Tanec iluzí 15 - Zničující vyčkávání

Sakura se snažila zpracovat veškeré informace, které jim oba členové ANBU předali. Jenže na něco takového nebyl čas. Museli dodržet druhou část dohody.
„Půjdu jako první,“ otočila se k Daisukemu Yui.
Sakuru její prohlášení zarazilo. Znamenalo to snad, že i oni podstoupí proces s prokletou pečetí? Byť se to zdálo být férové, nějak jí to nedávalo smysl.
„Jsi si jistá? Víš, že potom budeš vyčerpaná. A seslat čtyři prokleté pečetě…“
„Vím,“ odsekla. Svázala si vlasy do culíku, svlékla se do půli těla a pouze v podprsence si sedla do připraveného kruhu, který byl vyobrazen různými znaky.
„Dej se do toho,“ hlesla.
Daisuke těžce vzdychl a přistoupil k ní. Pomocí tří ručních pečetí aktivoval znaky na podlaze. Ty se rozzářily do stříbrno-fialové barvy, jež tak narušily jemně tyrkysové světlo zvuk těsnící pečetě, a vytvořily zvláštní diagram.
Yui, která Daisukeho cítila stát za jejími zády, se zhluboka nadechla. Po další sérii ručních pečetí jí Daisuke přiložil dlaň na krk.
„Man…“
Zářící znaky symbolizující řetězy ovinuly ženino tělo.
„…kotoba…“
Následně se jí omotaly kolem krku a vytvořily stříbrný obojek se znaky pro tisíc a slovo.
„…shibari!“ Daisuke rychle odtáhl ruku a poodstoupil. Pečeť vzplála, zažrala se do kůže a následně se vstřebala.
„Aaaaaa!“ Yui se chytila za krk, zaryla nehty do kůže a následně ruku stáhla zpátky. Nehty vytvořily rudé, téměř krvavé stopy. Jako by pečeť chtěla vyškrábnout.
Sakura zbledla. Intuice lékařského ninji jí zavelela se pohnout, a tak udělala krok vpřed. Dál nemohla, protože ji někdo chytil za zápěstí. Odvrátila se od křičící ženy, jež se před nimi svíjela na podlaze.
Sasuke.
„Nechoď,“ zašeptal.
„Ale…“
„Stejně jí nepomůžeš,“ sykl.
„Aghrr,“ zachrčela Yui, vyškrábala se na nohy, spěšně zrušila zvuk těsnící pečeť a držíc se za břicho se vypotácela ven.
Daisuke za ní s povzdechem zavřel dveře, aby utlumil nepříjemné zvuky Yuina obracejícího se žaludku.
„Za chvíli se vzpamatuje,“ hlesl omluvně k trojici ninjů a přesunul se ke krbu. Prudké otevření dveří vytvořilo průvan, který uhasil oheň. V domku byli teplo, ale Daisuke potřeboval zaměstnat ruce. A hlavu.
Vedle něj se objevil Sai.
„Ta reakce…“ zašeptal, „ta nebyla normální.“
Daisuke bera do rukou sirky přikývl. „Dobrý postřeh,“ odpověděl taktéž šeptem. „Nejen Root byl Danzouvými pokusnými králíky.“
„Takže na ní zkoušel pečetě.“
Konstatování, ne otázka. Daisuke škrtl sirkou a zapálenou ji hodil do krbu. Za okamžik se oheň znovu rozhořel.
„Yui by – “
Daisukeho přerušilo opětovné otevření dveří. Oba muži se spěšně otočili, Sai zahlédl že Sasuke se Sakurou zaujali bojový postoj.
„Klid, to jsem já,“ zavrčela Yui a odhrnula si vlasy z upoceného čela. Žena byla bledá, bledší než obvykle. Zelená barva jejích očí nezvykle vystupovala, až téměř zářily jako smaragdy. Mlčky si znovu oblékla svršky a pomalu se napila vody.
„Tak, kdo bude další?“ hlesla.
Daisuke Yui sledoval. První se odhodlala ta medička, Sakura.
Dobrý tah, pomyslel si. Jestli ji Yuina reakce na pečeť vyděsila, bude lepší, pokud bude mít proces co nejdřív za sebou.
Sakura, která měla mít s prokletou pečetí svou první zkušenost, zalapala po dechu, když se na ni znaky vyšplhaly. První kontakt byl vždy spíše zvláštně nepříjemný než bolestivý. Jako kdyby vás omotalo tisíc jemných pavučin. Když se jí však znaky stáhly kolem krku, poprvé vykřikla. Koncentrace znaků byla značně bolestivá, jako kdyby v sobě měly drobné ostny. Při třetí fázi, kdy se pečeť vpálila do kůže, jen bezhlesně vydechla a v šoku zírala před sebe. Jako by jí žár vypálil hlasivky.
Yui si k ní přiklekla, podala jí vodu a jemně ji hladila po zádech.
Daisuke se v duchu usmál. Uklidňující gesto, které ho vždy dostalo do problémů.
Jako druhý šel Uchiha. Napjatý výraz prozradil, že ani on se necítil příjemně. První dvě fáze přešel s kamenným výrazem. Při třetí se zprvu kousl do rtu tak silně, až si jej prokousl a slabě zakňučel. Daisuke si dokázal představit, že celý tenhle proces mohl vyvolat velmi nepříjemné zkušenosti a vzpomínky. Yui Sasukeho soucitně poplácala po rameni. Ten s díky přijal nabízenou vodu a odebral se k Sakuře.
Daisukemu přišlo, že Yui ještě více zbledla. Odlepil se od zdi a začal jí pomáhat s novým kruhem znaků.
„Vážně to zvládneš?“ ujistil se za ten večer snad už po sté.
Přikývla.
„A nechceš si odpočinout? Tohle bych mohl udělat já.“
Zavrtěla hlavou.
„Tvrdohlavče.“
Odstoupil a pokynul již do půl těla svlečenému Saiovi, aby zaujmul své místo. Při procesu Sai ani nemrkl, jen pouze křečovitě zarýval nehty do dlaní a tupě zíral před sebe. Když Yui vyčerpaně vydechla, poodešla a opřela se o stěnu. Daisuke po ní hodil ustaraný pohled, ale dvěma spěšnými kroky k Saiovi, aby se ujistil, že je v pořádku.
„Vážně pořád patříš k nám,“ zamumlal polohlasně, když Saiovi podával ruku, aby mu pomohl stát.
Mladík na to nijak nezareagoval, Daisukeho tvrzení nemohl ani potvrdit, ani vyvrátit.
Daisuke znovu nakreslil kruh se znaky a svlékl si vrchní část uniformy. Odfrkl si, když na sobě ucítil tři páry očí. Záda mu totiž pokrývaly čtyři dlouhé jizvy. Předstíraje, že si jejich pohledů nevšímá, si sedl do kruhu a překřížil nohy do tureckého sedu.
„Už zbývám jenom já, Yui. To zvládneš.“
Lehké, téměř neslyšné kroky.
„Já vím,“ šeptla tiše. Vůbec by ji neslyšel, kdyby nestála přímo za ním.
Zavřel oči a vytěsnil veškeré okolí. Přestal vnímat veškeré zvuky, veškerá slova. Soustředil se na svůj dech. I přes všechnu snahu to cítil. Nejprve šimravý pocit, pak tisíc jehliček a nakonec bolest. Příšerná bolest, která se bůh ví proč násobila, jak si tělo pamatovalo předchozí zkušenosti s prokletými pečetěmi. Jeden by řekl, že by ta bolest měla být spíš menší… V těchto případech to zjevně neplatilo. Zaryl nehty do krku a skousl ret. V puse ucítil chuť kovu.
Ne, ani on nekřičel. Nebylo to kvůli tomu, aby vypadal… mužněji, vyspěleji. Či drsněji. V podobných případech se křik nepovažoval za slabost, právě naopak. On je prostě nemohl.
„Ugh,“ vydal se zebe, když bolest pominula.
Otočil se na Yui, která se za ním sesunula na podlahu a zírala do stropu.
„Běžte si odpočinout,“ přikázal trojici za sebou. „Zítra zase brzy vyrazíme.“
Váhavé šoupání nohou Daisukemu prozradilo, že se opravdu odebrali do vedlejší místnosti. Cvakly dveře a Daisuke s Yui osaměli.
„Tobě vážně není zle?“ zamumlala.
„Ne,“ zakroutil hlavou. „Ne tolik, co tobě.“
Zvedl se a hrábl do svého batohu, z kterého vytáhl malou lahvičku s lehce narůžovělou tekutinou. „Jak prozíravé, Kanin recept.“ Na tváři se jí mihlo něco mezi bolestivým úšklebkem a úsměvem. „Sama by sis ho nevzala,“ pokrčil rameny. „Na to jsi až moc hrdá.“ Otevřel lahvičku a podal ji Yui. Ta se s úšklebkem nazvedla na lokty a bez řečí si ji vzala. Daisuke se založenýma rukama stál a čekal, než její obsah vypije. Když mu lahvičku podávala zpět, klížily se jí už oči a za dalších pár minut už tvrdě spala. Daisuke ji odnesl do ložnice za zbytkem a uložil ji na zbývající čtvrtou postel.
Pak si znovu oblékl svrchní část uniformy, přes kterou oblékl ještě teplejší plášť, do pouzdra připnul tantou a vylezl na střechu.
Rozhodl se, že hlídku bude držet co nejdéle to půjde.

„Vážně byl tohle všechno rozumný nápad?“
„To už nad tím zase přemýšlíš?“ protočila oči Kesshou.
Kohaku se zastavil. Na Aův příkaz se měli infiltrovat do své domoviny, což se mu vůbec nezamlouvalo. Nejenom, že je tam znali všichni z ANBU jednotek, ale byl si jist, že po dezerci se Danzou ujistil, aby i tuctoví ninjové znali každou jejich pihu.
Jenže ani jeden, ani druhý neměli v plánu tento rozkaz uposlechnout hned. Ao byl jejich zaměstnavatelem, ale ne vůdcem. A tak teď obloukem, aby se vyhnuli záchranné skupině z Konohy, mířili na základnu, která ležela na ostrově Aogashima v Zemi vody.
„Mám právo pochybovat,“ rozhodil frustrovaně ruce.
„Vážně? Že jsi na začátku nad tím moc nepřemýšlel,“ ušklíbla se.
„Pft. Na začátku to vypadalo dost jasně. Pomáhat s experimenty, které se měly týkat posílení a oslabení chakry.“
„A jejího vymýcení z lidského organismu.“
„Hm, taky... Ale pak se to prostě zvrtlo v… nevím co. Ale prostě se mi to nelíbí.“
„Co tím myslíš?“
„Protože mám dojem, že jsme společně s těmi experimentátory překročili hranice, za které by nešel ani Orochimaru... může to být neskutečnej pošahanec toužící po věčným životě, moci a veškerým vědění světa, ale i tak měl rozum a věděl, kam až může zajít...“
Kesshou na něj chvíli mlčky zírala. "Moc nad tím přemýšlíš," odbyla nakonec Kohakovy pochyby a znovu se dala do kroku.
„Když myslíš,“ zavrčel a neochotně svou sestru následoval.

Ino si nejistě zastrčila pramen ofiny za ucho. Pořád tomu nemohla uvěřit… Události nabraly vskutku rychlý spád. Hned následující den Kakashi ustanovil komisi, která měla posoudit, zda Ino péči o Rumiko zvládne a jestli se vůbec může stát jejím zákonným zástupcem. Komise, skládající se jak z ninjů, tak civilních úředníků, se usnesla, že vzhledem k postoji rodičů se dcery prakticky vzdali a v zájmu dítěte bylo opatrovnictví přiznáno Ino.
Pevně stiskla složku s veškerými důležitými dokumenty. To nejdůležitější měla za sebou, ale to nejtěžší ji ještě čekalo. Složku v pracovně uzamkla do šuplíku. Pak se vydala za matkou, potřebovala si s ní o tom promluvit. Jenže ta opět ležela na gauči a nepřítomným výrazem zírala do stropu.
„Mami,“ klekla si Ino na zem, aby se k ní nemusela sklánět a vzala ji za ruku, „vzpomínáš si na tu holčičku, o které jsem ti vyprávěla? Rumiko?“
Na chvíli se odmlčela, ale když se jí nedostalo žádné reakce, pokračovala: „Budu se o Rumiko starat, víš? Nemá tu rodiče, a tak bude bydlet s námi.“
Dost se namáhala, aby v jejím hlase nezazněla frustrovanost nad matčiným stavem. Nezazlívala jí ho, sama by se nejraději někam schovala. Ale nemohla, svět se pořád točil dál. Mohla jen doufat, že to matka časem taky pochopí…
Nemělo smysl v konverzaci pokračovat, a tak se zvedla.
„Budu pro ni předělávat svůj pokoj, tak mě najdeš tam, kdybys mi něco chtěla…“

Probrala se.
Ležela pokroucená na studené vlhké zemi kdesi v útrobách základny, kterou kdysi dávno měla prozkoumat. A bývalo by se jí to i povedlo, kdyby ji nevyzradil jeden ze zajatých vesničanů. Zavřela oči a zaposlouchala se.
Podezřele mrtvé ticho.
Tak mrtvé, až měla pocit, že z něho ohluchne. Že by kolem ní utvořili vakuum? Byl to snad jiný způsob, jak jí přivodit utrpení? Anebo ji konečně nechali svému osudu? Stálo jí vůbec za to pokoušet znovu své štěstí?
Mnoho otázek, na které neměla odpověď.
Příliš mrtvé ticho.
Existoval jen jediný způsob, jak to zjistit. Pokusit své štěstí. Jenže... Necítila pravou nohu a levý kotník měla zlomený, to věděla jistě. Pohroužena do svých myšlenek před sebe zvedla levou ruku. Konečky prstů, dlaní, celou rukou až po rameno projela palčivá bolest. Překvapením sykla.
Slabé jehly z krystalu, které do ní Kesshou naházela v iluzorním světě nezmizely. Spíše naopak. Čirá barva postupně růžověla, někde již pomalu tmavla do rudé. Tupě na ruku zírala, než ji došlo, že, ač to mělo být nereálné, krystal do sebe vsakoval krev.
Hystericky se začala smát nad představou, že vypadá jako lidský jehelníček. Že by se už konečně pomátla?
Smích přešel v chrchlavý kašel a začala se lehce třást.
Mrtvé ticho.
Tedy to měl být její konec, jen diváci odešli o něco dřív. Musela pryč. Vstát nemohla, a tak, ignorujíc veškerou bolest, se přetočila na břicho. Tiše zakňučela, když se jí jehličky zabodly hlouběji do svalů. Nadzvedla se, aby se rozhlédla, kde je a při tom rozdýchávala bolest. Po chvíli jí však ruce vypověděly službu a ona se znovu rozplácla na podlaze.
Nic jí nenapovědělo, kde by mohla být. Vyrážet na slepo byl ten největší risk. Ale zůstat na jednom místě a čekat na smrt taky nechtěla.
Rozdrásáš si tělo, ten povrch není nejhladší ~
To nevadí.
Bude to bolet ~
Bolest je dobrá. Znamená to, že jsem na živu.
A s touto myšlenkou, kterou Černočerné tmě odpověděla, se začala pomalu plazit pryč.
Jedna ruka.
Už jen z pouhého zvednutí paže jí svět před očima doslova zbělal a žaludek udělal kotrmelec.
Zatnula zuby, napjala svaly a přitáhla se.
Zařvala.
Drobné jehlice se víc zabodly do těla. O hrubou kamennou podlahu si rozškrábala celé tělo.
Druhá ruka.
Do očí jí vhrkly slzy.
Přitáhnout.
Znovu zařvala.
A znovu.
Znovu.
A znovu.
Vyřvala si hlasivky.
Tiše zakňučela.
Chodba se zdála být nekonečná.
Říkala jsem ti to ~
Zmlkni.
Vždyť jsi lékařský ninja. Proč tak trpíš? zavrněla uštěpačně Černočerná tma.
Protože na to nemám dost síly… Jako kdybych vyčerpala všechnu svou chakru.
Všechnu svou chakru.
Znovu zakňučela, když jí to došlo.
„Mrcho,“ kníkla.
Zhluboka se nadechla.
Znovu se přitáhla.
Odvaha ~ Ještě chvíli a omdlíš vyčerpáním.
Já vím. Tak zmlkni.
Zemřeš.
No a? Alespoň jsem to nevzdala.
Pokrytče.
Zmlkni.
Zas a znova.
Dokud skutečně neomdlela.

Daisuke seděl na střeše zachumlaný do svého pláště a v ruce křečovitě tiskl dýku pro případ, že by musel rychle vystartovat. Noc však byla poklidná, a tak se rozhodl, že hlídku bude držet celou noc sám. Když se mu však k ránu začaly klížit oči, došlo mu, že to nejspíš nebyl nejgeniálnější nápad, avšak nebylo cesty zpět. Poslouchal tedy probouzející se zvuky přírody. Les šuměl, sem tam zaslechl strakapouda, jak v pravidelném intervalu datluje do kmene stromů, občas zakvákala žába.
Poslední hvězda zmizela a bledá obloha se na obzoru pomalu začínala zbarvovat do oranžova. Slunko pomalu vycházelo na obzor. Znamení, že by měli vyrazit. Tiše seskočil ze střechy, jemně vzal za kliku a vešel do domu.
„To jsi celou tu dobu držel hlídku sám?“
Sai se opíral o zeď. Ruce měl založené na prsou, ve tváři zachmuřený výraz. Daisuke v jeho hlase postřehl špetku nedůvěry.
„Potřebovali jste si odpočinout,“ pokrčil rameny a přešel ke svému batohu. Chvíli se v něm přehraboval, než ho Saiův hlas zarazil: „Hledáš tohle?“
Daisuke zvedl oči. Sai v ruce držel bílou, neprůhlednou krabičku. Přikývl.
„Dej mi to,“ hlesl polohlasně a natáhl ruku.
„Měl bych?“ zavrčel Sai. „Když nevím, co v tom je?“
„Myslím, že to víš moc dobře.“
Chvíli na sebe zírali a napětí v místnosti neustále rostlo. Náhle se Daisuke vymrštil, přitiskl Saie ke zdi a pravačkou ho přitlačil pod krkem.
„Je mi jasný, že máš k té nedůvěře důvod, ale to máme i my,“ zavrčel, „takže si to odpusť.“ Vytrhl mu krabičku z ruky a odstoupil od něj. Ignoroval Saiův nasupený výraz a vysypal si do dlaně dvě neonově růžové pilulky. Katsudencin. Pro běžného člověka lék proti bolesti, avšak pro shinobi byl zdrojem nezměrného množství energie. Jenže stejně jako ostatní léčiva byl i katsudencin ve větší míře návykový, a tak Čtvrtý na naléhání lékařských ninjů jeho používání zakázal. Toto omezení se však na ANBU jednotky nevztahovalo.
„Jak ti je?“ zeptal se Saie, aby narušil nepříjemně dusné ticho.
Sai pokrčil rameny a promnul si krk. Značka, která se mu předešlého večera vypálila do kůže, již vybledla. „Není to nic, co bych ještě nezažil. Na to – “
Vrzly dveře a z nich se vypotácela ospalá Yui. Oba spěšně uvolnili svůj napjatý postoj. Daisuke si ji proskenoval od hlavy až k patě. Rozcuchané vlasy, bledá, tmavé kruhy pod očima…
„Nezírej na mě tak, už jsem v pořádku,“ zamručela na místo pozdravu. „Stalo se něco?“ zarazila se, když si všimla napjatých výrazů obou mužů.
„Ne, nic se nestalo,“ usmál se na ni Sai svým prázdným falešným úsměvem.
Yui ho probodla pohledem. „Daisuke?“
„Má pravdu, nic se nestalo,“ odvětil a hodil jí tmavě zelený balíček, který vytáhl z batohu. „Snídaně,“ podotkl. Následně z batohu vylovil druhý a podal ho Saiovi, který si ho bez řečí vzal.
Než dojedli, vstali i Sasuke se Sakurou. Po snídani mlčky zahladili své stopy a vydali se znovu na cestu.

Kakashi seděl na novým školským plánem, který nechali Radní vypracovat. Společně s Irukou, který musel převzít zodpovědnost za nebožtíka ředitele, se prokousávali sto stránkovou studií.
„Máme vůbec v rozpočtu něco na opravy?“ hlesl Iruka vyčerpaně. Nemístných požadavků bylo příliš, až z toho získával dojem, že ten, kdo studii vypracoval, neměl absolutně žádné ponětí o tom, co zpracovává.
„Akorát tak na střechu,“ povzdychl si Kakashi. „Zbytek musíme dát stranou pro těch dvacet dětí s chakrovým potenciálem. Spousta z nich tu bude bez rodičů, a tak se nějak budou muset pokrýt jejich výdaje… Nerad to přiznávám, Iruko, ale školní rozpočet bude na mizině.“
„Ne nezbytně, vždy je prostor k jinému řešení,“ roznesl se kanceláří melodický, ženský hlas.
Oba muži překvapeně vzhlédli ke dveřím. Stála v nich mladá žena. Blonďaté vlasy měla sepnuté to vysokého, zdobného drdolu a oblečená byla v jednoduchém, tmavé modrém kimonu.
Zaraženě zamrkala. „Omlouvám se, pokud jsem slyšela něco, co jsem neměla, ale měli jste otevřeno a…“
Kakashi nad tím mávl rukou. „Mohu vám pomoci?“ dotázal se.
„Hledám Shizune-san. Bylo mi řečeno, že mě má zaučit jakožto asistentku… “
Tentokrát překvapeně zamrkal Kakashi. Měl dojem, že vybral muže, ne ženu…
„Ach, on vám nikdo nesdělil, že si to Toruo-san rozmyslel?“
„Zřejmě se zapomněli zmínit,“ zaskřípal zuby Kakashi. „Ale když už jste tady, tak pojďte dál.“
Žena se zarazila. „A-Ale Shizune-san…“
„Nebojte, žádný problém u ní mít nebudete. Řeknu jí, že jsem vás zdržel já,“ řekl přívětivě Kakashi. „Jsem Hatake Kakashi, ale to nejspíš víte… A vy jste?“
Plavovláska zbledla. Nevěděla snad s kým mluví? Zareagovala však celkem rychle, až to Kakashiho ohromilo.
„Ráda vás poznávám, Hokage-sama. Jmenuji se Ozuru Harue,“ představila se s uctivou úklonou.
„Těší mě,“ přikývl Kakashi. „A tohle je Umino Iruka, zastupující ředitel Akademie.“
Iruka s úsměvem kývl ženě na pozdrav. Kakashi se zvedl, pokynul ženě, aby vešla do kanceláře a pak za ní zavřel dveře.
„Mohu?“ ukázala Harue nesměle ke stolu.
„Jistě, proto jste tady,“ odvětil Kakashi.
Harue se posadila do křesla a Iruka jí podal svou kopii. Kancelář se ponořila do napjatého ticha, jež rušilo pouze šustění otáčených stran a občasné zaškrábání pera. Po notné chvíli Harue od studie zvedla oči.
„Takže pokud to správně chápu, je celá tahle studie jeden velký požadavek na modernizaci. Přičemž největší problém je ve financování… Máte někde k dispozici rozpočet?“
Kakashi jí předal menší stoh papírů a vyčkával.
„Co všechno byste z té studie chtěli splnit?“
„Nejdůležitější bude střecha… Minulá oprava nebyla moc kvalitní. Klíčová je i modernizace tříd, ale…“
„Dobře,“ přerušila Kakashiho. „Rozpočet vyhrazený Akademii využijeme na opravu střechy a částečnou modernizaci tříd. Konkrétní kroky ponechám na vás, Hokage-sama. Požadavek na vytvoření třídy s civilisty je prozatím nerealizovatelný. Je až moc vágní, nepropracovaný a kdejaký úředník by ho tak jenom smetl ze stolu. Pokud se dobře propracuje, můžete u příslušných míst zažádat o příspěvek, možná i dva.“
„To všechno zní hezky, ale my tu máme dvacet dětí a několik dospělých, s kterými tento plán absolutně nepočítal,“ namítl Iruka. „Kde na to máme vzít peníze?“
„Ze sociálního fondu a rozpočtu pro speciální výdaje. Předpokládám, že rodiče těch dětí si tu časem najdou práci, takže se náklady o něco sníží… Doporučuji vám, abyste je, děti i rodiče, zahrnuli do společnosti co nejopatrněji. Ne každý je vám nakloněn…“
„Nějak to domyslíme,“ přikývl Kakashi. „Děkujeme za pomoc. Shizune?!“ zvýšil hlas.
Dveře vedoucí do kanceláře asistentů se rozrazily. „Děje se něco, Šestý?!“ vyhrkla Shizune.
„Na chvíli jsem ti zdržel novou asistentku,“ poukázal na Harue, „ale myslím, že už si ji můžeš převzít.“
„Asistentku?“ zatvářila se zmateně Shizune.
„Zřejmě nám někdo zapomněl oznámit, že si to Toruo rozmyslel,“ pokrčil rameny Kakashi. „Hádat se o to nebudu. Zdá se, že Ozuru-san je velmi kompetentní.“
„No… Dobře,“ přikývla Shizune váhavě. „Tak pojďte za mnou.“
Harue se Kakashimu s Irukou lehce uklonila a spěšně odešla do Shizuniny kanceláře.
Kakashi za nimi zavřel dveře.
„Tak… To bychom měli,“ povzdychl si. „Jednou se z toho cirkusu zblázním.“
„Snad to nebude tak hrozné,“ usmál se Iruka soucitně. „Ještě než půjdu… Zajímá mě ještě jedna věc. Co bude s tou… Jak se jmenuje… Rumiko?“
„Komise se usnesla, že jejím zákonným zástupcem bude Ino.“
„To je rozumné řešení. Možná by stálo za to podobnou věc udělat i u zbylých devíti dětí.“
„Proberu to s Radními,“ přikývl Kakashi.
„Dobře, tak já vyrazím. Musím informovat lektory dřív, než tohle všechno zapomenu,“ usmál se Iruka a vykročil ke dveřím. Před nimi se však zastavil.
„Vím, že je asi brzo se ptát, ale… Máš nějaké informace?“
Atmosféra v místnosti náhle ztěžkla. Kakashi věděl, jak umí být čekání zničující, ale mohl se pouze domýšlet, co teď Iruka musí prožívat…
„Bohužel,“ hlesl. „Dám vědět hned, jakmile se něco dozvím.“
Iruka mlčky přikývl, vzal za kliku a odešel.
Kakashi se sesunul do židle, těžce vzdychl a složil hlavu do dlaní.
Čekání je velmi zničující.

Údolí Shimozono.
Konečně.
Stáli kousek od rozložitého vědeckého komplexu, v kterém se nacházela i věhlasná observatoř. Všude kolem byl hustý les, skály a vskutku cestou minuli pár vchodů do jeskyní. Atmosféru území nikoho doplňovalo burácení rozbíjejících se vln o skalnaté útesy.
Yui posunky vydala příkazy.
Pětice se rozprskla do všech stran.
Rozkaz zněl jasně.
Ukrýt se a počkat do setmění. Teprve poté budou pokračovat v misi.
Čekání umí být velmi, velmi zničující…