Nováčci
Akonáhle večer padol súmrak, Konohou prebehla tmavá postava. Už podľa toho zakrádania bolo jasné, že to čo robí, chce udržať v tajnosti. Prikŕčajúc sa v tieňoch a vyhýbaním sa každému oku, dobehla Sakura až ku hlavnej bráne.
Konoha sa pomaly presúvala na nočný režim. Ľudia, potlačujúc silné zívanie, sa uberali domov dokým im ešte trochu zo zapadajúceho Slnka mohlo svietiť na cestu. Rodiny sa držali po kope, aby im deti nemohli ujsť z očí, obchodníci sa stavali pred budovy, ktoré vlastnili, a lepili na ne nápis: zatvorené.
Majitelia barov vyháňali spred svojich prahov brániacich sa opilcov.
Psi zavíjali a mačky vyliezali z tmavých kútov na lov. Svetlá sa zhasínali jedno za druhým. Jediné lampáše, ktoré teraz svietili v Konohe boli oči divých mačiek.
„Ahhh….Sakura-senpai,vy nás zničíte.“Stěžovala si blondýnka se světlounce fialovýma až bílýma očima.
„Máš snad nějaké námitky Yoki-chan?“zeptala se růžovláska a hodila po své studence vražedný pohled.
Po té co se polovina Konohy, spíše jen dámské osazenstvo zhroutila nebo narazilo do nějakého dutého předmětu, jsem konečně našel cestu směrem do nemocnice. Myšlenku jít dveřmi jsem okamžitě zavrhl. Přece jen nebudu na sebe tolik upozorňovat. Obešel jsem nemocnici z druhé strany, ale žádný nouzový východ. Pohlédl jsem vzhůru a zahlédl jsem otevřené okno. Chvíli jsem netušil, proč jsem pod tím oknem stál dalších pět minut, jako bych nevěděl jak se tam dostat. Jsem přece ninja, existuje jen jediný způsob jak to udělat.
„Takže toto na mňa zanechal môj otec?“ spýtal sa s obdivom Rajuu.
„Áno.“
„Gekou, prosím ťa, porozprávaj mi o mojom otcovi.“ prosíkal Rajuu.
„Dobre, poď si sadnúť.“
Sadli si za drevený stôl a Gekou začal:
Kapitola první
„Dievčatááááááá“ kričala Sakura keď dobehla na každotýždenné stretnutie dievčat „mám pre vás perfektnú správu. Ale Tsunade- sama mi to povedala ako tajomstvo takže sa o tom nikto okrem vás nesmie dozvedieť.“
„Máš jasné len už hovor“ súrila ju Ino „Neviem sa dočkať o čo ide.“
Sakura teda začala: „Tsunade- sama my prezradila, že nám mladým dovolí zorganizovať si nejakú dovolenku, ba ešte nás aj trocha zasponzoruje.“
„Páni, čo sa stalo, že dostala takýto nápad?“ Čudovala sa TenTen.
Naruto videl, ako Deidara skladá pečate a v rýchlosti rozmýšľal, čo by mohol spraviť. Jednu ruku mal ešte voľnú, ale to by mu na sebaobranu nevystačilo. Obzvlášť keď ležal zaseknutý v tej hlúpej snehovej kope. Vtom ale dostal nápad. Ak by vyhrabal so svojou voľnou rukou tú, ktorú mal zasypanú pod snehom, mohol by urobiť kage bunshin a kým by ho niektoré klony vyhrabávali, ostatné by zdržali tých dvoch.
„Teraz alebo nikdy.“ Povedal si v duchu pre seba Naruto a začal hrabať.
Jednou… když se Nara Shikamau probudil ve svém malém bytu, něco si uvědomil… chodí na střední školu... má známky pod psa… a jeho budoucnost se mu řítí pod nohama. A tak si jednou řekl…
„Potřebuji v životě změnu… Ale jakou? Už vím! Musím si zlepšit své známky, vizáž… a ze všeho nejvíc si potřebuji najít holku… chytrou, krásnou, a hlavně se smyslem pro humor, ale s těmahle známkami žádnou neoslním, a se vzhledem to taky není žádná sláva…“ povzdechl si zklamaný Shikamaru.
,,Kabuto! Prestaň vyvádzať!."
,,Sajuri, nedovolím aby sa medzi vami niečo stalo!"
,,Veď sa nemá čo stať, prosím pusti ma do mojej izby." snažila so m sa mu vytrhnúť.
,,Nie, budeš v mojej izbe, ako som už povedal."
,,KABUTO! Už niesom malá, mám dosť rokov na to, aby som vedela čo mám robiť!"
,,Nemáš ani sedemnásť!" stlačil mi ruku silnejšie.
,,Kabuto, niesom hlúpa.. s hocikým by som si nezačala.. prosím, Kabuto.."
,,Túto noc zostaneš v mojej izbe." pustil ma, a ja som išla za ním.
Prudko sa otočil
Naruto bol mŕtvy. Z neho začala prúdiť chakra a začala vytvátať telo. Kyuubi bol zase slobodný a všetci čakali, že na nich zaútočí.
„Sakra, plán nám nevyšiel." komentoval Madara situáciu. „Budeme musieť získať tie zvitky naspäť a ešte k tomu poraziť Kyuubiho."
„Ale jeho môžeš ovládnuť, Madara." hovoril Sasuke.
Madara na nič nečakal a hneď cez mangekyou sharingan chcel ovládnuť Kyuubiho. Bol počuť rev Kyuubiho. Snažil sa vzdorovať. Zatiaľ to bolo úspešné. Pokus o ovládnutie trval už desať minút. Madarovi sa to nepodarilo.
Po troch mesiacoch ako Itachi odišiel s Konohy, Iruja sa konečne spamätala. Iruja s výchovou Sasukeho nemala žiadny problém a aj Sasuke bol veľmi rád, že sa oňho stará.
V jeden deň prišiel Sasuke za Irujou,
,,Iruja?´´
,,Áno Sasuke? Čo potrebuješ?´´
,,Chcel by som sa prihlásiť do Ninja Akadémie. Môžem?
,,Sasuke si si istý? Vážne je to to čo chceš?´´
,,Áno. Musím sa pomstiť Itachimu zato čo spravil.´´
,,Sasuke, keby si vedel, že to není jeho vina, keby si to len vedel.´´ zamyslela sa Iruja a začala aj plakať.
Byl deštivý den a na jedné cestě šli dvě postavy v pláštích. Pláště byly šedé, zablácené a na několika místech i protrhané. Kápě jim zakrývaly obličeje. Obklopoval je tmavý les a v dáli byly vidět hradby velkého města, a dokonce už i brána. Menší postavě, při tomto pohledu, vyběhl na tváři úsměv a následně přidala do kroku. Déšt ubíral na síle a to zase potěšilo tu vyšší postavu. Po pár minutách přestalo pršet a obě postavy se dostaly k bráně. Byla vysoká a mohutná. Když jí procházeli, všimli si jich dva hlídači.
Ubehol približne mesiac, odkedy sa tu prvýkrát objavil.
Je ako tieň. Objaví sa, prejde miestom bez povšimnutia, nezanechá ani jednu stopu a znova sa vyparí. Niekoho mi pripomína. Aj ja so svojimi očami ho len ťažko objavujem. Moja úloha je takmer nesplniteľná. Ale iba takmer.
Za oknami sa zablyslo a zahrmelo.
„Sakura,“ ozvala sa po chvíli ticha Tsunade „Sasuke sa nevrátil. Je nezvestný.“
„Čože?“ zašepkala ticho Sakura a nohy sa jej zachveli.
Bol nádherný deň. Lee a TenTen akurát mali svoju pravidelnú prechádzku okolo jazierka Myoku. Pozreli sa na ich kmeň, a spomenuli si, aké to bolo smutné, keď ešte nemali jeden druhého. Bolo tak krásne a tak slnečno. Lúče zo slnka odrážajúceho sa v jazierku im svietili v očiach. Už sa schyľovali k bozku...
Bola veľká hmla. Na tráve ležal nejaký muž. Na hrudi mal krvavý fľak a pri ňom ležalo schúlené dieťa. Na tvári malo škrabanec a bolo v bezvedomí. Z hmly sa vynorila postava v sivom plášti s kapucňou. Bol to starý muž s dlhou bielou bradou. Pozrel na ľudí ležiacich na zemi a nesúhlasne zakýval hlavou. Zobral si decko na ruky. Na tvári sa mu niečo mihlo – bola to slza. Pomaly odkráčal preč.
O 10 rokov neskôr...
[i]Muž rychlým krokem vyrazil za ní, v náruče stále držel vyděšeného chlapečka. Z toho šoku co zažil nemohl ani vydat hlásku, jen se dál držel mužova oděvu s domněním, že u něj bude v bezpečí.
„Pospěš si dřív než nás vystopují,‘‘ okřikla ho žena a chytla ho za loket, aby ho popohnala.
Nad Konohu vycházelo slunce a studenti závěrečného ročníku byly připraveni předvést své schopnosti. Všichni, co ještě zkoušení nebyli, čekali na chodbě, seděli na lavičkách a nervózně vyčkávali až se z učebny ozve jejich jméno.
„Biaorin Rei.“ ozvalo se z učebny hlubokým hlasem.
Z jednoho místa se postavil pohledný kluk se středně dlouhými hnědými vlasy. Nevypadal ani trochu nervózně a v klidu vcházel do učebny.
„Hodně štěstí Rei-kun.“ ozvalo se několik děvčat sedících na lavičkách.
