Když má srdce svoji hlavu 47

Sedmačtyřicátý díl – Dost už bylo gest 2

Seděla jsem shrbená nad ohmataným, ručně psaným deníkem, jehož nažloutlé stránky s více či méně zkrabacenými rohy svými různými odstíny zašlosti připomínaly žluklé máslo - při bezprostředním nahnutí k listům tak i smrděly, skoro to vypadalo, že byla kniha dlouho uložena v nějakém vlhkém a temném prostředí - a co chvíli jsem si zapsala poznámku do vedle přiloženého sešitu. Ač byl pro tuto příležitost speciálně zakoupený, už nejevil známky novoty, neboť jsem při práci střídala stanoviště – tu jsem se válela v posteli a měla jej rozložený na polštáři, když jsem s pokrčenýma nohama seděla opřená o zeď, ne právě rovná plocha stehen převzala roli desky stolu, nebo mi, jako nyní, s nepřirozeně zlomeným hřbetem částečně přepadával přes koleno, které jsem měla v tureckém posedu vytočené do strany. Opodál byl pohozený ještě menší notýsek, do něhož jsem si sem tam naškrábala informace určené výhradně pro mou vlastní potřebu. Zhruba u druhého deníku jsem si všimla, že se Orochimaru zmiňuje o kdejakých, s trochou šikovných znalostí celkem přesně lokalizovatelných, věcech, třeba o vzácné rostlině, vyskytující se pouze v půdě s vysokým stupněm kyselosti ph, ojedinělém druhu nerostu či takřka vyhubené čeledi hmyzu. Každé takto vydedukované, případně v naučných svazcích vypátrané, místo jsem si pečlivě zaznamenala do mapy, byla jsem si téměř jistá, že v okruhu několika kilometrů se nachází jeho tajné úkryty. Když jsem v souvislosti s velmi účinným jedem narazila na název korálovec zapotitlánský, což je jeden z nejvzácnějších hadů na světě, zbystřila jsem, vtom se však ozvalo zaklepání na dveře.
„Ano?“ zvolala jsem krapet rozmrzele. Čekala jsem mamku, otravující zase s nějakými pozdními domácími pracemi, ale k mému údivu se po otevření dveří na prahu vyloupla Ino, a nutno podotknout, že extrémně vyšňořená. Krátká fialková sukně zvýrazňovala dlouhé štíhlé nohy, momentálně osvobozené od bot zaručeně na vysokých podpatkách, bílý top s tříčtvrtečními rukávy a hlubokým výstřihem pro změnu vyzdvihoval kamarádčin bezchybný dekolt. I v běžně objemném copu teď měla zapletené stuhy, perfektně ladící s barvou oblečení. Slušelo jí to.
„Co ten vohoz, Prasečino? Změnilas orientaci a jdeš mě pozvat na rande?“ rýpla jsem si pod přívalem závisti nedospěle, zatímco jsem ji lustrovala hodnotícím pohledem.
„Věřím, že je to sen, který ti dlouhodobě nedá spát, ale ne tak docela. Přišla jsem tě vytáhnout tancovat,“ opáčila pohotově drze si to nakráčejíc rovnou ke skříni. Odšoupla v kolejničkách pojízdná dvířka a začala se horlivě přehrabovat ve vyskládaných komínkách oděvů, přitom si mumlala cosi o nezbytné urgentní záchraně mého zanedbaného šatníku.
„A co tě vede k domněnce, že mám o takové samaritánství zájem?“ přisadila jsem si s nelibě k sobě staženým obočím. O společnost jsem moc nestála, radši bych se dál zabývala shromažďováním dat pro Tsunade-sama.
„Abys věděla, nejsem tady z milosti,“ řekla s maličko dotčeným nádechem, ustala ve štrachání, načež vykroutila hlavu bradou nad pravé rameno, plně se na mě však neotočila, „je to věčnost, co jsme si naposled někam vyšly. Nenapadlo tě, že mi prostě jen chybí kamarádka?“ Znělo to lítostivě. Podráždění bylo rázem nahrazeno provinilostí. Nechápala jsem, co to se mnou je, odkdy jsem tak podezřívavá a hledám za vším akorát nekalosti? Nemluvě o náladovosti. Zasloužila bych, aby se mnou někdo pořádně zatřepal. Užuž jsem se chystala omluvit, jenže mě předběhla: „Vzdej to, stejně se z toho nevyvlíkneš. Najdeme ti něco pěkného, ať se za svůj doprovod nemusím stydět.“ Přepnuta zpět do svého typického pánovitého módu se tentokrát energicky vrhla na hadry pověšené na ramínkách. Odlehčeně jsem se nad jejími manýry pousmála, rezolutně zavřela sešit a zaklapla jej mezi opuštěné stránky deníku.
„Fajn, ale hlavně nic-“
„Bingo!“ přerušila nadšeně můj chabý pokus o připomínku, poté okamžik zápasila se zkříženými háčky ramínek, až mi nakonec před očima zamávala čímsi brčálového odstínu.
Musela jsem divoce zamrkat a záklonem zvětšit vzdálenost, abych v poletující garderobě poznala jednoduché tmavě zelené šaty.
„Láme mi srdce ti kazit radost, ale tohle je spodní vrstva k těm krajkovým koktejlkám z výprodeje, co jsem měla na udílení hodnosti Chuuninů. Pamatuješ? Šli jsme to pak oslavit a Akamaru, vyprovokovaný Kibovým pošťuchováním s Leem, mi je neopravitelně rozsápal,“ poučila jsem ji nevzrušeně. Ať jsem vypadala jakkoli, rozhodně ne truchlivě, jak jsem tvrdila. Od začátku mi bylo jasný, že mě bude chtít navléct do toho nejmenšího kousku, na který natrefí. Ještěže ten dárek od mamky jsem v ojedinělém záchvatu prozíravosti pečlivě schovala za stoh triček.
„No a?“ zeptala se nechápavě. „I samostatně jsou dost dobře nositelný.“
„Ino, je to tři roky zpátky,“ upozornila jsem důrazně na důležitý fakt, „budou mi malý.“
Pomocí v koleni mírně povolené končetiny vysunula kyčel a následně si na vyvýšený bok afektovaně umístila dlaň, přitom si se zadumaně nakrčeným nosem zkušeně přeměřila na délku paže ve vzduchu držený model.
„Věz, že na některých partiích je to dokonce žádoucí. Nevidím žádný problém, možná o fous povolíme ramínka.“
Zbožně obracejíc panenky ke stropu jsem našpulenou pusou rezignovaně vyfoukla vzduch, to už mi však na hlavě přistály upravené šaty.
„Hoď je na sebe, já mezitím popřemýšlím, co ti vykouzlím z těch zplihlých vlasů. Myješ si je vůbec někdy?“ brblala téměř zhrozeně, přičemž nad mou zpustlou vizáží skepticky kroutila hlavou. Odevzdaně jsem se vyštrachala z vysezené prohlubně na peřině a poslušně šla splnit příkaz, nicméně jsem si cestou do koupelny neodpustila vulgární posunek ve formě jejím směrem vztyčeného prostředníčku.
„Hej, kapánek vděku by neuškodilo, dělám to pro tvé dobro,“ doneslo se ke mně uraženě skrz přivřené dveře. Pokojně jsem předstoupila před zrcadlo, kde jsem během pár vteřin zkontrolovala oproti normálu nijak zvlášť se nelišící odraz, samozřejmě přeháněla, jak měla ve zvyku. Tohle popichování k našemu vztahu již neodmyslitelně patřilo. Krátce jsem se nad onou neustupující rivalitou ušklíbla, pak jsem pustila vodu, opláchla si obličej a vyčistila si zuby. Po těchto zlepšovacích úkonech jsem se převlékla do přiděleného oděvu a přesunula se na slibovaný kadeřnický zákrok.
Sotva jsem složila pozadí na sedátko otočné židle, Ino přichvátala s hřebenem a lakem na vlasy a neprodleně se vrhla do práce. Naštěstí mě nemučila dlouho, za necelých deset minut pyšně oznámila, že je hotová, do ruky mi spolu s kabelkou strčila kašmírový kardigan, jenž za dobu mé nepřítomnosti někde objevila, načež mě pobídla, ať pohnu zadkem, neboť má příšernou žízeň. Bez jakýchkoli protestů - byly by zbytečné - jsem na sebe hodila další vrstvu a pro jistotu přezkoumala obsah peněženky, kterou jsem s nikterak valnou hotovostí zapnula do, kdo ví čím vším vybavené tašky. S povzdechem jsem blondýnku následovala po schodech, dole jsem rodičům pokorně vyoslila situaci, nazula si klasické, pod kolena dosahující boty a poté za ní vyběhla do víru noci.
Pohodlným tempem, úměrném kamarádčiným lodičkám, jsme kráčely poměrně žijícími ulicemi, kromě vesničanů, ubírajících se domů z práce, jsme potkávaly skupinky vesměs mladých lidí, rovněž vyrážejících za zábavou, bezstarostně se smáli a hlasitě na sebe pokřikovali. Bylo to až nakažlivé, najednou jsem si připadala nevídaně uvolněně, nevázaně. Nemálo tomu napomáhala Ino svým vtipným, převážně kritickým komentováním módního vkusu kolemjdoucích. Když na adresu jedné slečny prohlásila, že i Orochimaru by ve své ženské verzi volil lepší kombinaci oblečení, zabublalo to ve mně smíchy, leč musela jsem jí dát za pravdu.
V takto vyladěném rozpoložení jsme vstoupily do baru, kam jsme příležitostně zašly, když jsme se pořídily utrhnout od náročných povinností. Byl to vcelku příjemný podnik, službami i zařízením zaměřený na střední kastu obyvatel, nijak přemrštěně nóbl ani žádná zapadlá putyka pro příslušníky osídlující nižší příčky společenského žebříčku. Ano, i taková pochybná místa se v Konoze nacházela, sama jsem věděla minimálně o dvou. Sestry v nemocnici jim říkaly nalejvárny pro ztroskotance. Několikrát jsem jejich zákazníky ošetřovala, většinou se jednalo o tržné rány z opileckých potyček, dle mého to byli lidé, kteří se nevyrovnali s negativními dopady války, ztrátou milovaných osob, střechy nad hlavou… prostě jedinci postrádající z nějakého důvodu smysl života.
Přihasily jsme si to rovnou k baru, kde jsme si zakoupily drinky, po nekonečném hučení jsem podlehla naléhání a souhlasila s přimícháním alkoholu, potom jsme si na stojáka zabraly jeden z posledních volných kulatých stolečků. Jak jsem si sundávala svetr, náhodou jsem pohledem zavadila o zrcadlovou stěnu, táhnoucí se od barového pultu až po taneční parket, a oněměle se zarazila nad nazpět zírající dívkou v zelených minišatech, jejichž odstín hustého bažince mimo štíhlé postavy taktéž výtečně podtrhával barvu očí. Ino umně natupírované a vzápětí zběžně učesané vlasy působily dojmem ledabylé elegance. Jo, vypadala jsem dobře.
„Tak na nás, Čelisko,“ pronesla přípitek členka týmu deset, čímž mě vytrhla ze sebeobdivování.
„Čin čin.“ Přiťukla jsem si s ní a odhodlaně si usrkla, přitom jsem se zvídavě rozhlédla po spoře osvětleném place. I dnes tu panovala přátelská atmosféra.
„Když jsem odpoledne šla za Tsunade-sama, potkala jsem na chodbě Naruta. Povídal, že neví, co máš večer v plánu… Em, něco se stalo, pohádali jste se?“ zeptala se opatrně monitorujíc mou reakci. Mlčky jsem zavrtěla hlavou, načež jsem nepokojně přešlápla z nohy na druhou.
„To ne. Jen… Ač se snažím, je to mezi námi takový chladnější. Nebo… já nevím, je mi s ním fakt dobře, akorát moc nemáme, o čem mluvit,“ přiznala jsem s rozvážnými odmlkami. Bylo to tak, zdálo se, že jsme se oba vyhýbali citlivým tématům, kvůli nimž bych se mohla cítit nesvá, což vzhledem k našim přátelům a statusu shinobi obnášela takřka všechna. Neskutečně mě to frustrovalo. Štvalo. Chápavě přikývla, nicméně zůstala potichu. Patrně si v duchu pospojovala, proč jsem nedorazila na to hromadné setkání. Znovu jsem se napila, načež jsem zabodla zrak do sklenice.
„Chci s ním být, děsně moc to chci, ale, přestože se tomu urputně bráním, bez chakry si proti němu přijdu méněcenná.“ A ten zas*aný dojem se mi jako nějaký zhoubný virus vplížil do organismu, napadl vědomí a nezastavitelně se odrážel v mém chování.
„Proč? Myslíš snad, že tě pro to bude mít míň rád?“
Neurčitě jsem pokrčila rameny. Těžko se to vysvětlovalo. Mohla jsem si milionkrát opakovat, že to není taková tragédie, pro kterou by se měl hroutit svět, že já jsem pořád já, jenže ten zatracený pocit na STOPku absolutně nedbal. Nebyla jsem si jistá, jestli by tomu rozuměla. Zamyšleně jsem zakroužila zbytkem tekutiny a vtom se k nám někdo přitočil.
„Promiň. Ahoj, um… nechtěla by sis zatancovat?“ oslovil mě ostýchavě se tvářící kluk kolem pětadvaceti. Měl delší, dozadu hozené tmavé vlasy, malinko nepřirozeně zahnutý nos a přes pravou líci se mu táhla léta stará jizva. Nesměle se usmál. Svým jedinečným způsobem byl celkem hezký. Tajemný.
„N-Ne, děkuju,“ vykoktala jsem rozhozeně. „Omlouvám se, jsem tu s kamarádkou.“ Demonstrativně jsem prstem ukázala na potutelně se šklebící Ino.
„Jo, jasně. Dobře, nezlob se, že jsem otravoval,“ vycouval, jakmile se vzpamatoval z odmítnutí.
„V pohodě.“ Věnovala jsem mu omluvný úsměv a rozpačitě sledovala, jak se vzdaluje se svěšenými rameny. Bolestivě jsem se kousla do rtu. Co se to děje?
„No vidíš, jak na tebe chlapi letí,“ neodpustila si má společnice vítězoslavný komentář. S bradou umístěnou v dlani levačky, jejímž loktem se ležérně opírala o desku stolku, se probíhající scénou i navazující odezvou evidentně skvěle bavila. „Pokud to takhle půjde dál, budu tě ze žárlivosti muset zabít.“
„Dej pokoj,“ s přispěním ve vzduchu jemně kmitající ruky jsem brzdila její nemístný zápal, „nemám o žádné známosti zájem. Vystačím si s tou, co mám.“
„Vážně? A já slyšela cosi o rande s Kaemonem,“ uzemnila mě, navíc jsem byla nucena čelit dlouhému, významnému pohledu.
„To nebylo-“ cedila jsem skrz zuby rozohněně, v ten moment k nám však přicupital číšník s další rundou – v tom chaosu jsem vůbec nepostřehla, kdy ji nějakým signálem objednala - tak jsem si dopřála pauzu k vydatnému nádechu a výdechu, po jeho odchodu jsem o dost klidněji pokračovala: „To nebylo rande, normálně jsme spolu zašli na kafe. Kdo ti to řekl?“ Zdejší drby už mi doopravdy lezly krkem, taky jsem se podle toho náležitě mračila.
„On, byl v květinářství koupit mamce k narozeninám kytku, tak jsme se zakecali. Nepoužil přímo slovo rande, ale rozhodně tu schůzku tak bral,“ zasvětila mne apelujícím hlasem do tajů mužského myšlení. Její výraz se mi ani za mák nelíbil, mimo starostlivosti se z něj dala vyčíst jakási forma nesouhlasu, jako bych snad prováděla něco zakázaného. Docela mi to hnulo žlučí, nejdřív nás seznámí a pak se na mě bezdůvodně osočuje, když se nechám vytáhnout do blbý kavárny. Co má zas tohle znamenat?!
„Nesmysl,“ vyvrátila jsem zpruzeně blondýnčinu neprůkaznou teorii, beztak opět měla bujnou fantazii. „Jsme jen kolegové z práce, nic víc.“
„Prosím tě, tomu sama nevěříš. Od začátku ti říkám, že je do tebe zamilovanej.“
„A já ti zase říkám, že v tom hledáš víc, než ve skutečnosti je.“
„Fajn, jak myslíš. Pak si ale nestěžuj, že jsem tě nevarovala, až k něčemu dojde,“ rozumovala s kázavě vytrčeným ukazováčkem.
„Hele, Ino, i kdyby to tak nakrásně bylo, věř, že mu nehodlám zavdat nejmenší záminku k čemukoli přes čáru. Miluju Naruta, přes to nejede vlak,“ ubezpečila jsem ji naprosto upřímným tónem, který jsem podstatně znásobila očním kontaktem. Spokojeně se zazubila, když jsem své city ventilovala nahlas.
„Já vím, promiň. Nepodezřívám tě, jenom nechci, aby to dospělo k nějakému nedorozumění. Byť z totálně lehkomyslných pohnutek, to já vás představila, cítím se za to náhodné sblížení kapánek zodpovědná,“ připustila s maličko nešťastným úsměvem. Evidentně ji to trápilo. Natáhla jsem paži a položila dlaň na hřbet kamarádčiny ruky.
„Buď v klidu, není v tom nic romantického. Vídáme se téměř denně v pekárně, všiml si, jak se plácám od ničeho k ničemu a nabídl mi pomoc v podobě zasvěcení do civilního života, to je vše. Jsem za to ráda, protože jsem byla opravdu ztracená.“ Zřejmě o tom, co jsem jí říkala, přemýšlela, poněvadž po chvilce dobrotivě přikývla.
„Tak to ukončeme a pojďme si konečně užít, Sakuro. Na zdraví,“ zatrylkovala a pozvedla číši, přijala jsem ono smířlivé gesto a nanovo si přiťukla, pak jsem obsah sklenky vyprázdnila do dna. To už mě ale tahala za ruku a s tvrzením, že hraje její oblíbená skladba, vedla na parket. A já se nebránila, žijeme přece jen jednou.

Seděli jsme s Narutem na lavičce v parku. Přestože už byla tma, na konec dubna bylo poměrně teplo, zapínací svetřík přehozený přes běžné oblečení byl na udržení tělesné teploty dostačující. V mladíkově blízkosti bych nejspíš neprochladla, i kdybych na sobě měla pouze titěrné bikiny. Pro společnou chvíli před rozloučením jsme si vybrali příhodně skryté místečko mezi do tvarů obřích koulí sestříhaných keřů, nevedly tudy hlavní pěšiny, kterými si lidé obvykle zkracovali cestu, což znamenalo minimum kolemjdoucích. Občas se kolem mihl nějaký běžec, či milovník psů, venčící svého mazlíčka, ale ti nás nijak neomezovali. Stejnak bychom se nenechali.
Jinchuuriki, zaujímající typický posed s rozkročenýma nohama, se zády opíral o tvrdé prkno, kdežto já si zařídila o poznání větší komfort, dolní končetiny jsem si troufale přehodila přes jeho levé stehno, takže jsem k němu byla natočená pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, to mi umožňovalo být v neustálém kontaktu se svalnatým trupem, na němž jsem spolu s Narutovou paží, která mě ochranářsky dělila od studeného dřeva, pohodlně spočívala. Svou pravačku jsem mu omotala kolem krku a bezmyšlenkovitě si pohrávala s vysokým límcem oranžovo-černé mikiny. Zhodnotili jsme v přítomnosti toho druhého strávené odpoledne i zhlédnutý film, na který jsme si zašli do bijáku, na akční romantické komedii jsme se vcelku rychle shodli, ani jeden jsme totiž neholdovali hororům a sci-fi už vůbec ne. Nad vzpomínkou našich po celou dobu v kině propletených prstů jsem se potěšeně usmála a zamilovaně si položila hlavu na blonďákovo rameno.
„Někdy bychom mohli vylákat Ino a Choujiho si zahrát bowling nebo šipky.“ Spontánním nápadem jsem přerušila příjemné ticho, jimž jsme byli několik minut obklopeni.
„Odkdy tě zajímají tyhle hry?“ podivil se. „Vždycky jsi je spíš odsuzovala.“
„To jo, ale zjistila jsem, že je to sranda. Spousta prostých občanů tak tráví volný čas,“ vytasila jsem se s nedávným objevem.
„Ty jsi to zkoušela?“ zeptal se překvapeně.
„Uhm, minulý týden,“ odvětila jsem otevřeně. Ačkoli se nehýbal, ihned jsem zaznamenala, jak ztuhnul zaskočením, dokonce se mu znatelně prohloubil dech. Narovnala jsem se a zakotvila zrakem v jeho pohledné, nyní napjaté tváři. Z jediného pohledu jsem vytušila, kam se mládencovy nic dobrého nevěstící domněnky ubírají.
„Seběhlo se to úplnou náhodou.“ Přestože jsem věděla, že z mého sdělení nebude skákat blahem, musela jsem mu to říct. Chtěla jsem být upřímná. „Po cvičení jsem si šla ještě zaplavat, potom jsem před bazénem narazila na Kaemona s pár kamarády a ti mě přemluvili, ať se k nim přidám.“
„Cože?!“ vyhrkl naštvaně, i když to svým způsobem čekal, ve zlomku vteřiny byl na nohou, s rukama pevně zatnutýma v pěst ke mne stál zády a vyčkával. Navzdory cloumajícímu vzteku, vyplývajícímu z impulzivní povahy.
„Přísahám, že to bylo totálně nevinný. Třebaže se o osobních věcech moc nebavíme, jsme dobrou třetinu dne v jedné místnosti, samozřejmě mu neuniklo, že mi je mizerně, snažil se mě pouze přivést na jiné myšlenky, rozptýlit, zasvětit do aktivit obyčejných lidí, to je vše.“ Během mého trpělivého vyprávění přecházel nasupeně sem a tam a s jazykem vyboulenou skrání se nepěkně škaredil, ruce přitom měl trucovitě zabořené v kapsách. „Doprovázeli ho přátelé, nejednalo se o nějakou tajnou schůzku, sami jsme spolu byli akorát jednou na kafi, a to se taky odehrálo v rámci pracovního vztahu, nemáš se čeho bát. Opravdu, Naruto, je to jen kamarád, který mi dobročinně pomáhá se s tím vším vyrovnat.“ Sic jsem neměla důvod se takhle ospravedlňovat, měla jsem dojem, že si ta záležitost s Kaemonem žádá definitivně uvést na pravou míru. Na druhou stranu, jeho žárlivost byla roztomilá. Rázem jsem si připadala milovaná, výjimečná.
„Dobročinně? To sotva?!“ vyprskl rozlíceně. „Vidím tomu vychytralýmu skrčkovi až do žaludku. Nestydatě využívá situace a oslabeného stavu, aby se k tobě mohl dostat blíž.“
„Tak to nen-“
„Ale je! Postupně si tě nenápadně přetváří k obrazu svému, nabádá tě, abys začala nový život a ten dosavadní hodila za hlavu, což by mu náramně hrálo do karet. Vsadím se, že tě naočkoval i do té práce v pekárně,“ soptil umanutě. Perfektní, nechtěla jsem se s ním hádat, a tohle byl výsledek. Zmučeně jsem si povzdechla. Seděla jsem na přední polovině sedací plochy, nohy jsem koleny tiskla úslužně k sobě, v mírném předklonu jsem se horními končetinami opírala po vnější straně stehen a se svěšenou hlavou studovala špičky prstů vykukující z bot.
„Myslím, že mu křivdíš. Možná mi poradil, ale konečné rozhodnutí bylo moje. Potřebovala jsem zakusit na vlastní kůži, jaké to je, živit se jako řadový civilista,“ mluvila jsem tiše, klidně. Pokud to bude nutné, byla jsem připravená Narutovi zcela obnažit svou duši, veškeré obavy, s nimiž jsem se týdny potýkala. Styděla se za ně. I za cenu, že v jeho očích klesnu.
„Proč, Sakuro-chan? Vždyť jsi mohla dělat cokoli, mohla jsi zůstat v nemocnici jako poradce, vykonávat asistentku babče, učit na akademii, vetřít se do dešifrovacího týmu, možnosti byla hromada.“ Už nepochodoval, co mi zorné pole dovolilo, viděla jsem, že stojí na místě a bezradně rozhazuje rukama. Ztrápeně jsem si promnula čelo.
„Ty sis prostě nepochopitelně usmyslela makat v rodinném podniku. A pochybuju, že to bylo kvůli zdravotním problémům tvýho taťky, někoho by si najal.“
„Fajn! Tak jsem se chtěla odstřihnout od všeho, co by mi připomínalo život úspěšné medičky, stačí?!“ A bylo to venku. Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem se postavila. Zčistajasna jsem stála a bojovně vystrkovala bradu. Chvíli jsme se němě měřili pohledem, až jsem nabyla podezření, že přesně k tomuhle se mě pokoušel vyprovokovat.
„I mě?“ vyřkl onu zásadní otázku, bylo to spíš takové bojácné zašeptání.
„Ne, o tebe odmítám přijít do nejdelší smrti,“ odpověděla jsem bez sebemenší známky výbušnosti. Naopak, znělo to až pokorně. Evidentně mu spadl kámen ze srdce.
„Pojď sem, ty blázínku,“ vybídl mě s rozpřaženou náručí hebce, což jsem okamžitě uposlechla a křečovitě ho objala. Když mi ovinul ruce kolem pasu, úlevně jsem si vydechla. Zároveň jsem byla šťastná, že jsme si to vyjasnili a citelně se mezi námi vyčistil vzduch.
„Vím, že toužíš být nezávislá, ale nesmírně rád bych se o tebe postaral, kdybys mi to dovolila,“ zašeptal mi do ucha. Intuitivně jsem vytušila, že naráží na peníze a s nimi spojenou obavu z obtěžování rodičů. Pitomec, určitě sám stěží vyžije a bude mi nabízet finanční podporu. To bych si nikdy neodpustila.
„Pro teď se spokojím, když mi dáš pořádnou pusu,“ oznámila jsem mu podmanivým hlasem. Naštěstí byl hr do vyplnění každého mého přání, i tomuhle bylo neprodleně vyhověno.

S neskonale úlevným odfrknutím jsem mazala zamknout za posledním zákazníkem. Dnešek byl náročný, nejenže na mne padlo prodávání, ještě jsem byla roztěkaná a vůbec mi to neutíkalo. Navzdory včerejšímu vyhrocenému, leč očisťujícímu, rozhovoru s Narutem, který se nám horko těžko podařilo ustát a díkybohu zakončit polibkem, se mi nad hlavou vznášel velmi vytrvalý mrak pochybností. S odstupným přehodnocením jsem uznala, že mé jednání nebylo zrovna ohleduplné, namísto toho, abych mu řádně vysvětlila své zmatené vnitřní pochody, jsem přijala pomoc od prakticky cizího člověka, jenž byl válečnému hrdinovi navíc trnem v oku. Měl plné právo se na mě zlobit, v jeho kůži bych to vnímala stejně. Sakra, co si to nalhávám, v opačném případě, kdyby se Naruto takhle s někým stýkal, bych řádila jak ničivý tajfun.
Propletla jsem prsty za zády a za účelem si protáhnout ztuhlé svalstvo jsem se prohnula v bedrech, načež jsem se otráveně vrhla na odklízení neprodaného pečiva.
„Hlásím, že vzadu je hotovo,“ informoval mě Kaemon o výsledku šůrování pracoviště. Taťka odešel zhruba před dvěma hodinami, takže jsme to museli zmáknout sami.
„Super, tak můžeš běžet.“
„Hloupost, pomůžu ti,“ zahlásil pevně a užuž se šteloval k regálu.
„Ne, to nemusíš. Zvládnu to,“ odpověděla jsem tvrdohlavě.
„To je nějaká nemoc?“
„Co jako?“ pídila jsem se po významu otázky, aniž bych zvedla zrak od desek, kde jsem prováděla odpisy.
„No, to tvoje ´zvládnu to´.“ Celkem slušně mě imitoval, hrdost z toho doslova čišela.
„Byla doba, kdy jsem nebyla schopná jednat na vlastní pěst a pouze se spoléhala na ostatní,“ prozradila jsem mu bez špetky dotčenosti, s očima stále zabodnutýma do papírů. Od dní, kdy za mě riskovali jiní, a mnohdy byli mou vinou i zranění, jsem ušla dlouhou cestu, hodně toho dokázala. Bohužel i toto období tvořilo mou součást, přijala jsem ho a smířila se s ním.
„Vy ninjové jste cáklí,“ podotkl mimoděk. Nekomentovala jsem to.
Ošila jsem se, když mě cosi podruhé tvrdě bodlo pod žebra.
„Co to děláš?“
„Píchám do tebe bagetou?“
„Co?“ Věnovala jsem mu pohoršující pohled. „Tak toho laskavě nech, mám tady práci.“
„Rytíř Kaemon tě vyzývá na souboj. Do střehu!“ Jakmile jsem spatřila jeho dětinské nadšení pro věc, ač totálně blbou, vyprskla jsem smíchy.
„Děláš si srandu? Ty seš fakt kašpar. Dobře, sleduj, jak ti to natřu.“ Chopila jsem se zbraně a taktéž zaujala bojovou pozici. A pak přišel výpad.
A to bylo od rána poprvé, co se místností linul můj přirozený, zvonivý smích.

S hlavou, zadumaně vraženou mezi ramena, se bezcílně coural frekventovanou ulicí. Ojediněle někomu ze slušnosti kývl na pozdrav, či utrousil mdlé ahoj, zkrátka se nějak nebyl s to dokopat k srdečnější odezvě. Nemohl přestat myslet na ostrou výměnu názorů se Sakurou. Třebaže její utíkání od problému dvakrát neschvaloval, po hlubším uvážení, samozřejmě s přihlédnutím k chatrné ženské logice, to jakž takž chápal. Po tolika neúspěších se oddala beznaději a najednou si nevěděla rady, jak se s nastalou situací vypořádat, sáhla tedy po nejradikálnějším východisku. Byl si vědom, že ji absence chakry sebrala víc, než dávala najevo, popravdě si vůbec neuměl představit, co by dělal, kdyby se to přihodilo jemu. Zmařilo by to jeho sen stát se Hokage. Nemilosrdně zatnul ruce v pěst.
Ne, Naruto rozhodně nedovolí, aby jeho láska byla ochuzena o uskutečnění vytoužených cílů, to pátrání nevzdá. Ona to s ním taky nevzdala, když měl po odebrání Kuramovy chakry na kahánku! Jestli přečetli veškerou odbornou literaturu ve světě lidí, vypraví se do těch neprobádaných. Na něco přijde, tím si byl jistý. Co ho však u srdce tížilo několikanásobně víc, byla nehorázná drzost toho šmejda Kaemona. Nelíbil se mu a tu jeho hranou bezelstnost mu v nejmenším nežral. Nejenže Sakuře těmi svými rozumy schválně motal hlavu, čímž ji zároveň odrazoval od dalšího snažení, ke všemu ji s nestydatou vynalézavostí balil, což Jinchuurikiho přivádělo k šílenství. Ne proto, že by pochyboval o její věrnosti. Když ho tenkrát přišla odprosit a řekla, že ho miluje, stoprocentně jí věřil. Neprožívali jen nějakou pomíjivou aférku, která časem odezní, tohle bylo předurčeno na celý život. Vytáčelo ho, že má koule se do nich montovat.
Křik dětí, které kolem blonďáka živelně proběhly, ho vytrhl ze zamyšlenosti. Zvedl hlavu a zjistil, že se nachází tři bloky od pekařství. Když ho nohy samovolně dovedly až sem, rozhodl se, že se tam zaskočí podívat. Energicky přidal do kroku, díky čemuž byl za pár minut na místě. Minul sousedící zámečnictví a poháněn jakýmsi popudem zvědavosti, nakoukl do výlohy prodejny. Výjev, jenž se mu naskytl, ho bezprostředně přikoval na fleku. Uvnitř obchodu viděl Sakuru, radostně se smějící Sakuru, legračně poskakovala tam a zpět a notně zpřelámanou bagetou vykrývala přicházející útoky. Nemohl z ní spustit oči, vlasy jí čiperným pohybem rozverně poletovaly kolem tváří, smíchem i vyvíjenou aktivitou zbarvených do nachova. S ladností prováděné manévry vytvářely dojem, že tančí. Bylo to fascinující. Umným švihem se jí poštěstilo urazit protivníkovi kus pečiva, ten se setrvačností vznesl do vzduchu a následně Kaemona udeřil do čela, to jí pobavilo, zaklonila hlavu a hlasitě se zasmála. Jako, když do něho střelí, otočil se na patě a v mžiku se odtamtud vypařil. Se zpěněnou krví, jenž ho vyburcovala k efektivnějšímu výkonu, se tryskem přehnal po střechách, prosvištěl zasetým polem a podél třešňové aleje se vydal do kopce, až stanul na skále, vytesané do podobizny jeho otce.
„Ten parchant!“ zahřměl frustrovaně, zatímco si, vztekle pochoduje v kruhu, málem rval vlasy. Ze všeho nejradši by zase seběhl dolů a rozmlátil tomu vlezlýmu dacanovi hubu. Rozesmál ji. Nedovedl si z paměti vymazat Sakuřin rozdováděný úsměv.
Musí se uklidnit, nebo svého činu bude litovat. Dokončil kolečko, nato si hrcnul na zem, zavřel oči a pomocí pravidelných nádechů a výdechů se snažil zkrotit touhu po krveprolití. Neměl zdání, jak dlouho tam tak seděl, ale když se zvedl, věděl, že tomu musí učinit přítrž. Odhodlaným tempem si to namířil do čtvrti, kde vlastnil honosnou usedlost klan Yamanaka.
Jakmile zjistil, že onen týpek z baru začal pracovat pro pana Haruno, neváhal a proklepl si ho. Dle nalezených záznamů to byl obyčejný kluk, který při Kyuubiho řádění ztratil otce, nedlouho nato přišli při nočním požáru o dům, od té nehody žil ve velmi nuzných podmínkách s matkou a babičkou, ta na srdeční slabost zemřela krátce po Nagatově napadení vesnice. Rozhodně se mu nedal upřít tragickými událostmi poznamenaný život. To ho však neopravňovalo svádět zadanou dívku!
Z detektivního slídění znal jeho adresu, jednalo se o malý domek s utrpěnými otřesy viditelně narušenou statikou, komín byl vychýlený z roviny, vchodové dveře pro zřetelné fugy zaručeně netěsnily a omítka na mnoha místech popraskala, v horších případech se nadobro odloupla. Žalostně působící dojem stavení vyvažovala nádherná, udržovaná zahrada se spoustou bonsaií.
Naruto nejdřív chvíli přešlapoval kolem vysokého dřevěného plotu, pak sebral nějakým vandalem odhozenou plechovku od sladkého bublinkovitého nápoje, umístil ji doprostřed cesty, načež se s hrstí naplněnou drobnými kamínky usadil na zem a zády se opřel o hnilobou zatím nepostižené plaňky. S levou nohou nataženou a druhou pokrčenou v koleni si krátil čekání strefováním do promáčknutého úzkého otvoru pokřivené nádoby. Za jiných okolností by měl z pětadevadesáti procentní úspěšnosti větší radost.
Už se stmívalo, když vedle blonďáka konečně vrzla branka a následně z ní vystoupila mladíkova útlá postava. Nejspíš byl hluboce pohroužen v myšlenkách, protože si nezvaného návštěvníka nevšiml.
„Co si myslíš, že děláš?“ přešel Naruto rovnou k věci, aniž by se obtěžoval s oslovením. Kaemon sebou polekaně škubl, což bylo částečně zapříčiněno tím, že vyznavač oranžové pořád seděl, brzy se ale vzpamatoval a bojovně si na prsou založil paže.
„Co?“ předstíral nechápavost.
„Slyšels. Vím moc dobře, co máš za lubem, a radím ti, abys toho hned nechal.“ Pro správný účinek hovořil hrubým, pronikavým hlasem.
„Nebo co? Zmlátíš mě?“ Znělo to výsměšně.
„Ne, nehodlám se s tebou prát,“ řekl klidně klada si na srdce, že se za žádnou cenu nenechá vyprovokovat. Postavil se a poprvé za rozhovor pohlédl do zpupností hrajícího obličeje. Vždyť mu musí být nad slunce jasné, že by proti mně neměl šanci… to Sakuru- chan skutečně tolik miluje? To pomyšlení ho nakrklo ještě víc, nicméně se ovládl.
„Hele, i když se mi to nelíbí, nemůžu ti mít za zlý, že ses do Sakury-chan zakoukal. Je krásná, milá, přátelská, vtipná… um, to bychom tu mohli bejt do rána. Trvalo dlouho ji získat, vložil jsem do toho všechno, je pro mě tou nejdůležitější osobou na týhle planetě, takže určitě uhodneš, že si ji ohlídám.“ Na okamžik se odmlčel, přes vynaložené úsilí o tvrdé vystupování při výčtu kladných vlastností své milované zjihl, lehce vykolejeně se podrbal na temeni.
„Kdyby to tak bylo, nenutil bys ji se upínat k falešným nadějím,“ odfrkl hnědovlásek pohrdavě. Domácí teritorium mu pravděpodobně dolívalo patřičnou odvahu.
„Jedinej, kdo si dělá falešný naděje, seš ty,“ utřel ho pohotově Naruto, jenž se rychle navrátil do role. „Mluvíš o něčem, o čem víš kulový-“
„Možná nejsem shinobi, ale vím, co takový život obnáší. Bez všeho toho násilí jí bude líp.“
„h***o,“ skočil mu břitce do řeči pro změnu Jinchuuriki, zatímco v pravačce převaloval zbylou munici „je vidět, jak málo ji znáš. Sakura-chan je kunoichi tělem i duší, hodně dřela, aby se vypracovala na pozici nejlepší medičky, jejím posláním je léčit lidi a konat zázraky, ne někde monotónně hníst těsto. Sorry, ale tak to prostě je. Čím dřív to akceptuješ, tím míň tě to bude bolet.“
„A pokud ne?“ zeptal se opráskle, jenže to už ho Naruto s rukama bezpečně zabořenýma v kapsách míjel. Pověděl mu, co potřeboval, další dohady by byly zbytečné. Teď záleží na Kaemonovi, jak si to přebere.
„Já to jen tak nevzdám! Slyšíš, ty schránko devítiocasého?“ volal za ním rozpáleně, on se však neotočil, zamračeně pokračoval dál.
Jak se blížil k centru, pohrával si s myšlenkou stavit se u staříka na rámen, dost neodbytně se mu totiž připomínal žaludek, ba nakonec to zavrhl, neměl náladu někde vysedávat. Nejkratší trasou se vypravil k domovu, kde nepochybně opět sáhne po instantní verzi. Zadumaně vyběhl schody, vytáhl klíče a chystal se odemknout, když se z vedlejšího bytu vyřítila extravagantně oděná mladá žena.
„Ahoj, Naruto. Byl jsi trénovat?“ vyzvídala hovorně spěšně si nazouvajíc vkusné střevíce.
Jmenovaný se na Ran netečně obrátil a přeměřil si ji přísným pohledem. Vypadalo to, že nad něčím úpěnlivě dumá.
„Ty seš ta redaktorka, co o mně do Konopolitanu napsala tu snůšku hovadin,“ pravil chladně. Nebyla to otázka. Šokovaný výraz novinářky v přestrojení mu potvrdil správnost vydedukovaného úsudku.
„Jak-?“
„Stará paní se zmínila, že horší pečovatelku snad jakživ neměla,“ dodal na vysvětlenou, „navíc mi neuniklo, že se nezvykle často náhodně potkáváme. Shromažďuješ nové podněty pro článek, co? Jestli ti o to tak jde, tak jo, udělám s tebou rozhovor. Zítra ve tři v kavárně na rohu.“
S tímto vešel do garsonky a hlučně za sebou zabouchl dveře.

Skláněla jsem se nad posledním omšelým deníkem, jehož desky díky vysoké frekvenci používání dávno vybledly do neurčité barvy, a pečlivě dokončovala zápisky pro Pátou, když se dole rozřinčel zvonek. Nikoho jsem nečekala, tak jsem tomu nevěnovala pozornost a dál si předříkávala údaje, které jsem následně svědomitě zaznamenávala.
„To je pro tebe, Sakuro!“ donesl se ke mně z chodby mamčin křik. „Slyšíš? Máš tady návštěvu!“
„Jo, už jdu!“ houkla jsem nazpátek stáčejíc zrak na budík na nočním stolku. Ukazoval šest minut po půl osmé. To mi o možné identitě hosta nikterak nenapovědělo, mohl to být prakticky kdokoli. Největší pravděpodobností disponoval Naruto, za nímž jsem se po práci stavovala, jenže nebyl doma. Třeba měl také pocit, že bychom se k těm ožehavým tématům měli po vychladnutí ještě vrátit.
Spěšně jsem se vymrštila ze židle, přičemž mi z dlouhého setrvávání v jedné poloze bolestivě louplo v zádech, s rukou na bedrech jsem komicky pokrouceně odcválala do koupelny, kde jsem si šmahem opláchla obličej a prsty prohrábla vlasy. Pak jsem se teprve vydala do přízemí. Silou vůle jsem mírnila nasazené tempo, abych se ze samé horlivé neposednosti neskutálela ze schodů. V zrcadle nad botníkem jsem se naposledy přesvědčila, zda je vše v pořádku, načež jsem nedočkavě rozrazila dveře. A za nimi, k mému zklamání, nejistě přešlapoval Kaemon.
„Em, čau,“ pozdravila jsem ho zaraženě.
„A-Ahoj, Sakuro.“
„Stalo se něco?“ otázala jsem se, když jsem si povšimla, jak si o sebe nervózně tře dlaně.
„Ne. Teda, já… Můžeme si promluvit?“ vysoukal ze sebe s krapet nešťastně pokřiveným úsměvem. Choval se divně. Se starostlivě staženým obočím jsem přikývla, překročila práh a váhavě za ním vyšla na podestu schodiště. Překvapeně jsem otevřela pusu, když mě jemně chytil za ruku a odvedl stranou, tak, aby na nás nebylo vidět z okna ani přes výplně ve dveřích. Snad čirou náhodou sem nedosahovalo tolik světla z pouliční lampy.
„Tak co je? Ty mě děsíš,“ přiznala jsem do nastalého ticha. Nic totiž neříkal, jen na mě uhranutě zíral nepatrně vypoulenýma očima. Skoro to vypadalo, jako by se mi jimi pokoušel předat nějakou super tajnou zprávu.
„Umh,“ odkašlal si a rozrušeně navlhčil rty. „Já ti… Musím ti něco říct, už dlouho…“
„Ano?“ pobídla jsem ho s tázavě zkrabaceným čelem. Začínala jsem být netrpělivá. Zjevně to poznal, protože ke mně zničehonic přistoupil dlouhým krokem, v oblasti uší neohrabaně popadl za hlavu a záhy nato hrubě přitiskl ústa na ta má. Utrženým šokem jsem vytřeštila oči, jinak jsem absolutně nebyla schopná se pohnout. Mou ochromenou strnulost nejspíš považoval za dobré znamení. Jakmile se ty vyčkávající cizí rty probraly k životu, sepnulo mi to a uvědomila jsem si, že je tu něco zatraceně špatně – nejsou Narutovy! Zpanikařila jsem a nevybíravě ho od sebe odstrčila. Lehce zavrávoral.
„Co to mělo bejt?!“ vyjela jsem na něj zadýchaně. I když to trvalo jenom chviličku, za dobu interakce jsem úplně zapomněla na pro život nutný přísun kyslíku.
„Pusa?“ Neměla jsem tušení, jak si mou reakci vykládal, neboť se dost nepřirozeně zazubil, nezasvěcený pozorovatel by nepochybně tipoval, že mu vlivem smíchání teplého se studeným nepříjemně trnou zuby. S pravačkou zabořenou v bezradném gestu ve vlasech jsem odmítavě zavrtěla hlavou.
To už byl zase důvěrně blízko, naléhavě tentokrát sevřel obě ruce, čímž mě donutil se na něho podívat.
„Hned ten večer na Ininých narozeninách, jak jsem tě prvně viděl, ses mi líbila. Mám tě rád, Sakuro,“ řekl s neobyčejně vážnou tváří. Těžce polkl, kdežto já jsem si usouženě povzdechla. Tohle se nemělo stát.
„Já… nevím, co říct. Těší mě to, ale nechci v tobě vzbuzovat falešné naděje,“ náročně jsem potila ne příliš neuctivě zavrhující odpověď. „Promiň, Kaemone, to musí být nějaké nedorozumění. Považuju tě za přítele, to je však vše. Asi sis naši spolupráci chybně vyložil.“ Z jeho přepadlého výrazu mi bylo úzko, nicméně jsem věděla, že je potřeba to dotáhnout do konce, nevyvratitelně toho chudáka vypoklonkovat.
„Já miluju Naruta. Z celého srdce. Možná to bude znít hloupě, ale věřím, že je to má životní láska.“ Omluvně jsem se zapitvořila, zároveň jsem si připadala podivně pošetile, takhle před ním obnažovat své nejhlubší city.
„Ne, vůbec to nezní hloupě. Závidím mu,“ zašeptal posmutněle, potom mě velmi pomalu pustil a odkročil dozadu. Sledovala jsem, jak si dlaní poníženě promnul obličej, nato se tomu naivnímu vyznání bláznivě zasmál.
„Omlouvám se,“ špitla jsem lítostivě.
„V pořádku, silnej chlap by se měl umět smířit s nezdarem.“ Rukou si přejel po krátkém ježkovi, tvářil se rozpačitě.
„Myslím, že radši půjdu.“
„Dobře.“
„Měj se, Sakuro.“
„Ty taky.“
Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel ve tmě. Pak jsem se vypravila zpátky do domu. Čím dřív Tsunade-sama odevzdám ty poznámky, tím dřív se budu moct nanovo zaměřit na svůj přetrvávající problém.

Mhouříc oči proti prvním jarním štiplavým paprskům jsem si to energicky štrádovala do kage budovy. Založenými horními končetinami jsem si k hrudníku tiskla blok s dodělanými poznámkami, včera pozdě večer se mi ty více či méně zrůdně materiály konečně povedlo dočíst. Kdesi uvnitř mě z toho hřál pocit spokojenosti, hravě zaměnitelný s pýchou, splnění úkolu jsem v tomto případě vnímala jako pomyslně uzavřenou kapitolu, která posloužila jak zdroj informací, tak odrazový můstek pro další honbu za nápravou.
Nervovou soustavou se mi coby řetězově se šířící nejžhavější fáma neovladatelně prohnalo lechtivé chvění, neboť jsem z cílového stavení uzřela vycházet Naruta, jehož srovnatelně zářivé vlasy navozovaly dojem, že na zem sestoupilo samotné Slunce. Instinktivně jsem stáhla ramena dozadu a vyšponovala se z páteře, čímž jsem docílila správného držení těla a s přispěním prstů čepicí zplihlým kadeřím spěšně dodala nadýchaný vzhled.
Po rozpačitě žinantním dopoledni v Kaemonově společnosti, kdy jsme oba zarputile předstírali, že se den předtím nic neudálo, byla tohle příjemná změna.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho, jakmile se přiblížil na doslech.
„Sakuro-chan. Právě jsem se za tebou chystal,“ pronesl tónem pro běžný hovor.
„Vážně? Taky jsem s tebou chtěla mluvit.“
„O čem?“ zajímal se zvídavě nakláněje hlavu na stranu.
„No… začni ty,“ pobídla jsem ho. Potřebovala jsem si aspoň malinko utřídit myšlenky, vykoumat vhodný způsob, jak přiznat, že měl s Kaemonem vlastně pravdu. Bojácně jsem si předním zubem přejela po dolním rtu, modlíc se, aby z toho nevyvozoval mylné závěry.
„Chtěl jsem ti říct, že se na nějakou dobu přemístím na Myobokuzan. Neodhadnu přesně, jak dlouho tam vykysnu, víš, že na tom místě ubíhá čas trochu jinak…“
„Aha,“ vypadlo ze mě rozpolceně. Tuhle variantu jsem nečekala. Najednou jsem se nemohla rozhodnout, jestli ten trapný zážitek mám vůbec nakusovat.
„Možná jsem kápnul na obšírný pramen, z něhož by se dala vyždímat kupa vědomostí. Babča mi dovolila to zalítnout prověřit.“ Nadšení pro věc byla jedna z nepřeberné hromady plusových vlastností, které jsem na něm milovala. Není skvělej? Zjihle jsem se usmála a podlehla dotíravému nutkání ho obejmout. Jeho péče mě nepřestávala dojímat. Rozbředle jsem mu ovinula pravačku kolem krku a přitiskla se k němu. Láskyplně mi omotal ruce kolem pasu a pevným úchopem odsoudil nebohý sešit k trestu lisování našimi hrudníky.
„Co jsi mi to chtěla říct?“zapředl kousek od citlivého ušního lalůčku.
„Um? No jo, tohle.“ Realita se přihlásila o slovo, došlo na lámání chleba. Povolila jsem sevření a nelibě povzdychávajíc se pomalu odtáhla na délku paží.
„Moc mě mrzí ta naše neshoda, Naruto. Pořád dokola jsem nad tím přemýšlela a uznávám, že jsi vše odhadl správně. Slepě jsem přehlížela skutečnosti, které byly ostatním zřejmé. Promiň.“ Zobecnila jsem to.
„Stalo se něco?“ zeptal se obezřetně.
„Nic závažnýho. Povím ti to, až se vrátíš domů, jo?“
„Dobře. I já mám překvápko. Troufám si tvrdit, že jsem vyřešil tu časopisovou nepříjemnost,“ pochlubil se, načež se opět mazlivě přitulil. Z pootevřených úst mi lstivě slíbnul nevyřčenou otázku, kterak toho dosáhl. V mžiku jsem zapomněla na zvědavost a polibek vroucně opětovala.
„Zastavím se s výsledky, až budu zpět,“ zašeptal sotva pár centimetrů od dosud pulzujících rtů. Souhlasně jsem přikývla, nato jsem obdržela ještě mlaskavou hubičku a pak už byl pryč.
Euforicky jsem se olízla a přiblble se zaculila. Jak jsem postupně procitala ze zamilovaného výletu do oblak, znovu jsem se zaměřila na důvod své cesty sem. Když jsem se ubírala kruhovou chodbou, uvědomila jsem si, že jsem zde nebyla celé týdny. Naposledy snad při přijímání oné zpropadené mise. Vyschlo mi z toho poznání v krku. I tak jsem na dveře Hokage rázně zaklepala.
„Vstupte!“ zahalasila vyčerpaně. Zmáčkla jsem kliku a vešla. Již po zběžném obhlédnutí jsem se přesvědčila, že mě sluch neklamal, vypadala přepracovaně, přes aplikovanou omlazovací techniku se jí pod očima rýsovaly tmavé kruhy. Nejhorší na tom bylo, že za jejím ztrhaným vzezřením nevězely pouze povinnosti v úřadu, nýbrž celkový zdravotní stav. Slábla. Ostatně jako každý smrtelník.
„Sakuro, ráda tě vidím.“ Skutečně se znatelně rozjasnila, povadlé koutky šťastně povyskočily a zvlnily se v milý úsměv. „Co tě za mnou přivádí?“
„Přinesla jsem vám stručné výňatky z Orochimarových deníků. Zapsala jsem všechno, co jsem považovala za důležité, nebo nějak přínosné. Je to docela pestré čtení, od nechutných pokusů na zvířatech i lidech, kterými si mnohdy jen krátil dlouhou chvíli, přes fascinující objevy týkající se buněk, výrobu všemožných jedů a účinných protilátek, až po návod na nesmrtelnost.“ S jakousi posvátnou úctou si ode mne sešit převzala, letmo jím prolistovala a poté, co ho položila před sebe, se na něj zamyšleně zahleděla.
„Děkuju. Jsem si jistá, že jsi odvedla bezchybnou práci. Nebyl to jednoduchý úkol, ale ty ses ho statečně zhostila.“
„Beze všeho. Navzdory znalostem a vysoké kvalifikaci, jsem se občas absolutně nechytala,“ zamluvila jsem její vynášení do nebes, z nepojmenovatelného důvodu mi to nedělalo dobře.
„A jak se máš? Slyšela jsem, že vypomáháš otci v obchodě.“
„Ano, není to zrovna hvězdné uplatnění, ale jde to. Každá koruna se hodí.“
„Víš co? Vypíšu ti šek,“ řekla a jala se zmíněný svazek hledat pod haldou papírů. Zahanbeně jsem blekotala cosi o tom, že tak jsem to nemyslela, že si nestěžuju, jenže mě nesmlouvavě utnula.
„Bez řečí. Nepochybně ti to zabralo převážnou část volného času, označujme to za S-rank misi. Tady, nech si to v pokladně proplatit a využij to pro sebe, někam si vyjeď, změň prostředí, rozmazluj se, něco pěkného si kup. Uděluji ti dovolenou s možností opustit vesnici, teď, když je Naruto v Zemi žab, se to perfektně hodí. A ne neberu za odpověď,“ zdůraznila s výhružně vytrčeným ukazováčkem.
„Fajn. Překonám se a něco vymyslím,“ přijala jsem velkorysou nabídku a potutelně na Tsunade-sama mrkla. Popravdě se mi to náramně štýmovalo do krámu, díky tomu odpadlo žádání o povolení vycestovat, přestože Orochimarovo doupě na tuty nespadá do kategorie doporučovaných destinací.