Super Sestry 61

Tokime : Čas letěl jako voda, ani jsem si pomalu neuvědomovala, kolik uběhlo dní od mého uvěznění. Yoru se za mnou ještě ani jednou nestavil, nevěděla jsem, zda mě to těší nebo mrzí, ale srdce se přiklánělo spíše k té druhé variantě, přeci jen mi přirostl k srdci. Uslyšela jsem kroky, byly tiché, sotva slyšitelné. Někdo si venku odkašlal.
„Jistě, jistě,“ ozval se jeden ze strážných a zachrastily klíče. Přišel pro mě. Srdce mi poskočilo, byla jsem šťastná, opravdu šťastná.
„Yoru?“ zavolala jsem ke dveřím.
„Ano?“ vrátilo se mi ledovým hlasem. Polkla jsem a vše mi došlo... Nepřišel pro mě, ale pro Itachiho, není tu pro mě. V hlavě mi to nechtělo dojít, ale někde uvnitř jsem to věděla.
„Ale nic,“ sedla jsem si do kouta a objala kolena. Stehna jsem si přitiskla co nejblíže k tělu, cítila jsem se tak v bezpečí.
„On pro tebe brzy příjde,“ snažil se mě ještě svými slovy utěšit Itachi, a poté jsem zaslechla otevření jeho dveří.
„Hej,“ zaťukal mi někdo na dveře. Kovem však prošlo pouze cinkavé zaševelení. „Někdo tě přišel navštívit. Zvedla jsem hlavu ke dveřím a myšlenkami mi proběhla různá jména, ale jedním z nejčastějších návštěvníků mé maličkosti byl Shikamaru.
„Ahoj,“ pronesl tiše ke dveřím.
„Ahoj,“ vrátila jsem mu. Nevzpomněla jsem si na něj, ale vinu připisuji tomu, že jsem ho neviděla. Na Tsunade jsem si vzpomněla hned po probrání. Ale to nejspíš proto, že jsem ji zabila... Zabila jsem Hokage, svou opatrovnici, věděla jsem, že není naše babička, jen jsem nechtěla kazit Meshiki iluzi o rodině. Věděla jsem to od první chvíle, kdy jsme ji začaly hledat. Ale věděla jsem, že by se o nás postarala a Meshiki by byla šťastná z pocitu tepla rodiny. Ten jsem jí však roztříštila na kousky.. Pak je tu ještě Yoru, ale přišel moc pozdě na to, aby si získal její srdce jako otec, jako přítel ano. Ale jako otec? Nevím, já sama si nemyslím, že ho tak budu někdy považovat. Yoru... od té doby, co jsem se probrala, se ke mně chová jak... vlastně vůbec nevím, čemu se divím, vždyť jsem zrůda, za to co jsem provedla, jsem měla zemřít a já se tu místo toho lituju. Jak ubohá ještě můžu být? Víc už to snad ani nejde.
„Jsem ráda, že mě chodíš navštěvovat,“ řekla jsem po delší odmlce.
„Nevím, co jiného dělat, všechno je voprus... obzvlášť když vím, ža jsi tu zavřená,“ dodal tišeji.
„Děkuji,“ usmála jsem se, ačkoliv mě nemohl vidět.
„Víš, stále si nevzpomínám na to, co se událo v minulosti ohledně nás, ale vcelku chápu, proč jsem se do tebe zamilovala,“
„Spadli jsme do toho,“ zaslechla jsem ho se tichounce zasmát, jak zvláštní.
„Spadli?“
„Vlastně když na to zpětně vzpomínám, skoro jako by se to stalo hned, co jste přišly do vesnice. Líbila ses mi na první pohled, to přiznávám, ale když jsi u nás začala bydlet, poznal jsem tě a to pro mě byl zlom, jako by láska sama vyplynula, ani nevím, jak ses ty zamilovala do mě, ale vždycky jsem předpokládal, že to byl ten samý princip... Co ti to tu vlastně vykládam, určitě tě to nezajímá, musí to být nuda to poslouchat,“
„Není, spíš naopak, čím víc se toho z minulosti dozvím, tím líp,“ jakoby se opřel zády o dveře a sjel po nich.
„Hmm, tak to je fakt voprus, ale poslouchej,“ musela jsem se zasmát, zavřela jsem oči a poslouchala jeho hlas, který mi sděloval zprávy z minulosti.

Itachi : Yoru mě vedl vedle sebe, pouta mi sundal hned, když mě pustil z té cely. Opravdu mi věří, být na jeho místě nezaručil bych se za Uchihu Itachiho ani kdyb hrozil konce světa, a taky bych si ho rozhodně nenechal tak blízko u pravého boku. Jenže, já nejsem na jeho místě a taky nejsem on. Tohle je Yoru Kawari, nejsilnější člen klanu Kawari, jaký se kdy narodil. V souboji jeden na jednoho bychom byli velice vyrovnaní, pokud bych jakkoliv zapochyboval, využil by toho, ale myslím, že bych ho porazil. Je přeci jen starší o deset patnáct let, na každém těle se podepíše věk a ačkoliv se jedná o někoho takového, přesto si myslím, že bych zvítězil, i když... pohlédl jsem na muže vedle sebe. Vlasy mu zpadaly do očí, které při své aktivaci byly stejně nebezpečné jako ty mé. Dokud nepromluvil, mysleli byste si, že je to opravdu drsný chlap, jenže...
„Tak co? Jak se daří v tý díře?“ usmál se na mě skoro dětským obličejem. Ach jo, co si o něm mám myslet, už když jsem chodil hlídat jeho dcery, nevyznal jsem se v něm a to mě na něm svým způsobem zaujalo. Člověk nikdy neví, co od něj čekat. Někdy si myslím, že patří spíš na druhou stranu, k Akatsuki a ostatním, ale to proto, že když se na vás podívá, zanechá ve vás pocit úzkosti a nejistoty a to všechno ten pohled, ty oči. Ale je to dobrý člověk, vždycky byl.
„Dobře, často si povídám s tvou dcerou,“ což byla lež, často povídá ona, ale jak jinak v něm probrat pocit soucitu vůči své dceři, má za ní přijít.
„Ty si s ní povídáš? Opravdu? To mi k tobě nějak nesedí,“
„Znám ji dlouho,“
„To je pravda,“ a tím naši debatu o jeho milé a talentované dceři uzavřel.
Zavedl mě do jakési šatny, kde mě navlekl do obyčejného oblečení, konečně byl ze mě ten prokletý plášť.
„Teď budeš chodit po vesnici, uklízet špínu, odpad, prostě všechen bordel a kdyby někdo akutně potřeboval pomoc, pomůžeš mu,“ objasnil mi situaci. Na znamení toho, že to chápu, jsem pokynul hlavou.
„Hmm, tvá výřečnost je věru pravdivá, ale lepšíš se, to ti musim uznat, však později si tě někdo vezme do parády a naučí tě mluvit,“ zakřenil se na mě.
„Já umím mluvit!“
„Jo, jo, všechno bude, teď pojď, ať to stihneš co nejdřív, přece bys nechtěl zmeškat návštěvní hodiny v nemocnici,“ otevřel dveře ven. Oslepilo mě slunce, delší dobu jsem neviděl jasné denní světlo. Hleděl jsem mu na záda. Nemocnice.. On...
„Tak dělej, nebo tě k tomu dokopu.. Ty víš, že to udělám, pokud nebudeš poslouchat, půjde mi o zadek, tak šup, šup,“ otočil se na mě. Už to chápu, chápu, proč ji tak dlouho necháváš čekat, chceš, aby měla čistou hlavu, svou návštěvou bys ji pouze rozrušil a chováním především.. Budeš si držet odstup, ale nevím, zda to spíš nezhoršíš.. Ale to je tvůj boj Yoru Kawari, ale hlavně... tvoje dcera, kterou tím dost možná naprosto zničíš.