Drama
Večer když na Tebe vzpomínám,
ušklíbnu se,
a do pláče mi je,
oči zakalený mám.
S očima zakalenýma, do minulosti se koukám se,
v době kdy ignoroval jsi mně,
asi i nenáviděl jsi mně,
ale s námi jsi byl hodně.
Na chuunínské zkoušce muž oběvil se,
s ostrýma tesákama kousnul tě,
Ty k zemi skácel ses,
a na slovo nezmohl ses.
Naruto nás zachraňovat musel,
a já u Tebe sedět,
a mlčky sledovat,
jak si s tím Naruto poradil.
Jenže Ty ses divně choval ,
Meshiki : Tak dneska by měli Tokime zbavit pečete. Mám z toho velký strach. Neměli jsme se o tom nikomu zmiťovat, Hokage nechtěla zbytečný poprask. Mě a Shikamarovi dovolila být u toho pod podmínkou, že zůstaneme na místě a ani necekneme. Nechce, abychom Tokime nějak rozrušili, ale jak mám zvládnout, se na ní pouze dívat, nechytit ji za ruku, nepromluvit s ní.
Bylo ráno a já nevěděla co dělat. A užírat se představou nad bezmocnou Tokime, která někde leží polomrtvá, se mi nechtělo. Je jeden člověk, který by se to mohl dozvědět a žádný poprask by nenastal. Nevěděla jsem, jestli to je dobrý nápad a nejspíš jsem zešílela, ale rozhodla jsem se navštívit věznici.
„Tak kam a proč, že to vlastně jdeme?“ zeptal jsem se a Sora mě okamžitě spražila pohledem.
„Proč? Proč myslíš ty id*ote! Jdeme se projít vesnicí jestli si tu Hanako na něco nevzpomene!“ vyjela na mě.
„Tak promiň, asi jsem zapomněl, když si mi dala do hlavy pěstí!“ řekl jsem jízlivě, jelikož mě ještě stále třeštila.
„Takže asi není nějaký určitý místo kam jdeme...“ nechal jsem to jako otázku, ale Sora nereagovala „..no jelikož já mám hlad.“ pokračoval jsem nenápadně.
„Ty máš taky hlad pořád!“ vyletěla na mě.
Nikto z nich nebol dvakrát nadšený, že ho vidí. Pravdu povediac, všetci boli šokovaní. Prečo tento mŕtvy muž sedí podopretý na posteli? Majú halucinácie? Nemohol predsa vstať z mŕtvych! Na Edo Tensei to tiež nevyzeralo. To by nemusel byť napojený na niekoľko hadičiek. A Kabuto bol predsa mŕtvy. Niečo tu fakt nesedelo.
Sore a aj ostatným to nesedelo. Najprv sa pred nimi zjaví Kabuto, ktorého považovali za mŕtveho, aj keď nakoniec nebol, a teraz Orochimaru.
„Už nie som mŕtvy,“ opravil ju Orochimaru.
Nad hrobem mi klečí Naruto,
vídím to z nebe, jak se to stalo.
Byla bouřka a Naruto bojoval,
už vidím že bude pozdě,
tak řeknu konec.
Skočím před něj, ale co když to nepřežije?
Tak oba marně zemřeme.
Ryskovat svůj život chci,
i když to znamená nepozřít.
Tvou krásnou tvář jak směješ se,
a naivními pohledy koukáš se.
Říkám si skoč, ale co je to?
,,Bojím se Hinato!"
,,Tohle ne, neboj se,
skončím to za Tebe!"
Kuráž se ve mně bere,
a skočím před Tebe,
Proč jsem ji nechal jít? Proč jsem ji nezastavil?
To je to jediné na co teď myslím. Mé myšlenky zahltili pořád stejné otázky.
Proč? Proč se nedá čas vrátit?
Po tváři se mi skutálí první slza. A brzy následují další. Třetí, pátá, desátá... Nemohu to zastavit.
Tohle je tedy pravá bolest ze ztráty. Pohled na ní je příšerný. Ani se nenamáhám utřít si ubrečené tváře. Musím vypadat jako zoufalec. Počkat, já ale zoufalec jsem. Kdo jiný by nechal zemřít kamarádku? Svojí lásku?
„Hlavně si najdi opravdové přátele.“ Řekla uplakaná rudovlasá žena a mrtvá se sesunula na zem.
„Promiň, že jsme ti nemohly být rodiči. Doufám, že nám odpustíš, Naruto.“ Řekl blonďatý mladý muž a sesunul se mrtvý vedle své ženy. Začalo pršet, jakoby rodiče brečely nad ztrátou syna. Stařík přišel blíž k páru a mladému dítěti.
[i]„Jaká škoda, taková pěkní mladí lidé, ale co s tebou chlapče. No co jiného mi zbývá.“ Řekl stařík a zvedl malý uzlíček. Podíval se na dítě. Mělo krátké blonďaté vlasy.
Potkali se dva prátelé v boji,
jeden vedle sebe lásku svoji,
druhý nikoho neměl,
protože své přátele nenáviděl.
Dívka ke své lásce běží,
ten k kaluži krve leží,
ten druhý jen směje se,
náhle na zem svalí se.
Dívka svou lásku oplakává,
pak najednou zjistí, že dýchá.
Její láska se na ni dívá,
a nevinně se na ni usmívá.
Pak si všimne že něco říká,
skloní se k němu ať lépe slyší,
najednou se rozplaká,
doufá že je to můra ze které se probudí.
[i]Vždy keď som sa zaľúbila,
moja láska zahubila.
Prečo nosím prekliatia?
Oni sa už nevrátia!
Vždy keď vo mne láska vzplanie
mám len toto jedno prianie:
„Žime spolu večne šťastní,
Môžeme mať život krásny.
Nevezmi tú osobu,
nevezmi ju do hrobu!“
Prosím boha, prosím diabla,
hnusí sa mi moja kliatba.
No je márne prosiť sily,
aby lásku nezhubili.
Moja prvá hrozná strata
sa týkala môjho brata.
Strach a bolesť vo mne prúdi,
no brata to neprebudí.
Moje city skľúčené
šťastiu nie sú súdené.
Kiba konečně odtrhl oči od jednoho z mnoha mrtvých těl, tím navždy zůstane. Už nikdy víc nebude hrozbou. Pak zamířil směrem, kterým se původně chtěli odebrat. Uprostřed chodby ošetřovala Sakura Sasukeho ruku.
„Říkám, že už je to dobrý.“ bránil se.
„To vidím, co kdyby tu bylo takových víc?“ přeměřila si ho ostře pohledem a pokračovala.
„O tom ani nežertuj.“ řekl Neji.
Týden byl pryč a já vstávala s velkým očekáváním, jakou pitomost nám dnes Zakuklenec poví. Měli jsme mít sraz hodně brzo ráno na mostě, který nám byl představen jako “místo kde nás Kakashi bude nechávat čekat“.
Obloha, která byla do teď jasná, se zatáhla a začalo pršet. Počasí vědělo, co se bude dít. Proti sobě stojí Uchiha Madara, jenom jeho jméno je legenda, už ve své době byl skoro nepřemožitelný, teď má navíc nezničitelné tělo a neomezenou zásobu čakry. Proti němu stojí Uchiha Itachi, druhý člen klanu Uchiha kdo má věčný sharingan a s ním Namikaze Naruto, věznitel Kyuubiho a vůdce klanu Namikaze.
Právě teď se schyluje k jedné obrovské bitvě.
Naruto Namikaze a Uchiha Itachi proti Uchihovi Madarovi.
Tokime : Když jsem se probudila podruhé, byl večer. Zdravotní sestra mi zrovna zatahovala žaluzie, aby mě nikdo z venku nemohl pozorovat. Až když jsem pořádně zaostřila, jsem zjistila, že to není obyčejná sestra, ale Sakura. Usmála se na mě, ale její ustaranost se nedala přehlédnout.
„Ahoj, je ti dobře?“ zeptala se.
„Ano, cítím se cela v pořádku,“ úsměv jsem ji oplatila. Nejspíš poznala, že lžu, jelikož mi až tak dobře nebylo. Přišla jsem si strašně unavená a bolelo mě břicho.
„V jakém jsem měcíci?“
„Ve čtvrtém,“
Mé tělo mě neposlouchá. Můžu mu desetkrát, stokrát a nebo i tisíckrát přikazovat ať vykoná sebemenší pohyb, ale stejně to nemá žádný smysl. Jed působí až překvapivě rychle. Už se zmůžu jenom na to ležet uprostřed nějakého lesa. K čemu mi je byakugan, když se nemůžu hýbat? Ale to je teď to nejméně podstatné...
Ještě předtím než mě zasáhl jedovatý kunai, jsem čelila velké bitvě. Čtvrtá válka ninjů byla krutá, ale boj ve kterém jsme se ocitli dnes byl ze všech nejhorší. Vyžádal si spoustu obětí.
Bitva - chaos s křikem umírajících, pach krve, potu a prach ve vzduchu...vážně je to to, co má přinášet budoucnost? Pomalu toho začínala mít dost, právě končil třetí rok neutuchajících bojů a kde je konec...v nedohlednu.
Růžovovlasá dívka měla, co dělat, aby nepadla vyčerpáním vedle nešťastníka, kterého právě ošetřovala. Zatmělo se jí před očima, za dnešní odpoledne vydala až příliš chakry a to celou tu dobu strávila ve zdravotnickém stanu v bezpečí mimo hlavní bojiště.
Vzbudil jsem se celý rozlámaný, možná to nebyl až tak nejlepší nápad spát na zemi, ale stejně, copak jsem se s ní měl hádat?
Vstal jsem, ta blondýna ještě spala a já vážně nevěděl co dělat. Šel jsem se projít po jejím obrovském pokoji a nakonec jsem si řekl, že si prohlédnu co vlastně může ve všech těch šuplících, zásuvkách a skříních mít.
Otevřel jsem její stolek a našel něco co vážně připomínalo dívčí deník.
Predtým si ten prsteň nevšimla. Bol veľmi pohodlný, veľmi jednoduchý na to, aby upútal jej pozornosť na viac než pár sekúnd. Viac krát po ňom prechádzala prstom, niekoľkokrát naňho pozrela, no nikdy sa nezamyslela nad tým, čo videla.
Jemný prstienok z bieleho zlata sa na slnku zaligotal.
"Pohni si, princezná."
Temarin hlas ju vrátil späť do reality.
Princezná, pomyslela si Hinata s pocitom závratu. Aká čudná prezývka.
„Hm. Mistr loutkař, ninja co bojoval s prvním hokagem, služebník Jashina a ocasý bez ocasů.“ Řekl Naruto.
„Dlouho jsme se neviděli Itachi a Naruto.“ Řekl posměšně Kisame.
„Kakashi, řekl bych, že je asi nezajmeme.“ Řekla Naruto.
Doteď zamračená obloha se projasnila a slunce rozsvítilo celou louku a ninji na ní. Bylo tak nádherné počasí, že by nikdo nepoznal, k jaké bitvě se schyluje.
Já jsem … Epizoda 9: První bitva aneb válka začíná
Křik ztracený v tichu
Vzduchem se nesoucí pach krve se mísil s potem a pocity úzkosti. Skupina ninjů stála v chodbě a od muže s tváří jisté smrti je dělila hromada mrtvých těl. Jediný zvuk, který se místy ozýval, bylo Akamarovo vrčení, jež Kiba tlumil neustálím tlačením ho nohou za sebe.
