Za spadlou oponou
Autorův dodatek: Nejedná se o komedii. Před čtením se prosím nedívejte dolů, jinak přijdete alespoň o tu trošku, co jste z toho mohli mít, děkuju.
Postavy komedie, která se má hrát:
1. POSTAVA
2. POSTAVA
3. POSTAVA
4. POSTAVA
5. POSTAVA
6. POSTAVA
Komedie nemá klasická dějství ani scény. Odehrává se... ve dne? Ve...?
Komedie nemá...
(Tentokráte o uvědomění.)
Sedíte na zemi. Nohy ohnuté pod sebou tak, až vás začínají bolet kolena. Ale na tom nezáleží. Sedíte ve světle a to světlo vás podivným způsobem uklidňuje. Je šedé, modré a bílé, je světle žluté a mírné, tiché. Matné. Je a vy nevíte, co si o něm myslet. Ale na tom také nezáleží.
Nezáleží na světle ani na vás samotných, protože důležití jsou Oni.
Sedí před vámi v kruhu, vynořují se ze světla jako přízraky a neví, že jsou pozorováni.
Neví, kde jsou.
Neví...
Postavy se zmateně rozhlíží. Poté si začnou všímat sebe navzájem.
3. POSTAVA (zamračeně): Co má tohle být?
2. POSTAVA: Zdravím vás! (Zvedne se a naznačí úklonu.)
5. POSTAVA (odsekne): Slušné manýry nás z toho nedostanou.
6. POSTAVA: Alespoň se snaží!
4. POSTAVA (nedbá na ostatní a přerušuje je): Víte někdo, kde jsme?
3. POSTAVA: Ne.
1. POSTAVA (krčí rameny): Ani v nejmenším.
2. POSTAVA (váhavě): Ale... možná ani tak zatím není důležité kde, jako jak jsme se sem dostali. Když si vzpomeneme -
Všichni se zarazí.
5. POSTAVA: Jenže... (Odmlčí se.)
3. POSTAVA (pomalu navazuje): Rovněž si nevzpomínáte...?
1. POSTAVA (opakuje po 2. postavě): Možné ani tak zatím není důležité jak, jako spíš kdo.
6. POSTAVA (šokovaně): Co se může stát, že člověk zapomene na sebe samotného?
Ticho je obklopí všechny. Vidí si do tváří díky onomu podivnému světlu, ale to je právě znervózňuje, být na světle znamená být ve středu, ovšem ve středu jsou vždy jen ti, co ví -, co o sobě ví a co sami sebe znají. Nyní si nedůvěřuje nikdo. Kdo je on a kdo jsou oni? To ticho je tíživé a plazí se po nich jako úponky rostliny, dusí a ničí podstatu samotného bytí člověka.
Nikdo neví.
2. POSTAVA (opatrně začne): Nevzpomínám si příliš na sebe, ale když se zamyslím... vidím oheň. (Krčí čelo ve snaze zachytit svůj dojem, ostatní ho bedlivě pozorují.) Rudý oheň rozprostírající se kolem mě, ovšem nejvíce zvláštní na něm je to, že nepálí a neubližuje, jen jednoduše hřeje. A je hebký, nesmírně hebký. Klouže mi mezi prsty...
4. POSTAVA: To je ono! Zkusíme si rozpomenout na různé detaily!
1. POSTAVA (souhlasně): Jo, to by šlo... Celé to do sebe poskládat jako puzzle.
6. POSTAVA: Každý dílek pěkně na své místo.
5. POSTAVA (pomalu): Jenže co když i já... Co když i já vidím oheň? Ale rozhodně není hebký.
3. POSTAVA (zaujatě): Jaký je?
5. POSTAVA (tiše): Krvavě rudý a ostrý. Černý a... a nesnesitelný. Je to prokletí.
3. POSTAVA: První část vašeho popisu pasuje i mému.
6. POSTAVA (vmísí se): Také vidím oheň. A rozhodně se ho nechci dotknout.
2. POSTAVA: Možná byste měli zkusit něco jiného.
Po tomto návrhu se rozhostí ticho. Všichni se znovu ponoří do kalných vzpomínek.
3. POSTAVA: Chtěl jsem být spravedlivý. (Odkašle si.)
5. POSTAVA: A kdo z nás ne. Já také. Ale nějak... (Zamračí se a vzpomíná, načež užasle pokračuje.) Bránili mi v tom?
4. POSTAVA (doplňuje): Nadávali mi za to.
2. POSTAVA: Mně nenadávali, myslím, že mě naopak chválili. (Zvedne dlaně a prohlíží si je.) Hodně mi věřili. Ovšem nedokázal jsem něco dokončit. Něco strašně důležitého jsem nedokončil.
6. POSTAVA: A já jsem o něco strašně důležitého přišla. Pálelo to a přitom to nebyl oheň.
1. POSTAVA (přitaká): Taky jsem o pár věcí přišel. Jenže se nedalo nic dělat. Tak to chodilo. (Zmateně.) Asi?
3. POSTAVA (souhlasně): Zní mi to povědomě. Obětoval jsem vlastní pocity. Pro... (Chytne se za hlavu.) Ah, nemohu si vzpomenout.
6. POSTAVA (natáhne se a poplácá ho po rameni): Netlačte na sebe, nějak to dáme dohromady.
4. POSTAVA (rozvážně, ukáže přitom na 2. postavu): Jak jste mluvil o tom dokončení věcí, taky jsem něco neudělal. Ale vím, že jsem mohl, jen jsem...
2. POSTAVA: Vybral si jinou cestu?
4. POSTAVA (skloní hlavu): Ano. Myslím, že ano. Chtěl jsem odejít. To vím. A taky jsem odešel.
1. POSTAVA (mumlavě pro sebe): Já vím, že jsem nechtěl.
5. POSTAVA: Mě naopak donutili odejít. Odsunout se vedle, pryč, mimo pohled všech, protože se nechtěli dívat.
2. POSTAVA (nechápavě): Proč?
5. POSTAVA: Nejsem si jistý. Z nějakého důvodu jsem jim vadil.
6. POSTAVA: Komu?
5. POSTAVA: Jim. (Zahledí se do dálky.) Bylo jich víc. Byli... všude.
3. POSTAVA (začne doplňovat za sebe): Vzpomínám si na moře vyčítajících očí, pobledlých tváří a zaprášených sutin. Možná by také byli radši, kdybych odešel. Špatně se mi tam dýchalo.
4. POSTAVA: Stejné to bylo u mě. Vyčítali mi... Co mi vyčítali?
6. POSTAVA: Mně nevyčítali, utěšovali mě. (Vydechne.) Nechtěla jsem, aby to dělali.
1. POSTAVA: Přestali?
6. POSTAVA (vrtí hlavou): Já přestala. Je to marné. Možná si ani nechci vzpomenout. Co vy, vy nevíte?
1. POSTAVA (zamyšleně): Měl jsem rodinu, určitě jsem měl velkou rodinu.
4. POSTAVA (nepřítomně): Syna.
1. POSTAVA: Jo.
4. POSTAVA (pokračuje): Měl jsem syna.
2. POSTAVA: Vzpomínáte si na něho?
4. POSTAVA: Ne. I když... Jako bych ani neměl vzpomínat.
3. POSTAVA: Nenáviděl mě.
4. POSTAVA: To ne, jen...
3. POSTAVA (pohodí hlavou): Ten můj mě nenáviděl.
5. POSTAVA: Nerozuměl jsem mu.
2. POSTAVA: Nepoznal jsem ho.
4. POSTAVA: Byl jsem na něj pyšný. Ale oni na mě ne.
Postavy si uvědomí význam všech pronesených slov a navzájem se důkladně prohlíží.
2. POSTAVA (otočí se nechápavě na 3. postavu): Jak se stane, že vás vlastní dítě začne nenávidět?
3. POSTAVA: Nepamatuju se. Bohužel myslím, že velice jednoduše, nedalo mi to přílišnou práci.
5. POSTAVA (těžce): Někdy dítě nechce pochopit... nechápe, že to s ním rodič myslí dobře.
4. POSTAVA: Je to dítě.
1. POSTAVA: Má svoji hlavu. (Spojí ruce a protáhne si prsty.) Ale když si s ním dáte práce, pochopí.
5. POSTAVA: Můj nepochopil.
3. POSTAVA (naváže): Můj rovněž ne. Je ovšem pravda, že práce... (Zamračí se.) Měl jsem hodně práce. Nevěnoval se mu.
6. POSTAVA (zlostně): Taky jsem měla hodně práce, ale věnovala se jim!
2. POSTAVA: Jim?
6. POSTAVA: Jim! Tedy... Ehm, všem svých dětem. Měla jsem hodně dětí. I když... jak nad tím přemýšlím, měla jsem jich nějak moc.
2. POSTAVA (vesele): Ale děti jsou radost.
6. POSTAVA: Tím si nejsem jistá. Jen... Bylo jich hodně, hodně. Ale já sama... (Užasne.) Já sama nikdy nerodila...?
1. POSTAVA: A nevedla jste sirotčinec?
6. POSTAVA (zasměje se): Pochybuju. Nebyly to jen malé děti.
Všichni se nad sebou zamyslí.
2. POSTAVA (pokusí se zmírnit napětí): Celkem nám to jde.
1. POSTAVA: Rozhodně jsme pokročili.
3. POSTAVA: Nějak mi přijde, že se mi to puzzle víc líbilo rozbité.
5. POSTAVA: Nechcete vědět? (Založí si ruce na prsou a napřímí mírně shrbená záda.) Já chci. Ať... ať cokoliv.
3. POSTAVA (zarazí se): Ne, chci. Jen...
4. POSTAVA: Jen je těžké vzpomínat na své vlastní chyby a neúspěchy. (Zavře oči.) Jsou věci, které bych raději nevěděl.
2. POSTAVA: Naopak, raději chci vědět. Jakkoliv bolestivé věci. (Nahlas.) Lepší vědět než nevědět. Já sám spoustu věcí nevím, nemohl jsem. Nestihl. (Zlomí se mu hlas.) A to mi přijde horší než si vyčítat špatné volby.
6. POSTAVA (přikývne): Hezky řečeno.
2. POSTAVA: Co zapomenout na správné a dobré volby a dát si jména? Prozatímní.
3. POSTAVA (zbystří): Myslíte, že nám pomohou si vzpomenout?
1. POSTAVA (zívne): Člověk je v tomhle malicherný. Dáváme věcem jména, abychom věděli, kam si je máme zařadit. (Všimne si pohledů ostatních, protočí oči a dokončí svoji řeč.) Ovšem nám to může jen prospět.
Všichni na svých místech poposednou. Neuvědomují si ten pohyb, ale dávají jím najevo své tušení; už ví, už se znovu začínají rýsovat. Už nejsou jen ztracenci ve světle, které je mučí a neskrývá.
Každý dostal své jméno, což mu dodává pocit, že znovu dostal své místo na světě.
Ale... kde je jejich svět?
Komedie, která není komedií a postavy, které nehrají:
(1. POSTAVA) DOBRÝ OTEC
(2. POSTAVA) NEZNÁMÝ OTEC
(3. POSTAVA) NEMILOVANÝ OTEC
(4. POSTAVA) HRDÝ OTEC
(5. POSTAVA) NEPOCHOPENÝ OTEC
(6. POSTAVA) MATKA BEZ PORODU
(Tentokráte o pravdě.)
Světlo je měkké. Netouží po něm, ale už se ho tolik nebojí. Přestože sedí, snaží se pozvednout; svého ducha. Sebe sama. Uvědomění pochopení vlastního osudu jako cesty ven z labyrintu bez viditelných zdí přišlo a oni je nevyhání.
Touha vědět lidstvo popohání od začátku věků. Lze tomu odolat?
NEMILOVANÝ OTEC: Zajímavé, jak musí někteří reptat, přestože se jedná o jejich dobro.
NEPOCHOPENÝ OTEC: S tím jen souhlasím.
HRDÝ OTEC (mírně): Třeba se s vaší vizí dobra neztotožňují.
NEMILOVANÝ OTEC (zamračeně): Co naznačujete?
HRDÝ OTEC (zvedne ruce na obranu): Nic, jen že každému přijde jeho dobro tím správným, absolutním dobrem...
DOBRÝ OTEC: Zato ostatním se tak jevit nemusí.
HRDÝ OTEC (kývne): Děkuji. Tím ovšem neříkám, že to byl váš úděl.
NEMILOVANÝ OTEC: Myslím, že když se je snažíte zvednout z prachu a písku, příliš nad tím rozmýšlet nemusí. Ah... (Umlkne.)
NEZNÁMÝ OTEC: Vzpomněl jste si?
NEMILOVANÝ OTEC (prohrábne si krátké vlasy): Ne, to nic...
NEZNÁMÝ OTEC (klidným hlasem): Já se vždy snažil naslouchat.
DOBRÝ OTEC: To vidíme.
NEZNÁMÝ OTEC (nevšímá si a pokračuje): Všem. Když nasloucháte, vidíte věci z mnoha různých pohledů. O to je pak můžete vidět jasněji. Čistě.
MATKA BEZ PORODU (oponuje): Jenže někdy narazíte na fňukaly, co je jejich úhel pohledu ne zrovna... přínosný. Těch bylo. Pff, nesnáším fňukaly!
NEPOCHOPENÝ OTEC (souhlasně): A slabochy.
HRDÝ OTEC: A co váš syn na to?
NEPOCHOPENÝ OTEC: Můj syn nebyl slabý. Jen se vydal cestou, kterou považoval za správnou. (Odvrátí se.) Viděli jsme věci odlišně.
NEMILOVANÝ OTEC: To já svému napomáhal v rozkladu. (Povzdechne.) Stvořil jsem nestabilní kreaturu.
NEZNÁMÝ OTEC: Proč?
NEMILOVANÝ OTEC: Tehdy jsem myslel, že je to tak... správné. Že jednám správně a jemu to napomůže k síle. (Kývne k Hrdému otci.) Tady máte to o svém dobru. Je pravda, že svého syna jsem spíš zničil.
HRDÝ OTEC (promne si hladkou bradu): Možná se tolik nelišíme.
NEPOCHOPENÝ OTEC: (překvapeně): Ale!
HRDÝ OTEC: Svého syna jsem opustil.
DOBRÝ OTEC: Za co jste ho vyměnil? (Není zvědavý, pouze konstatuje.)
HRDÝ OTEC (pousměje se): Za čest.
MATKA BEZ PORODU (nahne se dopředu a přeruší nastalé ticho): A stálo to za to?
HRDÝ OTEC neodpoví a nikdo další nemá chuť naléhat. Všichni se odmlčí.
NEZNÁMÝ OTEC (naváže po chvíli): Také jsem ho opustil.
DOBRÝ OTEC: To je ta věc, co jste nedokončil.
NEZNÁMÝ OTEC (přikývne): Ano. To je ona. Snažil jsem se mu dát možnost pokračovat... a to cestou, kterou jsem já sám nemohl. Všem dát možnost pokračovat. Dál, víte...
NEPOCHOPENÝ OTEC: Tu možnost jsem svým nabízel i já, jenže nás o ni připravili.
NEMILOVANÝ OTEC: Kdo?
NEPOCHOPENÝ OTEC: Určitě jste je sám někdy poznal. (Zašklebí se a dá si záležet na artikulaci.) Ti vyšší. Ti, co sedí nahoře a poroučí, jak mají ostatní žít a jak se na ně má nazírat.
MATKA BEZ PORODU (suše): Nohy v teple a rozhodnutí, co nedávají smysl.
NEPOCHOPENÝ OTEC: Přesně tak.
NEMILOVANÝ OTEC: Ah... (Poposedne.)
NEZNÁMÝ OTEC (účastně): Třeba naléhali i na vás, a proto jste vašemu synovi -
NEMILOVANÝ OTEC: Ano. Třeba ano.
DOBRÝ OTEC: Já věřím ve výchovu poměrně volnou rukou. Dítě si samo najde cestičku, stejně jim ji nemůžeme pořád ušlapávat -
NEMILOVANÝ OTEC (přeruší ho): Neušlapával jsem.
DOBRÝ OTEC: - a osvětlovat.
HRDÝ OTEC (zakloní se): Však jsem mu ji také neosvětlil. Tehdy mi to připadalo...
MATKA BEZ PORODU (napoví): Správné.
HRDÝ OTEC (přikývne): Ale když nad tím přemýšlím dnes, s odstupem...
DOBRÝ OTEC: Škoda těch odstupů, co člověk potřebuje, aby si uvědomil.
NEPOCHOPENÝ OTEC (po dlouhé odmlce se otočí na Neznámého otce a nakloní hlavu na stranu): Někoho mi připomínáte.
NEZNÁMÝ OTEC (zvědavě): Vzhledem?
NEMILOVANÝ OTEC: Povahou.
NEZNÁMÝ OTEC: Aha. A měl jste toho dotyčného rád?
NEPOCHOPENÝ OTEC: Neřekl bych přímo rád. (Zamyslí se.) Respektoval jsem ho. Ovšem s jeho odchodem všechno padlo. Jak donutit naslouchat vašim slovům ty, kteří poslouchat nechtějí?
NEMILOVANÝ OTEC: A kdyby naslouchali?
NEPOCHOPENÝ OTEC (rozhodí rukama): Kdyby naslouchali, nesedím tu.
MATKA BEZ PORODU (rychle): Tak to řekněte nám. Co jste jim chtěl povědět?
NEPOCHOPENÝ OTEC (rozvažuje jednotlivá slova): Že nejsme hloupí. A podřadní. Nejsme sluhové a nejsme podržtašky.
HRDÝ OTEC: My?
NEPOCHOPENÝ OTEC: Ti jako já.
DOBRÝ OTEC (objasní): Klan.
NEMILOVANÝ OTEC: Někdy... někdy se nemůže naslouchat, aby se neohrozil stav celé... věci. Rodiny. Země.
MATKA BEZ PORODU: A tím je jasné, kde jste stál vy.
NEPOCHOPENÝ OTEC (pobouřeně): Vyšší!
NEMILOVANÝ OTEC (zavrtí hlavou): Bohužel. Nejvyšší. I když mi přijde, že nejvyšší má mnohdy tu nejmenší moc.
NEZNÁMÝ OTEC (tiše): Nejvyšší se musí obětovat.
MATKA BEZ PORODU: Je to povinnost.
DOBRÝ OTEC (pohlédne na Neznámého otce a usměje se): Vzpomněl sis.
HRDÝ OTEC: Každý z nás.
NEMILOVANÝ OTEC: A tohle místo...
MATKA BEZ PORODU (hořce): Už všichni víme.
NEPOCHOPENÝ OTEC: Myslíte, že se ta mlha někdy zvedne?
DOBRÝ OTEC: Možná do ní spíš máme vykročit a jednoduše jít.
NEMILOVANÝ OTEC (rozhlíží se, přestože mu světlo nedovoluje prohlédnout skrz): Ale není to tak zlý, jak jsem si představoval.
NEPOCHOPENÝ OTEC (věnuje smutný pohled Neznámému otci): Zase se dotkneš svých hebkých rudých plamenů, že.
NEZNÁMÝ OTEC: Je mi líto -
NEPOCHOPENÝ OTEC (zvedne ruku a umlčí ho): Všem je nám tady něco líto. A proto jsme taky tady.
Zvednou se. Tím podivným světem zavane vítr a přinese s sebou trochu spadaného listí. Šustí pod nohama a mlčí.
Mlčí i Postavy a tiše kráčí. Jejich svět začíná blednout.
A najednou je prázdný a zvláštně prázdní si připadáte i vy.
Postavy, které odešly:
(1. POSTAVA, DOBRÝ OTEC) – Nara Shikaku
(2. POSTAVA, NEZNÁMÝ OTEC) – Namikaze Minato
(3. POSTAVA, NEMILOVANÝ OTEC) – Rasa
(4. POSTAVA, HRDÝ OTEC) – Hatake Sakumo
(5. POSTAVA, NEPOCHOPENÝ OTEC) – Uchiha Fugaku
(6. POSTAVA, MATKA BEZ PORODU) – Tsunade
5. postavy, 15. a 24. věta, 22. a 23. slovo.
Do detailů to vědomě nevyužívá formu klasického drama (smysl dějství, výstavbu etc.).
Prohlížela jsem odrážky po šesti postavách, dumala, co tedy z nich, a napadlo mě: „Šest, šest... Haha, Šest postav hledá autora... Teď spíš příběh...“ *blik* „Drama?“
Inspirováno kdysi čtenou Pirandellovou hrou Šest postav hledá autora; doporučuji ji, přestože je jiná (bohatší, komplexnější a hlavně lepší) než tato kratičká momentka. Jen mi hezky napověděla, jakou cestou se dát. Děkuju za přečtení ^^
Mise L3: Achjajaj, měla jsem dojem, že jsem četla... Nečetla, tak to napravuji v rámci mise (pardon!). Ten dojem možná vyvolalo to, že jsem velmi pravděpodobně přečetla první dějství a odložila si zbytek na později, protože jsem byla vážně zmatená. Postavy jsem tak trochu začala rozpoznávat až v dějství druhém, hlavně Tsunade, Sakuma a Fugaka, zbytek mi dělal neskutečný problém. I když jsem taky psala na tuhle skupinu, po takové době jsem si nemohla vzpomenout, a tak to mělo nejspíš to dvojnásobné kouzlo (a zmatení). Nevím proč, ale mám dojem, že i kdybych nevěděla autora, stejně bych to přiřadila k tobě. Má to takové tvé osobité čaro a tajemno, dýchá to tebou. Ráda bych ti tu vysmahla nějaký komentář, který je při smyslech, jenže mě dochází slova. A tady bych je nenašla ani pozítří, prostě Akumakireiské čaro.
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
Původně jsem to vůbec nechtěla komentovat. Asi jsem měla strach, že nějak naruším ten dojem, co ve mně zůstal. Připadá mi to celý takový křehký a smutný, ale strašně krásný. Pak jsem si říkala, že si zasloužíš vědět, jak moc mě ta povídka oslovila.
A ty jsi to nádherně zpracovala. Umíš tak citlivě a uvěřitelně pojímat charaktery, jejich úvahy a motivace... strašně ráda to čtu. Je tam obrovskej kus pochopení, porozumění... soucitu... A navíc tak čistě a vynalézavě podanej.
)
)
Když jsem viděla tuhle řádku postav, napadlo mě něco velice podobnýho (teda, ne formálně, ale obsahově).
Mně naopak číslování postav vůbec nevadilo. Ano, ztrácela jsem se. Ale myslím, že je to naopak dobře. Je to vlastně odraz jejich nejistoty, jejich tápání. A když se všechno postupně vyjasňuje, dochází k tomu paralelně i u čtenáře. A přijde mi úžasný, jak živý spojení čtenáře s textem jsi dokázala tak jednoduše vytvořit.
Upřímně, vlastně jsem se snažila vyhýbat identifikaci těch postav. Děkuju za tu možnost je chvíli vidět bez předsudků, bez příběhu, absolutně vytržený z kontextu. To bylo nesmírně zajímavý srovnání.
Mám pocit, že tady se ti to, co by postavy v běžné povídce neříkaly, podařilo překlopit do té sféry říkání.
A strašně mě zaujala první scéna. Protože ačkoli tam už nepopiratelně má každý svoje vlastnosti a chování, patrný z poznámek i z replik, nemůžou si na sebe vzpomenout. A to, co postupně odhalujou, jsou jejich vztahy - k lidem, k věcem, k událostem. Definujou podstatu člověka (nevím, jak to nazvat) jeho vztahy ke světu? (Mám sklon věci přeinterpretovávat
Moc ti děkuju za možnost si něco takovýho přečíst. (Ty ne-Naruťácký dramata bych někdy moc ráda viděla, ale asi jsou v tvém osobním vlastnictví, že?
Ajaj, to je zas dlouhý
Na tenhle komentář se tak špatně odpovídá. Člověk se sice snaží psát povídky, poezii, různé druhy textů... ale když má vyjádřit pocit svého děkuju, takový ten příjemný teplý pocit v břiše a u srdce, pohlazení na duši, že se jeho práce někomu líbila, natož tolik líbila... najednou to neumí. Najednou to nejde správně říct.
Ano, jelikož ty Postavy vlastně neví, začnou říkat ty skutečné věci, co jindy nevyslovují, žádné přetvářky, žádné hry, protože potřebují zjistit. Zdá se mi, že jim to i prospělo. A za mě je pěkné takhle vidět zrovna tyhle charaktery.
Možná jsou ty vzpomínky na ostatní lidi a předměty dle nich prvním krůčkem k definici sebe sama. Je jich tam hodně a nechtějí jen mlčenlivě sedět (taky o čem bych psala xD) a přemýšlet, jací jsou. Potřebují se přetahovat, potřebují říkat, mluvit o věcech, co si vybavují a chytat se jich jako záchranných lan. Těší mě, že ti ztrácení se nevadilo. Někdy ani není tak strašně být chvíli zmatený
Děkuju moc za krásnou reakci! A pochvalu mého psaní - to vždycky zahřeje autorovu křehkou dušičku ^^
Nenaruťácká dramata by ani nebyla tak k nevidění, jakožto zcela ztracená. Jsou ještě z doby před dvěma lety, kdy mi odešel můj pc, takže jsem bohužel některá data ztratila. Nejstarší povídky jsem měla zálohované, ale ty mladší texty už ne a... bohužel. I mě to mrzí, sice nebyla nic moc, ale když už si s tím člověk dával práci... chjo.
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Rozhodně originální dílo. Naru a Namikazeho jsem si tipla dobře. Tsunade se mi zdála jasná v moment, kdy řekla, že neporodila a ne všichni byly děti, pak už se mi to zdálo jasné. Uchihy jsem tam někdy zahlédla, ale celkem jsem se ztrácela jsem se v těch číslicích, takže bych to asi nikdy celé nepřiřadila. Bylo to pro mě příliš náročně na soustředění, ale celkově se mi to líbilo. Určitě nemůžu říct, že by to bylo nějaké klišé. Celkem dobře si vystihla atmosféru i ten tajemný až děsivý moment pochopení.
Děkuji za zajímavé dílo k přečtení! Určitě mám nad čím přemýšlet.
Ach ten sentiment...
Překvapuje mě, že dáváte toho Shikaka xD Ano, číslice jsou nepřehledné, také lze jen číst a tipovat, než se dojde k druhé části, nechtěla jsem vás úplně připravit o oči. Tsunade měla být původně bezdětnou dcerou a její "mateřství" nemělo dostat takový prostor, ale vměstnalo se tam samo, zalíbila se mi kompozice rodiče; otcové a matka.
Pokud je o čem po mém díle přemýšlet, dostala jsem tu největší odměnu.
Ono je to spíš celé takové... konstatování. Uvědomování si věcí, které už dávno na světle byly a všichni je viděli.
Já děkuji za přečtení a reakci
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Ha! Našla jsem si čas po směně, abych si to přečetla a nelituju. Bylo to vskutku tajuplné a děsivé. Také jsem dlouhou dobu tápala, o kom, že to je, ale pak odhalení otců mi bylo jasno, kdo je kdo.
Neřekla bych, že se dá povídka takhle uchopit. Hmmm, velmi tajemné. Tleskám a hned do Oblíbených. To prostě musí být.
Opravdu skvostné dílo, které by si zasloužilo vytisknout do učebnic Literatury jako příklad divadelního dramatu.
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Páni, místo abys po směně odpočívala, vrhla ses na toto a ještě Oblíbené! Jsem ráda, žes netápala až do úplného konce a charaktery objevila, ono se to přece jen pak asi lépe čte. Jen nech, k profíkům mám daleko, úplně se červenám! xD Děkuju moc, Kaze
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Popíšem svoj myšlienkový postup
Pozerám s úžasom, Aku niečo napísala, veľká radosť ma zachvátila. Vidím zvláštnu formu, hovorím si v duchu, ooo nový experiment 
Vzala som si k srdcu odporúčanie - nedívať sa dolu a ponorila sa do atmosféry. Zvláštne svetlo a postavy, čo nevedia... Čítam ďalej a hľa, veď to je čistá filozofia, čo veta, núti zamyslieť sa a toto ma úplne dostalo: "Co se může stát, že člověk zapomene na sebe samotného?" ..."To ticho je tíživé a plazí se po nich jako úponky rostliny, dusí a ničí podstatu samotného bytí člověka.
Teraz už znalá osôb a obsadenia si budem ešte viac vychutnávať majstrovské dialógy 
Nikdo neví."
Citovala by som do aleluja, ale to už každý čitateľ si musí prežuť sám, tak ako ja
Ako čítam ďalej, tak ma napadá, veď táto postava mi je známa, to bude asi ten a ten. Neviem prečo, ale neidentifikovala som Nara Shikakua. Priznám sa, že nemám v hlave misiou určené postavy a ani to v tomto prípade nepovažujem za podstatné. Podstatné je to, čo si dokázala zas vytvoriť. Som nadšená a hrdá, že si taká invenčná a stvorila opäť skvost
Ten úžas z napsání jsem si zažila i já - ale chtěla jsem také "reprezentovat" sekci xD, chudák Kakari musela sepsat zadání a dává pozor na dodržování jeho pravidel, tak já k tomu alespoň sepíšu ffku. I pro podpoření dalších tvořících
Tahle mise svádí k propojování různých postav, navíc jim nutí dát prostor, proto jsem rozhodla využít tak nějak všechny - a těší mě, že je to oceňováno 
Experiment to vskutku byl, i když pár ne-Naruťáckých dramat už za sebou mám, kovaná v nich nijak nejsem; je také zvláštní tvořit scénu jen tím, co si lidé mezi sebou říkají, zvlášť když se radši většinou babrám v tom, co právě neříkají. U Shikaka jsem si nebyla jistá, zda poznáte, proto mě to u Kakari překvapilo (pochvala jí! xD), jak je Shikaku... skvělý ^^, tak mi nějak nešel správně uchopit.
Jsem moc ráda, co jsi v tom objevila, snažila jsem se tam dát tíživější otázky a tys je krásně našla, děkuju moc, Senpai
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Láká mě to přečíst znovu, když už vím. Ale přemýšlím, jestli pak by to mělo ještě takové velké kouzlo. Tak to odkládám, ale myslím, že brzy neodolám a pustím se opět do toho.
). Nějak nevím, jestli mám být se svými pozorovacími schopnostmi v tomto stádiu i celkem spokojená nebo se vyloženě stydět... Nicméně analogie rodičovství mi pak už odkryla všechny jednotlivé aktéry.
Přiznávám, že v prvním dějství jsem identifikovala jen Rasu, Shikaka a Tsunade (ano, ta jako jediná dáma byla extra těžká
Uchopení zadání mise je rozhodně velmi originální a já budu ještě notnou chvíli zpracovávat dojem, který ve mně zanechalo. A musím říct, že nejvíce na mě zapůsobil popis světla.
Hm, už mám pocit, že přestávám dávat smysl, takže to shrnu - Dalších 53 bodů do tvé imaginární sbírky a zcela zaslouženě
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Možná by člověk, který už ví, dokázal v jejich řeči objevit víc, ale zase... který neví, asi se na ni vážně hodně soustředí... Raději nečti, ať neztrácíš chuť na jiné xD
Tsunade svítí do očí, to ano, přemýšlela jsem, zda je všechny na začátku nepsat v ženském rodě jakožto "ta postava", ale přiznám se, nechtělo se mi a pak by v tom byl ještě větší zmatek. Spíš jsem tipovala, že bude okamžitě jasný Minato kvůli hebkému ohni (Kushininy vlasy) a Fugaku (prokletí černého), ale těší mě, že ne, že dokonce mezi prvními zazářil Rasa ^^ Schválně jsem se je nesnažila příliš kamuflovat.
Světlo bylo neplánované a vzniklo spontánně z tehdejší nálady, mám velkou radost, že se líbí a došlo pozornosti. Děkuju, Kakari
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...