Drama
"Pod jeho vládou se sjednotí svět, pod jeho vládou v křečích budou se svíjet shinobi a pod jeho vládou budou v hrůze ječet všichni ti, na které ukáže. Zbude jen pláč a skřípění zubů v těch místech kam dopadne kladivo jeho moci. A přesto to bude svět lepší než ten, který existoval před ním. Přesto, nebo právě proto.
(Jeden z "následovníků bestie")
SETKÁNÍ AKATSUKI:
Neumím vyjádřit krásu slova,
neumím ovládat jazyk svůj.
Však tobě já řeknu to zas a znova,
že ty jsi jen moje a já zas tvůj.
Neumím skládati skladby jak Beethoven,
neumím verše psát, jak Shakespeare-ten poeta.
Však tobě já přísahám, budeš vždy v srdci mém,
jen s tebou v duši,já vydám se do světa.
Neumím má lásko, tvoje rty něžně líbat,
neumím slov a činů svých litovat.
Neumím tančiti, hrát, tobě zpívat,
však vždy budu vědět co je to milovat.
Ona mi vždycky byla vzorem. Ona byla vždycky ta, pro kterou jsem žil, pro kterou jsem se smál. Ona jediná mě poznala nejvíc, ona mě viděla. Ona mi nikdy nepatřila a patřit nemohla. Ona mi po sobě nic nenechala, jen jedno šílenství.
Tehdy jsem jí chtěl vidět každý den, těžko jsem to tajil, protože on s ní byl pořád. On se jí dotýkal, on ji líbal, on ji objímal a on se s ní smál. Tak moc jsem ho tehdy nesnášel, ale přitom mi byl také vzorem. Chtěl jsem být úžasný jako on, chtěl jsem mít štěstí, jaké měl on. Tolik jsem mu záviděl.
Poklekneš, ať chceš, nebo ne. Správně, budeš klečet a škemrat o rychlou smrt, zahodíš svou hrdost shinobiho a budeš prosit, i když teď si nic z toho nepřipouštíš. Nepřipouštíš si nic, jen tu tak sedíš a čekáš, co bude.
Raněný a vyčerpaný, plazil se k Hinatě po čtyřech. Každý nádech bolel. Kunai zaražený pod žebry a hvězdice, která téměř prořízla stehno, byli příčinou ztráty velkého množství krve.
„Já tě varoval,“ řekl kdosi klidně, „ale tys mě nebral vážně.“ Ten hlas.. znám, pomyslel si Naruto. Pohlédl před sebe a snažil se zaostřit zrak. Nejiri stál asi patnáct metrů před ním. Hinatu držel jako rukojmí s čepelí přiloženou na jejím hrdle. Naruto zaskřípal zuby.
„Ty šmejde!“ zasípal, „pusť ji!“ Nejiri se rozesmál.
Pravda
Hiashi stále sbíral odvahu říct své dceři krutou pravdu, kterou stále odkládal.
Naruto s ostatními dorazil k jižní bráně vesnice, odkud zněl poplašný zvon. Tam se již shromáždili pohotovostní jednotky vesnice, Naruto na nic nečekal a hned zjišťoval co se děje. Před branou stáli Sadao Uzumaki a tři jeho společníci.
„Obyvatelé Listové vesnice, vydejte Uzumaki Naruta a nic se vám nestane, vydejte nám ho a mi odejdeme, vydejte nám ho a budete odměněni v nastávajícím Novém řádu. Máte pět minut.“
Odpovědí na tuto výzvu bylo několik kunaiů, které po Sadaovi hodili stráže stojící na ochozech.
Ayano : Ležela jsem v nemocnici, opět … Mám s tímto místem nepříjemné zkušenosti. Z postele jsem koukala ven na krásný sluneční den. Moji milovaní kamarádi vědí, že už budu brzy v pořádku, a tak mě tu nechávají samotnou. Děsně se nudím a navíc nesnáším tu auru, kterou vyzařují tyto prostory. Tak depresivní. Je mi z toho na nic, cítím se osamělá.. Ježiš, vážně mě to tu naprosto vyčerpává. Zvedla jsem se z postele a opatrně se přesunula k oknu. Rukama jsem se podepírala co to šlo. V pravé noze mám menší zlomeninu, pohmožděné svaly a natržené vazy, děs, sotva se vleču, ale vršek mi zůstal vcelku neporušen, až na pár modřin. Přešel přeze mě podivný záchvěv. Pomalu jsem otočila hlavu a spatřila Itachiho, jak stojí u dveří.
Prolog
Nos dráždil podivný zápach hniloby smíšený se skořicí.
„Jen vstupte dál.“
Bylo tu šero. Široká okna se skrývala za závěsy z těžkého brokátu. V nejstinnějším koutu stál divan. Před ním se v šedavé tmě rýsoval zlatě zdobený paraván. Lakovaná truhla. Nic víc. Ze stěn kdosi strhal obrazy, rozbil vázy. Směs luxusu a asketické strohosti znepokojovala.
A pak ten zápach.
chytíme našeho zlatého motýla...
[i]Taky to cítíš? Že nevíš co to je? To já taky ne, ale nejspíš právě
tohle se stalo důvodem, proč jsem si vybral svou cestu a zvolil tak
těžký cíl. Protože i když nevím, co je tahle věc, která mě čas od času
uprostřed noci vzbudí a donutí přemýšlet, myslím, že kdysi jsem to
věděl. Přece jsme to kdysi cítili stejně, ne? Něco co nám říkalo, že
nejsme sami. Jako by to zůstalo někde uvnitř a čas od času se to snažilo
„Zdá sa mi to alebo si mi práve porozprával o tom, čo sa ti snívalo?“ spýtala sa neveriacky Tsunade Sasukeho a na posledné slovo vo svojej otázke dala dôraz. Sasuke jej na to nič nepovedal, iba sklonil hlavu, mračil sa do zeme, zatínal čeľusť a zatínal päste pri svojich stehnách.
Vonku zúrila bitka medzi členmi Akatsuki a Alianciou spojených národov, pričom sa zapojili aj Kagovia. Nemohli uveriť, že kdekoľvek sa pohnú, narazia na Akatsuki. Nevedeli sa rozhodnúť či majú utiecť, alebo sa pripojiť k boju.
Kde je tvé místo
Dlouho před tím než Kiba usnul sledoval strop bez jediné myšlenky. Spát se mu vůbec nedařilo, každou chvíli se znovu a znovu probudil a po několika hodinách už si ani neuvědomoval, zda vlastně skutečně spí, nebo je ještě stále vzhůru.
O několik metrů dál seděl Sasuke a sledoval Kabuta, který měl také lepší plány než nějaký spánek, co chvíli se vrtěl na židli a snažil se odtud dostat.
Další den už mohl Naruto opustit nemocnici.
„Nepřehánějte to tolik s tím mluvením, jinak Naruto skončí zle,“ varovala Sakura.
„Budeme se snažit.“ Uzumaki nechápal, za to Hinata byla celá rudá.
„Co teď?“ ptal se Naruto.
Konečne pridávam 20-ty diel, tak dúfam, že sa vám bude páčiť 
Ani neverím! 20-ty!
„No... nemyslím si, že som práve jej typ.“ Nie, rozhodne nie.
„Ani ja si to nemyslím, ale na jednorázovku by si jej stačila.“
Stačila by som jej. Stačila. Au. Moje sebavedomie práve utrpelo peknú ranu.
Čo keby som mu povedala – Sasuke, ako by si sa cítil keby ti po sexe dievča povedalo, že to nestálo za nič? Myslím, že tvoje pocity by sa zhodovali s mojimi, ktoré mám práve teraz.
Zrodenie Legendy II: 5. Ticho pred búrkou 2.časť
„Akú odmenu máš presne na mysli?“ uškrnula sa čiernovláska na Naruta.
„Pôjdeš so mnou na rande.“ Aikemi sa zasmiala nad blonďáčikovým sebavedomým hlasom.
„Ako si môžeš byť taký istý.“ Odbila ho a jeho stowatový úsmev povädol. Pristúpila k nemu bližšie a on zostal stáť ako obarený. Všetko mu zrazu začalo dávať význam.
„Využila si ma?“ zašepkal neveriaco. Čiernovláska sa zatvárila smutne.
...Som v neistote.
Čakám naňho už päť rokov. On nikde. Desať rokov. On stále nikde. Už nepríde... Tak aspoň budem naňho spomínať. Je to už dávno, ale ja si všetko pamätám. Bol nešťastný, sklamaný a utrápený. Bol stratený v temnote. V temnote, ktorú si vytvoril sám. Nevidela som ho. Temnota vyhrala. Ale ja som ho pustiť nechcela.
...Som v neistote.
Loď v bezvětří II
Někdo zvonil. Jednou. Dvakrát. Hinata otevřela. Otec vstoupil dovnitř s úsečným Hinato namísto pozdravu. Přejel ji pohledem od hlavy až k patě. Určitě si všiml očí zarudlých od pláče. Nic však neřekl. Podal jí svůj plášť a beze slova zamířil do obývacího pokoje. Hinata pověsila otcův svrchník na nejbližší věšák a následovala jej.
Sorine telo dopadlo na zem a neprejavovala žiadne známky života. Z pút na jej rukách sa dymilo, čo bol jediný dôkaz toho, že sa jej to podarilo. Mreže naozaj spôsobili skrat, ale čo na tom záleží, ak je mŕtva a nemôže zrušiť pečate na mrežiach. Keita sa pozeral na jej telo a nemohol uveriť tomu, že jej naozaj dovolil urobiť tú hlúposť. Určite by ho neposlúchla, ale aspoň by sa snažil zachrániť jej život a nie ešte povzbudzovať ju v tomto šialenom nápade. Daisuke mal pravdu. Mali počkať kým nevymyslí niečo bezpečnejšie.
