Drama

Na zem spadl list papíru. Obyčejný, bílý, bez přehybu. Jen tak se pomalu snášel a nakonec se položil na zem, jako sněhová vločka. Ale neroztál. A další, chvíli kroužil vzduchem na místě a pak si lehl. Další se zvolna snášel, nejdříve se země dotkl jedním rohem, pak dalším a potom celou svou plochou. Listy se jemně snášely, jako sníh, který taje na tváři a mění se v slzy, když už člověk není schopen plakat. Tak jako slzy tekoucí z očí před tím, než dojdou. Déšť, který si Yahiko přál tolik zastavit nikdy nepřestal. A nikdy nepřestane.

Neměl vůbec dobrou náladu.

Do výloh, zrcadel i pouhých odrazů hladiny se škaredil, jelikož to, co předtím bral jako svou největší zbraň, mu bylo teprve před pár dny prudce vytrhnuto z rukou. Našel své jméno v Bingo knize. Respektive našel tam svou podobiznu. Jméno už tam bylo dlouho. Připadal si najednou neobvykle zranitelně. Sasori nebyl dobrým společníkem, když si připadal zranitelně. 

Hiashi svou hru rozehrál dříve, než Kakashi tušil. Aby nepojal podezření, musel se chovat opatrně. Bylo mu jasné, že musí opustit vesnici. Přestože požádal Kakashiho o zamlčení dopisu, on sám by se zajímat mohl, proč ještě nevyrazil. Jak by mu asi vysvětlil, že už poslal vrahy zabít pisatele, respektive pisatelku - svou dceru... Ale přece bylo dobré, že o tom dopisu věděl. Kdyby se cokoliv stalo, kdykoliv mohly dorazit posily. Nikdo ho sledoval, už dávno by o něm jinak věděl. Byl čas se připravit, aby mohl ráno na své pouti předstihnout slunce.

Poslední dny měla náladu pod psa. Kakashi pořád ležel v nemocnici, a přestože pořád vypadal, že spí, nereagoval na žádné podněty. Znovu se jí vybavovala matka ležící bezmocně v posteli. Pokoušela se ty myšlenky zahnat. Snažila se ho probudit všemi možnými prostředky. Mluvila na něho, předčítala mu, nachystala mu jídlo a doufala, že ho probudí vůně. Prošla všechny knihy, ale nenašla nic, co by mohlo pomoci a jak se zdálo, rady si nevěděl ani nikdo jiný. Musela se často přemlouvat, aby vůbec odešla a začala dělat něco užitečného.

„Áno, dávať po pozor na miestnu šľachtu, ktorá celé dni nič normálne nerobí, je nesporne nudné, ale možno si tu ulovíš nejakého bohatého chlapa z vyššej spoločnosti a staneš sa šľachtičnou,“ žmurkol Omoi na Karui a frajersky si prehodil si lízatko z jedného kúta úst do druhého.
„Čo ťa to napáda, nie sme tu predsa kvôli tomu,“ oborila sa naňho, ale následne prebehla pohľadom po sále a omnoho tichšie sa Omoiho opýtala: „Vážne myslíš, že by som mohla ...“

„Tlak klesá, strácame ju!“
„Vidím!“ začula rázny ženský hlas „Máme ešte krvnú pilulku?“
„Poslednú som jej ....“
Pilulka? To je to, čo má v ústach? Čo to ... Cítila, ako jej niekto hmatol do úst, posunul pilulku medzi zuby a nešetrne stlačil čeľuste. Zaklipkala očami. Nejaká žena sa nad ňou ...
„Prehltni!“ ozval sa ten rázny hlas a ona, hoci dezorientovaná, s námahou poslúchla.
„Podaj mi striekačky...“ „...klanu Uchiha?“ dokázala zaregistrovať útržky rozhovoru.

Poznámka autora: pokud je Hinata vaše nejoblíbenější postava z Naruta, pokračujte pouze na vlastní nebezpečí.

„Myslíš, že by tohle ocenil? To, že furt jen fňukáš?“ zeptala se jí Hanabi hned po tom, co rozrazila dveře do jejího pokoje. Hinata si nikdy nemyslela, že je její setra krutá. Dnes, když se na ni Hanabi dívala rozhněvanýma očima, by klidně mohla.
Hinata ležela na zemi, dlouhé vlasy rozprostřené kolem hlavy, ani se nepohnula, Hanabi si mohla říkat, co se jí zachtělo. Hinata byla na její poznámky zvyklá.

Políbil ji u Ichiraku. Euforie a stud. Ti všichni okolo!
Zabořila tvář do jeho mikiny.
„Pojďme někam…“ špitla.
„Musíme nás oslavit!“ přerušil ji.

„Sasuke přijel!“ řekl rozzářeně a ona rezignovaně přikývla. Večeři ve dvou mohli odložit… znovu.
(Včera to byla Sakura. Pozítří Inuzukovi a... chápala to! Byl to Naruto...)
„Buďme zítra sami,“ navrhla.
„Nesnáším samotu!“ řekl vesele.
Ne, hůř: nezvládáš ji, neřekla.
(Copak se nepočítám, neřekla.)

Vzduch chladného podzimního rána byl nasycený vůní vlhké půdy a kouře. Syté sluneční světlo zaplnilo ulice, ve kterých se pomalu shromažďovali lidé.
Seděl sám v jejich domě a v rukou držel kus na první pohled obyčejné tkaniny. Při bližším pohledu bylo patrné, že se jedná o šálu.

Pořád si na ten pocit nemohl zvyknout: bylo ráno, ležel v posteli a jakmile nabral plné vědomí, otevřel oči - a nemusel kontrolovat své okolí a přestože to dělal, věděl, že zbytečně.
Války skončily. Nebezpečí pominulo a jemu ve spánku nic nehrozilo.
Dva nejmocnější klany se spojily: Senju a Uchiha. Dva odvěcí rivalové. Dva věční ničitelé se nyní stali společnými budovateli. Jejich odkaz se ponese na věky věků. Vesnice, kterou založily, byla tak silná, že neexistovalo nic, co by ji mohlo ohrozit.

Chladné krvavé oči študovali každučký pohyb svojho protivníka. Nepriateľ svojimi nepredvídateľnými pohybmi miatol najsilnejšie oči na planéte. Okolostojaci len sledovali priebeh boja. Jediní, ktorí bojovali, boli Suigetsu a Karin, pretože sa pokúšali upokojiť šialenú osobnosť Juuga. Mizukage ležala na zemi s vykĺbeným ramenom a sledovala, ako sa jej milovaná vesnička mení na trosky.

Čupela som na konári košatého stromu uprostred Konohy a pozorovala okolie. Husté lístie ma bezpečne chránilo pred pohľadmi, ale kto by sa už pozeral tak vysoko? V hlave som si opakovala plán. Počkať do súmraku. Musím vydržať už len pár hodín a veci sa začnú dávať do poriadku. So vzdychnutím som sa posadila. No, tých pár hodín musím pretrpieť v nedočkavosti.

---

[i]Stál v obrovské chodbě ponořené do tmy. Jen za zády měl východ, kterým pronikal chladný vzduch z venčí a zárověň do chodby propouštěl záři noční oblohy. Zafoukal vítr a on se otřásl zimou. I odtamtud šlo vidět, že nebe bylo tu noc krásné a on měl nutkání se jít podívat. Pokochat se tím pohledem. Ale vzpomněl si, co přišel vykonat. Srdce se mu rozbušilo. Nesměl ztrácet čas, mohl by ho někdo chytit a takový risk si dovolit nemohl. Zhluboka se nadechl a při výdechu se snažil zapomenout na všechno. Vyprázdnit si hlavu.

 Zůstaly v pokoji samy dvě, den za oknem ubíhal, aniž by si toho všimly nebo spíš tomu nevěnovaly pozornost. Touazuki si lehla vedle matky. Po tom, co Kakashi odešel, u nich několikrát byl někdo z personálu. Vyměňovali kapačky. Donesli jídlo i když Anda už jíst nemohla a Touazuki neměla na nic chuť. Přála si nevědět. Myslela si, že by bylo lepší, kdyby jí otec nikdy nic nenaučil. Matčin dech se stával tišším a mělčím.

Na druhý den vstal velmi brzy. Venku vycházelo slunce, ptáci začínali zpívat. Výhled ze střechy domu ho velmi uklidňoval, potřeboval ze sebe vyhnat stres z dnešního souboje. Ani on sám nevěděl, proč z toho byl tak vynervovaný. Bylo to tím, že naposledy, co spolu bojovali to bylo na život a na smrt? Nebo snad tím, že se bál, že jeho protivník až příliš zesílil a on nebude schopný mu čelit? Všechny tyhle otázky chtěl zahnat, a proto se uvolnil, zavřel oči a nechal se ovívat jemným letním vánkem.