Super Sestry 47

Tokime : Říkala jsem jim tak polovinu věcí, které si pamatuju. Stejně mi pak projedou hlavu a uvidí všechno, takže nač se tady namáhat. Už jsem byla téměř u toho, jak mě Yoru odtáhl do vesnice. Nezmínila jsem se jim o Itachim a jeho minulosti, o tom, jakou zlobu cítím k sestře, a dokonce jsem vynechávala i tu část, kde proklínám Konohu, která nastávala velice často...
„A potom jsem se probudila tady a zbytek už znáte,“ mlčeli. Nechávali si to projít hlavou. Yoru vypadal dost zklamaně, jakoby čekal, že se v mém příběhu stane něco zajímavějšího, akčního, ale to si měl zajít na nějakej film, ne na spověď mé paměti.
„Hmm,“ zamyslela se Hokage. „Takže říkáš, že první co si pamatuješ, je to, jak utíkáš se sestrou z Konohy, naši ninjové jsou vám v patách a objeví se před tebou Akatsuki a zachrání vás, ano?“
„Ano a mám v sobě jed, kterým jste mě otrávili při pokusech,“ dodala jsem.
„Ale ty si nepamatuješ, že bychom na tobě dělali pokusy, že? To ti řekli až tam,“
„Správně, Nepamatovala jsem si to právě díky všem těm pokusům. Zbavili mě jedu, ošetřili a zařídili bezpečí. Poté mi všechno ohledně vás vysvětlili,“ snažila jsem se odpovídat jasně a zřetelně, a taky z nich dělat mírně idioty. Ale spolupráce pro mě teď byla důležitá, abych přežila, alespoň pro teď.
„Aha..“ odtušila. Ježiš, teď něco příjde. „A zamyslela ses nad tím někdy?“
„Co?“ Na chvilku mě zaskočila.
„No jestli ses nad tím někdy zamyslela. Je trošku zvláštní, že si nepamatuješ nic, co se týče Konohy, jen to, že utíkáš a zničeho nic, se tam objeví Akatsuki a pomůžou vám. Jak krásné. Partička vrahounů se vás ujme a nechá jako domácí mazlíčky, není na tom něco divného?“ zvedla obočí. Na chvíli jsem se zamyslela.
„Ne, není. Byla jsem otrávená a utíkala z vesnice, oni se mě ujali, jsem jim vděčná. Když mi potom vysvětlili, co jste se mnou dělali, nepochybovala jsem ani na minutku. Dává to vcelku smysl!“ vyjela jsem, i když jsem si tím sama nebyla jistá. Nemůžu jim dát najevo svou nejistotu. Nesmí zjistit, že už má důvěra k Akatsuki ochabla, nesmí dostat šanci mě zničit.
„Chápu tě,“ ozval se z ničeho nic Yoru. Otočila jsem se k němu.
„Cože?“ pro změnu ale zase nechápala Hokage.
„Chápu, že jim důvěřovala, pokud by sis pamatovala to, co říká, taky bys jim důvěřovala a nás začala nesnášet,“ zastal se mě. Nestačila jsem se divit. Mistr vtěrka brání moji verzi, to čučím. Pousmála jsem se nad tím. Z jedné strany mě to zahřálo u srdce, až mě to samotnou zaskočilo.
„Taky tomu rozumím,“ prohlásil ten mudrc u okna.
„Jiraiyo?“ vytřeštila oči blondýna.
„Tsunade, ona umírala a oni ji dali protijed, když jí namluvili to ostatní, není divu, že nás má za nepřátele,“ koukl na mě. „Ačkoliv je to velká škoda,“ úchylně se zasmál. Zděšeně jsem na něj pohlédla. Chvíli se mlčelo.
„Vyrostla, co?“ podíval se na Yorua. Ten hleděl smutně do země.
„To ano,“ zabrblal. Nevím, jak to ti dva myslí, ale nejspíš mě dříve znali. Vážně nevím, co si myslet. Chovají se, jako bych byla jejich dávná kamarádka či něco podovného, jenže … jak jim mám věřit, když vím, co vím? Ale co když mi lhali Akatsuki... Bože, je to tak složité.
„A jak byste odůvodnili vy můj útěk z Konohy?“ všichni na mě pohlédli.
„No, po pravdě, to by měl nejlíp vědět Kakashi, byl u toho,“ řekla Tsunade. Zamyslela se, a potom kývla na Yorua, ten se zvedl a opustil místnost.
„Mám jen hrubé informace, jak to tehdy bylo,“ vysvětlila a o pár minut později přišel do místnosti muž s též šedivými vlasy, ale zakrytým obličejem a s pronikavým pohledem, taky byl rozhodně mladší než ten dotyčnej Jiraiya u okna. Znám ho, byl při mém únosu, pokud to tedy ve skutečnosti nebyla záchraná mise, ale jak říkám, ničím si teď nemůžu být jistá. Zaměřil se jenom na mě a nespouštel ze mě .. oko. Opřel se o zeď naproti mně.
„Řeknu ti, co se zhruba dělo,“ skřížil ruce na prsou. No super, tak to mi to mohla říct Hokage. „Akatsuki napadli vesnici a tys bojovala se mnou proti Sasorimu. Do bojiště vběhl jeden mladý ninja, dalo by se říct, že ještě dítě a jelikož na něj Sasori mířil svým otráveným bodcem, srazilas ho stranou. Jenže vás přesto oba zasáhl, chlpce míň... tebe víc,“ páni, jeho slovní zásoba je pozoruhodná. „Jenže tys měla pouze tři baňky s protijedem. Jeden si tudíš dala jemu, ale vědělas, že později se budou hodit i ty dva zbylý, a tak sis ho nevzala. Poté zasáhl i mě. Dala si mi tudíš druhý,“ och jaký to složitý matematický příklad. „Jelikož ti začaly tuhnout svaly v křečích, přikázal jsem ti, si poslední protijed vzít. Sice jsi mě poslechla, ale také jsi mi řekla, že už pouze zmírní tvou bolest a spomalý rozšiřování po celém těle. Poté, když jsme dorazili k Tsunade, nám oznámila, že unesli Hinatu, jednu z vlastníků Byakuganu. Ještě s několika ninjami jsme ji šli hledat a v lese jsme ji také našli. Hinatu nám sice vydali, ale vás si odnesli. Potom už víš svý,“ narovnal se. „Pro dnešek jsem toho namluvil až dost,“ vytáhl si knihu s názvem Icha Icha, zamával a vypařil se. Mlčky jsem pozorovala místo, kde před chvilkou stál. Nevypadal, že si něco vymýšlí, ale mohl to mít nacvičený... pokud je to, co říkají pravda, tak je Konoha můj domov a jsem tu v bezpečí, ale pokud to na mě hrajou, můžou mě kdykoliv oddělat. Nevěděla jsem, co si myslet.
„Tedˇ půjdeme za Inoichim, ten nám zjistí naprosto všechno,“ zvedl se Yoru. „Neboj se, nebude to bolet,“ ačkoliv jsem se nebála zrovna tohodle, přesto mě to svým způsobem uklidnilo.

Meshiki : Když jsme tak s Nejim procházeli ulice, potkala nás Sakura a odtáhla za ostatníma. Všichni byli v restauraci s Choujiho oblíbeným grilovaným masem. Sedělo se u dvou stolů, jelikož nás bylo přeci jen dost. Já seděla u stolu s Kibou, který měl vedle sebe Akamara, Sakurou, Nejim, Hinatou, která dorazila po nás a Shinem, zbytek seděl u vedlejšího stolu. Většina z nich na mě nenápadně zírala. Nevěděli co říct, přeci jen, bavit se se mnou o Akatsuki, byla pěkná kravina.
„Jaký to bylo u Akatsuki?“ horlivě se k našemu stolu natahoval Naruto. No jistě, já zapomněla, že je tady Naruto, v tom případě jsem měla takovou otázku čekat.
„No ušlo to... Co myslíš?“ zvedla jsem vražedně obočí.
„Změnili tě tam,“ řekl nakonec. Co? Jak to myslí, jsem pořád stejná.
„Bývalas ta hodnější z vás, ta měkčí. Ke každému milá... Muselo to být tvrdé,“ sklopil zrak. Vážně? Opravdu jsem se změnila? Jsem nepříjemná? Proto Nejimu vrtá hlavou téma ,moje přítelkyně a její dočasně poblázněná sestra,? Alespoň doufám, že dočasně... Beru snad její stav nefér vůči ní? Takovejch podělanejch otázek. Díky Naruto, nasadils mi brouka do hlavy. Pohled mi spadl k Shinovi... Začínám být paranoidní. Zavrtěla jsem hlavou.
„Bylo to těžký, ale jsem zpět, takže nač se zabývat minulostí,“ snažila jsem se udělat ten nejpříjemnější úsměv, kterého jsem byla schopna.
„A co Tokime?“ zeptala se najednou Ino. Shikamaru zbystřil a zcela vážně se na mě zaměřil. „Nechtějí nás k ní pustit, už je v pořádku?“ pokračovala.
„Ano, už je jí lépe, ale nevím, kdy k ní budou moct návštěvy, třeba už brzy,“ usmála jsem se. Viděla jsem Kibovo pohled. Byl to ten samý pohled, co mi daroval už dopoledne.
„Bylo to pro nás hrozné,“ řekla Sakura. „Po tom večírku... vlastně den po vašich narozeninách.. vás unesou Akatsuki,“ pevněji chytla skleničku. „Všechny nás to zdrtilo,“
„No, pro nás to taky nebylo zrovna labúžo,“ poznamenala jsem. „Obzvlášť po tom incidetu z oslavy, z kterého jsme měly velice smíšené pocity,“ koukla jsem k Shikamarovi, kterému moje narážka velice rychle došla. Dal ruku v pěst a hlavu sklopil jak jen to šlo. Styděl se, styděl se za to, co tehdy udělal Tokime a věděl, že mu to ani teď ještě neodpustila. I když já sama pochybuju, že si teď něco z toho pamatuje, nejspíš ani neví, kdo Shikamaru je.
„Muselo to být pro Tokime těžké, když tam zůstala sama,“ zapojila se Tenten.
„...To ano,“ stiskla jsem zuby. Tokime, Tokime, Tokime, chudinka malá, má to strašně těžký, za to já jsem se měla jak princeznička na zámku. To neustálé konverzování o mé sestře, mě přestávalo bavit. Dovnitř vešly dvě dívky. Ta s fialovými vlasy tam přímo vtančila, usmívala se na všechny strany a mávala známým, zato ta druhá. Měla hnědé delší vlasy, tvář bez náznaku přítomnosti a okolo sebe vyzařovala jakousi temnou auru, až tak trochu děsivou. Obě jsem poznala. To energické tornádo byla Ayano a ta druhá nám pomohla bojovat s Akatsuki, jen.. jak že se jmenuje?... Jasně Hitomi. Vím, že je hodná, pomohla mi, ale rozhodně vypadá děsivě.
„Hoj, hój,“ zamávala nám Ayano.
„Ahoj,“ zvedla ruku Hitomi stále bez úsměvu na tváři. Bylo vcelku komické to pozorovat. Ostatní je pozdravili a dělali jakoby nic.
„Tak počkat, vy je znáte? Vždyť tady musí být nové, jelikož před tim únosem tady ani jedna nebyla, tím jsem si jistá,“
„Je to asi takhle,“ otočil se na mě Naruto. „Hitomi je tady nová, ale né tak úplně,“ ano, žasla jsem nad jeho smysluplným výkladem. „Když byla Hitomi malá, utekla z Konohy a za tu dobu, kdy jste byly u Akatsuki se vrátila zpět. No a Ayano,“ koukl na druhou dívku. „Ta tady žije už od malička, ale šla na nějakou dobu trénovat s Jiraiyou jako tenkrát já. Odešla asi rok před vaším příchodem, takže se vrátila po dvou letech,“ ukazoval na prstech těžké matematické počky.
„Aha, takže je dost možné, že jsme si všechny jako malé hrály,“ zasmála jsem se. Obě na mě nevěřícně pohlédly, tak i ostatní. No jasně, nejspíš už zjistili, že Tsunade není moje babča, ale nevědí, že jsem zde do určitého věku vyrůstala. Aach jo, bude to na dlouho, všechno jim vysvětlit.
„Promiňte, ale odskočím si,“ vstala jsem a odešla od toho zmatku tam. Nechtěla jsem na záchod, jen jsem potřebovala pryč od těch zvědavých pohledů a různých keců. Vyšla jsem před restauraci a pořádně se nadechla čerstvého vzduchu, který mi byl hned odebrán, díky Kibovi, který mě natlačil na zeď. S vytřeštěnýma očima jserm ho sledovala.
„Něco tajíš,“ zavrčel.
„Vážně a co přesně?“
„Něco ohledně Tokime,“ zarazila jsem se. Aha, takže ty pohledy... no jasně, už mi to dává smysl.
„Neboj se, brzy bude..“
„V pořádku, jasně, to už si říkala, jenže co když lžeš?“
„Proč bych lhala?“ zeptala jsem se.
„Už ráno jsi mi lhala, tak proč né teď?“ stiskl zuby. V tom ho Neji pevně chytl za levou paži.
„Pusť ji,“ přikázal mu. Kiba si vzdychl a uvolnil sevření.
„Naruto měl pravdu...“ zadíval se na mě a otočil k nám zády. „Změnila ses,“ rozešel se ulicí pryč od nás.