Love will find a way I.

Naruto-kun, opravdu se přidal k boji? Madara prohrál.
„Hinato?“
Otočila jsem se za hlasem mého týmového partnera a oplatila mu úsměv. Byla jsem opravdu šťastná, že ho převeleli k nám, vedle něj by se mi hned umíralo líp. Přišel ke mně a odhrnul mi pramínek vlasů, který mi pomalu padal do obličeje. Jemně jsem zčervenala, líbil se mi, jeho city ke mně mi opravdu lichotily a přísahám, chtěla bych mu je opětovat. Jenže srdci neporučíš.
„Volá tě Kakashi-sensei. Nejspíš tě na čas převelí.“
Jeho hlas mě vytrhl z přemýšlení, zněl až ublíženě. Chytila jsem ho za ruku, kterou mě hladil po tváři.
„Děkuji, Kibo-kun.“
Políbila jsem ho na tvář a rozběhla se směrem ke Kakashimu. Našla jsem ho za pár minut, stál opřený o strom a vedle něj Sakura. Ale ne, co ta tady dělá? Ne, že bych jí neměla ráda, ale znáte tu jámu z Mlčení jehňátek? Tak tam bych jí nejradši shodila.
„Kakashi-sensei, volal jste mě?“
Odvrátil pohled od knížky a usmál se na mě. Sakura mi zamávala, ach bože.
„Ahoj Hinato, mám pro tebe a Sakuru důležitou misi. Nic důležitého, jen když zklamete, prohrajeme válku.“
Při jeho slovech se mi sevřel žaludek, proč zrovna já a ona?
„Jak víte, Naruto se připojil k boji a jde po Sasukem, sám ho těžko zvládne, proto se k němu vy dvě připojíte, Sakura jako medik a bez tvého byakuganu by neměl šanci ho najít, tvé léčitelské schopnosti taky nejsou vůbec k zahození. Naruto by tu měl každou chvíli být, a, tady ho máme.“
Z lesa vyběhl Naruto a jako by hořel, že by Kyuubi? Když doběhl k nám, plameny zmizely a stál před námi ve své plné krás, rozklepala se mi kolena a zrychlil tep.
„Kakashi-sensei, Sakuro-chan, rád vás vidím.“
Pozdravil je s takovým nadšením a hned běžel Sakuru obejmout. Pomalu mi selhávaly smysly a slzely mi oči.
„Jé, ahoj Hinato.“
Páni, všiml si mě. Radši jsem jen zdvihla ruku na pozdrav, aby se mi pod skrývaným návalem slz nezlomil hlas. Jak já jí nenáviděla.
„Víte, co máte dělat, čau děcka.“
Kakashi skoro ani nedořekl větu a rozběhl se opačným směrem.
„Tak jdeme najít Sasukeho!“
Řekl to tak nadšeně, rozběhl se a Sakura za ním, následovala jsem je. Proč jsou tak naivní, už ho úplně ovládla nenávist, ovládala ho od té doby co ho znám. Co na něj všechny viděly? Jeho přítomnost mi nikdy nebyla příjemná, od doby co odešel, mě přímo děsila. Bohužel, v poslední době jsem ho potkávala až moc často, ten jeho chladný, vražedný úsměvek mě strašil ve snech a v blízké době se sním, budu muset setkat znovu. Stmívalo se, nepřátelé se na noc stáhli, spíše se jen snažili infiltrovat do našich táborů. Tak dlouho už jsem nespala, každou noc hlídka po Nejiho boku, byukugan nonstop aktivovaný, pomalu jsem si na tu bolest hlavy zvykala. Upřímně jsem ale nadšeně souhlasila, když Sakura i přes Narutovi protesty prosadila utáboření. Rozdělali jsme oheň, odešla jsem se opřít o tlustý dub naproti Narutovi. K mojí smůle se k němu přidala Sakura a opřela se mu o rameno. Slzy se mi do očí nahrnuly rychleji, než jsem je stihla potlačit.
Raději jsem se rychle zvedla a rozběhla se do lesa, jedno kam, hlavně co nejdál od nich. Klesla jsem do trávy a slzám dala volný průchod.
„Radši ať mě někdo zabije!“
Možná jsem to řekla až moc na hlas, za mými zády zakřupala větvička a pobaveným hlasem se ozvalo:
„Vážně?“
Ten hlas jsem moc dobře znala, ze svých nejhorších nočních můr. Neotočila jsem se ani, když jsem zaslechla zvuk katany, jak prosvištěla vzduchem. Přimhouřila jsem oči, ale žádná bolest se nedostavila. Cítila jsem jenom ledový kov, který mi tupou stranou opatrně přejížděl po zádech.
„Tak na co čekáš, zabij mě!“
Křičela jsem, hlas jsem měla pevný a odhodlaný.
„Nezabiju nikoho bez toho, abych mu viděl do tváře.“
Po jeho slovech jsem se postavila na nohy a otočila se. Ten ledový úšklebek mu pobaveně tančil na jeho krásné tváři. V tu chvíli mi přišel jako padlý anděl. Anděl, který mě přišel vysvobodit a poslat mě místo něj do nebe. Katanou zajel za má záda tak, aby mě donutil přistoupit až těsně k němu. Byl o hlavu vyšší, bradou mě šimral ve vlasech a já mohla slyšet tlukot jeho srdce, tak pravidelný a uklidňující. Za to moje bilo jako o závod.
„Proč bys prosím tě chtěla zemřít?“
Jeho hlas zněl jinak, skoro až mile, nepřemýšlela jsem, prostě jsem to řekla.
„Abych se už nikdy nemusela dívat na Naruta a Sakuru.“
Slyšela jsem tupý zvuk, jak katana dopadla do trávy a potom už jsem nevnímala nic. Jeho pevné paže mě objaly a přitáhly si mě ještě blíže k jeho tělu. Dlouho jsem váhala, nakonec jsem pomalu zvedla své ruce a položila jsem je na jeho záda. Přitáhl si mě k sobě ještě blíž. Všechny slzy jako by se vypařily, byla jsem šťastná. Pohladila jsem ho po zádech a on mi rukou zajel do vlasů.
„Nikdy jsem neměl možnost ti říct, jak ti to sluší. Víš, jak miluju, když má dívka dlouhé vlasy.“
Zašeptal mi to přímo do ucha, tělem mi projel elektrický proud, skoro jako by mi dal zásah svých chidori, ale mnohem příjemnější.
„Nenechala jsem si je narůst kvůli Tobě.“
Zasmál se, upřímně a krásně, vdechovala jsem jeho vůni a měla pocit, že odletím.
„Já vím, že ne, Tobě jediné jsem se nikdy nelíbil.“
„Líbíš se mi teď.“
Tváře mi okamžitě nabraly rudou barvu a já se chtěla propadnout do země, co jsem to řekla?
Vymanil svou ruku z mých vlasů a odtáhl si mě kousíček od sebe, aby na mě líp viděl. Nelíbilo se mi, jak semnou manipuloval, vlastně asi líbilo. Usmíval se. Úsměv měl skoro stejně krásný jako Naruto, možná hezčí. V jeho onyxových očích se zrcadlilo něco, co jsem u něj nikdy předtím neviděla. Skláněl se ke mně, tak pomalu a nejistě. Jeho rty se na okamžik dotkly těch mých. Chtěla jsem si ho přitáhnout k sobě, chtěla jsem víc, ale mé tělo vypovědělo službu.
„Ještě se uvidíme, Hinato. Máš mě přece najít.“
Naposledy mě pohladil po tváři a zmizel v korunách stromů.
„Hinatooooooo!“
Z transu mě probudil až Narutům hlas.
„Sakura sice říkala, ať tě nechám o samotě, ale měl jsem o tebe hrozný strach, nemůžeš mi takhle mizet.“
Příjemně mě zašimralo, když mě chytil za ruku, tváře mi jemně zčervenaly, ale mé tělo se pořád otáčelo směrem, kam zmizel on.