Tanec iluzí 17 - Závod s časem

Ino se spokojeně rozhlížela po svém bývalém pokoji. Bílé stěny zářily sytě levandulovou, ledovou podlahu nahradil huňatý světle šedý koberec a místo velké postele stála pod oknem dětská postel s pastelově zeleným povlečením. Nová dřevěná skříň měla bílou barvu, a tak k ní barevně sladila noční stolek i psací stůl. Až na květináč s orchidejí v pokoji nebyla žádná výzdoba, tu chtěla nechat na Rumiko.
„Ino?“
Rychle se otočila.
„Mami?“ vyhrkla nevěřícně.
Její matka, Maemi, stála na prahu a nejistě si třela ruce. V pohublé tváři se jí odrážel nezvyklý zájem. Už jen to, že se její matka probrala z letargie a zvedla se z gauče, byl malý zázrak. Vysvitla naděje, že Rumikčin příchod do rodiny by opravdu mohl zahnat tu nejhorší krizi.
„Kdy sem přijde?“ zeptala se.
„Dneska odpoledne,“ usmála se Ino. „Poslyš, mami...“ Zaváhala, ale nakonec pokračovala dál: „Mohla bys prosím připravit na večeři katsudon? Uvařila bych ho sama, ale ty ho umíš nejlíp.“ Usmála se na matku doufajíc, že konečně přijde na jiné myšlenky.
Po chvilce přikývla a Ino se po několika měsících poprvé upřímně usmála. Popadla matku za paži a s nadšením ji jemně odvedla do kuchyně. Přes obývák prošly svižným krokem, jako by se Ino obávala, že si to ještě rozmyslí.
„Moc ráda bych ti pomohla,“ povzdechla si poté, co vyskládala na linku potřebné suroviny, „ale musím ještě za Pátou...“
„Jen jdi, nemusíš se mi tu motat,“ usmála se Maemi a jemně ji postrčila ke dveřím.
Ino se usmála a s o něco lehčím srdcem vyrazila do ulic.
Schůzka s Tsunade nebyla to jediné, co musela vyřídit, ale nechtěla před matkou nic zmiňovat. Pevně sevřela brašnu, kterou měla přehozenou přes rameno a vyskočila na střechu. Cesta ve výšinách bude rychlejší.
Zamířila směrem k policejní stanici, kde se měla setkat s velitelem bariérové divize. Dokumenty, které našla v otcově pracovně, jí nedaly spát, a tak si musela promluvit s někým, kdo s jejím otcem pracoval a dokázal odhadnout, co zápisky měly znamenat.
Jak se blížila ke stanici, začínala se jí zmocňovat nervozita. Jako pokaždé, když musela zaujmout prázdné místo, které patřilo jejímu otci.
S povzdechem seskočila na zem a kousek došla pomalou chůzí. Pokud by se jakožto vůdce klanu na stanici přiřítila, vzbudila by podezření a vyvolala menší paniku.
Spěchej pomalu.
Teď už otcova slova dávala mnohem větší smysl.
Jakožto hlava klanu si musela dávat pozor na to, jak jedná, co říká a jak to říká.
Před policejní stanicí bylo celkem rušno.
Vysoká postava s tmavě blonďatými vlasy vypadajícími jako zmoklá sláma na ni mávla a Ino se musela ovládnout, aby překvapeně nevytřeštila oči.
Nishiki Yamanaka byl jejím vzdáleným bratrancem přes několikáté koleno, což byl fakt, kterému nepřikládala žádný význam. Důležitější pro ni bylo jejich dlouholeté přátelství a odvěké dětské spojenectví vůči dospělým. I on ve válce ztratil rodiče. Další věc, která je spojovala.
„Nishi?“ Překvapení v hlase však už neskryla.
Oslovený se zazubil, ale pak, jako by si vzpomněl, kde se nacházejí, sklonil hlavu.
„Rád vás znovu vidím, Ino-sama.“
„Potěšení je na mé straně,“ přidala se do hry. „A děkuji, že jste si na mě vyhradil čas.“.
Nishiki přikývl.
„Mohla byste mě následovat? Vím o perfektním místě, kde si můžeme promluvit.“ Spiklenecky na ni mrkl a s rozběhem vyskočil na první střechu.
Bez otálení Nishikiho následovala.

„Stůj!“ zařval Sai na svou velitelku. Ta se k překvapení všech skutečně na místě zarazila, jako by ji přikovali. „Moc dobře vím, jak se cítíš, ale nezodpovědným chováním jí nepomůžeš,“ pokračoval mnohem klidněji.
Yui si znaveně promnula kořen nosu. Naráželi jenom na samé překážky a ona se chovala jak absolutní idiot, co ztratil veškerý rozum.
„Haruno s Uchihou zůstanou tady, my ostatní zajistíme perimetr. Pokud dojde k jakémukoliv střetu, ukončete ho co nejrychleji a nejčistěji.“
Všichni kývli hlavou na znamení, že rozumí a Yui se okamžitě přemístila na začátek chodby. Daisuke se Saiem se obloukem vyhnuli bezvládné Kaně a zmizeli na opačný konec, dál do útrob objektu.

Sakura rozvážně přešla k ležící ženě. Sasukeho ignorovala, zůstal tu jen jako ochrana před případným střetem, aby Sakuru při léčení nic neohrozilo. S odhodlaným výrazem ji přetočila na záda. Zkontrolovala tep a pozorovala, zdá se zvedá hrudník.
Slabý, téměř neznatelný tep a mělké nádechy...
Spěšně si stáhla rukavice, roztrhla cár látky, aby měla přístup k holé kůži, aktivovala léčitelskou chakru a přiložila dlaně na ženino srdce.
Po pár vteřinách sykla bolestí a ucukla.
„Co se děje?“ uslyšela za svými zády Sasukeho hlas.
„Něco mě píchlo do dlaní, ale... Nic tu nevidím.“
Pokrčila rameny a znovu dlaně přiložila na hrudník. Tentokrát ostré bodnutí ignorovala. Potřebovala ji okamžitě stabilizovat, tenhle problém počká.
Pumpovala do ní zásobu své vlastní chakry, dokud neměla pocit, že kritický stav pominul. Pak se pustila do podrobné diagnostiky.
Podvyživená... Krvavé otlaky na zápěstích a kotnících... Pravděpodobně od pout. Četné podlitiny, léčená i neléčená zranění, některá dokonce hnisají. Ruce, břicho a nohy rozedřené od plazení se na hrubém povrchu... Viditelně zlomený kotník. Něco z toho můžu napravit hned. Kritický je kotník a hnisající rány.
Položila jí dlaně na břicho. Lehce sebou cukla, když ji znovu něco bodlo.
„Zase?“ hlesl znuděně Sasuke.
Chtěla ho ignorovat, ale náhle něco upoutalo její pozornost.
Zamračila se.
„Sasuke? Mohl bys na ni prosím posvítit z jiného úhlu?“
Ani se na něj neotočila, pouze vyčkávala. Světlo se za moment zamihotalo a o kousek se přesunulo.
Vážně se její tělo třpytilo? Sklonila se k ní a to, co viděla, jí vyrazilo dech.
Snad z každého póru trčela malá, rudá jehlička silná sotva pár milimetrů.
To snad...
S frustrovaným povzdechem znovu položila dlaně na její břicho, zavřela oči a soustředila se. Celé Kanino tělo obalila zelená chakra.
Žádná vnitřní krvácení, mícha a páteř nepoškozeny. Čtyři zlomená, špatně srůstající žebra budeme muset znovu zlomit, společně s nosem. Dál tu máme naštípnutou levou klíční kost, zpřelámané prsty, přeřezané šlachy, poškozené svaly, záněty v obou loketních kloubech... Což by všechno samo o sobě nebylo nic život ohrožujícího, pokud by nehrozila sepse. Vysoké horečky mohu srazit, ale stejně...
Zarazila se, když teplota neklesala, a tak začala pátrat po příčině.
To snad... mně v tom brání jed?! Z čeho?
Svraštila obočí, jak přemítala nad jedy, které by mohly mít podobný účinek, ale na žádný nepřišla.
Naštěstí se šíří pomalu...
Ukončila techniku a postavila se.
„Pokud ji rychle nedostaneme do Konohy, máme obrovský problém.“
Její slova se rozlehla po chodbě. Sai, Daisuke i Yui byli v mžiku u nich.
„V tom případě bychom neměli otálet,“ podotkl Daisuke.
Sakura souhlasně přikývla. „Ale má v sobě zabodané mikro jehly, nebude snadné ji nést.“
„Detail,“ pokrčil rameny Daisuke a zvedl Kanu do náruče.
Věděli, že budou závodit s časem, a tak okamžitě vyrazili.
V temném koutě se tma, černější než temnější noc, spokojeně zavlnila.
Našli ji včas.

Konečně byli doma. Pokud tedy toto místo mohli domovem nazývat. Kesshou narušila trvalé genjutsu, jež honosné panství z dávných dob proměňovalo na starou, bohy zapomenutou ruinu, která svým hnilobným vzezřením odrazovala zbloudilé dobrodruhy, a spolu s bratrem vstoupili za hranici iluze.
„Kohakuuuu!“ zapištěl dívčí hlásek a Kesshou jen tak tak uhnula letící modročerné šmouze. Dvanáctiletá dívenka s dlouhými vlásky spletenými do složitého copu se Kohakovi zavěsila kolem krku. Kesshou pobaveně sledovala, jak bratrův zachmuřený výraz roztál a zatočil se s ní dokola.
„Miko, nebuď infantilní,“ zavrčel ode dveří totožný dívčí hlas.
„Ahoj, Maru,“ pozdravila Kesshou Mikčino dvojče.
Maru kývla na znamení, že pozdrav zaregistrovala. „To, že jste tady, znamená jediné. Něco se stalo,“ založila si dívka ruce na prsou.
„M-hm. Změna plánu,“ přitakala Kesshou a prošla kolem Maru do sídla. Jejich šéf měl co vysvětlovat. Sice před svým bratrem předstírala nezájem, ale ve skutečnosti ji to žralo úplně stejně jako jeho. Měli vnitřní dohodu o sdělování si všech detailů.
Zaskřípala zuby.
Nechtěla být agresivní, ale mohla by upustit páru… Protentokrát.
„Zenjiro!“ zařvala a její hlas se roznesl sídlem jako zvonkohra rozvířená vichřicí.
„Ano, má milá?“ zatrylkoval hlas z druhého patra.
Ani se neobtěžoval sejít dolů… Prohrábla si vlasy a narovnala záda. Sebevědomí bylo to, co Zenjirovi tak imponovalo.
„Nejsem tvá milá!“ opáčila, když vztekle vyšla schody.
Zenjiro, vůdce skupiny, stál opřený o rám dveří vedoucí do jeho pracovny. Blonďaté vlasy rozčepýřené, ve tváři hravý, téměř laškovný výraz, úsměv od ucha k uchu... Nevypadal jako někdo, koho shinobi považovali za jednoho z nejnebezpečnějších ninjů.
„Tak se nevztekej, nesluší ti to.“
„Mám k tomu důvod,“ odsekla a vpochodovala do pracovny. Postavila se k oknu, kde mohla sledovat dění venku a zkřížila ruce.
Zenjiro jen pokrčil rameny, následoval ji a zavřel za nimi dveře.
„Povíš mi teda, proč tu zrovna ty děláš takovou scénu?“
Kesshou zamyšleně pohladila růži z krystalového pugétu, který stál ve váze na parapetu. Zvažovala slova.
„Protože jsi nás upsal ďáblu.“
„Pokud si dobře vzpomínám, nikdy ti nevadilo dělat špinavou práci za jiné.“
„Vraždy na objednávku a mučení se moc neliší od práce v ANBU. Ale experimenty na našich lidech? Nejsme jako Orochimaru, Zenjiro...“
„Myslím, že se od něj tolik nelišíme,“ pokrčil rameny. „Jak on, tak i my jsme ochotní pro náš cíl udělat cokoli.“
„Nejsem si jistá, zda jsme tentokrát neudělali chybu...“ hlesla a otočila se na něj.
Zenjiro si ji prohlížel se znatelnými pochybami v očích, ve tváři vepsané znepokojení. Stačilo by jen pár kroků a byl by u ní…
„To jste přerušili misi kvůli pochybnostem?“ zavrčel výhružně.
Chvíli na něj zírala, zpracovávala jeho otázku.
Tak on neměl ani tušení!
Pracovnou se rozezněl smích vysokých tónů zvonkohry.
„Vidíš? Vůbec nejsi v obraze!“
„Jak to myslíš?“
„Myslím to tak, že Had, což je mimochodem Ao, nám dal rozkaz, aniž bys o tom věděl. A ani já, ani Kohaku, nejsme zrovna ochotní v tom pokračovat.“
Informace o Hadově identitě zjevně nechala Zenjira chladným. Věděl to nebo mu jen bylo jedno, kdo je ochotný zaplatit?
„Jak zní ten rozkaz?“
„Sledovat testovaný subjekt. V Konoze.“
Zenjiro zbledl. Pak pomalu přešel k ní, troufale se jí díval do očí, i když věděl, co by mu mohla provést. Odvaha. Důvěra. Sebevědomí. Ctižádost.
To vše je k sobě přitahovalo jako magnet. A Kesshou věděla, že jednoho dne neodolá a přivede ji to do záhuby.
Stál až moc blízko. Jemně jí prohrábl vlasy, pohladil po tváři.
A pak… Poodstoupil.
„Pokračujte v plánu, Daihenkaku nepočká.“
Stroze přikývla, prošla kolem Zenjira ignorujíc jeho kořeněný parfém a zamířila do společenského salonku, který byl vybaven barem.
Protože svůj odchod do smrtící pasti nenechá jen tak.

Všichni cítili nutkání hnát dál bez zastavení, až je Sakura musela napomínat, aby zpomalili. Měla pravdu, takhle se za chvíli všichni vyčerpají. K hranicím to sice nebylo moc daleko, ale kde měli tu jistotu, že vše půjde hladce?
Sasuke po očku sledoval Daisukeho, který v náruči nesl bezvládnou Kanu. Bylo jen otázkou času, kdy se vyčerpá a bude ji muset nést někdo jiný.
Mrtvá váha je zdržovala.
Sasukemu se nabízelo ideální řešení – časoprostorová technika. Měla však pár háčků a on nevěděl, zda dokáží rizika eliminovat.
„Počkejte!“ zařval na ně, téměř bez dechu.
„Nestíháš, Uchiho?“ zavrčela Yui.
Ignoroval její vražedný výraz a zastavil se. Ostatní zvědavě následovali jeho příkladu.
„Asi bych měl řešení, jak se ke Konoze dostaneme mnohem rychleji…“
„Máš na mysli časoprostorové ninjutsu?“ zamračil se Sai. „A jsi si jistý, že ho zvládneš?“
Sakura se nadechovala k námitce, ale Sai ji umlčel. „Není to technika, kterou bys používal denně.“
Sasuke přikývl.
„Tsuka no ma by nás mohlo přenést dostatečně daleko.“
„Ale?“ zvedl Daisuke obočí.
„Ale není jisté, jak dlouho to vydržím. Stejně tak není jisté, jak daleko nás dokážu přenést.“
Nechal Yui chvíli přemýšlet, rozhodnutí bylo na ní. Ta nakonec pokrčila rameny.
„Asi tím nic nezkazíme,“ hlesla.
Nechtěl portál vytvářet úplně naslepo, a tak si od Daisukeho půjčil mapu. Sám netušil, jak daleko je dokáže přenést, ale každý ulehčený kilometr se počítal. Vyhlédl si na mapě významný bod, vzdálenost odpovídala deseti kilometrům.
Zhluboka se nadechl a zaměřil se na rinnegan. Během války jej používal intuitivně. Vlastně se od sharinganu moc nelišil, jen se musel více soustředit.
Pročísnout vzduch chakrou trvalo jen pár minut. Trhlina se pomalu rozšiřovala a černala.
„Běžte,“ hlesl, když se portál rozšířil na velikost člověka. „Nevím, jak dlouho to udržím.“
První do portálu vešel Sai, následován Daisukem a Sakurou. Počkal ještě, než projde Yui, a poté přestal do portálu vpouštět svou chakru. Okamžitě se začal smrskávat a Sasuke jím prošel na poslední chvíli.
Portál je vynesl tam, kam měl, těsně za hranice.
„Co se děje?“ vydechl zaraženě.
Kana, náhle při vědomí, se zmítala v Daisukeho náruči a vydávala ze sebe nelidské hrdelní pazvuky, u nichž měl Sasuke dojem, že jich člověk ani nemůže být schopen.
Daisuke s vytřeštěnýma očima, víc Sasuke přes masku neviděl, se snažil ženu násilím přitisknout k sobě.
„Polož ji na zem!“ křikla Sakura, která klečela na zemi a spěšně prohrabovala svůj batoh.
Daisuke Sakuru uposlechl. Sai k němu okamžitě přiskočil a společnými silami se Kanu snažili přišpendlit k zemi. Sakura spěšně dala dohromady injekční stříkačku a z nádobky nabrala tmavě modrou tekutinu. Železným stiskem popadla ženino stehno, nevybíravě zabodla jehlu a stiskla píst.
Věděl, že hrají o čas.
Čím více s zmítala, tím více byla nebezpečná sama sobě i svému okolí. Zklidňující sérum za chvilku zabralo.
Sasuke vyhledal Yui. Ta stála opodál, ruce založené na prsou, na tváři zachmuřený výraz. Netroufl si odhadovat, nad čím přemítala. Přeci jen Kana pro ni i Daisukeho nebyl neznámý cíl, o který se měli postarat. Byla jejich týmová partnerka, kamarádka… A vidět ji v tomto stavu pro ně jistě nebylo jednoduché. Nicméně Yui kromě zachmuřeného výrazu nedávala nic najevo, a tak si nebyl stoprocentně jistý.
„Co to mělo znamenat?“ vydechl Sai, když Kanu konečně pustili.
Sakura pokrčila rameny.
„To náhlé probuzení mohlo způsobit cokoli, netroufnu si hádat. Ale musíme ji dostat do Konohy co nejdřív. Snažím se do ní dostat co nejvíc chakry to jde, ale nijak výrazně to nepomáhá… Spíš mám dojem, že se tím její stav ještě zhoršuje…“
Sasuke se zhluboka nadechl a znovu roztáhl mapu. „Pokusím se nám cestu co nejvíc urychlit,“ hlesl a zabodl pohled na papír.
Stáli těsně za hranicí oddělující zemi Vody a zemi Ohně. Cesta tam jim trvala zhruba čtyři dny šíleně zběsilého tempa, až se sám divil, že neodpadl. Nicméně sedmdesát kilometrů za den po svých bylo nyní nemyslitelné. Měli za sebou čtyřicet, přičemž deset nabrali díky portálu, a začínalo svítat. Kolik jich zvládne na druhý pokus? Dvacet? Třicet?
Nakonec si zvolil dvacetikilometrovou variantu. Tentokrát portál otevřel rychleji než předtím a všiml si, že je dokonce o něco stabilnější.
V napjatém tichu se znovu přesunuli.
Zatím neociťoval žádnou únavu, chtěl tedy otevřít portál znovu, ale Yui ho zarazila.
„Kolik máme za sebou kilometrů?“
„Šedesát.“
„Dobře… Na chvíli si odpočiň. Deset kilometrů půjdeme pěšky, lehce svižnou chůzí to zvládneme do dvou hodin. A pak se uvidí.“
Přikývl, to znělo jako rozumný plán.
„Jak se cítíš?“ ozvalo se za ním.
Pokrčil rameny. Chtěl něco odseknout, ale nakonec si to rozmyslel. „Řekl bych, že celkem dobře,“ odpověděl Sakuře.
Pochybovačně si ho změřila a jemu došlo, proč se ho ptá. Vzhledem k tomu, kde byl ještě před pár dny, to byl dotaz, který jí opravdu nemohl zazlívat. A pokud do něj byla stále poblázněná, troufal si odhadovat, že ano, tak se divil, že s tím dotazem tak otálela. Nejspíš tomu napomáhal jeho chladný přístup.
„Vážně, nemusíš mít o mě strach. Až mi něco bude, budeš první, která to pozná,“ hlesl tak tiše, že ho stěží slyšela.
Věděl, že dřív či později na tom kvůli přesunům bude špatně a bude ji chtě nechtě potřebovat.
„Myslím, že můžeme vyrazit,“ oznámil Yui, které na tváři bleskl spokojený úsměv.
Deset kilometrů skutečně ušli za dvě hodiny, bezvládná Kana je přeci jen zdržovala. Sasuke cítil, jak se mu mezitím doplnila část chakry, kterou spotřeboval.
Další dva přesuny natáhl oba na třicet kilometrů.
Měl dojem, že se zbláznil, ale stačil mu jediný pohled na ženu, kterou Daisuke pevně tiskl k sobě. Vypadala jako rozbitá hadrová panenka. Bůhví proč ho ten pohled děsil. Poháněl vpřed.
Naštěstí zatím nebyl tak vyčerpaný.
Posledních deset kilometrů znovu došli pěšky.
Sasuke jim tak ušetřil dva dny. Do Konohy však podle neušlých kilometrů zbývaly ještě další dva.

Nishiki ji zavedl k jejich dětské skrýši.
Skvělé místo, pomyslela si. Hrávali si daleko od centra vesnice, na lesním palouku, který se však nacházel v blízkosti močálu, a tak nebyl lehce přístupný. Nebezpečné mokřady se dalo obejít skrz ostružiním zarostlý březový háj. Husté křoviny tak skvěle odrazovaly případné zvědavce.
Jakmile byli na místě, Nishiki se na patě otočil směrem k ní a pevně ji objal.
„Tak rád tě vidím,“ zahuhlal jí do vlasů.
Ino objetí opětovala. Bylo vřelé, přátelské, plné emocí.
„Netušila jsem, že jsi postoupil tak vysoko,“ řekla, když se od sebe odtáhli.
Jeho oči posmutněly.
„Nic jiného mi nezbývalo… Stejně jako tobě,“ hlesl s trpkým úsměvem.
Ino se zarazila. Vzhledem k tomu, že jednotka spadala pod přímé velení jejího otce, neměla přehled, kdo měl druhou nejvyšší hodnost.
A pak jí to došlo…
Nic jiného mi nezbývalo…
Měl ji Nishikiho otec.
Který taktéž zemřel ve válce.
Frustrovaně si prohrábla vlasy. Jako vůdce klanu zatím totálně selhávala a připadalo jí, že je její situace čím dál horší.
„Nic si z toho nedělej,“ usmál se na ni, jako by věděl, co se jí honí hlavou. „Zatím to nějak zvládáme bez tvých rozkazů, víme, že to nemáš jednoduché.“
„Ale potřebujete mě…“
Nishikiho tvář zvážněla.
„To nepopírám,“ přikývl. „Zatím mě všichni respektují díky otcově pozici, ale dlouho se mi ten klid udržet nepodaří. Ino, klan potřebuje pevnou ruku víc, než si myslíš.“
„Já vím,“ povzdechla si. „Je v divizi někdo, kdo by byl schopný tu pozici zaujmout?“
„Pár jmen mě napadá… Nechám ti poslat jejich složky, rozhodnout se budeš muset sama…“
Přikývla a připsala si to na dlouhý seznam problémů, které bylo nutné řešit.
„A teď… Cos mi chtěla?“
Vytáhla z brašny kopie dokumentů.
„Potřebuju, aby ses podíval na tohle,“ podala mu kopie otcových, ne, jejích dokumentů. „Kdy se obnovovala bariéra?“
„Asi tak… Před dvěma roky…“
„Takže v době, kdy se Naruto vrátil do vesnice? To není tak dlouho.“
Nishiki souhlasně přikývl.
„Zatím asi není nutné ji obnovovat, ale ty dokumenty tvrdí opak…“
„Ty v tom vidíš nějaký význam?“
„M-hm. Mám sice mlhavou představu, ale lepší než nic.“
„A vysvětlíš mi to?“ založila ruce na prsou.
„M-hm.“
Nishiki před ní na zem rozložil pět papírů.
„Kita, minami, higashi, nishi a chuushin jsou základní znaky tvořící bariéru. V podstatě to jsou světové strany, na kterých je bariéra ukotvena.“
„M-hm, základní přednášku přeskoč, tu mám za sebou.“
Nishiki se pobaveně uchechtl a k pěti papírům přiložil další čtyři.
„Abychom ji posílili, Inoichi-sama k nim přidal další znaky – hokutou, hokusei, tatsumi a nansei. Tím bariéru ještě více ukotvil, což udělal ještě před vpádem Peina do Konohy. Bariéra pak byla obnovena s tím, že dodatečná bezpečnostní opatření měl Inoichi vymyslet během summitu pěti Kagů…“
Nishiki v ruce držel ještě několik papírů.
„A?“ pobídla ho, aby mluvil dál.
„No, tady už to jsou jenom moje dohady… Všichni jsme předpokládali, že se k tomu Inoichi-sama nikdy nedostal, ale zřejmě to nebude pravda. Akorát netuším, jestli je to proveditelné.“
„Proč?“
„Protože tohle,“ ukázal jí Nishiki zbytek dokumentů, „jsou kinshi kigou. Alespoň myslím.“
„Ki-co?“
„Kinshi kigou, zakázané znaky, táta mi o nich říkal. Prý je má každý klan, ale až na klanové vůdce je nikdo neumí přečíst, natož použít.“
Ino zbledla.
„A já bych to měla vědět?“
Nishiki pokrčil rameny a sesbíral papíry.
„To už musíš zjistit sama. Tohle si ale vezmi zpátky, nikdo se o tom nesmí dozvědět. Zatím.“
„Zatím?“
„Než přijdeš na to, co s tím. Máš mou plnou podporu, Ino, ale jsi v pozici, kdy si pětkrát musíš promyslet, co a komu sděluješ…“
Já vím, chtělo se jí říct. Ale nedokázala nic vyslovit, jen naprázdno otevřela pusu a pak ji zase zavřela. Protože by lhala.
Nevěděla.
A její vnitřní já křičelo o pomoc. Jenže… kdo jí pomůže?
V mysli jí vytanul jeden člověk, o kterého se vždy mohla opřít.
Shikamaru.
Kývla, aby Nishikimu dala najevo, že jeho radu slyšela.
„Díky, Nishi,“ objala ho. „Ozvu se hned, jakmile s tím vším pokročím.“
Přikývl.
„A hodně štěstí s Rumiko!“ slyšela za svými zády, když se od přítele vzdalovala.
Rumiko… Bylo opravdu na čase jít za Tsunade.

Kakashi si Harue změřil od hlavy k patě a pak se vrátil zpět k dokumentu, který mu předala. Nečekal, že pár hodin na to, co získá svolení pod dohledem Shizune jednat ohledně záležitostí financování Akademie, mu donese nový, propracovanější plán společně se schválenou žádostí od příslušných úřadů k čerpání prostředků z jiných fondů. Ta dívka byla velmi schopnou političkou, na kterou si bude muset dát pozor. Alespoň do té doby, než zjistí, na které straně žena stojí...
„To je... Pozoruhodné,“ pronesl nakonec. „Projdu si to a ozvu se vám.“
Přikývla, uklonila se a zmizela za Shizune, která ji na Kakashiho příkaz zavalovala tou nejvšemožnější prací, jen aby odvedla její pozornost.
Nevědomky stočil pohled na leták, který Iruka přinesl z mise zhruba před měsícem. Propaganda, jež měla v lidech rozdmýchat strach a vztek vůči ninjům. Jak dlouho tahle akce trvala? Dle hlášení, které mu Iruka předal, to musel být dlouhodobější problém… Takže zatímco oni se snažili svět zachránit zprvu před Madarou a následně Kaguyou, politici rozjeli svou nenávistnou kampaň. Chytře zneužili situace, která vyvolávala v lidech nejistotu.
Čeho tím chtěli dosáhnout?
Podkopání důvěry civilistů v systém ninjů narušovalo stabilitu systému. Shinobi působili jako brzdná protiváha vůči politikům a naopak, obě strany se pečlivě hlídaly. Kakashi si troufl tvrdit, že osm let zpět se i respektovaly. Jenže čím víc přibývalo konfliktů, tím víc síly získali politici. Kakashimu se nechtělo věřit, že by tento plán rozjel feudální pán, ten stařec si neviděl ani na špičku nosu, natož aby vymyslel promyšlený dlouhodobý plán. Velmi pravděpodobnější byl tohle plán regenta a okruhu jeho pochlebovačů. Dokonce i Radní se před nimi měli na pozoru, a to už něco znamenalo…
Jenže co s tím?
Pokud byl tohle problém jejich domácí politiky, byli na to sami. A taková situace se velmi těžko řeší, protože co jim zbývalo? Revoluce proti systému? Nebo něco úplně jiného? Všechny varianty by oslabily pozici zemi Ohně ve světě, tudíž by otevřeli díru pro případný útok. Který byl sice nepravděpodobný, ale stejně. Staré psy novým kouskům nenaučíš.
Úplně jiná situace by nastala, pokud by podobný problém měly i další vesnice. Jenže jak to zjistit, aniž by vyvolal podezření?
S povzdechem leták znovu uzamkl v šuplíku, zatím měl jen mnoho otázek, ale žádnou odpověď…
Pohled na hodiny ho vymrštil ze židle. Už dávno měl být někde jinde! Vykašlal se na nějaké formality, Tsunade byly stejně ukradené.

Těsně před nemocnicí potkal Ino, a tak ten kousek došli spolu.
„Nervózní?“
„Trochu,“ přiznala.
„To bude dobré. Jak je na tom Maemi-san?“
„Mnohem lépe. Nejspíš ji ta představa dítěte v domě zvedla z gauče.“
„To rád slyším.“
Nemocničním mumrajem mlčky prošli až do Tsunadiny kanceláře.
„Jsem ráda, že tu jste. Oba,“ sjela ho pohledem, jeho otrávenost musela tryskat už na míle daleko.
„M-hm,“ přitakal. Moc se mu na schůzku nechtělo, ale vzhledem k tomu, že se to týkalo Rumiko, tak si Pátá jeho přítomnost vyžádala.
Tsunade z police vytáhla objemný šanon. Tsunade se Kakashimu svěřila, že její prioritou je výzkum chakrového výbuchu.
„Oba víte, že abychom Rumiko poskytli tu nejlepší péči, zaměřila jsem na výzkum, protože to málo, co víme, nestačí. Základní otázkou je, proč k chakrovému výbuchu dochází. Stačí ohromné množství chakry, větší, než chakrová soustava zvládne, a nevyrovnanost dotyčného. Problém je, že soubor všech faktorů je individuální a nedá se tak paušalizovat. V Rumikčině případě jde o množství chakry, nerozvinutý chakrový systém a psychickou nestabilitu, do které můžeme zahrnout nátlak okolního prostředí, psychické týrání a celkový přístup rodiny. Což vedlo k nevědomé snaze potlačit tok i množství chakry. Naštěstí jste zasáhli včas. Hinatino pospojování chakrových vláken bylo precizní, a tak Rumiko nebude mít žádné trvalé následky.“
Kakashi téměř slyšel, jak Ino spadl kámen ze srdce.
„Ale… Chakrový výbuch má tendence se vracet.“
„To snad…“ pípla Ino.
„Můžeme tomu nějak zabránit?“ zeptal se.
Tsunade přikývla. „Eliminací faktorů, které jej spouští. K čemuž bych se dostala, kdybyste mě nechal domluvit. Nové prostředí, pocit, že někam patří a že je úplně normální, by tomu měl výrazně pomoci. Co mi dělá starosti, je trauma, kterým si prošla a množství chakry, které má… Chakru můžeme v určitém intervalu odčerpávat, dokud se s ní Rumiko nenaučí pracovat.“
„Předpokládám ale, že to situaci neřeší,“ povzdechl si Kakashi.
„Bohužel,“ povzdechla si Tsunade a otočila se znovu na Ino. „Ten způsob pracování s vědomím, které jsi na ni použila, se mi zdá jako geniální řešení. Myslíš, že bys byla schopná s ní takto pracovat?“
„Já…“ Ino se zarazila, jako by nad něčím začala přemýšlet.
On i Tsunade vyčkávali, na odpověď nespěchali. Podle toho, jaké jim Ino po misi podala hlášení, mu přišlo, že se v dané situaci řídila intuicí.
„Nevím, jestli to bude fungovat, ale zkusit to můžu,“ usmála se nervózně.
„Dobrá. Tak pokud podepíšeš tyhle dokumenty, můžeš s Rumiko odejít,“ usmála se Tsunade a předala Ino potřebné papíry.
„Na tohle už mě tu nepotřebujete,“ podotkl Kakashi a zmizel dřív, než obě stačily něco namítnout.

Zapotácel se a klesl na kolena.
Sípavě se nadechl a zhluboka vydechl. Docházela mu síla, ale před sebou měli ještě dlouhou cestu… A je tlačil čas.
Pohled mu chtě nechtě sjel k Daisukemu, Yui a Saiovi, kteří zápolili s příliš živou Kanou.
Její dlouhé černé vlasy povlávaly v neexistujícím vichru, oči převrácené do lebky tak, že bylo vidět pouze bělmo a znovu vydávala nelidské chrčivé hrdelní zvuky. Na to, jak pohublá byla, měla neuvěřitelnou sílu. Daisuke jí železným stiskem, až mu klouby na prstech bělaly, tiskl paže k tělu. Sai se ji stále do kola snažil znehybnit inkoustovými provazy. A Yui se snažila jí zklidnit mysl.
Všechny jejich pokusy byly úspěšné jen na pár minut, pak vše znovu začalo nanovo.
Sasuke, jehož sharingan se aktivoval proti jeho vůli, se snažil ignorovat temně hustou auru, která ženu obklopovala. Jenže schopnost vidět auru nenáležela ani sharinganu, ani rinneganu…
Byl vyděšený.
Z té ženy.
Z těch možných následků.
Z toho pocitu.
Z pocitu, který poprvé ucítil tam na té příšerné pláži pod útesem.
Sasuke se bál až do morku kostí. Což byl pocit, který ho naposledy zahltil v noci, kdy Itachi vyvraždil klan.
Znovu se nadechl a chtěl nahromadit chakru k dalšímu přesunu, ale Sakura ho jemně zarazila.
„Počkej chvilku.“
Chytila ho za ruku. Ignoroval lehké zamravenčení, které jím projelo. O moment později ucítil, jak do něj proudí její vlastní chakra.
„Kolikrát nás chceš ještě přenést?“
„Pokud to zvládnu třikrát, budeme deset kilometrů od Konohy…“
Tolik chakry mi přece nemůžeš dát, nebuď hlupák, Sakuro…
Ucítil, že tok chakry zesílil.
Nebuď hlupák.
Chtěl to vyslovit nahlas. Ale nedokázal se přemoct. Byl tak vyčerpaný…
A tak vyděšený… Její dotyk ho uklidňoval. Ve chvíli, kdy se od něj odtáhla, ho na okamžik bodl osten lítosti.
Vzápětí si však vzpomněl, kde je a kým je.
„Já… uhm, děkuju,“ zachraptěl. „Už je mi líp.“
Vstal, nashromáždil dostatek chakry.
A už po šesté otevřel portál.

---

Uklidil poslední dokumenty do šuplíku a hodil nohy na stůl.
Dalo by se říci, že Kakashi po dlouhé době cítil pocit spokojenosti. Byl brzký, páteční podvečer, veškeré papírování měl hotové, záležitosti vyřízené, a dokonce ho čekal volný víkend. Který hodlal strávit jen sám se sebou, kvalitní whisky a dobrou knihou.
Něco bylo špatně.
Nohy mu samým překvapením sjely ze stolu.
On byl spokojený.
Pocit, který mu byl cizí.
Dveře se bez varování rozrazily a Kakashimu se obrátil žaludek naruby.
Co se zase stalo?
Paradoxně se mu ale ulevilo. Ten spokojený pocit totiž zmizel.
„Hokage-sama! Máme problém!“
„Co se děje?“
„Asi tak dvacet kilometrů od Konohy bariérová jednotka zaznamenala pohyb! Jde o šest osob a s nimi Uchiha, Haruno a Sai!“
Kakashi měl pocit, že se mu veškeré vnitřnosti obrátily naruby.
„Kdo je velitelem bariérové jednotky?“
„Momentálně nikdo, pane.“
„Prosím?“
„Jednotka svého velitele ztratila ve válce, pane. A nový velitel dosud nebyl jmenován.“
„A kdo za vaši jednotku zodpovídá?“
„Yamanaka Ino, pane.“
„Ach… Tím se to vysvětluje. V tom případě mi tu přenechte souřadnice a jednotce vzkažte, že se jedná o skupinu plnící misi S. Pokud někdo informaci roznese, bude se potýkat s velmi nepříjemnými následky.“
„Ano, pane! Vyřídím, pane!“
Kakashi si převzal svitek se souřadnicemi a ninja zmizel v oblaku dýmu jako pára nad hrncem.
Jsou zpátky…
Střeva udělala další kotrmelec. Co se sakra dělo, že je bariérová jednotka identifikovala?
Co teď?!
Pokud se něco děje a on se objeví bez zálohy, bude zle. A druhou stranu, pokud to byl jen planý poplach, bude za hlupáka.
Povzdechl si.
Raději bude za hlupáka, než aby se něco stalo.
Provedl pár pečetí a před ním objevila skupinka pěti ANBU členů, kteří měli mít večer pohotovostní hlídku.
„Ano, Hokage-sama?“ zeptal se jeden z nich v masce žáby.
„Bariérová jednotka zaznamenala pohyb na těchto koordinacích. Jedná se o tým vracející se z mise S,“ poslední dvě slova náležitě zdůraznil.
„Rozumím…“
„Půjdete se mnou jako záloha pro případ, že se skutečně nejedná o planý poplach.“
Konečné rozhodnutí.
Vylezl oknem a vyrazil. ANBU jednotka jej obklíčila v obranné pozici a zmizela ve stínech. Kdyby Kakashi nevěděl, o jakou formaci se jedná, ani by o nich nevěděl.
Hnal se na lokaci, běžel s větrem závod.
Strach je velmi silný motivátor.