Tanec iluzí 02 - Zárodek míru

Jeden kulatý stůl. Pět barev; modrá, hnědá, žlutá, zelená a červená. Pět Kage. Po válce se konal historicky teprve třetí summit. Konečně začali spolupracovat…
„Myslím, že bychom mohli toto setkání považovat za ukončené,“ prohlásil Raikage a vstal. „Hodně štěstí nám všem.“
Ostatní Kage také vstali. Setkání bylo u konce. Kakashi si oddychl, byl to vyčerpávající týden.
Od války uběhly teprve dva měsíce. Kdekdo by mohl říct, že to je krátká doba na to, aby se něco změnilo. Mýlil by se. I to stačí k uvolnění kamínku, který spustí lavinu událostí, jež mění životy.
I když měl Kakashi pocit, že ten den, kdy válka skončila, se čas zastavil, Země se přestala točit. Spousta lidí fungovala v jakémsi automatickém režimu.
Když se svět pomalu probral ze strnulého šoku, věci se pomalinku začaly dávat do pohybu. Národy se opět rozdělily, nicméně vzpomínka na Alianci byla stále živá. Kage začali řešit všechny politické problémy, které byly před válkou velmi žhavým tématem. Vše se zdálo být tak jednoduché. Harmonické. Upřímné. Jeden společný nepřítel dokázal něco, čeho pět současných vesnic dosud nebylo schopno. Spojil je. Slovo já se přeměnilo na slovo my. Jenže za jakou cenu? Kakashi si povzdechl a sevřel v ruce klobouk Hokage. Tsunade hned záhy po válce rezignovala na svůj post a spolu s Shizune vedla lékařské jednotky. Nahradil ji Kakashi. Byl nejlepší volbou a všichni rozhodnutí respektovali. A on jim za to byl vděčný. Ale… Papírování, politické hašteření a vyjednávání. Tohle teď byla jeho náplň práce. Jeden chybný krok a situace by se mohla opět vyhrotit. Společný nepřítel zmizel a znovu na světlo vyplavaly staré křivdy. Nepřeberte si to špatně, Aliance stále existovala. Ale aby vše fungovalo, musely z toho všechny strany něco mít. Taková je politika.
Kakashi si všiml, že vedle něj stojí Shizune.
„Myslím, že je na čase jít domů,“ oznámil jí.
„Souhlasím,“ přikývla. „Budete mít dost práce.“
Oba se rozloučili s ostatními a vyrazili na cestu. Nemělo smysl nadále setrvávat u provizorního velitelství Aliance.
„Pořád nemohu uvěřit, že jste Sasukemu udělili milost,“ promluvila Shizune po hodinách cesty.
„Vlastně to nebylo tak těžké. On a Naruto byli jediní, kteří tu válku mohli vyhrát. Kdyby Sasuke s Narutem nespolupracoval, byli bychom teď pod vlivem nekonečné iluze. A toho si jsou všichni vědomi. Teď už záleží jenom na Sasukem, jak s touto druhou šancí naloží.“
Shizune přikývla. Potřebovala si vše srovnat v hlavě.
„Ale jedna věc se nezměnila, že?“
„Orochimaru,“ dodala, když se na ni Kakashi nechápavě podíval.
„Ach, ano. Ten muž je neuvěřitelný. I když musím říct, že nebylo tak těžké ztratit se z našeho dohledu hned, co skončil ten chaos. Vždy věděl, jak se nenápadně vytratit.“
Kakashi se pod maskou ušklíbl. Ten had zaleze a vyčká si na lepší příležitost. Pokud se mu naskytne.

Cesta jim ubíhala vcelku rychle. Už se dostali k jihovýchodní hranici Země Blesku. Odtud bude jejich cesta pokračovat po moři. Zkrátí jim to tři dny cesty. Nejdříve pluli kolem ostrova Himitsu, minuli Zemi Vírů a nakonec zakotvili v přístavu Nami v Zemi Ohně. Odtud cestovali do Konohy další tři dny.
Když konečně dorazili, Kakashi na nic nečekal a i přes protesty Shizune šel rovnou k věznici. Ano, Sasuke byl právě tam. A měl čekat, že Sakura tam bude také. Když se na něj podívala, plná nadějí, Kakashi ji nechtěl vyhodit. A přesto to udělal. Potřeboval s ním mluvit o samotě.
Co nejpohodlněji se opřel o vlhkou, chladnou zeď a díval se Sasukemu do očí. Potřeboval do něj proniknout, uhádnout co si myslí. Na setkání slíbil, že se za jeho budoucí činy bude zodpovídat. Nerad by tedy udělal chybu. I když, upřímně… Byl bledší než obvykle, což zdůrazňovalo velké, černé oči. A v jeho tváři, očích viděl… Co? Určitě v nich viděl nenávist. Strach? Ne, na to byl až moc dobrý v jeho skrývání. Vztek? Ano, ten tam také byl. Nedůvěra? Ale jistě, jak by mohl někomu věřit? I když před ním stál člověk, který jej nikdy neodsoudil. Odevzdanost? Rozhodně ne, zrovna on se se svým osudem nikdy nesmířil. Smíří se tedy s tím, co mu nalinkovali?
„Baví vás to, Hokage?“ zasyčel Sasuke. Poslední slovo vyplivl, jako by bylo jedovaté.
„Ani moc ne,“ přiznal Kakashi. „Pověz mi, na co teď myslíš?“
Mladík se ušklíbl.
„Nevíte snad všechno?“ odsekl.
Kakashi si povzdechl. Zatím to nikam nevedlo, ale zřejmě budou hrát menší hru na kočku a na myš. Přece jenom, tohle měli Uchihové v malíku.
„Upřímně? Nejsem vševědoucí, Sasuke. Měl bys vědět, že Kage je jenom politická loutka spojující civilní obyvatelstvo a ninji s politiky. Věř mi, jakýkoli převrat by byl zbytečný.“
Mladý Uchiha po něm hodil vražedný pohled. Kakashi nepochyboval, že kdyby mohl, už dávno by použil Sharingan. Nebýt pár maličkostí, které mu v tom bránily. Dvojitě párovaná chakrová pečeť zdaleka nestačila, ale to nebylo jediné opatření. Kovové náramky na Sasukeho zápěstí vstřebávaly chakru i vitální energii. V momentálním stavu by nezvládl ani základní jutsu.
„Mám pro tebe nabídku. Všichni Kage se usnesli, že ti bude udělena milost. Což znamená, že se můžeš vrátit do vesnice.“
„A proč bych měl chtít?“ odfrkl si Sasuke.
Opravdu, proč by měl? Konoha v něm vyvolala pocit zrady, zabila mu rodinu, odvedla od něj bratra… Proč by se měl vracet na místo, které mu přinášelo bolest?
„Možná pro to, abys využil svou šanci? Jsou totiž tři možnosti; buď tě necháme jít s tím, že ztratíš veškeré své schopnosti. Nebo budeš spolupracovat a nepůjdeš proti nám. Obojí ti v určitém smyslu nabízí svobodu. Tou třetí možností je hnít tu až do konce života. Dobře si to promysli.“
Kakashi odešel a cestou kývl na Sakuru. Ne, ještě jim nic neřekne. Nechtěl jim poskytnout naději, kterou by vzápětí udupal v prach.

V prosluněných ulicích Konohy vládl čilý ruch. Jenže Kakashi si raději vybral ty temnější, zaprášené uličky, které i ve dne vzbuzují strach. Potřeboval být neviditelný. Věděl, že tajnosti se politikům nevyplácí. Nicméně… Šel navštívit druhou rodinu. Tu, o které věděli všichni, ale zároveň nikdo. ANBU.
Hbitě se proplétal labyrintem uliček, základna byla nedaleko. Minul několik odboček, pak zabočil doleva a byl na místě. Nasměroval chakru směrem ke dveřím, pomocí své kombinace pečetí aktivoval zámek. Mohl vstoupit. Nahoře nikdo nebyl. Mohl vědět, že nahoře nikdo nebude.
Sešel po schodech do nižších pater. Kakashi měl pocit, že jedno nehostinné místo vyměnil za druhé. Tréninkové podzemní haly zely prázdnotou.
Kakashi bezmyšlenkovitě šel o další patro níž, v kterém se nacházely pracovny sekčních velitelů. Vešel do prvních dveří a zabouchl za sebou. Zhluboka nasál zdejší vůni, byla tak známá… Nechal se pohltit vzpomínkami, které její vůně vyvolávala.
„Ale? Podívejme se, kdo k nám přišel,“ uslyšel za sebou jízlivý dámský hlas.
Kakashi se otočil. O dveře se opírala mladá žena. Zelené oči, tmavě zrzavé mikádo. To musela být jedině…
„Yui, ahoj,“ usmál se.
Jenže žena úsměv neopětovala. Zlostně si ho přeměřovala. Kakashi tušil, že se snaží proniknout do jeho myšlenek. Otřásl se. Děsivá schopnost…
Díval se jí očí, nasadil kamenný výraz.
„To jsi na mě naštvaná?“ nevydržel to nakonec.
Yui naklonila hlavu do strany. Jestli byla naštvaná? Rozhodně, ujasnil si Kakashi. Takhle naklonila hlavu vždy, když ji něco rozzuřilo.
„To se musíš ptát?! Po tak dlouhé době se tu zjevíš, jak kdyby se nechumelilo! Odešel jsi a ani ses nerozloučil!“
Kakashi na ni chvíli zíral, byl v šoku. Stalo se to tak dávno…
„Tak o tohle tu jde?!“ neudržel se. „Jsi na mě naštvaná jenom proto, že jsem odešel? Myslel jsem si, že jsme si to vyříkali. Víš, jak mi tehdy bylo?!“
Frustrace, vztek, lítost. Pocity, které nakonec přetečou, pokud je nemáte komu říct.
„Proč jsi něco neřekl? “ hlesla Yui. „Vždyť víš, že bych ti pomohla.”
Možná proto, že to bolelo. Proto se nechci hrabat v bolestivé minulosti, která se stejně nedá změnit. Říká se, že čas zhojí všechny rány. Opravdu? Měl pocit, jako by se to stalo včera… Na Yuiinu otázku neodpověděl.
„A hlavně, proč jsi odešel, když jsme tě tu potřebovali nejvíc? Celá jednotka z toho byla zničená a najednou byla bez kapitána.”
„Mám se snad obviňovat za to, co se stalo?“
Samozřejmě, že ano. Kdybys na chvilku přestal řešit osobní problémy. Kdyby ti dřív došlo, že je něco špatně. Kdybys přišel včas. Samá kdyby. Ta vina už byla nesnesitelná. Přitom sám moc dobře věděl, že za to nemůže. A on byl pořád jejich kapitán…
Yui potřásla hlavou.
„To nikdo neřekl.“
„Ale myslíte si to.“
„To je pravda,“ přitakala.
Jistě, tady vám nikdo nic nebude nalhávat. Stačí, že lžete těm venku.
Chvilku tak postávali, obklopeni dusným a trapným tichem.
„Je tu ještě někdo, nebo tu jsi sama?”
„Poslala jsem je pryč.” Yui si založila ruce na prsou. „Musíme si promluvit a ty to moc dobře víš.”
Kakashi se posadil na stůl a na chvilku se zadíval do Yuiiných zelených očí.
„Tohle jsem měl udělat už dávno,” povzdechl si Kakashi. „Ode dneška jsi velitelem jednotky.”
Když Yui mlčela, překvapeně zvedl obočí.
„Tváříš se, jako kdybys snědla citron. Vždyť tohle je to, cos chtěla, ne?”
„To ano, ale... Tak nějak jsem doufala, že se někdy vrátíš. Asi jsem byla naivní,” odsekla.
Kakashiho výraz ztvrdl.
„Moc dobře víš, proč se sem nemůžu vrátit.”
Yui mlčela.
Kakashi si povzdechl.
„Nechám ti tu kopii její složky, snad přijdete na to, kam šla.”
Seskočil ze stolu, položil na něj ohnuté desky a zamířil ke dveřím.
„Počkej!” zarazila ho Yui dřív, než stihl za sebou zavřít. „Já…“
„Hm?“
Kakashi vyčkával, ale neotočil se. Raději zíral do dveří, dokázal tak snadněji ukočírovat emoce.
„Ale nic.“
„V tom případě se mi ozvi, až budeš mít nové informace,“ hlesl a zavřel za sebou dveře.