Nová roční období 02 - Druhé setkání

Dopsala hlášení a odložila štětec. Kapky na svitku začaly pomalu zasychat a na místě dopadu se látka nepříjemně vlnila. Srolovala hlášení a ovázala ho žlutou šňůrkou. Víčkem zadělala nádobku s inkoustem.
Uprchlý ninja seděl u stolu a dojídal zbytek večeře, kterou byla Hinata nucena přinést. S třesoucími prsty se zvedla a přikročila k Itachi. Ten pomalu zvedl pohled od jídla a podíval se na ni.
„Hotovo?“
Hinata mu mlčky ukázala svitek a stále ho držela třesoucí se rukou.
„Výborně, odešlu ho ráno až budeme na cestě pryč,…“ pronesl sametově, Hinatě z toho sjel mráz po zádech. Natáhl dlouhé prsty a vzal jí svitek z rukou. „Můžeš to odnést, pak se vrať.“
Hinata poklekla a posbírala šálky i talíře. Zvedla se s podnosem, který pomalým šouravým krokem odnesla do kuchyně. Když vyšla z pokoje, tlak v ní se jako by odpařil. Zavrtěla hlavou a začala umývat nádobí v dřezu, aby jej po té opatrně postavila zpátky do poličky. V tom to pocítila.
Její tělo se rázem uvolnilo a ona stála v kuchyňce, s hadrem v ruce a naprosto zmatená. Celou dobu byla nejspíš pod vlivem genjutsu, jak by mohla jinak tak klidně sedět v jeho přítomnosti, psát hlášení a ještě mu podat čaj. Začala ve svém nitru panikařit.
Rozběhla se chodbou, vyběhla po schodech nahoru, kde byly kóje pro služebnictvo. Vběhla do své místnosti a vyhrabala kunaie a pečetící svitky.
V tom v okně spatřila vysokou postavu s havraními vlasy a karmínovým pohledem. Odskočila od okna se shurikenem v ruce, přičemž jich pár hodila po narušiteli. Itachi pomalu prostoupil oknem jako duch a ladně přistál na dřevěných parketách.
Hinata zaujala bojovou pozici. Další genjutsu?
Itachi zavrtěl hlavou, jako kdyby jí četl myšlenky. Pomalu přistoupil k Hinatě a natáhl ruku.
„Ne!“ vykřikla a složila pečeť, aby mohla jednoho z Uchihů chytit do dobře promyšlené pasti. Itachi se rozplynul v hejno vran. Hinata vyběhla ven z pokoje a seskočila ze schodů do spodních pater. S kunaiem v ruce vyděsila nemálo zákazníků, kteří jí lekavě uhýbali a volali o pomoc.
Protrhla papírovou stěnu pokoje s očekáváním, že Uchiha bude sedět ve své klidné poloze a psát kaligrafii. Zadýchaně prohlížela pokoj. Nebyl tam.
Zmizel.
„Někdy příště, Hinato.“

Hinata rozzuřeně bouchla do stolu, na kterém viděla svitek s požadavkem o ukončení mise. Roky pobytu v lázních končily. Pobíhající ninja po promenádě není zrovna dobrou vizitkou pro byznys. Toto bylo snad poprvé co se kdy naštvala. Chtěla se vrátit domů to ano, ale štval ji fakt, že se bude muset vrátit do rodinného domu a jeho pravidlům. Přestože by Hinata nějak vědomě pro radost pravidla neporušila, docela ji to hryzalo. Kdyby se neobjevil Uchiha, nic takového by se nestalo.
Se smutkem si oblékla bledou uniformu ninji a plášť. Procházela si místnosti, ve kterých strávila svoje dospívání. V těchto zdech poprvé zjistila, co to znamená být žena a zároveň ninja. Místní Matka byla jako její vlastní. Mrzelo ji že musela svléknout zelenavou yukatu a vyměnit ji za svoje pravé řemeslo.
Uložila si dárky na rozloučenou dohromady s talismany štěstí a vydala se na novou misi – pronásledovat Uchihu Itachiho.
Byla nadšená, že se mohla konečně setkat se starou bandou. Kiba ji málem nosil na rukou, jak byl šťastný, že ji vidí. Neji se jí poklonil a málem jí líbal ruce, odříkal jí všechny nová opatření klanu – přestože byl stále chladný, Hinata z něj cítila jakési radost a štěstí.
Začervenala se. Naruto-kun opravdu vyrostl. Byl vyšší než ona, mužnější. Určitě uměl spoustu impozantních nových technik. Byla ráda, že se mohla stát součástí záchranného týmu.
„Hinata, ty jsi teď spíš průzkumný ninja viď?“ optala se Sakura, zatímco srkala nudle z dřevěné misky.
„A-ano, n-nejsem příliš uzpůsobená na boj. S-Spíše najdu cíl a předám vám informace, boji se vyhnu.“
„Cvičil tě nějaký mistr ve skryté čajové?“
„Umím více pracovat s bylinkami, používat sledovací ninjutsu, to je všechno.“
Seděli společně u jídla, bavili se, tančili společně – typická zábava shinobi, kterým právě bude začínat mise, u které jim hrozí nebezpečí. Hinata se snažila trošinku přisunout k Narutovi ovšem neúspěšně.
Když ráno vstali, téměř okamžitě se vydali na cestu. Hinata byla nešťastná protože byla nucena se dívat na to, jak se její kolegové dělí do týmu a ona byla nucena se vydat na cestu sama. Poslední rozloučení a předání vysílaček. Neměla se vzdalovat nijak extrémně daleko, přesto měla starost. Vydala se na cestu do blízkého městečka. Aspoň si dám nějaký masový bochánek, pomyslela si.
Sedla si na verandu s bochánkem v papírovém obalu a tiše pozorovala okolí. Bublala si pro sebe. Najednou spatřila lem černého pláště, který zahnul za roh. Cítila ho.
Zvedla se z lavičky a následovala tmavou šmouhu městečkem. Byl tu, věděla to. Cítila jeho energii, kterou si moc dobře pamatovala z minulého setkání, přestože to bylo už pár měsíců. Chtěla ho chytit, chtěla ho mít, posledně ji hrozně naštval. Díky němu přišla o místo v lázních. Přestože, kdyby ho našla právě ona… Naruto by jí mohl všimnout!
„Naruto-kun.. tohle je pro tebe..“
Zaběhla za roh domu a vyběhla po lesní cestě, následovala stopy chakry. Zrychlila během, ztratila svou nenápadnost.
„Dobré odpoledne, Hinato,“ ozval se hlas odněkud zpoza stromů. „Už je to dlouho.“
„J-Jaro přišlo brzy, Uchiha-san,“ ozvala se slabě a zaujala bojovou pozici, přestože nevěděla kde se Itachi nachází.
„Tohle nedělej,“ objevil se za ní a pevně ji držel za zápěstí, upustila kunai. Vyjekla, byl příliš silný. Zapomněla, že je pouze průzkumnice.
„Zapomínáš, kde je tvé místo,“ ozval se, svírajíc jí ruku čím dál víc. „Jsi průzkumník, ne bojovník.“
Měla jim dát vědět, jak bylo bláhové myslet si, že by mohla Itachiho přivést domů sama.
„P-Pusťte mě, Uchiha-san!“ vyjekla.
Zesílil tisk a přirazil ji ke stromu, přičemž ji chytil pod krkem. „To mě tolik potřebuješ?“
Zarazila se, nepotřebovala ho. Přimáčkl ji víc. Kořeny stromu ji začaly pomalu obmotávat a držet, nechtěly pustit. Přiblížil se k ní, téměř se nosy navzájem dotýkali.
„Hinato.“
Hinata se začala třást jakmile pohlédla do jeho rudých očí. Přála si, aby ten nápad nikdy nedostala. Genjutsu.
„Nepotřebuji tě.“
„Potřebuješ.“
„N-ne,“ opakoval Hinata.
„Proč mě teda tak často chceš vídat?“
Pustil ji. Vypadla z kořenů stromu a padla do trávy. Na moment ucítila ruce, které ji opřely o kmen. Itachi klečel naproti ní, přímo se jí díval do očí. Ucítila dotek na týlu hlavy. Pohlazení. Dotyk na čele.
„Až se budeš chtít opět vidět, už to budu dávno vědět.“
A rozpadl se na tisícero vran.