Když má srdce svoji hlavu 40

Čtyřicátý díl - Úzkost na hrudi, kilometry v nohách a písek v sandálech

Aniž by se obtěžoval s odestýláním od rána rozruchané přikrývky, netečně sebou na znak plácl na postel a s prsty zabořenými do ještě vlhkých vlasů se zadíval na strop. Holé nohy, po vykoupání si v neustupující roztržitosti oblékl akorát čisté tričko a trenýrky, mu ohnuté v kolenou nepříliš pohodlně visely přes okraj. Nedbal toho.
Nebýt bolestivě cukajícího svalstva v pažích a do krve sedřené kůže na kloubcích prstů, dávajících o sobě vědět štiplavým pálením, přísahal by, že se nachází v nějaké šíleně vykonstruované noční můře.
Po Sakuřině odchodu seděl hodnou chvíli s hlavou sklesle opřenou o zaťaté pěsti a nepřítomně civěl na od nádobí poškrábaný pult, na němž spočívaly jeho lokty. Napůl ucha zaznamenal, že na něho Kakashi mluví, ale nevnímal co. Pak se zničehonic bezhlesně zvedl, hodil na bar peníze za oba netknuté rámeny a bez rozloučení opustil svůj nejoblíbenější podnik. Nezadržovali ho, nechali ho jít.
Nevnímaje okolí se s rukama v kapsách a nepřítomným pohledem zapíchnutým na strukturu nazpaměť známé prašné cesty vydal tam, kam ho nohy nesly - na tréninkové hřiště. Místo přímo volající po vyventilování nahromaděného vzteku. Kvůli bezpečnosti náhodně do těchto odlehlých koutů zbloudilých občanů a zachování sebekontroly potlačil nutkání popustit uzdu a mocnou chakrou proměnit plácek, na kterém trávil hodiny a hodiny tvrdou dřinou, v doutnající, jakoukoli formu života vylučující kráter. Vyhlédl si odolně se jevící strom, na jehož kmeni si pomocí pěstí a hrubé síly hodlal vybít zlost. I tak jeho řádění nakonec odnesla dobrá polovina přilehlého lesa. Statné listnáče skončily přelámané, v horších případech rozmetané na třísky na zátop. S vinou zatíženým vědomím, že si kapitán Yamato mákne, než to tu dá do původního stavu, se, zanechávaje za sebou pěšinku tvořenou kapkami krve, odebral k domovu.
Nepokojně mlaskl jazykem o patro, vytáhl se do sedu a dlaní si v zoufalém gestu přejel po stresem strnulém obličeji. Pravdou bylo, že mu plenění, hravě předčící i silný hurikán, vůbec neulevilo. Byl naštvaný na Sakuru, protože mu lhala a přes ústní ujednání o sdílnosti záměrně tajila identitu těch šmejdů, kteří za účelem podmanit si ho zosnovali její smrt. Také mu byla proti srsti Sasukeho úloha v celé té ožehavé záležitosti, on byl její přítel, to Naruto měl hájit čest růžovlasé medičky. Možná si to jen namlouval, ale v jednom zlomku vteřiny měl dojem, že jí na očích viděl přání, aby to byl býval udělal on. Nemálo se hněval na sebe, že nebyl dostatečně pozorný a nepoznal, že před ním skrývá něco tak závažného. A v neposlední řadě měl neskutečnou pifku na Daimya a toho před ničím se nezastavivšího Hiashiho. Zas*aní parchanti! Nejradši by si to s nimi navzdory svému přesvědčení šel hned vyřídit. Ač byla pomsta proti jeho zásadám, cítil, že nechat to jen tak být nemůže. Šlo přece o Sakuru, jemu nejdražší osobu na světě. Málem ji zabili, protože do ní je zamilovaný a odmítá se jí vzdát.
Byl si jistý, že v noci se mu spánek velkým obloukem vyhne, jen by se tady bezúčelně povaloval a čuměl do tmy. Vyštrachal se na nohy a přešel ke komodě, z jejichž útrob po krátkém hledání vyndal blok papírů. Splašit něco na psaní byl trošku větší oříšek, ale nakonec se mu zpod gauče podařilo vydolovat zapadlou propisku. Zůstal na zemi, s nohama v kolenou pokrčenýma do jakési stříšky se zády opřel o bok pohovky a po sesumírování myšlenek, kdy si vrchní částí pera poklepával o rty, se pustil do smolení vzkazů.
Oděný do černých jouninských kalhot a staré, kdysi tmavě modré mikiny s kapucí, kterou si vzal na oblíbené sytě zelené tričko, si spěšně sbalil nejnutnější věci. S pakováním bez předešlých příprav neměl problém, většinou to i před dlouho dopředu nahlášenou misí nechával na poslední chvíli. Vlastně to vypiloval natolik, že i se strojením zvládal vyrazit do dvou minut.
Po opuštění bytu se s batohem na zádech nepozorovaně vypravil po střechách k ANBU ubytovně.
Navzdory pokročilé noční hodině mu Sasuke otevřel ve všedních šatech a s čilým výrazem, zřejmě byl z vězení odpočatý do zásoby.
Mlčky odstoupil, aby kolem něho mohl Naruto projít dovnitř, zavřel za ním a následoval nevídaně zakřiknutého blonďáka do osvětlené kuchyně.
„Jdeš na výlet?“ utrousil všímavě, opíraje se pravačkou o opěradlo vysunuté židle, na níž před vyrušením seděl a četl knížku, která, rozevřená obalem vzhůru, byla odložená na stole. Fakt, že se netvářil ani trochu překvapeně, nasvědčoval tomu, že od svého přítele takový krok čekal.
„Musím.“
„Chápu to.“
Na krátký okamžik mezi oběma muži zavládlo ticho. Ve vážných situacích, kdy Naruto neplácal blbosti, to tak většinou probíhalo – dorozumívali se beze slov.
Pak Jinchuuriki sáhl do kapsy a vyndal dva přeložené listy papíru, zamyšleně se na ně zadíval, načež je odhodlaně podal černovlasému mstiteli.
„Ráno je, prosím, předej Sakuře-chan a bábi Tsunade.“
„Co budeš dělat?“ zeptal se, přebíraje si zmiňovaná psaní.
„Ještě nevím,“ přiznal s palcem zaháknutým o popruh batohu, „nejdřív se stavím za Gaarou. Cestou si to promyslím… Nemůžu prostě jen nečinně sedět.“
Na prchlivý moment si vyměnili vědoucí pohled.
„Hádám, že v paláci se to teď bude hlídkami vyloženě hemžit,“ podělil se s ním o svou domněnku Sasuke. „Daimyo nepochybně nestojí o další nezvanou návštěvu.“
„S tím počítám,“ připustil Naruto nevzrušeně, otočil se a vkročil do chodby, po pár krocích se však zastavil. Jedna věc mu neustále vrtala hlavou. Užírala ho.
„Proč? Chci říct, riskoval jsi nedávno nabytou svobodu…“
„Krom toho, že jsem se děsně nudil?“ odvětil k jeho zádům Uchiha nadneseně, až přezíravě, pak se však navrátil do osobitého upjatého módu.
„Ty a Sakura jsme mi ze všech lidí nejblíž. Jsme tým. Bojovali jste, i když to se mnou ostatní vzdali, dlužím vám mnohem víc. Navíc mi přišlo, že by tomu papalášovi měl někdo shodit jeho nedotknutelný hřebínek.“
Poté, co horkokrevný a převážně zbrklý ninja netypicky rozvážně přikývl, pokračoval k východu. Nájemník oné přidělené špeluňky ho němě vyprovázel, bylo mu jasné, že nepřišel kvůli páru pitomých vzkazů, které mohl s přehledem vsunout pod dveře či jednoduše nechat na kterémkoli viditelném místě. Něco ho trápilo.
S horními končetinami založenými na prsou se opřel o stěnu vedle věšáku, postrádající flek omítky o průměru dobrého půl metru, a čekal, co z Naruta, dopřávajícího si zastávku tentokrát ve dveřích, vypadne.
Jeho hyperaktivní kolega si rukou bezmocně prohrábl vlasy, potom ji nechal mrtvolně viset podél těla a s mírně sklopenou hlavou si povzdechl.
„Stejně, ať udělám cokoli, můj čin se nevyrovná tomu tvýmu,“ řekl prostě. Jeho tlumený hlas byl opředen sebe zklamáním. Bezvýchodností.
„To by měl?“ Přestože se na Sasukeho nedíval, věděl, že svůj dotaz doprovází pochybovačně povyskočeným obočím.
„Patrně. Myslím, že Sakura-chan by ve skrytu duše chtěla, abych ji býval pomstil já,“ pravil dutě.
„To nedává smysl. Jak bys mohl pomstít něco, o čem jsi donedávna nevěděl, že se vůbec stalo?“
Na to akorát bezradně pokrčil rameny, najednou ho hrozně zajímaly špičky prstů vykukující z černých sandálů.
„Moc se v ženách nevyznám, ale jestli jsem něco pochytil od Zvrhlého poustevníka, logiku u nich nehledej.“
„I kdyby to tak nakrásně bylo, dozajista šlo o pomíjivý stav plynoucí z pocitu ukřivděnosti. Nemůže používat chakru, to pro tak vytíženého medika není jednoduchý,“ podělil se s blonďákem o svůj názor na včerejší výstup.
„Jsem si jistý, že Sakuřiným záměrem nebylo z tebe dělat zabedněnýho blbce, nevědomostí tě chtěla chránit, protože si ze samaritánského popudu a značnýho přecitlivění vsugerovala, že ti musí vynahradit své dřívější nevybíravé chování, kdy jsme byli Geniny a onu starostlivost o svou osobu brala jako samozřejmost. Co víc, mnohdy i přítěž. No nekoukej na mě tak, sám jsi říkal, že ženský jednají nesmyslně,“ připomněl mu s protočenými panenkami Sasuke, jakmile na sobě uzřel kamarádův nechápavý pohled. Ačkoli Narutovi přál všechno štěstí světa, souhlasil s Kakashim, že láska mezi členy týmu natropí jen samou neplechu. Obzvlášť při komplikovanosti povah účastníků a spletitosti vztahů, kterými byl tým sedm široko daleko profláknutý. Z pozice vnímavého a zasvěceného pozorovatele, jakým jejich mistr rozhodně byl, nebylo složité Sakuřino city zaslepené smýšlení odhadnout.
„To ji neomlouvá, aby přede mnou něco tak podstatného tajila, mám právo to vědět. Vždyť ji kvůli mně málem zabili! Kdybys tenkrát… Jak jsi to vlastně věděl?“ Z raněného tónu pozvolna přešel do břitkého, jak mu souběh událostí toho dne začal zapadat do jednolitého celku. S výhružně nakrčeným čelem, ztvrdlými obličejovými rysy a semknutými rty vypadal až nebezpečně. I bez Sharinganu Sasuke úplně viděl, jak mu to divoce šrotuje v hlavě.
„Venku to vyklopila Kiyone, když jsem na ni přitlačil. Od chvíle, co vešla do tý restaurace, mi na ní přišlo něco podezřelého. Stejně tak se mi později nepozdávala ta Sakuřina amnézie, měl jsem v plánu ti to říct, ale musel jsem jí slíbit, že si to nechám pro sebe. Za mřížemi jsem měl docela čas na přemýšlení a svůj slib jsem přehodnotil. Souhlasím, měl bys to vědět.“ Svého rozhodnutí v nejmenším nelitoval, možná načasování nebylo tak zcela košér, jenže při přímé konfrontaci s Narutovou neinformovaností se prostě neudržel. Za prahem fakta zpracovávající blonďák byl impulzivní, rozhodně by to ale neřešil bezhlavým násilím.
Pravda, šlo-li jeho milé o život, rozumem se příliš neřídil. Proto udělal to, co udělal. Msta, a ta je nejlepší zatepla, je přece parketa Uchihů, jejich černé svědomí ji unese.
„Tak takhle je to, Kiyone byla součástí plánu,“ pronesl po drsném prozření, zatínaje ruce v pěst.
Vytasit se s chytrými poznámkami na adresu kamarádovy přehnané naivity a nezdravé důvěřivosti, by bylo jako varovat Kakashiho po přečtení prvního výtisku Icha Icha, že si na sérii může vybudovat závislost. Marnost nad marnost. Bohužel právě tyto vlastnosti tvořily důležitý díl Narutova charakteru.
„Díky za uvedení do obrazu, Sasuke.“ Přes rameno na jmenovaného neurčitě kývl, pak si přes hlavu přetáhl na několika místech nošením odrbanou kapuci a po schodech zamířil vstříc své Hokage neschválené misi.
Přes novodobá bezpečnostní zařízení, i Jinchuuriki měl své metody, jak bez povšimnutí opustit vesnici. Ne, že by ho tu někdo držel, leč z mnoha důvodů dával přednost utajení. Doskočil za hlídanou zónu, v tmavém oblečení hravě splývající s panující tmou, a s blankytně modrýma očima, vyplněnýma jen blízkými identifikovatelným přízrakem smutku, jenž byl znásoben měsíčním svitem proklubujícím se skrz mraky, se otočil na mohutnou bránu rodné Konohy. Z kapsy vylovil malou krabičku, do úst si vložil větrový bonbón a vyhoupl se na strom. Vyvinutím nadprůměrné rychlosti a bez zastávky na odpočinek, beztak by neusnul, bude schopen zkrátit takřka dvoudenní trasu na nějakých slušných dvacet dva hodin. Čím dřív se zbaví té dusivé úzkosti svírající hrudník, tím líp. Vyslal do chodidel potřebné množství chakry a zrychlil na úroveň běžného shinobi nedosažitelnou.

Poté, co jsem se vzbudila po třetí, neklidné, stěží trvající dvacetiminutovce jsem se s mučivým povzdechem rozloučila s vidinou šance na pošramocenou psychiku regenerující spánek. Ač jsem se snažila z toho nečekaného zvratu událostí nevyvozovat žádné ukvapené závěry, stále jsem měla před očima Narutův naštvaný a zklamaný obličej. Jeho překrásně průzračné, mírumilovné tůňky barbarsky zčeřené nuceným vpádem blátivých hrud, usurpujícím lidským faktorem hrubě vytržených z tyčícího se malebného útesu dosud nedotčené krajiny. Díval se na mě, jako bych ho zradila. Při pouhé vzpomínce na ten ublížený výraz mi pukalo již tak krvácející srdce.
Od doby, co jsme spolu, jsem i přes ty nejčistší úmysly z nevysvětlitelných příčin dělala všechno špatně, kdežto Naruto se choval přímo ukázkově. Ocitla jsem se snad v nějaké převrácené realitě?!
Výsledkem byla naše první hádka. Ne, to je přehnané. Spíš… neshoda.
Mrzelo ho, že jsem k němu nebyla plně upřímná.
Možná se cítil dotčeně, že jsme ho obešly? Opět, vmísila se do neuspořádaných myšlenek vnitřní Sakura dávaje lehce vytýkavý důraz na poslední slovo.
Tohle je přece něco jiného než ty hnusné dopisy. Na lorda Daimyo může jen těžko naběhnout a od podlahy mu vyčinit, což by nejspíš provedl s těma zamindrákovanýma holkama, kdybych mu to bývala řekla.
Ale Sasuke to udělal, podotkla věcně.
Já se ho o to neprosila! Hájila jsem se vzpurně, směr jejích rýpavých připomínek se mi vůbec nezamlouval.
Nicméně seš ráda, že ho NĚKDO potrestal a spravedlnosti se jakž takž dostalo za dost, dotírala s na prsou založenýma rukama dál.
To nepopírám, přiznala jsem po chvilce zdráhavě, přičemž jsem si nehtem ukazováčku pravé ruky dloubala ten na jejím identickém protilehlém dvojčeti.
A jak si myslíš, že Narutovi asi bylo? Musel z nás mít dojem, že jeho sebekontrole a diplomacii dostatečně nevěříme. Mluvila tlumeně, pomalu. Znělo to lítostivě.
Zaražena oním káravým napomenutím jsem si přestala hrát s prsty a zahanbeně na ně sklopila zrak. Popravdě, takhle jsem o tom neuvažovala. Natolik jsem byla posedlá odhodláním chránit blonďákovu v očích vesničanů hrdinskou pověst, že jsem absolutně nebrala v potaz jeho křehké emoce.
No jo, najednou seš chytrá, viď? Poznamenala jsem uštěpačně, přestože jsem byla zavalena tíhou výčitek. Poznala, v jakém se nacházím stavu, proto mé obranné kopání kolem sebe nechala vyšumět do ztracena a bez dalších řečí zmizela kamsi do útrob vědomí.
Osaměla jsem, i když pouze ve vlastní hlavě, a ten nepříjemný pocit z kroku vedle se ještě prohloubil.
Pravděpodobně si s Narutem budeme muset sednout a probrat to. Když mu zkusím objasnit svůj pohled na věc a omluvím se za to tajnůstkaření, snad mi odpustí. Při představě, jak se na mě upírají ty hřejivé a vlídné oči zprostředkovávající odraz mladíkovy snadno zranitelné duše se mne zmocnila solidní nervozita. Jak to, že měl nad mým tělem takový vliv? V přítomnosti toho baka jsem si pokaždé připadala zvláštně uhranutá, neznat jeho postoj k nadpřirozeným jevům, podezřívala bych ho, že s mou miniatruní napodobeninou provozuje nějaké zakázané vúdú rituály. V bezprostřední blízkosti týmového kolegy se má sebedisciplína dávala na ústup rychleji než vojsko bojující za totálně nesmyslné cíle jakéhosi k moci se dostanuvšího zbohatlého fracka z nudy obětujícího nevinné životy. Na to, že jsem ho pár let zpět nemohla ani vystát, jsem v tom lítala skutečně bezhlavě.
Za účelem rozptýlení jsem rozsvítila lampičku a překlopením trupu přes bok postele zpod ní vydolovala navrchu kupy ležící rozečtený Orochimarův deník. Pokud nepomůže tohle, pak už nic.
Nakonec mě to chytlo do takové míry, že jsem ne právě úhledně – u některých znaků měl tendenci přemrštěně přetahovat - psané zápisky vydržela louskat až do rána. Po čtvrté hodině jsem se malinko vrávoravě vykopala z vyhřátého pelechu a po zběžné návštěvě koupelny následované zastávkou v ledničce jsem se u vchodu připojila k taťkovi na cestě do práce.
Mé výkony po probdělé noci nebyly stoprocentní, navíc mě nadále sužoval onen soustředění znemožňující nepokoj z rozhovoru s Narutem, který jsem měla v plánu neprodleně po šichtě realizovat, i tak jsem se ze sebe v dané kondici pokoušela vymáčknout maximum.
Po opakovaných neúspěšných pokusech vtáhnout mě do konverzace to Kaemon vzdal a přistoupil na mlčenlivé prostředí, které narušoval akorát sem tam vyřčenými radami či výtkami mířenými na mou tvorbu.
Přibližně hodinu po svačině k nám dozadu z prodejny nakoukl majitel podniku, aby mi důležitě oznámil, že na mě venku čeká jeden úctyhodný mladý muž.
S vidinou před krámem přešlapujícího Naruta se mi působením vyšponovaných nervů orosilo čelo, s upatlanýma rukama jsem začala pomateně pobíhat po místnosti.
„Na,“ zarazil to zbrklé šílení přihlížející Kaemon, načež po mně hodil utěrku. Roztržitě jsem si do ní nasucho utřela ruce, sundala si čepici mající za úkol zachytit případný vypadnuvší vlas a svižným pohozením hlavou doufala ve znovuzískání objemu. Po konečném uhlazení notně zkrabatělého úboru jsem s pečlivým nasátím plíce vyplňujícího kyslíku vyběhla na ulici.
„Á, snad to není sám pan Velká huba,“ přivítala jsem mimo zorné pole malé vitríny stojícího Sasukeho sarkasticky, namáhavě potlačujíc zklamání. Po té nedospěle kousavé poznámce mě zpražil pohledem, jako by mi bylo pět a načapal mě s prstem v nose.
„Myslel jsem si, že budeš naštvaná, al-“
„Naštvaná?! Zkazil jsi nám večer,“ přerušila jsem Uchihu neomaleně. Ten porušený slib mu jen tak nezapomenu.
„A to zdaleka není všechno. Narozeniny taky, Naruto tu na ně totiž nebude,“ řekl narovinu.
„Cože? Jak to?!“
„Tumáš, tohle ti mám předat,“ podal mi vpůli přeložený papírek, „odcházel v noci, jinak by ti to určitě vysvětlil osobně.“
Podezřívavě jsem po něm zatěkala očima, načež je sklonila ke vzkazu, jenž jsem nyní rozložený dřímala v ulepených rukách.
Stálo na něm: „Sakuro-chan, omlouvám se, ale tu smluvenou večeři budu muset přeložit na jindy. Nepřijdu ani zítra k vám, vyřiď rodičům, že mě to mrzí, musím si však mimo vesnici vyřídit něco neodkladného. Až se vrátím, promluvíme si. Tvůj Naruto. PS: Všechno nejlepší k narozeninám.“
S poraženecky svěšenými rameny a skelnýma očima jsem němě zírala na strohý dopis, přičemž jsem si předními zuby žmoulala spodní ret. Má kofeinem z dobře litru vypitého kafe poháněná mysl zdlouhavě zpracovávala význam slov Jinchuurikiho rozvolněným rukopisem vyvedená do sotva třech řádků.
„Uznávám, k odhalení pravd jsem nevybral zrovna nejvhodnější moment, nějak jsem pozapomněl, že budeš mít narozeniny,“ promluvil tónem, jenž by se s velkou nadsázkou dal považovat za udobřovací. Patrně mu má odmlka přišla nekonečná. Nebo někam spěchal.
„Cos vlastně čekala? Poděkování za tvrdohlavé tutlání problému?“ otázal se s pažemi v bok netrpělivě, když jsem se neměla k odpovědi.
„Co jsem čekala? Třeba to, že dostojíš svýmu slovu?!“ opáčila jsem jízlivě poté, co jsem hbitým mrkáním zahnala stylem vyhladovělé smečky vlků na stádo ovcí se ženoucí slzy.
„Přistoupil jsem na závazek mlčenlivosti, protože jsem doufal, že ti dojde, jakou tím zapíráním děláš chybu a povíš mu to časem sama,“ řekl mou reakcí naprosto nevzrušeně, „Daimya jsem si podal i z vlastních pohnutek, a nelituju toho. Když se mě na to ale Naruto včera zeptal a absolutně nevěděl, která bije, musel jsem kápnout božskou. Možná je to pitomec, balamutit si však nezaslouží.“
„Najednou se staráš o jeho blaho?“ zaútočila jsem na toho podrazáka nemilosrdně; z rozčarováním přivřených smaragdů létaly hotové blesky. Zahnal mě do kouta, potřebovala jsem se nutně zbavit nahromaděné frustrace.
„Nejen o něho, Sakuro. Copak chceš budovat váš vztah na lžích a uhýbání?“ překvapil mě poměrně na tělo položenou otázkou. Vykolejilo mě to. Sasuke rozhodně nebyl typ, který se dobrovolně pitvá v milostných záležitostech. Zapškle jsem protáhla obličej.
„Od kdy se z tebe stal vztahový poradce?“ prskla jsem výsměšně. Na tu nelichotivou profesi se zatvářil řádně kysele.
„Od tý doby, co ti ta zamilovanost naprosto zatemnila rozum,“ vrátil mi to i s úroky. Rozhozeně jsem otevřela pusu, abych ji záhy opět zavřela. Pravačku, v jejíž pěsti jsem drtila nenávratně zmuchlané psaní, jsem jen povolila do nebolestivého sevření, kdežto druhou ruku jsem si ztrápeně přiložila na čelo a po krátkém setrvání jí tahem dovolila ulíznout nedlouho tolik žádanou vzdušnost kadeří.
Skutečně mi láska vlezla tolik na mozek, že jsem jednala iracionálně? No, bylo by to dost pravděpodobné.
„Chtěla jsem jen… předejít tomu, že by kvůli mně udělal něco, co by ho později mrzelo,“ špitla jsem bezbarvě.
Po tomto doznání mi věnoval až soucitný pohled, za tak ubohou svou týmovou partnerku měl.
„Sakuro, smiř se s tím, že z vás dvou bude vždycky Naruto ten, kdo ochraňuje, co je mu nejdražší. Má to tak naprogramovaný. To se můžeš třeba stavět na hlavu, po těch letech ti stěží dovolí jednoduše mírnyx týrnyx prohodit role.“
Nejhorší na tom bylo, že měl svatosvatou pravdu. Dokud to neakceptuji, budou se tyhle nedorozumívací excesy opakovat.
Na důkaz, že Uchihovu radu beru na vědomí, jsem bezděčně kývla.
„Ty víš, kam šel, viď?“
„Do Písečné. Nejspíš to ale nebude konečná stanice.“
„Mám si dělat starosti?“
Upřela jsem na něho nadějeplný psí kukuč, že tu tajemnou informaci třeba rozvede. Nerozvedl.
„Budeš si je dělat, i když řeknu ne,“ pronesl přesvědčeně. Znal mě.
„To asi jo.“
„Tak vidíš. Musím jít, opatruj se.“
„Hej, Sasuke-kun. Díky.“

Když po zhruba tříhodinovém běhu v neprostupné tmě v dálce konečně spatřil mihotající se světlo strážné budovy, byl docela rád. V otevřené poušti jsou noci, oproti parným dnům, totiž nepříjemně chladné. Už se do něho začala pozvolna dávat zima. Pod přímými slunečními paprsky pomalu padáte z přehřátí, leč po západu toho nemilosrdného žlutého puchýře byste za trochu tepla byli ještě vděční.
Necestoval sem prvně, tudíž si byl jistý, že se nejedná o zákeřnou fata morgánu.
Raději zpomalil, aby si ho hlídka nespletla s nějakou pouhým okem obtížně zachytitelnou technikou řítící se rozvířeným pískem. Zbývajících sto metrů už jen doklusal.
„Zdravím, chlapi,“ oslovil dva ninji, jež po zmerčení blížící se siluety ustali v partičce karet a čekali, kdo se z příchozího vyklube, „Uzumaki Naruto. Z Listové. Jdu za Gaarou. Em, Kazekage… sama.“ Nemohl si pomoct, nazývat bývalého Jinchuurikiho Jednoocasého oficiálním titulem mu pořád nešlo přes pusu. Sundal si kapuci a maličko rozpačitě se poškrábal na temeni.
„Um, ano. Jistě, my víme, kdo jste, přesto jsme povinni požádat o předložení průkazu totožnosti,“ promluvil s omluvným protažením jednoho koutku vyšší z mužů, zatímco jeho kolega se chopil pera a s vyzařujícím respektem zapsal jméno válečného hrdiny do knihy.
„Jedná se o urgentní záležitost?“ zeptal se blonďáka, štrachajícího se ve své ohmatané žabí peněžence.
„Ne, je to spíš osobního rázu. Taková přátelská návštěva,“ odpověděl při přistrčení dokladu.
„V pořádku, děkuji. Tady prosím podpis.“
„Bohužel Kazekage-sama v takto pozdní hodinu nikoho nepřijímá, pokud nejde o neodkladný případ,“ poučil ho dlouhán kajícně, poukazuje na nástěnné hodiny po své pravici, poskakující delší ručičkou oznamující za devět minut jedna.
„Nevadí, počkám do rána.“ Ve skutečnosti s touhle variantou vůbec nepočítal, při všem tom urputném přemýšlení o následujících krocích ztratil pojem o čase. Čekání na cokoli ho vždycky otravovalo.
„Můžeme vám doporučit ubytování,“ navrhl přičinlivě komunikativnější z dvojice.
„Budu v pohodě, díky.“ Po odmávnutí nabízené pomoci si vrazil ruce do kapes kalhot a s kývnutím na rozloučenou prošel skrz uměle vybudovaný průsmyk.
Ve vesnici, jejíž převážná část byla po obvodu obehnána skalisky, bylo o dost líp. Neproudilo sem tolik studeného vzduchu, neopomenutelný podíl na zdejší teplotě měly však od žáru naakumulované budovy. Úplně cítil, jak sálají pečlivě nasbíraným horkem. Celý proces byl navíc přikrášlen o unikátní tetelící se efekt. Až na ten protivný písek v sandálech měl Sunu poměrně v oblibě, líbily se mu do tvaru tykví a barelů postavené jednobarevné budovy dodávající vesnici jakýsi druh vážnosti.
Nehodlal utrácet peníze za pronajatý pokoj, rozhodl se přečkat v nějakém otevřeném podniku, který by servíroval cokoli aspoň zdánlivě se podobající rámenu.
S hlavou sklíčeně vraženou mezi ramena putoval úzkými, vylidněnými a spoře osvětlenými uličkami do živějšího centra. Jak postupoval do středu, mimoděk potkával různé ponocující obyvatele. V některých poznával unavené zaměstnance chvátající z dlouhé směny do vytoužených postelí, hlučná skupinka mladých lidí svou vrávoravou chůzí signalizovala, že se navrací z naprosto odlišného místa a postarší muž venčící psa vypadal, že během nucené noční procházky spí a nechává vše v packách čtyřnohého mazlíčka, zato servírka vynášející odpadky do popelnice si ho zaujatě přeměřila. Krátce nato se stal předmětem zájmu dvou svůdně oblečených žen, v malinko podroušeném stavu kouřících na schodech. Jakmile si Naruta všimly, cosi si chichotavě pošeptaly, načež na něho začaly horlivě mrkat dlouhými řasami, nacvičenými pohyby vypínaly hrudníky, pokřikovaly pochvalné komplimenty a dokonce ho nestoudně lákaly k sobě domů. Netečně se opět skryl pod záštitu kapuce mikiny a pokračoval v hledání restaurace. Nakonec, po zavrhnutí dvou míjených nonstop barů a herny, našel, po čem pátral. Zapadl do stylem stánku řešeného podniku s pár stoličkami u pultu, které kromě podivně shrbeného mladíka zely prázdnotou. Sedl si, zběžně prostudoval menu, z něhož stejně měli už akorát polévku, a po zdvořilé konverzaci se zvědavým majitelem se v tichosti najedl, přesně tak si to představoval.
„Naruto?“ ozvalo se za ním nejistě, zrovna když přemítal, jestli si má objednat další. Překvapeně se otočil, V možnost, že by mohl narazit na někoho známého, ani nedoufal.
„Tak seš to ty. Co tady děláš? Stalo se něco?“
„Temari, Matsuri. Ahoj,“ pozdravil, nadšený z takové náhody.
„Neříkej, že jsme zapomněli na nějakou naplánovanou schůzi,“ zděsila se dámská třetina písečných sourozenců. Dle zadumaného výrazu si v duchu procházela bratrův nepochybně našlapaný denní rozvrh.
„Ne, nejsem tady z pověření Hokage. Jde o… no, potřebuju mluvit s Gaarou,“ řekl po menším zadrhnutí.
„Aha. Tak pojď, zavedu tě k němu. Neměl ses u strážných nechat tak odbýt, víš, že toho Gaara moc nenaspí. Dořešíme to spolu zítra, Matsuri,“ oznámila dívce, s níž měla evidentně někam namířeno, a pak se zase obrátila na Naruta. „Co je Kage budova v rekonstrukci, máme ve věcech trochu chaos, tak bych se nedivila, kdybychom nějaké to setkání přehlédli. Provizorní kancelář furt působí jako po výbuchu.“
„Vážně to není nic, co by nevydrželo do rána,“ namítl, když s ní srovnal tempo.
„Uhm, samozřejmě. Nevypadá to tak.“
„Huh?“
„Ať se to týká čehokoli, přivedlo tě to sem uprostřed noci,“ podotkla věcně.
Jistěže měla pravdu, přetvářka nikdy nebyla jeho silná parketa. Naopak, k vlastní nelibosti byl většinou až směšně čitelný. Rezignovaně si odfrkl, zamyšleně zabodl zrak do cesty před sebou a mlčky se nechal dovést k nízké budově s malou verandičkou a zašupovacími dveřmi. Skrz tenké bílé výplně, zasazené v drobných dřevěných rámečcích zástěn, prosvítalo slabě nažloutlé světlo, svědčící o nájemníkově bdělosti.
„Tady teď Gaara bydlí? Docela rozdíl oproti rozlehlému Kage sídlu,“ prohlásil na kamením dlážděné pěšině udiveně, jakmile začal opět vnímat okolí. Přízemní stavba vyvolávala pohostinný hřejivý dojem, což se o vícepodlažní budově s vysokými stropy a žalostně nedostačujícímu počtu oken říct nedalo.
„Přechodně. Jen co se předělají soukromé pokoje, přestěhuje se zpátky. Tohle je můj dům. Prosím, běž dál,“ vyzvala Naruta po odsunutí v kolejničkách zabudovaných dveří. Poslušně si sundal boty a vkročil do prostorné místnosti s nízkým stolem uprostřed, obloženým polštářky zaručujícími pohodlí usazeným osobám, kromě vyřezávané komody a několika decentních dekorací v rozích tu nic jiného nebylo.
„Gaaro, vedu ti hosta!“ zahulákala mu za patami Temari, načež kolem rozhlížejícího se Uzumakiho rázně prošla do útrob útulného domku. Naruto se od vchodu přesunul ke stěně, na které v obyčejných rámečcích visely dvě fotografie. Na té níž posazené byly neomylně vyobrazeny rodiče sourozenců, druhá byla o dost mladší a kvalitnější, snímku dominoval obličej křenící se ženy se střapatými culíky, jež objímala své o poznání méně zanícené bratry. Dle nových znaků na Kankurouvě kamenné tváři usoudil, že to bylo pořízené nedávno. Popravdě nechápal, co všichni mají proti pózování, dělat grimasy do objektivu byla sranda. Byla to přece památka na vzácné chvíle.
„Naruto? Co ty tady?“ vyrušil ho z rozjímání nad postojem k focení překvapený hlas vůdce vesnice.
„Gaaro. Rád tě vidím, příteli.“ Následovalo vřelé uvítací potřesení rukou.
„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě červenovlasý Kazekage, bez typického pláště a popruhů držících jeho neodmyslitelnou tykev, oblečený pouze do černých kalhot a tmavého trička, se jevil podivně útle.
„Ne, všechno je v pořádku. Neposílá mě babča Tsunade. Já… jsem tu z osobních důvodů.“ Napodobil Gaaru a svým oblíbeným způsobem se tureckým stylem rovněž usadil na jeden z polštářů u stolku.
„Chtěl bych si znovu projít Sakuřin případ,“ přiznal nevědomky mírně předkloněný dopředu, jako by se chystal probírat cosi děsně tajného.
„Myslela jsem si to,“ vykolejila ho zezadu příchozí Temari, nesoucí v rukou obrovský tác, který po postavení odhalil skýtající konvici s čajem, tři šálky a talíř s narychlo připraveným občerstvením typu co lednice dala.
„Jak to?“ stočil k ní svůj komicky zaražený výraz.
„Říkejme tomu ženská intuice.“ Nalila každému trochu kouřícího moku, zabrala si místo po bratrově levici a bradou kývla k neservírovaným dobrotám.
„Nabídni si, v tuhle hodinu se s plným žaludkem diskutuje mnohem líp.“
„Obávám se, že vyšetřování zamrzlo na mrtvém bodě. Vzhledem k situaci nejsme schopní zjistit žádné nové informace,“ ujal se slova předchozí hostitel Shukaku.
„Ostatně, Temari byla velitelkou pátracího týmu, může ti poskytnout přímé hlášení,“ dodal, když se setkal s Narutovým nelibě staženým obočím.
„Jakmile naši lidi Sakuru na prahu smrti našli na hranicích, vyslali jsme na dopadení útočníků ten nejlepší tým, jenže se vrátil bez uspokojivých výsledků. Pachatelé si dali sakra práci se zahlazením stop. Odmítali jsme to vzdát, tak jsme vyčlenili skupinu, která se tím měla zabývat dál - vyslechnout obyvatelé té vesnice, kam byla poslaná, sledovat její kroky, všímat si i nejmenších detailů… nikam to však nevedlo. Pohnuli jsme se až po popisu jednoho z té bandy, který nám poslal Sasuke.“ Natáhla se pro kalíšek, z něhož si střídmě usrkla čaj a pak pokračovala: „Po vyzpovídání desítek lidí a prohledání podezřelé oblasti jsme opravdu narazili na jejich úkryt, ale přišli jsme pozdě. Všichni čtyři byli úkladně zabiti neznámým člověkem se Sharinganem. Vrah se ani nenamáhal zakrýt vodítka charakteristická pro tuhle kekkei genkai.“
„P-Počkat! COŽE?“ vykoktal popleteně, když se probral z utrženého šoku.
„Byli zabití? Proč? A… kým? Kdo se Sharing- Co je to zase za haluz?!“ drmolil s očima navrch hlavy a nesouhlasně jí přitom kroutil ze strany na stranu.
„Nemáme tušení, kdo by to mohl být, neznáme jeho totožnost,“ odpověděl Gaara, „může to být nějaký doposud se schovávající Orochimarův pokus ověřující si sílu. Možná si ho na likvidaci těch chlápků najala stejná osoba; chtěla se jich zbavit, aby nemluvili. Pracujeme pouze s domněnkami. Každopádně, Tsunade-sama to taky velmi znepokojuje.“
„Daimyo,“ procedil skrz zuby se spalujícím vztekem.
„Kdo?“
„Tu partu si na odstranění Sakury-chan najal lord Daimyo,“ doplnil přiškrceně chybějící článek skládačky. Po téhle perličce v místnosti nastalo takřka hrobové ticho, všichni si dopřáli čas na ustálení chaoticky bouřících myšlenek.
„Páni,“ vydechla Temari, když onu novinku zpracovala. „Vyšachovat ji ze hry, to už by byl slušný motiv.“
„Pozor, teď přijde třešnička na dortu, celý to vlastně zkonstruoval Hiashi Hyuuga, potřeboval sponzora a někoho, kdo se neštítí špinavých metod. Plánoval si totiž, že mě ožení s Hinatou.“
„Kamaráde, po tobě ty ženský teda jdou,“ povzdechl si Gaara soucitně. Nato se Naruto jenom mrzutě ušklíbl, bez takového zájmu by se klidně obešel. Zapíchl si lokty do vzniklé jamky pod koleny, mezi stehno a přilehlé lýtko, a dlaněmi si nešťastně podepřel bradu. Nyní, když byla shrnuta všechna fakta, se nemohl rozhodnout, jestli se má bláznivě rozesmát nebo brečet.
„Ještě nám, prosím tě, vysvětli, jak do toho zapadá Sasuke. Ta zpráva od něho mě nemálo udivila,“ vyzval ho manipulant s pískem tónem, jenž by se s přivřeným okem dal nazvat zvídavým, pravděpodobně chtěl vyplnit veškerá slepá místa případu.
„Podařilo se mu prokouknout Kiyone, uhodil na ni a ona mu prozradila otcovy úmysly,“ vyhověl prosbě.
„A jak tenhle vývoj vzala Sakura?“ otázala se empatičtější polovina dvojice.
„No, to je taky celkem zábavná story. Celou dobu to věděla, ale tajila to přede mnou. Prej se bála, že bych mohl vyvést nějakou blbost,“ odpověděl s nádechem sarkasmu. Stále se plně nevyrovnal se včerejší drsnou srážkou s realitou. Hrudník mu pořád svíral onen nesklepatelný pocit dotčení a podceňování.
„A? Co budeš dělat?“
Do prázdna civící Naruto opustil svou shrbenou pozici, vytáhl se nahoru za páteří, aby si narovnal pomalu se ozývající zádové svalstvo a potom se nataženými horními končetinami zapřel pro změnu kousek za hýžděmi. Dětinským gestem nafoukl pusu částečným množstvím vydechovaného vzduchu, načež ho s protivným zvukem připomínající jakési pufnutí zase táhle vyfoukl do prostoru. Chvíli zůstal sedět s našpulenými rty, pak jen bezmocně pokrčil rameny.
„Nevím, bytostně přímo prahnu tam na toho sádelnatýho šmejda vlítnout a pěkně ho přimáčknout ke zdi, ukázat mu, že si od nikoho nenechám sahat na své blízké, jenže… to nemůžu. Násilí nejde řešit násilím, co bych to byl za pokrytce, kdybych po sotva rok uzavřeném kruhu nenávisti otevřel další? Mohlo by to zničit těžce nastolený mír. Mám svázaný ruce. A to mě neskutečně štve, protože nechat to jen tak být taky nemůžu. Nechci,“ mluvil s téměř hmotnou rozpolceností kamsi ke zkříženým nohám. Nevěděl co podniknout, neměl rozmyšlené následující kroky, stejně na to plánování nijak zvlášť nebyl. Až dorazí do cíle, bude improvizovat, jako vždycky. Když po krátké odmlce pozvedl zrak, setkal se s chápavými pohledy.
„Jednou z tebe bude dobrý Hokage, Naruto.“
„Děkuju,“ řekl opět ve vzpřímeném sedu. „Vám oběma. Myslím, že je načase se zvednout.“ Energicky se postavil.
„Nechceš zůstat do rána? Rozestelu ti na zemi,“ nabídla blonďákovi útočiště Temari.
„U-um. Čím dřív to vyřídím, tím rychleji to budu mít z krku.“ Přátelsky si se dvěma třetinami písečných sourozenců potřásl pravačkou, nato se naposledy otočil ke stolu, kde si uzmul pár kousků rýžových trojúhelníčků a jeden si rovnou nacpal do pusy.
„Hodně štěstí.“
„Mějte se.“ Mávl jim na rozloučenou, skočil do bot a nanovo se vnořil do pustých ulic.
Neoblomně za sebou nechal osvětlené, teplo vydávající budovy, vítající a zároveň s návštěvníky se loučící průsmyk i proti nevyzpytatelným poryvům chráněnou strážní budku. Stál čelem k nevypočitatelné poušti, a zatímco hleděl do ztemnělých dálek, miniaturní písečná zrnka ho nemilosrdně bodala do tváře. Zapnul si mikinu až nahoru, opětovně si přes hlavu přehodil chabou záštitu poskytující kapuci a s rukou bránící drobným částečkám ve vniknutí do přivřených očí se dal do sprintu. Přestože orientace v pusté, neúrodné oblasti s nekonečným množstvím identických dun byla možná jen za pomoci hvězd, v čemž moc nevynikal – všechna ta souhvězdí mu přišla totožná, pevně věřil, že zvládne udržet vytyčený směr.
Ačkoli neznal přesnou polohu paláce, věděl akorát obecné informace, které se obyčejný člověk doslechne z médií, byl přesvědčen, že tak rozlehlý komplex nemůže minout.
Bez zastávek na odpočinek dosáhl, s přispěním extrémní rychlosti, severozápadní hranice Ohnivé země krátce po poledni. Pročesat nějakou tu tisícovku hektarů by pro něho byla otázka několika hodin, požádat o nasměrování jednu dobrou duši se však ukázalo být úspornějším východiskem. Za necelých čtyřicet minut stál na větvi v koruně stromu a pozoroval dění kolem honosného sídla. Sasuke s tím zesílením počtu vojáků, střežících bezpečnost nejmocnějšího politika v zemi, rozhodně nekecal, pod hradbami jich v pravidelných rozestupech pochodovalo požehnaně. Podtrženo sečteno, měl tři možnosti, jak se dostat dovnitř – klasicky se ohlásit, vyvolat boj nebo tam proniknout nepozorovaně. Jelikož si nepřišel družně poklábosit a nechtěl ani zbytečně zranit nevinné strážné konající svou práci, dával přednost tiché infiltraci. Podnikat takové vniknutí za jiných okolností, jistě by se dobře bavil, byla to skvělá příležitost k procvičení instinktů; nehledě na skutečnost, že byl bílý den a dle hemžení lidí i rušná hodina.
Byl přece jednička v maskování, což je základní dovednost ninji.
Přešlápl na místě, pak, aniž by spustil zrak ze sledovaného objektu, sáhl do kapsy a z balíčku si vzal další bonbón.
Seskočil do trávy, složil pečeť své nejprofláklejší techniky a přivolal tři klony, které využil coby odrážecí rampu a s přispěním ostrého, oslňujícího jarního slunce se vymrštil na ochoz, kde se po neslyšném dopadu schoval za věž určenou pro lukostřelce. Nenápadně se přehoupl přes okraj, díky chakře vyslané do chodidel bleskově seběhl kolmo po stěně a na nádvoří se vmísil mezi štěbetající lid. Potom už si stačilo jen vybrat nějaké hezké otevřené okno a byl uvnitř. V podstatě to bylo jednoduché.
Přikrčil se za těžký závěs a rozhlédl se. Nacházel se v dlouhé chodbě, v níž byly rozestavěny okázalé orientální sochy se zlatým zdobením. Neměl zdání, kolik se v takové rezidenci pohybuje personálu a absolutně netušil, kde by rodina mohla mít soukromé pokoje. Procházet jednotlivé místnosti, nakukovat za dveře a hledat pana „všemocného“ považoval za riskantní. Upřímně doufal, že je jeho lordstvo vůbec doma.
Nevzdaluje se příliš od zdi, obezřetně zamířil do menšího křídla budovy. V prostorné hale bez povšimnutí vyklusal schody do druhého patra, sotva však udělal několik kroků, zaslechl přibližující se hlasy. Umně splynul s malovanými tapetami a čekal, až ho dvojice brebentících služek mine. Výskyt služebnictva Narutovi potvrdil, že se plíží správným směrem. Jakmile se přesvědčil, že je vzduch čistý, pokračoval ve vytyčené trase. Leč chodba, kterou se ubíral, se na konci rozcházela. Skryl se za roh a opatrně vystrčil nos, aby prozkoumal obě strany, když nedaleko zmerčil muže v perfektně sedícím černém obleku, motal se u kamenného podstavce a všemožně aranžoval kýmsi laxně do vázy hozenou kytici. Rozhodl se jednat, vystartoval z okupovaného placu a s vytaženou kunaí se zaměstnanci přikradl za záda. Spěšně mu zezadu překryl ústa dlaní, zatímco ostrý hrot zbraně přiložil ke šlachovitému krku.
„Ani se nehni,“ zašeptal úlekem strnulému chlapíkovi do ucha. „Pokud budeš spolupracovat, nic se ti nestane. Rozumíme si?“ Nebožák, vyskytující se ve špatný čas na špatném místě, nasucho polkl a nato souhlasně přikývl.
„Lord Daimyo. Kde je?“
„V pracovně,“ zahuhlal po mírném povolení, „tamhletudy a potom vlevo, pane.“
„Zaveď mě tam. A žádný hlouposti,“ rozkázal tlumeně.
Naštěstí nikoho nepotkali, což by byl trochu problém. Zabočili a za chvíli stanuli před cílovými dveřmi, kde se jeho průvodce zastavil.
„Je sám?“
„Myslím, že ano. Ano.“
Víc slyšet nepotřeboval, hrubě rozrazil dveře a neurvale jimi prostrčil vyčkávajícího sluhu, jemuž byl těsně v patách.
„Ooh, co to má znamenat?“ zvolal během zavírání vyplašeně Daimyo. „Naruto?“ Překvapeně zamrkal prasečími očky a zase dosedl na pozadí, z něhož se asi neobratně snažil chvatně zvednout.
„P-promiňte, milorde, přepadl mě,“ žaloval ten poskok.
„Díky, ale cestu ven si najdu sám,“ řekl blonďák a s těžkým srdcem ho omráčil druhým koncem kunaie.
„C-Co t-“ koktal mocnář za stolem.
„Snad prominete, když přejdu rovnou k věci,“ utnul ho Jinchuuriki, pro efekt si zbraní výhružně točíc na ukazováčku.
„Nepřišel jsem vám ublížit, i když mám sto chutí to udělat. Krom tohohle,“ kývl k tělu na podlaze, „mě neviděla živá duše. Je to taková ukázka, abyste si uvědomil, jak snadné pro mě je překonat jakákoli bezpečnostní opatření a přiblížit se k vám. Kdykoli. Se. Mi. Zachce,“ hláskoval dramaticky.
Těšilo ho, že jeho vpád má požadovaný výsledek. Lord seděl jako přikovaný, ani nedutal, byl nebezpečně bledý a drobet se třásl, nejspíš měl dosud čerstvě na paměti otřesný zážitek ze střetu se Sasukem a zcela se nevyrovnal s dozvuky mučící techniky.
„Mě si omezujte dle libosti, zastrašujte feudální pány, aby mě nevolili, odepírejte mi post Hokage třeba do aleluja, ale ještě jednou ohrozíte,“ zapřel se rukama o desku masivního sekretáře a s tvrdým výrazem se předklonil dopředu, „nebo na to byť jen pomyslíte, život Haruno Sakury, tak vás bez zaváhání zabiju.“ Černé zorničky legračně vypoulených zastřených očí se dvojnásobně rozšířily.
„Vyjádřil jsem se jasně?“ zeptal se ledovým potem zalitého tlouštíka břitce.
„A-A-ano.“
„Fajn.“ Zničehonic se rozmáchl a zapíchl téměř polovinu hrotu do stolu tak divoce, až chudák Daimyo pisklavě zakňučel.
„Poroučím se.“ Poté opustil místnost.
Nyní už kašlal na utajení, věděl, že než se kdokoli vzpamatuje, bude dávno pryč. Rázoval si to chodbou ke schodišti a vtom se před ním z postranního pokoje objevila Kiyone.
„Naruto?“ špitla rozhozeně. Poté, co mu pohlédla do obličeje, zesinala a přitiskla se ke stěně. Takhle pohrdavý a zároveň animální výraz jeho pohledné tváři opravdu neslušel.
„Prokaž mi laskavost a už do Konohy nejezdi, nechci tě vidět. Nikdy.“ Po tom odtamtud vypálil, nemohl tam být už ani minutu.

Poznámky: 

40. díl, přátelé! Masakr.
Taková menší bilance: 1. kapitola napsaná 22. května 2014 a měla pouhé 2,5 stránky Celý dílo zatím čítá zhruba 276 stránek ve Wordu, jsem si dala tu práci a spočítala to pro vás
Tákže, zachovejte přízeň, ještě nekončíme!

Ještě k tomuhle dílu, jsem si vědoma, že jste všichni dlouho čekali, až se to Naruto konečně dozví a bude jednat. Přemýšlela jsem, jak to vykoumat, a i když bych strašně ráda, aby Daimyovi vrazil pořádnou do zubů, nemohla jsem ho to nechat udělat. K jeho postojům a smýšlení o míru to prostě nesedí. Jen doufám, že nejste příliš zklamaní...

Hajd pro Senpai-sama

Asi jsem přišla na to, jak jsi to myslela s tím, že dřív byly mé povídky odlehčené a plné optimismu. Přišla jsem na to, že se poslední dobou vyžívám v popisování někoho trápení, mizérie a bídných nálad, což pro můj psychický stav není zrovna pozitivní zjištění Co se to ze mě vyvinulo? I když do tohohle díla se to docela hodí, zkusím s tím něco udělat.