Nová roční období 01 - Tři léta, tři zimy, samota.

Toho rána napadl sníh. Kolem lázní toho napadlo tolik, že se návštěvníci nemohli dostat ven a zaměstnanci museli sníh odhazovat ode dveří. Což majiteli lázní přišlo velice výhodné, jelikož se většina zákazníků rozhodla v tomto nečase zůstat uvnitř v teple.
Konečně byl podvečer a Hinata Hyuuga si mohla vzít dlouho očekáváné volno. Ne že by si víc volna vzít nemohla, ale byla na důležité misi, která vyžadovala neustálou přítomnost v práci. Už trvala tři roky. Od té doby se vystřídala mnohá roční období, listí padalo, květiny vzkvétaly a Hinata také. Vlasy jí narostly až po pas, nyní je nosila buď rozpuštěné nebo v dlouhém pleteném copu.
Během těch let se přesto její schopnosti nezlepšily. Tedy, ano, její pozorovací schopnosti, byakugan a celkově špehování se vyšplhalo až na maximum. Pohybovala se tiše, nepozorovaně a viděla vše, co se jí jen zachtělo. Chakru cítila na míle daleko.
Lázně byly přímo epicentrem informací a drbů. Ještě třetí Hokage jí tu misi zadal, protože se na ni hodila nejlépe. Mladá dívka, křehká, nenápadná – to byl její úděl. Každý měsíc posílala zprávy do Listové vesnice v zapečetěném svitku. Málo kdy na něj dostala odpověď, tedy dostala odpovědi od Hokage v případě, že se zde objevil někdo z bingo knihy, kterou měla zastrčenou pod polštářem.
Občas psala dopisy domů. Odpověď dostala sotva dvakrát a ještě strmou. Kromě narozenin, na které dostávala peníze či nějakou knihu. Jednou jí dokonce přišla smlouva, která ji zbavovala následnictví, ale s tím počítala. Často si říkala, zdali ji otec neposlal do lázní v Čajové zemi schválně. Kdy její mise konečně skončí?
Lázně zde byly společné, ale na to už si již zvykla. Přesto ji moc často neužívala. V šatně si svlékla večerní yukatu a s ručníkem kolem pasu se vydala opláchnout, než vklouzla do horké lázně s výhledem na hvězdy.
Milovala to. Voda byla příjemně horká a zbavovala ji všech negativních prožitků. Svázala si vlasy do drdolu, aby je neměla mokré. Příliš se nestyděla, v tuto dobu zde bývalo pramálo lidí, většina z nich už byla touto dobou na večerní zábavě v kasínu nebo v divadle.
Ach, jak se chtěla vrátit domů. Už to byly tři roky, co viděla Naruta. Jestlipak vyrostl, pomyslela si a při té myšlence se i začervenala.
Dveře od pánské šatny se najednou odsunuly. Hinata zabublala hlouběji pod hladinu a odsunula se stranou obličejem ke vchodu, aby měla dobrý přehled o příchozím.
Vešli dva muži. Jeden z nich měl černé dlouhé vlasy, do obličeje mu vidět nebylo, ovíval se vějířem. Za ním vstoupil muž s nápadně vyčnívající barvou pleti, měl modravý nádech a na zádech táhl obrovskou věc, která nápadně připomínala meč.
„Moje Samehada se moc těší až si zaplave,“ zazubil se žraločí muž a přímo skočil do lázně, meč táhnul sebou. Černovlasý muž ho mlčky následoval.
Hinata zrudla, protože oba dva muže poznávala. Nápadně vyčnívajícího jedince poznala z bingo knihy, kterou pročetla snad tisíckrát, nikdy by se nespletla. Hoshigaki Kisame, jeden z šermířských pánů. Třída S. Nukenin. Člen Akatsuki. A jeho stálým společníkem byl..
Uchiha Itachi se zapřel lokty o lem lázně a požitkářsky zaklonil hlavu dozadu. Jeho obličej působil unaveně. Jeho hubené prsty byly nalakované tmavým lakem stejně jako jeho společníka.
Jako kdyby ucítil, že se na něj dívá. Prudce nadzvedl hlavu a jeho oči byly rudé jako krev.
Lekla se, kdyby nebyla ve vodě, nadskočila by. Nepozná ji, nebude to vědět, snažila se zachovat klid. Pomalu plavala k lemu a snažila se co nejrychleji utéct z lázně. V životě ji něco tak nevyděsilo.
Vtom se jí opět naskytl pohled do rudých očí. Propadla se do tmy. V dalším momentě se probrala, stále v lázni, v náručí nebezpečného ninji.
„Měla bys být více opatrná, Hinato,“ vyslovil mělce.
Hinata zamrzla. „Jen tu pracuji pane.“
Muž pomalu povolil ruce z pasu a dovolil jí, aby se postavila na vlastní nohy. Natáhla se plaše pro ručník a obmotala si ho kolem pasu tak rychle, jak vylezla z vody. Opláchla se, rychle se oblékla a utíkala se zavřít ve svém pokojíčku.
Ještě s ručníkem na vlasech se natáhla pod polštář, aby vytáhla bingo knihu. Nebylo pochyb. Uchiha Itachi a Hoshikagi Kisame. Nemohla se splést. Rychle vyndala z šuplíku prázdný svitek pergamenu a rozložila ho na psacím stolku. Odšroubovala víčko od inkoustu a pustila se do psaní. Po té svitek zatočila, zapečetila voskovou technikou a položila na otevřený parapet.
Vstala z postele a začala se oblékat do pracovní yukaty zelené barvy, zatočila si vlasy do drdolu a ozdobila sponkami. Utíkala po schodech z patra do kuchyňky a přípravny čaje, kde popadla podnos. Do yukaty si schovala otrávený kunai. Hodlala vše provést v klidu a v tajnosti, aby nevyrušila hosty u večeře.
„Dobrý večer, potřebuji se kouknout do návštěvní knihy,“ poprosila Hinata u recepce.
„Ach, myslela jsem, že máš volno?“
„Potřebuji rozptýlit.“
Dívka pochopila.
Byli v soukromé rezidence v jižním křídle. Za chůze vymýšlela plán, byli stále v lázni, mohla prohlédnout jejich věci.. Když v tom jí někdo strčil do rukou tácek s čajem a sladkým dangem. Hinata ani nestačila nic namítnout a už šla rychlým krokem s další služebnicí, která nesla grilované maso a polévky. V tomto období byl nával, proto byla potřeba každá ruka. Musela si uchovat krytí. Kunai jí klouzal pod pásem yukaty, jak šla šoupavým krokem za ní, třásly se jí ruce strachy.
Pamatovala si ho ze svého dětství. Jako nemluvného, tajemného génia, kterého se obával celý klan Hyuuga. To on jí předal dar v podobě náhrdelníku, který nosila na krku. Byl to dar dědicovi od dědice. Byl k ní tehdy laskavý, když měla narozeniny. Ale teď si uvědomila, jak je nebezpečný. Laskavost v ruku v ruce s vyvražděním celého klanu nešla zrovna v lásce. Zatřásla se.
Dveře pokoje se otevřely. Vrah klanu Uchiha seděl na tatami a klidně psal kaligrafii. Hinata se schovala za další služebnou a doufala naivně, že splyne se stěnou. Služebná položila miso polévku na druhý stolek, uklonila se a odešla. Hinata zůstala stát ve dveřích. Itachi nehl ani brvou.
Položila tácek na stolek a otočila se ke dveřím, když se ozvalo tiché: „Objednal jsem si čajový obřad.“
Zachvěla se a podívala se na tácek. Byl to slavnostní dřevěný podtácek s čajovým servisem a ingrediencemi. Očnímu kontaktu se tedy nevyhne.
Vzala pomalu čajový stolek a přesunula se s ním naproti černovlasému. Pomalu poklekla a poskládala si yukatu. Hlavně se nedívat do očí, varovala se, když začala dávat lístky čaje do konvičky. Itachi dokončil kaligrafii, odložil štětec a přisedl si naproti Hinatě. Upřeně se na ni zadíval.
Hinata začala mlčky provádět čajový obřad. Začaly se jí klepat ruce, hlavně se nedívat do očí.
„Ty bledé oči bych poznal všude… Jsi na misi?“
Hinata zakroutila hlavou. „Jsem z vedlejší rodiny Hyuuga, pane… Pracuji zde již pár let.“
„Ano, provádíš to precizně, Hinato. Nelži mi,“ natáhl dlouhé úzké prsty k jejímu hrdlu a zahákl prst za stříbrnou šňůrku.
Hinata se lekla a nadskočila, shodila na něj stolek s čajem a popadla kunai, aby ho s ním zranila. Podařilo se jí natrhnout jeho yukatu, avšak boj jako takový byl neúspěšný.
„Hinato, nebuď taková, ublížíš si…“ řekl temně a vytrhl jí kunai z ruky, přičemž ji odhodil na papírovou stěnu, která se protrhla. Hinata vyjekla, kunai sklouzl na druhou stranu místnosti. Ozdoby z jejích vlasů jí spadly na zem, vlasy se rozpustily. Itachi ji pevně držel za zápěstí, druhou rukou těsně pod krkem.
„Uchiha-s-an,“ sípala Hinata, snažíc se oddělat jeho ruce ze svého krku. „Prosím…“
V tom znovu seděla, na kolenou, u stolku, zrovna nalévala čaj. Ohlédla se za sebe – stěna byla celá. Podívala se na Itachiho. Neříkal nic a natáhl se pro čaj. Vychutnával si jej. Hinata na něj zírala s otevřenou pusou.
„Jako uživatel oční techniky, bys měla vědět, že genjutsu lze vyvolat nejen očima. Sama si pro to měla předpoklady.“
Neklidně se posadila a podala talíř s dangem.
„Nuže, co dělá dědička klanu Hyuuga, v čajové vesnici, sama, už tři zimy?“
„Již nejsem dědička, Uchiha-san…“ šeptla Hinata. „Můžu již jít?“
„Ale stále jsi ninja…“ pronesl a šáhl do své yukaty. Vytáhl fialový svitek. „Myslíš že tě teď pustím?“
Svitek mu začal pomalu hořet v ruce. Hinata se rychle zvedla a utíkala pryč z místnosti. Itachi se objevil na chodbě, přímo před ní, zároveň s klonem, který blokoval každou únikovou cestu. Hinata pomalu vycouvala zpátky do místnosti a padla na koberec.
„Jsi výborný špion, kdybys nevyzařovala takový strach… Neodhalil bych tě. Ale tebe bych poznal vždy. Měla jsi být manželka mého bratra. Musel jsem si tě vždycky blíž hlídat.“
Hinata zrudla. Poprvé ve svém životě pomyslela na to, jaké měla štěstí, že klan byl vyvražděn. Sňatek už neměl tedy váhu. Jenže za ty léta se vůdkyni klanu stala Hanabi a ona zmizela ze zraku klanu. Je pravda, že ty léta v lázních byly osvobozující. Nebyla pod kontrolou rady.
„Uchiha-san,“ šeptla. „Pusťte mě prosím,…“
Věděla, že nemá šanci proti Itachimu, ale nemá ani šanci odejít. Itachi před ní rozložil svitek a podal inkoust se štětcem.
„Nechám tě odejít až zítra ráno. Napíšeš hlášení a pošleš ho. Tou dobou již budeme pryč. Pokud ovšem budeš chtít… Teď dopiš to, co jsi chtěla psát.“
Nastalo ticho. Itachi si začal pojídat večeři a požitkářsky si u toho užíval čaj na kraji místnosti, zatímco Hinata psala hlášení. Ale dlouho nemohla umístit štětec na papír.
„Potřebuješ to nadiktovat?“
Zakroutila hlavou, sehnula se a psala, co ji napadlo. Strávila tím celý večer až do noci. Občas jí ukápla slza.