manga_preview
Samurai 8 36

Tanec iluzí 05 - Černější než tma

Kde je nahoře? Kde je dole? Z levé se stala pravá. Z pravé levá. Tentokrát byla obloha zelená, posypaná zářivě fialovými hvězdami. Byla sama. Popelavě šedá tráva poklidně šuměla, šedé listy na stromech šelestily v neexistujícím vánku, který cuchal i její dlouhé černé vlasy. Poblíž bylo jezírko, jehož voda byla neonově žlutá, zářila do tmy. A tma, ta ji také fascinovala. Nebyla černá, nýbrž tmavě modrá. Groteskní svět plný barev, za který by se nestyděl ani bílý králík s kapesními hodinkami. Stála na jednom místě, paralyzována. Sledovala temný stín ženy, jak kolem ní krouží. Snažila se prolomit její myšlenkovou zeď, jedinou obranu, která skrývala spoustu důležitých informací. Jenže nebyla dokonalá. Už dávno nebyla strojem ANBU, zapomněla jak jím být. Začala cítit strach, odevzdanost, samotu. Cítila se poražená. A čím více toho cítila, tím horší to pro ni bylo. Zdálo se jí, že na ni čím dál víc tlačí, snažili se ji nadobro zlomit. Nebo tomu alespoň věřila.
Stále kolem ní kroužila.
Jako dravec.
Ona že má být ta kořist?
Kesshou, já vím, že jsi to ty.
Ty to nevzdáš, že ne?
Měla bych?
Nevidím důvod, proč by sis to měla ještě víc stěžovat. Jak dlouho už z tebe páčíme informace? Čtyři měsíce? Nebo pět, šest? Fascinuje mě, že tak dlouho odoláváš Kohakovi. Nebo mým technikám. Není jednoduché odolat Iluzi Touhy. Obracení myšlenek proti mně, vážně chytré. Ale rozpadáš se, porcelánová panenko.
Vážně? Nevšimla jsem si.
Hrdinko. Opravdu se rozpadáš na milion střepů. Kdy ses naposledy podívala do své duše? Co tak urputně bráníš za cenu své příčetnosti? Lásku? Přátelství? Loajalita nikoho nikam nedostane.
Najednou se ze žlutého jezera vznesla obrovská bublina. Chvíli levitovala ve vzduchu. Působila tak… nepatřičně. Pomalu se snášela k ní. Ona jen zhypnotizovaně stála, až ji bublina pohltila. A pak, teprve pak pocítila paniku. Před očima se jí promítal obraz sebe samé, jak připoutaná leží na kovovém chladném stole. Část jejího vědomí se probralo.

---

Dívala do stropních zářivek, ostré světlo jí do očí vpalovalo různě barevné obrazce. Chtěla se pohnout, vykřiknout nebo jen mrknout. Ale nic z toho nešlo.
Ten jas ji tak neskutečně oslepoval!
Její mozek se dokázal soustředit jen na tuhle jedinou věc, která se zdála být… Skutečná?
Hmatatelná. Reálná. Bylo jediným vodítkem, potvrzením, že nebe je modré a tráva zelená.
„Máte na to tak půl hodiny. Oddělila jsem její fyzické vědomí od toho psychického, tak nepohne ani tím nejmenším svalem,“ slyšela Kesshin hlas.
„Co ty? Dostala ses s ní někam? Nebo máš zase jen kus holý informace do tajenky?“
Kohaku. Co ten tu dělá? Na experimentech se nikdy nepodílel… Stejně jako ona. Byla ráno dost překvapená, když dostala od posla vzkaz.
„Začínám chápat, jak na ni. A myslím, že stačí i to, co jsme doteď vypátrali,“ odsekla Kesshou. „Pusťte se do toho.“
Z upřeného zírání do stropu jí tváře zmáčelo pár slz.
Nejprve ucítila chlad. Dotkl se jejích zlámaných nehtů, pohladil hřbety jejích dlaní a vsákl se do žil. Krevním oběhem se dostal k srdci a zmrazil jej. Pod tlustou vrstvou ledu slabý a nezřetelný tlukot. Chlad se odtud rozšiřoval dál. Prolezl žaludkem, prodral se až ke špičkám prstů na nohou. Ledovými jehličkami probodal plíce a jícen.
Led pálil. Spaloval ji tak, jak to žádný oheň nedokázal. Křičela by, kdyby mohla. A pak, po celé věčnosti chlad mizel, led roztával a nahrazovalo ho teplo, které se stupňovalo do toho nejvyššího žáru. Spaloval vnitřnosti na popel, propaloval svalovinu a kůži, před očima viděla jen rudou.
Z plna hrdla zařvala, prohnula se v zádech. Měla pocit, že jí něco protrhává žíly, nervy i chakrové dráhy.
Trhalo ji to na kousíčky.
Jako první se vytratily žíly. Její tělo ztratilo veškeré teplo, barva se změnila na mramorově bílou. Následovaly nervy; kousek po kousku, přestávala cítit. Měla pocit, jako by ji někdo pomalu gumoval ze světa. Pak její chakra vybuchla. Ze všech chakrových bodů tryskala ven blankytně modrá energie, která mizela neznámo kam.
Slábla.
I když ji zahlcovala nezměrná bolest, neměla sílu křičet. Přestala sebou škubat, přestala plakat.
A pak to vše odpadlo. Propadla se do temnoty. Krev v žilách nahradil hustý dehet. Trávil ji, trávil její podstatu, ničil ji, škubal, trhal. Vnucoval ji nechtěné emoce; vztek, trpkost, uraženost, sebelítost. Posměšnost, zlomyslnost.
Její duše křičela, utápěla se v černotě husté jako dehet. A nikdo její křik neslyšel…
Měla pocit, že její utrpení trvá věčnost. Ve skutečnosti však trvalo jen pár vteřin.
Její pád to temnoty doprovodilo tiché: „Pozitivní.“

---

Probrala se připoutaná k židli. Klasika, pořád dokola jedno a to samé - mučení, psychické týrání a pokusy. Pořád dokola. Zděšeně se podívala na ruce. Očekávala mramorově bílou kůži, ale místo toho viděla normální barvu. A proč ji to vlastně překvapovalo? Při pokusech se na ní vždy něco změnilo, ale nakonec bylo zase všechno normální.
Jako by se nic z toho nestalo.
Nezvedla hlavu, když přišel. Nemusela zjišťovat, kdo to byl. Jeho chakru by poznala všude.
Začala odpočítávat jeho kroky. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět...
Ticho.
Desátý krok měl být poslední, ale nic se nedělo. Pak něco cvaklo o podlahu a ona zvedla hlavu.
Vyděšeně se dívala do jantarových očí, které byly na úrovni těch jejích. Netušila, proč seděl na židli naproti ní. Bylo to absolutně nečekané.
„Došly ti nápady?“ zeptala se nakonec.
Největší hloupost století, provokovat svého trýznitele. Přesto nebyl den, kdy by nepronesla jedinou uštěpačnou poznámku. Zachovávala si tím kousek svého bývalého já. Nebo v to už jen doufala? Nebo ji rozbili natolik, že nevěděla, kdy má mlčet?
Mlčel, jen se díval do jejích očí.
Znervózňovalo ji to. Jantarové oči patřily dravcům a Kohaku takový rozhodně byl. On byl Dravec, ona Kořist.
„Listová,“ hlesl po dlouhé době.
Překvapeně zamrkala.
Ví to?
„Bingo,“ ušklíbl se. „Takže Listová, hm... Divné, že nás to nenapadlo dřív. Což vlastně ale nevadí, Kesshou odhadovala, že budeš z jedné velké pětky.“
Pokrčila by rameny, kdyby mohla. „Změní se na tom něco?“ vzdychla odevzdaně.
Částečně se prozradila, i když to bylo nechtěně. Nedávala pozor. Nebo už jí to bylo jedno. Netušila.
Kohaku si ji pozorně prohlížel.
„Nevím,“ dodal po chvilce.
Věděla, že lže. Vždycky lhal.
Kohaku se zvedl.
„Užij si tmu,“ řekl, zhasl a odešel.
„Nebude to poprvé,“ zahuhlala do prázdna. Bylo divné, že jen tak odešel, aniž by jí něco udělal. Rád si s ní hrál. Ale na druhou stranu byla šťastná, že byla sama.
Uplynula hodina. Druhá. Třetí. Možná pátá? Vlastně na tom nezáleželo.
Jenže něco bylo jinak.
Najednou se tma zdála být hustší, temnější. Až do této chvíle vnímala tmu jako svou přítelkyni. Prchala za ní, když jí bylo nejhůř. Jenže teď se tma zdála být... Nepřátelská. Ošila se.
Začala mít pocit, že kolem ní něco krouží. Něco temného, zuřivého a moc, moc nebezpečného. Chloupky na zátylku si stouply do pozoru. Milimetr nad pažemi cítila mrazivý, slizký chlad. Popadlo ji to za ruce, chlad se blížil k jejímu obličeji. Objevily se blyštivé zuby se špičatými tesáky. Otřásla se.
‚Čauky.‘
To něco se nechutně ušklíblo.
‚Já jsem tvoje nová nejlepší kámoška!‘
Ne! Nevěděla, čemu vzdoruje. Ale všechny její sebevíc poničené instinkty ječely, aby utekla. Pryč od monstra, které bylo před ní.
Začalo se to ovíjet kolem ní, omotávat končetiny, pevně se to tisklo k jejímu hrudníku.
‚Jen ty a já, já a ty... To zní suprově, ne?‘
Ne!
Monstrum pokračovalo dál po krku, láskyplně pohladilo její tváře, nos, rty.
‚Samy dvě, představ si to. Protože Iruka tě nezachrání. Proč myslíš, že ještě nepřišel? Protože se mu nechce.‘
Zatřásla hlavou, nechtěla to poslouchat. Protože to monstrum jí říkalo přesně to, co jí šeptal hlas v hlavě, když mu dovolila moc nahlas přemýšlet.
Černější tma ji šťouchla do srdce. ‚Nebo Kakashi, Yui... Moment, co když už všichni zařvali ve válce? Buď, anebo jsi jim prostě ukradená.‘
„Ne!“
‚Hej, přestaň mě odstrkovat, není to hezké. Já jsem ty a ty jsi já. Přes to nejede vlak.‘
Láskyplné, děsivé pohlazení po tváři.
„NE!“
‚Ale no tááák. Ty víš, že si tě dřív nebo později podmaním. S tím už nic nenaděláš, kočko.‘
S posledním šťouchnutím do srdce se Černější tma rozplynula.
‚Tak zatím.‘
Vyděšeně vydechla. Třásla se.
A poprvé, poprvé nenáviděla tmu.

---

Její oči byly prázdné. Kohaku v nich viděl vyčerpanou prázdnotu. To, že s ní udělala jedna noc? Nevěřil. Nevěřil, že to má takovou sílu. Zatřásl s ní. Vnímala vůbec?
Nic.
Prohrábl si vlasy, vztekle zavrčel, a když nezareagovala, trochu se jí kunaiem porýpal ve stehně.
Škubla s sebou. Kohaku se ušklíbl. Nehezky, vztekle a psychopaticky.
„Princezna se nám probrala?“
Mlčela, jen na něj zírala těma černýma očima. Kohaku ji pohled opětoval, upřeně jí zíral do očí.
Nakonec se dehtově černé oči podrobily těm jantarově žlutým. Že by konečně věděla, kde je její místo?
Kohaku si olízl rty.
„Tak?“
Otočil se.
Kesshou se opírala o dveře, na rtech jí hrál líný úsměv. „Podařilo se?“
„Jak to mám vědět?“ odsekl. „Já se v těch tvých myšlenkových čárách nevyznám.“
„To jako nepoznáš, jestli to konečně vzdala?“ povzdechla si podrážděně.
„Nevím, co od té jedné noci čekáš,“ rozhodil rukama, „zrovna ty bys měla vědět, že to takhle rychle nemůže působit.“
„Co ty víš?“ pokrčila Kesshou rameny. „Takový Orochimaru zašel s experimenty opravdu daleko.“
„Ty nás srovnáváš s ním?!“
„A proč by ne? Experimentujeme na lidech, různými způsoby je mučíme... Orochimaru dělal to samé.“
Kohaku neodpověděl. Měla pravdu.
„Jestli chceš, tak je tvá,“ řekl nakonec. „Já jsem asi skončil.“
S povzdechem vytáhl z jejího stehna kunai. „Třeba se ti konečně povede zjistit její pravé jméno.“
„Myslím, že tentokrát zjistím víc než to,“ odvětila ledově. „Její zeď se zbořila.“
Pomalu k dívce přešla. Hrubě ji oběma rukama vjela do vlasů, hrany dlaní tiskly oba spánky.
„Seishin no Jutsu,“ zašeptala.

Pocit vítězství jí ohřál srdce. Takhle se Kesshou už dlouho necítila. Pomalu procházela labyrintem podvědomí a pouhou myšlenkou ničila ty slabé pokusy o záchranu. Její panenka stále bojovala. Jenže tentokrát to byl marný boj. Tentokrát vyhrají. Kesshou se dotkla silné praskliny ve zdi.
„Tak kde si budeme povídat tentokrát?“ zeptala se zpěvným hlasem, který zněl jako cinkot zvonkohry.
Kesshou začala tvořit, prostředí se měnilo.
Labyrint zmizel a ona stála na bíle perlovém písku. Hladina levandulově zbarveného moři byla klidná. Nefoukalo. Šedá obloha byla mez mráčku, zlatavé slunce zářilo jemně oranžovou barvou.
Uslyšela jemné zašumění písku. Otočila se a pozorovala svou společnici. Její dlouhé ebenově černé vlasy a dehtově černé oči tvořily kontrast k její nezdravě našedlé pleti. Kesshiina panenka se rozpadala na tisíc střepů.
„Pořád mi budeš tvrdit, že se nerozpadáš?“
Panenka mlčela. A prostředí se začalo měnit. Abstraktní svět nahradila široká ulice s vysokou, oválnou, červenou budovou, za kterou se mohutně tyčila skála. Kesshou k ženě přistoupila blíž, pevně ji stiskla za zápěstí a rozešla se. Táhla ji za sebou, netečnou, tichou porcelánovou panenku.
Postupně se v ulici objevovalo více a více lidí. Zrzka v šedé uniformě, muž s popelavě šedými vlasy a čelenkou přes oko, hnědovlasý muž s jizvou přes nos a nakonec i muž s dlouhými, černými vlasy.
Všechny postavy si pozorně prohlédla, ale až u posledního muže se Kesshou zastavila.
„Itachi,“ hlesla.
A ten jen dál zíral před sebe, byl pouhou vzpomínkou, obrazem, který Kesshou vyvolala. Kesshou si odfrkla.
„Koukám, že Konoha se pořád motá do věcí, do kterých jí nic není co?“
Odpovědi se jí nedostalo.
„Zajímavé,“ broukla si Kesshou pro sebe. „Vyskládala jsi mi tu docela dost informací. Konoha,“ ukázala na rudou budovu, „ANBU,“ ukázala na zrzku v šedé uniformě, „a dezertér Itachi.“ Pozorně si prohlédla zbylé dva muže. Pokud tu stáli, museli mít pro panenku nějakou vypovídající hodnotu. Pořád dokola si prohlížela muže s šedými vlasy, připadal jí povědomý.
A pak jí to došlo.
„Tohle je současný Hokage... Hatake Kakashi!“ vykřikla vítězoslavně. Netušila, co zrovna on měl představovat? Autoritu? Nadřízeného? Nejspíš. Otočila se k poslednímu muži. Z jeho zobrazení sálala teplejší záře než z těch ostatních, byl důležitější než ti předchozí. Že by? Že by zrovna on byl tím, k čemu se panenka upínala? Pravděpodobně.
Kesshou luskla prsty, ulice zmizela a nahradilo ji zpět pobřeží s perlovým pískem.
„Konečně si můžeme hrát!“ zasmála se Kesshou a vedla černovlásku do moře.
Levandulová voda polaskala jejich kotníky, o pár chvil později je objala v pase. A za malou chvíli je pohladila po vlasech.
Panenka se topila. Ve vlastních myšlenkách, pocitech a prázdnotě.

Poznámky: 

Tak... Po nechutně dlouhé době jsem konečně byla schopná sednout za klávesnici a rozepsat se. Konečně. Snad mi to vydrží, doufám z celého srdce, ráda bych s příběhem pohnula. Smiling

5
Průměr: 5 (10 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, Čt, 2019-05-30 05:46 | Ninja už: 4704 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Takze Kesshou se nabourala do jejiho Salu vedomi (tech HP narazek se uz nezbavim sorry Sticking out tongue ). Myslim si ze bude Yamanaka, prace s mysli, modrooka blondyna...
Btw asi to bude nahoda jaxvin anebo ses tak inspirovala ale pri gugleni ty techniky (bo jsem si nebyla jista jestli je z kanonu nebo ne) jsem narazila na stranky fandomu kde uplne to same jutsu pouziva klan Kesshou. Laughing out loud

Obrázek uživatele Klose
Vložil Klose, So, 2018-09-15 13:37 | Ninja už: 1691 dní, Příspěvků: 137 | Autor je: Pěstitel rýže

Ty jo. Ty tu Yuki teda ničíš. Zdá se že za chvíli nebudou mít Anbu koho zachraňovat, protože toho z ní moc nezbyde. Jsem zvědavý co si na ní vymyslíš příště.

Obrázek uživatele GingerHimari
Vložil GingerHimari, Pá, 2018-07-13 20:18 | Ninja už: 1815 dní, Příspěvků: 149 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Mise L3:
Další kapitola o mučení, ne že by to nebylo zajímavé, ale...chtělo by to příběh malinko posunout, aby se čtenář pořád neplácal na místě. Chápu, že je tu důvod proč to nechce prozradit, ovšem děj se trochu zasekl na popisovaných praktikách.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Pá, 2017-08-04 22:38 | Ninja už: 1862 dní, Příspěvků: 2645 | Autor je: Asistent pošťáka

Prečítala som všetky tvoje poviedky a radujem sa, že znovu píšeš Jump! Milujem Snowflake Z lásky Táto séria patrí medzi náročné svojou ťažkou témou, pretože riešiš skutočne závažné problémy, Kakashiho politické bruslenie medzi mantinelmi, boje o pozície, kde sa nehľadí na ľudský život alebo morálku. Záľuba v mučení Kohakua a zanietená zvrhlá radosť Kesshou, je na zamyslenie sa: "Není jednoduché odolat Iluzi Touhy. Obracení myšlenek proti mně, vážně chytré. Ale rozpadáš se, porcelánová panenko." a "Hrdinko. Opravdu se rozpadáš na milion střepů. Kdy ses naposledy podívala do své duše? Co tak urputně bráníš za cenu své příčetnosti? Lásku? Přátelství? Loajalita nikoho nikam nedostane." O citovanom by sme mohli diskutovať do aleluja. Vydrží Yui? Majstrovsky opisuješ jej prežívania a muky, boj o zachovanie identity a snahu o nepodľahnutie mučiteľom Kvítek sakury Uvidíme, kam nás svojím príbehom zavedieš, s čím všetkým sa budeme musieť zmieriť a čo prežijeme Puzzled

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, So, 2017-08-05 22:39 | Ninja už: 5035 dní, Příspěvků: 2211 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Moc, moc děkuji za komentář, potěšil mě u srdíčka! Z lásky A zmínka o Snowflake zrovna tak. ^^
Těžká tématika... Jak se to vezme, ono jak pro koho. Mě přijde těžší napsat bláznivou romantiku než něco takového. Sice si nemyslím, že tohle mám podané zrovna ukázkově, ale snažím se. Laughing out loud Rozhodně se mi tohle vymýšlí lépe než romantika. Ještě jednou děkuji za komentář! Z lásky

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, Čt, 2017-08-03 19:24 | Ninja už: 4824 dní, Příspěvků: 2309 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Plno, plno panenek Smiling
To mučení je šílené a bolí. Zatím se nezlomila, ale hádám, že brzo zlomí. Oni ji zlomí. A pak nastane ještě horší peklo.
Je fajn, že zase píšeš Smiling

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Čt, 2017-08-03 19:27 | Ninja už: 5035 dní, Příspěvků: 2211 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

A to je dobře nebo špatně? Předpokládám, že to druhé. Přiznávám, že při psaní jsem v ní viděla už takovou tu porcelánovou panenku, tak se to asi dost projevilo. .__." Sakra. Laughing out loud
I já jsem ráda za to, že zase píšu. :3 A zírám nad tak bleskovým vydáním!