Poslední z klanu Akame XXX. - Mei

Bylo po dešti, na stromech ještě visely kapky. Dívka uháněla lesem a vlhkost se přitom chytala na její šaty. Byla úplně promočená a vyděšená. Držela se za břicho a mezi prsty jí prosakovala krev. Zpomalovala. Nepřátelé ji pomalu doháněli, ztrácela síly příliš rychle, chakra byla skoro na nule. Neměla tušení, co se stalo s ostatními členy jejího týmu. Doběhla k útesu, pod kterým divoce vířila řeka. Nezaváhala, neměla jinou možnost. Skočila dolů. Dravý proud ji okamžitě uchvátil, nemohla s ním bojovat. Zmítal jí, nebyla si jistá, jestli je nahoře, nebo dole. Pokoušela se udržet hlavu nad hladinou. Pak přišel náraz. Uhodila se do hlavy o kámen ve vodě a upadla do bezvědomí.

Když se znovu probrala, s překvapením zjistila, že není mrtvá. Cítila teplo a sucho, určitě se neválí nikde na vodním dně. Vzduchem se vznášela podivná trpká vůně. Otevřela oči a pohnula se. Bolest byla menší, než si naposledy pamatovala, její tělo jen ovládla obrovská únava.
„Už jsi vzhůru, malá?“ promluvil na ni ženský hlas. V jejím zorném poli se objevila mladá žena. Byla nádherná. Pravděpodobně jedna z nejhezčích žen, jaké kdy viděla. Tmavé oči a světlá pleť. Dlouhé stříbrné vlasy měla spletené do copu. Usmívala se na ni. Vyzařovalo z ní teplo a pohoda. Člověk dostal chuť stulit se jí na klíně s vědomím, že od něho odežene všechny bolesti světa.
„Můj manžel tě našel na břehu řeky. Vyděsila jsi nás. Mysleli jsme si, že to nepřežiješ, ale teď jsi v pořádku.“ Naklonila se k ní blíž a pohladila ji po hlavě. Ucukla. Ozvalo se vrznutí dveří a kroky. Po ženině boku se objevil muž. Položil jí ruku kolem pasu.
„Ospalec se probudil.“ Měl hluboký, příjemný hlas. Nemohl být větším kontrastem ke své manželce. Byl vysoký a mohutný, ona proti němu vypadala ještě drobnější. Měl tmavé, skoro černé vlasy a tmavší odstín pleti. Navíc působil o hodně starší. Oči měl zakryté brýlemi. Nemohla je vidět.
„Sundej si tu parádu, ještě našeho hosta polekáš,“ řekla mu se smíchem. Muž poslechl.
„Akame,“ vydechla překvapeně, když uviděla jeho oči. Matně si je pamatovala z vesnice, když byla ještě malá.
„Já jsem Toshiro Akame a tohle je moje žena Anda. Ale nevíme, kdo jsi ty.“ Naznačil jí, že by bylo slušností se představit.
„Já jsem Terumi Mei ze skryté Mlžné,“ odpověděla. Byla přesvědčená, že jakmile se dozví, co je zač, zabijí ji. Pokud bude mít štěstí, jen ji vyženou.
„Těší nás. Je hezké vidět někoho z mé staré vesnice,“ řekl bez jakékoli zášti v hlase, jako by mu to opravdu udělalo radost.
„Půjdeš se najíst s námi, nebo ti to mám donést sem?“ zeptala se jí Anda.
„Dojdu ke stolu.“ Nechtěla vypadat jako úplný slaboch.
Zuřivě zhltla všechno, co jí předložili, a ani se nezamyslela nad tím, že je v domě jednoho z největších travičů. Jídlo bylo dobré a ona byla hladová. Cítila, jak se jí vrací síly a slabost trochu ustoupila. Pak dostala hrnek čaje. Seděla s nimi u stolu a nevěděla, co jim povědět. Připadalo ji trapné sedět tam jen tak. Jenže ticho přerušil pláč. Překvapeně se podívala k otevřeným dveřím.
„Naše Touinka tě chce pozdravit,“ usmála se na ni Anda. Zašla do vedlejší místnosti a přinesla malý řvoucí uzlíček a bez zaváhání ho položila hostovi do náruče.
„Tohle je naše dcera Touazuki,“ Mei ji nemotorně držela a překvapeně na ni valila oči. Miminko přestalo plakat.
„Touazuki, tohle je Mei,“ pokračovala Anda dál, jako by snad tomu dítě mohlo rozumět. Prohlížela si malé stvoření ve svých rukou. Připadala jí zvláštní. Na hlavě měla chomáče stříbrných vlasů a připomněla jí tím odkvetlou pampelišku. Prohlédla si její oči. Měla je světle šedé.
„Nemá červené oči,“ podivila se Mei.
„Ne, má je stejné jako moje matka,“ řekla jí Anda.
„Hodně lidí si myslí, že se Akame rodí s červenýma očima. Ale není tomu tak. Je vysoce nepravděpodobné, aby se podobný gen přechovával u všech členů po celé generace. Navíc po přilití nové krve. Každý Akame se rodí s vlastní barvou očí. Do jednoho roku, než se dovyvine imunita, jsou naočkováni první dávkou látky pro získání odolnosti k jedům. Teprve tehdy duhovka změní barvu.“

Mei zůstala v malém domku skoro čtrnáct dní. Jednak potřebovala nabrat síly na zpáteční cestu, ale hlavně se nedokázala přimět odejít. Bylo jí tam neskutečně dobře, připadala si, jako by tam byla doma. Užívala si Andiny vlídné, až mateřské přítomnosti a zamilovala si její vlídné a vstřícné chování. Naslouchala Toshirově moudrosti. Jenže sama věděla, že musí odejít. Ohrožovala je svojí přítomností, kdykoli se mohli objevit lidé z Mlžné pátrající po ní. Sami se vystavovali riziku, když léčili lidi z blízké vesnice.
Stmívalo se a Anda zpívala Touazuki písničku, jako každý večer.:

Spi, mé dítě, spi tichounce
já pohoupám tě lehounce
černá noc teď spolkne nás
přichází už temnot čas

Zlé věci tu číhají
co kradou duše potají
jen zavři oči, můžeš spát
s mámou nemusíš se bát

Než přijde zase svítání
od všeho tě uchrání
až nastane nový den
vše špatné bude jenom sen

Mei si pobrukovala s ní. Za tu dobu se ji už také naučila. Počkala, než dítě usne, a pak se s nimi rozloučila. Oba jí připomínali, že je může kdykoli navštívit. Věřili jí, mohla je přece kdykoli odhalit ve vesnici, ale neměla to v úmyslu. Její návrat byl drsný. Nemohla srovnat zážitky posledních dní s realitou v Mlžné. Nebylo tu nic z oné hřejivé atmosféry. Tady cítila jen úzkost a strach. Stále častěji hledala možnost vrátit se do malého domku.

„Zdravím, Ando,“ zahalekala Mei, když vcházela do dveří. Anda byla v kuchyni a připravovala jídlo. Mezitím opravovala dětské věci, které ležely rozložené na stole.
„Mei, ráda tě vidím,“ usmála se na ni žena a šla ji přivítat. Nabídla jí čaj a pak ji poslala na zahradu, kde byl zbytek rodiny. Mei si všimla, že i přes úsměv ve tváři vypadá smutně.
„Toshiro, jsem zase tady.“ Muž seděl na lavičce a pozoroval holčičku, která zaujatě zkoumala trávník.
„Vítej, přisedni si sem.“ Posunul se, aby uvolnil místo. Touazuki právě hmátla po něčem, co viděla. V ruce se jí objevil velký černý brouk. Chvíli ho zkoumala a pak ho strčila do pusy a snědla. Mei se ušklíbla.
„Víš, je zvláštní, jak ty brouky najde. V trávě vůbec nejsou vidět. Ona prostě jen pozoruje a pak je uloví,“ řekl udiveně Toshiro. Vůbec se nepozastavil nad tím, čím se právě jeho dcera krmí. Oba se na ni zadívali. Tou opět seděla bez hnutí a pak chňapla po dalším.
„Touazuki, pojď pozdravit Mei.“ Holčička zvedla hlavu. Podívala se na návštěvu a pak se k ní nadšeně rozeběhla.
„Mei,“ konstatovala, když dorazila až k ní.
„Správně,“ pochválila ji a z donucení přijala brouka, kterého od Tou dostala. Hned ho zase pustila na svobodu. Tou našpulila pusu a čekala. Mei se nejdřív ujistila, že nikde nezůstala broučí nožička, a pak pusu přijala a posadila si ji na klín. Oči už měla červené, i když odstín o trochu odlišný od jejího otce. Holčička byla okamžitě zaujatá jejími dlouhými vlasy.
„Anda dnes vypadala smutně.“
„Včera jsme se pohádali. Vypadá mírumilovně, ale když je v ráži, jde z ní strach,“ usmál se Toshiro.
Mei zajímalo, co se stalo, ale nechtěla být vlezlá. Nakonec jí to řekl sám.
„Chtěl jsem po ní, aby napsala do vesnice a požádala o přijetí. Myslím, že by ji i Touazuki přijal Hokage zpátky. Jenže o tom nechtěla ani slyšet.“
„Chce zůstat s tebou.“
„Chce, a nejspíš bych nebyl proti. Samozřejmě bych pro ni chtěl hezký dům a klidný život. Tedy klidný v rámci možností života shinobi. Jenže smířil jsem se s tím, že budeme pořád prchat. Do doby, než přišla Touazuki. Neměla se nikdy narodit,“ řekl smutně. Mei se na něho vyděšeně podívala. Podobná slova od něho nečekala.
„Nechápej mě zle, Mei,“ řekl jí a natáhl se přitom pro dcerku a vzal ji do náruče. Ta pozornost přesunula k náhrdelníku na jeho krku. On ho okamžitě otočil, aby se nedostala k červenočerným kuličkám. I když se o to vehementně snažila.
„Miluji obě celým srdcem. Jenže když se Anda rozhodla opustit vesnici a připojit se ke mně, měl jsem jednu podmínku. Nebudeme mít děti, jen v případě, že by se situace změnila a já nebo ona jsme se mohli vrátit do vesnice. Byla tehdy mladá a asi si neuvědomila, co slibuje. Časem se situace změnila. Nechal jsem se uprosit, taky jsem chtěl mít nějakého potomka a Touazuki je naše největší štěstí. Jen jsem na malou chvíli zapomněl, jaký život jsem pro ni nachystal. Nikdy si nebude moci hrát s ostatními dětmi, najít si kamarády. Nebude mít skutečný domov. Je z ní psanec, a to ještě nosí plínky. Kdyby se někomu z nás cokoli stalo, kdo se o ni postará?“
„Já bych se o ni postarala,“ ujistila ho Mei. Toshiro se na ni usmál.
„Žiješ v Mlžné, víš, co by s ní udělali, kdybys ji tam přivedla.“
„Nechci tam už žít. Chci odejít,“ odpověděla trucovitě.
„Mei, to nemůžeš, věř mi, život nukenina není jednoduchý. Navíc na tobě a tvé generaci leží těžké břemeno vesnici změnit. Když se o to zasadíš, třeba se jednoho dne budeme moci vrátit a Touazuki najde domov. Spoléhám na tebe.“
„Dobře, až se vrátíte, vezmu ji jako svoji učednici.“
„Beru tě za slovo, ale myslím, že to nebudeš mít jednoduché.“ Touazuki ztratila zájem o otcův náhrdelník a zkoumala let ptáků, kteří ve vzduchu chytali potravu.
Anda se právě pokoušela krmit Touazuki, která jídlo neustále odstrkovala a stále dokola opakovala „fuj“.
„Touzinko, proč hamáš broučky a nechceš si vzít nic, co ti udělala maminka?“ pokoušela se jí vnutit další sousto.
„Fuj,“ řekla Tou a pevně sevřela rty, aby se jí nikdo nepokusil vnutit jídlo násilím. Pak ji posadila na zem, jenže místo hraček malou Akame zajímaly spíš můry poletující kolem lampy.
„Nepřišla jsi sem jen tak,“ zeptal se jí Toshiro. Mei se odmlčela a zkoumala svůj hrnek s čajem.
„Přišla jsem vám říct, že pomalu začínají tušit, kde jste. Nebude trvat dlouho a někdo se objeví u vás.“
Anda a Toshiro si vyměnili pohled.
„Už jsme uvažovali o přesunu. Budeme nějakou dobu v pohybu, aby nás nemohli vysledovat. Chceme odejít ze Země Vody.“
„Kdybyste neléčili lidi, nepoutali byste na sebe zbytečnou pozornost,“ vyčetla jim Mei. Nechtěla, aby je jejich dobrosrdečnost dostávala do problémů.
„My pomůžeme každému, kdo to potřebuje, tak to prostě je. Vždyť ani ty bys nejspíš nežila,“ řekla jí Anda a usmála se na ni.
„Já vím, jen mě štve nespravedlnost vůči vám. Měli byste dál žít ve vesnici a pomáhat ostatním, jak chcete.“
„Proto potřebujeme, aby ses ty vrátila,“ připomněl jí Toshiro.
Bylo to naposledy, co je Mei viděla. Dostala od nich několik krátkých zpráv o tom, jak se mají a jak Touazuki roste, ale nic určitého. Skrývali se. O několik let později viděla Mei Toshira. Jeho mrtvolu přinesli do vesnice. Vnímali to jako úspěch. Akame mrtvý nebo živý – přínos pro vesnici. Zkoumali všechny jeho lektvary i jeho tělo. Hledali tajnou knihu, která zmizela. Když od něho získali, co potřebovali, zakonzervovali ho, aby mohl být kdykoli podroben dalším testům. Mei se hnusilo nedůstojné zacházení s někým, koho si tolik vážila. První věc, kterou udělala ve svém novém úřadu, bylo pohřbení jeho těla. Sice by si určitě přál ležet vedle své ženy, ale zatím to nebylo možné. Jednou snad, až se celá situace uklidní. O Touazuki neslyšela několik dlouhých let. Nebyla si jistá, co se s ní stalo. Až jednou jí přišel dopis, který oznamoval její přítomnost v Listové. Anonymní udavač napsal, že tam žije od svých pěti let u svého strýčka. Ve vesnici je skrytá i tajná kniha klanu. Mei se hnusil člověk, který ten dopis napsal. Chtěl jí ublížit. Doufal snad, že pro ni vyšle tým, aby ji přivedl do vesnice. Ne, ani ji to nenapadlo. Jen poslala dopis vedení vesnice, že je u nich Touazuki vítána, ale nic nepožadovala. Třeba se někdy bude chtít vrátit sama od sebe, aby poznala svoji minulost. Netrvalo dlouho a mladá Akame o sobě dala vědět znovu. Tentokrát prostřednictvím nové Hokage, která poslala výzvu k odstranění všech smrtících jedů z výbavy shinobi a zároveň připojila i nový typ protijedu. Mei se usmála. V gestu spatřovala odkaz jejích rodičů.

„Zdravím, dlouho jsem tu nebyla,“ řekla Mei k náhrobku.
„Mám teď hodně práce, takže se sem dostanu málokdy, ale to neznamená, že bych nevzpomínala. Snažím se vést vesnici správným směrem a to dá práci. Dnes jsem se zastavila, abych ti něco řekla. Jeden můj pobočník, Ao, myslím, že jsem ti o něm vyprávěla. Má implantované to speciální oko a občas ho to celkem zmáhá, je to někdy trochu náročné, když není rozený Hyuuga. Ale to je teď vedlejší. Občas jezdí do jedné vesnice, aby zregeneroval svoji chakru. Právě se odtamtud vrátil a nebudeš věřit, co mi vyprávěl. Vesnice měla nějaké problémy, prý se všichni otrávili. A víš, kdo jim pomohl? Tvoje Touazuki! Přišla do vesnice a lidé se uzdravili. Lidé tam o ní hezky mluví a jsou jí vděční. Jen jsem ti to chtěla říct, abys věděl, že můžeš být na svoji dceru pyšný. Jednou ji sem určitě přivedu, aby tě taky mohla pozdravit. To ti slibuji. Teď zase půjdu, ale vrátím se. Když se dozvím něco nového o Touazuki, budu ti vyprávět.“ Mizukage položila k náhrobku květinu a odešla.