušilo…
Pravda, bariéru bylo potřeba znovu obnovit. Pečetě byly určitě oslabené. Ale to určitě na mysli neměl… Postrádala bariéra něco? Kdo naposledy na ní pracoval? A kdy? Samé otázky, na které by měla najít odpověď. Za jejími zády stála u zdi komoda. Stačilo se pouze otočit a měla na dosah ruky všechny šuplíky. Otec jí kdysi mezi řečí během tréninku pověděl, že ve své dokumenty má uspořádané podle uceleného systému. Ale jakého, to už neřekl. A tak s povzdechem začala prohrabávat stohy dokumentů, složek a svitků.
Vyrušilo ji náhlé zaklepání na dřevěný rám posuvných dveří.
„Dále.“
Do kanceláře vpadl Hansuke, jeden z jejích nejmladších bratranců. Těsně před válkou měl absolvovat Akademii, jenže veškerá výuka se zastavila a dosud se nevrátila do starých kolejí.
„Ino-sama! Hokage-sama s vámi chce mluvit!“
Nadechla se, aby namítla, že jí přeci může oslovovat pouze jménem, ale pak si vzpomněla, za koho ji vlastně považuje.
Vůdce klanu.
Svraštila obočí.
„Neříkal proč?“ zeptala při uklízení všech papírů, které se válely nejenom na stole, ale i na zemi všude kolem ní.
„Ne, ale znělo to moc důležitě a naléhavě.“
„Dobře, můžeš jít,“ mávla rukou. „A děkuji.“
Hansuke se usmál od ucha k uchu a vypjal hruď. Zřejmě byl pyšný na to, že zrovna on jí mohl doručit vzkaz od Hokageho, ať už se týkal čehokoli.
„Rádo se stalo,“ odpověděl a odběhl pryč.
Ino douklidila poslední stoh papírů a zvedla se k odchodu. Zamkla pracovnu a klíč dala zpět na své místo. Přešla do obývacího pokoje a obrnila se před výjevem, který ji čekal. Matka ležela na gauči a s prázdným výrazem zírala do stropu. I když byla zakrytá tenkou dekou, bylo vidět, jak je pohublá.
„Mami?“ oslovila ji. Potřebovala vědět, jestli ji vnímá.
„Hm?“
„Musím na chvíli pryč. V lednici je jídlo, tak se prosím nezapomeň najíst, pokud se nestihnu do večeře vrátit.“
„M-hm.“
Ino potlačila frustrovaný povzdech a otočila se k postarší ženě, která seděla v křesle v rohu místnosti. Nozomi Yamanaka byla považována za klanovou léčitelku, i když nebyla lékařský ninja. Léčila pomocí bylinek a jiných praktik, které nevyžadovaly chakru.
„Nozomi-san, dohlédněte na ni, prosím,“ požádala ji.
Žena přikývla a Ino se s o trochu lehčím svědomím vydala do ulic.

---

Byli na cestě už půl dne, schylovalo se k večeru a oni ještě nezastavili. Sakura zabodla pohled do Daisukeho zad, který skupinu vedl. Společně se Saiem ho těsně následovala. Sasuke byl za nimi a Yui formaci uzavírala. Sakura zaryla nehty do dlaní. Hnali se neznámo kam jenom s informací, že jde o záchrannou misi. Víc jim Kakashi neřekl, a to ji frustrovalo. Vzdychla a popotáhla si šňůrku své kočičí masky.
„Nervózní?“ srovnal s ní Sai krok.
Otočila se na něj. Jeho hlas postrádal emoce, byl chladný stejně jako porcelánová maska psa, která mu zakrývala obličej.
Jestlipak je to jeho stará maska? probleskla Sakuře hlavou znepokojující myšlenka.
„Trochu,“ přiznala. „Hlavně se mi nelíbí, že nevíme, kam se tolik ženeme a kvůli komu.“
„Běžný postup.“
„Vážně?“
„Ne. Ale dozvíme se to, až to bude nutné.“
Zmlkl, ale nadále běžel po jejím boku. Nevěděla, co si o tom všem má myslet. Měla plnou hlavu Sasukeho a teď začínala mít starosti i o Saie. Čím déle ho pozorovala, tím více získávala dojem, že jeho stoický je jen klam, pouhá iluze.
Les víc a víc houstl. Slunce již téměř celé zapadlo za obzor, obrysy stromů přestávaly být tak zřetelné. Sakura tento moment, který pouhých pár minut až do úplného západu slunce, nazývala bodem přerodu. Denní tvorové utichali, ale zároveň se noční tvorové ještě neprobouzeli. Zůstalo jen zlověstné ticho a strašidelné našeptávání nehostinného lesa. Chtě nechtě jí přeběhl mráz po zádech.
Daisuke náhle zvedl ruku se zaťatou pěstí. Kdyby ji Sai nezastavil, jistě by do Daisukeho narazila.
„Dávej pozor,“ sykl na ni tiše, tak aby to slyšela jen ona.
Sasuke s Yui se zastavili na druhé rozložité větvi vedle nich.
„Jsme v blízkosti bezpečného domu, že?“ otočil se Sai k Yui.
„Ano,“ přitakala.
Sai bez dalších řečí sundal ze zad svitek a pár tahy nakreslil několik zvířat – sovu, zajíce a netopýra.
„Kterým směrem?“ zeptal se.
Daisuke ukázal směrem na severozápad. Nezvyklá trojice zvířat vyrazila.
Napjaté ticho.
Sakura si všimla, že Yui lehce dloubla do Sasukeho a něco mu tiše pokynula. Sasuke přikývl, aktivoval Sharingan a začal skenovat okolní tmu.
Nejklidnějším se zdál být Daisuke, který se ležérně opíral o kmen. Ve skutečnosti však bedlivě pozoroval Saie, který seděl na větvi protějšího stromu, ponořený do hluboké koncentrace. Sakura chvíli Daisukeho pozorovala, jenže když se na ni Daisuke podíval, rychle odvrátila zrak. Nebyla si jistá, co v této situaci dělat, a tak jen stála a vyčkávala.
Minuty se táhly, až měla pocit, že se z nich staly hodiny. Jejich čekání ukončilo slabé zašustění křídel. Sai zbystřil a natáhl před sebe ruku, na níž vzápětí přistála papírová sova. Několikrát tiše zahoukala a poté se rozpustila v obláčku kouře.
„Nikdo tam není,“ pronesl Sai a postavil se.
„Výborně, postupujte s rozestupem,“ přikázala jim Yui.
Všichni přikývli na znamení souhlasu přikývli. Sakuře formace rozestupu nebyla neznámá, i když se s ní na běžných misích setkala málokdy. Podstata tkvěla v tom, že se členové týmu pohybovali jako jednotlivci tak, aby je nepřítel neviděl pospolu, ale zároveň museli být jeden druhému na dohled.
Daisuke vyrazil jako první. Když jim téměř zmizel z dohledu, Sai mrštně přeskočil na další větev. Začal Daisukeho pronásledovat z trochu jiného úhlu, tak, aby se zdálo, že míří jiným směrem. Sakura zvolila opačnou taktiku. Vyrazila podstatně dříve než on, ale zato zvolila méně průchozí cestu. Sasukeho s Yui nechala za sebou a soustředila se pouze na Saie. Viděla ho periferně, a tak s ním po pár metrech raději srovnala krok. Nemohla si dovolit ho ztratit, zvlášť, když nevěděla, kam vlastně mají namířeno. Vedl ji stále hlouběji a hlouběji do lesa, až z toho měla pocit, že jejich cesta snad nikdy neskončí.
On však náhle seskočil na zem. Sakura doběhla na zhruba stejné místo a následovala jeho příkladu. Ocitla se na mýtině. Kousek od ní postával Sai, zřejmě na ni čekal. Daisukeho však nikde neviděla.
„Bezpečný dům je támhle,“ ukázal jí nenápadně Sai, jako by jí četl myšlenky, a rozešel se.
Srovnala s ním krok.
Bezpečný dům zdaleka nevypadal bezpečně. Ve střeše zela díra, bílá omítka se opovážlivě drolila a v levém rohu dokonce kus zdi chyběl. Pár oken bylo rozbitých, jedno zcela vysklené. Na domě se podepisoval zub času i matka příroda. Působil jako opuštěné místo, které kdysi mohlo být oázou klidu.
A samoty.
Možná proto jej ANBU začali využívat pro své účely.
Avšak v okamžiku, kdy překročili práh, se místo proměnilo. Střecha byla bez díry, zdi celé a nepopraskané a všechna okna měla opět skla.
Genjutsu? mrkla Sakura překvapeně. Udržovat tak dokonalou iluzi muselo vyžadovat značné množství chakry… Ledaže by v ANBU objevili jiný způsob, jak genjutsu udržet bez většího vyčerpávání chakry.
Světnice se koupala v teplém nádechu světla, jehož zdrojem byl plápolající plamen v krbu.
Daisuke již stál u masivního stolu, na který ze svého batohu vykládal všemožné svitky.
Za malý okamžik se k nim připojili Yui se Sasukem. Yui za nimi zamkla.
„Fuuinjutsu: Kihou!“ seslala zrzka techniku, kterou Sakura slyšela poprvé v Hokageho kanceláři, a sundala si liščí masku.
Daisuke následovala velitelčina příkladu a tázavě zvedl obočí. Yui v odpověď pokrčila rameny.
„No co, pro jistotu,“ dodala. „Opatrnosti není nikdy dost.“
„Což mi k tobě nesedí, chováš se stejně úzkostlivě jako kdysi Kakashi,“ zasmál se Daisuke.
Sakura se už nadechovala k dotazu, ale oba její týmoví partneři, minulý i současný, ji jemně dloubli do žeber, a tak svá slova znovu polkla.
Všichni tři si také sundali masky a Sakura je opatrně položila ke zbylým dvěma, které ležely u všech batohů.

Zatímco Daisuke třídil na stole důležité dokumenty, Yui se zájmem trojici pozorovala. Sakura byla nesvá a rozpačitě se rozhlížela po místnosti. Sai, postávající poblíž Sakury, by na ni působil ležérně, nebýt toho napjatého postoje, který velmi dobře znala. Podobně stával Itachi i Kakashi, když nebyli ve své kůži… Sasuke stál od obou ninjů ve větší vzdálenosti, ruce založené na prsou. Ani on se zřejmě necítil příjemně.
Téměř neslyšně si povzdychla, jestli to takhle půjde dál, taky by to nemuselo dopadnout dobře. Skousla ret. Váhala. Zprvu byla rozhodnutá, že jim poví jen to nejnutnější, kdyby náhodou padli do rukou nepřítele, ale co kdyby… Kdyby jim řekla celou pravdu, celý příběh? Museli by však přistoupit na velmi nepříjemnou věc a v tuhle chvíli si nebyla jistá, zda na to přistoupí…
Riskne to, za zeptání nic nedá.
„Připraven?“ zeptala se potichu Daisukeho.
„M-hm.“
Mávla na trojici, aby se k nim připojili ke stolu.

---

Hokageho našla na střešní terase. S rukama za zády shlížel na vesnici. Mimo svou kancelář vypadal… Téměř normálně, lidsky. Jako by nebyl tím, kdo měl na svých bedrech problémy celé vesnice.
Nevědomky si chtěla stáhnout svou Chuuninskou vestu, která jí pořád lezla nahoru, ale uvědomila si, že ji nechala doma.
„Volal jste mě, Hokage-sama?“
Kakashi se na ni otočil, ve tváři se mu mihlo překvapení, jako by na ni úplně zapomněl.
„Ach, ano,“ kývl a rozhlédl se po terase. „Nikdo tu není, mohli bychom vynechat tu formálnost?“ hlesl téměř prosebně.
Ino překvapeně zamrkala, ale pak přikývla.
„J-jistě, Kakashi-sensei… Stalo se něco?“
Frustrovaný povzdech jí byl dostatečnou odpovědí, na víc se raději neptala. Stejně neočekávala, že by jí prozradil něco osobního.
„Dnes dorazilo pár rodičů s dětmi… Většina z nich tu ale rodinu mít nebude…“
Ino na Kakashiho chvíli zmateně zírala, než jí došlo, o jakých dětech mluví.
„Ale dokážeme se o ně postarat, ne?“
„Samozřejmě. Jenom máme k dispozici zastaralý seznam opatrovníků, a tak ho někdo musí upravit. O tom jsem s tebou ale mluvit nechtěl.“
„Ne? O čem tedy?“
„Rumiko.“
Jako by jen zvuk toho jména sevřelo Inino srdce.
„Co je s ní? Je…“
„Neboj se, je v pořádku. Ale potřebuje dohled... Všiml jsem si, že k tobě dost přilnula. Byla bys ochotná se jí ujmout?“
Ino došla slova. Předloktím se opřela o zábradlí a zírala do dáli. Malá Rumiko se na ní neskutečně upnula, pravda. Často ji v nemocnici navštěvovala, snažila se jí předat tolik potřebné lásky a pozornosti, ale pokaždé odcházela s pocitem, že to nestačí. Že potřebuje něco víc.
A tohle bylo ono.
Samozřejmě, nebyla si jistá, že dokáže vychovávat malé dítě, obzvlášť po tom všem, čím si Rumiko prošla. A ona samotná. Ještě se pořád nevyrovnala se ztrátou otce, povinnosti na ni padaly ze všech stran… Dokonce začínala mít pocit, že se plácá na místě, neschopná pohnout se vpřed.
Mohly by si pomoct navzájem. A možná by nové dítě v hlavní rodině pomohlo i její matce… Možná by ji to dostalo z toho zpropadeného gauče…
„Moc ráda se jí ujmu,“ vydechla, v hlase nádech naděje.
Vidina světlých zítřků.
Kakashi se opřel o zábradlí stejně jako ona.
„Dobře.“ Jeho hlas zněl najednou úplně jinak, vřeleji… „Držíš se statečně. Určitě by na tebe byli pyšní, oba,“ dodal po chvíli.
Chtěla Kakashimu odvětit prosté „děkuji“, ale uvědomila si, že by zradil hlas. Nic tedy neodpověděla, pouze si z tváře setřela pár zatoulaných slz.

---

Yui se zhluboka nadechla.
„Je na čase, abych vám sdělila detaily mise. Ale nejprve si musíme ujasnit jednu věc… Mohu vám poskytnou základní informace, anebo vám povědět vše.“
„Ale?“ zamračil se Sai.
„K získání všech informací je podstoupení krátkodobého juinjutsu,“ podívala se mu Yui do očí.
Přistoupí na to? Nebo ne? Vzhledem ke zkušenosti Saie i Sasukeho s prokletými pečetěmi tohle byla chůze na tenkém ledě.
„Které?“ zeptal se ledovým hlasem Sai.
„Man kotoba shibari. V klidu si to prodiskutujte.“
Sai přikývl a odvedl Sakuru do vedlejší místnosti. Sasuke je chtě nechtě musel následovat.
„Jsi si jistá?“ obrátil se k ní Daisuke, když se za trojicí zavřely dveře. „Juinjutsu jsou i na tebe silný kalibr.“
„Jsem. Ráda bych jim věřila, Daisuke, ale… Pokud by je dostal nepřítel, je záruka mlčenlivosti jen u Saie. Danzou si na tréninku mlčenlivosti dal sakra záležet, poznals to sám,“ rozhodila rukama. „A i přesto na Root použil pečeť,“ dodala potichu, téměř neslyšně. Jako by samu sebe přesvědčovala, že tohle je správná cesta.
„Já vím, že nic nechceš nechat náhodě, však s tebou souhlasím. Spíš jsem měl na mysli tebe…“
„Budu v pořádku.“
Daisuke se nadechoval k reakci, ale umlčel ho zvuk otevírajících se dveří.
„Shodli jsme se, že pro úspěch mise potřebujeme všechny informace,“ konstatoval suše Sai.
Yui mu pohlédla do černých očí, snažit se číst z výrazu tváře u něj nemělo smysl.
„Vědí, co to obnáší?“
„Moc dlouho to vysvětlovat nemusel. Umístnění i odstranění prokleté pečeti bolí jak čert,“ ucedil Sasuke.
Yui přikývla a spěšně mrkla na Sakuru. Dívka vypadala odhodlaně, jako jediná nevěděla, do čeho jde.
„Takž tedy všechno,“ zabručel Daisuke a přitáhl si k sobě židli. „Tak se posaďte,“ houkl směrem k trojici, „tohle bude na dlouho.“
Yui na stole vyložila Kaninu složku.
„Jak řekl Šestý, jde o záchrannou misi naší týmové členky, Kany,“ ukázala na fotku. „Pár měsíců před sněmem Kagů ji Danzo vyslal na výzvědnou a zároveň infiltrační misi ve vesnici Minamitane v zemi Vody.“
„Jejím cílem bylo vesnici infiltrovat, abychom mohli potvrdit či vyvrátit podezření, že vesnice spolupracuje s organizací Ketsueki,“ přidal se do vysvětlování Daisuke a rozložil před ně mapu.
„Vesnice je tady,“ označil v mapě bod na pevninské části země Vody. Ležela na pobřeží a poblíž hranic se zemí Ohně. „A podle jejích hlášení se část organizace měla nacházet tady.“
„Údolí Shimozono?“ zamračil se Sasuke. Když na něj všichni obrátili pozornost, zřejmě si uvědomil, že promluvil nahlas, a tak svou myšlenku rozvinul: „Podle Orochimara to je ideální místo pro tajnou základnu a snažil se tam proniknout, ale nakonec z těch plánů sešlo.“
„Ideální místo?“ svraštil čelo Daisuke. „Proč?“
„Je to celkem zastrčené místo ležící blízko u pobřeží v úpatí hor. Nedivil bych se, kdybychom narazili i na jeskyně a podzemní cesty. A všimněte si,“ píchnul prstem do mapy, „že je tam observatoř.“
„Pravda… Co ho odradilo?“ zeptala se Yui.
„Nevím,“ pokrčil Sasuke rameny. „Možná konkurence, možná jiné důvody… Těžko říct.“
„Takže Kana misi plní ve vesnici,“ uslyšela Yui snad poprvé promluvit Sakuru, „ale organizace se nachází tady… Ta místa jsou dost daleko od sebe. Co vás vede k tomu, že mise stále neprobíhá?“
„Její hlášení,“ ukázala Yui na malý štos papírů. „Posílala každý týden jednu zprávu. Pokud se pozorně podíváte na datum, zjistíte, že poslední poslala někdy těsně před sněmem Kagů. Od toho už uběhly tři měsíce…“
„Takže došlo k pravidlu tří týdnů?“ přerušil ji Sai.
„Ano,“ přikývla Yui. „Po třech týdnech byla přesunuta do neúspěšných.“
„Chápu. Jaký teda bude další postup?“
„Pracujeme s domněnkou, že vesničané Kanu nějakým způsobem odhalili a vydali ji Ketsueki. Samozřejmě to není jediná možnost, ale zdá se nám nejpravděpodobnější, takže se nejprve vydáme do údolí Shimozono. Teprve poté promyslíme co dál v případě, že ji tam nenajdeme,“ upřesnila jim Yui.
Nebyl to ten nejgeniálnější plán a leccos se mohlo zvrtnout. Ale pořád to bylo lepší než zbylé varianty. Pokud by prvně vnikli do vesnice, bylo tu několik rizik, které mohly ohrozit Kanin život. A to nehodlala riskovat.
„A nepřítel?“ podíval se jí Sai do očí.
„Skupina Ketsueki vznikla asi v podobné době jako Akatsuki. Avšak její aktivita výrazně stoupla teprve nedávno. Vůdce skupiny a celkový počet členů je neznámý. Zatím víme pouze o šesti členech.“ Daisuke vytáhl bingo knihu, umístil ji doprostřed stolu a nalistoval příslušnou stranu.
Zíralo na ně šest podobizen nukeninů.
Yui ukazováčkem a prostředníčkem ukázala na dvě fotky vedle sebe. Dvě identické ženy se světlou pletí, černýma očima a blond vlasy. Jedna z nich měla jizvu táhnoucí se přes levé oko.
„Tohle jsou Miko a Maru, zběhlé kunoichi ze země Blesku. Jejich schopnosti nám nejsou známé… Tohle,“ ukázala na muže s delšími kaštanovými vlasy a tmavě levandulovýma očima, „je Tahetsu, nukenin ze země Vody. I jeho schopnosti nám nejsou známé. Zato jeho týmová partnerka,“ ukázala na fotku mladé dívky s hustými rudými vlasy a brčálově zelenýma očima, „ano. Jmenuje se Akure, pochází ze země Země. Je velmi schopná v technikách Dotonu a zřejmě je schopná ovládat Bakuton. Nevíme ale, jestli je v těchto technikách zručná tak jako býval Deidara, ale pokud na ni narazíte, dejte si pozor.“
Sasuke přikývl a poukázal na poslední dvě fotky. „A tihle dva?“
Yui skousla ret. Při pohledu na ženu s velmi světlými, až téměř bílými blond vlasy a tmavě modrýma očima i muže s černými vlasy a jantarovýma očima se jí obracel žaludek.
„To jsou Kesshou a Kohaku,“ odpověděl za ni Daisuke. „Sourozenci. Pochází z… Konohy a kdysi dávno patřili ke klanu Yamanaka,“ hlesl tiše.
Dusná atmosféra by se dala krájet.
„Yamanaka?“ vydechla nevěřícně Sakura.
„Ano,“ odhodlala se Yui k odpovědi. „K neuvěření, že? Jejich matka otěhotněla s členem klanu, ale nikdy se do něj neprovdala. Nakonec z Konohy odešla a oba je opustila. Oficiálně ke klanu nepatřili, otec se k nim taktéž nehlásil, a tak je vychovali v ANBU. Dezertovali krátce poté, co Itachi vyvraždil klan.“
„Která jednotka?“ vyzvídal Sai.
„Satsugai,“ povzdechla si Yui.
„Takže vraždící stroje specializující se na spoustu oblastí od mučení, přetváření osobností až po celkové ukradení identity,“ vyjmenoval Sai zaměření jednotky a úspěšně ignoroval Sakuřin zděšený pohled. „Proč je nikdo nevystopoval a nezlikvidoval?“
„Danzou nikdy takový rozkaz nevydal,“ pokrčila Yui rameny. „A na vlastní pěst jednat nemůžeme, sám to znáš.“
Zásah do Saiova citlivého bodu Yui ignorovala. Tohle téma se jí osobně dotýkalo a chtěla ho mít co nejrychleji za sebou.
„Na oba si dejte pozor. Jak už bylo řečeno, jsou to bývalí ANBU a specializovali se na přetváření osobností. Kesshou vyniká ve všemožných technikách klanu Yamanaka, některé dotáhla tak daleko, že by se daly považovat za zakázané techniky. A Kohaku… Vyžívá se v čistém brutálním násilí, je zručný v kenjutsu a suitonu. Techniky klanu zná samozřejmě také, jen je moc nepoužívá… To je snad všechno,“ prohrábla si Yui frustrovaně vlasy.
Tíživé ticho s každou promlčenou vteřinou stále víc a víc těžklo.
„Pokud na ně narazíme, chcete je živé nebo mrtvé?“ zeptal se Sasuke.
„Živé,“ odpověděl Daisuke a otočil se na Yui. „Nejspíš jsme jim pověděli všechno… Asi bychom měli…“
„Ano,“ odvětila a veškeré materiály kromě mapy zapečetila do jednoho svitku. Svitek uložila do kovové schránky, kterou poté schovala pod uvolněné dřevo v podlaze. Prkno zabezpečila pečetícím znakem. Bylo na čase přistoupit k druhé části dohody.
Prokleté pečeti.

Poznámky: 

Lidi, jsem marná. Laughing out loud

Asi by se hodilo zmínit význam některých slov a jmen (po 14 kapitolách, xD). Takže pokud už jsem nějaké vysvětlila, přejděte to, prosím. Díky ^^"

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Ne, 2019-04-07 22:45 | Ninja už: 823 dní, Příspěvků: 946 | Autor je: Účastník Irukova doučování

Sayo, jak to děláš, že je to tak napínavý? Laughing out loud
Zdá se mi to, nebo ses trochu chopila toho tématu Ino-Shika-Chou? Pak že by ti to nešlo.
Byl hlasitý. Ten pocit, to konečné prasknutí bubliny. Ó můj bože, tahle věta byla úžasná.
Stejně jako bod přerodu. Ty tam vždycky naťukneš tak nosný náměty. Jen to spojení samo o sobě je tak sugestivní. Sotva si to přečtu, už mi představivost běží na plný obrátky.

Celkové ukradení identity, huh? Dělá Černočerná tma něco podobnýho? Sakra, chci víc týhle linky! Laughing out loud Kohaku je sice jantar, ale zároveň s Kesshou taky moje oblíbená postava. Laughing out loud

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Ne, 2019-04-07 21:55 | Ninja už: 4047 dní, Příspěvků: 930 | Autor je: Prostý občan

Tak jsem se pročetla až k aktuální kapitole. Konečně se rozběhla záchranná mise v dost zajímavém složení, tým sedm tak trochu jinak + dva členové ANBU. Sai je stále v obraze, asi mu tahle maskovaná společnost silně připomíná výcvik a staré časy. Jsem zvědavá, jak si povedou, jestli bude Sasuke sekat latinu a Sakura, vykolejená z jeho přítomnosti, něco nepodělá Smiling Skutečně máš můj obdiv za to obratné politikaření, je to promyšlené a dotažené k dokonalosti. Měla jsem malinko strach, že mě ty pasáže nebudou bavit, ale vůbec to tak nebylo. Taky se mi líbí, že se věnuješ nelehkým následkům války, Ino to má sakra těžký, a Kakashi ještě víc, ten chudák neví, kde mu hlava stojí.
Jsem ráda, že jsem tuhle sérii otevřela, napjatě budu čekat na další díl.

Obrázek uživatele Klose
Vložil Klose, Ne, 2019-04-07 11:49 | Ninja už: 683 dní, Příspěvků: 122 | Autor je: Pěstitel rýže

Tak tohle bych mohl číst celý den Laughing out loud Tenhle díl jsem zhltl jako malinu, dokonce i wau efekt se dostavil, když Yui odhalila že Kesshou a Kohaku jsou z Konohy. Jediné co mně mrzí, je to, že nemůžu pokračovat ve čtení, a musím čekat na další díl Smiling

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, So, 2019-04-06 21:08 | Ninja už: 854 dní, Příspěvků: 1596 | Autor je: ONLINE, Utírač tabulí na Akademii

Čítala som napätá ako struna Božíííííííííííííííííííí No, raz to prísť muselo: „Konec nalhávání, počátek reality.“ Len Ino otec nestihol úplne zasvätiť do tajov vodcovstva, ale ona to určite zvládne Smiling Asi preto mal na dverách nakresleného rybárika nad zamrznutým jazerom, lebo taký je márny boj proti žabomyším vojnám Laughing out loud Inak rybárik/ledňáček ma veľmi potešil, však sa nazýva Lietajúci drahokam, taký je prekrásne sfarbený a Inoičiho úplne vystihuje, bol to nádherný chlap Úpa boží!!! Zas si nás navnadila s problémom obnovenia Vnímacej bariéry, je tam otázok ako maku Mrk Chudák mama, taký pohľad na zrútenú rezignovanú ženu nie je žiadna potecha Cry A sme u nášho záchranného tímu. Nečudo, že Sakura je vyšišená, keď nič nevie. Sai ju rád naťahoval, pozoroval a v podstate aj úplne v Narutovi odhalil, takže aj tu sa jej ujal, ako ostrieľaný Root-ista aj pomohol orientovať sa. Striehnu a sledujú sa všetci navzájom Ehh... jasně... hehe... Úžasné si vymyslela s Bezpečným domom Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Musí byť ozaj ťažké pre Sakuru držať hubu a krok Sakura Sai ani Sasuke teda reční nie sú hihihi Fuuu, Yui sa musí rozhodnúť, ach, rozhodovanie je náročný proces, čo ako sme dokonale informovaní, nikdy nemôžeme celkom predvídať, aký faktor celkom obráti výsledok Tak teď ti nevím... Prekliata pečať je riadne svinstvo, ale čo už, však sú nindžovia. Ajeje, my čitatelia máme vysvetlenie aj bez pečate Jump! Kde by už nebol pichnutý Oro? Ale vidno, že Sasan je ozaj prínosný člen Cool Hmhm, Oro sa super úkrytu vzdal, však on sa veľmi so svojimi plánmi nikomu nezdôveroval Orochimaru ^.^ Ale žeby bol Had? Asi nie, to by bolo moc jednoduché, síce ľudia sa lopotia s ťažkými riešeniami a nakoniec je problém úplne elementárny Puzzled Omdlela som, desiví súrodenci sú z klanu Jamanaka, no, mohli sme dačo tušiť z techník, ktoré na Kanu používali Shocked Sai sa ozaj perfektne orientuje, vyškolený je skvelo Kakashi YES „Takže vraždící stroje specializující se na spoustu oblastí od mučení, přetváření osobností až po celkové ukradení identity,“ vyjmenoval Sai zaměření jednotky...“ Whááá Nuž kdeže by Danzó takú vzácnosť zlikvidoval, všetko využije pľuhák jeden Bad Ukončím svoje zamyslenie sa niečím milším. Zlatíčko Ino sa dobre rozhodla, že sa ujme Rumiko: „Mohly by si pomoct navzájem. A možná by nové dítě v hlavní rodině pomohlo i její matce… Možná by ji to dostalo z toho zpropadeného gauče…“ Kiss! Sayu, vyplatilo sa čakať. Veľa dôležitého si povysvetľovala a aj v poznámke mená pripomenula, však sme sklerotici z návalu informácií, tak pripomenutie vždy príde vhod Ino ti gratuluje!