Tanec iluzí 03 - Touha jít domů

Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit. Černý šátek přes oči jí znemožnil vidět své okolí. Snažila se vnímat ostatními smysly, ale duše se jí třásla strachem. Jakým peklem si bude muset projít dnes? Pokusila se pohnout rukama. Sykla bolestí, když se jí do zápěstí zařízla ostrá lanka. Okamžitě ruce stáhla zpět k opěradlům židle. Raději se soustředila na okolí. Chlad ji něžně hladil po pokožce, zklidňoval spalující bolest. Cítila vlhkost, ale žádnou plíseň. Opatrně zašoupala chodidly o povrch. Kámen. Někde v blízkosti slyšela šum vody.
Naprázdno překvapeně zalapala po dechu, když ucítila, jak se s ní židle zvedla. Byl to tak náhlý pohyb, že opět zavadila o lanka jemně obepínající její zápěstí.
Zavřískla, když její chodidla zmrazila ledová voda.
„Pokud budeš hodná, má milá, zůstaneme jen u těch kotníků,“ zazpíval jí do ucha melodický hlas.
„Kohaku,“ vydechla snažíc se do unaveného hlasu vložit všechnu svou nenávist.
„Ano, já,“ uslyšela přitakání.
Bála se. Kohaku jí byl vždy nablízku. A to ji děsilo. Děsilo ji, jak si užívá její bolesti. Jak se vyžívá v utrpení druhých, které sám způsobil.
Zavřískla, když ucítila, jak se jí ostří hluboce zařízlo do lýtka. Horká krev jí stékala po noze. Vzápětí zraněné lýtko stiskla obrovská, nejspíš mužská, dlaň. Před očima jí vypukl ohňostroj.
Tentokrát sebou škubla a ignorovala bolest v rukou. Kdyby ho tak mohla pořádně praštit…
“Copak? Holčička je vzteklá?” zanotoval Kohakův hlas.
Chvíli byl klid, než se židle zakymácela. Na moment ucítila odpor vzduchu, pak se jí žaludek nepříjemně zhoupl a než stačila zakřičet, obklopilo ji ledové peklo. Ústa se jí okamžitě naplnila vodou, židle táhla ke dnu. Čím víc sebou zmítala, tím víc se lanka zařezávala do masa a znemožňovala pohyb.
Topila se.
V okamžiku, kdy přestala bojovat, ji voda objala a vynesla na mělčinu. Židle se převrátila nazad. Rozkašlala se ve snaze dostat všechnu vodu z plic. Přes černou látku na očích neviděla, přesto se s ní točil svět.
Uslyšela pomalé tleskání, které jí znělo velmi vzdáleně. Někdo přicházel. Někdo, koho ještě neznala. Nová chakra ji dusila, nedokázala však říci, jestli více než ta Kohakova. Obě ji děsily stejně. Jedno věděla jistě; majitel nové chakry bude stejně děsivý jako muž s jantarovýma očima. Tleskot ustal, stejně tak utichla i slabá ozvěna kroků. Hrudník se jí stáhl úzkostí, cítila, jak někdo postavil židli do vzpřímené polohy. Při nečekaném pohybu trhla hlavou vpřed, bradou se uhodila do jamky mezi klíčními kostmi, krční páteř podezřele zapraskala. Pomalu se pokusila narovnat, ale něčí ruka jí hlavu znovu surově zatlačila dolů.
„Zůstaneš tak, rozumíš?“
Z Kohakova výhružného šepotu ji zamrazilo. Když ruku stáhl, nechala poslušně hlavu sklopenou, nemělo smysl odporovat. Ne, když tu nebyl sám.
„Klid, Kohaku, nezdržím se dlouho. Nebudu ti kazit dnešní radost,“ roznesl se jeskyní dámský hlas.
Čísi dlaň, nejspíš té ženy, ji vzala za bradu a jemně zvedla hlavu, jemně nehty přejela po tváři. Měla pocit, že místo nich měla ostří. Slyšela, jak se žena pár kroky vzdálila. Pokud viděla černě, musela ji obklopit černější černá. Temnota říkává se tomu. Jenže temnota je sladká, pokaždé jí dovolila zapomenout na bolest. Ne, tohle bylo něco jiného.
Kohakova chakra zmizela. Cítila jen tu ženinu, něco bylo špatně…
Látka na jejích očích se proměnila v dým a ona několikrát zamrkala. Když si konečně zvykla na světlo, rozhlédla se kolem. Pořád byla přivázaná k židli, ale okolí se změnilo. Obloha byla brčálově zelená, světlounce modré slunce se schovávalo za fialovými, podivně zkroucenými mraky. Hory byly růžové, tráva bílá jako sníh. Jaký to groteskní svět.
Iluze, uvědomila si.
„Líbí se ti tu?“ uslyšela za sebou.
Ženin hlas se nesl vzduchem, měnil tóny, prozrazoval její náladu. Byla veselá, jako by se jí něco mimořádně povedlo. Možná ano.
Nasucho polkla.
„Ano,“ odpověděla prostě.
„Nevím, jestli bych ti to měla věřit,“ pronesla žena, když se před ní postavila. „Jsem Kesshou,“ zatrylkovala a dvakrát tleskla.
Těsně před ní se objevila lavice z černého dřeva. Dlouhé, červené šaty zašustily, jak Kesshou lavici obešla a posadila se. Světle blonďaté, skoro až bílé vlasy uvolnila z copu a přitom se jí pořád dívala do očí. Temně modré korálky pobaveně sledovaly její odevzdanost.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se Kesshou nakonec.
„Yuuki,“ zašeptala.
„Kohaku mi říkal, že jsi paličatá. Líbíš se mi, asi si spolu užijeme spoustu legrace,“ zachichotala se Kesshou. „Protentokrát ti tu tvou malou lež odpustím, Yuuki.“
Prsty si přejela po rtech a Yuuki neunikly dlouhé pěstěné nehty, které se ve slunci třpytily jako diamanty.
„Nechci plýtvat časem, tak se tě zeptám rovnou… Proč nám to prostě neulehčíš a neřekneš nám vše, co chceme? Hm… Počkej, na to si dokážu odpovědět sama. Tak tě to učili, nemám pravdu?“
Ticho, Yuuki mlčela.
„Věř mi, zlatíčko, já nebo Kohaku to z tebe nakonec vypáčíme.“
A tím klidný rozhovor skončil. Znovu se třásla zimou v jeskyni s černou páskou na očích.
„Hezky se bav, Kohaku,“ zatrylkovala Kesshou a odešla.
Hrozivé ticho Yuuki napovědělo, že přichází bouře.

Klapot podpatků donutil Yuuki zvednout hlavu. Nazvedla obočí.
„Ale? Kohaku se už se mnou nudí?“ ušklíbla se.
Snažila se vypadat sebevědomě, ale její nitro křičelo. Už se asi dočista pomátla, co ji to popadlo?
„Ale vůbec,“ zatrylkovala Kesshou. „Jenom mi dovolil půjčit si jeho hračku.“
„Tak hračku? To mě těší,“ procedila mezi zuby Yuuki.
Ano, dočista se pomátla…
„A je od něj hezké, že mi ji dokonce připravil,“ prohrábla si Kesshou vlasy, přitáhla si židli a posadila se naproti Yuuki. Seděla tak blízko, že se koleny opírala o ty její. Kesshou složila ruce do klína, napřímila se a zadívala Yuuki do očí. Úsměv najednou vyhasl, výraz tvrdl, modré oči ztmavly do nejtemnějších vodních hlubin. Yuuki přejel mráz po zádech. Kesshou se nehýbala, jen na ni zírala tím kamenným výrazem. Snažila se od ní odtrhnout pohled, ale nemohla. Ledové modré hlubiny ji lapily a nepustily. Yuuki obklopil zvláštní pocit, jako by tancovala na zmrzlé vodní hladině.
A ten led najednou praskl.
Zalapala po dechu, vzápětí ji obklopila modročerná voda, celou ji pohltila a stáhla dolů. Zatnula pěsti, zavřela oči. Vnímala, jak padá, letí vzduchem do neznáma.
Zvláštní, co člověk prožije jen při pohledu do očí.
Napočítala do pěti, pak otevřela oči. Kesshou před sebou neviděla, židle zmizela a ona seděla na podlaze. Kde byla, to vůbec netušila. Zvedla se, ušla pár kroků, mířila k oknu.
„Tak tady jsi,“ zarazil ji melodický hlas. „Říkala jsem si, kam jsi zmizela. A ty jsi mi sprostě utekla do bludiště podvědomí. To se nedělá, víš?“
Kesshou vzala Yuuki za ruku. Spěšně ji provedla těžkými dubovými dveřmi, na kterých se prolínaly zvláštní zlatavé obrazce. Yuuki se jí pokusila vytrhnout, ale nešlo to. Jako by najednou v ruce ztratila cit.
„Tady platí moje pravidla, má milá.“
„Slyšela jsem,“ povzdechla si Yuuki. „Ovládáš i to, co řeknu?“
Odpovědi se jí nedostalo. Kesshou ji vedla spletitými uličkami, které Yuuki nepoznávala. Zamyslela se, snažila se něco poznat. A hele, tamten kamínek ve tvaru srdce jí přijde povědomý. Snažila se vzpomínku uchopit, ale nedařilo se. Kesshou se uchechtla.
„Přijde mi vtipné, jak se snažíš vzpomenout si. Jenže od toho je to bludiště podvědomí. Tady si na nic nevzpomeneš. Leda, že bys tu byla několik let. A to nechceš.“
Yuuki se zarazila. To Kesshou věděla, o všem, na co myslí? Odpovědí jí byl Kesshin pobavený výraz. Tohle bude problém…
„Jak pro koho,“ usmála se Kesshou.
Konečně se z bludiště vymotaly a ocitly se… Yuuki se nevěřícně rozhlédla. Stály na kopci, shlížely dolů na město, které se topilo ve sluneční záři právě vycházejícího slunce. Milovala ten výhled. Mohla by se na něj dívat věčně.
„Tak? Kde jsme?“ zavrčela Kesshou a Yuuki ucítila menší tlak v hlavě.
„Doma,“ vydechla Yuuki.
Tlak zesílil.
„Prostě doma!“ zaječela a rozběhla se z kopce dolů.
Běžela, až jí skoro nestačil dech. Nevěřila, že by se sem mohla ještě někdy podívat. A když to byla iluze, její duše byla neuvěřitelně šťastná. Ohlédla se za sebe na kopec. Kesshou tam stála jak bohyně zkázy. Yuuki se na ni na chvíli dívala, několikrát zamrkala. Byla pryč, nebo v to alespoň Yuuki doufala. Byla sama, takže se mohla projít, aniž by se musela ohlížet za své rameno.
Vkročila na hlavní ulici a ignorovala zvláštní tlak v hlavě.
Prošla kolem květinářství, minula vítězné náměstí, proběhla několik vedlejších uliček, až se dostala k domku, který stál nenápadně stranou. Zadívala se do oken a hluboce si povzdechla. Tak moc jí chyběl domov. Položila ruku na kliku, zaváhala. Co když změnil zámek? Co když má jinou? A co když jí nedopustí, když odešla, aniž by se rozloučila? Tak zvláštně jí zašimralo v žaludku. Cukla sebou, pustila kliku. Skousla ret. Byla dost nezodpovědná, copak ji touha po domově zaslepila? Pokud se jí v mysli hrabe Kesshou, nesmí myslet na nic, co by ji spojilo s jejím životem. Jenže… Jak zarazíte vzpomínky? Yuuki odběhla do temné, postranní uličky. Pokud bude stranou a bude myslet na blbosti, třeba to Kesshou vzdá. Složila hlavu do dlaní. Takhle zešílí! Být doma, ale přesto nemoct jít dál…
Tlak v hlavě zesílil, měla pocit, že se jí hlava rozskočí.
Uslyšela skřípot. Vzhlédla, po zádech jí projel mráz.
Rudá obloha, černé mraky, bílo-černý svět.
Itachiho genjutsu.
„Ale? Takže to poznáváš?“
Chladný hlas zvonil jako krystalky v mrazivém vzduchu.
Kdo by neznal genjutsu, které způsobuje Mangekyo sharingan. To ho dokáže napodobit?! Yuuki se chtěla postavit, ale nohy jí vypověděly službu. Nikdy, nikdy se do tohoto prostředí nechtěla vrátit. Jednou jí to stačilo. Olízla si suché rty, zavřela oči. Pokud nedokáže vstát, může jen čekat na to, co se stane. V dálce uslyšela zakrákání vrány. Otřásla se. Kolem ní se rozvířil prach, něco tiše zapraskalo.
A byl konec.
Ležela na podlaze, téměř paralyzována, oči vytřeštěné dokořán. Na Itachiho genjutsu se nezapomíná…