Přípitek na hanbu

Zasmáli se, když skleničky cinkly o sebe.
„Bože, konečně zase doma,“ ulevil si hnědovlasý.
„Mi povídej, po tom saké se mi snad stejskalo víc, než po ženský,“ utrousil blonďák sedící vedle něj.
„Stejskalo se ti po ženský? A co ta kost v Hříšným Domově? Ta se jako nepočítá?“ ušklíbl se černovlásek s čerstvou jizvou, která se mu táhla od levé líce až po bradu.
„Si piš. Tam ty laciný dě*ky, který si může dovolit každej potulnej parchant, za nic nestojej. To ty naše… to je jiná.“ V očích mu nebezpečně zajiskřilo. Rozhlédl se po hospodě, ve které seděli, a očima přelétl celé osazenstvo. Pohled se mu ustálil u baru, kde jedna ze servírek nakládala na tác panáky se saké. Jazykem si jemně oblízl rozpraskané rty.
„Tady ne, počkej si až po zavíračce. Nechci, aby nás odsaď vyhodili jako minule,“ ozval se hnědovlásek a přeletěl kolegu otráveným pohledem.
„Che, se furt neboj. Jen si s ní trochu pohraju,“ ušklíbl se blonďák, přitom ale nespouštěl oči ze své kořisti. Sledoval, jak odnáší pití hostům do jednoho rohu hostince, jak jemnýma rukama přeskládává skleničky z tácu na stůl a s úsměvem se vrací zase zpátky k baru. V hlavě se mu začaly honit hříšné myšlenky.
„A co že náš mladej vůbec nemluví? Hm? Nechutná ti snad saké?“ změnil z ničeho nic téma černovlasý s jizvou. Pohledy všech tři se rázem stočili na čtvrtého, který s nimi seděl u stolu a jen tiše upíjel rýžového vína. Jakmile si všiml, že se na něj všichni upřeně dívají, zpanikařil.
„N-ne, to ne, Hatari-san, jen… jen jsem přemýšlel,“ zahrál to do autu.
Blonďák se ušklíbl.
„Pche… kuře. První větší mise a hned je z toho pos*anej. To já na svý první s-kový misi hned zabil několik ninjů, víš? Měls to vidět, ten vyděšenej pohled v jejich očích. Srágory ubohý,“ prskl a obrátil do sebe zbytek saké, které mu zbylo ve sklenici. „Obsluho, další!“ zahřměl.
Mladá dívka u pultu se s cuknutím otočila, vzápětí ale popadla tác a zamířila k čtyřem přísedícím ninjům.
„Co to bude?“ zeptala se zdvořile s úsměvem na tváři.
Blonďákovi se objevil na tváři šibalský úsměv.
„Saké. Pořádně uležený. A hned dvakrát,“ poručil. Dívka kývla hlavou.
„A pro vás taky něco?“ obrátila se na zbývající tři, kteří od jejího příchodu jen mlčeli.
„Taky si ještě jednoho panáka dám,“ vyklopil do sebe předchozí skleničku hnědovlasý.
„No, tak mě ho můžeš taky přinést,“ přidal se ten s jizvou. „A tady pro mladýho…“
„N-ne, já už si vážně nedám.“
Blonďák bouchl svou obří pěstí do stolu.
„Ho*no si nedáš. Vypiješ toho panáka tady přede mnou, rozumíš? Pokud nejseš schopnej zvládnout pár panáků saké, pak se ti nebude říkat ninjo!“ zařval. Vzápětí se otočil na třesoucí se dívku, která byla z předešlého výbuchu úplně strnulá, a usmál se na ni. „Toho si nevšímej, kotě, a přihraj nám sem pět panáků. A nebo víš co? Dones radši celou flašku.“
Servírka, stále v šoku, se otočila a odklopýtala k baru pro jejich objednávku. Nevšímala si smíchu, který poukazoval na její neohrabanou chůzi.
„No řekni, Fuuji, není sladká? Byla by to hanba nechat ji tady dneska večer uklízet stoly. Samotnou,“ zasmál se blonďatý.
Hnědovlasý protočil očima. Po těch letech, co spolu plnili mise, si už zvykl.
„Promiňte,“ ozvalo se nad ním. Probral se ze svého vzpomínání, jen aby uhnul servírce, která právě pokládala na stůl láhev a k ní čtyři čisté skleničky.
„Budete si přát ještě něco?“
Hlas se jí třásl, byla z jejich přítomnosti velmi nervózní.
Tohle byla šance, na kterou blonďák čekal. Silnou paží ji objal kolem pasu a dřív, než to stačila dívka postřehnout, si ji posadil na koleno. Triumfálně se zazubil.
„To víš, že jo. Stačí, když tu zůstaneš sedět a budeš hodná holka,“ zavrněl jí do ucha.
Celá se otřásla. Musela si skousnout ret, aby nevypustila svůj pisklavý hlásek.
Hnědovlasý si povzdechl. Nikdy se to nezmění.
Namísto toho, aby se nějak vážněji zabýval nastalou situací, se rozhodl převzít roli nad nalíváním a sevřel ruku kolem hrdla žluté láhve. Postupně nalil do všech čtyř panáků a šoupl je směrem ke každému přísedícímu.
Blonďák vzal svoji skleničku a na ex ji do sebe vyklopil. Už třetí panák.
„Tak, a teď sleduj, kotě, jak z tohohle rádoby ninji uděláme s**čku,“ zasmál se hrdelním, ochraptělým smíchem, ze kterého jí nabíhala husí kůže, a pohodil hlavou směrem k nejmladšímu z nich. Musela se z toho rychle dostat. Z přítomnosti muže se jí dělalo špatně.
„Promiňte, pane, ale mám tu ještě další hosty, které musím obsloužit. Pokud byste mohl…,“ snažila se stoupnout, jeho pevná paže ji ale strhla zase zpátky na jeho koleno.
„Copak, kotě, moje přítomnost se ti nelíbí?“ ušklíbl se. Viděla, jak se mu pomalu začínají tváře barvit do červena. Špatné znamení, moc špatné.
„Ne, to ne, ale mám tu ještě práci. Takže…“
„Žádný takže. Oni můžou počkat. Nebo se ti snad zdají víc přitažlivější, než já?
„Pane, prosím, pusťte…“
„Ale no tak, holčičko…“
„Pusťte ji, Koharu-san,“ ozval se čtvrtý, ten nejtišší. Jeho zelené oči planuly odhodláním, které blonďák u hocha viděl poprvé za dobu, co ho znal.
Oči se mu zúžily do úzkých štěrbinek.
„Ale copak, malý kuře se nám bude plést do záležitostí dospělých?“ uchechtl se a ještě zesílil stisk kolem dívčina pasu. Ta sykla bolestí.
„Koharu-san, tohle není ninja. Neměl byste s ní zacházet tak, jako jste to udělal s Hatakem-san.
Hnědovlasý se začal dusit trochou saké, kterou právě polykal.
Ninja s jizvou vyvalil oči.
Blonďákovy rysy ztvrdly, červená se naprosto vytratila z jeho tváře. Jako by si nasadil kamennou masku, tvrdou a nepřístupnou.
„Vypadni odsaď,“ sykl na dívku. Ta, čekajíc na podobnou příležitost, se hbitě vyprostila z jeho sevření a odklopýtala zpátky k baru. Radši se za sebou ani neohlédla.
„Ty malej ubožáku,“ zavrčel blonďatý. Natáhl se přes stůl a chytnul mladého ninju pod krkem. Svou mohutnou dlaní mu svíral hrdlo a škrtil průdušnici. Mladík se začal dusit. „Nemáš ani páru o tomhle světě. Nedovedeš si představit, jak krutý to tady umí bejt. Seš jenom mladá s*ačka, seš jenom někdo, koho k nám přidělili, protože nikoho jinýho neměli. Rozhlýdni se, blbečku. Všude kolem sedí samý kuřata, jako seš ty. A víš proč? Víš proč, s*áči?“ prskal, jeho tvář však nosila stále kamennou masku. „Protože je válka. Ti zkušení umírají kvůli těm, jako seš ty. Jednou se s náma dostaneš na S-kovou misi a hned si myslíš, že všemu rozumíš. Ty ale nevíš vůbec nic. Vůbec nic!“ křikl. Jeho sevření povolilo.
Mladík se, lapajíc po dechu, svezl zpátky na svoji židli a snažil se, seč mohl, aby se do jeho těla opět dostal kyslík. S tímhle nepočítal.
Ninjové v celé hospodě se zájmem přihlíželi divadlu, které se jim na dvorku rozpoutalo. Nikdo si ale netroufal zasáhnout do rozepře mezi starým rváčem a mladým eléfem.
„Byl to… byl to váš přítel,“ vydechl mladík mezi svými pokusy udržet se naživu. Podepřel se o sedadlo židle a vytáhl se mírně nahoru. „Znali jste se přece dlouho, ne?“ promluvil s očima sklopenýma k zemi. „Tak proč? Proč jste… proč jste to udělali?“
Byl mladý, příliš mladý na to, aby to pobral. Z očí se mu spustily slzy.
Hnědovlasý i jeho zjizvený kolega jen stáli a přihlíželi, jejich pohledy zavrtané do skleniček saké, ramena povislá, tváře bez výrazu.
„Je spousta věcí, kterým nerozumíš, kluku. Nemáš ani šanci je pochopit - protože seš mladej. Nemůžeš nás soudit, prostě nemůžeš. Je to všechno nad rámec tvýho vnímání,“ zašeptal černovlasý s jizvou. Jeho pěst se sevřela.
Mladík posmrkl.
„Všude se mluví o tom, jak jsou ninjové skvělí. O jejich cti. O tom, jak zachraňují ty, které milují. Všude jsou to jen ninjové a jejich čest. Jejich spravedlnost. Jak ale můžete mluvit o cti po tom, co jste udělali? Jak se vůbec můžete chovat tak, jako by se nic nestalo? Jak můžete přijít do hospody, objednat si saké a myslet na to, jak si užijete s nějakou holkou, když jste ještě před pár hodinama podávali zprávu proti svému veliteli? Jak můžete žít s tou hanbou, že jste udali někoho, kdo se pro vás obětoval?“
Nechápal, nedocházelo mu to. Copak se musel ještě učit, aby pochopil něco tak triviálního, jako bylo tohle?
„Nic nevíš,“ zavrtěl hlavou hnědovlasý. Sevřel ruku kolem malé skleničky a kopl do sebe panák saké. Pálivá chuť se mu rozlila v hrdle, až mu to vehnalo slzy do očí. „Nebyl to on, kdo se pro nás obětoval. Byla to mise, která byla obětována. Nikdo se neprosil o záchranu. Nikdo se ho neprosil, aby to celé odvolal a vzal nás domů. Nikdo po něm nic nechtěl.“
Mladík vykulil oči.
„Jak tohle proboha můžete říct?“ Prudce vstal a snažil se vyhledat svým pohledem oči hnědovlasého. Ten uhnul. „Jak můžete říct, že to po něm nikdo nechtěl? Že se nikdo nechtěl vrátit živý? Vždyť… on vám zachránil život!“
V hospodě zavládlo ticho. Všichni přítomní ninjové se začali pomalu sunout ven. Atmosféra houstla. Mladá servírka jen z povzdálí sledovala, přikrčená a vyděšená.
Blonďák hrdelně zavrčel.
„Poslouchej, kluku,“ pronesl výhružně a upoutal tak mladíkovu pozornost,“ řeknu ti to jinak. A naposled. Byla to společná mise. Mise nás všech. Pod jeho velením. On nás měl dovést na místo, vymyslet strategii, rozdělit úkoly, dát pokyny. On byl ten, kdo byl zodpovědný za splnění téhle mise. Jenže selhal. Rozhodl se, že jsme pro něj přednější, než jeho povinnost. Jo, je to sice šlechetný, ale nebylo to to, co by měl udělat. Proto to bylo vyhodnocený jako špatný. Chápeš? Jako špatný. Jako krok proti vesnici. Mise byla v p***li a ten, kdo za ni nesl odpovědnost, byl on.“
„Ale tohle vůbec nic…,“
„Buď zticha! Buď zticha a představ si ten druhej scénář. Co kdybychom se vrátili a nikdo z nás proti Sakumovi nic neřek? Nikdo by neřek, jak to skutečně bylo? Odnesli bychom to všichni. Všichni bychom skončili jako póvl, jako to nejmíň, co může z ninji vůbec zbejt. Ale nebyla to naše vina, že ta mise skončila špatně. Byla to Sakumova vina, byla to jeho volba, ne jeho osud. On sám si vybral. Proto si za to ty následky taky musel nýst sám.“
Mladík odvrátil od staršího ninji pohled. Znovu se mu chtělo brečet. Takhle to být přece nemělo.
„Byl to váš přítel a vy jste ho nechali samotnýho. Nechali jste ho, ať si to sežere sám…,“ zašeptal. Najednou si už vůbec nepřipadal jako ninja. Byl zpátky tím nezkušeným klukem v akademii, tím, který obdivoval velké Hokagy z klanu Senju. Ty, kteří pomohli vzniknout jeho domovu a vložili do srdcí všech konožských ninjů nehynoucí čest. Tehdy to tak aspoň viděl. Mladý a naivní.
„Zeptám se tě, kluku,“ začal blonďák, „kdyby sis měl v týhle situaci vybrat, jestli ty nebo on, jak by ses rozhodl?“
Mladíkovy oči se rozšířily. Pohlédl prvně na blonďáka, poté přeletěl k hnědovlasému a třetímu ninjovi s jizvou. Všichni tři na něj upírali pevné pohledy. Rázem jako by se celá jeho existence scvrkla do pěti vteřin života. Pěti vteřin, kdy rváč vyslovil svoji otázku.
Sklopil hlavu k zemi.
Blonďatý se uchechtl.
„Tak vidíš. Nejsi o nic lepší než my. Seš vlastně stejnej. Ta tvoje ninjí čest, o kterýs‘ tu mlel… taky jí zrovna neoplýváš, hm?“
Nikdo nic neříkal, kromě zrychlených dechů bylo v hospodě naprosté ticho.
Blonďák sevřel dlaň kolem hrdla láhve se saké a nalil si plného panáka. Ten večer už posledního. Uchopil ho svými silnými prsty a zvedl ho k rozpraskaným rtům. Poté upřel svůj pohled zpátky na mladého ninju. „Vidíš toho panáka, kluku? Vidíš to saké v něm? To je jedna z mála věcí, pro který stojí za to žít. Říkáš mi, že můj život bude odteď jen hanbou, protože byl vykoupenej utrpením někoho jinýho. Někoho, koho jsem sám pomohl udat. Tak víš co? Já na to teda připíjím,“ pronesl rázně. Jeho společníci zůstali zaraženě stát. Dokonce i ti dva, se kterými se znal od mlada. „Připíjím si na svůj život, kterej jsem si udržel jen pravdivýma řečima, údáním kámoše, jak bys to nazval.“
Pozvedl panáka nad svoji hlavu. „Připíjím na saké, kterým se do konce svýho života ještě nesčetněkrát opiju. A možná na to i umřu. Připíjím na dě*ky, kvůli kterejm se vždycky tak těšim domů. A,“ na chvíli se zarazil a pohlédl mladíkovi přímo do tváře, „připíjím na hanbu, se kterou se budu muset o tyhle radovánky dělit. Ať žije, mrcha!“
Nechal sklouznout saké svým hrdlem a poté práskl skleničkou na desku stolu. Otočil se na patě a zamířil k východu. Když procházel kolem baru, nechal na něm pár bankovek a jemně pohlédl na mladou servírku. „Promiň, kotě, ale budeme to muset dohrát někdy jindy.“
Ještě před tím, než vyšel z hospody úplně, pronesl ke svým společníkům: „Měli byste to taky zkusit. Cítím se teďka ňák líp. Je asi lepší přiznat si, že se toho nezbavíme.“ Udělal jeden krok dopředu. „Tak do toho, kluku. Seš přece stejnej jako my, hm? Takže by sis měl taky dát jeden. Svůj přípitek na hanbu.“