Konoha vzhůru nohama III. - jak moc jsme se změnili

V jeskyni zavládlo ticho, Hinata seděla v koutě a chvíli rozdýchávala představu, že se Kibovi cestou něco stane. Ostatní nehnutě seděli. Shino vstal a lehce se protáhl.
„Půjdeme pro Jouniny, už je tma, není nač čekat.“ pronesl rozhodně.
Ino přikývla a vstala.
„Počkejte!“ vykřikla Hinata, pak rychla vyskočila.
„Půjdu s vámi, jinak bych se tu z toho čekání zbláznila.“ dodala.
Shino si nebyl jistý, jestli je to dobrý náoad, protože nevěřil, že to zvládne, al Ino se mile usmála a byla ráda, že s nimi jde.
„Ještě něco!“ zastavila se tentokrát Ino, aby vytáhla mc důležitou věc.
„Jsme ANBU, nehodlám to do nekonečna skrývat, nebojím se, že mě chytí.“ řekla a nasadila si masku. I ostatní dva se pak oblékli do plášťů a masek.
Byl čas vyrazit, všichni tři se protáhli ven a rozběhli podél okraje skály, pak přisáli na jedné ze střech místních domů.
„Nezdá se vám to jako za starých časů?“ zeptal se s Shino konečně s přívětivým úsměvem, který však ostaní nemohli vidět.
„Však už to dlouho nepotrvá a bude zase vše jako dřív.“
„Tak jdeme!“ vykřikla Hinata a společně se vrhli do černé noci.

Kiba se kradl tiše po střechách domů, už byl ve staré, špinavé části města, kde dřív býval jeho úkryt. Vduchu si ústavičně opakovat jen myšlenku na to, co by se stalo, kdyby napřišel včas.
„Akamaru přece zná nouzový východ, určitě by ji odvedl.“ ujišťoval se stále dokola, konečně byl na místě.
Otevřel dveře a okamžitě ucítil neznámí pach. Měl chuť se vrhnout dolů a přesvědčit se, že se jen mýlí, ale zachoval chladnou hlavu a pomalu, však jistě začal tiše sestupovat po potemnělém schodišti.
Byl to pach někoho koho už dřive znal a celkem čersví, hlava mu rozrušením vypovídala službu, ač by to pro něj byla jasná výhoda, nemohl si jej spojit s osobou které patřil.
Pomalu a tiše strčil do dveří v očekávání, že na něj vyskočí nepřítel, tedy spíše v to doufal, že ještě stihne pomoct Akamaru a Hanabi.
Jaké bylo jeho rozrušení, když spatřil Hanabi uprostřed místonosti klečet na koberci v obětí dlouhovlasého chlapce.
Z poza rohu se spokojeně vyplazil Akamaru a protáhl se.
„Neji!“ Kiba s úlevou vydechl a pomalu se sesunul na kolena, snad byla v jeho hlase znát i trocha radosti, že vidí někoho o kom ani nedoufali, že je ještě naživu.
Nejiho reakce byla odlišná. Jakmile konečně pustil Hanabi a podíval se na Kibu, bylo jasné, že něco tu není v pořádku. Pomalu vstal a zahleděl se na něj, však vůbec nic neřekl.
„Nechat jí tu samotnou, bylo krajně nezodpovědné.“ pronesl po několika nekonečných vteřinách a pak pobýdl Hanabi, aby vstala.
Kiba nemohl věřit svým uším, on – Neji, tohle řekl? Ten který se stále tvářil jen chladně a nikdy neprojevoval city? Mělo mu to být jasné, hned jak ho našel ji objímat. Tohle bylo jiné objetí, ne to soucitné, jakým dříve držíval Hinatu.
„Kdybysme ji vzali sebou, byla by v horším nebezpečí! Proč si zůstal tady a nešel nám pomoct?!“ vstal trochu rozhořčeně Kiba.
„Abych ochránil ji!“ vykřikl najednou Neji a podíval se na něj s takovým zápalem v očích, jaký u něj ještě neznal. Za to mu připoměl někoho jiného.
Blízce připomínal mladého Naruta, vždy když chtěl ostatním pomáhat a chránit je, když bojovat za něco na čem mu záleželo.
„Kde je asi Naruto?“ pomyslel si, ten střapatý kluk mu chyběl. Už to byly měsíce, co se nikomu z nich neozval.
Kiba si pokynul Akamaru, aby odvedl Hanabi na chodbu, cítil, že si s Nejim potřebuje promluvit.
„To byla i předtím tvá práce, ale za to si chránil Hinatu.“ řekl bezvýznamným tónem, přes to však čekal, co odpoví.
Zdálo se, že se Neji konečně sklidnil.
„Ale Kibo...“ povzdechl si „..Hinata už vyrostla, změnila se. Dokáže se o sebe postarat sama, já teď musím v první řadě dávat pozor na Hanabi.“ řekl smutně, ale ve skutečnosti věděl, proč se Hinata změnila – kdo ji změnil. Byl to Kiba, jeho láska k Hinatě jí dala odvahu.
„Co se stalo?“ zeptal se Kiba zpříma, aby si ověřil svou teorii.
„Všichni jsou mrtví, selhal jsem.“ řekl a na chvíli se odmlčel. Kiba poznal, že Neji nestojí o jeho řeči o tom, jak to není jeho chyba a tak raději mlčel.
„Jen abys věděl, byl bych hrdý zemřít tam, utekl jsem, jen abych vám pomohl a postaral se o ni. To je něco co musím splnit.“ řekl a Kiba jen souhlasně přikývnul, pochopil to. Neji stejně jako on a plno dalších stratit domov i rodinu, potřeboval něco, pro co bude mít ještě jeho život další význam. Už podruhé za ten den si vzpoměl na Naruta, být tam on, nejspíš by mu to začal rozmoulat a přesvědčovat ho, že to není ničí chyba. Jenže Neji měl pravdu.

Chouji si ze samého hladu okusoval nehty, Gai se opíral o zeď a Sakura mu zatím dávala nějaké kapky.
Sasuke seděl naštvaně na druhém konci jeskyně, tvářil se stále naštvaně po tom, jak se k němu Sakura zachovala, ale i tak ji s obdivem pozoroval. Výdal ji málo kdy a hlavně ne tak milou a laskavou.
Vlastně od doby kdy se přestěhoval do druhé části města, už s ním nejednala jako s kamarádem. Pamatoval si malou ubrečenou holku, ale takhle Sakura byla jiná. Fascinovalo ho, jak byla nyní silná a sebejistá. To vše dokazovalo, že diktatura která niní v Konoze vládla změnila víc než jejich domovy, zasála i je samotné.
Jirayja podřimoval v koutě.
Chouji se konečně soustředil na své okolí.
„Bývali jste přece tři Píseční ninjové ne?“ položil otázku směrem k Temari a Gaarovi.
„Bývali.“ odpověděla mu stroze dívka a ohnula Gaarovu pohledu.
„Kankourou padl v boji. On a taky stovky dalších zamřeli ve zbytečné válce.“ řekl Gaara nenávistně.
„Ech, všechny války jsou zbytečné.“ řekl skrze kašel Gai.
Z čelního průchodu se ozval šramot. Všichni zpozorněli. Čekali ANBU, ale po chvíli vešel Kiba, následován dvěma postavami a psem.
Gai přimhouřil oči.
„Neji?“ vyšlo z jeho úst tlumené slovo a všichni ztrnuli.
Kiba se otočil na spolupřicházejícího a trochu mu ustoupil z cesty. Mladý muž udělal několik kroků vpřed.
„Mistře Gai.“ kývl nenápadně hlavou.
„Kde... ..kde je Hinata?!“ zarazil se hned Kiba, když neviděl od vchodu ničí milý úsměv.
„Šli pro Jouniny.“ odpověděl mu lhostejně Sasuke a prohlížel si malou Hanabi stojící opodál.
„Ona šla také?“ vyhrkl Kiba.
„Co jsem ti povídal.“ odpověděl mu Neji a zamířil zpět k němu.
„Je to dobře, musíme s tím smířit oba.“ mluvil o Hinatině síle a jistotě.
„Ať už máme vyhrát nebo ne, teď jsem si skoro jistý, že se jí nic nestane.“
„Jasně, že vyhrajeme! O tomhle vůbec neuažuj! Už nikdo další nezemře! Protože to nedovolím!“ odpověděl mu rozrušeně Kiba. Nesnášel všechny jejich pochybnosti o tom jak bude tahle mise úspěšná.
„Porazili celý klan Hyuuga, myslel si na to?“ vykřikl najednou Neji a ostatní projel mraivý pocit.
V jediný okamžik je všechn napadlo totéž.
„Máš opravdu naivní pocit, že to vyhrajeme?“ pokračoval.
Jistě, že na to Kiba pomyslel, ale musel se tvářit, že tomu věří, kdyby velitel přiznal, že pochybuje, jak by potom mohli pokračovat. Víra je přece základem úspěchu.

Uplynulo několik hodin a ANBU jednotka ani Jounini nikde. Kiba nervózně přecházel sem a tam, až se zdálo, že vyšlape důlek.
„Kde jsou? Kde jen můžou být.“ přemýtal, měl starost, že se něco stalo. Tohle byl klíčový a zároveň nejkritičtější bod jejich mise. Teď se mohlo nejvíce věcí pokazit, na druhou stranu, pokud by včas dorazili a nikdo si jich nevšiml, měli by Listoví ninjové navrch.
„Měli tu být víc jak před hodinou!“ povolili Kibovi a nervy a chtěl se vrhnout ven. Akamaru se mu postavil do cesty, jako by jej prosil, ať to nedělá. Chlapec si povzdechl a položil ruku na čelo.
„Jak dlouho ještě?“ Ptal se sám sebe.
„Mají zbraň se kterou jsme nepočítali.“ řekl Neji sedící skameněle v koutě.
„Co že?“ zareagoval dřív než Kiba Sasuke.
„Nevím co je to, nevím kde to vzali, ale je to děsivé.“ pokračoval stejně záhadným tónem Neji.
„O čem mluvíš?“ zeptal se lehce nervózně Kiba, kterému se v hlavě špatné zprávy jen kupily.
„Nikdy jsem nic podobného neviděl. Bez sebemenšího náznaku problému ovládali všechno kolem sebe.“ pokračoval Hyuuga, Kiba na něj nehnutě zíral.
„Přišel útok, vyrazili okno. Byli jsme připravení. Měli jsme vyhrát.“ zašeptal.
Kibovi došly nervy, prudce se vrhl k Nejimu, popadl ho za ramena a trochu s ním zatřásl.
„Sakra Neji, tak mluv už konečně! Co je to? Co tak nebezpečného umí, že porazili celý klan? Mluv dohaj*lu! Uvědom si, že Hinata je někde tam venku! Co nám hrozí?“ křičel téměř nepříčetně.
„Ne oni. Byl sám. Je to jako nová oční technika, neměli jsme šanci.“
Všichni spozorněli, jediný člověk, který dokázal vyvraždit současně nejmocnější klan ve vesnici?
„Nová technika?“ zašeptal Kiba a pustil ho.
„Silnější než Byakugan?“ zeptal se pak, když konečně nabral dech.
„Silnější než cokoliv, co jsme dosud viděli.“ odpověděl Neji.