Tanec iluzí 01 - Prolog

Probrala se. První, co pocítila, byla neskutečná bolest hlavy. Zvonilo jí v uších, byla dezorientovaná a cítila se… Jak bylo to slovo? Zdrogovaná, to je ono. Přece není možné, že by byla tak neopatrná. Odhalili ji snad? Pokusila se sednout si. Nejenže se jí to nepodařilo, ale zjistila, že má ruce svázané za zády. Zhluboka se nadechla. Teď nesmí panikařit. Napočítala do dvaceti a znovu sebou trhla do sedu. Opět neúspěch. Zavřela tedy oči a nechala se vést smysly. Potřebovala poznat své okolí, i když toho moc k poznání nebylo. Na kůži cítila chlad. Věděla, že v místnosti nejsou okna, je tedy někde v podzemí. Možná někde ve sklepě nebo v jeskyni? Nakrčila nos. Ucítila plíseň, takže tu je dost vlhko. Podlaha, na které ležela, byla tvrdá a chladná. Rozhodně to nebyla půda. Jeskyni tedy ze svého seznamu vyškrtla. Zaposlouchala se. Nic ale neslyšela. Zaškrábala nehty o podlahu, aby se ujistila, že neohluchla.
Neměla ponětí o čase. Uběhly snad hodiny? Minuty? Dny? Nevěděla. Ležela ve tmě a snažila se nezbláznit z hlasitého kapání. Nebo snad voda kapala tiše? Droga se z jejího oběhového systému pomalu vytrácela. Dokázala se nějakým způsobem vyškrábat do sedu. Nakonec se postavila. K čemu ale tolik námahy? Sesunula se podél chladné zdi. Nemělo cenu se zbytečně vyčerpat. Ten otravný hlásek v její hlavě jí našeptával, že své síly bude ještě potřebovat.
Najednou tmu rozřízlo světlo a ona si náhle přála, aby nadále zůstala ve tmě. Oslepilo ji to. Slyšela kroky… Jeden, dva… tři návštěvníci, kteří určitě nevěstili nic dobrého. Zamžourala do světla s nadějí, že uvidí něco užitečného. Snažila se rozpoznat barvy a správně určit tvary. Oči si zvykly a dokázaly zaostřit. Všichni tři měli na sobě černý plášť s nějakým červeným znakem. Akatsuki? Ne, to není možné… Pohled se jí stočil vzhůru k tvářím příchozích. Neviděla nic jiného než masky. Začali o něčem debatovat. Slovům nerozuměla. Ale ty hlasy… Srdce se rozbušilo, tep vystřelil vzhůru, jejím tělem otřásla panika a šok. Byla úplně paralyzována. Na krku ucítila hrot jehly.
Ne, ne, ne, ne, ne…
Ucítila, jak se jí do oběhu dostává jakási tekutina. Panika ustoupila, tep klesl, srdce se zklidnilo. Nakonec necítila nic.

Kap. Kap. Kap.
Opírala se o zeď a snažila se nepanikařit. Bezmyšlenkovitě se snažila uvolnit si ruce z pout nevnímajíc bolest, když se provaz zařezával do masa. Místo, do kterého se zabodl hrot jehly, ji bolelo a pálilo. Oči se snažily zvyknout si na všudypřítomnou tmu, nicméně neúspěšně. I po několika hodinách… Nebo to byly dny? Minuty? Stále před sebou neviděla nic. Absolutně nic, byla slepá. Znervózňovalo ji to. Měla by se bát? Z útržků vzpomínek si pamatovala jen černý plášť a hrot jehly.
Odněkud zapištěla krysa.
Věděla, kdo ji drží v zajetí. Přesto se nebála, byla k tomu vycvičená. Nemít strach. Neukázat emoce, nedovolit protivníkům vyhrát. Měla však obavy. Že selže, zklame, zradí. Její protivník byl chytrý. A krutý, nemilosrdný. Nemínila však prohrát.
Zbystřila. Uslyšela kroky. Pomalu se přibližovaly signalizujíce nebezpečí. Zhluboka se nadechla, měla by očekávat konec?
Se skřípotem se otevřely dveře a ona zamžourala do světla. Muž, který přišel, nebyl moc vysoký. Ani nijak urostlý. Silueta se lehkými kroky přibližovala, až nakonec stála u ní. Na to, aby dotyčného zřetelně viděla, byla moc dlouho zavřená ve tmě. Hrubě ji popadl za svázaná zápěstí a prudce vytáhl na nohy. Měl dost síly na to, aby ji zvedl jednou rukou. Po zádech jí přeběhl mráz. Aniž by utrousil jediné slovo, otočil se a táhl ji za sebou.
Její oči si na světlo zvykly rychle. Pozorně se rozhlížela kolem sebe hledajíc únikovou cestu. Viděla však jen šedé, holé zdi z kamene. Svou pozornost tedy raději zaměřila na muže před ní. Byl oděn do černého pláště. Díky červeným znakům by byl lehce zaměnitelný za člena Akatsuki, ale ona věděla, že patří k jiné organizaci. Mnohem, mnohem horší, než byli Akatsuki. Jediným výrazným znakem, který zatím viděla, byly delší, hnědé vlasy. Snažila vybavit si strohé profily všech členů, které dostala od ANBU, ale marně.
Došli ke dveřím, muž zastavil a přitáhl si ji k sobě. Jednou rukou ji stále pevně držel, tou druhou stiskl kliku. Cvakl zámek, on přiložil dlaň na dveře a zabral. Musely být dost solidní, vypadalo to, že otevřít šly ztěžka. Ideální pro zdržení uprchlých vězňů.
V žaludku pocítila úzkost. Kam ji vedl? Bylo by jí o mnohem milejší, kdyby ji nechali ve tmě zešílet.
V místnosti za dveřmi se nacházely schody. Její průvodce se neobtěžoval se zavíráním. Silou ji navedl před něj a donutil ji vystoupat schody. Pak začali procházet spletitou trasou chodeb, až nakonec přestala vnímat, kam vůbec jdou. Byla vyčerpaná, ale nechápala z čeho. Vyjít několik málo schodů by jí přece nemělo dělat moc velké problémy.
Zpozorněla, když zastavili.
Rozhlédla se kolem sebe. Stáli v nějaké místnosti, uprostřed se vyjímala osamocená židle. Jinak se prostředí moc nezměnilo, bylo stále jednotvárné a chladné.
Muž ji odhodil na židli. Narazila do opěradla a spadla na zem. Zůstala ležet, na co se namáhat? Nebude mu ulehčovat práci. Znovu ji popadl, vytáhl na nohy a přeřízl lano svazující její zápěstí. Zamrkala jednou, dvakrát a než se stihla pořádně připravit k útoku, ucítila pěst v žaludku. Rána ji odhodila na židli. Uslyšela, jak k ní muž vykročil. Chtěla vyskočit, připravená bránit se. Byl rychlejší. Pevně jí stiskl pravé zápěstí. Uvázal ho k opěradlu. Stihla útočníka uhodit dřív, než popadl levé zápěstí. Které přivázal k druhému opěradlu. V duchu zaklela, ninjutsu jí teď bylo k ničemu.
Se zadostiučiněním sledovala, jak si promnul místo, kam ho uhodila. Na pár vteřin si hleděli do očí, až se nakonec s odfrknutím otočil a odešel. Svěsila hlavu, byla unavená…
Zase zůstala sama.
Ale ne na dlouho. Znovu měla mužskou společnost, tentokrát to byl někdo jiný. Hrklo v ní, toho muže poznávala.
„Zajímalo by mne, zdali bude ptáček zpívat,“ pronesl medově sladkým hlasem muž.
Do očí se jí vpíjely chladně vypočítavé, jantarově žluté oči. Nasucho polkla, sevřela dlaně v pěsti.
„Nebude,“ odpověděla stále hledíc muži do očí. Doufala, že její hlas zněl pevně.
V jantarových očích se zablesklo pobavením. Děsilo ji to, ten stoický výraz nevěstil nic dobrého.
„Opravdu?“
Úzké bledé rty se ušklíbly. Byl to reflex, který ji donutil vykopnout. Muž se tak začátečnickému útoku ladně vyhnul.
„Ale, ale… Má milá, ty zlobíš?“
Její mysl zahltila bolest. Jen nejasně si uvědomovala, že se do jí do nártu zabodl kunai. Ani nepostřehla, že vytáhl zbraň. Cítila, jak jí přiložil dlaně na zápěstí. Zakřičela. Přenesl do dlaní téměř celou váhu. Naklonil se.
„Prozradíš mi informace, které chci vědět?“ zašeptal výhružně.
„Ne,“ vydechla.
Automatická odpověď.
Muž uvolnil stisk. Dívaje se na ni prohrábl si rudé vlasy.
„Špatná odpověď,“ pronesl nakonec. „Však nám to nakonec povíš.“
Sehnul se a přitlačil na kunai trčící z jejího chodidla. To poslední, co cítila, byla neskutečná exploze bolesti.

Přes závoj bolesti si jen matně uvědomovala, že do místnosti vstoupil ještě někdo další. Cítila, jak jí trýznitel vytrhl chomáč vlasů, když se s trhnutím otočil. Sklonila hlavu, několikrát zamrkala, aby shodila slzy, které se držely na řasách. Snažila se nevnímat pohled na své břicho poseté krvácejícími ranami. Dvě velmi silné chakry utlačovaly tu její, která postupně slábla. Až zmizí úplně, její srdce přestane bít. Doufala, že to bude velmi rychlý proces, naděje na smrt bylo to jediné, co jí zůstalo.
„Kohaku, promluvila už?“
Cizincův hlas byl strohý, až se jí slova zařezávala až do morku kostí. Chvilku trvalo, než jí došlo, že jméno patří tomu muži, který se každý den snažil těmi nejbolestivějšími způsoby přijít na to, kdo je, k jaké vesnici patří a co dělala na jejich území. Patřil muži s jantarovýma očima.
Překvapilo ji to, i když k tomu neměla důvod.
Odpověď neslyšela, Kohaku jen nejspíš zakroutil hlavou.
„Vypadá to, že fyzické mučení je neefektivní, pro psychické nám chybí Kesshou… Nemá to cenu. Venku zuří válka. Pokud pro nějakou vesnici měla získat informace, už ji považují za mrtvou.”
Překvapeně zvedla hlavu, ale rychle ji zase sklonila. Válka? Došlo snad ke střetu mezi vesnicemi a Akatsuki? Nebo konflikt vyvolalo něco jiného?
“Tak co navrhuješ?” slyšela, jak Kohaku vztekle zasyčel.
“Myslím, že Had by byl rád, kdybychom pokračovali bez něj. Potřebujeme ji zlomit, ne? Tohle by nám mohlo pomoct docílit požadovaného výsledku.”
Hlasy se vzdalovaly. Zhluboka vydechla, když zmizely i jejich chakry. Zvedla hlavu a chvilku zamyšleně hypnotizovala dveře. Byla zlomená? Ne, ještě ne, ale neměla k tomu daleko.
Nechtěla myslet na svůj stav, a tak přemýšlela nad válkou. Když odcházela, říkal Iruka něco o tom, že se Naruto bude muset skrývat, aby z něj Akatsuki nevyjmuli lišku. Pak tu byl záhadný Had. Zamračila se. Mohl by to být Orochimaru? Věděla, že je to blbost, ale byl jediným kandidátem, který ji napadl. Nevěděla, jak dlouho už tu byla zavřená. Její život se točil jen kolem bolesti a bezvědomí, sotva přežívala. Když už viděla, jak si smrt brousí kosu, pokaždé ji přivedli mezi živé. Mnozí by byli šťastní, ale ona ne. Chtěla prostě umřít, neměla za co bojovat...
Přestala se prát s vědomím a otevřela náruč sladké tmě, kde ji nic nebolelo, nikdo nechtěl vědět, kým je. Připadalo jí to směšné, vždyť ani ona sama nevěděla, kdo vlastně je.

Pološero vyměnili za ostré, bílé světlo. Ležela na něčem chladném. Oči jí vyděšeně těkaly sem a tam. Letmo zahlédla několik drátků, které byly zavedeny k nějakým přístrojům. Nic necítila, jako by z ní vytrhli celou nervovou soustavu. Tak zvláštně šílený pocit to byl. Byla vyděšená jako nikdy v životě. Jedna věc byla čelit fyzickému nepříteli, u kterého viděla, kam ji udeřil. Omezení možnosti zhodnocení své situace bylo mnohem horší. Vytřeštila oči, když ji začal hrudník hořet bolestí. Chtěla křičet, ale hlasivky nevydaly ani hlásku. Když ptáček nechce zpívat, tak ze sebe už nikdy nevydá ani tón… Sladký hlas by měl uklidňovat, ne děsit k smrti.
Horká bolest se šířila jejím tělem jako jed. V žilách jí však koloval chlad. Sluch zaznamenal zvuk nějakých hlasů. V uších jí začalo hučet, zrak se zamlžil. Naprázdno lapala po vzduchu.
Tonoucí se stébla chytá.
Najednou bolest zmizela. Popadla dech a prudce se nadechla. Znovu viděla jasně, v uších jí nehučelo. Pohnula prsty na levé ruce, vrátil se jí cit. Zhluboka dýchala, přímo si užívala kyslíku, který získal nasládlou chuť. Zalil ji pocit štěstí. Napětí z ní spadlo, uvolnila se.
Jenže štěstí je prchavá látka.
Do žil se vrátil chlad, cítila, jak ji bodají ledové jehličky. Mrazení sílilo, až němě trpěla v agónii. Zdálo se jí, že trpí celé roky, než mráz zmizel a její krev začala roztávat. Zvláštní pocit, který následoval, nedokázala popsat. S vypětím všech sil pootočila hlavu. Nechápavě zírala na injekci, kterou měla zabodnutou v ruce. Byla prázdná. Tupě na ni zírala, nechápala. V jejím zorném poli se objevily ruce, které jehlu napojily na infúzi. Vytřeštila oči, když sledovala, jak se temně fialová tekutina pomalu blíží. První kapka v krevním běhu vyvolala explozi pocitů. Mísil se v ní hněv s odevzdáním, láska s nenávistí, smutek s agresí, štěstí s bezmocností, méněcennost s arogancí…
Ztratila sama sebe.
„Výsledek?“
„Negativní.“
„Pokračujte dál.“