Začátek nového života

Jednou… když se Nara Shikamau probudil ve svém malém bytu, něco si uvědomil… chodí na střední školu... má známky pod psa… a jeho budoucnost se mu řítí pod nohama. A tak si jednou řekl…
„Potřebuji v životě změnu… Ale jakou? Už vím! Musím si zlepšit své známky, vizáž… a ze všeho nejvíc si potřebuji najít holku… chytrou, krásnou, a hlavně se smyslem pro humor, ale s těmahle známkami žádnou neoslním, a se vzhledem to taky není žádná sláva…“ povzdechl si zklamaný Shikamaru.
Odšoural se do své malé kuchyňky. Po té co prošel kolem ledničky, která hlásila bankrot, na sebe hodil první kalhoty a tričko, co potkal cestou do koupelny. Chvíli jen tak koukal na svůj odraz v zrcadle a pak si došel vykonat svou potřebu.
Potom se konečně odhodlal něco udělat se svými vlasy, které vypadaly skoro jako seno.
Když usoudil, že vypadá alespoň trochu, jako člověk odešel pro tašku s učením.
Za dvacet minut byl hotový a vydal se směr škola.

V klidu si kráčí, ale vidí jak spousta jeho spolužáků uhání, aby stihlo hodinu.
„Shikamaru! Ty jdeš pomalu, nechceš snad stihnout hodinu?“ křičí na něj jeden jeho spolužák
zděsí se chlapec: „Co? Já myslel, že jdu tak akorát… safra, to bude asi tím budíkem, možná jde o trochu pozadu?“
„No blik! Hele, ale pohni si, jinak to nestihneme.“
„A to musím?“ odvětil, ale když viděl, že spolužák stále běží, rychle se vschopil a začal ho pronásledovat.
Před školou běželi ještě rychleji, jenže když tu náhle proběhli kolem svého třídního učitele, který jim hned napařil poznámku za zakázané běhání po chodbách. Ale přišli tak akorát.

„Ach ne, ta hodina je snad nekonečná?“ říká si v duchu otrávený Shikamaru. „To je otrava,“ ještě zabrblá.
„Ehm, ehm, Nara Shikamaru! Chceš nám něco říci?“ zeptá se ho nabručená paní učitelka.
„Ne, paní Omurová!“
Jen co se Shikamaru posadí Ino neví, která bije. „Hele, Shikamaru, měl by ses už začít učit a především poslouchat, co paní učitelka o hodinách říká!“
„Já vím, Ino, promiň… jen jsem o něčem přemýšlel.“
„Pššt, jde sem paní Omurová!“odpoví slečna.
Další hodina je tělesná výchova.
Všichni kluci se oblékali, jenže Shikamaru místo oblíkání, koukal klíčovou dírkou na dívenky, které neměly ani potuchy, že je zvrhlý Shikamaru sleduje.
Hnědovlasý hoch sledoval a u toho slintal, když tu náhodou ho vyruší učitelka, skloní se, pořádně se nadechne a zakřičí mu do ucha: „Nara Shikamaru! Ty nezbedný chuligáne, jak si dovoluješ sledovat tahle děvčata?“
„Ach ne, já-já omlouvám se vám mnohokrát, j-já nechtěl, jen jsem chtěl pozdravit támhle kámošku,“ křečovitě se usmál, ale to mu neprošlo. Všechny dívky to za dveřmi zaslechly a začaly se plašit.
A tak ho poslala k řediteli, což nebylo zrovna dobré.
„Ach jo, co si teď jen počnu?“ se smutným výrazem kráčel chlapec k řediteli.
„No tak co to tu máme?“ vykřikl ředitel směrem k shikamarovy. „Naro, to je už podruhé, co tě tu mám, už mě nebaví, jak jsi stále koleduješ o malér.“
„J-já se omlouvám,“ řekl posmutněle chlapec.
„No, to je sice pěkné, že tě to mrzí, ale já si nějak nejsem jistý.“

Po škole šel náš hrdina zpět domů. Přemýšlel po cestě, co viděl tam v té šatně.
"Ale ano, už to mám, byla tam taková hezká holka, jenže jak se jmenuje? A kde bydlí? Je tak roztomilá, je tu asi nová… tak to jí musím ukázat školu, lepší průvodce než já ve škole není,“ bručel si pod vousy a v oku měl jiskru.
Druhý den ve škole Shikamaru nebyl schopen oslovit křehkou dívku, ale jednou se odhodlal a zařval na ni.
„Ahoj! Ty si tu nová a tak jsem si řekl, že tě tu provedu! Jestli by si chtěla tak, prosím, řekni mi!“ se zaťatýma rukama pronesl, ne zařval. Tolik se totiž bál, že nechtěně tu holčinu vystrašil a ta se sesunula k zemi.
„Není ti nic? J-já se omlouvám,“ zrudl hnědovlásek
„Eh… no vyděsil si mne. Slyšela jsem, že mě tu chceš trochu provést, to je milé, jenže já jsem tady už od minulého měsíce.“
„Co? Ops, asi jsem si tě nevšiml, promiň mi to prosím.“
Uculila se dívka: „Ale jistě, je ti odpuštěno a mimochodem já jsem Temari, a kdo jsi ty?“
„Asi jsi o mně už slyšela, já jsem Shikamaru... Shikamaru Nara. Temari je pěkné jméno, nezajdeš semnou někdy na šálek čaje?“
„No… já myslím, že bych mohla.“
„Tak jo, vyrazíme?“
„Ehm, Shikamaru? Teď je škola, zajdeme na čaj až po škole, ano?“
„Oh, já zapomněl.“ rozesmál se.
Snad vám nemusím říkat, že Shikamaru se snažil získat si její obdiv a také se snažil o to, aby ho měla alespoň trochu ráda. Povídali si tam spolu už přes hodinu, docela to mezi nimi jiskřilo, ale to vlastně ani moc nesmí.

Další ráno ve škole

„Ahoj!“ běžel Shikamaru naproti Tem a už křičel. „Jak se máš?“
„Oh ahoj, já se mám fajn a co ty?“
„Ale jo, jde to krásko,“ odpověděl trochu frajersky a slečinka se už začíná červenat.
Ale do toho jim skočí jiný kluk, který jak se zdá také chce takzvaně zbalit dívku: „Ahoj, ahoj koťátko, tenhle lůzr tě otravuje, jo? Pojď, já ti vezmu knihy,“ řekne, vezme Temari knihy a užuž jí vede do její třídy.
„Vrr, ten kluk si jako myslí, co?,“ rudne zlostí náš Shikamaru. „Co si to myslí? Já jsem tu krasavici objevil jako první! A vůbec… kdo je to? Nikdo mi takhle lézt do zelí nebude, to si piš, ty jeden zmetku!“
Po další hodině už se Shikamaru opět hrnul k nebohé Temari. Nenápadně odstrčil neznámého kluka kam si pryč a ten je už pak neotravoval, prozatím. A povídali si konečně v klidu. Poté, co si s Temari dopovídal… šli do třídy. Shikamaru se trochu pokoušel chytit Temari za ruku… ale ta podezřele uhýbla. Když došli do třídy Shikamaru si sedl vedle Tem. Ta se jen nevině usmála, a začala hodina. Měli hodinu japonštiny.
„Ehm, ehm…Nara Shikamaru, nemáš náhodou sedět někde jinde?“ řekla paní učitelka.
„He, myslel jsem, že to platí jen na hodinu matematiky, paní učitelko,“ snažil se, aby to vyznělo nevině.
Zničehonic, se přihlásila Temari a řekla: „Víte, paní učitelko, to já jsem mu řekla, aby si sedl ke mně, protože já nemám učebnici japonštiny,“ mezitím si Temari učebnici schovala do tašky.
„Ach ták, dobrá Temari, vzhledem k tomu, že já nemám další učebnici, tam Shikamara nechám, ale příští hodinu budeš sedět na svém místě.“
„Ano, paní učitelko!“ řekl Shikamaru a usmál se na Temari s děkovným výrazem.
Po vyučování, se Shikamaru s Temari odebrali do Ichiraku, kde si dali pořádnou porci ramenu. Když Shikamaru dojedl, podíval se na Temari, která ještě jedla. Měla krásné, blonďaté vlasy a přenádherné zelené oči.
Když si všimla jak se ni Shikamaru zamilovaně díval, usmála se a řekla krásným a zvučným hlasem: „Děje se něco?“
„N-Ne, nic,“ rychle řekl a aby to zamluvil tak jí pověděl. „Dáš si ještě něco? Máme ještě čas.“
„No víš, Shikamaru, raději bych už šla domů.“
„A proč? Co se děje? Není ti nic?“
„Ne, ne nic, jen už budu muset jít, díky za večeři, hezky jsem se dneska bavila, tak ahoj.“ Když Temari odběhla, Shikamaru se ještě díval, jak jde v dáli domů. Pak zaplatil a šel také domů.
„Tak tohle, je ta pravá,“ odtušil Shikamaru když odcházel.

Celé tři dny se dívka Shikamarovi podezřele vyhýbala. A čtvrtý den si mladík řekl, že si s ní promluví, ale když tak chtěl učinit, Tem před ním utíkala.
Když ji Shikamaru doběhl, zeptal se: „Co se děje? Proč se mi vyhýbáš?“
Chvilka jen mlčela, po pár vteřinách se vymáčkla: „No víš… protože já… já… já už kluka mám!“ zakřičela Temari se slzami v očích a utíkala domů. Shikamaru se za ní vyděšeně ohlížel.
Jen co přišla domů, zavřela se v koupelně a tam se hekticky rozbrečela. Neřekla mu totiž celou pravdu a to jí moc zranilo. Skutečně měla kluka a tak byl problém to snažícímu se Shikamarovi říct, ale není to všechno…
Ještě ten den zavolala vyřízená Temari svému klukovi: „Promiň, že jsem ti o tom neřekla, ale asi už je čas. Jsem těžce nemocna a každá chvilka mě pomalu zabíjí.“
Po těchto slovech byl trochu smutný, ale vykašlal se na ni. Jistě, že pak měl výčitky svědomí, ale nechtěl vidět její smrt a tak si ji vymazal ze života. Nepopsatelně ji to ranilo a tak se obrátila na hnědovlasého hocha.
Řekla mu stejná slova, jako svému příteli, jen jejich reakce byli jiné. Nejdřív si myslel, že si dělá srandu, ale poté, co zjistil, že si dívčina nedělá legraci ji objal.
„Já tě neopustím. Budu tu s tebou až do konce a i dál. Trochu mě mrzí, že jsme spolu nemohli strávit více času, ale jsem tu vždy pro tebe.“ Řekl vlídným hlasem.

A i navzdory tomu, že umírala spolu začali chodit. Nechtěl ji nechat samotnou ani den před její neočekávanou smrtí. Týden byli spolu a snažili se si jeden druhého užít. Až jednou večer Temari projela jejím srdcem bolest. Beznadějně se snažila dostat k jejímu drahému, ale marně. Zastavila se v temné uličce a na zeď vlastní krví napsala: „Miluji tě, Nara Shikamaru.“
Pak mu zavolala a řekla, že přišel její čas. Řekla mu také, kde je, takže hned po zavěšení jí šel hledat. Ráda bych vám řekla, že přišel včas, ale nebylo tomu tak. Než mladý Shikamaru přiběhl ke své lásce naposledy vydechla. Opřená o stěnu, s úsměvem na tváři. Někým milovaná Temari poklidně zemřela. Shikamaru přišel již pozdě. Nezvladatelně se rozplakal a křičel, ať ho tu ještě nenechává, jenže ničemu to nepomohlo. Najednou zahlédl nápis na stěně a tak se rozhodl odpovědět, aby to tam nahoře věděla.
Napsal: „Jdu za tebou má lásko. Už navždy jen s tebou.“ A podřezal se sklem.

Dvě na sobě ležící těla. Oba s úsměvem na tváři. Šťastně a poklidně umřeli s klidnou duší. Byli už navždy jen spolu. Tam nahoře je nic rozdělit nedokázalo. Bohužel mladý pár nemyslel na to, že když zemřou, budou tu chybět mnoha lidem. Na pohřeb jim přišel každý z vesnice. Měli je hodně rádi, proto skoro každý pro ně ronil slzy. Sakura, přišla také a rozplakala se. Trochu si vyčítala, že je nemohla zachránit, vždyť je to její povinnost, jako lékařského ninji.
Po skončení pohřbu tam stále stála a řekla: „Doufám, že se tam máte dobře. Teď vás nic nerozdělí. Je mi to líto, že jste museli opustit svět v tak brzkém věku a že se už nikdy neuvidíme. A prosím vyřiďte za mě Sasukemu, že ho stále mám ráda,“ dořekla a vítr ji rozcuchal učesané vlasy. To bylo asi znamení.