Rudo černo - 6. Kapitola

Bylo ráno a Naruto pospával s hlavou položenou na stole. Ozvalo se řinčení budíku a blonďák pomalu otevřel oči. Vzápětí si uvědomil svou situaci a rychle sebou trhl ve snaze posadit se. Jeho pravá část tváře byla značně zarudlá z otlačení a slabě se v ní rýsovaly obrysy desky stolu. Ještě s přivřenýma očima přešel k posteli a vypnul budík. S úlevou zjistil, že si jej natáhl o celou půldruhou hodinu dřív. Protřel si oči souběžně s krátkým zívnutím.
Měl jsem si to nechat na dnešek. Stejně jsem nic nezjistil… Následně se lehce nasnídal a provedl rychlou ranní hygienu. Pohlédl na hodinky a se zjištěním, že má ještě hodinu čas, se rozhodl dále prověřovat spisy.

Uplynula již jistá doba a Naruto stále procházel dokumenty.

Hlášení z pitvy Inuzuky Kiby dne 24. července. Pitvu provádí Haruno Sakura.

„Já to věděl. Mrcha jedna,“ ucedil skrze zaťaté zuby.
Inuzuka Kiba. Datum úmrtí předběžně stanoveno na 23. července 2:00.
Naruto očima rychle přelétával text.
… tělo obsahuje díru v oblasti srdce způsobenou blíže nespecifikovanou příčinou. Dle poranění okolních tkání usuzuji, že skrz tělo musel proniknout rychle se pohybující objekt. Předpokládám, že tělo bylo zasaženo zepředu kvůli tomu, že otvor je zepředu zhruba 9 mm v průměru, kdežto vzadu 10 mm s chybějícími částmi tkání, které byly pravděpodobně utrženy opuštěním objektu z těla. Příčina smrti je s nejvyšší pravděpodobností selhání srdce v důsledku jeho zranění neznámým objektem.
Hm, podivné. S něčím takovým jsem se ještě nesetkal. Není divu, že je ANBU v koncích- avšak blonďákovy myšlenkové pochody byly přerušeny zaklepáním na dveře bytu.
Naruto začal panikařit a vše naházel zpátky do kufříku. Nakonec jej zamkl a hodil pod postel. Přešel tedy ke dveřím, které maličko otevřel, snažíc nedávat svoji nervozitu najevo. Před dveřmi stál Kakashi. Hned, jak ho spatřil, se pokusil zabouchnout, ale Hokage zapřel dveře svýma rukama.
„Aspoň mě vyslechni.“ Blonďák nedbal jeho slov a stále se snažil zabouchnout. Po pár neúspěšných pokusech přestal, stále však neotvíral. Na chvíli sklopil pohled k zemi, zamyslel se. Následně ještě jednou zkusil zatlačit, nakonec to vzdal, když jeho bývalý učitel nechtěl ustoupit.
„Poslouchám.“
„Naruto, vím, že jsem ten poslední, koho bys toužil vidět, ale chtěl jsem se pouze ujistit, že jsi v pořádku.“
„Jestli jsem v pořádku?! Co najednou taková starost?!“
„Věř mi, že jsem tehdy nemohl udělat víc.“
„Nechal jste mě jim na pospas!!! Kdyby nezasáhlo pár mých kamarádů, tak bych tam tehdy visel na oprátce!!! Jděte mi z očí, Kakashi!“ Vší silou zabouchl dveře. Kakashi se již nebránil. Bylo to marné.
Odpusťte, sensei. Zklamal jsem Vás.

Nastalo poledne a Naruto se vracel ze své ranní směny domů. Vše probíhalo jako kterýkoliv jiný den, avšak vzápětí se to rychle změnilo. Naruto se zastavil před dveřmi do bytu a povzdechl si. Přes celé dveře bylo krvavě rudou napsáno slovo vrah.
„Vrahu!“ zaznělo za ním. Narutovi se sevřela hruď a rychle rozbušilo srdce. Ohlédl se za neznámým hlasem, nikdo tam nebyl. Vstoupil tedy lehce znepokojen do bytu.
„Zrůdo!“ ozvalo se zase za ním. Opět sebou rychle trhl. „Víš vůbec, kolik jsi zmařil životů?“ Hlas přicházel opět z jiné strany.
„Bylo to nutné, abych ochránil své blízké,“ odpověděl rozhodně hlasu.
„Kolika dětem zabil otce!?“ Naruto pocítil náhlý nával úzkosti, když si uvědomil, čí je to hlas. Začala se mu třást ruka.
„Ale tohle jsem nechtěl.“
„Proč jsi neušetřil život zajatcům v Shiretoru!?“
„Byl to rozkaz. Nemohl jsem nic dělat.“
„Lháři!!! Slyšel jsi, jak tě prosili?“ ozval se druhý hlas.
Naruto se celý třásl a následně padl na kolena.
„Ale tohle já nechtěl...“
„Jak tě žádali o milost?“ přidal se další hlas.
„Tohle jsem nechtěl…“ začaly mu téct slzy.
„Vrahu! Vrahu! Vrahu!“ začínalo se ozývat čím dál tím víc hlasů.
Třásl se schoulený na podlaze a plakajíc tiše zašeptal: „Odpusťte mi…“
Hlasy utichly.
Narutův třes mírně ustoupil, avšak stále zůstával v jeho ruce. Okamžitě se dobelhal do svého pokoje. Sebral krabičku s prášky a vysypal je na stůl. Popadl hrst tablet a spolkl je. To bylo vše, na co mu v tuto chvíli síly stačily, a tudíž se svalil na podlahu. Pořád se třepal. Začala mu téct krev z nosu i z uší. Až nakonec upadl do bezvědomí.

O nějakou dobu později se blonďák s trhnutím probudil. Okamžitě jej zachvátil prudký kašel. Kašlal krev. S obtížemi se převalil na záda a hluboce oddychoval.
„Kuramo... i když už tu nejsi… stále mě tvá chakra zachraňuje... Děkuji… Kdo ví, třeba je to naposledy…“ S obtížemi vstal a vydal se do koupelny umýt.
Doufám, že si toho nikdo nevšiml. Ještěže jsem na tomhle patře sám… Chvíli přemítal nad tím, co se stalo, nakonec se však rozhodl naplnit své původní plány tohoto dne. Přešel ke svému stolu, kde otevřel druhý šuplík a vzal si z něj knihu.
Spoléhám na tebe. S tím odešel z bytu.

Shikamaru zamyšleně směřoval Konohou do kryptografického ústavu. Údajně potřebují jeho výpomoc. Během války se stal velmi užitečným, když se mu podařilo rozluštit několik nepřátelských způsobů šifrování.
„Zdravím tě, Shiho. Tak co tady dneska máme?“
„Ahoj Shikamaru. Nebudu chodit kolem horké kaše. Před dvěma dny naše rozvědka zachytila toto krátké rádiové vysílání.“ Otočila se k magnetofonu a spustila jej. Následovala několikaminutová nahrávka, jejímž jediným obsahem bylo pípání o různé délce a frekvenci.
„Zachytili jste místo vysílání?“
„Bohužel, vysílání skončilo dřív, než se nám ho povedlo lokalizovat.“
„Setkal ses už s něčím podobným?“
„Abych byl upřímný, ne. Nepodobá se to ničemu mě známému. Je to něco zcela nového. Avšak soudě dle obsahu nahrávky, řekl bych, že jednotlivé pípání představuje znak a daná frekvence jejich celky. Otázkou zůstává, jaké znaky odpovídají zvukovému přepisu.“
„A také komu jsou určeny…“

Den se přechýlil do své odpolední fáze a mladý Uzumaki stál před jedním z mnoha konožských obchodů.
Je čas… řekl si v duchu, s nádechem vstoupil dovnitř. Zazněl zvonek a hned ze zadní místnosti vyjela na vozíku majitelka. „Naruto?“
„TenTen…“ Kousek popošel, klekl si před ní. Jeho tvář byla smutná a strnulá.
„Jsi to opravdu ty?“ Nevěřícně na něj koukala. Lehce se k němu natáhla a opatrně, jakoby měl snad její dotek rozbít onen obraz, mu přejela rukou po tváři. V jejím výrazu se odrážela starost o něj. „Co se ti stalo?“ její hlas zněl velmi křehce.
Blonďák položil knihu před sebe a vzal její dlaň do ruky. „TenTen… chci, abys věděla, jsem ti vděčný… vděčný za mou záchranu. Tehdy na bitevním poli… jste mě s Kibou zachránili. Dovolili jste mi tím prožít nejkrásnější chvíle mého života.“ Do Narutovy tváře se vlilo trochu emocí, jenž mezi sebou sváděly boj. Smutek a radost.
„Tam v táboře… můj život skončil...“
Mladá žena stále nevěřícně pozorovala muže před sebou. Očividně neměla daleko k pláči.
„Nedávej si prosím za vinu to, co následovalo. To nemohl nikdo z nás očekávat. Cítím... můj čas zde již nebude dlouhý…“
„Naruto, tohle neřík-.“
Stiskl její ruku pevněji: „Nemám nikoho jiného, komu bych mohl důvěřovat, proto bych ti chtěl svěřit tohle.“ Pozvedl knihu ze země a podal jí ji. Pohled dívky jasně značil její otázku.
„Je to má zpověď… vše, co se během války stalo, ať už dobré či zlé, je zde napsáno. Nikomu nevěř. Ani Hokagemu a obzvláště ne Shikamarovi. Popři ji před nimi.“
„Ale, Naruto…“ Přiložil jí ukazováček k ústům.
„Věr mi, takhle je to lepší.“
TenTen to již nevydržela, po tváři jí začaly stékat dva malé potůčky slz. Nemohla uvěřit svým očím. Před sebou měla obraz kdysi velmi laskavého, hodného a emocemi překypujícího mladíka. Avšak nyní byl pouze stínem svého někdejšího já. Viděla zlomeného muže. Dobrého muže…
Naruto ji objal, také mu začaly slabě téct slzy. Zašeptal: „Děkuji… za vše.“
I přes to, že ve vzduchu viselo mnoho nevyřčených otázek, nikdo z nich již nadále nepromluvil.

Čas byl neúprosný, hodiny plynuly a Naruto se již podruhé vracel do svého bytu. Ještě než se tak stalo, rozhodl se zkontrolovat svou poštovní schránku. Byla v ní pouze menší obálka. Vypadalo to na nějaký úřední dopis. Vzal si ji, vešel dovnitř, kde ji následně položil na stůl, za který pak zasedl.
Vytáhl z ní menší list, nad jehož obsahem ztuhl zděšením. Stálo na něm.

Svícen zhasl.

Naruto se bez rozmyšlení rozběhl do svého pokoje. Zatáhl ihned závěsy, otevřel poslední šuplík u pracovního stolu. Ze stolu vzal šroubovák, zarazil jej do kraje desky šuplíku. Zvedl první dno šuplíku a vytáhl kufřík s informacemi z Kibova případu. Přeběhl na druhý konec místnosti, kde byla menší stará kamna. Po zopakování procedury otevřel kufřík, vytáhl z něj zapalovač. Zapálil v kamnech rozkládku. Oheň začal pomalu pohlcovat třísky, zatímco Naruto se snažil krotit svou nervozitu. Oheň se již naplno rozhořel, a proto začal všechny dokumenty házet do jeho náruče.
O několik nervy drásajících minut poté byl už obsah kufříku zpopelněn. Naruto si mírně oddychl, ale věděl, že to není konec. Schoval tedy kufřík. Když zaklapl dno šuplíku, ozvalo se hlasité zaklepání.
Naruto smířený s tím, co se stane, v klidu přešel k nočnímu stolku, kde měl své tabletky a jednu polkl. Znovu se ozvalo zabouchání. Došel tedy ke dveřím a otevřel. Ve dveřích stál muž v černém kabátě a s kloboukem na hlavě. Za ním stálo několik stejně oděných mužů.
„Co si račte přát?“ zeptal se blonďák.
Muž ukázal menší odznak. „ANBU.“
„A co ode mě potřebujete?“
„Chceme si s vámi jen pohovořit.“
Naruto si rychle prohlédl všechny přítomné. Celkem jich bylo pět. Pokynul jim tedy rukou k vstupu.
„Posaďte se, prosím,“ vybídl muž v černém Naruta. Ten, jak slyšel, tak udělal. „Nebude vám vadit, když se tady mí kolegové trochu porozhlédnou?“
„Vůbec ne.“
„Dobrá tedy.“ Položil si klobouk společně s brašnou na stůl a pokýval na své spolupracovníky. Ti na nic nečekali a začali prohledávat byt.
„Pane Uzumaki… poslední dobou mi chodí na stůl všelijaké zprávy o Vás a musím říct, že ne zrovna dobré. Jak si to vysvětlujete?“
„Nemám nejmenší zdání.“
„Ne? Dobře.“ Rozevřel svou brašnu, z níž vytáhl desky s dokumenty a začal v nich listovat. „Tak například zde mám trestní oznámení, ve kterém jste Vy označen jako pachatel. Údajně jste měl znesvěcovat a ničit hroby… co mi k tomu můžete říct?“ jeho pohled probodával naproti sedícího.
„Mám dojem, že dotyčná osoba, jenž toto oznámení podala, má se mnou osobní problémy.“
„Dejme tomu. Každopádně,“ otočil na další list spisu, „zde mám další oznámení, ve kterém jste obviněn z přepadení a újmy na zdraví.“
„K tomuto nemám co říct. Neprovedl jsem to, co popisujete.“
V bytě se rozléhal hluk způsobený prohledáváním. Velitel se podíval směrem do Narutova pokoje.
„Povězte mi, pane Uzumaki, proč by člověk v tyto velmi horké letní dny topil v kamnech?“ Naruta začal polévat studený pot. „Já-…“
„Pane, něco jsme našli,“ zahlásil jeden z ANBU a donesl veliteli ještě nedávno schovaný kufřík.
„Ale podívejme se. Kufřík pro transport přísně tajných dokumentů. Pravda, je to starší model, notně upravený. Řekněte, proč u sebe civilista jako Vy přechovává vojenské vybavení?“ Naruto mlčel.
„Myslím, že půjdete s námi.“ Velitel jednotky společně s jedním podřízeným přešli k blonďákovi. Oba jej chytli a přemístili se.

Jeden z mnoha krámků s ninja vybavením měl i přes odpolední špičku zavřeno. Jeho majitelka byla v odpočívací místnůstce svého obchodu a pročítala si knihu, co jí Naruto předal.
…třetí válečný rok…
…pokračovala naše úspěšná zimní ofenzíva na severovýchodě, u které jsem samozřejmě nesměl chybět. Byli jsme už necelých pět set kilometrů od Skryté oblačné. Mysleli jsme si, že do konce zimy může být válka na této frontě vyhraná. Bohužel jsme se šeredně mýlili… Išimaka. Bitva dvou hrdinů staré války. Já na jedné straně barikády… Darui na druhé. Doteď si vše pamatuji slovo od slova…
„Opět se setkáváme, Naruto.“
„Nechci s tebou bojovat, Darui.“
„Osud tomu však nejspíš chtěl jinak. To bychom teď nestáli proti sobě.“
„Nemusí to takhle skončit.“
„Je mi líto, ale já nezklamu svého pána.“ S tím tasil meč a provedl proti mně výpad. Následoval vskutku monumentální boj, o kterém se ještě dlouho poté vyprávělo. Nechtěl jsem jej zabít… ale musel jsem. Při posledním výpadu se mi ho podařilo zasáhnout, bohužel to samé platilo i pro mne.
Darui útok nepřežil, já ano. Nicméně v tu chvíli to vypadalo, že ne na moc dlouho.
Kurama se sice snažil seč mohl, avšak získával mi pouze vteřiny života. Byl jsem poraněný na mnoha místech, ztrácel jsem příliš mnoho krve. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že tohle je nejspíš můj konec. V myšlenkách jsem tíhnul k Asiře. Nechtěl jsem ji nechat na tomto světě samotnou, nicméně zdálo se to nevyhnutelným. Začínal jsem ztrácet vědomí, když v tom jsem zaslechl ženský hlas.
„Naruto. Slyšíš mě? Naruto!“ otevřel jsem krátce oči. Spatřil jsem TenTen a Kibu, bohužel síly mě již opouštěly, tak jsem je znovu zavřel. Pak už jsem slyšel pouze.
„Naruto! Zůsťaň s námi! Kibo, pomoz mi s ním.“
„Jasně. Jen vydrž, mi ti pomůžem-.“ víc už si nepamatuju. Nejspíše jsem v ten moment upadl do bezvědomí. Probudil jsem se až v polní nemocnici.

„Už se probral!“ uslyšel jsem po své levici známý hlas.
„Vítej zpět mezi živými“
„Kibo…“
V ten moment přišla na improvizovaný nemocniční pokoj TenTen.
„Naruto!“ zvolala radostí a pevně mě objala. Krátce jsem zasténal, protože té radosti bylo možná až příliš. „Á promiň, to jsem nechtěla. Dobrý?“
„Uf, myslím, že ano,“ pousmál jsem se. „Díky za záchranu. Máte to u mne.“
„No, to si piš, že máme a neboj, určitě si to vyberem,“ zazubil se vedle sedící ninja.

Během mého pobytu v nemocnici jsem měl spoustu času na přemýšlení. Opět jsem pouze o vlásek unikl smrti. Žil jsem pouze díky obětavosti svých přátel a nadlidské snaze doktorů na sále. Sotva jsem držel při sobě, ale vypadalo to, že se z toho dostanu. Jako pokaždé… nicméně představa toho, že tomu tak nemusí být příště, mě děsila i nadále. Začal jsem pomalu přehodnocovat svůj život. Dříve… ze začátku… jsem vše konal ve jménu vesnice. Ve jménu jejího dobra jsem ospravedlňoval mnoho svých činů. Ale postupně jsem si uvědomil jednu věc. Nejsem nic jiného než stroj na zabíjení. Žádný hrdina. Pouze ona ultimátní zbraň. Chtěl jsem s tím vším skoncovat ale… skončil bych na popravišti… jí to nesmím udělat. Jí ne…

Jednoho velmi deštivého dne však přišla vcelku nečekaná návštěva.
„Ahoj Naruto.“
„Hokage-sama.“ Napřímil jsem se na lůžku.
„V klidu lež. Nevstávej. Nikdy si nezvyknu na oslovení Hokage od tebe… No, proč jsem tady. Naruto, vím, že pro tebe nebyly poslední měsíce zrovna lehké.“
„To pro nikoho.“
„Ach, ano. Právě proto chceme těm nejstatečnějším udělit medaile za zásluhy. Ty jsi jedním z nich. Slavnostní udílení proběhne během oslav založení vesnice.“
Chvíli jsem se jen tak díval do prázdna a přemýšlel.
„Naruto?“
„Promiňte, Hokage-sama, posledních pár dnů bylo velmi obtížných a potřebuji si odpočinout.“
„Chápu… Nebudu tě už dále zdržovat. Brzy se uzdrav.“ Odešel. Na jeho výrazu bylo poznat jisté zklamání. Nejspíše očekával, že z toho budu mít radost.

V nemocnici jsem si pobyl další měsíc, než jsem mohl opět do aktivní služby. Naštěstí pro mě jsem byl dočasně přeložen k výcviku dvaceti velmi nadějných nováčků. Nemohlo jim být víc jak sedmnáct. Byli jsme zhruba sto kilometrů od frontové linie tudíž aktivní zálohy. Pro ně to byla velká čest. Pro mě příležitost, jak se jim pokusit zachránit životy.
„Poslali vás sem, abyste se něčemu přiučili. Jste tady, protože vaši velící důstojníci ve vás vidí potenciál. Ale povězte mi, jaké máte cíle? Třeba Vy.“
„Skoncovat válku a donutit je za to zaplatit.“ Ukázal jsem na dalšího.
„Být nejlepším ninjou na světě.“ A dalšího.
„Bránit naši zemi.“
„Jste dobří, to vám upřít nemohu. To vše je vám ale k ničemu, pokud válku nepřežijete. Povězte mi. Máte doma nějakou dívku, ke které byste se mohli vrátit?“ Pár nováčku se nervózně ošilo. Usmál jsem se. „Je mi to jasné.“ Na chvíli jsem se odmlčel. „Věřte mi, na zabíjení není nic dobrého, ať už je to ve jménu čehokoliv.“ V ten moment jsem viděl na jejich tváři zmatení i mnoho dalších emocí. Nemohli věřit svým uším. Ten opěvovaný hrdina vesnice a má tyto protistátní nálady.
„Válka je jenom obrovský maso mlýnek. Vejde mnoho, odejde jen málo. Pokud máte doma někoho, komu na vás záleží, vždy jednejte tak, abyste se k němu mohli vrátit. Bez ohledu na všechno kolem…

Blonďák sebou trhl a uviděl, že před ním někdo stojí. Rychle zamžoural očima, aby zaostřil. Stál před ním muž v černém obleku s kloboukem na hlavě.
„Konečně jste se nám probudil.“
Naruto se ohlédl po místnosti. Šedý pokoj bez oken pouze s jedním stolem, dvěma židlemi a jedinou žárovkou visící ze stropu.
Výslechová místnost.
Muž se posadil naproti a položil si klobouk na stůl.
„Uzumaki. Nula jedna dva šest nula sedm. Jounin ve výslužbě. Desátý říjen-.“
„Stačí. Pane Uzumaki, jak nám vysvětlíte své aktivity z posledních několika týdnů?“
Následovalo ticho.
„Opravdu si myslíte, že o Vašich aktivitách nevíme?“
„Uzumaki. Nula jedna dva šest nula-“
„Nechcete spolupracovat, nu dobrá, však my Vás ještě přesvědčíme. Služba!!!“ ihned po zvolání se ve dveřích objevili dva muži.
„Hoďte jej do díry.“ Strážní přistoupili k Narutovi a začali jej surově mlátit. Když už nebyl schopen se pohnout, popadli ho a odvlekli pryč z místnosti.