manga_preview
Tlumočení B. 34

Nabídka, která se neodmítá XIV.

Po Itachiho návratu v úkrytu nebyla chvilku klidu. Vůdce sice působil, jako by se ho zrada netýkala, a přestože Konan vypadala jak vytesaná z kamene, oči plály oběma. A sice takový rozzuřený pohled Rinneganu nepůsobil dvakrát přívětivě, všichni nervózně pokukovali po Konan. Hidan by si jindy neodpustil poznámku, ale tentokrát poslušně mlčel. Smrti se nebál, ale bolest pro nic za nic taky nevyhledával. Nebyla v tom žádná radost, když trpěl sám.

Kisame byl stále mimo úkryt (značně posledního nováčka podcenil) a Itachi vypadal stejně neporušeně a klidně jako jindy. Sasori by si to nepřiznal ani na mučidlech, ale když se Itachi zhmotnil v hlavní síni, ze srdce mu spadl kámen. Možná ho dokonce trochu zklamalo, že se tomu hadovi evidentně nepovedlo mu zasadit jednu jedinou ránu. Snad byla i škoda, že nakonec nezůstal, aby to viděl.

Dozvěděli se pak všichni od Itachiho, o co Orochimarovi šlo, co se stalo a jak to dopadlo. Ze svého strohého vyprávění vynechal Uchiha zašustění v listí stromu, po kterém kdyby se neohlédl, tak by ho Sannin opravdu nejspíš překvapil. Stejně tak vynechal, že se z listí vymotala maličká loutka a pak zmizela v malém obláčku kouře. Na loutkáře se při svém líčení událostí ani nepodíval a ten byl jedině rád. Věděl, že Sasori tak neprokazoval loajalitu jemu, ale organizaci.

Prakticky se svým malým varováním Itachimu beze slov přiznal, že si moc dobře uvědomuje, že si na boj úrovně Uchiha versus Orochimaru nemůže troufnout a že to nechává na něm, což bylo na jednu stranu zbabělé a potupné, na druhou zase velice rozumné. Odkud se Itachi vrátí bez jediného škrábance a odkud Orochimaru uteče jako nakopnutý pes, by Sasoriho nejspíš museli odtáhnout za límec pláště. Byl sice někdy nechutně domýšlivý, ale pořád měl nějakou pokoru, kterou uměl ve vhodných chvílích vytáhnout na povrch. Nejednou mu to zachránilo krk.

Navíc měl při cestě zpátky spoustu času přemýšlet. Nepamatoval si, kdy naposledy šel někam sám. Neohlížel se, protože v momentě, kdy Orochimaru spatřil Itachiho a vyrazil k němu, na loutkáře docela zapomněl. Ten se pak mohl zcela bez okolků otočit na patě a vyrazit na opačnou stranu. Bylo to vlastně docela vtipné, protože Orochimaru si byl tak jistý, že se Sasorimu trefil se svou nesmrtelností do vkusu, že ho ani nenapadlo o něm dále pochybovat.

V hrudi se mu usadil jakýsi poťouchlý tvor, který vítězoslavně zařval, když si uvědomil, že dal loutkář svému parťákovi ochutnat vlastní medicíny. Pomstychtivé ‚jaké to je, ty hade‘ se pralo s poníženým a znechuceným ‚nejsi o nic lepší než on, ty nulo‘, ale to byla myšlenka, kterou si mohl nechat na jindy. Teď se jenom musel dostat zpátky do úkrytu.

Kráčel při své tiché dezerci pomalu a zamyšleně, v hlavě mu vířily tisíce myšlenek naráz. Z některých mu po zádech přebíhal mráz. Občas si prsty promnul krk, přemýšlel nad měkkostí tkání, nad tím, jak blízko je žíla, jak křehké jsou ty kosti, které mu teď tolik zavařily. Stále cítil ten výhružný stisk, pod jehož tlakem si musel sám pro sebe konečně uznat, že takhle dál pokračovat nemůže.

Byl nádherný den, uvědomil si pak, zastavil se, zhluboka se nadechl, vydechl. Vzduch byl čistý, cítil jehličí a vodu. V tu chvíli by bylo jednoduché nad tím vším mávnout rukou, nechat zrádce jít, vrátit se do úkrytu, pokračovat dál, sbírat loutky, zdokonalovat své umění, být užitečný organizaci, která mu dávala práci a zároveň kryla záda. Nechtěl si ještě přiznat, že se mu Orochimarova slova dostala pod kůži, že nějaké nadechnutí čerstvého vzduchu je sice nádherná věc, ale nestačí to k tomu, aby od svého plánu upustil.

Nebyl to ještě tak docela plán, neměl tvar ani rozhodnost, neměl jasný cíl. On nechtěl být uměním, ani se na něj nepotřeboval dívat věčně, jak se mu snažil Orochimaru namluvit. Stačilo mu vědomí, že loutky tady po něm zůstanou, na nich jeho nálepka červeného škorpiona, jeho jméno v paměti a záznamech. Po jeho smrti pak někdo jeho loutky najde, opráší je, nevědomý hříchů jejich tvořitele, a zase jim vdechne život. Budou stále funkční a stále tak krásné, jako když je teprve vyráběl. Skoro se na tu představu usmál.

Ale… nemohl jít proti Orochimarovi takhle. Ten had ho znal skrz naskrz. Věděl o jeho loutkách, měl zmapované jeho pohyby, vyhmátnuté slabosti, odhadnuté reakce. Věděl, co ho zabolí a co zpomalí. Měl spoustu času si ho prostudovat, zatímco Sasori při soubojích bojoval o svůj holý život. A ano, sice tady byli jiní, kteří by se o zrádce mohli postarat, v jejich čele nositel Rinneganu a zároveň člověk, který se, co si Sasori pamatoval, ještě ani nezadýchal, když už se do nějakého boje dostal. Byl tady Itachi a Kisame, byl tady Zetsu, Kakuzu a nesmrtelný Hidan, byl tady Deidara a Konan. Orochimaru by neměl šanci se dostat z boje proti nim všem, ale členové Akatsuki nebyli ve dvojicích pro nic za nic. Nejspíš by se omylem navzájem pozabíjeli, kdyby došlo na tak rozsáhlý souboj. Orochimaru by snad byl mezi padlými, ale oni byli zkrátka příliš nekompatibilní, aby se jim to vyplatilo.

Nadělali by ohromnou škodu, kdyby byli loutkami, vedeni jednou jistou rukou a myslí loutkářovou. Byla by výzva vymyslet takovou strategii, aby se všichni navzájem doplňovali, ale on by to zvládl. Donutil spolupracovat i horší lidi, ale to jenom protože sami nemohli přemýšlet; loutky se nenechaly nalákat do pastí, nebyly ješitné ani cholerické, neměly impulzy ani vzpomínky.

Jejich neschopnost spolupracovat ve větším počtu stranou, Sasori nechtěl… nechtěl, aby po něm šel někdo jiný. Akatsuki zatím nijak neutrpěla, a možná se Orochimaru ukáže být překážkou až později, když svých informací využije k tomu, aby jim zkomplikoval zakázky a tudíž i shánění kapitálu, ale Sasori byl zrazen teď, bylo to čerstvé a jeho hrdost byla v troskách.

Nesnášel hady, taky zimu a jeskyně, nenáviděl čekání a lži a vytáčky, neměl rád boj zblízka a zbytečný křik, neúctu a pohrdání k uměleckým technikám, avšak nic z toho ho nikdy nedovedlo k nepříčetnému vzteku, který tak často vídal u svých kolegů. Ale zrada byla něco, co v něm probouzelo zvíře. Nedokázal překousnout, že z něj někdo dělal blbce. Navíc to on zaplatil málem svým životem, to on byl zrazen, on měl důvod mít vztek, on měl nárok na odplatu, on by měl mít výhradní právo na hon zrádného člena. Ať si ho Pein přišpendlí k zemi svýma očima, ale Sasori si nehodlal nechat vzít svůj nárok. Jedna věc je žít s podezřením na svého partnera, druhá věc je být zrazen a vědět.

Tentokrát se zastavil z jiného důvodu. Hněv se vrátil tak náhle, až ho skoro ochromil. V hrdle se mu zadrhl dech, celý ztuhl. Kdyby existovalo jutsu na tohle… na emoce, které všechno akorát komplikovaly, nikdy by tak dlouho neváhal. Nechtělo se mu zahazovat dýchání a spaní, nedokázal tak docela mávnout rukou nad představou, že už se nikdy nebude potřebovat ani napít a vánek ve vlasech už nebude něco, kvůli čemu si po celém dni na rozpálené poušti úlevně povzdychne.

Ale ta prázdnota, kvůli které by se v loutku přeměnil klidně hned, v něm stejně zůstane. Nezaplnily ji loutky jeho rodičů, výčitky jeho babičky, jeho vlastní vztek, krev jeho nepřátel, ani odměna vypsaná na jeho hlavu. A aby mohl fungovat dál, potřebuje si nechat i svou duši, svou mysl, svůj rozum.

Ten neutuchající vztek, kterého se nemohl zbavit, ale kterému nikdy nedovolil průchod, s ním zůstane i v dřevěném těle. Křivda, přes kterou se nikdy ani nepokusil přenést, protože byl zkrátka v právu – ta s ním zůstane taky.

Už nikdy nepocítí vůni čerstvého dřeva, ani nebude moct ověřit, jestli už jsou součástky chystaných loutek jemné, nebo stále plné třísek, stále příliš hrubé, ošklivé. Ztratí cit. Možná s nimi přestane zacházet tak jemně a opatrně, kdykoli je bude muset opravovat nebo vylepšovat? Možná v jejich mrtvých očích spatří sám sebe a bude si připadat jako jeden z nich? Možná jednou neuvidí rozdíl a stane se jedním z nich. Možná se z toho jednou sám zblázní a vlastnoručně si vyrve srdce z těla. Možná se nebude bránit, až se o to pokusí jeho další protivník.

Po návratu do úkrytu se tedy nejistě zastavil u vchodu, v hrudi tísnivá potřeba o zradě někomu říct. Ale nechtěl riskovat, že by si to někdo vyložil špatně. Potřeboval, aby organizaci informoval Itachi, aby on byl zcela mimo podezření. Rozhodl se tedy jít do dílny a tam předstírat, že se léčí ze svého záchvatu slabosti. Mohlo by mu to projít, konec konců u jeho kolapsu byla i Konan, nikdo nevěděl o tom, že ho Orochimaru přiotrávil a pak bezmála odtáhl za Uchihou.

Zapomněl na to, že je v úkrytu jeden nebývale znuděný a o nic méně destruktivní člen, který má oči a uši všude.

Jestli se Kakuzu dozví, že loutku mu v márnici nikdo neuzná, nejspíš z toho plánu ještě vycouvá. Roztřeseně se nad tou myšlenkou pousmál. Původně o svém nápadu nechtěl nikomu říkat. To až pak – když si při svém návratu uvědomil, že by byl Kakuzu ochotný mu zajistit náskok i v případě, že by se s Orochimarem spolčil – změnil názor. Kdo by nezměnil? Věděl, že má Kakuzu stejný názor na zradu jako on, a fakt, že by ho kryl na dobu nezbytně nutnou pro zmizení, byl pro Sasoriho jako nečekaná rána do nosu. Věděl samozřejmě, že kdyby ho nakonec vystopovali tak jako tak, že by ho Kakuzu neušetřil. Dával jenom jednu šanci.

Pocítil v tu chvíli tak absurdně silnou úlevu, že mu prakticky vyklopil celý svůj plán. Kupodivu toho stále nelitoval. Byl rád, že si zajistil i asistenci v případě nutné smrti. Nechtěl, aby z něj byla lidská loutka, nerozumná a nemyslící.

Všechny jeho talenty, jeho chakra, jeho schopnosti, to všechno by v té loutce bylo. Ale ten zbytek, který z něj dělal jeho, by byl nenávratně pryč. Takový kus dřeva si nemůže dovolit nazývat se loutkářem. Zakončil by svou kariéru geniálního loutkáře tou největší ostudou, kterou si vůbec dokázal představit.

Nechtěl zažít to, co prováděl ostatním. Nejspíš tu samou hrůzu cítili i oni, když si uvědomili, že byli poraženi a na milost šílenému sběrateli. Nechtěl… nechtěl na to myslet z této strany barikády. Nemohl by dělat to, co dělá, kdyby nad tím moc přemýšlel.

Jen sám nad sebou zakroutil hlavou. Věděl, že bude pořád stejně zranitelný, dokud svou mysl stejně jako své tělo nepřizpůsobí svému umění. Musí se zatvrdit ještě víc. Musí se připravit. Bude nejspíš čelit Orochimarovi. Pak svým bývalým sousedům a kolegům, ninjům z Písečné. Už jednou porazil Kazekageho, ale dlouho se ve vesnici neukázal. Netušil, co na něj bude čekat. A boj s ocasými démony? Zcela nová kapitola. Byl už příliš čitelný, kvůli Bingo knize už ho všichni znali i jinak než z legend a vyprávění.

Potřeboval novou výhodu, nové eso v rukávu.

***

Na tom kovovém stole najednou vypadal mladší, než ve skutečnosti byl. Kakuzemu se do celé operace chtělo ještě méně než dosud.

„Víš jistě, že to tvé tělo přijme?“ zeptal se a nedůvěřivě si tekutinu v ampulce prohlédl. Měla stejnou barvu jako oči toho hada. Bylo mu z ní nanic. Sám měl v těle víc cizích věcí než povědomých, ale tohle mu přišlo jako příliš velký krok, zvlášť pro někoho, kdo takový zákrok ještě nikdy nepodstoupil. Když Kakuzu začínal, myslel si, že jeho první vyměněné srdce bude zároveň i jeho poslední.

„Ano,“ přikývl loutkář jistě. „Už to na mě vyzkoušel. Kdybych zemřel, šel by si po svých a mou smrt by svedl na nevyléčené zranění nebo podobný nesmysl. Měl to docela dobře podchycené,“ uznal dodatečně, zamyšleně zíral kamsi za rameno svého bývalého parťáka a mračil se. „Moc rád bych ho zabil,“ přiznal se nakonec.

„Jistě,“ odvětil Kakuzu chápavě. „Modli se, abys dostal tu příležitost. Zeptám se tě ještě jednou, loutkáři. Jsi si jistý? Jakmile usneš, nebude cesty zpět. Buď se probudíš jako svoje vlastní loutka a už nikdy se nevyspíš a nenajíš, nebo se neprobudíš vůbec.“ Jedno zlo, druhé zlo.

„Nic z toho mi chybět nebude,“ odfrkl si Sasori, ale hlas měl roztřesený, i když sotva znatelně. Možná protože si uvědomoval, že ho do zad tlačí chladný kovový stůl, který už za chvilku cítit nebude, ať už to dopadne jakkoli. „Spánek je ztráta času a jídlo je tu stejně na nic. Navíc nechci zestárnout a ztratit smysl pro humor,“ dodal vážně a významně se maskovanému ninjovi zadíval do očí. Kakuzu si jen povzdychl.

„Možná bude těžší tě zabít, ale jestli nepřestaneš prudit, určitě se o to pokusím. Já na rozdíl od ostatních budu hned vědět, kam mám mířit.“ Výhružně si v dlani potěžkal připravené jádro.

„Jsi vítán,“ odvětil Sasori dobromyslně. Po chvilce ticha lehce mávl rukou. „Tak do toho. Nenech se unést a dělej jen to, co máš napsané. Nerad bych se probral plný nějakých těch tvých nechutných nití.“

„Mám tě pod kudlou a ty stejně nezavřeš hubu,“ byla poslední slova, která Sasori slyšel. Kakuzu se pustil do práce. Věděl, co dělá. A byl si docela jistý, že o Sasorim se totéž říct nedá.

Poznámky: 

Přistoupil sice na Orochimarovu hru, ale hodlá si napsat vlastní pravidla. Není cesty zpět, jen kupředu, kupředu, ať už to dopadne jakkoli.

5
Průměr: 5 (2 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2019-04-12 20:28 | Ninja už: 854 dní, Příspěvků: 1596 | Autor je: ONLINE, Utírač tabulí na Akademii

Itík nesklamal, o ňom ozaj nepochybujeme Jump! Hidan je teda exot: „Nebyla v tom žádná radost, když trpěl sám.“ Aspoň sa Sasori upokojil a Itači nikdy nepovie viac, ako musí, napr. s tou malinkou bábkou. A začína tvoja excelentná sonda do Sasoriho duše a morálky s mnohými dilemami a protirečeniami Wow, tak tohle je vážně krutě hustý!! Skvele vymyslený je: „V hrudi se mu usadil jakýsi poťouchlý tvor, který vítězoslavně zařval, když si uvědomil, že dal loutkář svému parťákovi ochutnat vlastní medicíny.“ Myslím, že takýchto tvorov dôverne poznáme Ehh... jasně... hehe... Tiež úvahy o krehkosti tela ma oslovili a nabehla v mysli ázijská múdrosť, že naše telo je voz, v ktorom sa vezie naša duša, a preto ho treba starostlivo chrániť a aj v Biblii je označované ako Boží chrám. Uch, ale Oro a jeho sila mu nedajú pokoja, taktiež hadova znalosť Sasoriho silných a slabých stránok: „Měl spoustu času si ho prostudovat, zatímco Sasori při soubojích bojoval o svůj holý život.“ Orochimaru ^.^ Myšlienky o členoch Akacuki, bábkach, spolupráci atď. sú hlboké Kakashi YES Zrada – riešili sme tento pojem, ktorý je sám zradný, mohli by sme diskutovať. Ale je fakt, že: „Jedna věc je žít s podezřením na svého partnera, druhá věc je být zrazen a vědět.“ Džucu na emócie by sa nám zišlo viacerým Laughing out loud Premýšľanie, o čo všetko príde, keď sa zmení na bábku, je priam frenetické. Avšak prázdnoty, krivdy a spomienok sa nezbaví: „A aby mohl fungovat dál, potřebuje si nechat i svou duši, svou mysl, svůj rozum.“ Musí všetko poprežúvať sám, bohvie, čo by mu povedal Itači, keby sa mu zdôveril Puzzled Páči sa mi tvoj Kakuzu, je dôveryhodný svojím špecifickým spôsobom, pridala si mu na „kráse.“ Cool Ich rozhovor pred operáciou („Jedno zlo, druhé zlo.“) sa ti podaril, až mi je úzko ako Sasorimu a váhajúcemu Kakuzuovi Whááá Uvidíme, aké má Sasori eso v rukáve a vlastné pravidlá. Nečudujem sa, že tento diel ti dal extra zabrať, však každá veta je výpoveď ťažko skúšanej duše, ale to je tvoja osobitá špecialita, že sa dokážeš vypiplať s najskrytejšími hnutiami jastva/jáství bytosti zvanej človek Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Mrs.Rinnegan
Vložil Mrs.Rinnegan, Ne, 2019-04-14 00:00 | Ninja už: 3379 dní, Příspěvků: 740 | Autor je: Pěstitel rýže

Kdo by v sobě neměl poťouchlého tvora? Laughing out loud
Jinak jo, Kakuzu tady vůbec, ale vůbec neměl mít roli. Stane se. Děkuju moc za komentáře, vždycky tak pohladí po dušičce. Laughing out loud

"Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct 'a little round apple', malé kulaté jablko... Tomu přece chybí barva i vůně." J. Werich

Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2019-04-11 19:41 | Ninja už: 3816 dní, Příspěvků: 2055 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Itachi rulezzz! Přesně jak jsem myslela.
Výborné postřehy o zradě a právu. Výborná sonda do Sasoriho hlavy. A hlavně výborný díl Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Krev tvých očí | Oblačno, místy zataženo 7/ | Kam přichází mrazy
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Mrs.Rinnegan
Vložil Mrs.Rinnegan, Pá, 2019-04-12 13:06 | Ninja už: 3379 dní, Příspěvků: 740 | Autor je: Pěstitel rýže

O Itachim se nedalo pochybovat. Laughing out loud Kdo pochyboval, ten dostal po čuni a musel utéct. Laughing out loud Tenhle díl mi dal extra zabrat, z nějakého důvodu. Asi z toho zbytečně komplikovaného skákání z přítomnosti do minulosti. Děkuji!

"Čeština je krásná řeč. Ona má obrovskou plejádu slov pro obyčejný věci. Třeba kulaťoučké jablíčko. To neřeknete jinou řečí. Angličan musí říct 'a little round apple', malé kulaté jablko... Tomu přece chybí barva i vůně." J. Werich

Aktivní FF:
NABÍDKA, KTERÁ SE NEODMÍTÁ
- Sasoriho příběh: cesta od osamělého zběhlého ninji k zločinci plně oddanému své organizaci