Děti noci 014-Trest

Muž rychlým krokem vyrazil za ní, v náruče stále držel vyděšeného chlapečka. Z toho šoku co zažil nemohl ani vydat hlásku, jen se dál držel mužova oděvu s domněním, že u něj bude v bezpečí.
„Pospěš si dřív než nás vystopují,‘‘ okřikla ho žena a chytla ho za loket, aby ho popohnala.
Dorazili svižným krokem k jeskyně, ve které plápolal oheň. Muž položil chlapečka na chladnout zem a zabalil ho do svého pláště. Za tu cestu oba dostatečně promrzly, na rozdíl však od něj e chlapeček nepřestával střást. Proto muž přiložil,aniž by se nějak zeptal jeho zachránkyně.
„Trochu mi nejde do hlavy, proč někdo jako ty se stará o malé dítě, ještě k tomu lidské,‘‘ zajímala se žena a dál si jej prohlížela. Mohl být stejně starý jako ona, ale to v tuhle chvíli nebylo podstatné. Připadal ji zvláštní. všechny upíry, které zatím viděla byli temní a chladí. On byl jiný, měl světlé vlasy, modré oči a sálalo z něj příjemné teplo.
„Co jsi vůbec zač?‘‘ zeptala když na její předešlou odpověděl. Muž se napřímil a chlapce zabalené ho do pláště si přitiskl k sobě.
„Co? Jsem stejný jako oni, je to moje rodina,‘‘ řekl klidně a překvapeně nad otázkou, kterou mu položila. Žena tomu nevěřila. Rodina?! Musel být nesmysl, byl tak jiný.
„Sem se nedostanou, tohle už není jejich teritorium, hranice jen tak sama nepřekročí,‘‘ řekla mu dívka, i když pochybovala, zda ji vůbec poslouchá. Měl oči jen pro toho chlapečka, který se třásl zimou. Ze soucitu mu podala kožešinu ve které chtěla sama spát.
„už to bude dobré, v tomhle ti bude líp,‘‘ pousmál se sledoval jak chlapeček pomalu zavírá oči, ale stále mu drží ruku.

„Myslíš si, že tímto získáš moji důvěru, kdyby nebylo vás mohl bych vést normální život. Každého z mích blízkých někdo z vás zabil, před míma očima,‘‘ odsekl a pozoroval tmavovlasou dívenku. Měl už dost těch jejich přihlouplých povídaček. Stále cítil v sobě ten stesk po matce, kterou mu ON vzal.
„Řekni mi jednu věc, proč sis mě nechal mohl si mít spotu jiných dětí, které bys zbavil rodiny a pak vychoval proč já?!‘‘ tentokrát byl podrážděný Sasuke, postavil se proti němu a zlověstně mu pohlédl do očích.
Snažil se v nich nalézt odpověď, ale bylo prázdné, ostatně jako vždy.
„Víš proč?! Mě taky vzali rodinu před míma očima a podobáš se mému synovi,‘‘ poslední dvě slova skoro zašeptal. Při vzpomínce ho zabolelo u srdce. Musel se otočit, aby ho přestala pronásledovat vzpomínka na staré časy. Tenkrát kdy bylo vše jiné.
„Řekni ti proč, ale nejdřív ti řeknu něco o sobě a mé minulosti.‘‘

Patnáctý leden rok 1754
„Možná bychom o tom měli tvé rodinou říct, nemyslíš že tímhle tajením všemu unikneme,‘‘ naléhala mladá žena jednou rukou objímajíc své stále rostoucí bříško. Druhou rukou jemně výskala blonďatého muže, který stejně jako na objímal rostoucí bříško. Usmál se pokaždé, když ucítil jemný zachvěv v bříšku.
„Nechci si tím teď zneklidňovat, i ty bych neměla,‘‘ káral ji s úsměvem a stále hladil její bříško. Byl šťastný, po dlouhé době a nechtěl si tuhle nádhernou chvíli ničím ničit, vůbec ničím.
„Nic se ti vám nestane o to se postarám, slibuji,‘‘ pošeptal tiše a víc se přitiskl k ženě a jejímu bříšku.

Dvaadvacátý duben rok 1754
„Otevřete! Ihned!?‘‘ byl zrovna půlnoc a někdo naléhavě bušil na dveře. Řev probudil týdenní chlapečka spícího mezi svými rodiči. Začal plakat a tím probudil i své rodiče. Žena se polekala a plačící chlapečka přitiskla ke svému tělo. Muž se zvedl z postele, vzal do rukou nuž a stoupnul si ke dveřím.
„Jestli nás nepustíš, nedopadne to dobře,‘‘ nalhal neznání za dveřmi. Muž nejistě otevřel dveře a stoupl si před postel, kde ležela jeho žena a dítě.
Neznámí vešel dovnitř a prohlédl si důkladně celou místnost, pohledem se zastavil u postele. Zamračil se a pohledem se vrátil zpět k muži.
„Děláš si ze mě legraci, utečeš a uděláš si dítě s člověkem,‘‘ rozčílil se neznámí a prskl rukou do zdi.
„Jak se teď mám někde mám ukázat, když můj sny, moje krev spí s lidskou č*bkou,‘‘ dál se rozčiloval, tím ale rozčílil i muže spojí u posteli. Přiběhl k muži, chytil ji neznámého za límec a nadzvednul ho do výše.
„Takhle o ní nikdy nemluv, nic o ní nevíš, nevíš ani nic o mě,‘‘ zakřičel a vyzvedl neznámého ještě víc. Neznámí se ovšem dál smál. Chytil jej za rukou a jedním rychlím pohybem mu zlomil zápěstí. Muž se skácel k zemi a Chytile za bolavé zápěstí, než se stačil vzpamatovat nezmámí se ocitl u postele a chytil pod krkem ženu.
„Pusť,‘‘ zakřičel na ni, ale někdo další ho udeřil do hlavy. V bezvědomí se skácel k zemi.

Probudil ho chlad a studené kapky padající na něj z výšky. Pootevřel oči a pohlédl vzhůru a pak před sebe. Jeho oči se zatím ještě nezvykli na tmu, ale pomalu se mu před očima začalo vyjasňovat. Byl v nějaké temné místnosti, spíš jeskyni. Byl přivázaný k velkému kůly a předtím byl ten stejný, ovšem na něm nikdo přivázaný nebyl zatím. Zanedlouho se dveře otevřeli a lid, kteří vešli začali jeden po druhém zapaloval svícny v místnosti. Celá místnosti se vyjasnila, byla mnohem větší než si představoval, a lidí přicházejíc přibývalo a až se místnost zcela zaplnila. Pak se otevřeli největší dveře. Dovnitř vešel muž držel žena za vlasy. Přivlekl ji ke kůlu a přivázal ji za ruce.Muži přivázanému na druhém konci se zatajil dech. Snažil se zakřičet nebo jen pohnout se. Nespíš ho něčím nadopovali. Jediné,co mohl udělat, bylo vše potichu sledovat.
„Sešli jsme se tu abychom potrestali čin ze všech největší, a to spolčení s lidským druhem,‘‘ řekl muž, který přivedl ženu. V místnosti se ozva šepot, který utichl ihned jakmile mluvčí pokynul rukou.
„Tento trest bude vykonán dnes před zraky vás,‘‘ pokračoval, ale muž připoutaný ke kůlu jej nedokázal dál poslouchat, všechno to byli jen ubohé povídačky nic víc.