Deník Vrabce, 4. kapitola: Večerní překvapení

Pětice pokračovala a za nimi cupitala skupina banditů. Ruce měli výtržníci přivázané k jednomu provazu, jehož konec si vzal na starosti Yuujiro, a nohy svázané zvlášť, aby mohli chodit, avšak nikoliv utíkat. Kráčeli poslušně, protože už měli za sebou neúspěšný pokus o útěk.
Zhruba před hodinou došli k názoru, že zneužijí moment překvapení a sborově trhnou za provaz. Jenže mladík nebyl tak neostražitý, jak se tvářil, a společné úsilí mužů s ním sotva pohnulo. Jounin velmi rychle využil omezení jejich pohybu, silně škubl provazem k sobě a čtveřice se na sebe s výkřiky poskládala jako domino. Následně je všechny zpražil pohledem a v případě další možné zkoušky jeho bdělosti jim přislíbil noc s místními medvědy. Muži se bezeslovně shodli, že trest za jejich hříchy ve městě bude přijatelnější než rozsápání dravou šelmou.
Město Uragawa se rozkládalo na břehu stejnojmenného jezera. Domy na pobřeží se odrážely spolu s červeným sluncem od vodní hladiny a vytvářely dojem, že městečko je pěkně malebné, čemuž tak ve skutečnosti bylo. Uragawa se pyšnila přítomností několika skvělých kovářů, kteří distribuovali zbraně pro Konohagakure. Navíc bylo blízké jezero doslova vzorem čistoty a bujnosti života, a tak místní neměli ani nouzi o jídlo.
Třináctý tým odvedl bandity na místní policejní stanici a nechal se ubytovat v jednom z místních hostinců. Yuujiro se původně zeptal Suzume, jestli nechce vlastní pokoj, ale dívenka horlivě vrtěla hlavou. V jiném pokoji by přeci měla problém hlídat jejich zákazníka. Jounin měl velmi dobrou náladu. Jeho tým se mu zamlouval čím dál tím víc.
„Omlouvám se, že jsem vás urazil.“
Ninjové sedící okolo stolu společně s Ryuunosukem se na něj s překvapením v očích otočili, Suzume dokonce zastavila hůlky na cestě k ústům. Všichni zrovna večeřeli.
Červenovlasý muž si povzdychl. „Nebyl jsem fér. Odsoudil jsem vás podle prvního dojmu a urazil hloupými řečmi. Omlouvám se.“
Yuujiro se na něj významně zahleděl. Tenhle chlap nebyl takový hlupák, jakým se stihl udělat.
„Téda, vy máte fakt koule, strejdo,“ prohlásila najednou Suzume a pokývala hlavou. Svou větou zbavila slov jak Naota tak Satoyu. Yuujiro se začal dusit na rýži.
Ryuunosuke na ni zděšeně pohlédl. „Co prosím?“
Suzume nevinně zamrkala. „No jakože je od vás statečný, že ste se nebál omluvit, to je důležitý! Se říká, ne? Teda, moje ségra to vždycky používá, když je někdo srab. Totiž jako obráceně. Řekne, že nemá koule, chápete? Ale taky říká, že přiznat chybu je důležitý a statečný. Takže máte koule!“
Yuujiro odmítl Satoyovu pomoc ve formě poplácání zad a raději opustil šenk. Z venku následně zaslechli záchvat smíchu. Suzume moc nechápala, co bylo na její řeči vtipného. Statečnost obdivovala ze všeho nejvíc.
Ryuunosuke v duchu napočítal do desíti. V tom, že ho doprovází vesměs děti, se nepletl, alespoň co se jejich nevinnosti týkalo. A s dětmi se muselo trpělivě. Do tváře se mu vloudil drobný úsměv. Ta zrzka byla kouzelná.
Naoto onu malou změnu nálady zachytil a rezignovaně se pousmál. Ani oni by neměli zapomenout na slušné vychování. „Omluva se přijímá, Ryuunosuke-san. Uděláme, co bude v našich silách, abychom vás bezpečně dovedli do Horní Okiry.“

Padla hluboká noc a Uragawou se rozhostilo ticho. Hostinec dávno zhasl a mnoho lidí spalo. Jen na recepci stále svítila lampička a za stolkem poklimbával postarší mužík. Hostinec poskytoval přístřeší i pozdním příchozím.
Suzume probudila čísi ruka, která jí přistála ve tváři. Zmateně otevřela oči a přimhouřila je. Satoya spal jako dřevo a rozvaloval se přes své a kousek Naotova ležení, které se nacházel vpravo od něj. Blonďákova paže zasahovala až na zrzčino prostěradlo. Otráveně se převrátila na bok a znovu se pokusila usnout. Snahu překazil močový měchýř, který se dožadoval vyplnění jisté potřeby. Dívka vyfoukla nosem, posbírala se a tiše přeťapkala vzdálenost od roztaženého stlaní ke dveřím. Na chodbě se zmateně rozhlédla a zašklebila. Vzpomněla si, že majitel hotelu se jim při příjmu omlouval, že záchody jsou v této části budovy rozbité. Yuujiro však chtěl šetřit, a tak vysmlouval slevu na pobyt v postižené části. Musela se vydat až na druhou stranu domu.
Na cestě zpět se tvářila trochu přívětivěji a myšlenkami byla opět mimo. Do reality ji vrátily tiché kroky v přízemí. Věděla, že v těchto místech je přízemí spojené s prvním patrem schody a kousek chodby, ve které se nacházela, tvořilo balkón. Zvědavě se přitiskla ke stěně a nahlédla přes zábradlí. U recepčního stála dvojice mužů v policejním stejnokroji, který znala už z podvečera, kdy nechávali bandity na stanici. Recepční se malinko nervózně ošíval.
„Někoho hledáme,“ zaslechla. Mluvil vyšší z dvojice, polohlasem. V pokojích by jej samozřejmě nikdo neslyšel, ale pozorovatel v prvním patře u schodů ano.
„A koho, smím-li se ptát? Beze jména vám neporadím,“ dušoval se drobný stařec. Dovolil si podezřívavě se zamračit. „Navíc nejdříve bych poprosil vaše průkazy, byli byste tak laskavi?“
Ve světle lampy se zaleskl kov, který si získal mužíkovu pozornost. Po zádech mu přejel studený mráz, stejně jako Suzume. „Doufali jsme, že budeš hloupější. Je tohle dostačující průkaz?“ pronesl chladně policista a zamával recepčnímu před nosem svou dýkou.
Stařec zatajil dech a ochotně pokýval. „Ano, samozřejmě, že ano.“
„Výborně. Hledáme vysokého rudovlasého muže jménem Ryuunosuke. Měl by být v doprovodu čtyřech ninjů...“
Suzume se včas udržela, aby prudce nenasála vzduch. Musela jít okamžitě varovat senseie a ostatní. Jenže jak? Nervózně přešlápla a zatnula zuby. Prkna pod ní lehce zavrzala.
„Kdo je to tam nahoře, hm?“
V dívce by se krve nedořezal. Ten náhlý zvuk prostě přeslechnout nemohli! Natiskla se ke stěně, jak nejvíce mohla, a mlčela. Třeba si budou myslet, že... Co by si mohli myslet?
„Tetsuji, jdi se tam podívat.“ Druhý muž kývl a vydal se ke schodům.
Zrzka stiskla pěsti. Jakmile Tetsuji vystoupá do patra, odstřihne ji od cesty k bezpečí. Kdo ví, co byli ti dva zač. Za ní byla jen slepá ulička. Musela to stihnout.
Odlepila se od stěny a rozeběhla se přes chodbu, jak nejrychleji mohla. Tetsuji se překvapeně zastavil a vzhlédl. Byla to jen malá holka. Pak si vzpomněl, že takovou viděl doprovázet rudovlasého léčitele. Jeho partner zareagoval rychleji.
Suzume zachytila v zorném poli odlesk kovu a okamžitě zabrzdila, když se kousek před ní do zdi zarazil kunai. Moc dobře si uvědomovala, že muž minul schválně. Kdyby chtěl, mohl ji klidně zabít. Zůstala zaraženě stát s vyvalenýma očima.
„Tetsuji, chyť ji,“ pronesl chladně vyšší muž. Jeho kolega kývnul a neskutečnou rychlostí se odrazil. V mžiku dřepěl na zábradlí před Suzume. Dívka polekaně zalapala po dechu a couvla před výpadem malíkové hrany ruky, který ji měl jisto jistě poslat do mdlob. Během úhybu narazila zády do zdi za sebou. Zmateně sáhla po kunai, jenže prohmátla. Byla naprosto neozbrojená, což pro ni znamenalo konečnou. Tetsuji slezl ze zábradlí a pomalu se k ní rozešel. Věděl, že nemá šanci utéct. Sama ne.
Tentokrát se zarazil on a hbitě odskočil zpět na zábradlí, otáčeje hlavu po směru, ze kterého právě vylétla salva malých kamenných projektilů. Suzume přicházející vysokou postavu rozeznala jako první a její oči se rozzářily. Okamžitě využila Tetsujiho zaváhání, přiskočila k němu a ramenem mu vrazila do nohou. Muž překvapeně zavrávoral, přepadl a dole svou váhou rozpůlil recepční stůl, od kterého s vyděšeným kvíknutím odskočil malý úředníček.
Vyšší muž sykl.
„Člověk si nemůže ani v klidu dojít odskočit,“ ozvalo se otráveně a probuzeně. Yuujiro vyšel ze stínu chodby a rychle zhodnotil situaci. Suzume byla v pořádku, násilník v přízemí a v bezvědomí. Zbýval poslední.
Zrzka nelenila. „Jdou po Ryuunosukem,“ vyhrkla.
Yuujiro povytáhl obočí. „Po Ryuunosukem, jo? Policie?“
„Nejsou to policajti.“
V nitru ho začal hlodat nepříjemný pocit. Mise se nejspíš začínala trochu vymykat, jako se občas stávalo. Bude muset ty chlapíky vyslechnout. Alespoň že byl jeden mimo hru.
Zalovil v taštičce s vybavením, co měl u pasu. Na rozdíl od svých studentů ji během mise na spaní nesundával. „Zajisti toho, co omdlel,“ sdělil tiše a hodil jí motouz drátu a kunai.
Jiryuu, vyšší kolega Tetsujiho, vzhlédl. Zvažoval možnosti. Věděl, že ani jedno z dětí neznamenalo větší nebezpečí. Problém byl ten hnědovlasý mladík. Ač vypadal až příliš mladý, zřejmě měl dostatek zkušeností, aby mohl vést tým. Jeden by čekal namyšleného a hlavně zbrklého floutka, ale z hnědovláska vyzařoval klid a rozvaha. Naneštěstí, Jiryuu ani Tetsuji neměli možnost prozkoumat jeho schopnosti blíže. Ta čtveřice ubohých zlodějíčků, co poslali, se sotva mohla rovnat s dětmi. Přesto tušili, že bude přinejmenším rovný soupeř. Ale oni byli také. Jeho kolegu sundala nešťastná náhoda a prakticky si mohl za pád sám. Neměl uskakovat na zábradlí.
Nechal Tetsujiho být. Potřeboval se vypořádat se svou situací. Musel brát v potaz i tu dívku. Sama by na něj samozřejmě nestačila, jenže byla dostatečně duchaplná, aby hledala skulinky v obraně a působila jako otravný záškodník, jak měl čest zjistit.
Víc času jeho myšlenky nedostaly.
Třesknul kov o kov, jak se setkaly dva kunaie. Yuujiro i Jiryuu se začali přetlačovat, hledajíce jakýkoliv náznak změny v soupeřově očích. Yuujiro si všiml, že se k němu soupeřův nůž začíná přibližovat, uskočil a znovu zaútočil pod jiným úhlem. Jiryuu odpovídal bloky, a kdykoliv dostal šanci, tak i útoky.
Suzume se nenechala dlouho pobízet a seběhla schody až k omráčenému Tetsujimu. Asi metr před ním se zarazila a vynadala si. Co když předváděl, že spí? Vší silou mu dupla na holeň, a když s ním rána ani nehnula, přiklekla si k němu a nahmatala tep. Skutečně jen omdlel. Ruce i nohy mu pevně svázala k sobě a prošacovala jej, zabavujíc mu veškeré vybavení. V koutku oka zachytila pohled úředníka a dostala nápad. „Strejdo, mohl bys jít varovat ostatní?“ dotázala se naléhavě. Jednak ho dostane mimo přímé nebezpečí a jednak se vyvarují dalším problémům. Mužík kývnul a pospíchal po schodech nahoru.
Vzduch už nějakou dobu sytilo kovové zvonění. Jiryuu postřehl nějaký pohyb na schodech, avšak neměl čas recepčního zastavit. Musel se stáhnout.
Místo aby nový útok z Yuujirovy strany kryl, uskočil vzad a přilepil se podrážkami na stěnu. Ruka, která se mezitím dostala do kapsičky u pasu, vytáhla kunai a vrhla jej – nikoliv po hnědovláskovi. Zbraň letěla k Suzume. Yuujiro ji prve ignoroval, protože bylo očividné, že svůj cíl mine. Přesunul znovu oči ke svému protivníkovi, který se odrazil a rozeběhl se k němu. Jenže nezaútočil. Otočkou se dostal za hnědovláska a pokračoval dál k oknu. Mladík se otočil, chystaje se jej pronásledovat. Jeho kroky zastavil výbuch a jeho bodla zlá předtucha.
Zrzavá dívka zůstala dřepět, pozorujíc souboj. Prve měla pocit, že bude lepší, když nebude zasahovat. Přesto se pokoušela najít vhodnou situaci, kdy svému senseiovi pomoci.
A v tom ho uviděla. Půlsekundový pohyb Jiryuuových očí k ní nevěstící nic hezkého. Následně se celá napjala, protože na ni letěl házecí nůž. Tedy ne přímo na ni, ale kousek vedle ní do míst, kde ležel omráčený a svázaný Tetsuji. Vyvalila oči a nadechla se na výkřik. Zbraň měla na svém konci uvázané rovnou dva výbušné lístky, které vzápětí explodovaly a roztrhly mužovo tělo. Do okolí se rozstříkla krev a několik kapek dopadlo i na dívku.
Konečky prstů se jí rázem ochladily, přestože cítila, jak je spolu s celým tělem polil pot. Zvedl se jí žaludek a zúžily průdušky. V ústech měla slanou chuť doprovázenou odporným suchem.
Z dálky k ní doléhaly nějaké hlasy, které nevnímala, protože se momentálně ze všech sil snažila nepozvracet. Pod nosem jí zavonělo něco lehce pálivého, příjemně sladkého. Jeden z hlasů se přiblížil. Uvědomila si, že má něčí ruku na rameni.
„Suzume-chan, vezmi si tohle.“ Klečel u ní Satoya a tvářil se starostlivě, oči upřené na dívčiny pomněnky. I on se třásl, avšak kvůli zrzce se snažil ovládnout. Mezi prsty svíral nějaký lísteček. „Dal mi to Ryuunosuke, prý je to proti nevolnosti. Mně to docela pomohlo.“
Dívka nepřítomně kývla a otevřela pusu, jenže žaludek předběhl hlasivky a ona se pozvracela.

„Vůbec nechápu, o co jim šlo,“ zavrtěl hlavou Ryuunosuke. Byli zpět ve svém pokoji. Rudovlasý muž stál uprostřed místnosti s rukama v bok.
Yuujiro se zády opíral o rám okna s rukama založenýma na prsou a tvářil se zamyšleně. „Ale šli po vás. Suzume, říkala jsi, že se recepčního ptali přímo na něj.“
Dívka, zachumlaná do deky, vzhlédla od mátového čaje, a kývla. „Znali jeho jméno a věděli, jak vypadá. Dokonce věděli, že nás má jako doprovod. Chtěli jenom vědět, ve kterým pokoji je, a vyhrožovali recepčnímu nožem,“ oznámila tiše. „Jenže pak pode mnou zavrzala podlaha a oni na mě přišli... Omlouvám se.“
Yuujirův výraz trochu změknul. „Aspoň ses poučila. Navíc si nemyslím, že by toho řekli víc. Takže se toho zase tolik nestalo,“ mrknul na ni. ‚Bude asi chvilku trvat, než se z toho dostane,' napadlo ho. Vidět někoho vybuchnout a být pocákán krví nebyla věc, již by nezkušení genini vstřebávali snadno. Přesto věděl, že si takovými věcmi musí projít každý ninja. Čím dřív, tím líp.
„Sensei má pravdu,“ usmál se Satoya jako sluníčko, „hlavně, že jsi v pořádku.“
Suzume kývla a mírně se usmála.
„Nejspíš stáli o vaše služby,“ nadhodil Naoto, rovnaje si brýle na nose.
„Pak nechápu, proč ten povyk,“ pokrčil rameny Ryuunosuke. „Stačilo za mnou normálně zajít, zeptat se a zaplatit.“
„To je mi jasné,“ kývl chlapec. „Jenže tihle dva očividně ošetřit nepotřebovali. Byli někým posláni. Ta osoba by vaše služby mohla potřebovat.“
„Přesto by byla na místě domluva, ne? Suzume přeci říkala, že recepčnímu vyhrožovali. To by nedávalo smysl,“ nechápal stále rudovlasý.
„Vím, na co Naoto naráží,“ vložil se do jejich rozhovoru Yuujiro. „Prostě platit nechtěli. A fakt, že ten chlápek zabil svýho parťáka, znamená, že jsou pod někým, na koho by se nemělo přijít. Měli vás prostě sebrat a odvést za svým šéfem. Jenže nečekali, že půjde Suzume na panáčky.“
Suzume se začervenala. „Šla jsem z panáčků,“ zafrfňala.
Yuujiro se usmál. Očividně se už začala zotavovat. „Z toho koukaj problémy,“ zvážněl. „Je dost možný, že si ten někdo nedá pokoj a půjde po vás znovu.“ Mladík si povzdychl a odlepil se od rámu okna. „No nic. Okolnosti zvyšují úroveň mise, na níž už mí žáci nestačí. Nejlepší bude se někam uklidit a počkat, dokud nedorazí tým, který by si váš případ převzal. Předpokládám, že...“
„To není možné!“ přerušil jej Ryuunosuke. „Já nemohu čekat. Musím jít dál!“ Všichni ninjové vzhlédli. Zněl naléhavě, skoro hystericky.
Hnědovlasý mladík se zamračil, přesto mluvil klidně, byť malinko popuzeně. „Tak jděte, ale bez nás. Dostali jsme zadání splnit misi typu C. Tohle je minimálně Béčko.“
„Nemohu jít sám. Zvláště nyní ne! Když mě seberou, je to, jako kdybych tu čekal na posily. Zaplatím vám víc! O peníze starost nemějte!“ nedal se léčitel.
„Nejde tu jen o peníze, Ryuunosuke-san. Nemůžu děckám poručit, aby šly do takovýho rizika. Ti chlapi, co po vás šli, byli ninjové. Nad síly genina, řek bych. Chápete?“
Muž stiskl ruce v pěst a zatnul čelisti. „Nemohu si dovolit takové zpoždění. Než vaše vesnice vyřídí všechny formality ohledně změny, bude pozdě...,“ ztišil hlas konsternovaně.
Naoto si muže prohlédl a kdesi v srdci jej bodlo. Ten zoufalý pohled plný bezmoci znal. ‚Jako tenkrát...'
Postavil se a zahleděl se mu do očí. „Máte důvod pospíšit si, že?“ nadhodil vážně.
Ryuunosuke se obrátil na chlapce a kývl. „Nejde o nic tajného, takže vám to mohu říct. Ve Fudai, mé rodné vesnici, na mě čeká má vážně nemocná žena. Moc času jí nezbývá. Abych byl upřímný,“ musel se odmlčet a sebrat trochu síly. Na tváři se mu objevila osamocená slza. Všichni čekali, až rudovlasý prolomí nastalé ticho. Tušili, jak bude jeho vysvětlení pokračovat. „Nevím... Nevím, jestli ještě žije. Ale doufám..., že čeká. Na jihu vaší země jsem našel lék, chápete? Teď se nemohu vzdát! Nemohu čekat! Musím jít dál.“ K údivu všech si klekl a hluboce se uklonil, až se jeho čelo dotklo podlahy. „Snažně vás prosím, jako jsem nikdy nikoho neprosil. Pomozte mi.“
Yuujiro přimhouřil oči. Chtěl mu pomoci, jenže on prostě nemohl svým žákům poručit, aby na sebe vzali takové riziko. Tedy mohl, ale jednalo by se o nerozumný rozmar.
„Pojďme ho dál chránit.“ Věta přišla od člověka, od kterého ji nikdo nečekal. Satoya se odhodlaně postavil a zamračil se. „Závisí na nás nevinný život, přeci tu ženu nemůžeme nechat zemřít!“
Jouninův výraz se nezměnil. „Ten nevinnej život už možná není,“ připomněl mu.
„Ale možnost tady je! Senseiááuu!“ Do stoje vystřelila i zrzka, až se polila horkým čajem. Několikrát zatřepala rukou, pofoukala si ji a hned se zase tvářila vzpurně. „Totiž, přeci se nevzdáme, ne?! Jsme přece hustý shinobi z Konohagakure!“
Naoto se krátce usmál a rozhodl se přidat svoji trošku. „Navíc máme čas se ukrýt a vyhnout se jim, že? Měli v plánu, že prostě přijdou, seberou nám Ryuunosukeho a zase odejdou. To se jim trochu nepovedlo. Chvilku potrvá, než dostanou nové rozkazy.“
Yuujiro si povzdychl. „To mě napadlo taky, jenže nikdy neni moc dobrej nápad se na takový věci spolejhat, víš?“ Tentokrát se odmlčel on, možná aby je malinko napnul. Už se prakticky rozhodl.
Pro sebe se pousmál. Ty děti se mu vážně líbily. „Jak chcete,“ pravil, „ale pak si nestěžujte, já vás nenutil.“
Ve trojici dětských očí se objevilo nadšení. Ryuunosuke překvapeně vzhlédl a chvilku neměl slov. Stiskl ruce v pěst a znovu se uklonil. „Děkuji vám mnohokrát!“
„Heh, nezapomeňte, že to bude něco stát,“ mrknul na něj mladík. „A na spánek zapomeňte. Musíme se sbalit a fofrem vypadnout, ať znova nechytí naši stopu.“