Monstra: Prolog

Co se stalo? Kde to jsem?
Ještě před chvílí jsem se vyhříval na rozkvetlé louce a sledoval společně s Chojim a Asumou-senseiem, mraky na modré slunečné obloze, poslouchal ptáky, hmyz, občas se dokonce ozvala i lesní zvěř. Mistr nám vyprávěl o nástrahách rodičovství, které teď jako novopečený rodič prožíval na vlastní kůži.
Najednou jsem ležel promočený na kost v blátě. V dálce jsem slyšel nesrozumitelný řev a z temně šedé oblohy na mě padal déšť, ale i přes něj byl ve vzduchu cítit silný závan kouře a krve.
Byl jsem zmatený, nechápal jsem, co se děje.
„Shikamaru?“ ozval se vedle mě hlas mého nejlepšího přítele.
„Choji?“ otočil jsem hlavu za jeho hlasem. Byl špinavý, rozcuchaný, pomlácený, nezvykle pohublý. Vypadal, jako kdyby celé dny nespal a nejedl... Ale proč? Ještě před chvílí se smál a povídal nám o tom, jak nejlépe ochutit grilované maso, na které nás mistr večer předtím pozval.
Až teď jsem si všiml postavy, u které klečel, a již přikrýval hnědou nepromokavou plachtou. Vyděšeně jsem sebou trhl, když jsem zjistil, že se jedná o Ino.
Zmatení vystřídal strach.
„Neboj, bude v pořádku!“ uklidňoval mě Choji. „Hokage-sama říkala, že u ní ještě doznívají účinky genjutsu, máme prý počkat, až se sama probudí,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. “Bitva skončila. Vyhráli jsme!” dodal.
„Bitva?“ Ještě pořád jsem byl otupělý a nechápal jsem, co se děje, ale i tak se mi ulevilo, že je naše kamarádka v pořádku.
„Ano, bitva,“ přikývl mírně a přesunul se opatrně po kolenou kolem plavovlásky ke mně, aby mi pomohl se zvednout, „rozhlédni se!“
Až teď mi došlo, že jsem ležel v jedné z mnoha dlouhých řad mužů a žen, z nichž někteří ještě byli v bezvědomí, jiní, stejně jako já, seděli a nechápavě se rozhlíželi kolem sebe. Od jednoho k druhému potom přecházeli po kolenou lidé s polními lahvemi, kteří dávali nově probuzeným napít, a přitom jim vysvětlovali, co se stalo.
Ale co se vlastně stalo?
Všichni se snažili pohybovat potichu a mluvili tlumeně, jako kdyby chtěli těm, kteří ještě spali, dopřát co nejdéle onu krásnou iluzi a oddálit jejich neodvratný návrat do reality.
Věčné tsukuyomi! Technika, která pošle každého, kdo jí podlehne, do světa snů, kde se mu vyplní jeho nejhlubší tužby, vybavilo se mi.
Tak to se mi stalo. byl jsem v genjutsu.
Mou pozornost teď zaujal křik nalevo od nás, na vrcholu svahu, kde byly postaveny provizorní stany pro mediky. Kolem nich byla opět v několika řadách vyskládaná těla a mezi nimi běhaly postavy zahalené v bílých uniformách, skláněly se k mnohdy bolestí křičícím raněným a přímo na místě ošetřovaly ty nejakutnější případy. Mezi nimi byla i Hokage-sama, která vášnivě gestikulovala a s vervou jí vlastní rozdávala rozkazy všem kolem sebe.
Válka! uvědomil jsem si. Ano, byla válka.
S doktory chodili také vždycky dva muži s nosítky, kteří na jejich příkaz nakládali bezvládná těla, která potom přenášeli a skládali zase stejným způsobem na plochu pár desítek metrů dál podél svahu. Tam stáli shinobi s lístky, které pomocí provázků přivazovali k nehybným tělům. Odtud se už žádný křik neozýval, jenom tichý nářek těch, jež tam našli své blízké. Mezi nimi jsem rozpoznal také klečící Hinatu.
„Neji,“ posteskl jsem si. Konečně se mi všechno vybavilo. Bitva, Madara, Desetiocasý. Božský strom.
„Takhle jsem si to naše vítězství nepředstavoval,“ zamručel trpce Choji.
Nevěděl jsem, co mu odpovědět. Od začátku jsem tušil, že ať už to dopadne jakkoliv, na konci bude víc mrtvých než živých, ale něco jiného je předpoklad, a jiné vidět to teď na vlastní oči. Ta plocha byla tak obrovská! Část mě tomu pořád nechtěla uvěřit, chtěla se vrátit zpět na tu louku, daleko od tohohle všeho. Cítil jsem se, jako kdybych se probudil do dalšího snu, který byl ale mnohem temnější než ten předtím.
„To asi nikdo,“ přiznal jsem. S jeho pomocí jsem se zvedl a začal přecházet pár kroků tam a zase zpátky, abych si protáhl nohy a pokusil se utřídit si myšlenky.
„Co se vlastně stalo?“
„No…“ zamyslel se můj kamarád, na němž plandala ještě nedávno těsná uniforma. „To ví asi jenom Naruto, Sasuke, Sakura a Kakashi-sensei,“ pokrčil nakonec rameny.
„Hmm… a kde je najdu?“
„To nevím, když jsem se vzbudil, už byli všichni pryč. Nejdříve prý zmizeli kluci, Sakura s Kakashim-senseiem se je potom vydali hledat.“
Sasuke... celý ten jeho náhlý přerod z nepřítele na kamaráda se mi nechtěl líbit. Stačil jediný pohled do jeho očí, aby se mi sevřelo hrdlo, jako by najednou ze světa zmizela všechna radost. Ale co jsem mohl dělat? Bez něj bychom neměli šanci. V tu chvíli neexistovala jiná možnost než jeho pomoc přijmout, a nejspíš jsme udělali i dobře. Ale to nic neměnilo na tom, že když byli s Uzumakim sami na jednom místě, neměl jsem z toho dobrý pocit.
„Jak…“
Najednou se ozvala ohlušující rána, a uprostřed bojiště se objevil oblak dýmu.
Ten upoutal pozornost snad každého v okolí, všichni byli ve střehu a čekali co bude následovat. Ve vzduchu bylo cítit nepříjemné napětí. Po chvíli si lidé začali vyměňovat zmatené pohledy.
Z mraku postupně nejdříve vykouklo devět oranžových ocasů, potom černý čumák, bílé tesáky a liščí hlava, na níž se rýsovala černá silueta lidské postavy.
„Kyuubi?“ pronesl jsem nechápavě.
Najednou se odněkud ozval hlas. „Podívejme, kdo se konečně uráčil objevit!“ volal smějící se Kiba. „Vím, že si potrpíš na antré, ale nezdá se ti tohle už přehnané?“
Z hloučku kolem něj se ozval smích.
„Klasickej Naruto! Pořád se musí vytahovat,“ zazněl zase odjinud Tentenin posměšek, který si vysloužil stejnou reakci jako Kibův.
Od Kyuubiho se ale žádná odpověď nenesla, démon nehybně stál, jako kdyby byl v křeči. Něco tu nehrálo.
Smích a zvolání se ale rychle šířily a za chvíli se každý, kdo neměl nějakou práci a mohl se hýbat, postupně vydal směrem k hrdinovi Velké války a provolával mu slávu.
„Tak se zdá, že na své otázky již brzy dostaneš odpověď,“ usmál se na mě Choji a chtěl se přidat k ostatním, ale dal jsem mu ruku do cesty.
„Počkej!“ zarazil jsem ho, nespouštěje oči ze siluety na démonově hlavě. Nejdříve byla rozmazaná, ale čím víc se dým rozplýval, tím více bylo jasnější, že to, čeho jsem se obával, se stalo skutečností.
„Co je?“
„Je to divný...“
„Co?“ nechápal.
Potom se dým rozplynul dostatečně na to, abych u boku postavy zahlédl meč.
„Vezmi Ino, a utíkej co nejdál.“
„Proč? Chci se přivítat s Narutem.“
„To není...“
Z ničeho nic se ozvala rána, potom další, a smích nahradilo zděšené ticho, když Kyuubiho pracky začaly plnou vahou drtit dav lidí před ním.
Najednou byl všude zmatek. Kolem Kyuubiho se objevilo dalších osm oblaků. Potom začal chaos… a masakr.
Z dýmu se vynořili zbylí démoni a začali útočit na všechno, co se hnulo. Po pěti Kage nebylo ani známky, a bez nich nikdo nevěděl, co má dělat. Někteří ninjové se pokoušeli srovnat do formací, ale obrovské bestie všechny tyto skupiny drtily rychleji, než stihli zaútočit. Někdo se pokoušel zachránit raněné, jiný zase prostě jenom utéct. Většina ale zemřela dříve, než se na cokoliv zmohla.
Všude byl křik, zmatek, zápach kouře, krve… a taky stolice.
…
Proč? Nechápu to! Takhle to přece nemělo skončit!
Seděla jsem nad ním a snažila zastavit krvácení, ale ať jsem dělala cokoliv, proud rudé tekutiny stékal po kamenitém břehu řeky pořád stejným tempem.
Měla jsem čím dál větší strach. Takhle to nedopadne, něco se stane! Jako vždycky! Něco se stane a on se z toho vylíže. Musí! Je naše naděje. Jediná naděje! snažila jsem se neztrácet víru.
„Sakuro,“ vyrušil mě z myšlenek. „S-Sakuro, promiň.“ Proč se sakra omlouval?!
„Nemluv!“ zarazila jsem ho hned v zárodku. „Soustřeď se na dýchání.“
Neposlechl mě.
„Sakuro, promiň! Nedokázal jsem to! Nedokázal jsem ho přivést zpět.“
„To nevadí. Teď záleží jenom na tobě, aby ses uzdravil,“ uklidňovala jsem ho.
Usmál se na mě vědoucím úsměvem, který se ale vzápětí změnil v zoufale smutný výraz.
„Mně to vadí,“ vydal ze sebe omluvně. „Vím to... Už když jsem ti dával ten slib, tak jsem to věděl… chtěl jsem, abys byla šťastná… vážně bych si to přál, ale… promiň, já to nedokázal, promiň, prosím promiň mi to, vím, že ho pořád miluješ,“ mluvil nesouvisle, jako kdyby byl ještě napůl v šoku z toho, co se stalo.
Proč tím musí být tak posedlý? Proč mu to pořád nedochází? Sasuke, kterého jsme oba tak milovali, už neexistuje, ani nevím, jestli někdy opravdu byl. Je stejně mrtvý jako Sakura, která po něm tak toužila, a jejíž poslední zbytky zemřely, když našla svého přítele ležet v Údolí konce se smrtelnou ranou v hrudníku.
To ne! Zarazila jsem se. Není smrtelná! Nemůže být. Já ho zachráním! Musím!
Z myšlenek mě vyrušil Narutův záchvat kašle. Přímo do obličeje mě zasáhla sprška krve, která mu skrz díru o velikosti většího pomeranče tekla proudem mimo jiné i do plic, a jimi proudila do dýchací soustavy. Tedy i do úst.
To není dobré! Jestli to nezastavím, tak se udusí.
Strčila jsem ruce hluboko do rány, abych se dostala co nejblíže k hlavnímu orgánu dýchacího ústrojí, odpovědí mi byl Narutův bolestivý výkřik, společně s další dávkou krve, mnohem větší, než byla ta první.
„Promiň,“ omluvila jsem se a pokračovala v práci. Snažila jsem se ještě zvýšit množství vyprodukované léčivé čakry, ale Narutovo tělo na ni vůbec nereagovalo. Jindy s úžasnou rychlostí regenerující se buňky odmítaly jakkoliv přispět k jeho uzdravení. Naopak v čím dál větším množství opouštěly trup, jako krysy potápějící se loď.
Navíc jsem po extrémně náročném souboji s Kaguyou byla téměř bez čakry. Nechtěla jsem si to připustit, ale bylo jen otázkou minut, než pro mě přestane být možné ji používat, anebo úplně zkolabuju.
„Sakra!“ zaklela jsem zoufale, po dalším mohutném krvavém zakašlání. „Tak mu už konečně pomoz, Kyuubi!“
„Rozčiluješ se zbytečně,“ uklidňoval mě blonďák. „Není tam. Sasuke mi ho vzal. I všechny ostatní.“
Ta zpráva mi vzala dech, cítila jsem, jak se mi na chvilku zastavilo srdce.
„Neboj!“ usmál se, když viděl můj vyděšený výraz. „Slíbil jsem přece, že neumřu, dokud se ze mě nestane hoka… Echm! Echm!!!“ přerušil ho další záchvat, nejsilnější ze všech dosavadních. Bylo vidět, jak strašně ho to bolí, ale i přesto pokračoval.
„A Sasukemu dokážu nakopat zadek i bez Kura… Echm!! Echm!!! ECHM!!!!“ Kašlal a současně řval bolestí.
Znovu jsem se pokusila zesílit lékařskou techniku, ale jenom jsem dostala silnou křeč do rukou, značící zoufalý nedostatek její základní ingredience v mém těle.
„Ach!“ zaskučela jsem si pro sebe bolestí, ale nepřestávala s léčením.
V jeho očích se objevily slzy.
„Přestaň, Sakuro,“ zakňučel zoufale. „Přestaň! Nebo se ti něco stane!“
Nereagovala jsem na něj. Vší silou své vůle jsem se snažila udržet stále slábnoucí jutsu. Křeč se z rukou šířila jako mor do celého těla, a samotné paže se mi začaly třást. Chtěla jsem to zastavit, ale už jsem nad nimi ztratila nadvládu. Výdechy se změnily v bolestivé vzdechy, a přes slzy v očích, které mi tam hnala částečně bolest, ale mnohem víc čím dál silnější vědomí kruté, beznadějné reality, jsem skoro nic neviděla.
„Přestaň! Ááágghh!!!“ odstrčil mě Naruto s bolestivým výkřikem i přes své zranění, a dříve, než jsem to stihla zaregistrovat, jsem ležela vedle něj.
„Děláš mi to jenom horší!“ zaskuhral.
Pokusila jsem se zvednout, ale nešlo to. Překročila jsem svůj limit a moje tělo mě za to potrestalo vzpourou. V duchu jsem mu nadávala, prosila ho a žadonila, ať ještě chvíli vydrží, ale bylo neoblomné. Mohla jsem mu vydávat příkazy jaké jsem chtěla, ale ono, zřejmě ze strachu z toho, že bych mu učinila další příkoří, neposlouchalo. S vypětím všech sil jsem tedy alespoň otočila hlavu doleva směrem k mému příteli.
Ležel tam polonahý, hned vedle mě schoulený na boku. Pravou rukou si ke krvácející ráně tiskl dříve oranžovo-černou mikinu, ze které ale zbyl už jenom krví nasáklý cár. Tenký pramínek mu také vytékal z pravého koutku smutně se usmívajících úst. Jeho oči plné slz jasně říkaly, že si je vědom pravdy.
Že je konec.
Chtěla jsem ho utěšit, obejmout, nebo ho alespoň pohladit, ale nemohla jsem nic dělat. Do tváře se mi nahrnul další příval zoufalství.
„Promiň,“ hlesla jsem polohlasem. „Je mi to líto.“
„Nemusí,“ zašeptal smířlivým tónem.
„Kdybych si to s tebou mohla vyměnit…“ začala jsem.
„Na takovou výměnu bych nikdy nepřistoupil,“ zarazil mě, ještě než jsem dokončila větu.
„Ale měl bys! Bylo by to pro všechny lepší.“
„Pro mě ne! Nedokázal bych žít ve světě, kde nejsi.“ Zakroutil nesouhlasně hlavou. „Miluju tě!“
„To neříkej!“
„Proč?“
Jeho smutný pohled mi trhal srdce.
Jestli jsem se až do teď dokázala jakž takž ovládat, teď jsem už propadla v čiré zoufalství. To vážně víc nesvedu? Proč? K čemu všechna ta proroctví a oběti, když to potom dopadlo takhle... vzlykala jsem.
Ne...Takhle to přece nemůže skončit.
Cítila jsem jak ztrácím vědomí.
Proklínám tě... Sasuke.