Proč jsou lišky němé VII.

Ve společenské místnosti bylo hodnou chvíli ticho. Bratři z klanu Senju seděli na dvou proutěných křeslech, Megumi seděla na pohovce naproti nim, za ruku držela Mito, která stála za ní a jakoby ji dělala tělesnou stráž. A Uchiha Madara se opíral o trám dveří, které vedly do kuchyně.
Slyšeli jak si andulky čechrají peří.
A jak zlatí kapříci šplouchají venku v jezírku.
„Tohle už byla sedmá,“ započal Tobirama, „začíná to být alarmující,“
„A předtím to nebylo alarmující?“ odsekla Megumi.
„Nevyváděj. Taky jsi nevyváděla, dokud se to nestalo tvé kamarádce,“ odbyl ji Tobirama.
„Každopádně, už jsme o nich něco zjistili?“ utl začínající hádku Hashirama.
„Nevíme, kde jsou. Jak už jsem řekl venku, našli ji dva z klanu Hyuuga a ani oni neviděli nikoho utíkat. A jestli oni neviděli, tak je to na pováženou. Víme přece, jak to mají se zrakem, ne?“ řekl Madara.
Všichni souhlasně pokývali hlavami.
„Co ty Megumi-san, zjistila jsi něco?“
Nara rozložila před sebou poskládané mapy a začala přejíždět prstem.
„Tentokrát se to stalo na západě od vesnice. Vždycky to bylo na opačné straně. Jsem z toho zmatená. Mysleli jsme, že se skrývají v Lese smrti.“
„Les smrti jsme prohledali snad tisíckrát,“ vzdychl Hashirama.
„Víš přece, co je to za oblast,“ řekl Madara.
„Možná se přesouvají a dosud vždycky útočili na východní straně, abychom si mysleli, že jsou někde v Lese smrti. Ale tentokrát…“
„Třeba na tu dívku narazili náhodou. A nedali si pozor s tím svým dodržováním pravidel. Bestie,“ řekl Uchiha.
„Tys s ní vlastně mluvil naposled. Hlavně si to nepokládej za vinu,“ vzpomněl si Hashirama.
„Jistěže nedávám! Já ji nepřepadl v lese a nevrazil jí kunai do srdce!“
„Co jste spolu dělali?“ zavrčel Tobirama.
Madarovi se po celém dni rozlezl po tváři škodolibý úsměv.
„Svěřovali jsme si navzájem, čím vším nás vytáčíš, Tobiramo. Škoda jí! Přijít o dívku, která sdílí stejné postoje je opravdová škoda.“
„Myslím, že je čas jít na kutě. Jednotky jsou venku a pročesávají okolí. Brány jsou hlídány. My už nic nezmůžeme. Pojďme si lehnout. Brzy ráno bude pohřeb,“
„Ano, tělo mí lidé už připravili. Krom těch ran nic zvláštního,“ řekl Madara.
Společnost se rozpustila.

Sourozenci ji uložili do hrobu. Bratr a sestra. Teď byli jenom dva. Hashirama Senju znal tenhle stav velice dobře. Pronesl smuteční řeč. Koneckonců povinnost Hokageho. Stručně a jasně. O tom, jak Reiko Nohara obětovala pro tuhle vesnici úplně všechno. A nakonec i svůj život. A o tom, jak byla přínosná, když byla členkou výboru pro výstavbu ninjovské akademie a jaká je škoda, že neměla žádné děti, které by ji jednou navštěvovaly. A také, jak se svědomitě starala o tenhle hřbitov. A tak brzy na něm spočinula a už jej nikdy neopustí.
Na pohřeb se dostavili všichni. Dokonce i Uchihové. A to jenom proto, že přišel Madara. Stáli dokonce vepředu, zleva od Senju a ostatních. Ale přišli.
Zapálili se vonné tyčinky a bylo ticho. Všichni se modlili k bohům.
První Hokage po očku sledoval, jak dívka, které přezdívali Liška, přivírá oči k modlitbě. Megumi ji převlékla z obyčejných šatů do černého kimona a upravila ji k této smutné příležitosti. Vypadala kouzelně. Možná víc než se na takovou událost slušelo, ale copak za to mohla?
„Kam se to zase díváš?“ dloubl loktem Tobirama bratra do žeber.
„Omlouvám se,“
„Jestli je to tak jak si myslím, tak ses úplně zbláznil!“ sykl Tobirama.
„Co zase?“
„Mysli na spojenectví se zemí Vodních vírů, šmarja!“
„A co je s ním? Spojenci jsme. A sňatkem to nevyřešíme, protože moje nevěsta je nejspíš mrtvá!“
„Myslím, že dřív než svatbu bychom mohli vyřešit nejdřív pohřeb,“ utl hádku Madara, který se k nim znenadání přifařil. Vzal Hashimaru kolem ramen, ten jej podepřel stejným způsobem.
Dým vonné tyčinky stoupal k nebesům.

„Reiko by ti řekla, že ti to sluší,“ usmála se smutně Megumi, „a pak by dodala, že jsem ti úplně nemožně sčesala vlasy. Liško,“
Mito ji pevně objala. Objetí jí bylo opětováno snad ještě pevněji. Stály samy u usychajících květin a rozdrolených vonných tyčinek. Nara se nahnula k jejímu oušku.
„Přijď za mnou dnes večer. Je to důležité,“
Její tón pozbyl veškerý smutek. Byl napjatý.
Mito si usmyslela, že do večera musí svou pečeť dopsat stůj co stůj.

„Přišla mi zpráva od vůdce Země Vodních vírů.“
„A? Tobiramo?“
„Sám se teď se svými nejlepšími lidmi vydali na záchrannou výpravu tvé budoucí ženy. Z naší strany je třeba projevit iniciativu,“
„Ale to už jsme udělali! A nic! Navíc pár lidí mám v terénu přesně pro tenhle úkol,“
„Musíš opět vyrazit ty sám! Je to v zájmu celého našeho společenství!“
„Právě byla zavražděna jedna z občanek Konohy! Teď se nemůžu sbalit a všechny tu nechat!“
„Ale Hashiramo!“
„Neslyšel jsi Hokageho? Priority jsou jasné. Musíme vypátrat ty zrůdy a pak můžeme řešit ztracené a mrtvé krásky.“
„Madaro, prosím, nehádejte se,“

Neztratila skoro žádnou krev. Dnes stačilo dopsat pár posledních znaků a maleb. Bylo jí fyzicky dobře. Ale její duše trpěla. Truchlila pro Reiko ale zároveň se strachovala o Megumi. Rychle se převlékla do tuniky a kalhot, nazula si ninjovské sandály. Ještě své oblečení skryla pod šaty, které běžně nosila. Schovala svitek do kapsy.
Zespodu slyšela hlasy. Zase se všichni hádali. Klasická sestava Hashiramy, Tobiramy a Madary. Sešla neslyšně ze schodů a mířila k východu ven.
„Kampak?“ zarazil jí Madarův hlas. Jeho očím snad nikdy nic neušlo.
„Za Megumi?“ hádal Hashirama.
Rychle přikývla.
„Je hezké, že jí bude dělat společnost,“ vzdychl Tobirama, „možná by bylo fajn ji jí hodit na krk, abychom měli pokoj,“
To už však Mito neslyšela.

U branky se potkala s hlavou rodiny Nara. Moc toho nenamluvil. Snad ještě míň než sama Mito. A to už bylo na pováženou!
„Žena tě čeká, nahoře, první patro, hned ty dveře vlevo. Jsem moc rád, že ji podporuješ,“ řekl to spíš vynuceným tónem, ale Mito to chápala. Vyžít s Megumi pod jednou střechou chtělo hodně odvahy.
Když vyšla nahoru a otevřela posuvné dveře, musela se okamžitě sehnout, protože jí těsně kolem hlavy proletěl shurikan. Zasekl se v posuvných dveřích v dřevěné konstrukci.
Hodila jej Megumi.
„Jsi ninja. Potřebovala jsem se jenom ujistit,“
Mito na ni nevěřícně zírala. Megumi vypadala unaveně. Na tom pohřbu se držela. Reprezentovala se jako manželka člena z jednoho z nejsilnějších klanů Konohy, ale teď se z ní vyloupnul někdo, komu v životě něco scházelo. Někdo, kdo potřeboval rychle udělat něco důležitého.
„Svlíkni si šaty!“ zahromovala na Mito. Dívka z ní měla strach a poslechla. Shodila kimono a stála před ní v tunice a v kalhotech.
„Ták, připravená na každou levárnu. To jsem si mohla myslet.“ Meguminin obličej nabyl jemnějších výrazů. Mito si oddychla.
„Zlato pojď sem a neboj se mně,“ řekla Nara a vzala ji za ruce hned jak se Uzumaki přiblížila.
„Víš, přivdala jsem se do klanu, který vyznává, že dokud to jde, nech být. Ale také, život za život a smrt za smrt. Nejsem původní člen klanu Nara, ale převzala jsem jeho filozofii. Prvnímu se takový přístup zdá příliš zpátečnický a krutý. Ale pomůže nám něco uzavřít,“
Mito se jednou rukou vymanila z ženina sevření a rukou naznačila rostoucí břicho.
„Ano, máš pravdu. Jsem těhotná. Ale také nejsem připravená přivést sem dítě s vědomím, že jsem to vzdala. Že jsem to nechala být. Nemohla bych ani své dítě vychovávat tak jak bych chtěla. Byla bych míň než stín,“
Mito máchala volnou rukou, byla rozčilená. Megumi její poletující ruku chytila a přitáhla si ji k sobě. Až se dotýkaly jejich špičky nosů.
„Včera večer jsem vám lhala,“ zašeptala.
Uzumaki nechápala, jen třeštila oči.
„Vím přesně kde jsou,“ zašeptala ještě tišeji a upřeně jí hleděla do očí.
Mito zalapala po dechu.
„Vím přesně kolik jich je. Vím přesně, jak je zabít.“
Uzumaki nevěřila svým uším. Před ní nebyla ta Megumi, která jí kdysi donesla paravan, aby si mohla zakrýt tělo.
„A vím přesně, že bez tvé pomoci to nezvládnu,“
Dala Mito chvíli na rozmyšlenou. Pak dodala.
„Ano, Lištičko, tohle je regulérní pomsta,“