Super Sestry 46

Meshiki : Bylo dopoledne a já už měla všechny věci sbalené. Byla jsem připravena odejít z nemocnice. Konečně, už mě unavovalo, pořád se tady zdržovat. Neji mi nesl tašku a já se pomalu vláčela chodbami. I když už jsem byla v pořádku, stále mi nebylo zrovna do smíchu. To jak se teď Tokime chová, je mi … odporné. Je to ode mě sobecké, ale prostě jenom její představa mě teď vytáčí. Nemůže za to, ale... nemůžu to vydržet, navíc díky nově nalezeným informacím jsem jak klubko nervů. Co mám dělat? Chci svou sestru zpět, místo ní mám teď nového tatíka, o kterém nemám ani páru, co přesně dělá, co dělal dřív, jaký je, a tak dále a tak dále, všeho je teď strašně moc. Prošla jsem okolo Tokiminých dveří. Věnovala jsem jim krátký pohled. Je za nimi, je za těmi dveřmi a přemýšlí, jak se nás zbavit...

„H-hepčíí,“ Tokime si právě listovala notýskem od Yorua s informacemi o jejích bývalých přátelích. „Na zdraví,“ dodala a nezaobývala se tím, kdo na ni právě myslí.

...Nechápu, jak se mohlo něco takového stát. Kdy dostala pečeť? Po mém odchodu? Nebo už když jsem tam byla, jen se mi o tom nezmínila? Dorazili jsme na sesternu, kde byla Sakura.
„Tak já teda jdu Saky!“ zavolala jsem jejím směrem. Sakura mi věnovala starostlivý pohled a poté ke mně přišla.
„Meshiki, nevíš, co je s Tokime, vůbec mě k ní nechtějí pustit a to je to pacient.“ Ani mě k ní už nepustí, navíc já sama bych k ní teď radši nechodila. Usmála jsem se.
„Brzy bude v pořádku, pouze je stále vyděšená a plachá. U Akatsuki to není žádná sranda, jen jí nech čas, ona si zase zvykne,“ dala jsem všechno do toho, abych zněla věruhodně.
„Tak to jsem ráda,“ úsměv mi oplatila. „Tak dneska odpoledne i s ostatníma?“
„Právě mě propustili z nemocnice,“ vzdychla jsem.
„Dobrá, dobrá, nechci tě nutit, já jen že..“
„Dobrá, jen mi dej později vědět v kolik,“ odbyla jsem ji a zamířila k východu. Neji celou dobu nepromluvil. Ano, nebyl až tak moc výřečný, ale docela mě to začalo děsit. Nad čím tak přemýšlí? Jak na tom jsem? Moje nervy? Nějaká mise? Nebo snad Tokime? Nevěděla jsem to a ani jsem nevěděla, zda to vědět chci. Venku byl přímo božský vzduch. Nasála jsem ho celým svým tělem. Připadala jsem si nejbáječněji za celé dva možná tři uplynulé měsíce a možná i víc. Protáhla jsem se a zaměřila se na Nejiho. Chvíli jsem ho jen mlčky pozorovala, vypadal, že je mimo tento svět. Pohled zaměřený na domy v dáli, ústa sevřená v úskou linku, tvář byla bledší než obvykle a oči měl jaksi zatřené, v jednu chvíli mi dokonce připadalo, že přestal i dýchat, ale za okamžik se jeho hruď znovu zvedla.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně. Nereagoval.
„Haló, je ti něco Neji,“ zamávala jsem mu rukou před obličejem. Prkrát zmateně zamrkal a potom svůj pohled zaměřil na mě.
„Já.. teda, jsem v pořádku, jen nad něčím přemýšlím,“ chytl mě za ruku a zamířil do ulic.
„Přemýšlíš? A nad čím?“ nenechala jsem ho to zanést pod deku.
„Tak různě,“
„Můžeš být konkrétnější?“
„Ty a Tokime..“
„Někdo tady mluvil o Tokime?“ objevil se před námi Kiba. Ale ne, zrovna on. Neví, že se Tokime zcvokla a začala nás brát jako nepřátele, teda jasně... pečeť, pečeť. Nesmí se to dozvědět nikdo, krom těch co u toho byli. Co mu mám asi nakecat?
„Ne, jen jsme si tak povídali, asi máš nějaký bludy Kibo,“ zasmála jsem se. Podíval se na Akamara a potom si mě chvíli nepřátelsky přeměřoval, ale nakonec se taky začal smát.
„Asi jo,“ podrbal se a usmál na svého věrného přítele. „No nic, rád jsem vás viděl, alespoň že seš v pořádku Mesh,“ ještě mi daroval opravdu zvláštní pohled a s úsměvem se rozběhl ulicí. „Tak odpoledne!“ ještě zavolal. To tam bude celá Konoha? Nejspíš se tam sejdou všechny týmy. Došli jsme do sídla Hyuuga klanu přesně na oběd. Věci jsem si uklidila do svého nového pokoje, který mi darovla Hiashi, prý se nesluší a patří, abychom byli s Nejim spolu v jednom pokoji, abych měla své vlastní soukromí. To si tada vzpomněl brzo, ale tak chápu to, předtím mě neměl v lásce, teď když ví, co zvládám a jak se vyznám, mě přijal dobře. Pokoj byl ale poloprázdný, stěny bílé, vše vypadalo moc uměle a bez špetky vkusu, jakoby zde nepřebývala ani kapička života. Vydala jsem se dolů naobědvat. Neji tam ještě nebyl, ale Hinata a Hiashi ano. Když mě spozorovali, mírně znervózněli, ani se jim nedivím. Nějaký ten čas jsem pobývala u Akatsuki a navíc jsme tu před mým unesením nechali pěkný nepořádek z oslavy našich narozenin. Ale tak co, to už se mě přece netýkalo, byla jsem unesená prohoba. Kývla jsem na pozdrav a přisedla si. Jejich nová hospodyně, jestli se tomu dá tak říkat, slovo „služka“ by bylo možná přesnější, ke mně přistoupila a zeptala se, zda už chci poobědvat. Usmála jsem se na ni a stoupla si.
„Udělám si to sama,“ jakoby se něčeho zalekla.
„Ne, ne, ne, to není správné, já vám jídlo donesu, jen se posaďte,“ trošku mě postrčila. S nepříliš velkým nadšením jsem si znovu sedla. Nejspíš je v sídle Hyuuga klanu naprosto nepřípustné udělat něco sám. Přišlo mi, že se to tady změnilo. Dřív bych si tady něco dala a vše by bylo v pořádku, služky se starali pouze o lidi z klanu, o mě ani pohledem nezavadili. Něco mi tu nesedí. Podívala jsem se na Hinatu, ale ta se jen přikrčila a sčervenala.
„Už jsme se dlouho neviděli,“ řekl Hiashi.
„Ano, už je to nějaká doba,“
„Nevypadáš nejlíp,“
„Děkuji.“ jak milé komplimenty si nech na později. Do místnosti vešel Neji, stále vypadal zamyšleně. Jsem ráda, že jsme se nedostali na předchozí téma alis já a Tokime. Nechtěla jsem o ní přemýšlet natož mluvit. Ano, mám ji ráda, je to moje sestra, ale pro teď s ní nepotřebuji být v kontaktu. Přisedl si ke mně a zahleděně pozoroval stůl.
„Když už jste zde oba dva, mohu začít..“ promluvil k nám Hiashi. Nechápavě jsem se na něj podívala. Vypadal vážně, to se mi nelíbí.
„Je tady něco, o čem bych si s vámi rád promluvil a týká se to vaší budoucnosti,“ mají Hyuugové v zálibě protahování?
„Už jste přemýšleli o svatbě?“ zeptal se. Tak v tom to je, služky vědí, že bych se měla brzy řádně připojit do rodiny. Neji na něj vytřeštil oči. Nevím, jestli mě zaskočila víc jeho otázka nebo to, že se Neji probral.
„Jak to myslíte?“ nedalo mi to.
„Tak jak to říkám,“ vrátil mi.
„Nemyslíte, že jsme ještě dost mladí?“
„Já jsem se ženil ve vašich letech,“ nedal se odbýt.
„Ale..“ chtěla jsem dále odporovat, ale Neji mě chytl za ruku.
„Dobrá, popřemýšlíme o tom, to ti slibuji,“ zvedl se a šel se mnou ven. Skvělý ani se ke mně nedostal můj oběd a už jsem zase venku, ke všemu s dalšími informacemi, které mě naprosto zmáhají. Svatba? Miluju Nejiho a už mě to také napadlo, ale nejsme opravdu moc mladí? Nevidím v tom jiný problém než věk.
„Jemu nemůžeš odporovat, chápu, že se ti do svatby nechce, ale to že jsem mu řekl, že o tom popřemýšlíme, mu bude alespoň prozatím stačit,“ řekl.
„Kdo říká, že se mi do svatby nechce?“vypadal zmateně. Páni, je zábavný vidět ho dvakrát do dne vykolejenýho.
„Tak proč jsi... To myslíš vážně?“
„Ano, jen mi příjde jako překážka náš věk,“
„Nemusíme svatbu uspořádat hned, může to být třeba až po tvých osmnáctých narozeninách,“
„To je pravda, nejdřív jsou dva stejně pouze zasnoubení a nezaleží na tom jak dlouho, svatba může být třeba až v den mých narozenin,“ usmála jsem se. Byla jsem vážně nadšená, nevěděla jsem, jestli z plánů na svatbu, čí toho, že si s Nejim budeme ještě blíž nebo dokonce toho, že budu řádně patřit do rodiny, ale rozhodně jsem byla šťastná.
„Ale ještě je brzy na to plánovat den svatby, stále ještě nejsme zasnoubení a je toho spousta před námi, takže na plánování prozatím úplně zapomeňme a věnujme se tomu, co se musí udělat v brzké době..“
„A to je?“ zvedla jsem obočí.
„A to je Yoru“ ztuhnula jsem. Jak to myslí Yoru? Co tím naznačuje?
„Hokage mi všechno řekla, tím se mi spousta věcí objasnila.“
„No tak když to víš, tak v čem je problém?“ stále jsem nechápala o co mu jde.
„K naší svatbě... potřebuji svolení tvého otce...“

Tokime : Byla jsem vzhůru už od vysvitnutí slunce, takže jsem měla čas na přemýšlení. Jenže to mi vůbec nepomáhalo, akorát mi dělalo v hlavě ještě větší guláš než jsem měla. Projížděla jsem si fotky mých „přátel“ z Konohy a snažila se na něco vzpomenout, ale nešlo to, prostě jsem si je nepamatovala. Ale podle obličejů už jsem si nekteré zapamatovala, ale některé jsem si taky dost pletla. Jelikož nebylo co dělat, tak jsem nic nedělala... Sem tam jsem jukla do notýsku, ale jinak jsem se znuděná převalovala na posteli. Stále jsem uvažovala o útěku, ale nevěděla jsem, kam bych měla utéct, nevěřila jsem jak Konoze, tak jsem přestala věřit i Akatsuki. Tak proč se přemýsťovat od jednoho nepřítele ke druhému. Už jsem se nemohla dočkat obědu, i když jsem zajatec, věřím, že mě neotráví, potřebujou moje vzpomínky a jídlo mi tu přišlo vcelku dobré. Ale místo ANBU mi přinesl oběd Yoru. Ježiši, ten musí bejt taky všude.
„Už děláš i v kuchyni?“rejpla jsem si.
„Taky tě zdravím,“ posadil se na židli vedle postele a jídlo mi podal. Byly to zapečené těstoviny s bůh ví čím, ale voněly úžasně. Nejdřív jsem opatrně ochutnala. Byly teplotou přesně akorát, což mi vyhovovalo. A chutnaly … báječně. Byly vážně úžasný, v tu chvíli bych se jich klidně udusila. Vzbuzovalo to ve mně takový zláštní pocit. Což bylo ještě divnější.
„Když si byla malá, milovala jsi je,“ evidentně se bavil tím, jak hltám. „Koukám, že ti to zůstalo,“ usmál se. Přestala jsem jíst a podezřívavě si ho přeměřila.
„Jak to můžeš vědět?“
„Říkal jsem ti, žes tu vyrůstala,“ obhájil se, ačkoliv já si něco takového prostě nepamatovala. S „hmm“ jsem se znovu pustila do těstovin. Když už byl talíř naprosto prázdný, podala jsem mu ho a roztomiloučce se na něj usmála. Vypadal trošku zaskočeně.
„Ty chceš ještě?“
„Hihiii,“ zakývala jsem na souhlas. Zasmál se a zavrtěl hlavou.
„Už je to zase ta moje nenasytná Tokime,“ zabrblal si pro sebe. Nechala jsem to plavat. Nevím, jestli mezi námi byl dřív nějaký přátelský vztah nebo ne. Ale pro teď je to můj nepřítel, navíc nemůžu jistě věřit tomu, že jsem zde dřív vyrůstala a krásně žila. I když mi to tvrdí, může to být jen lest, jak si mě získat, takže budu otevřená novým informacím ohledně mé minulosti, ale neříkám, že budu všem věřit. Za chvíli Yoru přišel s další várkou jídla a já mohla spokojeně pokračovat. V tu chvíli jsem byla spokojená, uvidíme, jestli mi to vydrží na celý den, ale pro teď se tedy pokusím spolupracovat.
Když jsem dojedla, Yoru odešel a vrátil se až za pár hodin, ale s ním i Hokage a ten šedovlasej chlápek, co tu byl už při mém prvním probuzení v Konoze... myslím, že se jmenuje Jiraiya, ale nejsem si jistá. Každý se někam usadil. Hokage na židli proti mně,Yoru na stůl vedle mě a onen šedovlasý muž na parapet u okna. Jejich pohledy ke mně směřovaly tak intezivně, že bylo těžké před nimi uhýbat.
„No myslím, že můžeme začít,“ prohlásila Hokage. „Tak nám tedy pověz, co všechno si pamatuješ,“
„Myslím, že začnu tím, jak mě v Konoze otrávili ...“