Drama

Je krásné slunečné ráno, zdá se, že v Konoze je den jako každý jiný, jenže to není pravda… Když se toho dne ráno probrala mladá kunoichi jménem Nasuke z neklidného spánku, všimla si že v posteli vedle ní je volné místo. Zamyslela se a řekla si, že její manžel je asi už vzhůru, tak vstala, aby se po něm podívala, ale hned jakmile vstoupila do kuchyně něco ji nesedělo… V kuchyni byly stopy po boji, na zemi ležel kunai od krve.
Proboha co se to tu stalo? Pomyslela si Nasuke.

Naruto-kun, opravdu se přidal k boji? Madara prohrál.
„Hinato?“
Otočila jsem se za hlasem mého týmového partnera a oplatila mu úsměv. Byla jsem opravdu šťastná, že ho převeleli k nám, vedle něj by se mi hned umíralo líp. Přišel ke mně a odhrnul mi pramínek vlasů, který mi pomalu padal do obličeje. Jemně jsem zčervenala, líbil se mi, jeho city ke mně mi opravdu lichotily a přísahám, chtěla bych mu je opětovat. Jenže srdci neporučíš.
„Volá tě Kakashi-sensei. Nejspíš tě na čas převelí.“

I přesto, že Naruto prakticky nespal, bál se o tu neznámou dívku. Aniž by ji znal. I když mu v hlavě cinkalo varovné znamení, že tu dívku zná.
Ošklivá rána, co měla na boku se nechtěla léčit. Byla ve stejném stavu, jako na začátku, to se událo před dvěma dny. Ostatní šrámy byly v pořádku. Jen ta jedna nedávala Narutovi spát.
„Kdo tě mohl tak zranit?“ ptal se sám sebe. „A proč?“
V mezičase, kdy ji měnil obvaz (snad už po sté), který si pořídil těsně před tím, než ji našel. Náhle se zarazil. „Mohl jsem to podvědomě tušit?“

To už je doba co jsem tě viděla naposled. Máme sedmnáct a neviděli jsme se od třinácti to jsi tehdy odešel. Já mu to nedávám za zlé já ho i chápu a když ho někdo pomlouvá tak ho chráním. Přesně si pamatuju naši první společnou misi. Tehdy bylo krásně teplo obloha bez mráčků. Bylo to před pěti lety.

Před pěti lety
„Kakashi-sensei proč tady čekáme?!“ zeptal se netrpělivě Naruto.
„Naruto!“ řekla Sakura.
„My tady čekáme na tým ze skryté Deštné vesnice,“ odpověděl Kakashi.
„Cože? Vždyť nás můžou-“

Gai otevřel dveře do domu a vešel dovnitř. Nevěděl proč tu vlastně je, nějaký instinkt mu zkrátka sdělil, že toto je právě to místo.
„Ach Gai, pojď za námi,“ uslyšel najednou z vedlejší místnosti dívčí hlásek a hned poté rozpustilý smích. Zhluboka se nadechl a vydechl.

Nakoniec sa však museli rozdeliť, lebo cestou stretli chlapíka menom Ebisu a ten
Sasukemu povedal, že Tsunade už oboznámila Sakuru so sťahovaním ku Sasukemu a že ho už čaká aj s kuframi u nej doma.

V putách a v zástupe za sebou, pričom z každej strany ich strážil jeden ninja, kráčali k bránam Oblačnej dediny. Obklopovali ju hory, bez žiadnej známky zelene, a oblaky boli oveľa nižšie ako by mali byť. Keď zdvihli pohľad hore, pomysleli si, že zhora to musí vyzerať ako obrovská masa bielych nafúkaných mrakov. Ako cukrová vata.

O NĚKOLIK TÝDNŮ POZDĚJI V OTOGAKURE NO SATO:

"Uwaháááá! Bleáááh!" Sakura měla velmi silný pocit, že za chvíli z ní vyleze do kýble, který držel poněkud bledší Raigy i žaludek. Zhluboka se nadechla čekající další nával zdánlivě nekonečného proudu zvratek a chvíli se jí zdálo, že "už to přešlo", nicméně to byl jen okamžik před dalším "maelstromem" zvratek letícím do kýble. Když to skončilo zhluboka oddechovala a bylo jí jasné, že je konec... konečně, po půlhodině nekontrolovatelného "blití" byl konec.

Uběhl již týden, co se vydal z Konohy. Prostě šel tam, kam ho nosy nesly. Všechny úkony od rozdělání ohně, chycení potravy a následně její příprava mu připadaly povědomé. Ovšem nemohl si stále nic vybavit. Jen měl před očima toho Hyuugu, jak prosí o život své dcery.
Mozek ho nutil přemýšlet nad tím, že jeho dcera musí být výjimečná.
Jeho kroky směřovaly i do Suny, ovšem na poslední chvíli se jí vyhnul. Jak správně si domyslel o jeho případných přátelích.

Tokime : Čas letěl jako voda, ani jsem si pomalu neuvědomovala, kolik uběhlo dní od mého uvěznění. Yoru se za mnou ještě ani jednou nestavil, nevěděla jsem, zda mě to těší nebo mrzí, ale srdce se přiklánělo spíše k té druhé variantě, přeci jen mi přirostl k srdci. Uslyšela jsem kroky, byly tiché, sotva slyšitelné. Někdo si venku odkašlal.
„Jistě, jistě,“ ozval se jeden ze strážných a zachrastily klíče. Přišel pro mě. Srdce mi poskočilo, byla jsem šťastná, opravdu šťastná.
„Yoru?“ zavolala jsem ke dveřím.
„Ano?“ vrátilo se mi ledovým hlasem. Polkla jsem a vše mi došlo... Nepřišel pro mě, ale pro Itachiho, není tu pro mě.

Ako vždy dúfam, že sa vám bude nový diel páčiť

Dýchaj, Hinata, dýchaj. Neuštipne ťa, ani neuhryzne.
„Takže... Hinata,“ pozrela sa na mňa pohľadom, ktorým sa uisťovala, že si nezmýlila meno. Prikývla som a pokračovala, „čo rada robíš vo voľnom čase?“
Jedna z otázok, na ktoré ma otec už od mojich šestnástich narodenín pripravoval. Mohla som vôbec odpovedať inak?

Zrození legendy II: 3. Prekvapenia

„Ty sa nikdy nepoučíš!“ kárala Karin Naruta keď mu ošetrovala rany.
„Ale sesternička. Veď to nič nie je. Sú to len malé odreniny a navyše s Kuramovou chakrou to bude zahojené raz dva,“ uškrnul sa Naruto a hneď na to sa mu na tvári zjavila bolestná grimasa.
„Prepáč,“ zašepkala. Dokončila liečenie, poupratovala a nechala Naruta samého v izbe.
Mal by si si oddýchnuť, ozval sa Kurama.

Všichni se vraceli z cvičiště, Kasumi, Hatashi, Shiro a Shin šli oslavit vítězství zatímco Hikari s Gesej vymýšleli další pikle. Když Sasuke, Hin a Naruto šli domů potkali Sakuru.
„Sasuke! Můžeme si promluvit?“ zeptala se Sakura.
„J-Jo.“
„Uvidíme se potom. Pojď Hin.“ řekl Naruto a odešli aby nerušili.
„Sakuro, vím že omluva nestačí a proto odejdu z Konohy.“ řekl Sasuke.

Stanu před Konohou a už ve vzduchu cítím tvůj strach. Pokročím vpřed a nechám se unášet vzpomínkami, co všechno jsem pro dnešní noc udělal. Rok snahy se vyplatil, protože tvá čirá hrůza už prosákla i do vzduchu a já si ji můžu užívat každým nádechem. Zešílel jsem snad? Ano, ale je to tvá vina a ty poneseš následky.
Je to břímě, těžké břímě, které sama neuneseš a proto se dnes nebudeš bránit. Protože víš, že vše je tvá vina. Tu krásu bezmoci a odevzdanosti si užiji, mám celou noc. Pro tebe až moc dlouhou noc.

Prebehol im mráz po chrbtoch. S otvorenými ústami sa pozerali na Kagov, ako stoja od nich ani nie dvesto metrov a pozerajú sa na nich zvrchu, s čím nemalo nič spoločné, že oni sedia na zemi.
Práve teraz, keď ako tak porazili Hľadačov, sa im muselo stať toto. Doteraz ich najväčším problémom bolo pár odrením, nemálo otázok a smrť číhajúca zo všetkých kútov upierajúca svoje ľadové oči na Naokiho, ktorý svoj osud už nemohol zmeniť, lebo tým, že zachránil Riko ho spečatil.

Běžel chodbou nekonečnou,
Když spustil smrtící zbraň sečnou.
Rozběhl se, když mu přesekla vlas,
jen malý kousek a přesekla by mu vaz.

Hrdina Listové Naruto,
rád by věděl kdo je to.
Ten kdo mu nervy drchá,
toť ten kdo před ním prchá.

Marně se snaží ho dohonit,
rád by chtěl svůj slib naplnit.
Avšak když se přiblíží,
neznámý opět přetrhne sílící nit.

Tu neznámý na zem upadl,
a Naruto za ním téměř doběhl.
Neznámý ,ale opět postavil se.
Asi bál se, že by odhalil se.

Naruto už zmožen byl,
nemálo se vyděsil.

Drahnou chvíli nevěděla, kde je. Pak si opět vzpomněla na to, jak se sem dostala. Nechtěla tomu věřit.
Hlavou jí běžela jediná myšlenka. Zda-li je Naruto živý. Když ho viděla naposledy byl na pokraji smrti.
„Proč jsem se víc nevěnovala studiu medicíny? Mohla jsem mu více pomoci.“ Nepočítaně si tohle opakovala.
„Copak? Naše holubička je smutná? Tvůj amant je tuhej. Sama si to viděla!“ znovu se do ní navážel tajemný nepřítel.

Zrození legendy II: Pomsta

„Co si dáte, pane?“
„Jeden rámen.“
„Ano hned to bude. Ayame jeden rámen.“ Mladá hnědovláska se ihned dala do připravování pokrmu.
„Jste zdejší?“
„Dá se to tak říct.“
„Jak to myslíte?“
„Dlouho jsem tu nebyl.“
„A jak dlouho?“
„Pět let.“
„To je dlouhá doba. Určitě se vám stýskalo po domově.“ Blonďák neodpovídal.
„Teď je pátým hokage Tsunade-sama.“
„To je jedna z legendárních sanninů?“
„Ano. A navíc se vrátil i Jiraiya-san. Prý tady zůstane dlouho.“

Kráčala som po chodbe až k dverám Hokage a premýšľala nad tým, čo asi chce. Už som ju nevidela dva dni, čo si ma nezavolala, nedala mi nijakú práca a už vôbec nie misiu. Ktovie, prečo po mňa poslala rovno Shizune? A kde je vlastne Shizune?

"Je to blbec! Nehoráznej, krutej a naprosto nelidskej blbec! Sladkej blbec... můj blbec... vlastně jen takovej "dididi" blbeček víme?"

Haruno Sakura o Raigovi

OTOGAKURE NO SATO:

"Ty blbče!" zakřičela na Raigu, který vypadal, jako kdyby ho přejel náklaďák Sakura a vrazila mu takovou ránu pěstí, že za letu udělal několik kotrmelců.
"TOHLE JSI PŘEHNAL!" rozzuřeně k němu přiběhla zatímco se ztěžka zvedal a zvedla ho jednou rukou nad sebe načež mu zařvala přímo do obličeje: