Dance with the devil

Střetli jsme se, drápy proti ocelové pěsti. V další nekonečné sekundě se naše pohledy setkaly. Projela mnou bolest. Tohle jsem nechtěla. Druhou pazourou jsem ho škrábla přes tvář tak, že jsem mu roztrhla masku a odskočila od něj, jen aby mě vzápětí napadl jeho společník. První ránu jeho kosy jsem vykryla, druhou mě ošklivě pořezal.
„Už nám neutečeš,“ vykřikl a labužnicky ochutnal moji krev.
Zůstala jsem stát a prohlédla si zranění. Moc dobře jsem věděla, co mě teď čeká…
„Sbohem ty hyení ku*vo, budeš-“
„Počkej Hidane,“ zarazil ho první muž, „udělám to sám.“
„Teď když jsem začal?! No aspoň to bude zajímavější,“ řekl a začal se šíleně smát.

Na ukvapené pokusy zachránit se už nebyl čas. Tohle bylo neodvratitelné. Když si Kakuzu něco usmyslel, už to nebral zpět.
Takže tohle je můj konec, pomyslela jsem si.
Jedním skokem byl u mě a zpříma mi pohlédl do očí. Narovnala jsem se a nasadila kamenný výraz.
„Rozluč se,“ řekl. Pak se nade mnou ale sklonil a do ucha mi zašeptal: „Miluji tě, krásko.“
Pousmála jsem se.
A já tebe.

„Tareo Saigoni, přišli jsme si pro tebe,“ zahřměl vysoký robustný muž v masce a jeho společník se posměšně uchechtl.
Nepřekvapilo mě to. Na moji hlavu byla vypsaná vysoká odměna. Jako nájemný zabiják jsem se často setkávala s lidmi, co mě chtěli sami zabít. Přiskočil ke mně a kopem mě srazil k zemi jako bych byla pouhý list v poryvu větru. Bolestivě jsem zachrčela a zvedla se na nohy. Zůstal stát a jen si mě prohlížel. Využila jsem toho a ostrými drápy se škrábla přes levou ruku. Jakmile kapičky krve dopadly na zem, přitiskla jsem na ní znetvořenou dlaň a zamumlala pár dobře volených slov.
Oči se mi změnily na žluté tečky jako zvířatům v noci a kolem mě se vytvořily dva přízraky, které se pak proměnily v hmotné stvoření velikosti koně podobné hyenám. Vydala jsem zvířecí štěk a obě zvířata se rozeběhla proti mužům v Akatsuki pláštích.

Znetvoření rukou postoupilo až k loktům. Obě přivolaná zvířata byla rychlá a každé se vrhlo na jednoho muže. Menší muž odskočil, zpod pláště vytáhl svoji zbraň a ťal. Hyena se na chvíli přeměnila do pouhého přízraku a mužova kosa jen neškodně vzduchem opsala oblouk. Toho chytré zvíře využilo a srazilo ho svoji vahou na zem. Pak se mu zakouslo do krku.
To bylo snadné, pomyslela jsem si a rozeběhla jsem se na něj, připravená dorazit ho.
Druhé zvíře takové štěstí nemělo. Vysoký muž na něho namířil pěst. Hyena běžela dál, když se najednou mužova ruka oddělila od těla a letěla směrem k ní. Zasáhla ho do hlavy a zvíře se bezvládně zhroutilo k zemi. Následně zmizelo. Nevěnovala jsem tomu pozornost a vyskočila do vzduchu. Záblesk temného světla a na zem dopadlo stejné stvoření, jen se žlutě žhnoucími oči. Pokračovala jsem směrem k ležícímu muži, který zatím hyenu stačil ze sebe setřást, a zaujala její místo. Ona se pak postarala o to, aby na svou kosu nedosáhl a rozeběhla se na muže s maskou, který pořád nečině stál. Jak jsem mu drtila hrdlo, neustále nadával a rukama se mě snažil dostat ze sebe. Uslyšela jsem obludné zakňučení, teď jsem na to byla sama. Zvýšila jsem stisk, a když mu konečně rozdrtila krční páteř, začala jsem se věnovat vyššímu společníkovi.

Jeho zelené oči bez zornice na červeném podkladu se na mě dívaly stylem, který jsem dosud znala jen z příběhů. Zavrčela jsem a během tří sekund se přeměnila zpět do lidské podoby.
„Co je… proč se jen bráníš?!“ okřikla jsem ho.
Vzpamatoval se a podíval se jinam. „Já tě nechci zabít,“ řekl nejistě.
„Cože?“ nechápala jsem. „Vždyť si sám říkal, že-“
„Já vím, co jsem říkal,“ skočil mi do řeči.
Zamračila jsem se.
„Ale ty tvý žlutý oči... něco se ve mně pohnulo,“ rozešel se mým směrem.
Pootevřela jsem ústa překvapením. Tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl.
„Co to sakra kecáš Kakuzu?!“ zdánlivě mrtvá hlava najednou promluvila.
„Drž hubu Hidane!“
Huh?
„Co to má znamenat?“ vykřikla jsem vyděšeně.
„Jeho si nevšímej… vysvětlím ti to pak, teď poslouchej mě,“

Došel až ke mně a levou rukou mě objal kolem pasu. Přitiskl mě k sobě a nahnul se nade mnou tak, že jsme od sebe byli jen pár centimetrů. Nebránila jsem se, nějakým způsobem mě přitahoval jako ještě nikdo. Hidan dál nadával, ale to už jsem nevnímala. Pravou rukou jsem mu stáhla masku, měl sešitou čelist, ale to mě vůbec neodradilo a zlehka jsem ho políbila. Nejdřív neudělal nic, pak mě k sobě přitiskl i druhou rukou a vášnivě mi to oplatil.

Od té doby jsme spolu byli každou volnou chvíli. Hidan o tom věděl, ale nezmohl nic: Kakuzu ho dal dohromady jen pod podmínkou, že nic neřekne. Vše mi o něm pověděl, že je nesmrtelný díky víře, kterou uctívá a svým rituálům. Chápala jsem ho. Sama jsem svou duši zaprodala podsvětí… Ale teď jsem byla šťastná s ním a nikdo opravdu nikdo nás nemohl rozdělit.

Zasáhlo mě to jako blesk z čistého nebe. Bezmocně jsem svěsila ruce a zakoktala: „P… Proč?“
„Můj vůdce to zjistil. Ještě jsem nesložil zkoušku oddanosti tak prý mám jako to zabít tebe,“ řekl.
Udělala jsem dotčený výraz. „Ale Kakuzu… to přeci… jsem-“ nedokázala jsem ze sebe nic dostat.
„Braň se! Možná že když zabiješ ty mě-“ hlas mu taky selhal a já ho poprvé v životě viděla tak zničeného.
„Dobře lásko…“ zašeptala jsem.