Proč jsou lišky němé IX.

„Bohové, tady to vypadá,“ ulevil si Tobirama.
„Celkem slušná účast,“ založil si ruce na prsou Uchiha Madara. „Chlapi, nelezte na ten písek. Možná ta past ještě funguje!“ houkl na své muže, kteří začali ohledávat a vytahovat těla z terénu. Dali si pozor.
„Jestli jsou to všichni a některé neodnesla řeka, bude jich tak padesát,“ počítal Tobirama.
„I kdyby nějaká těla uplavala anebo se zbytek skrýval v lesích, ta němá holka zabila třicet chlapů o hlavu vyšší než je sama. To znamená, že je ninja. Musíme na ni přitvrdit,“
„To ti klidně přenechám. Na hrabání se v hlavě, nejste vy Uchihové špatní,“
„Och, to byla poklona? Zázraky se dějí… Ne, Hashirama má o ni zájem, takže jí nepocuchám nervy. A je to spíš uprchlice, kdyby byla zvěd, už by na to ty ženštiny přišly,“
„Myslíš?“
„Jsem si jistý. Ženské jen tak nepřijmou mezi sebe kde koho. Mají šestý smysl,“

Maki Uzumaki dala rozkaz k utáboření se. Ne její bratr, ale ona. Samovolně převzala vedení nad celou akcí. Tak jako vždycky. Posadila se ke stromu, že si zdřímne a z pochvy vytáhla meč, který stiskla v dlani
„Tak dobrou chlapi, až na mně přijde řada s hlídkou, vzbudit!“
Ovšem spánek jí nebyl dopřán.
„Veliteli! Veliteli!“
„Co zas?“
„Třeba to bylo na mně,“ houkl vedle ní ublížený bratr. Mávla jen rukou.
„V řece plave tělo!“
„Několik!“
V Maki zatrnulo.
„Vylovit!“ vydala rozkaz.
Z vody vytáhli pět mužských těl. Byli to mrtví ninjové, ale netušila, ke komu patřili. Žádné viditelné znaky ani uniforma, nic co by prozrazovalo soudržnost.
„Asi bandité,“ usoudila.
Ze čtyř těl trčely šípy.
„Veliteli, podívejte!“ ukázal jeden z mužů na páté tělo.
Tělo bylo celé natržené a poseto kousanci.
„To nemohlo udělat žádné běžné zvíře, podívej,“ vysvětloval Makiin bratr.
„Bráško, já techniky svého klanu znám velmi dobře. To je práce naši Mito!“

„Už jsi mu to naznačila?“ uhodila Megumi, když Mito čistila šrám na ruce.
Dívka zavrtěla hlavou, že ne.
„Zase hrajeme němou?“
Přikývla.
„Já myslela, že jak všichni odešli, že si s Hokagem promluvíš. Za námi šel kousek ještě Madara s Tobiramou. Divím se, že se někde cestou nepozabíjeli. Měla jsi vhodnou příležitost.“
Mito trucovala. Když už otevírala pusu, aby to svalila na svou únavu a strach, vrazil do pokoje Uchiha.
„Dámy si lížou rány?“ zašklebil se na ně.
„Příště klepat. Co kdybychom tu byly nahé?“ odvětila stručně Megumi.
„By mě to nezabilo. Megumi, chce tě tvůj manžel, víc nevím. A ty, ty máš jít dolů, Hokage po tobě něco chce,“

Ze schodiště mohla zamířit buď do kuchyně, nebo do společenské místnosti. Vybrala si kuchyň, protože z druhého pokoje slyšela silnou hádku. Byl to Tobirama s Hashiramou.
„Nechápu, proč mě pořád do toho tolik nutíš!“
„Je to tvoje povinnost Hokageho!“
„A co jako? Já mám být tady a starat se o blaho svých lidí. Zní to strašně ale ano, jenom těch svých,“
„Pomysli na naše spojenectví!“
„Poslali zprávu, že dorazí dneska po poledni!“
„Ty tomu pořád nerozumíš Hashiramo! Tady jde o nás o všechny!“
„Ne, nerozumím tomu. Vzít si můžu prakticky kohokoliv, ne?“
„Nejde o to, jestli si ji vezmeš, jde o to, že bude v bezpečí,“
„Ale vždyť už může být dávno mrtvá!“
„Kdyby byla mrtvá, nastalo by peklo, věř mi, bratře!“
„Ale Tobiramo….“
Mladší bratr si Hashiramu přitáhl těsně k obličeji a zasyčel.
„Ty víš moc dobře na co se ten jejich národ zaměřuje, že?“
„No a?“
„Řekněme, že se pustili do trochu větších věci, ano?“
„Nerozumím,“
A tak si jej Tobirama přitáhl ještě blíž k sobě a cosi mu začal šeptat. Když skončil, třeštil na ně První Hokage oči.
„Mi chceš říct…“
„Ano, přesně,“
A Mito, která poslouchala za rohem věděla, že na jakékoliv vysvětlování je už pozdě.

Vyšla před dům, aby si urovnala na vzduchu myšlenky.
„Tak tady jsi, pojď,“ vzal ji zničehonic za ruku Uchiha a táhl směrem ven z Konohy. Nebránila se. Měl o něco zachmuřenější výraz než obvykle. Drtil její zápěstí.
Kilometr za vsí na ni uhodil.
„Šel jsem se podívat na to bojiště- spíš popraviště. Megumininy šípy jsou mi jasné, je mi jasný způsob, ale ty mi jasná nejseš!“
Chytil ji za krk.
„Nara, dělá, že si nic nepamatuje. Kryje tě, to je jisté. Ty chlapi, co jsi vyřídila ty, byli roztrhání na kousky. Jsou to starý, skoro až bájný techniky. Tak mi teď sakra řekni, kdo vlastně jsi! A pokud ne, zjistím si to sám. A to si nepřej, děvenko!“
To místní moudro o tom, že poštvat proti sobě Uchihu, je to poslední co v životě uděláte, jí teď přišlo velice trefné. Otevírala pusu, že začne vyjednávat, když tu najednou se nad jejich hlavami ozval zvuk. Madara ji pustil a pohlédl vzhůru. Metr nad soutěskou kde se nacházeli, jim prolétlo několik shurikanů. Mito hned věděla na čem je.
„Už jsem to jednou zažila! Přijde to odspoda! Odspoda!“ zaječela a rychlostí blesku vytáhla jednu Madarovu katanu z pochvy.
„Ty…“
A opravdu, ze země vystřelila ruka. Mito už ale tentokrát byla připravená. Chytila nepřítele za ruku a hned jak byl venku jej šikovně zalehla, aby jej znehybnila.
Ani jeden z mužů nestihl nijak zareagovat. Mito ninjovi přiložila ostří katany ke krku a řízla. Byl konec. Nastalo ticho.
„Byl to špeh,“ zašeptala, „už jsem ho kdysi potkala,“
„Odejdi,“ řekl chladně Madara. Mito se na něj nechápavě dívala.
„Odejdi z naší vesnice. Ať jsi, kdo jsi. Nedovolím, abys nás ohrozila. Dost jsme obětovali, aby ta vesnice mohla stát, tak jak teď stojí. A já ti nedovolím, abys taky zranila mého přítele. Namluvím mu, že ses prostě sbalila a odešla. Koneckonců, lhát nebudu,“
„Ale!“ Mito byla z celého průběhu událostí překvapena.
„Dovolím ti rozloučit se s Narou. Běž zpátky a pak se vytrať. S nikým jiným se nezastavuj. Hlavně ne s těmi dvěma Senju. Jasné? Ať se do dvaceti minut po tobě slehne zem!“
Mrštila zakrvácenou katanou na zem a vystřelila od mrtvoly jako šíp.
„Reiko by si nikdy nemyslela, že zrovna ty budeš zavírat oči před problémy!“
„Nejsou to moje problémy ani problémy vesnice a citově se mě nezkoušej vydírat,“ řekl klidně.
Rozběhla se směrem ke Konoze.

Nešla za Megumi, šla za Hokagem. Tomu dlužila ze všech nejvíc. Vzal ji pod svou střechu, byl na ni hodný a toleroval všechny ty voloviny co tu napáchala. A nejen ty. A mohl se kvůli ní dostat do problémů. Do velkých problémů.
Měla štěstí, listoval zrovna knihou ve společenské místnosti. Měl na sobě slavnostnější tuniku a část uniformy. Čekali vzácnou návštěvu, o tom věděla. Snad má ještě trochu času.
Zaklepala na trám, aby si jí všiml. Dřevo zadunělo.
„Ach to jsi ty,“ usmál se, „co bys chtěla?“ Když si ji ale prohlédl celou, zadýchanou, vykřikl
„Vždyť jsi celá od krve! Co se stalo?!“
Ten čistý řez nebyl až tak čistý, jak si myslela. Otevřela pusu, že to konečně ze sebe vysype, ale zarazila se.
„Potřebujeme mluvit s tím vaším vůdcem!“
Ten hlas by poznala kdekoliv na světě a byl venku za dveřmi.
„Hned, ano, jistě. Hashiramo, už dorazila delegace ze Země Vodních vírů!“
Mito měla pocit, že jí přestalo bít srdce. Co teď? Sbírala odvahu, že se svěří Hashiramovi, ne že se bude snažit vyžehlit takovou ostudu. Na nic nečekala a rychle přeběhla přes půl pokoje k Prvnímu a schovala se mu za záda. Byla drobná a ta jeho rozložitá ramena by schovala celou speciální jednotku takhle malých žen.
„Po-počkej!“ snažil se otočit, ale přichytila se jeho zad jako klíště. Prsty zabořila do jeho tuniky a vlasů. Pochopil.
„Dobře, budu tě krýt, ale pak už mi všechno vážně vysvětlíš!“
Dělala psí oči a horlivě přikyvovala.
Zkameněl jako socha a přestal se pohybovat.
To už se do místnosti nahrnula polovina pátrací jednotky spolu s Tobiramou.
„Bratře, přivedl jsem je až sem,“
„Nebudeme ztrácet čas zbytečným tlacháním a přejdeme rovnou k věci,“ to promluvila žena ve zbroji stojící mezi vůdcem Země vodních vírů a Tobiramou. Neznal ji, ale podle postoje mu bylo jasné, že jí není radno odporovat. I Tobiramu to zarazilo jako málo co.
„Vy-vy jste…“
„Cestou k vám jsme v řece našli několik těl zabitých technikou, která je pouze známá v našich končinách. Vzhledem k tomu, že proud těla přinesl z vašeho území, musí se někde v okolí má neteř nacházet.“
„Jak jsme řekli, v našem okolí po ní není ani stopy,“ řekl Tobirama.
„Týká se tě to vůbec?!“ vyjela po něm rusovlasá žena.
„Prosím bratře, nech nás o samotě. Děkuji,“ řekl rychle Hashirama a poslal Tobiramu pryč. Příliš se mu nechtělo.
Žena pokračovala.
„Je to stopa, musí tu někde v okolí být. Prosím dejme se co nejrychleji do práce,“
„Sestra chce říct,“ snažil se do toho vložit otec ztracené dívky.
„To ona je jinchuuriki,“ řekla Maki Uzumaki
Hashirama cítil jak se mu nehty němé dívky zarývají do zad.
„Aha,“
„Proto je to tak naléhavé,“ vzdychl vůdce Země Vodních Vírů.
„Dobře, jistěže se dáme hned do hledání,“ přikývl Hashirama, „jen mi dejte její přesný popis, ať jsme si ve všem jistí, ano?“
Cítil dívčin nos dotýkající se jeho páteře.
„Je o něco nižší než já,“ začala žena ve zbroji, „rusé vlasy, o něco kratší než je u naších poměrů zvykem. Je drobná. Má kulatý obličej. Velké oči. Žensky tvarovaná tak jak má být. Asi má u sebe svitky s pečetěmi. A abych nezapomněla je hubatá a umíněná!“ ušklíbla se. Její bratr do ní drcnul. „Nu což! Je to pravda! Vždycky si dokáže prosadit svou!“
„Slyší na jméno Mito,“
„Nemluv o ní jako o zvířeti,“ zasyčela Maki na svého bratra.
„Uzumaki Mito,“
„Dobře, to mi stačí. Ještě chvilku strpení, hned se připravím na cestu, bratr vás vyprovodí. Tobiramo!“
„Ano, bratře,“ nakoukl do pokoje druhý Senju.
„Prosím, postarej se o naši vzácnou návštěvu,“ řekl Hashirama a počkal, až všichni budovu opustí.

Čekal, dokud nezavládne úplné ticho. Jen andulky si dál čistily peří a zlatí kapřici cákali v rybníčku.
„Takže Mito Uzumaki,“ zašeptal si spíš k sobě než k ní.
Pustila se jeho zad a odstoupila od něj na dva kroky.
„Nechtěla jsem vám uškodit, vážně ne!“ řekla zasmušile, připadala si ponížená. „U nás vážně došlo k útoku a já byla najednou na útěku, až jsem dorazila sem. A nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem mlčela,“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Protože jsem se pak tady dozvěděla náhodou o té… domluvě mezi našimi územími a nevěděla jsem jak se k tomu postavit, a bylo ještě těžší začít mluvit.“
„Mito, já o tobě vím že jsi jinchuuriki už několik dní. Vím, kdo jsi,“
Zalapala po dechu.
„Hned jak jsem zjistil, že umíš psát, mi bylo jasné, že někdo musíš být. Vím, k čemu jsi potřebovala ten svitek, mám oči a po tom jak jsi vyřídila ty nepřátele a Tobirama mi podal zprávu o stavu těl, dal jsem si to dohromady. A nakonec,“ zarazil se a odkašlal si, „dnes nad ránem jsem tě šel zkontrolovat, jestli jsi po té hrozné noci v pořádku a spala jsi odkrytá a zpod horního dílu pyžama ti čouhalo kousek té pečetě.“ vzdychl. „Mohla jsi klidně přijít, věřil bych ti, že jsi to ty,“
„Hrozně jsem se styděla,“
„Já se před tebou taky styděl,“ přiznal.
„Prosím tě, proč? Teď jsem tě dostala akorát do problémů. Budou si myslet, že mě tu držíš a bude z toho ještě válka!“
„Když řekneš…“
„A kdo mě bude poslouchat, První?! Nikdy mě neposlouchali a teď by měli?“
„Já tě přece poslouchám!“ nedal se.
„Ne, uděláme to jinak. Já se teď vydám na jih. A moji lidé na zpáteční cestě na mně narazí. Tím vypadne Konoha ze své svízelné situace v jaké by se mohla ocitnout. Nebudeme mít spolu nic společného,“
„Ale já chci abychom měli spolu něco společného!“
Mito se usmála a sklopila oči.
„Bylo mi tu s vámi dobře. Prožila jsem tu spoustu krásných chvil a našla si tu přátele, když ty chvíle byly zas o něco horší. Nikdy na to nezapomenu,“ zašeptala a utekla zadním vchodem.
„Po-počkej! Nenechám tě jít!“ chtěl se pustit za ní, ale byl zadržen hlasem svého přítele.
„Hashiramo, mohli bychom hodit řeč?“ stál Madara u dveří.
„Příteli, teď se to nehodí,“ vzdychl První.

„Víc jsem to pokazit nemohla,“ povzdychla si. Ještě předtím než opustila dům, popadla jednu katanu, která se povalovala na stolku u zadních dveří. Snad jim nebude chybět.
S výdechem však hodila všechny mezilidské vztahy za hlavu a zaměřila se na momentální problém, který ji tížil. Útočníci, díky kterým se ocitla tak daleko od domova, se dostali až do blízkosti zdejší vesnice. Jednoho z nich zabila, ale co ti ostatní? Zamířila si to k Lesu smrti. Ani jednou se neotočila.

„Počkej přece, Hashiramo!“
„Říkal jsem ti, nemůže to počkat?“
„Ne, nemůže!“
„Jestli jde o tu němou holku, tak…“
„To si vyřeš ty sám s tou dračicí! Kolem Konohy se někdo motá!“
„Ano, delegace ze Země Vodních Vírů, vím!“
„Hlouposti! Cizí špeh, jehož krev se teď skví na šatech té němé. Ale nemyslím si, že by byl jediný!“
Hashirama se zarazil.
„Kde se to stalo?“ vyhrkl.
„Kilometr od Konohy,“
„Kterým směrem?“
„Na jih,“
„To ne!“
Hashirama se dal do běhu, Madara nestačil říct nic dalšího.

Poznámky: 

Technická poznámka

Těchto devět kapitol je část, kterou jsem napsala dvanáctého května minulého roku. A potom ještě ono léto, jsem sepsala závěr. Chybí mi mostek mezi na Konoze vydanou částí a koncem. Držte mi prosím palce, abych jej sepsala, co nejdřív, ještě předtím, než mi začne zkouškové