Mise znamenají vše -9-

O čem ji mám vůbec říct? O tom, jak se moje máma spustí s každým chlapem? O mým tátovi, který ani neví, že existuju a máma mi o něm nikdy neprozradila jednu jedinou větu? Nebo o mých třech mrtvých bratrech? To je přece směšný.
Co ji mám říct?! Co ji mám pro všechno na světě říct?!
„Fajn, co bys chtěla vědět?“ Doufala jsem, že si nevšimne toho, jak moc se třesu.
„Hm…“ zamyslela se s úsměvem na tváři, což mě trochu uklidilo. Všechno je v naprostém pořádku.
„Co tvoji sourozenci? Máš nějaký?“
Ne, už ne.
Sklapni. Nechci to poslouchat.
Jsou mrtví.
Nech toho!
„No… tři bráchy. Jomeie, Tomea a Masara. Teda… byli nevlastní. Ale měli jsme se rádi. Alespoň já je měla. Trénovali jsme spolu, pomáhali si a někdy jsme spolu i chodili na mise. Bylo to super. Ale…“ odmlčela jsem se a podívala jsem se na Hinatu, která mi visela na rtech. Co teď?
„Nedopadlo to úplně ideálně. Nakonec… Oni…“
Zase jsem se třásla. A co víc, chtělo se mi brečet. I když jsem věděla, že nemůžu. Hinata znejistěla a dívala se na mě s nevyřčenou otázkou v očích. A já se pořád třásla, nic jsem neříkala.
„Co, Kaori?“ přerušila Hinata ticho. „Co se s nima stalo?“
Nevěřila jsem tomu, že by ji ještě nedocházelo, co by to tak mohlo být. Jen si to nejspíš nedokázala připustit. Protože i já s tím mám pořád problém. Protože jsem nikdy nechtěla, aby to bylo takhle.
„…zemřeli…“ vysoukala jsem ze sebe to jedno jediné slovo – a Hinata najednou naprosto zkameněla. Chvíli myslím ani nedýchala, ale když se vzpamatovala, blesku rychle mě chytila za ruce, až mě to vylekalo. Pevně je stiskla, přičemž se mi nepřestala dívat do očí. Obě jsme byly vylekané a měly jsme strach, oběma se nám chtělo brečet. Cítila jsem to z Hinatiných očí a z jejích roztřesených rukou, které svíraly ty mé, a zároveň mě i nějakým způsobem uklidňovaly. Protože, dokud mě držela, věděla jsem, že je tu se mnou. A že neodejde. A já tu nezůstanu sama. Protože, jak už jsem říkala, jestli něco fakt nesnáším, tak je to samota. Což je docela paradox, když si vezmu, že nemám a nikdy jsem neměla skoro žádné kamarády. A celý život jen čekám, než někdo přijde a začne se bavit s tou divnou, zakomplexovanou, namyšlenou, sobeckou a ubrečenou Kaori. Do ha*zlu, to snad nemůže být pravda. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem tak ubohá.
Jo, stejně jako nemůžu uvěřit tomu, jak můžeš zrovna v týhle situaci takhle přemýšlet. Teď není čas na to myslet na sebe, chápeš to?! Měla bys myslet na ně a na to, co jsi způsobila! Jak můžeš být po tom všem tak v pohodě?!
Nejsem v pohodě, jestli sis toho ještě nevšimla! Mrzí mě, to všechno! Ale tak už jsou mrtví, už se to stalo! Tak mi řekni, co se změní tím, že na ně budu teď myslet?! Totiž, nemusíš mi to říkat. Já to vím. Budu mít deprese a noční můry a zase budu nepřerušitelně brečet.
Deprese a noční můry? Vidíš, zase myslíš jen na sebe. Jsi taková sobecká, až je to k smíchu. Ale ty to stejně budeš popírat, že?
O co ti jde? To si myslíš, že když na ně budu myslet, že to někomu pomůže? To je přece nesmysl! Nikomu to nepomůže, nikomu! Jen se tím všechno zhorší, sakra! ---
„K-Kaori?“ Hinata mě svým rozklepaným hlasem vrátila zpátky do reality.
„A-Ano?“ řekla jsem, podobně nejistě jako ona.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
Samozřejmě že nejsem, vypadám snad tak? Všechno to tak moc bolí…
„Jo… Jo, jsem,“ řekla jsem nejistě, vím, že mi to nevěřila. Ale tak – jaký by mělo smysl taky fňukat a stěžovat si? Akorát by se tím všechno zhoršilo.
Hinata pořád mlčela a s lehce pootevřenou pusou se pořád dívala hlouběji a hlouběji do mých očí, až jsem měla pocit, že je schopná, z nich vyčíst všechny moje myšlenky, vzpomínky a pocity… I když to samozřejmě byl jeden velký nesmysl, možný jen ve fantasy příbězích… A tohle byla realita. Ale i když jsem to všechno věděla, stejně jsem ucukla.
„Ka-Kaori!“ vykřikla. „Omlouvám se, nechtěla jsem tě vyděsit. Omlouvám se…“ Zase přešla do té fáze, kdy se cítila za všechno vinná a měla potřebu se pořád omlouvat. Teda, ne že bych ji znala nějak dobře, ale všimla jsem si, že tohle vážně dělala. Jako by to nestačilo, ještě pokračovala. „Asi jsem vážně hloupá, nechápu, proč jsem se vůbec ptala. Vážně promiň. Hrozně mě to mrzí.“
Nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem, aby se Hinata cítila vinná, ani aby si cokoliv vyčítala. Ale, prostě jsem se jen kvůli tomu nechtěla ztrapňovat a dělat ze sebe totálního de*ila, fakt ne. Ach jo, jak je jen možný, že jsou mezilidské vztahy tak složitý? Nerozumím tomu.
„Ne, ty nejsi hloupá.“ To jen já.
„Prostě se to stalo, netrap se tím. Už jsem se přesto přenesla, fajn? Už je to v pohodě…“ pokusila jsem se o úsměv, který se vzhledem k vážnosti celé situaci vážně nepovedl. A mimochodem, nepřenesla jsem se přes to. A nemyslím si, že toho vůbec budu někdy schopná. Ale to nemusí nikdy vědět. Můžu se tvářit a chovat silně, nemůžu snad?
„K-Kaori…“ nejistě vykoktala, na víc se nezmohla. Měla jsem pocit, že bude brečet, což mě vážně dost nervovalo.
„Můžu se zeptat…? Jací byli? A co ses nima stalo? Proč…?“ nedořekla to, věděla, že mi to dojde. A došlo mi to, jen mě to zaskočilo. Čekala jsem, že bude chtít zvolit jiné téma, ale ona zatím zůstala u tohohle. Nejsem si jistá, jestli vím, co přesně to znamená. Možná je jen zvědavá. Nebo ji na mě záleží, a chce o mě vědět všechno, i to nepěkný, jako opravdová kamarádka. Nebo má nějaký jiný důvod, nějaký, na který nejspíš nikdy nepřijdu.
Asi jsem se musela zatvářit vážně překvapeně, protože Hinata se hned začervenala a zavrtěla hlavou.
„Omlouvám se! Nevím, co mě to napadá. Máš vzpomínky, na který už si asi nechceš vzpomenout, já vím. Zapomeň na to…“
„Ne…“ konečně jsem ji pustila a dala jsem si ruce do klína, abych ji dokázala, že jsem v pohodě.
„Můžu o tom mluvit.“ Nechtěla sis náhodou dnešek užít? Všechno kazíš. Budeš mít depku.
Roztřeseně jsem se nadechla.
„Masaru a Tomeo byly dvojčata – o tři roky mladší než já. Masaru byl trochu nešikovný a často zmatkoval, ale byla s ním zábava, vážně. Vždycky měl bezva hlášky. Dokud nezemřel při jedný hloupý A-čkový misi, když na nás zaútočila nečekaná nepřátelská posila.“

Klečím na trávě, kolem mě je spousta nepřátel. Snažím se ze zvednout, ale hrozně mě bolí noha, myslím, že ji mám zlomenou. Nejde to, vždycky zase spadnu. A jako by to nestačilo, míří na mě skurikeny. Hned několik.
Prudce se skrčuju a trochu se ohýbám na pravou stranu. Kunaie sviští jen několik centimetrů ode mě, až slyším, jak proráží vzduch. Znovu se snažím postavit. Zhluboka oddechuju. Už nemám skoro žádnou chakru. Nevím, jak teď můžu bojovat, ale vím, že musím. Jinak… jinak prostě zemřu.
Vidím, jak se ke mně rozbíhá nepřítel. Dělám pár pečetí a nechávám se zem pod tím se proměnit v kluzké bláto. Uklouzává a padá – a než se stačí znovu zvednout, tvořím obrovský kámen a nechávám ho jím zavalit. Slyším pár nepěkných křupnutí a vidím, jak se kámen zespoda zbarvil do ruda. Zatínám pěsti. Chci, aby tenhle boj už skončil, abychom se vrátili zpátky domů. Abychom už nemuseli zabíjet úplně obyčejné lidi, jen proto, že jsou to naši nepřátelé…
Když vidím, že je Masaru obklopený asi deseti nepřáteli a je trochu beznadějný, vrací mě to zpět do reality. Přemýšlím, co mám dělat. Mohla bych je nějak rychle zpacifikovat, dokud si mě nevšimnou – ale musela bych přitom dát pozor na Masara. Ještě bych na sebe mohla přitáhnout pozornost, nejlépe asi hozením pár kunaiů nebo shurike---
Jeden z nepřátel chytá Masara zezadu za ruce, aby se nemohl hýbat a jeho parťák mu katanou projíždí pod bradou. Pak už vidím jen spršku krve z jeho krku, jak ho nepřítel pouští a on nekontrolovatelně dopadá na zem.
Nemůžu tomu uvěřit. Nejde tomu uvěřit. Nemohlo se to stát. Masaru přece není nicka, nenechal by se jen tak zabít…
Padám na kolena, ruce si tisknu na pusu. Vidím, jak se proti mně rozbíhají ti nepřátelé. Vím, že pokud něco neudělám, že zabijou i mě. Ale já vůbec nevím, co bych měla udělat. Nevím vůbec nic. Bojím se. Bojím se… protože ještě nechci umřít.

Heh, přece jen jsem si na to nakonec vzpomněla. Vidíš, nejsem taková bezpáteřní, jak si myslíš. Nezapomněla jsem to. Jen, když na to myslím, necítím se moc dobře. Do prkna, vidím rozmazaně. Asi budu brečet. Zase.
Raději jsem se nadechla a pokračovala jsem, než se Hinata stihla na cokoliv zeptat.