Dattebane! 2/2

Trvalo to už tak dlouho a stále nebyl blíž svému cíli, nemohl skoro dýchat a každá myšlenka na to, co způsobil, čemu nedokázal zabránit ho nesmírně bolela. Ale musel mít vůli, aby se držel naděje, že ho čekají stejně krásné zítřky, jako byly včerejšky.
Dlouho očekávaný pocit ho náhle donutil zpomalit a zachytit se rukama o větvi, aby mohl vůbec seskočit dolů na zem. Hledal ve své hlavě. Vzpomínky, které jako by prožil on sám, ale musel si je znovu přehrát. Místo, kde se vyrušil jeho klon musel poznat bez toho, aby znal zdejší lesy.
Dvojníky poslal po dvojicích, když ho jeden informuje, druhý mohl pokračovat, takže v této chvíli neměl téměř kromě všeho co ztratit. Vrátil se až na samotný začátek techniky tam, kdy se skupinky rozdělily. Hlavou mu proletěl povědomý obrázek. Bleskurychle znovu vyrazil, nyní už věděl, kam jít. Zároveň se mu svraštělo čelo, sám nedokázal věřit tomu, co zjistil. Všechno nasvědčovalo jedinému, že chtěli projít skalní soutěskou. To bylo neutrální území, kterým mohli proklouznout spravedlnosti, než se dostanou ke Skryté Oblačné. V takových místech na ně bylo skoro nemožné útočit, průchod už nějakou dobu je nestabilní.
Dřív, než stačil promyslet alespoň nějaký plán, ocitl se na kraji lesa. Od poslední větve se odrazil do výšky a dopadl tiše na zem. Ještě nikdy neměl tu čest zavítat do tohoto neoblíbeného kraje Ohnivé země, přičemž brzy pochopil proč. Tmavě šedé až černé kameny prohýbající se u svých nekonečných nohou a hlav k sobě připomínaly brány do pekla nebo takto by je aspoň odteď viděl Minato, tam, kam půjde, jestli nevrátí Naruta brzy domů. Měsíc do nepříliš velké cesty mezi nimi jen stěží posvítil, jen tma a mráz. Něco ho přimělo rozhlédnout se, protože doposud svou zastřenou myslí neviděl to, co měl. A ano, najednou viděl. Zapřel se rukama do země a potvrdil si svou teorii, že tu na něj někdo čeká. Přikrčil se a v dlaních sevřel tři kunaie. Nehodlal přistoupit na nějaké oťukávání nepřítele. Jeden ze speciálních kunaiů hodil přímo před sebe. Dva protivníci v Henge, dvě zbraně, nic víc, nic míň. Přemístil se k hozenému kunaii. Letěl vzduchem velmi rychle, přesto se zkušeně zorientoval a nasměroval v otočce každou zbraň přesně na cíl. Postavil se na nohy, když uslyšel, jak řinčí ocel o skálu. A konečně se ukázali.
Před ním stanuly dvě černé šmouhy tvarově vzdáleně připomínající člověka. Jejich pláště splývaly až k zemi a nechávaly naprostou volnost fantazii, co se pod nimi ukrývá. Jeho soupeři byli žena a muž – očividné díky šířce ramenou a kunoichi měla pas stáhnutý jinou látkou než zbytek jejího oděvu. To snad aby se i v takovýchto chvílích její ženskost nezapřela, zvýrazňovala tak své přednosti. Jak houževnaté, zanalizoval ji Minato. A ani nemusel čekat dlouho, aby s ní mohl změřit síly. Ta nepěkná šmouha se na něj vrhla velmi rychle. Jako by odnikud za svými zády vytáhla katanu a okamžitě, jakmile měla příležitost, s ní sekla. Minato jí uhnul, poté zablokoval její zpáteční ránu zespodu a odkopl ji stranou. Ani na vteřinku přitom nespustil oči z jejího společníka, který už ukázal své oči, jež rentgenovaly blonďáka ze všech směrů. Tak takhle je to, pochopil Minato.
Udělal jeden krok k muži a usmál se – to ale neměl dělat. Země se pod ním propadla a on spadl do bahnité vody. Nevěděl, kam zmizela zemina, která ho držela na povrchu, ale ani to, kde se tu vzala ta odporná břečka – přírodní tedy rozhodně nebyla. Vzhlédl nahoru ke hvězdám, a když mu pohled zastínily dvě zahalené hlavy, nemusel více přemýšlet. Hlupák se chytil do nastražené pasti. Ta kunoichi musela ovládat Suiton a ten…

Kono kawa no nagareru ga gotoku,
odayaka ni neiro ga kikoeru,
fuku kaze ga hoo wo nadete iku,
natsukashii omoide ga nijimu.

To ona zpívala, jeho milovaná Kushina.

Haruka naru sora wa,
mune wo saku you ni,
wasure kaketa kioku wo samasu,
afureru wa namida.

Točila se mu hlava, nemohl otevřít oči, nic kolem sebe necítil, či snad… Jen umíral?

Shiroi sakura no hana no kisetsu wa,
tooku yume no naka ni dake,
mai chiru hanabira no sasayaita,
wasurerarenai kotoba.

Ne, muselo tomu být jinak. On je neviděl, ale věděl je… Bylo to možné? Vědět o tom, že viděl? Ale kde a kdy? Proč se ptá, proč se nepodívá, proč neposlouchá?

Nemurenai yoru wo hitori kiri,
aruki dasu nurui kaze no naka,
itazura ni hashaideita mama,
ki ga tsukeba omoide ni kawaru.

Tu ukolébavku.

A viděl, zpívala jeho synovi, když měl zrudlá víčka od slz a už nešly tou bolestí znovu otevřít. Tehdy se na ně moc zlobil – a vlastně oprávněně. Ztratili mu jeho nejlepšího přítele pana Dattebana. Malé nevinné sněhově bílé stvořeníčko, které postihlo neštěstí, když ho dítě svěřilo svým nezodpovědným rodičům. Jak to mohlo udělat? Vždyť oni nemohli pochopit jeho neskutečnou ryzost. Protože se dívají očima, zatímco on cítil, že tu není, jeho králíček. Ten večer před spaním nemohl okusit v jeho bezzubé puse chloupky hebkých oušek, a proto nemohl najít klid, který je pro spánek nemluvněte důležitý. Protože ztratil svého nejlepšího přítele, který spával s ním, když se za bezesných nocí táta vracel pozdě domů a maminka nebyla dost.
To tehdy vyčetl z jeho nabubřených tváří, zatnutých pěstiček a nevůli k jeho samotným rodičů, jenž selhali.
A tak zazněl ten líbezný zpěv. Věděl, že mu jeho rudovláska chtěla ukázat, že její hlas se z jeho života tak lehce neztratí. A jí se to povedlo, muselo, protože ještě téhož večera poklidně usnul a nepotřeboval k tomu němého přítele, byli totiž všichni tři spolu, v jeden čas, v jednom místě, těsně při sobě.
On to cítil.

Zastavil koloběh své chakry, a jakmile procitnul, znovu ho zpustil. Jeho tělo za ten čas, co byl v Genjutsu, klesnulo až k samému dnu. Od něj se nohama odrazil a vydal se nahoru pátrat po vzduchu, přičemž si pomohl chakrou. Znovu se objevil na povrchu jako létající ryby navštěvují naši atmosféru – ne na dlouho. On, rychlý jako blesk, zákony pohybu na zemi ho až příliš omezovaly. Nabuzený obrovskou dávkou vzteku, kterou tentokrát nechal vyplynout na povrch, viděl, že se jej chystali pohřbít. Ninja měl sepjaté ruce v poslední pečeti pro zemní jutsu. Minato nemusel vymýšlet co a jak, chytla ho náhlá inspirace a špetka štěstí, které mu předcházejících pár hodin tolik chyběly. Hodil do vody svůj speciální kunai a odrazil se za pomocí chakry až k ženě. Říci, že byla překvapená, by bylo hodně slabé. Byli si jistí, že ho pokořili, ani ho nemuseli podcenit, ale mysleli si, že je dobojováno, což nebylo. Sevřel jí ruku a rychle jí znemožnil pohyb tím, že jí ji zkroutil za zády. Zaúpěla a předklonila se, proti mužské síle přece jen nic nezmohla. To už však stačil zareagovat její spolubojovník a nedbalým kopem, který mohl zranit i Minatovo rukojmí, se ho pokusil sejmout. Musel ji sevřít ještě pevněji a stlačit společně k zemi, aby to neschytal ani jeden. Vzpouzela se mu velmi zuřivě, ale on s ní hodlal skončit rychle. Přemístil ji ke kunaii do té potupné kopky. Otočil se na muže, který stále skládal pečetě, protože nestačil odpovědět na Minatův poslední krok, či možná neměl tušení. Minato k němu přeskočil a srazil mu ruce k sobě. Nebyl čas myslet, stačilo říct jen tiché Kai. Tím na ni seslal Fuuinjutsu, které ji tam uvěznilo nadobro.
Kunoichi byla tímto pohřbena v pasti, kterou sama připravila - jaká to ironie. Déle ruce muže pod kontrolou neudržel, do výšky sice ne, ale do šířky byl dvakrát tolik co Minato a neforemný plášť mu ještě přidával. Halama se k němu krkem prudce naklonila a pokusila ho udeřit svou vlastní hlavou. Prudce se zaklonil, až mu prokřupala páteř. Stihl si na něm udělat značku, to bylo vše, co potřeboval. Vymanil se z jeho opětovného sevření a odskočil. Takové zápasnické kousky nečekal, víckrát se mu už přiblížit takto nechráněně nechtěl. Ve své ruce sevřel kunai a chvíli počkal, neboť muž naproti se mu nejspíš chystal ukázat svou tvář. Setřepal pokrývku hlavy. Minato si hned všiml, že má zavřené oči. Určitě mu nechtěl své Kekkei Genkai strčit tak okatě pod nos, protože kdyby ano, poznal, že Minato by věděl, jak proti němu bojovat.
Zbytek tváře musel vidět, ale nepamatoval si z ní ani píď, nebyla důležitá. Dal protivníkovi svou vteřinku dramatické slávy, ale pro něj tento souboj skončil už dávno. Zapřel se a kunai hodil tou největší rychlostí, jakou uměl. Nečekal, jestli jej zvládne chytit, probleskl několik metrů od něj na pravou stranu do vzduchu a věnoval mu další, nijak méně lehčí hod. Tomu předchozímu jen uhnul a tak kunai letěl dál, Minato se k němu přemístil, poslal jej zpět a k němu přidal o jeden navíc. Znovu a znovu, až bylo v této hře tolik kunaiů, že i on, Žlutý blesk, měl problém, aby je stíhal. Když viděl, jak se jeho nepříteli točí hlava kolem a očekával další přídavek, zmátl ho. Pro jednou je chytil do rukou, a když očekával zbraně z té strany, Minato se přemístil za něj a otočil jeho hlavou. Byl to spěšný konec. Nečekal, až padne k zemi, posbíral kunaie a pelášil dál soutěskou, věděl, že tohle byl jen začátek.
Mezi kameny byla obrovská zima, jako by se chtěly předhánět nebo se to jen zhoršovalo tím, jak se svíral žaludek úzkostí? Nevěděl, nic nevěděl, jen musel pokračovat tak dlouho, dokud ty stvůry nedožene, i kdyby mu měly upadnout nohy. A tak pádil dál.

Už si začal myslet, že blouzní z následků vyčerpání. Někde daleko před ním totiž snad spatřil chabý náznak ohně? Ale ten rozmazaný flek zmizel, jako se objevil. Ale přece jen něco mu to dalo. K zemi ho srazila tvrdá pěst na pravé tváři, když už nic, tak ho probrala. Už zase si dovolil povolit v obraně, a kdyby byl jen o trochu horší ninja, stálo by ho to život. Nenáviděl se za to, jak slabý a bezmocný se cítil, ale věděl jedno, mohl si za tom sám. Ten příšerně dlouhý běh ho zmohl, avšak se mu v hlavě mihla ještě myšlenka, jeho nepřátele musel taky. Zvedl se na nohy a hledal příčinu palčivé bolesti své čelisti. A tak když měla přijít další, trpělivě si na ni počkal. Jeho oči už byly dostatečně přísné na okolní jevy, aby poznaly, kdy něco nehraje. Neměl ani tušení, co to bylo za jutsu, ale musel improvizovat. Když ucítil změnu, chmátl do prázdna a možná by řekl, že to bylo štěstí, ale on skutečně držel něčí ruku. To, co se zdálo neviditelné, dostalo najednou barvu. Bylo to dítě. Zděsil se natolik, že jej pustil a nechal znovu zmizet. Kluk, možná třináct let, o tolik menší než Minato, ale když se podíval do jeho očí... Byla tam ta bezvýrazná nicota dospělých. Jako by klamalo svým zevnějškem a vnitřek byl... Tma.
„Co jsi zač?" zeptal se do prázdna, a ani o tom nevěděl.
„Co jsi zač?" vysmál se mu.
„Kde je Naruto?" zakřičel a zatnul pěst.
„Kde je Naruto?“ znovu, ten dětský posměšek, ale v jeho podání byl tak odpudivě chladný.
I když jeho hlas přicházel z hodně stran, všiml si, že se vzdálil. Rozhodl se, dojde si pro odpověď sám. Rozběhl se a pokračoval v cestě.
Došlo mu, že ten kluk se s ním střetl jen z dvou prostých důvodů, počkal si na něj, tudíž musel zjistit, jestli mu nějak ublížili ti dva předtím a také, aby ho naštval - stoprocentně.
Netrvalo dlouho a znovu na někoho narazil, tentokrát doufal definitivně, a taky že ano. Vedle sebe stáli dva muži, každý od oka zasahoval do úplně jiných odvětví rozměrů, jako ti předtím i tito měli pláště. Jak čekal, byla to organizovaná skupina. Za jejich rameny se skrývala něčí hlava a před nimi se mu znovu smál ten kluk. Banda k pokukání a on je bude muset všechny porazit, věděl to. Bude to o to těžší, jestli jsou schopni bojovat společně. A konečně mu něco říkalo, že je u cíle, jen zbývá poslední překážka.
Když je tu tak viděl po hromadě, znovu jej napadla otázka, proč vůbec to všechno? Chtěli započít válku s Konohou? Tak bláhoví být nemohli, ať byli, kdo byli. Nedávalo to smysl. Proč nemluvně Jinchuuriki?
„Kde je můj syn?" zakřičel.
Byla to jejich poslední možnost, jak ustoupit, ale ne, nic takového. Blázni to chtěli dotáhnout až do jejich konce a on věřil, že je porazí, prostě musel.
Nepatrně se pohnula osoba, kterou doposud neviděl. Ruce vrazila mezi paže svých zjevných kompliců, kteří před ní tvořili neprostupnou stěnu. Byl to též muž, ale jeho pohyb byl že všech nejsebevědomější, zdál se být vůdcem. Přešel i kluka a dělal kroky stále blíž Minatovi.
„Nečekal jsem tě tak brzy, pane Hokage."
V tom chabém světle nemohl, ale hlas by poznal všude. Minato se zapomněl nadechnout, byl to ten zrádce, kterého vyhnali, Akisawo. Jeho tělo pokryla husí kůže, pokud se to nestalo už dávno. To snad nemohlo být možné, on... Překvapil.
„Kde je Naruto, Akisawo?" zhrubl mu hlas, mluvil se člověkem, kterého kdysi znal. V době, kdy zapečetil do Kushiny démona a potom se to tajemství pokusil prodat. Minato se nad ním slitoval, teď si nemohl vzpomenout, proč vůbec? Je to zrádce.
Zase se mu někdo smál, ale kdyby oni jen věděli...
„Bude v pohodě," byl to jedovatý smích, co se v tom člověku změnilo, že dokázal tohle? Nechápal to.
Neměl už ani chvíli strpení, musel vidět, že se jeho dítěti nic nestalo, sám, na vlastní oči. A Akisawo to spatřil v jeho očích.
„Běžte za prckem," rozkázal, ale stále se díval Minata.
Pohnuli se dva dospělí muži. Najednou mu bylo jedno, jestli blafuje, nebo ne. Rozběhl se proti tomu odbornému zrádci. Ale před něj přiskočilo to dítě s vyraženým kunaiem. Minato se jej pokusil srazit svým bokem, avšak kluk jeho šetrná opatření vždy zablokoval. Nechtěl si to připustit, bude ho muset zranit, aby se dostal k člověku, který za to všechno může? Zkusil mu podkopnout nohy, ale on vyskočil a seknul směrem na obličej. On bojoval na život a na smrt, ale jak mohl Minato? Bylo to dítě, nemohl vzít život dítěti, když se právě jedno snažil dostat zpět domů. Odskočil, aby si to aspoň trochu promyslel, ale kluk ho okamžitě následoval a nepolevoval ve výpadech.
„Přestaň, nechci ti ublížit," řekl mu a tajně doufal v nemožné.
Na chvíli se sice zastavil, ale to jen, aby mu Minato stihl pohlédnout do očí.
„Ale já tě chci zabít."
To byla první věta, kterou po něm nezopakoval a řekl ji tak bez úcty ke starším a životu, až byl znovu nucen divit se.
Nechtěl, aby to pro toho kluka skončilo tady. Rozhodl se tedy. Problesknul za jeho záda a udeřil ho tupou stranou kunaie, tak aby ani neztratil vědomí. Poté se otočil na Akisawa, bláznivě se smál a díval se za Minata. On si dovolil se k němu otočit zády a podívat se, co ho pobavilo tentokrát. Ten kluk... Vstával. Motaly se mu v sobě nohy, hlavu měl skloněnou na té straně, kam dostal ránu. Proč to dělal?
„To je paráda, co?" smál se, jak příšerně se smál, „Tohle jsem dokázal za dva roky a s tak nepoužitelným materiálem, ale představ si, co by se dalo udělat se synem Hokage a Jinchuuriki? Tolik možností, a abych je stihl všechny, musím začít hodně brzo," najednou zvážněl, „Vy byste jeho vrozeným talentem jen plýtvali!"
Tak proto...
Do očí se mu nahrnuli slzy, podíval se na toho malého, od něj zmláceného kluka, jak hledá rovnováhu a potom na vysmátého Akisawa, v tu chvíli se styděl za to, že je člověkem. Sklonil poraženě hlavu před dítětem, předtím nad tím nepřemýšlel, ale pochopil, on musí mít přece taky otce, nezvládl ho však ochránit - to se mohlo stát i Narutovi, on to ale nedovolí, proto došel až sem. Prudce se otočil, v ruce jímal kunai a přemístil se k muži tak blízko, aby hrot dosáhl na jeho hruď. Zasáhl však dlaň mladého ninji. Musel napodobit jeho techniku, odstrčit Akisawa a sám to schytat. Ale proč zatraceně?!
Nepravidelně dýchal s dusícím se hukotem. Po jeho ruce toho moc nezbylo, a přesto stál vzpřímeně. Země pod nimi se začala bortit na kusy, které se vypařovaly bůhví kam, za to mohl konožský zrádce, jeho živly byly blesk a země. V propadlině byly mříže napěchované elektrickým nábojem. Jak tohle zvládl připravit? Padal a málem by byl mrtvý, kdyby nestihl daleko od zničeného úseku hodit speciální kunai a přemístit se. Klučina tam složil svůj život, nebyl nikdo, kdo by mu pomohl.
„Jak jsem řekl, nekvalitní materiál," konstatoval ten magor, když chytil Minatův kunai, a on se tudíž musel přemístit přímo k němu. Přesně odhadl, kde se blonďák objeví a skopl ho k zemi. Tvrdě narazil a ještě aspoň dvakrát se otočil. Vrávoravě vstal, už toho měl dost, jenže teď byl o krok pozadu a zpříma se na něj valila bahenní záplava. Za doprovodný efekt to mělo sesouvání nestabilních skal. Kam teď?
„Představ si, co by tvůj syn byl za ninju, kdyby si mi ho svěřil? Byl by neporazitelný!” jeho hlas se odrážel a Minato slyšel stále dokola, neporazitelný...
„Nikdy!" prořízl rozhodně tu šílenou písničku skal, „To tady radši zemřu s tebou!"
Vyskočil na největší z padajících kamenů, a tak pokračoval nahoru. Bahennímu valu se vyhnul, ale to byl jen jeden z těch menších problémů. Dokud měl pod kontrolou zemi, nemohl se na ni postavit. Ochladí to tu hodně hluboko pod stupeň mrazu...
„Fuuton: Kamikaze."
Skočil ještě výš, aby měl nad vším rozhled. Bahno, které se vzdouvalo, zamrzlo a zpod něj by jen těžko něco dostal. Hodil kunai dolů a hned byl u něj. Cítil, že je konec.
Stanul mu tváří v tvář, ale ten blázen se pořád usmíval. Děsilo ho to a jeho domněnky se ukázaly být oprávněné.
„Ať nám to rozsoudí třetí, co ty na to, Minato?"
Byl zběhlý v pečetích, dokázal je všelijak obcházet a nejspíš i přišel na to, jak napodobit techniku Létajícího Boha Hromu. Poskládal několik pečetí a vzápětí se mezi nimi objevil malý človíček - Naruto.
Choulil nožky a ruce v tom málu, co měl, k sobě. Minato viděl, že hodně plakal, oči měl rudé, ale jinak byl zimou bílý jako sníh.
„Ne... To, ne... Prosím," kroutil hlavou otec dítěte.
Akisawa vytáhl kunai a napřáhl se.
„Nenechám vás mrhat takovým talentem! To máš za to, že jsi nepodpořil mé vize!" smál se.
„Jsi šílený!"
„Jsi jen bláto na mý botě, ty blázne!" ozvalo se zároveň, ale jeden z nich byl ženský hlas.
Byla to jeho žena, stála přímo za Akisawem, kterého to zaskočilo.
„Mého syna se už ani nedotkneš, prase-ttebane!" zakřičel a Minato jen viděl, jak přikývla směrem k němu.
Urazila ho, ale to byl její záměr. Jejich nepřítel se už nerozmýšlel, což nečekali. Hodil na Naruta kunai a obrátil se ke Kushině. Další vytáhl a hodil po ní.
Minato mezitím probleskl před Naruta a zbraň odrazil svou.
Rudovláska použila Kawarimi no Jutsu, pomohla si chakrou až k Akisawovi, chytla za obě ruce a musela vynaložit velkou sílu, aby jej obrátila čelem na Minato. Ještě se vytáhla na špičky a do ucha mu pošeptala:
„Podívej se do tváře smrti, zmetku."
Minato byl přesný, ale ona s ním cukla tak, aby přesekl jeho hlavní chakrový bod. Spadl k zemi, mrtvý však nebyl. Minato vstal a očima žádal vysvětlení, Kushina byla nehybná do té doby, dokud se na něj nepodívala.
„Minato, Hokage nesmí zabít a," podívala se za něj, „Otec před svým synem tuplem. Nestane se z něj tohle," zemi věnovala pohled jen krátce.
„Proč jsi mu tedy řekla..." divil se ještě.
„Ty jsi slyšel a nepochopil? Ninja žijící bez chakry? Je to život?"
Proč musela přijít ona, trmácet se takovou dálku, aby mu pomohla a tohle připomněla? Asi proto, že se doplňují a bez ní žít nejde... Ani bez něj.
Kushina se rozběhla a sjela koleny až k malému Narutovi. Přivinula ho natěsno ke své hrudi. Dýchala mu páru do vlásků, až mu ty trčící kadeře vlhly a sklonily se k hlavě.
Ještě naposledy se podíval, jak Akisawa vstal uklonil se jim oběma a s tím svým neutišitelným smíchem, hlasem všech jemu podobných, skočil do jámy za mladým klukem beze jména. Skončili společně, už nikomu neublíží. Neptal se na důvod, proč, ušetřili ho, přestože neměl, a on i tak...
„Minato! Je hrozně studený!" zapískla najednou úzkostně.
Okamžitě u nich byl a sundal si vestu. Vzal jí ho z náručí a zabalil ho do ní. Ucho přiložil k jeho hrudníku a zaposlouchal se.
„Je pomalé, ale já vím, co pomůže," zakřenil se jako desetiletý kluk, když viděl tázavý pohled jeho ženy, „Naruto, budu chodit z práce dřív, pořídím ti tak velkýho králíka, že ho nezvládnu ztratit a do tvé pusy se jeho ucho nenasouká, ale hlavně, ochráním tě před vším zlým, slibuju," zašeptal mu do ucha, „tak se neboj znovu podívat na svět s důvěrou v dospělé. A ty," podíval se na jejich rudovlásku, „ty mu zazpívej."
Kushina na oba dva skočila, že je malém zalehla. Ale to bylo jedno. Sliby byly splněny, i když každý tak trochu jinak.
Naruto nechal znovu nahlédnout do svých hlubokých modrých očí.
Zítřek tedy bude stejně krásný jako včerejšek. Musí přece být.