Drama

Naruto začínal postupně nabývat vědomí. Cítil, že leží. Pokusil se otevřít oči, ale ty hned zasáhlo prudké světlo. Nechal je tedy raději zavřené. Prozatím. Avšak než se stačil zamyslet nad čímkoliv dalším, udeřila jej strašná bolest hlavy. Byla to jako rána kladivem. Moje hlava. To je bolest. Co se mi to… počkat! pokusil se narovnat, nicméně jeho tělo se pohnulo jen nepatrně a pocítil náhlý nával vyčerpanosti. Dále ucítil ostrou bolest v rameni.

Uběhl další den a Shikamaru trávil noc v archivu ANBU. Už několik hodin se snažil dát dohromady kompletní Narutovu složku. To byl vcelku problém. ANBU si vedla o mladém Uzumakim celkem obsáhlou sbírku. Zádrhel byl v její roztříštěnosti. Různé spisy podléhaly různým stupňům utajení a Shikamaru neměl zdaleka nejvyšší prověrku. Po mnoha hodinách hledání se mu konečně podařilo najít dokumenty související s jeho pobytem v ústavu.

Pacient č.158
Uzumaki Naruto
Muž
21 let.
Barva vlasů: blond… rychle přelétával očima po textu.

Kapitola VI. – Setkání v lese Ikagawashi

Asi po roce si Yuki zavolala Wieru a Arashi.
„Wiero, určitě znáš les Ikagawashi, co leží na úpatí Yama no hyō, viď?“ ptala se.

Tiché bubnování deště a hučení okapů. První zvuky nového dne. Rozespalý mladík letmo pohlédl oknem ven. Letní deštík se proháněl Konohou a tuto ospalou atmosféru se rozhodl hlasitě narušit budík. Neochotně se posadil a dlouze zívl. Letmo zkontroloval kalendář, 6. srpna. Musím sehnat květiny. No nic, práce nepočká. Pomyslel si a zvedl se z postele. Posnídal, provedl ranní hygienu a oblékl se. Nic, co by vybočovalo z normálu, avšak když si bral z šuplíku hodinky, na chvíli se zastavil. Pohledem spočinul na krabičce vlevo.

[hide=Informace než začnete]Jedná se o pokračování série PSZNJ (odkaz na první díl). Je to nějakou dobu po ukončení války. Chci říct, že ač PSZNJ jela podle mangy, tak konec byl napsán ještě před tím, než to bylo vůbec v manze, takže jsem si sama konec vymyslela, a tím se budu i tady řídit. Samozřejmě, že Sasuke skončí v Konoze a byla výhra, ale zase takový boj s Obitem skončil jinak.

Následujícího rána probudily Naruta první sluneční paprsky. Opatrně se posadil a začal si protírat oči. Pohled mu sklouzl na hromadu pilulek rozsypaných po zemi. Povzdech si. Nesmím na ně zapomínat. Tohle se už nesmí opakovat. Ještě, že je dneska volno. Těžce vstal a zamířil do koupelny. Pustil vodu a opláchl si tvář.

!!!Varování Povídka není vhodná pro osoby mladší patnácti let!!!

V Konoze bylo krásné slunečné odpoledne končícího léta, avšak ne všichni si užívali krásy počasí. Byli tady i tací, kteří truchlili pro své známé. A jedním z těch, nad kterým lidé smutnili, byl i Kiba Inuzuka. Kdo by si to byl pomyslel, že tak mladý a energický ninja bude prachsprostě zavražděn. Dosud se neví, kdo spáchal tento ohyzdný zločin a i samotný způsob zabití je plný nezodpovězených otázek.

Na zem spadl list papíru. Obyčejný, bílý, bez přehybu. Jen tak se pomalu snášel a nakonec se položil na zem, jako sněhová vločka. Ale neroztál. A další, chvíli kroužil vzduchem na místě a pak si lehl. Další se zvolna snášel, nejdříve se země dotkl jedním rohem, pak dalším a potom celou svou plochou. Listy se jemně snášely, jako sníh, který taje na tváři a mění se v slzy, když už člověk není schopen plakat. Tak jako slzy tekoucí z očí před tím, než dojdou. Déšť, který si Yahiko přál tolik zastavit nikdy nepřestal. A nikdy nepřestane.

Neměl vůbec dobrou náladu.

Do výloh, zrcadel i pouhých odrazů hladiny se škaredil, jelikož to, co předtím bral jako svou největší zbraň, mu bylo teprve před pár dny prudce vytrhnuto z rukou. Našel své jméno v Bingo knize. Respektive našel tam svou podobiznu. Jméno už tam bylo dlouho. Připadal si najednou neobvykle zranitelně. Sasori nebyl dobrým společníkem, když si připadal zranitelně. 

Hiashi svou hru rozehrál dříve, než Kakashi tušil. Aby nepojal podezření, musel se chovat opatrně. Bylo mu jasné, že musí opustit vesnici. Přestože požádal Kakashiho o zamlčení dopisu, on sám by se zajímat mohl, proč ještě nevyrazil. Jak by mu asi vysvětlil, že už poslal vrahy zabít pisatele, respektive pisatelku - svou dceru... Ale přece bylo dobré, že o tom dopisu věděl. Kdyby se cokoliv stalo, kdykoliv mohly dorazit posily. Nikdo ho sledoval, už dávno by o něm jinak věděl. Byl čas se připravit, aby mohl ráno na své pouti předstihnout slunce.

Poslední dny měla náladu pod psa. Kakashi pořád ležel v nemocnici, a přestože pořád vypadal, že spí, nereagoval na žádné podněty. Znovu se jí vybavovala matka ležící bezmocně v posteli. Pokoušela se ty myšlenky zahnat. Snažila se ho probudit všemi možnými prostředky. Mluvila na něho, předčítala mu, nachystala mu jídlo a doufala, že ho probudí vůně. Prošla všechny knihy, ale nenašla nic, co by mohlo pomoci a jak se zdálo, rady si nevěděl ani nikdo jiný. Musela se často přemlouvat, aby vůbec odešla a začala dělat něco užitečného.

„Áno, dávať po pozor na miestnu šľachtu, ktorá celé dni nič normálne nerobí, je nesporne nudné, ale možno si tu ulovíš nejakého bohatého chlapa z vyššej spoločnosti a staneš sa šľachtičnou,“ žmurkol Omoi na Karui a frajersky si prehodil si lízatko z jedného kúta úst do druhého.
„Čo ťa to napáda, nie sme tu predsa kvôli tomu,“ oborila sa naňho, ale následne prebehla pohľadom po sále a omnoho tichšie sa Omoiho opýtala: „Vážne myslíš, že by som mohla ...“

„Tlak klesá, strácame ju!“
„Vidím!“ začula rázny ženský hlas „Máme ešte krvnú pilulku?“
„Poslednú som jej ....“
Pilulka? To je to, čo má v ústach? Čo to ... Cítila, ako jej niekto hmatol do úst, posunul pilulku medzi zuby a nešetrne stlačil čeľuste. Zaklipkala očami. Nejaká žena sa nad ňou ...
„Prehltni!“ ozval sa ten rázny hlas a ona, hoci dezorientovaná, s námahou poslúchla.
„Podaj mi striekačky...“ „...klanu Uchiha?“ dokázala zaregistrovať útržky rozhovoru.

Poznámka autora: pokud je Hinata vaše nejoblíbenější postava z Naruta, pokračujte pouze na vlastní nebezpečí.

„Myslíš, že by tohle ocenil? To, že furt jen fňukáš?“ zeptala se jí Hanabi hned po tom, co rozrazila dveře do jejího pokoje. Hinata si nikdy nemyslela, že je její setra krutá. Dnes, když se na ni Hanabi dívala rozhněvanýma očima, by klidně mohla.
Hinata ležela na zemi, dlouhé vlasy rozprostřené kolem hlavy, ani se nepohnula, Hanabi si mohla říkat, co se jí zachtělo. Hinata byla na její poznámky zvyklá.

Políbil ji u Ichiraku. Euforie a stud. Ti všichni okolo!
Zabořila tvář do jeho mikiny.
„Pojďme někam…“ špitla.
„Musíme nás oslavit!“ přerušil ji.

„Sasuke přijel!“ řekl rozzářeně a ona rezignovaně přikývla. Večeři ve dvou mohli odložit… znovu.
(Včera to byla Sakura. Pozítří Inuzukovi a... chápala to! Byl to Naruto...)
„Buďme zítra sami,“ navrhla.
„Nesnáším samotu!“ řekl vesele.
Ne, hůř: nezvládáš ji, neřekla.
(Copak se nepočítám, neřekla.)

Vzduch chladného podzimního rána byl nasycený vůní vlhké půdy a kouře. Syté sluneční světlo zaplnilo ulice, ve kterých se pomalu shromažďovali lidé.
Seděl sám v jejich domě a v rukou držel kus na první pohled obyčejné tkaniny. Při bližším pohledu bylo patrné, že se jedná o šálu.

Pořád si na ten pocit nemohl zvyknout: bylo ráno, ležel v posteli a jakmile nabral plné vědomí, otevřel oči - a nemusel kontrolovat své okolí a přestože to dělal, věděl, že zbytečně.
Války skončily. Nebezpečí pominulo a jemu ve spánku nic nehrozilo.
Dva nejmocnější klany se spojily: Senju a Uchiha. Dva odvěcí rivalové. Dva věční ničitelé se nyní stali společnými budovateli. Jejich odkaz se ponese na věky věků. Vesnice, kterou založily, byla tak silná, že neexistovalo nic, co by ji mohlo ohrozit.