manga_preview
Samurai 8 14

Když má srdce svoji hlavu 50

Padesátý díl – Jeho kryptonit

Pomalu jsem otevřela všelijakými výměšky k sobě přilepená víčka, taky to šlo náležitě těžce, a rozmazaným viděním zamžourala na bílý nemocniční strop. Z pachu dezinfekce, známého ruchu v budově a nepřívětivosti škrobeného povlečení jsem již po probuzení s jistotou věděla, kde jsem. Takže jsem ten pád přežila.
„Říkala jsem si, že se nejspíš brzy vzbudíš, když ti klesla horečka,“ zaslechla jsem vedle sebe nad prokázáním správnosti své dedukce potěšený hlas. Opatrně jsem natočila hlavu ke straně, za účelem zaostření několikrát rychle zamrkala, načež jsem s nepatrně zklamaně zamračeným výrazem na kamarádce, sedící na přisunuté židli, utkvěla přimhouřenýma očima. Tahle blonďatá kštice nebyla tou, s kterou jsem automaticky počítala, rázem mnou projela egocentrická vlna neuspokojivosti. Nikdo jiný v místnosti nebyl.
„C-co mi je?“ zeptala jsem se ochraptěle, jazyk se při mluvení otravně lepil na patro, navíc mi činilo obrovské potíže polknout. Z v krku nahromaděných hlenů jsem se divoce rozkašlala, což byla málem moje smrt, z takto banální činnosti mě děsně rozbolel celý hrudník, dýchací ústrojí jsem měla doslova v jednom ohni. Jednu ze stanovených diagnóz obratem potvrdila: „Máš zápal plic, k tomu ještě naražená žebra. Zlomenou holenní kost ti Tsunade-sama dala dohromady a pěkně se to hojí, dál nahazovala vykloubené rameno, lehký otřes mozku je už jen taková třešnička na dortu,“ vyjmenovala stylem, jako by sdělovala, co všechno za výhodnou cenu pořídila ve výprodeji. Mě však neoblafla, klasické oblečení, jemuž dominovala delší fialová sukně a top stejné barvy, obnažující v oblasti pupíku pruh holé, alabastrové kůže, prozradilo přítomnost mimo službu, tedy Inin nefalšovaný zájem o můj zdravotní stav, ten současně zpečetila do rádoby ležérního tónu vkradnuvším se sarkasmem.
„Seš si jistá, že přese mě někde mezitím nepřeběhlo stádo splašených slonů?“ otázala jsem se s úmyslem odlehčit atmosféru, moc se to nezdařilo, neboť jsem se u toho zrovna vytahovala do sedu, a to se nelíbilo pohmožděnému hrudnímu koši, vystřelenou tupou bolestí jsem útrpně hekla a okamžitě se pravačkou chytila za postižené místo.
„S tím rozmatlaným prachem jsi tak rozhodně vypadala,“ konstatovala suše.
„Kdo mě vytáhl ven?“ vyzvídala jsem nedělajíc si iluze o nutnosti zapojení nějakého zachránce.
„Kdosi od Inuzuků, nepostřehla jsem jméno, přivedl ho na tebe jeho pes.“ Mlčky jsem přikývla na srozuměnou. Zase jsem měla neskutečné štěstí a o vlásek unikla hrozící smrti. Osud si pro mě musí dozajista schovávat něco fakt velkého, když mám, navzdory svým hazardním činům, možnost tu stále být. Zavřela jsem oči, tentokrát bylo vše v pořádku, cítila jsem to, tu chakrovým systémem proudící energii. Zasoustředila jsem se a vyslala potřebnou dávku do pozvednutých horních končetin. Pak jsem s tlukoucím srdcem oči opět otevřela. Ruce mi krásně modře zářily.
„Ah, Kami. Jo!“ hlesla jsem potěšeně a ruce vítězně zaťala v pěsti. Uvnitř jsem blaženým opojením vyloženě vřískala. Strašlivě se mi ulevilo.
„Gratuluju,“ popřála mi upřímně mírně se usmívajíc, „zároveň doufám, že tím ty tvoje blázniviny skončily.“
„To ti ráda odpřísáhnu. Tohle období bylo příšerný. Jak tu jsem vlastně dlouho?“
„Třetí den, nemohli jsme srazit vysokou horečku, zabrala až nová antibiotika.“ Kousla jsem se do hladké stěny skráně a v kajícném gestu svraštila čelo. Způsobila jsem jim spoustu práce, nemluvě o starostech. Jakožto správná přítelkyně snadno odhadla, jakým směrem se mé myšlenky ubírají, naklonila se a povzbudivě mi stiskla rameno. Když jsem zvedla zpytavě sklopený zrak, setkala jsem se s vstřícnou tváří, jenž nenesla sebemenší známky výčitek.
„Tsunade-sama se na mě určitě brutálně zlobí,“ zalamentovala jsem zkroušeně.
„Prosím tě, jak by mohla,“ odmávla mé obavy žoviálně, „je ráda, že je její oblíbenkyně zase práce schopná. A já taky, ustavičně mě za něco péruje.“ Vděčně jsem se pousmála, samozřejmě jsem jí to nevěřila. Nicméně, na návrat ke svým povinnostem jsem se nemohla dočkat.
„To mi připomíná, že bych pro ni měla dojít. Chce být informována, až se konečně vzbudíš.“ Rozpletla nohy, které měla elegantně přehozené přes sebe, a energicky se zvedla.
Jenže mě pálila ještě jedna otázka.
„Počkej,“ vybafla jsem na ni znenadání, krapet nervózně jsem se poškrábala na spánku a pak co nejvšedněji pokračovala: „Naruto tady nebyl?“ Následovala podezřelá chvilka ticha.
„Byl, ale…“ Z Inina posmutnělého výrazu jsem ihned poznala, že se přihodilo něco hodně nemilého. Něco, co mi hne žlučí.
„No tak, vysyp to,“ vybídla jsem ji obrněně. Nejistě přešlápla nelibě si přitom zuby žmoulajíc spodní ret. Bylo to horší, než jsem si myslela. Užuž jsem na ni chtěla houknout, ať to vybalí, když prostě řekla: „Vlétla sem tvoje mamka a vyhodila ho.“
Pevně jsem semkla ústa do úzké čárečky a následně upřela zrak na plnou konvici s čajem, slzné kanálky hlásily nejvyšší povodňový stupeň.
„Taky mu dala facku,“ dodala takřka neslyšně.
„Co?!“ Můj hlas naopak zapříčinil řinčení okenních tabulek, rovněž spustil další záchvat kašle, takže o slzy bylo postaráno.
„Promiň, semlelo se to tak rychle, že jsme nikdo nestačili zakročit. Pátá se do ní v tu ránu obula, ale tvá mamka vyrukovala s přáním, aby se od tebe Naruto držel dál.“
Jak podrobněji popisovala odehranou scénu, mé překvapením ochromené rysy postupně tvrdly. Měla jsem takový vztek, že jsem urputně zápolila s touhou se rozeběhnout domů a udělat jí to samé. Jak jen mohla? Vždyť musela vědět, jak neskutečně se mě to dotkne. Měla jsem chuť něco rozmlátit.
„Vážně mě to mrzí, Sakuro,“ zakončila vyprávění lítostivým hlasem.
„Nemusíš se omlouvat,“ ubezpečila jsem ji přiškrceně, „ty za nic nemůžeš.“ Třebaže jsem se opravdu snažila chápat mamčiny pohnutky, které ji k takovému negativnímu postoji vůči Jinchuurikimu vedly, nedokázala jsem se přimět najít pro její surové jednání jakoukoli omluvu. Tohle si s ní budu muset pořádně vyříkat.
Ze zachmuřených úvah mě vytrhlo krátké zaklepání na dveře, po němž do pokoje vstoupila Hokage.
„Á, tak přece jsi vzhůru. Aiko říkala, že odsud zaslechla jakýsi hluk. Jak se cítíš?“ vyptávala se vlídně během cesty k boku postele.
„Zdravotně dobře,“ zahuhlala jsem kapku provinile. Vnučka Prvního zběžně pohlédla na Ino, sklíčeně postávající u zadní pelesti, přestože asi věděla, proč jsme obě tak přepadlé, nezavedla na to řeč, nedotírala. Vytáhla stetoskop a opakovaným přikládáním na záda si poslechla mé dýchání.
„Blahopřeji k obnově chakry,“ prohlásila dobrosrdečně.
„Omlouvám se za tu dramatičnost. Nenapadlo mě, jak jinak to vyřešit.“ Rmoutilo by mě, kdyby si myslela, že jsem tak konala kvůli zviditelnění, přilákání pozornosti.
„Netrap se tím. Důležité není provedení, nýbrž výsledek,“ odpověděla, zatímco kontrolovala zraněnou nohu. Teď ta ošemetnější záležitost.
„Taky za mámin výstup… Děkuju, že jste se Naruta zastala.“ Ruměnec, jenž se pro zahanbenost objevil, mě příšerně štval. Byla jsem si vědoma, že dámská rodičovská polovička umí být pekelně neústupná, když na to přijde. Nesvedla jsem si představit, jak se po tom políčku chuděra Naruto musel cítit poníženě a bídně. Nejradši bych se za ním okamžitě rozletěla.
„Beze všeho, vždyť ho beru za vlastního,“ odvětila zapáleně a opětovně přes zrevidovanou končetinu přehodila peřinu, poté mi podala teploměr, abych si ho mohla zastrčit do podpaží. Do přistaveného hrníčku nalila čaj a nato mi ho bezhlesně předala, vypadala u toho zamyšleně. „Možná se nad mými nadcházejícími slovy budeš podivovat, ale nesuď mámu příliš přísně, i když ne právě vybíravým způsobem, chce pro tebe to nejlepší. Bohužel se řadí k lidem, kteří k akceptaci našeho hlučného hrdiny potřebují více času.“ Neměla jsem páru, co na to říct, tak jsem jen váhavě přikývla. Popravdě mě celkem vyvedlo z míry, že se za ni Tsunade-sama přimluvila, mé největší životní vzory mezi sebou neměly zrovna nejvřelejší vztah.
Zapípání drobného přístroje učinilo přítrž sáhodlouhému hloubání, vydolovala jsem ho zpod volnější košile a letmo omrkla malý displej. Číslo na něm bylo uspokojivé, toho jsem se jala využít.
„Když jsem zase plně funkční medik, tak byste mě na doléčení mohla pustit domů,“ nadhodila jsem s nevinným kukučem.
„Hezký pokus,“ odbyla mě pobaveně zapisujíc naměřené hodnoty do karty, „v žádném případě.“ S rozladěně našpulenou pusou jsem sledovala, jak ladně proplouvá dveřmi. V očekávání solidarity jsem svůj mrzutý obličej obrátila na Ino, ta na mě však výsměšně vyplázla jazyk. Evidentně už jí otrnulo.
„Taky půjdu, musím odpoledne do květinářství. Opatruj se tady.“
„Jasný. Ty, Ino,“ zastavila jsem ji po krátké vnitřní rozepři před prahem, „vyřiď na sesterně, ať řeknou mamce, že spím, kdyby za mnou přišla. Nechci ji teď vidět.“
„Spolehni se.“
Jakmile jsem osaměla, dala jsem průchod dotírajícímu kašli.

Ufuněně jsem se dobelhala z koupelny, kde jsem provedla alespoň základní očistu, a s tichým klením se naaranžovala na postel, docházely mi varianty poloh a posedů. Ke všemu jsem se ukrutně nudila. Vytočeně jsem se zakousla do jablka, když se s hlasitým prásknutím rozrazily dveře a stylem velké vody se do místnosti vřítila zjevně rozjařená Ino.
„Tohle musíš vidět,“ halasila na celé kolo, bez varování si hrcla na spodní část lůžka, přičemž bezohledně dosedla na stále oslabenou nohu a naprosto ignorujíc projevy bolesti mi pod nos strkala ve hřbetu ohnutý časopis.
„Z toho tvýho bulvárního plátku odmítám cokoli číst,“ zpražila jsem ji nasupeně. Ještě jsem nezapomněla, co za bláboly tam psali posledně.
„Věř mi, tohle tě BUDE zajímat. Rozhovor s Narutem.“
„Cože?“ Odsunujíc bolest na jindy zabrejlila jsem na nalistovanou stránku, na níž se skutečně vyjímala blonďákova podobizna, zanedlouho jsem ji onu tiskovinu nedočkavě vytrhla, neboť s ní pořád hýbala, takže mi dělalo problémy dokončit řádek.
„,Milí čtenáři, příznivci našeho časopisu, je mi nesmírným potěšením vám zprostředkovat exkluzivní interview s hrdinou Ohnivé země, potažmo všech pěti národů, Uzumaki Narutem,“´ přelouskala jsem nahlas úvodní text, vyvedený větším písmem. Nejdřív mě napadlo, že jde zase o nějakou podlost, kterak si udržet odběratele, nýbrž po zběžném přelétnutí redaktorčiny tučně zvýrazněné otázky jsem bylo na vážkách, po odpovědi už jsem o tom nepochybovala. Přitáhla jsem si kolena k hrudníku a s rozporuplnými pocity se začetla.
Takže, Naruto-kun, proč Ichiraku?
Mají tady ten vůbec nejlepší rámen (smích).
Ano, tvá oddaná náklonnost k tomuto pokrmu je již pověstně známá, ale prozraď nám, co tvoje další koníčky?
No, toho je kupa – zalévání rostlin, sport, jídlo, rád spím. Když jsem byl menší, bavilo mě vymýšlet si všelijaké vtípky a střílet si ze spoluobčanů, především ze Sandaimeho a mistra Iruky. Mistra Ebisu jsem pro změnu trýznil sexy technikami, vždycky se mu z nosu spustila brutální rajská (ďábelský škleb).
A čím zabíjíš čas teď po válce?
Často chodím do sirotčince za opuštěnými dětmi, čtu jim, hraju si s nimi a doprovázím je na hřiště. Je to fajn relax. Nebo trénuju s Konohamaru, stejně jako já se chce stát Hokage a bere to děsně vážně, takže mě pořád vyzývá na souboje.
Při zmínce o charitě jsem si odmítala představit novinářčin nevyvratitelně uchvácený výraz, vlastně všech čtenářek. Tenhle náhled do jeho soukromí se mi začínal líbit čím dál míň.
Samozřejmě, titul Hokage je pro tebe momentálně bezpochyby velmi citlivé téma. Velký sen, od kterého tě dělí pouhý krůček.
Krůček… Spíš mílový skok. Od malička je to můj cíl, stát se nejsilnějším shinobi vesnice, být uznávaný, moct ochraňovat ty, na kterých mi záleží, v případě potřeby za ně položit život. Navíc jsem přesvědčený, že bych v tom klobouku vypadal fakt hustě, hehe.
Není pravidlem, že si svého nástupce vybírá stávající Hokage?
Za normálních okolností to tak je, i tahle volba však musí být formálně schválena feudálním pánem. Bohužel jsou lidé na vysokých postech, kteří si mě ve funkci vůdce nepřejí.
Proto, že jsi nepřijal nabídku vzít si dceru lorda Daimyo?
Em, ano, to je jeden z důvodů.
Proč, připadáš si na ženění příliš mladý?
V tom to není, proti manželství nic nemám. Mé srdce ale odjakživa patří někomu jinému.
Určitě musí být výjimečná, když k ní chováš tak hluboké city.
To je. Sakura-chan je laskavá, milá a chytrá, ochotná kdykoli podat pomocnou ruku. Znamená pro mě všechno.
Leč vždycky tomu tak nebylo, na akademii tě považovala za lůzra a mnohdy ti nemohla přijít na jméno.
Byl jsem tehdy ukřičené pako a ustavičně ji něčím prudil, zval na rande a tak (smích). Spousta mých nynějších přátel by mě tenkrát nejradši vyhostila minimálně na Měsíc, členové týmu obzvlášť.
Proslulé vztahy týmu sedm, ty by vydaly na celou kapitolu. Nejnovější zvěsti se točí kolem jakési aférky mezi tvými kolegy. Je to pravda, ohrožuje Uchiha Sasuke tvůj milostný život?
Huh? Neříkalas, že se nebudeš ptát na nic tak osobního?
Pochop, čtenáře našeho magazínu, a to nemluvím o tvých fanynkách, to nesmírně zajímá. Můžeš, prosím, odpovědět?
Um, dobře… Ne, necítím se ohroženej. Oběma stoprocentně věřím a jsem rád, že spolu vycházejí. Stačí?
Takže se v nejbližší době asi nerozejdete?
Cože?!
Škoda. Nuže, musíme doufat dál v nějaký zázrak. Děkuju za rozhovor, Naruto-kun.
Napsala lady Kana.
Pochmurně se škaredíc vyjeveně jsem na zhltnutý článek zírala s pootevřenou pusou.
„Ty bláho, kdyby ses u toho viděla. Chvíli ses totálně ksichtila, pak přiblble culila, teď vypadáš, jako by ti ulítly včely,“ řehtala se Ino, až se za břicho popadala. Evidentně si to náramně užívala.
„Se divíš? Nějak nevím, co si o tom mám myslet…“
„Mně to přijde sladký.“
„Sladký?“
„Takovým narutovským způsobem,“ uchechtla se poťouchle.
„Kdy k tomu vlastně došlo, je to čerstvý?“ Odhodlaná to ihned zjistit, začala jsem překotně hledat titulní stranu s datem vydání.
„Že váháš, mám předplatné. Do obchodů se to dostane možná během zítřka. Ale tenhle titul vychází jednou měsíčně, takže to může být sepsané dýl.“
Ať jsem nad tím uvažovala sebevíc, zatím mi zcela nedocházelo, čeho tím chtěl dosáhnout.

Neposedně jsem se zavrtěla na posteli a možná po šesté za poslední hodinu si naklepala polštář, o nějž jsem se zády opírala. Cítila jsem se o sto procent lépe než při vizitě a neměla zde stání, táhlo mě to pryč.
Co jí tak dlouho trvá, sakra? Zaklela jsem v duchu a nervózně si začala okusovat nehet na palci. Zamžourala jsem okem po hodinových ručičkách, jež svou chabou aktivitou vzbuzovaly dojem stávky, a napadlo mě, že už se sem nejspíš nevrátí. S mučivým zaúpěním jsem zapadla zpět do pokrývek. Vtom se k mé neskonalé úlevě otevřely dveře a do pokoje vstoupila Ino s Tsunade-sama v patách.
„Slyšela jsem, že bys šla ráda domů a do rána to čekání prostě nevydržíš. Nelíbí se ti snad v nemocnici, Sakuro?“ zeptala se Pátá vlídně. Jemně jsem nakrčila nos a na první pohled nejistým, leč jednoznačným pokrčením ramen jí dala za pravdu.
„Už je mi dobře, všechna zranění se ukázkově zahojila a noha je taky v pořádku. Víte přece, že doktoři jsou ti nejhorší pacienti. Prosím, propusťte mě dneska, budu hodná, slibuju,“ žebrala jsem jako Lee o nášup kliků či přískoků na jedné ruce. Zatímco kamarádka protáčela oči v sloup, Hokage stála u lůžka a studovala mou kartu.
„Koukám, že jsi neotálela a zabalila si,“ spustila, jakmile zrakem utkvěla na tašce ledabyle zakopnuté za stolkem. Na to jsem se pouze provinile zašklebila a němě zaprosila dlaněmi.
„Fajn, můžeš jít, ale žádnou fyzickou námahu,“ rozkázala, zavířila pláštěm a pak zmizela na chodbě.
„Dej se šmahem dohromady, ten nápor tady je na zbláznění,“ postěžovala si Ino a také opustila místnost.
Nemeškala jsem, fofrem se převlékla, popadla brašnu a únikovým manévrem v podobě opatrného výskoku z okna prvního patra se dostala na čerstvý vzduch. Svobodně jsem se procházela ulicemi, rozkvetlým parkem a nakonec obešla i naše staré tréninkové hřiště.
Varovné křeče do lýtkových svalů naznačovaly potřebu si odpočinout, domů jsem však nezamířila, roztřesené končetiny mě nesly na opačnou stranu. Zřejmě jsem to s tím chozením přehnala, protože do mých nejoblíbenějších schodů jsem se vyloženě škrábala. Zapřená dlaněmi o stěnu jsem si dopřála čas na vydýchání a potom, se zvláštním lechtáním v žaludku, zaklepala na dveře. Prsty obou rukou jsem si ještě rychle prohrábla vlasy a zanedlouho zaznamenala klíč otáčející v zámku.
„Překvapení,“ vyhrkla jsem radostně.
„Sakuro-chan? Co… Proč nejsi ve špitálu?“ dožadoval se Naruto zmateně odpovědi, přičemž si mě měřil starostlivými studánkami.
„Nějak jsem to tam nemohla vystát,“ přiznala jsem omluvně.
„Pojď dál,“ pozval mě se stále mírně udiveným výrazem a ustoupil ke straně, abych kolem něho zvládla projít. Počkala jsem, až zavře a zamířila do malého obýváčku, kam mě následoval. Nesedla jsem si, skromné zavazadlo jsem mrskla ke gauči a počastovala ho nevinným kukučem doplněným kradmým úsměvem.
„Neboj, neutekla jsem, Tsunade-sama mě pustila,“ ubezpečila jsem ho.
„To se mi ulevilo, aspoň není třeba zabarikádovat vchod,“ zakřenil se spiklenecky, vzápětí ale dodal o poznání vážněji: „Doopravdy jsi v pořádku?“ Upřela jsem oči do Narutovy pohledné tváře, jevil se vyčerpaně, patrně toho za celý můj pobyt v nemocnici moc nenaspal, čemuž nasvědčovaly klubající se černé kruhy a o odstín bledší pokožka. Přistoupila jsem k němu blíž a zaklesla své žádoucí smaragdy do jeho přízračně modrých křišťálů. Přešlápla jsem z nohy na nohu a levačkou mu jemně promnula pramínky vlasů nad spánkem. Na kratičký okamžik slastně přivřel víčka a sotva znatelně naklonil hlavu k mé dlani.
„Jo, teď už jo,“ vydechla jsem, posunula se o další krok, druhou ruku mladíkovi zlehka umístila na rameno a bříšky prstů ho pohladila ze strany na šíji. Sledovala jsem, jak pod mými doteky taje a opouští ho strnulost.
„Promiň za všechny útrapy, jsem sobecká potvora. Strašně moc mě mrzí, co se stalo v nemocnici,“ zašeptala jsem pokorně nepřestávajíc ho vískat ve svéhlavé kštici.
„To je dobrý, nic si z t-“
„Ne, to není dobrý. Nedovolím, aby s tebou takhle zacházela!“ rozohnila jsem se nelíčeně. Zavřel oči, sklonil se a rezignovaně si opřel čelo o mé.
„Prosím, nech to být. Nebudeme si tím kazit společnou chvíli,“ zaškemral neodmítnutelně. Po krátké vnitřní potyčce jsem s přetrvávající roztrpčeností přikývla a dál hypnoticky mapovala onu skvostnou tvář. Měl pravdu, teď jsme nejdůležitější my dva.
Navlhčila jsem si rty, vytáhla se na špičky a pomalu blonďákovi vtiskla letmý polibek. Neodtáhla jsem se hned, místo toho jsem nechala drobet pootevřená ústa spočívat na těch jeho a ovanula je horkým dechem. Odstranil zbývajících pár centimetrů mezi námi, obezřetně mi ovinul paže kolem pasu a křehce k sobě přivinul, čímž mi o něco víc zaklonil hlavu, takže když mě políbil nazpět, mohl po chvíli mazlivého oťukávání polibek prohloubit a vyslat na průzkum svůj věčně zvídavý jazyk. Objala jsem ho kolem krku a užívala si to vřelé teplo, které se mnou rozproudilo. Přesně tohle jsem potřebovala.
Zanedlouho jsem přerušila naše spojení, neboť mi došel kyslík, nicméně uvolnění ze sevření nepřicházelo, otřel se lící o mou rozpálenou a láskyplně si položil bradu na mé kostnaté rameno.
„Nic tak šílenýho víckrát nedělej, myslel jsem, že z tý bezmoci umřu,“ zaúpěl ochraptěle kdesi u ucha.
„Máš moje slovo,“ odvětila jsem. Taky jsem to nechtěla zažít znovu. Líbnul mě na lalůček a neochotně pustil, aby mi viděl do obličeje. Jeho se zázračně proměnil, ztratily se drobné vrásky způsobené obavami, nabyl zdravější barvy a ony skvostné oči mu vyloženě jiskřily.
„Um… dáš si něco k pití? Třeba ten ledový čaj, co ti tak chutná? Můžeme oslavit tvoje uzdravení,“ navrhl, posléze stejně nečekal na mé vyjádření a vydal se do kuchyně.
Spokojeně jsem se usmála a hodila své unavené tělo na gauč.

Pouze ze zvědavosti jsem zašvidrala po hodinách a nevěřila vlastním očím. S Narutem čas utíkal odporně rychle.
„Jsi ospalá? Asi jsme se do tý další hry neměli pouštět,“ pronesl posmutněle dívaje se tímtéž směrem. „Doprovodím tě domů.“ Sehnul se pro krabici a počal do ní uklízet kostky, figurky i hrací pole, nato se zvedl a já ho napodobila. Decentně jsem si odkašlala a trochu roztřeseným hlasem majitele garsonky zarazila v polovině pohybu: „Nemohla bych tu zůstat přes noc?“ Ačkoli by se nejednalo o mé první přenocování v tomhle apartmánu, věnoval mi překvapený pohled.
„Jo, jasně… zaberu si pohovku a ty se uložíš pěkně do postele,“ rozdělil po krátké nerozhodnosti pozice pečovatelským tónem.
„Jen si ze skříně vezmu deku a seberu ti jeden polštář,“ dodal, když obhlédl své provizorní spaní, a s úmyslem tak učinit se otočil ke vchodu do pokoje.
Duchapřítomně jsem vystartovala kupředu, zahnala stud deroucí se na povrch a důrazně ho chytila za zápěstí.
„Ne, to nemusíš. Postel vypadá dost velká, vejdeme se do ní oba,“ vyvedla jsem ho nanovo z míry a po významném pohledu do očí Jinchuurikiho liknavým, ba rozhodným krokem vedla do ložnice. Patrně mu úplně nedošly všechny souvislosti, protože šel poslušně za mnou, avšak po překročení prahu sebou prudce trhnul a vysmekl se.
„S-S-Sakuro-chan, c-co to…? To n-nemusíš… j-já nespěchám,“ vykoktal celý rudý, načež se dal na ústup. Taky jsem se červenala jistě až na zadku, ale nehodlala jsem dovolit, aby mě nezkušenost a strach z neznáma odradily od posunu v našem vztahu. Chtěla jsem to. Obzvlášť po tom drsném poznání, jaké to je být na dně. A to doslova.
„Naruto,“ oslovila jsem ho klidně, nejspíš právě ona vyrovnanost ho přiměla zastavit a zahledět se mi do očí vyjadřujících veškeré niterní pocity. Došla jsem k němu a s přímým kontaktem s nebeskými duhovkami jsem mu položila dlaně na žhnoucí skráně.
„Miluju tě, Naruto. Když jsem padala do tý rokle, snažila se alespoň ždibečkem chakry zachytit nějakého vysutého kamene nebo kořene, čehokoli, a smrtelné dno se nemilosrdně přibližovalo, nemyslela jsem na Tsunade-sama, na Ino ani na rodiče, vybavila jsem si tebe. A v tu chvíli jsem věděla, že s tebou chci strávit zbytek života, chci s tebou být… se vším všudy, tak mě, prosím, neodháněj,“ vyznala jsem se od srdce. Hleděl na mě a nic neříkal. Nebylo to třeba, neboť za něho mluvily ty oddané a snad od dojetí vlhké oči.
„Sakuro-chan…“
Zadrhl se, tak jsem si jemně přitáhla jeho obličej a smyslně ho políbila. Nejprve jsem ochutnala horní ret, pak spodní a následně si uzmula celá ústa. Neprotestoval. Vlastně mě líbal vášnivěji a svíral těsněji než kdy dřív. Umístila jsem mu dlaně na ramena a v majetnickém gestu Jinchuurikimu po jejich zadní straně přejela k páteři, tam jsem ho lechtivě poškrábala v konečkách vlasů na zátylku, načež prsty závislácky vpletla do husté kštice.
Svůdně jsem se prohnula v bedrech, vzrušivě k němu přitiskla pánev a v ojediněle smělém rozmaru se zavlnila, požitkářsky zapředl. Nad dosaženou odezvou jsem zalapala po dechu, s nímž jsem byla zakrátko u konce, malinko jsem se tedy odtáhla a zachovávajíc stále ten elektrický náboj, přejela jsem Narutovi horkými rty po líci a zahálčivě polaskala mužnou čelist. Chopila jsem se iniciativy. Zatímco jsem mu pozvolna rozepínala bundu, přesunula jsem průzkumná ústa na krk, kde jsem mu po zanechání vlhkého otisku rozverně stiskla kůži mezi zuby. Rozkošně vypustil vězněný vzduch. Užívala jsem si ty zdrsnělé ruce, kterými mi najednou jezdil všude po těle, hladily mě po zádech, pak byly zabořené ve vlasech a tu zase ostýchavě spočívaly na pozadí. Sevřela jsem cípy oranžové bundy v oblasti klíčních kostí a pomocí klopýtavého couvání ho směřovala k posteli. Zpod pootevřených víček jsem viděla, že letmo zkontroloval situaci, potom hladovým zrakem zakotvil na mých rtech a přivlastnil si je. Přestože jsme sváděli hravou bitvu o dominanci, pořídil mě nečekaně křehce položit do vábných peřin a vskutku opatrně na mě nalehl. Zacházel se mnou, jako bych byla z porcelánu a kdykoli se mohla roztříštit na kousky.
Pomocí chodidla zapřeného o matraci jsem se naštelovala do pohodlnější polohy, pustila svírané oblečení a položila Narutovi ruce na hrudník, odkud jsem jimi po tričku putovala vzhůru. Pod mikinou jsem mu přilnutými pažemi opět přejela přes ramena, přičemž jsem z nich oranžovo černý oděv shrnula až k nadloktí. Lehkým zataháním za rukáv jsem ho pobídla ke spolupráci. S Narutovou pomocí, kdy mezi polibky střídavě uvolnil ruce, jsem zavazející svršek nemotorně přetáhla i přes zápěstí a následně odhodila neznámo kam. Nešlo mi na rozum, kde v plicích pořád bere ten kyslík, mé zásoby byly dávno v červených číslech. Užuž se mi pod zavřenými víčky začaly dělat mžitky, když se blonďák milosrdně odtáhl, zapřel se na loktech a oblouzněně zastřenýma očima se na mě ohromeně zadíval. Asi stále nevěřil, že se TO skutečně děje. Nehty jsem mu povzbudivě okopírovala obrys bicepsu a nepřerušujíc oční kontakt si olízla rty. Tento nepatrný pohyb upoutal mladíkovu pozornost, sklouzl pohledem níž a jako by sváděl boj sám se sebou, namáhavě polkl.
„Naruto?“ oslovila jsem ho měkce. Můj hlas nepředvídatelného ninju vrátil na zem, vystřelil oněmi průzračnými studánkami k nenásilně vybízejícím smaragdům. Po chvíli si téměř mučivě povzdechl, prsty pravačky lehounce odsunul pramínek zachycený v horních řasách, po spánku jimi cestoval dál, kolem ucha, přes líci, čelist, až na bradu, za kterou mě jemně uchopil. Fascinovaná adrenalinem, jenž se mu zároveň s touhou a nepopsatelným množstvím lásky mísil v očích, jsem vnímala, jak se mi zrychleným dýcháním nadouvá hrudní koš. V očekávání jsem mu nevědomky stiskla nadloktí, to už se ale rozhoupal, s elánem sobě vlastním se sklonil a živelnou dravostí mě políbil, čímž v podbřišku rozpoutal hotovou lávovou bouři.
Znenadání zpomalil, stylem nic nevážící kapky ranní rosy, neuspěchaně sjíždějící po listu, se přesunul na šíji, kde s dopadem muších křídel jazykem sledoval trasu hlavní tepny, která vzrušením rozvířenou krví nepochybně přímo viditelně tepala. Přes látku tílka se pravačkou přehoupl přes překážku v podobě klíční kosti a těsně podél ňadra se dobral na žebra, odkud dlaní vyvíjející o něco větší tlak sestupoval přes bok, na stehno a zase zpátky. Úměrně se zvyšující naléhavostí tahů se zkracovala frekvence srdečních úderů.
Během mizivého závanu duchapřítomnosti jsem se vzchopila a slídivě mu rukama vklouzla pod lem trička, jež jsem při pozvolném stoupání dlaní po holé pokožce rolovala nahoru. Nehty jsem tak akorát silně po lopatkách zabrousila k šlachovitým ramenům a identickými drážkami nazpět, což mi vyneslo uším lahodící zapředení. Zaměřila jsem se na dokončení úkolu a sevřela v pěst vytvořený motanec, s Narutovým ochotným přispěním se mi podařilo ho vadícího kusu oblečení zbavit, nešikovností jsem mu při tom málem utrhla hlavu. Z obav, aby mi nějak neublížil, se nadzvedával na lokti, takže mezi námi udržoval znatelnou mezeru, to se mi hodilo. Ruce jsem umístila na vypracované svaly na prsou, coby lékařský ninja jsem mu kolikrát sahala na rozličné části těla, nikdy však s nádechem erotična, a že jsem to od jisté doby – kdy trénoval pod vodopádem - tuze toužila udělat. Po přímém kontaktu s opálenou a větrem ošlehanou kůží jsem vnímala, jak mi do posledních článků prstů proniká ono návykové teplo, tím mnohonásobně akceleroval již tak slušně zrychlený puls. Zatímco jsme si vyměňovali krátké, zdánlivě lenivé polibky, kousek jsem odlepila dlaně a pouze bříšky zkoumavých prstů vzrušivě putovala na pekáč buchet na břiše, kde jsem šnečím tempem vystřihla otočku a po uspokojivé odměně ve formě blonďákova přerývavého nádechu manévrovala do výchozího bodu.
„Sakuro…“

Ležela jsem namáčknutá na kraji postele, kdežto Naruto rozplácnutý vedle mě na břiše se rozvaloval přes její zbývající tři čtvrtiny. S paží majetnicky přehozenou přese mne si pokojně oddechoval, já však zírala do neprostupné tmy a lebedila si v postupně odeznívající euforii. Co chvíli jsem si v mysli přehrávala proběhnuté, rozpačité milování a párkrát jsem se kvůli nutkání hlasitě výsknout musela kousnout do hřbetu ruky.
Byla jsem šťastná a tentokrát umíněná za každou cenu zabránit komukoli, kdo by se nám to pokusil překazit.
To je moje řeč, holka! Podpořila mě vnitřní Sakura zasvěceně.
Přestože jsem byla malátná jako po dlouhém flámu, spánek nepřicházel.

Probudila jsem se na levém boku, na vrch polštáře dopadaly jarní paprsky Slunce upozorňujícího jejich silou na svůj brzký nástup; na tvář mi však z nějakého důvodu nedosáhly. Po podrobnějším prozkoumání jsem pochopila proč, mezi mnou a oknem totiž vězela překážka v podobě tureckým stylem usazeného Naruta, zaujatě si čtoucího jakousi knížečku. Než jsem vůbec stačila uvažovat nad svými dalšími kroky, byla jsem nadobro odzbrojena tou nejpřitažlivější vůní na světě. Neslyšně jsem začichala a přemýšlela, odkud jen přichází. Můj společník zřejmě do čtiva tolik zabraný nebyl, periferním viděním vedle sebe zaznamenal pohyb a znenadání mi věnoval plnou pozornost.
„Ahoj,“ promluvil ostýchavě. Asi nevěděl, co si za daných okolností smí dovolit, tak se pouze roztomile usmál a pozoroval mě.
„Dobré ráno,“ odpověděla jsem sladce a chvatně se přesvědčila, zda jsem zakrytá na patřičných místech. Naštěstí ano, to mě uklidnilo a zároveň popustilo uzdu pocitu hladu.
„Co tady tak krásně voní?“ zeptala jsem se namlsaně.
„Tvoje polední snídaně,“ prozradil mi s pusou od ucha k uchu. Otočila jsem se na noční stolek, na který pokynul hlavou, a spatřila tác se dvěma máslovými croissanty, miskou cereálií, sklenicí pomerančového džusu a malou, průhlednou vázičkou s rudou růží. Ve vteřině mi z té nevyřčené zprávy povyskočil tlak a zdvojnásobil se puls, přitáhla jsem si peřinu k tělu a posadila se.
„Seš úžasnej,“ ocenila jsem jeho služby, s vonící pochoutkou v ruce se naklonila a políbila ho na lícní kost.
„Ne, to ty. A nádherná, dokonalá… sexy,“ uváděl mě svým vážným výrazem do rozpaků. Radši jsem si hladově kousla, abych zamaskovala ženoucí se červeň a odlehčila atmosféru.
„Co to studuješ?“ otázala jsem se zvědavě.
„Konožský zpravodaj, byl ve schránce.“
Shlédl na předmět rozložený na klíně, tak jsem měla prostor si ho řádně prohlédnout. Měl na sobě černé tričko s krátkým rukávem a šedé trenky s rámenovým motivem. Tiše jsem se uchechtla. Co mi ale vehnalo slzy do očí, byly bezprostředně jeho rozcuchané vlasy, v čemž jsem rozpoznala svoji práci. Milovala jsem ty poddajné kadeře a nesčetněkrát do nich v noci zajela zbloudilými prsty.
„Takhle jsi byl venku?“
„Ne, vzal jsem si kalhoty,“ odvětil nevinně. Nevydržela jsem to a vyprskla smíchy.
„To by ještě scházelo, aby se budoucí Hokage po vesnici promenádoval polonahý,“ rýpla jsem si rozverně a při té představě se zakuckala ukousnutým soustem. Duchapřítomně jsem se napila, takže jsem se naštěstí nezačala dusit. Od Naruta bych se pomoci asi nedočkala, jelikož byl úplně pohroužený do čtení další stránky. Jukla jsem mu přes rameno a na okamžik zůstala přimražená na místě.
„To je petice.“
„Jo, a pár lidí se na ni podepsalo,“ promluvil nevěřícně.
„Pár lidí? Nebuď tak skromný, je tam skoro celá Konoha! Všichni tím vyjadřují nesouhlas s feudálními pány, chtějí tě za Rokudaime,“ ujasňovala jsem si význam textu nahlas. „Vidíš, mají tě rádi a přejí si, abys byl šťastný.“ Pohrdavě si odfrkl, zavřel brožuru a natočil se ke mně, načež mou spoře zahalenou maličkost přeměřil uznalým, pyšným a zamilovaným pohledem.
„To jsem, ale teď, tady… s tebou. Nezapomeň, že se nás polovina vesnice kvůli titulu ještě nedávno pokoušela rozdělit,“ připomněl mi vinou zabarveným hlasem.
„To se jim podařilo, jenže my jsme si k sobě stejně našli cestu. Myslím, že už to pochopili,“ pronesla jsem svůj názor klidně. Možná jsem měla právo být naštvaná za všechna ta příkoří a intriky, to jsem však nechtěla. Odmítala jsem klesnout na jejich úroveň, raději jsem se hodlala zaměřit na společnou budoucnost. Potopila jsem se do hrdostí sršících tůněk, dychtivě mu položila ruku kolem krku a natáhla se pro polibek. Nemusela jsem ho pobízet dvakrát, spolupracoval víc než ochotně.
„V noci jsem byl nemožnej, viď?“ zahuhlal do mých úst přiškrceně.
„Ne, byla to ta nejněžnější věc, jakou jsem kdy zažila,“ ujistila jsem ho po odtažení vážně.
„Ty kecko!“
Energicky se vrhl kupředu a dávaje pozor, abych se nepraštila o pelest, mě povalil zpátky do polštářů.
Zapištěla jsem, když mě přes pokrývku laškovně dloubl prstem do žeber, taková reakce se mu však zdála nedostatečná, protože se s uličnickým zablýsknutím v kukadlech začal dobývat pod překážku vězící mezi námi. Kroutila jsem se jako had a všemožně se Narutovi ve vniknutí snažila zabránit, stoprocentně by mě ulechtal k smrti.
Smýkla jsem sebou do strany a takticky mu zalehla levou ruku, čímž jsem ho znevýhodnila, sevřít dotěrnou pravačku do nepropustných kleští pak byla brnkačka. Užuž jsem se mu chystala pomstychtivě vysmát, když jsem si uvědomila, že značně polevil v nátlaku. Zvědavě jsem zapátrala po zdroji rozptýlení, vyhledala ten hezký obličej se dvěma se vybarvujícími nachovými skvrnami a následovala jeho lačný pohled. S hrůzou jsem zjistila, že jsem při našem souboji nadobro zapomněla na nehlídaný vršek peřiny zahalující mou nahotu, nesklouzl úplně, pouze se posunul níž a obnažil úpatí nádechy a výdechy prudce se vzdouvajících kopečků.
Rázem bylo po dětinském dovádění. Poznala jsem to, jakmile zvedl hlavu a s intenzitou srovnatelnou s mocí Sharinganu se mi zadíval do očí.
Bez obtíží vyprostil uvězněnou končetinu, lokty se po obou stranách útlých ramen opřel o matraci, asi se bál, aby mě nerozmáčkl, a zastínil vlastním tělem. Vzhledem k nedávné zdravotní kondici byl přehnaně ostražitý, přestože jsem si pocit z jeho váhy spočívající na trupu hnedka oblíbila.
Palci jemně odhrnul vlasy, rozlítané divokým škádlením, na své místo a detailně mapuje každičký milimetr mé tváře, namáhavě polkl. Poslušně jsem se ponořila do tmy, když se sehnul a zlehka, stylem uvadlých květů dopadajících na zem, mi přitiskl rty na čelo. Nepřerušil ono vřelé spojení, doputoval jimi na víčko, kde po svém horkém dechu zanechal miniaturní kapičky sražené páry a přes nos, líčko a čelist v té smyslné pouti pokračoval k citlivému lalůčku.
„Prosím, zastav čas,“ zašeptal do ucha, po čemž mi v mžiku naskočila husí kůže.
Zalapala jsem po dechu, neboť přesunul pozornost na krk. Líbal mě a dráždil vlhkým jazykem, až jsem slastně zamručela. Zaklonila jsem hlavu a vpletla mu prsty do rozježených pačesů. Nedbala jsem na náhlou obnaženost ženských partií, jelikož je záhy překryl svými teplými, elektrické vibrace vysílajícími dlaněmi.
Pramínky všemi směry rozčepýřené ofiny mě zašimraly na bradě, když těmi spalujícími rty imigroval na klíční kost a po chvíli jimi polaskal citlivou, zřídkakdy nezakrytou pokožku.
Na kratičký okamžik jsem strnula a přerývavě se nadechla.
Vtom, jako hlasitá siréna do mlčenlivé noci ohlašující požár, se ozvalo rázné zabouchání na dveře. Rozladěně jsem zaúpěla a otevřela jedno oko.
I Naruto zpozorněl, smyslně potemnělými safíry, slibujícími nestoudné věci, na mne upřel sotva znatelně ješitný pohled.
„Nechoď tam,“ nabádala jsem ho němě, nezastírajíc, že je mi jeho hýčkání příjemné. Odezírat uměl dobře, protože se spiklenecky uchechtl. Než se však stihl vrátit k rozdělané práci, dobyvatel se připomněl dalšími hlučnými ranami.
„Jestli je to Tlustoobočnatec a přišel mě pozvednout na duchu, tak příště vyrazí dveře, mám s ním jistý zkušenosti,“ řekl pološeptem, přičemž se se známkou nevole vytáhl na paže, zapřené po stranách mého trupu, a začal se štrachat z postele.
„Zas tu nohu polož, Lee, už jdu,“ hulákal z chodby.
Spokojeně jsem se protáhla a nastalé samoty využila k pořádnému zakousnutí do druhého croissantu.
„Do-dobrý den, Ha-“
„Je tady?!“
Jakmile se ke mně od vchodu donesl známý, rozezlený hlas, málem jsem se zděšeným spolknutím příliš velkého sousta zadusila. Uštědřila jsem si herdu do hrudního koše a cítila, jak si bolestivě prodírá cestu úzkým jícnem.
Ač zavládlo několikavteřinové hrobové ticho, nečekala jsem na výsledek neohlášené návštěvy a okamžitě vystřelila na nohy. Samou panikou jsem ani nevnímala, jak mě z té včerejší procházky bolí. S v rekordním čase nataženým spodním prádlem i nalezenou sukní jsem se sháněla po zbylém oblečení.
„Je tady Sakura?!“ zopakovala mamka důrazněji. Pak ji buď došla trpělivost, nebo zahlédla mé pod věšákem zakopnuté boty, jelikož nesmlouvavě přikázala: „Ustup.“
Nikde jsem nemohla najít podprsenku, tak jsem si aspoň bleskurychle oblékla tričko, modlíc se, aby to nebylo poznat.
Na poslední chvíli jsem si všimla, že vykukuje zpoza polštáře, spěšně jsem se po ní natáhla a taktak ji pravačkou stihla vytrhnout a schovat za zády. Pak už jsem čelila mamčině naštvanému pohledu.
S hrůzou jsem sledovala, jak se rozhlíží po pokoji. Ani jsme si od včera nevyvětrali! S přísně semknutými rty zakotvila očima na rozryté posteli, Narutových rozházených svršcích a pak na stolku s tácem, jehož obsah mluvil za vše. V tu ránu jsem nabrala ještě sytější barvu než rudá květina v malé vázičce.
„Jdeme domů!“ zavelela ostře.
„Mami, co to-“ Pokusila jsem se uklidnit situaci.
„Domů. Hned.“ Procedila skrz zuby břitce.
Podívala jsem se na majitele apartmánu, stál u zdi, kousek za rozlícenou ženou a ve snaze zakrýt pouze v trenkách oděné mužství si nervózně stahoval lem trička, tvářil se nešťastně. A provinile.
Když jsem pomalu vykročila, mamka se otočila na patě a vyšla z ložnice, jako by chtěla být co nejdřív pryč.
Navzdory jejímu rozpoložení jsem se zastavila u Naruta a volnou rukou ho pohladila po předloktí. Nelíbilo se mi ho tu takhle zanechat, ale nedalo se nic dělat.
„Teď bude nejlepší ji poslechnout,“ zašeptala jsem lítostivě a vtiskla mu na ústa dlouhý polibek, který mi i pod tlakem z mamčiny přítomnosti opětoval.
„Sakuro!“ houkla na mě po zjištění, že ji poslušně nenásleduji.
„Promiň,“ špitla jsem omluvně a tentokrát přidala do kroku.
„Ještě tašku,“ osvětlila jsem té kazičce postelových aktivit svou zacházku do obýváku, nato jsem bez ohlédnutí spěchala pro boty.

Poznámky: 

Celkem odvážná kapitola, ale věřím, že jsem to zvládla pěkně zaobalit. Větší část jsem měla předepsanou už dlouho, což je snad ještě horší, než to vymýšlet z oleje, protože jsem tomu musela spoustu věcí uzpůsobovat...
Ještě ten blbej rozhovor, na který jsem úplně zapomněla, jsem tam vtěsnala.
Mimochodem, mám i verzi pro dospěláky, kdo by měl zájem Eye-wink stačí napsat, kam to mám poslat. Neregistrovaní, jestli to někdo takový čte, si to můžou vyžádat na adrese Alalka@centrum.cz

5
Průměr: 5 (4 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Chopper911
Vložil Chopper911, Čt, 2020-03-26 16:11 | Ninja už: 1677 dní, Příspěvků: 246 | Autor je: Pěstitel rýže

Uff, prekvapený z nového dielu, až mi ušlo, že tu bol, teraz dočítané Smiling Skvelá kapitola, ako vždy, nemôžem sa dočkať pokračovania Smiling Len tak ďalej Smiling

Obrázek uživatele gagar
Vložil gagar, Út, 2020-03-24 20:23 | Ninja už: 3317 dní, Příspěvků: 496 | Autor je: Prostý občan

Ahoj skvělý díl jako vždy Smiling konečně se Sakura rozhoupala a její matka to takhle pokazila Sad Chudák Naruto neměl ani druhé kolo Sad už se nemůžu dočkat dalšího dílu snad bude brzo Smiling

Moje FF Legenda jménem Uzumaki NAruto http://147.32.8.168/?q=node/86243 Na ni navazuje Legenda jménem Namikaze Naruto http://147.32.8.168/?q=node/88042
Černý přízrak http://147.32.8.168/?q=node/88596. Namikaze Kuran no shinjitsu http://147.32.8.168/?q=node/91025. Vesnice Krvaé mlhy http://147.32.8.168/?q=node/92142. Přečtě te si, a když tak zanechte koment:d Přijímám i kritiku. Moc díky všem kdo čtou moje povídky.

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Út, 2020-03-24 11:57 | Ninja už: 846 dní, Příspěvků: 786 | Autor je: Student Akademie

Keď som včera zbadala ďalší diel, ostala som prekvapená, no v karanténnej situácii ostáva na všeličo viac času, tak som sa potešila.
Tak sa tí dvaja konečne rozhodli do toho praštiť. Som rada, že v Tvojom príbehu to nedopadlo ako výsledok náhleho nezvládnutia vášne, ale ako výsledok zrelého rozhodnutia obidvoch. Vzťah k tomu spel po krôčkoch a že si sa rozhodla svoje príbehové okrúhliny osláviť riadnym krokom vpred je namieste.
Tak už sa stalo, už sa neodstane. Mama sa s tým bude musieť vyrovnať. V najhoršom Sakura môže opustiť rodičovské hniezdo a chvíľu sa potisnú aj v tej Narutovej kutici. Len dúfam, že si opäť k sebe cestu nájdu. Snáď aj ocko zaintervenuje. Už sme ho dlho nemali na scéne, čo je škoda. Tak teď ti nevím...
Ďakujem za ďalší dielik do skladačky a do ďalších päťdesiatich Sticking out tongue častí veľa síl a skvelých nápadov. (Už akokoľvek sa s pokračovaním rozhodneš, dúfam, že nás budeš ešte chvíľu oblažovať svojím spisovateľským talentom Kiss!)

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Út, 2020-03-24 14:58 | Ninja už: 4400 dní, Příspěvků: 993 | Autor je: Prostý občan

Karanténou to úplně nebude, spíš mi psaní šlo tentokrát nějak rychleji od ruky. A když je to ten padesátý díl... Eye-wink
Taťky si užiješ v příští kapitole dost, hodlám ho zapojit. Jsem ráda, že je ti tak sympatický a postrádáš ho v příběhu. Je to tady taková postava do nepohody.
Dalších padesát? To asi ne, to už bych nevěděla, o čem psát, a v nejlepší se má skončit. I když už teď vím, že mi to bude chybět. Ale neboj, ještě pár dílů bude Smiling

Obrázek uživatele Vlkoberan
Vložil Vlkoberan, Út, 2020-03-24 02:37 | Ninja už: 3308 dní, Příspěvků: 174 | Autor je: Pěstitel rýže

Nečekal jsem nový díl tak rychle, ale hádám, že už nějakou dobu tušíme, že 50 bude speciální v něčem! Sticking out tongue Díl uběhl strašně rychle ale o to více jsem si ho užil, ehm.. kde máš tu dospěláckou verzi? Sticking out tongue

Člověk si všímá jenom velkých věcí, ale na všední skutky obyčejných lidí se často zapomíná.

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, Po, 2020-03-23 22:50 | Ninja už: 1206 dní, Příspěvků: 2141 | Autor je: Genin

Nuž, kto by už bol šťastný, že musí ležať v nemocnici, aj keď počúvame teraz svoje, ako starých ľudí nechávajú umierať bez pomoci Cry Ino je fajn kamoška, že tak oddane pri Sakure sedí, keď už Naruto bol vyhnaný a aj povedala Sakure pravdu, čo navystrájala jej matka ježibaba Mebuki. Je fakt zázrak, že svoj experiment Sakura prežila, ale čakra prúdi Jump! Cunade je zlatá, čoby už nevyhovela svojej žiačke. Fiiiha, tak náš Naruto súhlasil s rozhovorom pre miestny plátok a jasné, že Ino sa postará, aby mala všetky klepy ako prvá Laughing out loud Interview si zvládla super, Alalka naša, napíšem petíciu, aby ťa urobili šéfredaktorkou všetkých šéfredaktorov Kakashi YES Aj sa zas Naruto verejne vyzná zo svojho vzťahu k Sakure. Hehe: „žebrala jsem jako Lee o nášup kliků či přískoků na jedné ruce.“ Hihi, vše je v pohodě Veľmi múdro sa rozhodla ísť: „únikovým manévrem v podobě opatrného výskoku z okna prvního patra“ rovno za Narutom Cool Ťuťuli muťuli, ktože ma pritúli? No predsa dvaja holúbkovia navzájom Úpa boží!!! Fajn je im spolu, už by sa mali zobrať. Ach jaj, sexuálne začiatky nebývajú jednoduché, ale raz sa začať musí. Krásne vyznanie sa Sakury Narutovi, čo prežívala v priepasti, k tomu sa ešte vrátim pri komentíku k predchádzajúcej kapitole, lebo som ho dajako nestíhala spísať Sad Štipátko sa červenám, ako si jemne opísala ich spojenie sa Stydím, stydím, stydím! Príjemné ránko aj s obsluhou, tak to má byť. Ooo, ľudia spísali petíciu, aby sa Naruto stal hokage, aj ja podpíšem Nya! No, zazvonil zvonec a každej rozprávky je koniec, ježibaba Mebuki SS sa objavila na scéne aj so svojím zlom Ty kámo, co sis dal?! Trošku sa čudujem, že Sakura je taká pos*atá, mala by sa konečne osamostatniť a postaviť na vlastné nohy, však má mocnú oporu. Nuž, excelentne napísaný príbeh, ako vždy, čítala som jedným dychom Ino ti gratuluje!

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Út, 2020-03-24 14:50 | Ninja už: 4400 dní, Příspěvků: 993 | Autor je: Prostý občan

To máš pravdu, někdy mi ty zprávy přijdou jako z nějakého sci-fi filmu...
Jo? To děkuju za důvěru Smiling Mně ten zatracený rozhovor dal docela zabrat, ale nakonec jsem si řekla, že to pojmu spíš jako takovou vsuvku pro pousmání. Jsem si vědoma, že tady Sakuřin odchod působí poměrně zbaběle, ale chce si to s mámou vyříkat o samotě, aby chudák Naruto nedostal ještě větší čočku, než mu byla servírovaná doposud. V příštím díle se tím budu zabývat.
Jj, správná připomínka, skoro vše už se objasnilo a vyřešilo, tak už schází jen svatba Eye-wink Popravdě to už na dlouho nevidím, dalšími zápletkami vás nejspíš mučit nebudu Kawaii jako Kyuubi!
Jako vždy děkuju za milý komentík Smiling

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, Út, 2020-03-24 15:14 | Ninja už: 846 dní, Příspěvků: 786 | Autor je: Student Akademie

Ak máš v talóne nejakú zápletku, tak neváhaj. Myslím, že sa nepomýlim, keď poviem, že všetci sme tu dychtiví Ehh... jasně... hehe...