Mise znamenají vše -7-

A tak jsme běželi dál. Bála jsem se toho, co bude. Neměla jsem žádné zbraně, žádné připravené strategie, žádný dokonalý tým. Jediné co jsem měla, byla trocha chakry, pár zemních technik, co jsem uměla a vedle mě běžel Kiba s Akamarem, kteří nebyli o nic moudřejší než já. V hlavě mi kolovala taková hrozná spousta otázek.
Kdo budou naši nepřátelé? Kolik jich bude? Jak moc budou silní? Proč na nás vlastně útočí?
Zarazila jsem se. Nás? Odkdy já patřím do týhle stupidní vesnice, plný spousty naivních ninjů? Nechci sem patřit, nechci bojovat proti jejich nepřátelům, se kterými nemám vůbec nic společného. Jenže jsem na misi, že? Musím bojovat, na ničem jiným teď nezáleží.

Čím blíž jsme byli k bráně, tím víc jsem se bála. Všichni utíkali opačným směrem a my se museli prodírat mezi spoustou lidí. Hrozně ráda bych taky byla jen obyčejný civilista. Protože jsem věděla, že tam, kam teď míříme, bude jen peklo se spoustou mrtvol, krve, zoufalství a strachu. A stejně jsem tam musela. Byla to moje povinnost. Jako ninji. Jako Jounina. Jako někoho, kdo plní svoji misi. Upřímně, v takovýhle chvílích jsem vážně litovala, že mě vůbec někdy napadlo stát se ninjou. Že jsem se na to všechno nevykašlala. Kdybych to udělala, mohla jsem teď v klidu sedět v Kamenný a nemuset nic řešit. Jen se bych se smála a odpočívala. Nemusela bych myslet na mise, nemusela bych se ničeho bát, nemusela bych být teď tady. Všechno by bylo naprosto dokonalý. Kdyby.

Když jsme se prodrali posledním běžícím davem lidí, projela mnou hrozná úzkost. Nebyla tu ani noha, všichni po sobě zanechali jen prázdné krámky a restaurace. Nedojedená jídla, rozbité talíře a sklenky, rozházené věcičky všeho druhu, to bylo to jediné, co tu teď šlo vidět. Nevím, jak jsem zrovna teď mohla přemýšlet nad tím, komu ty věci patřili, ale přemýšlela jsem nad tím. A nějakým podivným způsobem mě to i uklidňovalo. Nepřestala jsem nad tím uvažovat ani když jsme už byli u brány. Protože kdybych přestala, ovládl by mě strach.

Konečně jsem mohla zastavit. Opřela jsem si ruce o kolena, předklonila se a zhluboka oddychovala. Nepřestávala jsem hledat útočníky, ale všude byla jen hromada odporného hustého kouře. Jediný způsob jak je najít byl vstoupit do něj, jenže to je přesně to co oni chtějí. Určitě už tam číhají se zbraněmi, připravení zabíjet a teď jen čekají, až někdo bude tak moc naivní a vyrazí je hledat. Zatím co jsem přemýšlela, co mám jen dělat, kolem se zbíhali ostatní ninjové. Zastavili se v mé úrovni a něco si šeptali. Dívala jsem se z jednoho na druhého. Všichni vypadali tak bezradně. Možná říkali drsná a chytrá slova, ale v jejich očích byl vidět strach. Podívala jsem se i na Kibu. Klečel u Akamara a něco mu šeptal. Nikdo neměl dost odvahy na to něco udělat nebo se ujmout velení. Což samozřejmě nešlo. Věděla jsem, že je to na mě. Od tý doby, co jsem přišla do Konohy, nebyla jsem schopná udělat nic. Ale vůbec nic. Jen jsem brečela a myslela si, jaký jsem chudák. Tak teď, když konečně můžu, musím to udělat. Jak bych si taky jinak mohla říkat Jounin? Je to mise. A mise jsou všechno. Takže i kdyby mě to mělo stát život, tak co? Pokud to Konoze pomůže, tak dobře. Pokud tím vyplním svou misi. Alespoň zemřu jako hrdinka. Tak dělej. Strachu už bylo dost, Kaori.

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila jsem do oblaku dýmu. Vůbec nic jsem neviděla. Bez ohledu na to, co jsem si říkala, nebo spíš snažila říkat, jsem měla ohromný strach. Třásla jsem se po celém těle a potlačovala touhu utéct, utéct daleko odtud, někam, kde by mě nikdo nenašel – pokud by mě teda vůbec někdo hledal. Nechtěla jsem umřít, ani náhodou. I když jsem možná neměla tak úžasný život, jako bych si přála mít. I když jsem měla život úplně na nic. Neuměla jsem si představit, co by bylo potom. Kdybych vážně zemřela. Totiž, uměla. Nebylo by vůbec nic. A právě to mě tak hrozně děsilo.

Dívala jsem se před sebe, do stran i za sebe, ale neviděla jsem ani krok, což bylo víc než deprimující. Než jsem si to vůbec stačila uvědomit, někdo mě chytl za ruku a přitáhl mě k sobě. Hned na to jsem na krku ucítila studené ostří kunaie. Byla jsem až moc vystrašená na to, abych přemýšlela. Druhou rukou jsem té osobě kunai vyrazila. Očividně to nečekala, ani ho nedržela moc pevně, takže se mi to povedlo. Ale bylo to moc zbrklý. Ještě než ho pustila, povedlo se jí udělat mi s ním ošklivý škrábanec na krku. Zasyčela jsem bolestí, ale nemohla jsem dovolit, aby mě to porazilo. Vykroutila jsem se z jejího stisku a rychle se sehnula pro kunai. Hned, jak jsem ho sebrala, rychle jsem ustoupila pár kroků od ní a otočila se, abych uviděla, kdo to je. Kunai jsem zatím v ruce svírala, jak nejpevněji to šlo, taky že to byla jediná zbraň, co jsem teď měla.
Útočník mi nahnal obrovský strach, bylo by lepší, kdybych ho nikdy neviděla. Byl to starší muž se spoustou šrámů a jizev po celém těle – ano, byly tak hluboké a veliké, že šli vidět i přeš tu spoustu dýmu a kouře – a kolem pasu měl přivázaný opasek s hroznou spoustou zbraní. Katana, dva zahnuté meče potřísněné krví, dýka, nůž a čtyři kunaie, to všechno jste tam mohli vidět. Ani nemusel umět žádné jutsu, tohle bohatě stačilo. Díval se na mě jako na ducha. Nechápala jsem proč, ale šíleně mě to děsilo. Udělal krok směrem ke mně. Chtěla jsem utíkat, ale nedokázala jsem to. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. Budu naprosto upřímná, když řeknu, že v životě jsem neviděla nikoho děsivějšího. Přiblížil se tak blízko ke mně, že mu stačilo natáhnout ruku, a dotkl by se mě. Ale neudělal to. Jen stál a prohlížel si každý detail na mém těle. Zavřela jsem oči, abych se na něj nemusela dívat. Byl jako z nějakýho hororu.

„Hej, co tam sakra děláš? To ji nemůžeš zabít?“ uslyšela jsem mužský hlas a kroky směrem ke mně. Pootevřela jsem oko a prohlédla jsem si muže, co k nám právě přišel. I on měl nějaké jizvy, ale jinak mě na něm nic nezaujalo. Ani nevystrašilo… kromě toho co říkal. Vážně jsem nechtěla umřít.
„To je jedna z nich, není?“ zeptal se ho. Přejel mi mráz po zádech. Kdo jsem? Nebo nejsem?!
Zkoumavě se na mě podíval. Stáhl se mi žaludek.
„Vážně, vypadá tak,“ řekl a hned pak mě chytl za krkem a přitáhl mě k sobě. Tlumeně jsem vykřikla. „Hej, jsi Yamanaka?!“
Cože?
„Odpověz mi, ty dě*ko.“
„P-Proč se ptáte?“ přes strach jsem nemohla skoro mluvit. Ani normálně myslet.
„To tě nemusí zajímat.“
„Ale zajímá,“ těžko říct, kde jsem brala tolik odvahy. Celá jsem se třásla a jen jsem doufala, že si toho ani jeden z nich nevšimne.
„Ještě jsem neviděl většího spratka, než jsi ty. Potřebujem tě. To je všechno.“
„Všechno?“ ani za nic jsem nechtěla jít s těmahle divnýma chlapama.
„Jsi to vůbec ty? Ještě si my neodpověděla!“ silně mě kopl do lýtka. Zasyčela jsem.
I když jsem byla strachy úplně mimo, nějak jsem si dokázala vybavit, že klan Yamanaka je klan, co dokáže manipulovat s lidskou myslí, nebo něco takovýho. Ještě že jsem dávala takový pozor na Akademii. Totiž, manipulovat s něčí myslí jsem samozřejmě neuměla. Ani jsem netušila, na jakém principu to může fungovat. Nevěděla jsem o tom vůbec nic. Jediné co jsem věděla, bylo, že pokud zjistí, že nejsem, okamžitě mě zabijí. A já se tak moc bála…
„Jsem, samozřejmě že jsem.“ Ne, to není dobrý. Nikdy jsi neuměla lhát, Kaori.
Když jsem tak mluvila, do plic se mi dostala spousta kouře. Nemohla jsem si dovolit před nimi kašlat, určitě by se jim to nelíbilo. Tiše jsem se dusila a doufala jsem, že se odsud dostanu. Co nejdřív.
„Tak fajn. Půjdeš s námi, že?“ zašklebil se. „Jinak to nedopadne dobře.“
„Co tím myslíte?“ vysoukala jsem ze sebe. Jako kdyby to nestačilo, z kouře mě pálily oči. Slzela jsem.
„Co? Vážně se ptáš? Zničíme vesnici. A zabijeme tvoje kamarády. To bys přece nechtěla, ne?“
Upřímně, bylo mi jedno, co se stane s Konohou. Ani jsem tu žádný kamarády neměla. Ale moje mise byla ochraňovat Konohu. A poslouchat co řekne Hokage-sama. Určitě by mě jim vydala, že? Stejně jsem k ničemu. Nechtěla by, aby kvůli mně zemřela spousta jiných ninjů, naprosto nevinných. Potom, to jsem nechtěla ani já. Nebyla jsem zrovna šťastná z představy, že bych měla najít Hinatu mrtvou. Nebo Naruta. Nebo Kibu. Nebo třeba Nejiho a Shikamara. Nemyslím si, že bych si někdy odpustila to, že kvůli mně zemřela polovina Konohy…
Znovu jsem si přeměřila ty dva ninji. Byli jen dva, jak mohou být proboha silní? Netušila jsem. Ale bála jsem se, strašně jsem se bála. Pustila jsem kunai a ten s cinknutím dopadl na zem. Zvedla jsem ruce, na znamení, že se vzdávám. Z toho neustálého dýmu a čoudu mi z oka vytekla slza. Nebo to bylo strachy? Asi obojím.
„Hodná holka,“ odporně se zašklebil a silně mě udeřil do zátylku. To je poslední, co si z té chvíle pamatuju.

Když jsem se probrala, ležela jsem kdesi v hrozné tmě. Do zad mě tlačili špičaté kameny. Ruce jsem měla silně svázané k sobě. Dýchala jsem vzduch se spoustou prachu, což mě nutilo kašlat.
„Buď zticha,“ poručil mi někdo. Nějaký mužský, nebo spíš chlapecký hlas. Ztuhla jsem. Myslela jsem si, že tu jsem sama.
Chtěla jsem ho poslechnout, ale nešlo to. Prach mě dráždil v krku. Znovu jsem zakašlala.
„To jsi hluchá? Řekl jsem ti, ať jsi zticha,“ sebevědomí mu rozhodně nechybělo. „Nebo přijdou.“
Nebyla jsem hloupá, došlo mi, že myslí ty dva týpky. Ani náhodou jsem je nechtěla vidět, vyvolávali ve mně obrovský strach. Silou vůle jsem přestala kašlat a postavila jsem se na nohy. Šla jsem směrem, odkud jsem slyšela hlas. Snažila jsem se zaostřit. Ve tmě už jsem začínala vidět siluety. Viděla jsem mříže a za nimi siluetu toho kluka. Necítila jsem se z toho zrovna dobře. Klekla jsem si vedle té „klece“ a podívala jsem se na něho.
„Co tu děláš?“ zašeptala jsem opatrně. Mlčel.
„Jsi v pořádku?“ Ticho.
„Proč mi neodpovídáš?“ Pořád mlčel.
„Hej,“ zvýšila jsem hlas. „Začnu řvát, jestli mi neodpovíš.“
„To neuděláš. Moc se bojíš,“ těma slovama mi vyrazil dech. Jako kdyby mi četl myšlenky. Bála jsem se, ale nemohla jsem dovolit, aby nademnou ten kluk vyhrál. Na to jsem byla moc tvrdohlavá. Zaťala jsem pěsti, zhluboka jsem se nadechla a zaječela, jak nejhlasitěji jsem mohla. A znova.
Kluk něco zasyčel, ale nebylo mu rozumět. Zvenku byly slyšet dost hlasité zvuky a do jeskyně vtrhl ten „hororový“ týpek s pochodní v ruce.
„J**e ti? Co si myslíš, takhle tady ječet?!“ seřval mě.
„Tss,“ utrousila jsem. Už zase jsem se třásla.
„Aby bylo jasno, to my tu teď máme přesilu. Nemáš proti nám šanci. Tak zpacifikuj toho kluka, aby nám začal věřit. Když se ti to povede, možná tě ani nezabijeme,“ zašklebil se a mě přejel mráz po zádech. „Máš čas do zítra,“ zamumlal ještě a zasadil pochodeň do držáku na zdi. Pak se otočil a ignorantsky odešel. Viděla jsem, jak pak udělal pár pečetí a nechal vchod do jeskyně zavalit obrovským kamenem. Najednou jsem z něj začala mít ještě větší strach, i když tohle jsem uměla taky. Už pěkných pár let.

Kousla jsem se do rtu a vůbec nevěděla co dělat. Podívala jsem se na toho kluka. Až teprve teď jsem viděla, jak vlastně vypadá. Byl mladší než já, mohlo mu být tak čtrnáct. Seděl s koleny pod bradou a díval se rovně před sebe. Měl delší blonďaté vlasy, které mu spadaly do očí, na jejich konečcích byla zaschlá krev. A to samý na jeho potrhaném oblečení, které na něm úplně viselo. Byl hrozně vyhublý a pobledlý. Ruce měl svázané za zády. Jak dlouho už ho tu proboha drží?
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se ho znova.
„O co se snažíš? Nenechám se zhypnotizovat nějakou šílenou holkou…“ utrousil. Musela jsem se pousmát, když jsem slyšela, jak mu mutuje hlas.
„Nechci tě zhypnotizovat,“ pořád jsem se usmívala.
„Ale jasně že chceš. Jinak tě zabijou. Alespoň nelži.“
Kousla jsem se do rtu.
„No, když budeš mít štěstí, možná že jen prodají nějakýmu zvrhlíkovi,“ ušklíbl se a mě přeběhl mráz po zádech. „Nikdy nebudu s těma psychopatama spolupracovat, nezáleží na tom, co uděláš. Už se o to mě přemluvit pokoušela spousta lidí.“
Schoval si hlavu mezi kolena, čímž mi dal jasně najevo, že už o žádné další povídaní nestojí.
Odvrátila jsem od něj. Přemýšlela jsem nad ostatními z Konohy. Kiba mi řekl, že mu můžu věřit. Tak kde je sakra teď?! Proč tu není, když ho potřebuju?! Bože, to je takový lhář. Nesnáším ho. Nakonec, stejně vždycky zůstanu na všechno sama. Jestlipak si vůbec všiml, že jsem zmizela? Že mě unesli? Určitě ne. Nevšiml si toho určitě ani nikdo jiný. Teď už určitě ani neví, kdo nějaká Kaori je. Zase se mi chtělo brečet. Hlasitě jsem polkla a raději začala vymýšlet nějaký plán. Se svýma zemníma jutsu bych mohla utýct, ale já už jsem utekla tolikrát. Pokazila jsem, co se dalo. Už to takhle nechci.Už nikdy.

„Proč vůbec tak hrozně chtějí, abys byl s nima?“ prolomila jsem po chvíli ticho, které mě tak hrozně sžíralo.
„Protože jsem úžasnej.“
„Tsss.“
Rozesmál se. „Ani nevím. Jsou divní.“
„A tys nikdy nechtěl utýct?“ ptala jsem se jako na nějakým výslechu.
„Ani ne. Nevím, co bych pak dělal. Takhle je to fajn. Alespoň nemusím nic řešit.“
„Kecáš.“
„Kam tím směřuješ? Vážně si myslíš, že bys je mohla porazit?“
„A proč by ne?“ usmívala jsem se, i když jsem moc dobře věděla, že oni jsou jiná liga. Napadli celou Konohu.
„Bože, ty jsi tak naivní. Nemáš šanci. Jedna rána a jsi tuhá.“ Zase jsem se roztřásla. Možná by vážně bylo lepší, kdybych utekla. A nechala to být.
„Tak mi pomoc,“ zkusila jsem to.
„Ani mě nehne. Už jsem ti řekl, že mi to takhle vyhovuje.“
Tohle je na nic.
„Vážně si myslíš, že ti budu věřit takovou blbost? Tohle by nevyhovovalo nikomu.“
„Co ty o tom víš? Možná ne tak úplně, ale jsem tu v pohodě.“
„Buď upřímnej. Bojíš se jich, že?“ pousmála jsem se. Nemohla jsem uvěřit tomu, že bych byla jediná, kdo z nich má strach. Byli prostě hrůzostrašní.
„Já? Nikdy. Ale ty bys měla.“
Já se bála. Tak moc jsem se bála. A každou vteřinu jsem si říkala, že prostě musím pryč. Než přijdou. Ale vydržela jsem tam.
„Bojíš se.“
Neodpovídal. Podívala jsem se na něj a viděla jsem, jak se červená. Ani nemusel nic říkat, tohle mi stačilo. Zuby jsem rozvázala provaz, který mi svazoval ruce. Udělala jsem potřebné pečetě a svým zemním jutsu jsem na mříže zatlačila takovou silou, dokud nepraskly.
„Jsi hloupá?! Pokud budeš dělat takový hluk, tak sem přijdou!“
„Ale nepřijdou. Vidíš, nejsem tak slabá. Polez ven.“
Utrousil něco urážlivýho, ale já mu nerozuměla. Když vylezl ven z té rozbité klece, rozvázala jsem mu ruce. Vypadal šťastně.

„Můžeme utýct, když umíš zemní jutsu,“ řekl pak.
„A oni zaútočí na Konohu znovu?! To určitě!“ Říkala jsem sice děsně chytrá slova a tvářila se odhodlaně, ale vevnitř jsem byla jen malá vyděšená holka. Bylo mi jedno, co bude s Konohou. Chtěla jsem jen žít. K čemu mi bude, že budu hrdinka, když budu mrtvá?
„Může je oddělat někdo jinej. Je mi jedno, co bude s Konohou. Já chci žít.“
Polkla jsem. Ne. Už toho utíkání bylo dost. Už dál nemůžu. Zaťala jsem pěsti a postavila se. Zhluboka jsem se nadechla a zakřičela jsem. A pak zase.
Oba dva týpci okamžitě vtrhli do jeskyně. Už to nešlo vrátit. Musela jsem bojovat. Už jo.

„Co to tady k**va děláte?!“ zařval ten obyčejnější hned, jak uviděl rozbitou klec a blonďáka venku. Rychlostí blesku jsem udělala pár pečetí a nechala zem pod nima oběma propadnout. A pak jsem ji zase uzavřela. Čekala jsem, kde se objeví. A najednou mi prosvištěla katana jen pár centimetrů od krku. Vykřikla jsem a ucukla. Ten děsivější týpek stál na stropu a neměl ani škrábanec. Než jsem si vůbec stihla uvědomit, co se stalo, pod krkem jsem zase ucítila studené ostří. Zase. Ale tentokrát už jsem se nemohla ubránit. Zaječela jsem. Tohle ne. Takhle to přece nemůže skončit. Nebo… může? Pevně jsem stiskla víčka. Ale nic jsem necítila. Kunai tomu chlápkovi vypadl z ruky a ruka mu poklesla k zemi. Ten kluk ho praštil do zátylku. Tak silně, až ztratil vědomí. Stejně jako to on udělal předtím mě. Když v tom se za ním objevil ten druhý. Útočil na něj se svými zahnutými meči ohromnou rychlostí, ale on se i tak stíhal uhýbat. V tu chvíli jsem pochopila, proč ho tak moc chtějí. On byl úplně jiná liga než já. A než ostatní ninjové. Mohla jsem mu jen závidět.

Ale i tak – teď neměl šanci. Neměl nic, čím by ho dodělal. Rozklepanýma rukama jsem ze země zvedla kunai. Měla jsem jen jeden pokus. Nesměla jsem to podělat. Jinak… jinak tu oba umřeme.
Hbitě se hýbal, nemohla jsem najít žádné místo, do kterého bych se dokázala strefit. A neměla jsem čas. Zatnula jsem zuby, rozmáchla jsem se a pokusila jsem se ho trefit do levého oka.
Zaradovala jsem se, když se to povedlo. Zařval a oběma rukama se za oko chytil. Kluk neváhal a podrazil mu nohy. Se zaduněním spadl na zem. Blonďák si k němu klekl. Jednou rukou mu chytl ruce, aby už nemohl nic udělat a druhou mu vytáhl kunai z oka. Když se s ním přiblížil až k jeho krku, otočila jsem se, abych se za to nemusela dívat. Pak se vydal z tomu druhému, který byl ještě pořád v bezvědomí. Slyšela jsem jen rychlé setnutí kunaiem. Pořád jsem nechápala, jak je mohl tak lehce porazit. Jak mohl být tak silný bez jakéhokoliv jutsu. Nikdy jsem nikoho takového neviděla. Ti týpci byli hrozně silní. A pak v minutě bylo po nich. Ani si to nestačili uvědomit. Jak silný by asi byl, kdyby použil jutsu? Vždyť to ani nejde. Tak silný být nemůže. Nebo ano? Hrozně jsem toužila po tom to zjistit.

Když přišel ke mně, těžce oddechoval. Měl pár škrábanců a ruce od krve, ale jinak nic závažnýho. Ale stejně vypadal hrozně zuboženě. Opřel se o mě.
„Jsi v pořádku?“
„Jo… myslím, že jo…“ říkal ztěžka. „Jen si musím… chvíli odpočinout…“ sotva to dořekl, podlomila s mu kolena a sesunul se k zemi. Chytila jsem ho.
„Hej!“ zakřičela jsem. Měl zavřené oči a jen podivně mumlal. Když jsem mu sáhla na čelo, úplně mu hořelo. Začala jsem ho léčit, ale vůbec to nepomáhalo. Pořád byl stejně bledý, pořád celý úplně hořel. A já pomalu vypotřebovávala celou zásobu svojí chakry. Věděla jsem, že to není jen obyčejná horečka. Jestli tu byl zavřený už dlouho a nic nejedl ani nepil, mohl by klidně umřít na dehydrataci a na vyčerpání. Byla jsem úplně zoufalá.
„Prober se… prosím…“ šeptala jsem do větru, jako kdyby to k něčemu bylo. Už jsem vážně neměla skoro žádnou chakru. Úplně vyčerpaná jsem se mu složila na hruď.

Mohla jsem ho tam nechat, protože by pak bylo všechno jednodušší. Potom bych se takhle nevyčerpala a neomdlela. V klidu bych se vrátila do Konohy a nahlásila bych, že jsem zabila ty dva zločince. A všechna ta sláva by padla na mě. Byla bych tou hrdinkou, kterou jsem tak moc chtěla být. A nemusela bych řešit, jak se dostanu do Konohy, a jestli mě tu takhle vyčerpanou někdo nenajde… a nezabije. A o tom cizím klukovi by se nikdy nikdo nedozvěděl. Mohla jsem ho tam nechat. Ale nikdy bych si to neodpustila.