Když má srdce svoji hlavu 45

Pětačtyřicátý díl – Ještě furt je lepší vstát, než už se neprobrat

Když jsem se probudila a namáhavě od sebe odlepila pláčem nateklá víčka, hleděla jsem do tmy. Párkrát jsem dezorientovaně zamrkala a zatěkala očima po místnosti, jenž se díky měsíčnímu svitu pozvolna rýsovala v Narutův obývák. Za pomoci loktu pravačky a dlaně druhé ruky jsem se opatrně nadzvedla. Bolelo mě za krkem a necítila jsem ucho. Pomalým, krouživým pohybem jsem si protáhla krční páteř, načež jsem si prsty promnula rozhycovanou a částečně odumřelou tvář; obojí následkem dlouhého ležení na mladíkově stehně. Napřímila jsem se do plného sedu a pohlédla na majitele skromného apartmánu, s bezvládně svěšenými pažemi se zády opíral o gauč, hlavu měl přitom zakloněnou v evidentně nepříjemné pozici, pootevřenými ústy mu sem tam uniklo zachrápání. Chvíli jsem nehnutě zírala, jak se třpyt, majestátně vysílaný šedým nočním vládcem, koketně mihotá po jinak hřejivě zbarveném obličeji a vtiskává mu dojem stříbřitě mrazivého odlesku, jako by se po dokonalé pleti přelévalo roztavené olovo. Odtrhla jsem zrak od onoho fascinujícího výjevu a jemně blonďákovi stiskla koleno.
„Naruto.“
Přestože jsem zašeptala, jmenovaný sebou s řízným zachrčením trhl a, jak mu velely vytříbené ninja reflexy, bleskurychle proskenoval zšeřelé okolí, zda nám nehrozí žádné nebezpečí. Jakmile zjistil, že ne, stočil svůj ostražitý pohled ke mně, ten rázem zjihl.
„Sakuro-chan. Jak ti je?“ zeptal se starostlivě, přičemž hřbetem ruky zběžně zkontroloval, jestli se ve spánku náhodou neposlintal.
„Líp,“ řekla jsem považujíc náhle strukturu nehtu na palci za tu nejdůležitější věc, „jsem taková otupělá, ale aspoň se mi nechce pořád brečet.“
„To je při podobným psychickým vyčerpání celkem běžný stav,“ pronesl intelektuálně, zatímco si za účelem úlevy masíroval zátylek. Malinko překvapeně jsem k němu vzhlédla, ta jistota v hlase mi v mysli v mžiku zformovala otázku: to mluví z vlastní zkušenosti? Pokud ano, tak z jaké?
Spojil prsty a s úlevným heknutím vytáhl horní končetiny z ramen, dlaněmi vzhůru ke stropu, čímž mne vyrušil z hloubavých myšlenek, stejným způsobem do dálky propnul i ty dolní, poté se o dost pohodlněji usadil v tureckém stylu.
„Můžu pro tebe něco udělat?“ zajímal se zúčastněně hladě mě bříšky prstů po předloktí.
Němě jsem zavrtěla hlavou.
„Už se stalo, děláš maximum. Děkuju, že jsi mě tu nechal. Doma, zavřená v pokoji, bych to snášela mnohem hůř.“ Znovu jsem sklopila zrak, tentokrát jsem okouzleně sledovala smyslný tanec našich prstů, které se vzájemně zahálčivě proplétaly, rotovaly v těsné blízkosti a s nevyřčenou úctou se letmo dotýkaly. Navzdory ne právě romantice nakloněnému rozpoložení to kdesi u pupíku splašilo hejno lelkujících motýlků.
„To je přece samozřejmost, jsi vítána kdykoli. Za jakékoli situace.“ Na krátko jsem měla dojem, že se v jeho měkkém tónu odrazila naléhavost, snad se bál, abych se nestáhla do sebe a z dramatického průběhu té vyhrocené záchranné akce se vnitřně neužírala. Odhodlaně jsem se kousla do hebké tkáně pod dolním rtem a v duchu si slíbila, že to nedovolím.
Nesesypu se, budu silná.
Vyrovnám se s tím.
Evidentně názorná ukázka toho, že Naruto disponuje tajnou schopností mě pouhou přítomností, spolu s vypouštěním neviditelných pozitivních vln, povzbudit na duchu, vyburcovat to do pozadí odsunuté bojovné já.
„Ve tvé společnosti je všechno tak nějak snazší,“ povzdechla jsem takřka vyčítavě, zároveň jsem dovolila čelu klesnout na statné rameno.
„To bys se mnou měla trávit víc času,“ prohodil v žertu, zvyklý vše zlehčovat.
„To bezpochyby,“ odpověděla jsem s nepatrně zvlněnými ústy. Vrtošivě jsem se posunula o devadesát stupňů, takže jsem se k němu kromě spánkové kosti mohla z boku připlácnout i vrchní polovinou trupu.
„Jen se musíme nějak sžít s tímhle gaučem,“ vyrukovala jsem s problémem naší neskladnosti. Pouze jsem si ho tím ale dobírala, ve skutečnosti mi to vůbec nevadilo.
„Má nabídka stále platí, postel je ti plně k dispozici,“ připomenul dobrosrdečně.
„Ne, takhle jsem spokojená,“ ujistila jsem ho, „když mě držíš.“ Popravdě, při pomyšlení, že bych ležela v Narutově pelechu, přikrytá jím zcela prostoupenou dekou, se mi neposedně rozkmitaly výběžky nervových buněk.
„Vždycky, Sakuro-chan. Akorát si myslím, že bych věděl o lepší poloze.“
„Do toho, předveď se.“
Jen, co jsem to dořekla, pevně mě chytil a oba nás po opěradle svezl dolů, až jsme po několika nezbytných úpravách skončili následovně: Nepředvídatelný ninja číslo jedna ležel na zádech, kdežto já se přední stranou ocitla přišpendlená na svalnatém hrudníku. Fakt, že jsem měla koleno mezi jeho nohama, válečného hrdinu v nejmenším netížil, naopak, objal mě ještě poctivěji, což doprovodil požitkářským zamručením. Rozhodla jsem se na to taky dlabat a užívala si slastný požitek, který mi přivozoval vykreslováním patvarů podél páteře.
„Chceš si povídat?“ zafuněl mi do vlasů.
„E-em.“
Netlačil na mě. Opětovně se pode mnou zavrtěl, pak jsem zaznamenala šoupání nohy o hrubý materiál potahu pohovky a vteřinku na to přes nás opatrovnicky přehodil svou rozepnutou mikinu. Odhrnula jsem si z tváře překážející pramínky a vrátila ruku zpět na své místo, na Narutova prsa. Zavřela jsem oči. Abych je záhy znovu otevřela, jeho srdeční rytmus by svedl hravě konkurovat frekvenci úderů sumo zápasníka, z hecu se s těžkou tachyarytmií účastnícího konožského maratonu.
„Nedostaneš infarkt, že ne?“ rýpla jsem si krapet záludně.
„Zrovna, když se mi splnil sen a mám tě v jedné z mnoha poloh, o nichž jsem nesčetněkrát fantazíroval? Rozhodně ne,“ zazněla upřímná odpověď s nádechem pobavení.
„Jedné z mnoha? To bys měl vysvětlit.“ Přes veškeré snahy mi znenadání bylo neskutečně horko. A provizorní přikrývka s tím neměla co dočinění.
„Em, no… řekněme, že před usnutím mívám dost bujnou představivost, dál bych to radši nerozváděl.“ Ač bych se ráda přesvědčila, zda z daného přiznání také zrudl, nepodívala jsem se. Drobné nervózní ošití podstatně napovídalo. Tiše jsem se pousmála, neměli jsme si co vyčítat.
„I sny se někdy mohou stát skutečnosti,“ prohlásila jsem tajemně. Reakcí na má slova byl táhlý polibek na temeno, doprovázený kosti lámajícím zmáčknutím.
„Jestli mě hodláš uspat, tohle je poměrně nadějný pokus,“ zasípala jsem přidušeně.
„Promiň, nechal jsem se unést. Budu ti zase něco vyprávět, to se osvědčilo. Teda, pokud chceš.“
„Jo.“ Nanovo jsem zavřela oči a uvolněně se zaposlouchala do zběsilého bití Jinchuurikiho srdce. To, že ho pouhý kontakt dokáže takhle rozhodit, mi nesmírně lichotilo. Znamenalo to víc než nějaké sladké řečičky. Jakmile jsem zkrotila vlastní tep a odeznělo hučení v uších, způsobené zpěněnou krví prohánějící se oběhem, zasoustředila jsem se na Narutův hypnotický hlas, popisující tréninkové odpoledne se Sasukem, při kterém se vsadili, kdo víc vytočí mistra Kakashiho. Ač jsem věděla, že se v bdělém stavu nedožiju konce, výhercem jsem si byla jistá již teď.

Druhé probuzení se odehrálo již za denního světla, sotva jsem otevřela oči, setkala jsem se s modří, krásnější než na tom nejvymazlenějším odstínu azurové oblohy. S hlavou ke straně na mě s velmi zvláštním výrazem shlížel Naruto.
„To není fér, taaakhle vejraaat na někohooo, kdo tvrdě spí,“ pokárala jsem ho během nezadržitelného zívnutí, které jsem se ani nenamáhala nijak maskovat, takže to vyznělo dost plytce.
„Nevejrám, kochám se, to je rozdíl,“ odvětil nepohnutě. Kloubkem ukazováčku jsem si otřela koutky, zvrátila hlavu a bradu si troufale zapíchla kousek pod mladíkovu klíční kost. S mírně nakrčeným nosem jsem ho podrobila zdánlivě podezřívavému pohledu.
„Nebo jsi přemýšlel, jak se mě šetrně zbavit.“
„Můj močový měchýř by ti dal za pravdu, jinak si ale nemůžu absolutně na nic stěžovat. Vlastně by mi bylo ctí se takhle budit každý ráno,“ dodal o poznání vážněji přejížděje lenivě po růžových kadeřích, spadajících přes ramena. Přerývavě jsem se nadechla, neboť mé srdce klopýtlo a na okamžik vypadlo z rytmu. Ty jeho spontánní výroky mě jednou vskutku přivedou do hrobu. Jemně jsem se vzepřela na pažích a povysunula se výš, abych mu mohla vtisknout lehký polibek. Nezaváhal, neprodleně mě uvěznil v nepropustném sevření a než jsem stihla vznést chabou námitku, že nemám vyčištěné zuby, chtivě se zmocnil nepatrně pootevřených rtů. Hladce jsem podlehla svodům lstivého vyslance, prosícího o vstup, a poslušně se pohroužila do vzrušivé hry na kočku a myš. Ona nakažlivá intenzita v dutině břišní jako blesk z čistého nebe vzňala jiskru, rozhořívající se pozvolna v sebevědomý plamínek, přecházející v mocný spalující žár. Najednou jsem měla vtíravé nutkání ho pobídnout, ať se mě dotýká na místech, kterým se zatím podrobně věnoval jenom ve snech. Pod přívalem překvapení, a možná i studu z té náhlé náruživosti, jsem zalapala po dechu, uvědoměle se stáhla a rozpačitou tvář skryla do ohbí Narutova krku, kde jsem si zkroušeně povzdechla. Dle blonďákova citelného uvolnění zatnutého svalstva to vnímal stejně. Horce mi vydechl do vlasů.
„Sakuro-chan…“
„Měla bych jít domů,“ vyhrkla jsem rychle, zatímco jsem se začala nemotorně soukat na všechny čtyři dávajíc si pozor, kam za účelem podpory umisťuji ruce, až se mi podařilo zaujmout bezpečný sed na patách.
„Heh? Ne, počkej,“ vybafl zaskočeně a vlivem čiré paniky z mého hrozícího útěku se ještě neohrabaněji snažil vyrolovat ztuhlé tělo, hodiny sloužící coby matrace, do vztyčené pozice.
„Nemusíš spěchat. Kolik vůbec je? Teprve po půl sedmý,“ odpověděl si po zběžném obhlédnutí nástěnných hodin nade dveřmi, „skočím si na záchod a udělám snídani. Co ty na to?“ zeptal se nadějeplně, když se mu notnou dobu nedostávalo žádné odezvy. Neurčitě jsem kývla hlavou, stále opařená ze své ranní rozdychtěnosti.
„Zůstaneš?“ ujišťoval se, nasazuje onen neodolatelný psí kukuč.
„Dobře, ještě chvíli se zdržet můžu,“ hlesla jsem odevzdaně. S potěšeným úsměvem se vydrápal na nohy a v rámci možností se rozeběhl na toaletu, odkud zanedlouho energicky pelášil rovnou do kuchyně. Rozjařeně jsem se nad jeho ztřeštěností uchechtla a zamířila do koupelny, kde jsem se převlékla do věcí, které mi včera přinesla Ino. Ač mi bylo Narutovo oblečení pohodlné, uvědomovala jsem si, že producírovat se v něm po vesnici by nebylo právě nejmoudřejší.
Přitočila jsem se k umyvadlu, prsty si laxně stáhla vlasy dozadu a studenou vodou si opláchla obličej. Pak jsem se napřímila a zadívala se na odraz, jenž mi vracelo zaschlými kapkami poskvrněné zrcadlo. Třebaže byl reflektovaný obrázek notoricky známý, současně mi připadal jaksi podivně cizí. Ač na tom nesl neopomenutelný podíl kamarádčin krátký top a vypasované kalhoty, v zelených očích se zračilo cosi znepokojujícího, jakýsi temný stín, překrývající vždy sebejistou spolehlivost, cílevědomost. Zvedla jsem ruce do zorného pole a obrátila je dlaněmi k sobě, i ty se zdály nepovědomé. Zádumčivě jsem si přes pravou přejela bříšky prstů její kolegyně, pak jsem obě zatnula v pěst a následně je s pevně semknutými rty nechala poraženecky klesnout. Teď nebyl ten správný čas na melancholii.
Jakmile jsem opustila místnost, nos mi zaplnila vůně, jenž bych si nespletla ani při dočasně z provozu vyřazených čichových buněk, jako kdysi po střetu s novou kolínskou mistra Iruky; údajně mu ji darovala malá neteř, ale měli jsme o tom tehdy opodstatněné pochybnosti.
„Opravdu, instantní rámen?“ pronesla jsem se skepticky nakrčeným čelem škádlivě, když jsem se s na prsou zkříženými pažemi opřela o futra.
„He, promiň, Sakuro-chan, bohužel tady nic jinýho nemám,“ omlouval se krapet zahanbeně Naruto. Stál u linky, od níž se nejspíš právě obrátil, se dvěma miskami, vyplněnými ne zrovna dvakrát vyhledávaným obsahem, v rukou a tvářil se hůř než manžel, jemuž choť po dvaceti letech manželství bezprostředně oznámila, že na květiny, které jí každé výročí nosí, má od narození alergii.
„Ne, v pořádku, ty promiň, neměla jsem v úmyslu, aby to vyznělo nevděčně,“ zachraňovala jsem spěšně napáchanou škodu, „vlastně jsem to měla čekat.“
„A to je dobře nebo špatně?“ otázal se ztraceně během přesunu ke stolu.
„Asi dobře, nechci, abys kvůli mně měnil své zvyky,“ ubezpečila jsem ho, zatímco jsem zasedala k přidělenému kouřícímu pokrmu.
„I tak se příště polepším,“ přislíbil, pročež nad umně zakódovaným významem roztomile znachověl, ačkoli to mohlo být i tím, že se neohroženě naklonil pro dávku doutnajících nudlí. Inspirovala jsem se jeho příkladem a také se vrhla do jídla, možná za tím byl hlad, ale napadlo mě, že těmhle polotovarům přehnaně křivdím.
„Celkem to ujde,“ uznala jsem nahlas.
„To jsem rád, dal jsem ti ten, co nebyl prošlý.“ Upřímně jsem se nad blonďákovým přímočarým jednáním zasmála, přesně pro tyhle přirozené momenty na mě má takový blahodárný vliv. Je ideálním partnerem do nepohody.
„To od tebe bylo velmi džentlmenské,“ podotkla jsem rozjíveně.
„Teď si ze mě utahuješ, Sakuro-chan,“ obvinil mě s dětinsky našpulenou pusou.
„Jen trošku,“ připustila jsem nelíčeně, odnesla použité nádobí do dřezu a šla se rozloučit. Zaujala jsem místo za Narutovou židlí, předklonila se a zezadu jsem ho objala kolem krku, takže jsme se ocitli tvářemi v jedné rovině.
„Děkuju za všechno, teď už vážně musím jít,“ zapředla jsem mu do ucha tlumeně.
„Škoda, bylo fajn tě tu mít,“ řekl zastřeně, povolně ke mně vykrucuje hlavu z krční páteře, mezitím pažemi zkopíroval linii mých, ležérně překrytých v oblasti zápěstí, zvolna je oddělil, každou zvlášť zajal do svých spárů a nenásilným tlakem je propnul ke stehnům, čímž mě mimoděk přinutil k sobě více přilnout, až jsem se mu ňadry nestydatě opírala o lopatky.
„Budeš v pořádku?“ utvrzoval se starostlivě, zatímco důkladně mapoval můj stěží deset centimetrů vzdálený obličej.
„Budu,“ zahnala jsem mladíkovy obavy pevným hlasem, šnečím tempem se přenesením váhy nahnula a vláčně si přivlastnila ty vábivé rty, na které jsem vteřinu předtím sklouzla lačným pohledem. Po motýlím kontaktu s těmi nerozlučnými druhy jsem blonďákova ústa zaštítila svými, abych mu po nich vzápětí svůdně přejela špičkou jazyka. Přičinlivě je pootevřel a nadmíru ochotně, po vzoru hostitele netrpělivě očekávajícího léta neviděného příbuzného, jehož bez okolků vyběhne vroucně přivítat na příjezdovou cestu, mi svým vyšel v ústrety. Mrštnými tahy jsme si, spolu s výměšky slinných žláz, vyměňovali neprůstřelné důkazy vzájemné citové náklonnosti, poté uvolnil pravačku, jenž mi po krátkém tápání následně blaženě zabořil do vlasů, za které pro lepší sklon něžně zatahal, což mu umožnilo již tak žhavý polibek ještě prohloubit. Vzrušeně jsem zavzdychala a nadále okupujíc Narutovu zbývající ruku jsem ho opětovně objala, tentokrát mnohem naléhavěji. Bylo mi jasné, že nyní ten odchod bude teprve složitý, jenže s ním se tak krásně zapomíná na všechny útrapy, až to hraničilo s praktikováním zapovězené magie.

Jelikož jsem přesně nevěděla, co všechno Ino našim zprostředkovala, šinula jsem si to domů s nepokojně se třepotajícími vnitřnostmi, jejichž stav by se dal přirovnat k mírnému stádiu mořské nemoci. Nedělala jsem si iluze, jistě budou chtít znát detaily a ptát se, jak se cítím, když jsem včera nebyla v kondici dorazit do rodného útočiště. Na podestě schodiště jsem se hlubokým nádechem obrnila trpělivostí, načež jsem vstoupila do nepříliš prostorné chodby.
„Sakuro, to jsi ty?“ dolehlo ke mně mamčino úzkostlivé volání z útrob bytu. Než jsem dostala šanci odpovědět, vyběhla se z obýváku přesvědčit osobně.
„No konečně, už jsem se začínala strachovat.“ Hm, kamarádka pravděpodobně použila své barvité líčení.
„Není třeba, jsem v pohodě,“ zažehnávala jsem příval vyčerpávajícího mateřského rozboru, „pravda, ten incident mě dost zdrbnul, ale už jsem se jakž takž sebrala.“
„Ino nám popsala, co se stalo. Chápu, že tě to vzalo, nicméně jsi s tím měla přijít za námi, od toho rodiče přece jsou,“ pravila s nedoceněným rozhozením rukou. Obzvlášť při zmínce o jejich úloze v mém životě vyvěral na povrch špatně potlačovaný dotčený tón. Paráda, výčitky. Drtíc si mezi zuby kousek spodního rtu ochranitelsky jsem se obmotala pažemi, připravena na nejhorší.
„Promiň, nechci být vypočítavá, ale nemyslím si, že byste s taťkou plně dokázali porozumět, co pro mě, pro medičku, znamená nemoct manipulovat s chakrou.“ Mluvila jsem rozvážně, pečlivě jsem volila každé slovo, nestála jsem o další emotivní hádku.
„Jak bychom mohli, vždyť ses nám to ani nepokusila vysvětlit,“ vykolejila mě nenadálou změnou postoje, když z vyčítavého bez jakýchkoli předešlých indicií přešla do lítostivého. Překvapeně jsem zamrkala a tak nějak přistiženě se ukazováčkem podrbala na spánku. Udeřila do černého, s přetlumočením pocitů nejbližším rodinným členům jsem se doopravdy neobtěžovala namáhat, asi jsem měla za to, že by mě nařkli ze zveličování problému.
Všemi těmi válečnými událostmi jsme se postupně odcizili, nepamatuju si, kdy jsem za nimi naposledy přišla s tím, že mě něco trápí, což pro ně bylo nepochybně zraňující.
„Já vím, omlouvám se,“ řekla jsem upřímně plácajíc se dlaní kajícně do stehna, „z nevysvětlitelného důvodu mám pořád dojem, že jsem na všechno sama.“ Snad to bylo proto, že jsme pod tíhou okolností všichni předčasně dospěli, nebo že jsem se tolik toužila vyrovnat týmovým kolegům, až jsem některé vztahy odsunula na vedlejší kolej.
„Samozřejmě, že nejsi,“ ujistila mě s kapku bezradným výrazem.
„Já vím. Prostě jsem…“ Náhle jsem neměla tušení, jak dokončit větu, tak jsem jen zoufale pokrčila rameny. Zavřela jsem oči a mocně do plic nasála vzduch. „Budu to mít na paměti, slibuju, ale nejdřív si v sobě potřebuju ujasnit pár věcí, vypořádat se s tím, protože to za mě nikdo jiný neudělá.“
„Dobře, jak myslíš,“ odvětila po zpracování mého sdělení suše.
„Jdu teď na chvíli nahoru,“ oznámila jsem jí názorně mávajíc pravačkou ke schodům do patra, nečekala jsem na svolení a rovnou se tím směrem rozeběhla.
Jakmile jsem za sebou zavřela dveře pokoje, obestřelo mě nepříjemné ticho a takové tíživé dusno, jenž rozhodně nebylo výsledkem několikahodinového nevětrání. Tápavě jsem se rozhlédla po místnosti, jedinému svědkovi veškerých mých nálad a prodělávaných dramat, chodívala jsem si sem hrát, vybrečet se po úrazech, naříkat, když si ze mě děti dělaly srandu, trucovat při neshodách s rodiči, lkát nad Sasukeho ignorací, šťastně si prozpěvovat po úspěšném složení Chuuninských zkoušek, polemizovat a přemýšlet nad hrozbami nasvědčujícími k vypuknutí čtvrté války, oslavovat vítězství, nadávat si kvůli zvětšujícím se sympatiím k Narutovi, přiblble se uculovat, vyplakat se po rozchodu a nakonec se opět rozplývat štěstím. Bylo to moje království, které mi vždy poskytovalo pocit bezpečí a útěchy, dnes však takovou atmosféru nenabízelo. Onu konejšivou roli jaksi samovolně převzal Naruto, s ním mi bylo dobře, tady se na mě zase všechno otravně sypalo.
Dokopala jsem se k pohybu a navzdory urgentní touze se za tím návykovým pitomcem rozletět jsem si sedla na židli. Nemůžu na něm takhle lpět. Musím si najít vlastní cestu, jak z toho nezcvoknout, znovu získat duševní rovnováhu. Po probrání skýtajících možností jsem si na přehrávači pustila své nejoblíbenější cédéčko a neuspokojivě sebou hodila na postel, kde jsem si v poloze na břiše rukama, s lokty zapíchnutými v peřině, podepřela hlavu, nevlídně jsem očima přejela po svitcích a nashromážděných knihách spadajícím do lékařského odvětví. Pro začátek by neškodilo je někam uklidit, abych o ně neustále nezakopávala, měla bych se snažit jít dál, zaměřit se na něco nového. Jenže… na co? Usilovným přemítáním jsem svraštila čelo, bylo zřejmé, že budování pekařské kariéry není to pravé ořechové, vhodnější činnost, které bych se mohla plně oddat, mě ale nenapadla. Když se mi do končetin dalo protivné brnění, vstala jsem a vrhla se na ukládání citlivých věcí do stinnějšího kouta pokoje.
Navečer, již přestrojená ve svém oblečení, jsem se rozhodla skočit to zapůjčené vrátit právoplatné majitelce.
„Jdu Ino odnést šaty, co mi půjčila,“ houkla jsem na spolubydlící během nazouvání bot.
„Jaké šaty?“ vyzvídala nedůvěřivě mamka vykouknuvší z kuchyně se zapatlanou vařečkou.
„Ráno jsem v nich přišla.“
„A kde máš svoje?“
„U ní?“ podala jsem logické vysvětlení, přikrášlené o slušnou dávku sarkasmu, docíleného zvolenou tázací intonací.
„Nebuď hubatá! Snad se můžu zeptat,“ zahájila ihned protiútok.
„Nech ji, Mebuki. Je dospělá, nemusí nám hlásit každý svůj krok,“ zaslechla jsem z místnosti taťkův uklidňující, leč rezolutní hlas. Vsadila bych se, že zrovna porušila začerstva ustanovené pravidlo, jak se mnou jednat. Nelibě pohodila hlavou a s nafouknutou pusou se stáhla.
Nelenila jsem a spěšně opustila jámu lvovou.

„Jak je? Pro jeho dobro, doufám, že Naruto splnil úkol na jedničku,“ nechala se hraně výhružně slyšet, jakmile jsem se s nohama úslužně složenýma pod sebou uvelebila na posteli naproti ní. Zmateně jsem povytáhla obočí.
„Úkol?“
„No, postarat se o tebe. Udělat nějaký ty svoje čáry máry a vykouzlit ti na tváři úsměv.“ Hlasitě jsem se zachechtala, jednak tomu vysvětlení, a taky doprovodnému gestu ruky, které mělo znázorňovat zběsilé mávání hůlkou.
„Jo, aha. To víš, že jo, byl skvělej, trpělivej, laskavej a… sladkej,“ vypočítala jsem první blonďákovy klady, co mi přišly na mysl, pak jsem zvážněla, „v jeho přítomnosti se všechna trápení záhadně mění ve směšné malichernosti.“ Hlavní přece bylo, že jsem tomu klukovi zachránila život, bude žít dál, moct se radovat z maličkostí, dospět a založit rodinu.
„Nepochybovala jsem, že ten hňup bude dobrá volba,“ přitakala s milým uculením, to se však záhy přetransformovalo v ďábelský škleb.
„A, bylo něco? Ne, zadrž, vím přesně, co chceš namítnout,“ zabrzdila mě, když jsem se ji užuž chystala okřiknout, „k těmhle věcem mnohdy dochází i za mnohem nepříznivějších okolností.“
„To je fakt,“ uznala jsem Inin pohotový poznatek, pro zamaskování rozpaků jsem vstala a došla si ke stolku pro limonádu, nato jsem se vrátila na palandu nyní se zády opírajíc o stěnu pobitou rákosem.
„Spali jsme spolu, leč ve vší počestnosti. Na gauči. A neříkej mu hňup.“
„Co? Na tom malým?“ zhrozila se nefalšovaně. Té reakci se nešlo nezasmát.
„Jo. Náhodou to vůbec nebylo špatný,“ připustila jsem zasněně, neboť se mi rázem vybavil ten pocit sounáležitosti, proudící z vřelého lidského tepla, bezpečí, jedinečnosti. Vzájemné tělesné přitažlivosti.
„Há, seš prozrazená! Tak nevinný to zase nebylo, viď?“ zahulákala, až jsem sebou škubla, po zmaření šance na peprnou debatu byla opět ve svém živlu. Přistiženě jsem si skousla ret a mlčky zavrtěla hlavou, nemělo cenu jí lhát, měla mě přečtenou od prologu až po název nakladatelství na poslední stránce.
„Nevím, co to se mnou je, stačí, aby se na mě dlouze podíval těmi pronikavými studánkami, a v tu ránu se kompletní ochlupení staví do pozoru,“ zaskučela jsem rozhozeně. Jediné, co mě spolehlivě uklidňovalo, bylo to, že to fungovalo oboustranně. Byli jsme jako dva nadržené magnety.
„No a? Dle mého to svědčí o tom, že jsi kápla na ´pana Pravého´,“ řekla prostě, přičemž mi chápavě položila dlaň na rameno. Ať byla Ino jakákoli, uměla mě povzbudit, a tohle vystihla naprosto trefně. Samotný mi nešlo na rozum, proč jsem to považovala za něco nepatřičného, možná mi vadilo, že jsem ztrácela kontrolu na svým tělem, snad jsem to mylně brala za slabost, těžko říct. Kruci, proč jen musím být taková složitá osobnost?!
„Taky myslím, že je to Narutem,“ pokračovala poté, co si s velmi hloubavým výrazem, znásobeným prstem vševědoucně umístěným na bradě, utřídila myšlenky, „jeho osobitou povahou. Na nic si nehraje, do všeho jde naplno a kašle na názory ostatních. Chtě nechtě tě nejspíš i nevědomky ovlivňuje.“
Pokrčila jsem nohy, lokty napnutých paží zaklesla o kolena, s ironickým odfrknutím zavřela oči a afektovaně ducla temenem o stěnu.
„Ten baka!“ procedila jsem skrz zaťaté zuby, což nás obě rozesmálo. Ovšem na její teorii pravděpodobně něco bylo, mladíkova nestrojenost a bezprostřednost byly extrémně nakažlivé. A já oplývala nadmírou vnímavosti, nechávala se strhnout.
„Vlastně jsme se jenom líbali, ale znáš to…když se ti ona stravující horkost postupně rozlézá celým tělem, ochromuje mozek, rozdráždí smysly a ty si přeješ akorát navždy splynout v jednu bytost.“
„Jo,“ odvětila zvláštně přiškrceným hlasem po delší odmlce. Zvědavě jsem otevřela pravé oko a zašilhala jím po Ino, nervózně se zašklebila. Vyplázla jsem na ni jazyk a promnula si obličej.
„Stejně na to ještě nejsem připravená, nejdřív si musím ujasnit co dál. Dlouho jsem nad tím vším laborovala a dospěla k závěru, že bych se měla pohnout vpřed, zkusit si stanovit nový cíl a jít za ním, jinak mě to semele,“ podělila jsem se o stěží dvě hodiny staré rozhodnutí.
Z jejích trochu tupě pootevřených úst a vyjukaného zamrkání jsem usoudila, že je stále u předchozího tématu a nemá páru, o čem to tady mluvím, rozladěně jsem obrátila panenky ke stropu.
„Mám na mysli, jak se co nejmíň bolestivě smířit s budoucností obyčejné civilistky,“ upřesnila jsem.
„Oh. Opravdu neexistuje žádné řešení?“ otázala se soucitně, když se opět přepnula do inteligentního módu.
„Žádné jsem nenašla. Došly mi nápady i energie, každá další vysvitnutá naděje a následné kruté zklamání mě znovu a znovu posílalo na dno, na začátek. Doufat a udržovat si pozitivní myšlení je vysilující,“ nakrátko jsem se odmlčela, abych mohla navázat krapet veseleji, „kdo ví, třeba si konečně najdu čas prubnout adrenalinové sporty.“
„Neplácej kraviny,“ napomenula mě bez známky pobavení. „Máš aspoň tušení, co bys chtěla dělat?“
„Ne, zatím zůstanu v pekárně a uvidím.“ Povytažením koutku jsem se ošklivě zaksichtila nad tím, jak žalostně to znělo. Nestála jsem o lítost, tak jsem se radši zvedla.
„Půjdu, na dnešek jsem si naplánovala vyžehlení rodinné atmosféry, mám nějaké vysvětlovací resty.“
„Vaši se zmínili, že se doma moc nesvěřuješ, přišlo mi, že je to mrzelo.“
„Ty se snad svěřuješ?“ opáčila jsem bojovně, nikdo se na její mínění neptal.
„Mamce jo, o našem vztahu s Choujim ví všechno. Em, skoro všechno,“ dodala s výmluvným zahihňáním.
Setrvala jsem v tichosti, paní Yamanaka byla jiný kalibr, představovala ikonu dokonalé ženy v domácnosti, jež svůj koníček dotáhla až na prosperující podnik, milé, klidné, vstřícné a chápající. Pod tíhou nespravedlnosti jsem si hlasitě povzdechla.
„Tak hodně štěstí, Sakuro,“ popřála srdečně, načež mě přátelsky šťouchla loktem. Kývla jsem na pozdrav a se svěšenou hlavou vypochodovala z honosného sídla.
Zatímco jsem monotónně kladla nohu před druhou, v mozkovně mi to šrotovalo na plný výkon. Seznala jsem, že abych byla šťastná, musím se mít ráda, i když nejsem schopná používat chakru a věnovat se profesi lékařského ninji, sice jsem nevěděla jak, ale slíbila jsem si, že s tím hned zítra začnu.