Dívám se na tebe, ale vidíš ty mě? 03

„Neji-kun, počkej na mě chvíli,“ zašvitořil vysoký hlásek a dívka se dala se lehkého poklusu. Její tmavomodré vlasy za ní vlály a očima, které byly navlas stejné jako ty jeho, chlapce starostlivě pozorovala. Neji jen něco zabručel, ale nezdálo se, že by zpomalil, spíš ještě zvýšil tempo.

Dokonce i na Hinatu je takový, to je divné… dumala Tenten, usazená na jedné lavičce, kolem které právě ti dva procházeli. Letmo si vybavila to, jak uctivě se Neji vždy k dívce choval, a to i když ji předtím ze srdce nasnášel. Zavrtěla nad tím hlavou, radši vstala z lavičky a vydala se ulicemi opačným směrem někam pryč.

Už měla být docela dlouho doma, ale jí se ani za mák nechtělo poslouchat matčiny přednášky o zodpovědnosti, a tak se jen bezcílně potulovala vesnicí.

O pár hodin později, když zrovna seděla na jedné z dětských houpaček a snažila se trochu potlačit to své depkaření, zaslechla Tenten docela potichounké vzlyky. Myslela si, že by mohlo jít o nějaké ztracené dítě, nebo tam třeba někdo upadl a rozbil si koleno, kdo ví. A tak se zvedla a nakoukla za roh budovy, odkud se popotahování ozývalo.

-

Na zemi seděla Hinata, tiskla si kapesník k uslzeným tvářím a přerývavě něco vyprávěla druhé přítomné osobě. Nejimu, který klečel vedle ní a v utišujícím gestu ji položil ruku přes ramena.

„Já… Neji-kun… omlouvám se, jsem hloupá… měla jsem tě poslechnout…“ vypravila ze sebe mezi vzlyky dívka. Chlapec se zatvářil překvapeně a potom trochu samolibě, ale bylo vidět, že to s ní myslí dobře.

„Nemusíš se omlouvat, prostě pro tebe nebyl dost dobrý,“ odvětil Neji a opatrně ji setřel slzy, „to se občas stane, víš? V takových chvílích jsem tu pro tebe, i když na to nevypadám, snášet takové utrpení ani pro mě není novinka,“ za poslední větou se trpce zasmál. Když to říkal, snažil se o víceméně lhostejný tón, ale hlas ho zradil a zakolísal. Hinata se na bratrance zmateně podívala.

„Tobě taky, Neji-kun? Taky se ti to stává?“ vydechla krajně nevěřícně a zahleděla se mu do očí. „Někdo tě odmítl, a ty jsi nešťastný, jako já?“ Chlapec sebou trochu trhl, Hinatina všímavost ho více než překvapila. Věděl, že nemusí, cítil se však povinen odpovědět, a tak se zhluboka nadechl a ujal se slova.

„Víš, na světě je to občas hodně těžký. Já- no, taky mám někoho, koho mám rád. A ne, neodmítla mě, vlastně se docela bojím, že by mě ani nemusela chtít odmítnout,“ všiml si sestřenčina nechápavého pohledu.

„Víš, jak jsem říkal, že Naruto pro tebe není dost dobrý? V mém případě, i přesto, jak je pro mě důležitá… Já jsem ten, kdo není dost dobrý pro ni.“ S těmito slovy poplácal Hinatu po zádech a odešel těsně kolem pečlivě schované Tenten pryč.

-

Co to mělo být, ta jeho slova? A co jsem to zahlédla na jeho tváři, když odcházel…? Snad… slzy, no ano, byly to slzy. Skvělé, měsíční světlo, které mě má provádět temnotou, teď samo nemůže přes pláč vidět na cestu…

Takové i jiné myšlenky se honily dívce hlavou, když pomalu, ale velice pomalu, procházela cestou k jejich domu. Věděla, že jí čeká velký průšvih, když jde tak pozdě, ale větší starosti jí dělalo to, co právě vyslechla. Cítila se trochu špatně, že poslouchala cizí rozhovor, ale v tu chvíli na to prostě nemyslela, přála si jen vědět, co jejího kamaráda tak užírá.

A teď to věděla a necítila se o nic líp, ani ji nenapadlo žádné řešení Nejiho problému, natož aby mu plně rozuměla...

-

Dívka s tmavomodrými vlasy se na posteli prudce posadila. Zrychleně oddechovala a vyděšeně třeštila oči do tmy. Někdo stál u její postele, nemohla ho vidět, ale cítila ho. Její oči rychle přivykly tmě, a tak když se podívala na příchozího, nemohla ho nepoznat.

„To jsi jen ty, vyděsils mě… Co tady děláš? Jak ses dostal dovnitř?“ spustila naštvaně, když její pohled padl na okno, které bylo zavřené. Pozdní návštěvník neodpověděl a pořád jí upřeně sledoval. Zamračila se. Takže přišel venkem, kolem klanových stráží. To ho jako pustili?

Na další úvahy jí ale nezbyl čas. Chlapec popadl dívku kolem ramen, otevřel okno a vyskočil s ní ven. Bránila se. Kopala, dokonce kousala, ale nemělo to žádný smysl. Chtěla křičet. Bohužel, jako by jí četl myšlenky, zacpal jí pusu nějakým hadrem. Škubala sebou, dokud běžící chlapec aspoň trochu nepovolil své sevření a nevyklouzla mu z paží.

Snažila se zvednout. Zakopla a spadla obličejem do bláta. Vzepřela se na pažích, ale zradily ji a znovu upustily na špinavou zem. Ještě vyděšeněji se obrátila na svého únosce. Poprvé mu pohlédla do očí a hadřík zadržel její přidušený výkřik. Tolik nenávisti v očích, které obdivovala, a které jí už způsobily tolik bolesti.

Vyškubla si látku z úst, přičemž se strnule snažila odplazit z jeho dosahu. Nemohla tomu uvěřit. Blížil se k ní. V ruce měl nějakou zbraň. Dívka potichu něco hlesla a on na chvíli zastavil. Pak se zašklebil.

„Protože to tak má být, proto,“ odpověděl a když dívka znovu promluvila, jeho škleb se ještě zhoršil.

„Nebuď naivní, Hinato. To vůbec nic neznamená,“ s těmi slovy překonal vzdálenost, která je dělila a silně dívku praštil do hlavy. Okamžitě se mu v bezvědomí sesunula do náruče. Tak, to by bylo, pomyslel si škodolibě a spolu s Hinatou se ponořil do stínů vesnice.