Světelní strážci - Akira Gaiden (třetí část)

Dům na západě lesa

Během dalšího půlroku se Akira neučila nic nového. Procvičovala si techniky a načasování s Shirem, zvyšovala si fyzickou kondici a výdrž. Nejbolestnější byl pro ni otužovací trénink od Kizokiho. Ale vyplatil se jí.
Také se hodně navštěvovaly s Rukushikou. Jejich přátelství bylo pořád silnější a silnější.
Jednou přistihla Kira Kizokiho při plánování dalšího tréninku s vodní podstatou.
„Plánuješ další trénink pro Akiru, Kizoku-sama?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl, aniž by se otočil.
„Hm, a co to bude? Další živelná technika?“ vyptávala se dál.
„Chystám se naučit ji další vodní techniku,“ odpověděl.
„Vodní? Kizoku-sama, ona má větrnou podstatu. Neměla by se spíš učit větrné techniky?“ zvážněla.
„Kdybych měl větrnou podstatu, naučil bych ji je!“ odsekl.
„Tak ji nemusíš učit jen ty…“ řekla.
„A kdo jiný? Řekni, kdo?“ prskal posměšně, jako by nikdo takový neexistoval.
„Ryo Katara.“
Po nějaké chvíli, kdy Kizoku dělal, že ji neslyšel, na něj promluvila znovu: „Kizoku-sama! Bavíme se o Akiře, měl bys tedy zapomenout na své neshody s Ryo-san. Pro Akiru by byl ten trénink ideální.“
„Pche, Ryo Katara…“ mumlal a pořád se na Kiru nedíval.
„Ano. Neříkám, abys za ním šel a prosil ho, aby učil Akiru. To by jistě utrpěla tvá hrdost,“ ušklíbla se ironicky. „Stačí, když Akiru pošleš do jeho dílny. Jakmile si všimne jejích schopností, začne ji učit.“
Kizoku mlčel. Díval se do země a vypadalo to, že přemýšlí.
„Promyslete si to, Kizoku-sama,“ řekla, když odcházela.
Kizoku začal přecházet po místnosti. Usilovně přemýšlel.
„Kira-san má pravdu,“ řekl si jen tak sám pro sebe, „teď by mělo jít hlavně o Akiru.“
„Přece jen si ji oblíbil,“ usmála se tygřice, která ho za rohem tajně pozorovala.
Velký tygr si nechal zavolat Akiru. Ta ihned přiběhla.
„Máte pro mě další trénink, Kizoku-sama?“ zářily jí oči.
„Ano, ale… Zajdeš na západ lesa Ikagawashi a vyhledáš Rya Kataru. To on by měl vést tvůj další trénink,“ odpověděl.
„Ryo Katara?“ podivila se.
„Ano… Běž si sbalit věci. Shiro může jít s tebou,“ řekl.
Akira pokrčila rameny a rozběhla se si zabalit. Když přiběhla domů, Shiro tam na ni už čekal. Akira mu řekla vše, co jí nakázal Kizoku. Potom se rozloučili s Kirou a vydali se na cestu.
„Ryo Katara…“ přemýšlela Akira. „Kdo to vlastně je?“
Shiro, který si zatím prohlížel cosi zajímavého v lese kolem cesty, zpozorněl a pohlédl na dívku.
„To ti o něm Kizoku-sama nic neřekl?“
„Ne, když sám říkal to jméno, tvářil se strašně otráveně…“ zakroutila očima.
„Hm,“ přikývnul Shiro.
„Ani mi pořádně neřekl, kde ho mám hledat. Na západě, na západě… To toho teda vím!“ rozčilovala se.
„No, popravdě nevíme vůbec nic. Kde ho najdeme, jak vypadá, čemu tě naučí, prostě nic… Víme jen jméno,“ pronesl.
Akira si znovu povzdechla. Potom se rozhlédla kolem.
„No, už jsme docela dost na západě. Měli bychom se začít dívat po nějakém domu.“
Chvíli šli ještě po cestě. Pak dorazili na rozcestí. Hlavní cestu tam křížila vyšlapaná lesní pěšina. Shiro zavětřil.
„Po téhle cestě nedávno někdo šel. A tygr to nebyl…“
„Fajn, zkusíme to tudy,“ Akira vykročila oním směrem.
Bylo pozdě a už se začalo stmívat. Akira s Shirem šli pořád dál po pěšině. Na jednou se před nimi objevil menší dům. Dívka ho spoatřila jako první a ukázala na něj prstem.
„Tady to musí být. Jiný dům v lese Ikagawashi není.“
„Ehm, no, někdo by měl zaklepat, ne?“ zdráhal se Shiro a jeho modré oči se stočily na světlovlásku vedle něj.
„No, proč to neuděláš ty?“ nadhodila Akira.
„A proč bych jako měl?“ Konverzace začala pomalu nabírat na ostrosti.
„Protože já dělám takovýhle věci vždycky!“ odsekla.
„No a co?!“ ušklíbnul se tygr.
„Hej! Co si sakra myslíš?!“ Akira se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Dobře, dobře… Tak já teda zaklepu.“
Zvedala paži. Vtom se však otevřely dveře a v nich se objevil neznámý muž.
„Přejete si?“ ptal se s vážným výrazem.
„Hledáme muže se jménem Ryo Katara,“ odpověděla Akira.
„Ryo Katara… nikoho takového neznám. Běžte si po svých!“ Ustoupil a zabouchl jim dveře před nosem
„No to bude mít Kizoku-sama radost…“ Shiro svěsil hlavu.
„Kizoku-sama?“ ozval se zevnitř mužův hlas.
„Ano.“ Akira si založila ruce na hrudi.
„Hm, pojďte dál,“ Dveře se otevřely podruhé a člověk je vtáhnul je dovnitř.
„Ale vždyť jste říkal, že Rya Kataru neznáte!“ namítala Akira.
Muž je zavedl do místnosti se stolem, na kterém leželo několik svitků a hrnek čaje. Sebral svitky ze stolu, uklidil je a naznačil jim, aby se posadili.
„Co chce Kizoku-sama od Katary?“ vyptával se nedůvěřivě.
„To můžeme říct jen jemu!“ zavrčel Shiro.
„Promiňte, ale můžeme postupovat jen tak, jak nám Kizoku-sensei řekl,“ souhlasila klidně Akira.
„S-sensei?“ vydechl překvapeně. „Jak se jmenuješ?“
„Proč? Proč vždycky, když se nějak zmíníme o Kizoku-sensei, se začnete víc vyptávat?“ Akiře pomalu začínala docházet trpělivost.
„Já jen–“ začal, ale Shiro ho přerušil.
„Pojďme, Akira-chan, nebudeme tady ztrácet čas!“ Zvedl se a táhl ji pryč.
„Akira? Akira Namikaze? Ty jsi Akira Namikaze? Ta dívka, která nyní žije a trénuje v zde v Lese?“ zastavil je.
„A-ano,“ přisvědčila polekaně.
„Proč jsi to neřekla rovnou? Doufal jsem, že přijdeš,“ usmál se. Obrátil se ke schodům, kolem nichž se vedl, a zavolal:
„Daichi-kun! Přines něco pro hosty!“ Otočil se zpět ke dvojici u stolu, zaklesnuv do sebe prsty. „Tak, co si Kizoku-sama přeje?“
„Promiňte, ale… kdo jste?“ zeptala se zmateně dívka.
„Jsem to ale–!“ plácnul se rukou do čela. „Já jsem Ryo Katara. Neřekl jsem vám to proto, že sem nikdo nechodí. Bylo mi podezřelé, že mě někdo shání, obzvlášť když to je člověk.“
„Aha,“ přikývla Akira, teď už trošku s klidnějším výrazem.
„Tak proč vás sem Kizoku poslal?“ znovu se zeptal.
„No, Kizoku-sensei mi řekl, že vás mám najít a že prý povedete můj trénink,“ odpověděla.
„Hm… Co za živelné techniky tě Kizoku už naučil?“
„Jednu bleskovou a vodní…“ řekla.
„Aha, jak jinak… Ty máš větrnou podstatu, že?“ usmál se prozíravě.
„Hai. Jak to víte?“ podivila se.
„Je to celkem logické. Jinak by tě sem Kizoku-sama neposlal. On tě nemůže naučit větrným technikám, na které bys měla mít největší talent. Zato já ano.“
Najednou se však jeho klidný výraz změnil. „Zatraceně… Daichi! Tak kde jsi?! Když tě volám, tak ihned přijdeš! Jasné?!“
„No jo, jo… Už jdu!“ ozvalo se z druhého patra, „To nemůžeš chvíli počkat?!“
Do místnosti vešel kluk o něco málo starší než Akira. Nesl hrnek s čajem, který pak položil před Akiru na stůl. Podíval se na ni a usmál se.
„Tohle je Daichi, můj syn,“ představil ho Ryo.
„Ty jsi Akira, co?“ usmál se na ni mladík.
„Ano, těší mě,“ oplatila mu úsměv.
Poté, co Akira dopila čaj, ji Daichi zavedl do jejího pokoje. Akira si položila věci na zem a lehla si na postel. Shiro si vyskočil na okno a hleděl někam do dálky. Oba o něčem přemýšleli. Za nějakou dobu Akira usnula. Shiro seskočil z okna a lehnul si na postel vedle ní.

Trénink větru

Probudili se až další den ráno, když je Ryo volal na snídani. Akira sešla dolů a sedla si na zem k připravenému tácu.
„Dobré ráno,“ pozdravila ospale.
„Tak jak se ti u nás spalo?“ usmál se Ryo.
„Dobře, děkuji,“ odpověděla.
„Jsi připravená začít dnes s tréninkem? Nechtěl bych tě do ničeho nutit…“ pronesl.
Akira, která nebyla zvyklá na tento přístup, překvapeně odpověděla: „Ano, jsem. Můžu vám říkat Ryo-sensei?“
„Ale ano. Jak budeš chtít,“ tiše se zasmál, „Tak začneme, až se nasnídáš.“
„Hai,“ přikývla Akira a pustila se do jídla.
Za chvíli někam Ryo odešel. Téměř okamžitě potom přišel do místnosti Daichi. Akira právě dosnídala.
„Dobré ráno, Akiro-chan,“ mírně se z legrace uklonil.
„Dobré ráno… Ehm, Daichi-kun, mohl bys mi s něčím pomoct? Ryo říkal, že s tréninkem začneme po snídani. Ale někam odešel a já nevím, kam mám jít.“
Daichi ji zavedl za dům, kde byla pěkná mýtinka pro trénování.
„Chvíli tu počkej. Táta hned přijde,“ oznámil Daichi.
A opravdu – za chvíli přišel Ryo. Otevřel dřevěná vrata v zadní části domu a vstoupil do místnosti, která vypadala jako dílna. Pokynul Akiře, aby šla za ním. Pak otevřel velkou skříň. Byly v ní zbraně různých druhů.
„Pro to, co tě chci naučit, se musíš nejdřív naučit ovládat zbraň. Teď vybereme nejideálnější druh zbraně pro tebe.“ Sáhl po veliké sekeře a hodil ji Akiře. Ta si ji prohlédla a nechápavě zvedla obočí.
„Zkus s ní zaútočit. Ale ať to je nejlepší útok, co umíš,“ vysvětlil Ryo a ukázal na panáka na druhém konci místnosti. Nebyl to jen tak obyčejný panák. Byl z podivného materiálu a vedle něj na zdi visela elektronická tabulka. Nejdřív k němu došel a něco tam páčkami nastavil. Potom ustoupil.
Akira uchopila sekyru, rozběhla se velkou rychlostí k panáku a vší silou do něj sekla. Na tabulce se zobrazila nějaká čísla. (Jejich hodnota Akiře ovšem nic neříkala.)
„Hm, nic moc,“ zabručel, hodil dívce halapartnu a zase něco na panákovi nastavil.
Útok se opakoval a Ryo opět nebyl spokojen. Akiře tentokrát v náručí přistály dvě dýky, sensei opět něco nastavil a pokynul jí k dalšímu útoku. A zase nic. Pak to Akira zkusila s mečem.
„Tohle už je lepší, ale pořád to není ono…“ mumlal si pro sebe, když uviděl hodnotu na tabulce. Pak došel ke skříni a chvíli se v ní hrabal.
„Zkus tohle,“ podal jí starou tréninkovou katanu.
„Pěkná zbraň…“ uznala Akira.
Rozkročila se, zhluboka se nadechla a zopakovala útok.
Hodnota na tabulce byla mnohem vyšší.
„Takový potenciál… Úžasné,“ myslel si Ryo.
„Výborně, máme tvoji zbraň,“ pronesl.
Potom vyšel ven a něco tam chystal. Akira šla za ním. Postavil se před obyčejného tréninkového panáka, složil zvláštní pečetě a provedl neznámou techniku. Za panákem se náhle objevila asi stovka dalších.
„Takže, nejdřív, než začneme s hlavním účelem tréninku, ti ukážu nějaké základní pohyby,“ řekl a vzal si od Akiry katanu. Předvedl jí pár pohybů, které světlovláska pečlivě sledovala.
„No, to by mohlo stačit. Teď mi něco ukaž,“ pobídl ji s navrácením zbraně.
Akira uchopila katanu a předvedla mu to, co si zapamatovala.
„Hm, na začátek to není špatné… Pokračuj,“ kývl a dál ji pozoroval.
Akira se s vervou pustila do panáka. Vždy, když se Ryovi zdál nějaký Akiřin pohyb nepřesný, opravil ji.
Panák vydržel dost. Za chvíli byla Akira hodně udýchaná, ale nevzdávala se. Postupně se i zlepšoval její styl. Akiře po chvíli začala docházet trpělivost, myslela na správné provedení úderu a vší silou se rozmáchla. Konečně panák zmizel.
„Výborně, to, že panák zmizel, znamená, že ses o trošku zlepšila. Až zmizí všech sto figurín, bude z tebe už slušný bojovník. Ale musím tě upozornit, že čím víc panáků zničíš, tím těžší to bude. Myslím, že teď už můžeš pokračovat sama,“ rozhodl a odešel.
Akira se úplně stejně pustila do druhé figuríny. Uběhla věčnost, než zmizela. A tak to šlo dál a dál.
„Takhle to nejde, ubývá to moc pomalu. Musím se nejdřív naučit správné provedení a pak teprve přidat sílu… Zkusím to jinak,“ přemýšlela a zhluboka oddychovala.
Začala zlehka a pomalu sekat do figuríny. Soustředila se na každý švih. Čím jistější si byla, tím víc začala zrychlovat. Časem byla její jistota stále větší, a tak najednou přidala do úderu sílu. Panák ihned zmizel.
Akira neváhala a ihned se pustila do dalšího. Už nesledovala čas, s kterým postupně mizeli panáci, šlo jí jen o dokonalost technik. Nedbala na výzvy Rya, ať si odpočine, chtěla se zlepšit – a to výrazně. Na jídlo ji museli dotáhnout násilím a ani se pořádně nenajedla, rychle zhltala svoji porci a pak rychle zpátky na trénink.
Trvalo jí několik dní zničit veškerou stovku panáků, ale dokázala to.
„Jsi dobrá, Akiro, a nevzdáváš se,“ pohladil ji Ryo po vlasech, „to se mi na tobě líbí. Teď, když už máš víc než dobré základy, začneš trénovat s Daichim.“
Nyní už na jejich společný trénink dohlížel Ryo pořád.
Ochladilo se a napadl sníh, ovšem trénovat se pořád dalo. Aspoň Ryo proti tomu nic neměl.
Trénovali několik měsíců, každý den několik hodin. Akira začala Daichiho postupně dohánět. Už bylo zřejmé, že Daichi Akiru už nebude moct za chvíli nic naučit.
„Dobrá, Akiro, teď zkusíme poslední věc, co tě můžu naučit. Vpustit do čepele chakru,“ řekl Daichi.
Akiře šlo ovládání chakry docela dobře, takže neváhala a ihned to zkusila. Vpustila do čepele trochu své chakry. Prohlížela si teď žlutou čepel své staré katany.
Z jejího soustředění ji vytrhnul Ryo:
„Zkus na něco zaútočit.“
Akira se rozeběhla k jednomu se stromů. Čepel se ale jen zasekla v jeho kůře.
„Musíš použít víc chakry,“ poradil jí.
Přidala tedy víc chakry. Katana se tím náporem celá roztřásla, ale toho si Akira nevšímala. Ale Ryo ano. Zneklidněl
„To není dobré. Ta katana tuhle chakru dlouho nevydrží.“
Ale to už byla Akira dávno u stromu, který byl v mžiku na zemi. Dívka byla tak nabuzená, že nevědomě vypouštěla víc a víc chakry. Ryo ji chtěl zadržet, jenže už bylo pozdě. Katana se rozletěla na spoustu malých kousků.
„Bylo to otázkou času. Tvoji chakru nevydrží jen tak obyčejný meč…“ chlácholil ji.
Posbíral kousky rozpadlé katany a zavřel se ve své dílně. Daichi s Akirou také odešli.
„Nebude se na mě Ryo-sensei zlobit, že jsem zničila jeho jedinou katanu, co tady měl?“ ptala se ustrašeně Akira.
„Neboj, nebude se zlobit. Ta katana stejně byla hodně stará. Táta s ní něco vymyslí,“ klidnil ji Daichi.
„No, ale… Co budeme dělat teď? S meči trénovat nemůžeme,“ konstatovala Akira smutně.
„Hm… Pojď, podíváme se k tátovi do skříně,“ pobídl ji.
Potichu otevřel dveře do dílny. Tušil, co má Ryo v plánu, takže ho nechtěl rušit při práci. Nikdo ale v dílně nebyl.
Daichi šel rovnou k velké skříni na kraji místnosti, Akira ho následovala. Ve skříni chvíli hledal, pak vytáhl dva lehce prohnuté kusy dřeva. „Tak, mám to.“
„K čemu nám budou tyhle dva klacky?“ vyptávala se Akira lehce posměšně.
„Klacky? To jsi ještě neviděla bokken?“ podíval se na ni s pohoršeným výrazem a podával jí jeden. „Bokken je dřevěný meč, přesná kopie skutečné katany, jen lehčí,“ poučil ji. „Tohle nám bude na trénink šermu stačit.“
Začali opět trénovat. Občas si dali přestávku na odpočinek, nebo se prostě jen zapovídali. Někdy je zase Shiro vyprovokoval k nějaké hře.
V únoru měla Akira desáté, první kulaté narozeniny. Žádný výjimečný dárek nedostala, ale to jí nevadilo, nikdy nic takového nedostala. Daichi jí slíbil, že dárek dostane, ale později.
Dny ubíhaly rychle a sníh začal roztávat. Akiře i Daichimu jejich společný trénink dost prospíval, už z nich byli dobří šermíři. Akira už dokonce v tomto umění dohnala Daichiho. Ryo byl většinou zavřený ve své dílně a něco dělal.
Jednoho dne, když Akira s Daichim a Shirem pobíhali venku, k nim po cestě přiběhl Renji, nejlepší tygří běžec, a nesl v tlamě svitek. Byl to dopis pro Akiru.
„Kdopak ti píše?“ vyptával se Shiro.
„Strýček Jiraiya!“ radostně oznámila. „Posílá mi dárek k narozeninám. Prý nějaká větrná technika. S tímhle návodem by mě ji prý někdo měl zvládnout naučit.“
„Ukaž, podívám se.“ Daichi si od ní převzal svitek a prohlížel si ho. „To je zajímavá technika. A mohli bychom ji spolu zvládnout,“ usmál se.
Trénink začal. Byla to těžká práce, ale oběma se postupně dařilo. Oteplovalo se a Akira s Daichim už jen pilovali svou novou techniku. Dohlížel na ně ale jen Shiro, protože Ryo pořád trávil většinu času v dílně, takže nevěděli, jestli ji dělají dobře. Nakonec se jim podařilo přesvědčit Rya, aby vylezl ven.
„Jen se podíváš, posoudíš, jestli to děláme dobře, a pak můžeš zase jít,“ přemlouvali ho.
„No dobře, stejně už mám většinu práce hotovou,“ svolil.
„Fuuton: Reppushou!“ Oba si pomohli výkřikem. Objevily se dva vzdušné víry.
„Jo, tuhle techniku jsem už viděl… Ta je od Jiraiyy, že jo? Děláte ji dobře, ale ještě trénujte,“ pochválil je s úsměvem.
Za pár dní vyšel Ryo z dílny ven. Zavolal si Akiru a něco držel za zády. Ta k němu zvědavě přiběhla.
„Volal jsi mě, Ryo-sensei?“ ptala se.
„Ano. Pamatuješ, jak jsem ti na tvoje narozeniny řekl, že dárek dostaneš, ale později?“ řekl.
„Hai,“ přikývla.
„Tak tady ho máš!“ usmál se a vytáhl katanu v nádherném černém pouzdře. Na saye byl zlatý znak. Akira se nevyptávala, co znamená. Věděla jen, že ho viděla někde v lese Ikagawashi.
Užasle uchopila katanu a vytáhla ji z pouzdra. Čepel byla nádherná, lesklá jako zrcadlo, a přitom nebezpečně ostrá. Když s ní máchla, zpívala nádhernou píseň.
„To je Densetsu. Je vyrobená ze speciální rudy, velmi odolné a přitom lehké. Tahle katana vydrží jakoukoliv chakru, i démoní. A navíc má skvělou vlastnost. Jakmile do ní vpustíš svojí chakru, už žádnou jinou bez tvého dovolení nepřijme. A kdykoliv ji budeš potřebovat, tak jí můžeš díky této značce přivolat stejně jako tygra. Je to má nejlepší práce, lepší meč nikde nenajdeš.“ Ryo byl na svou práci jaksepatří pyšný.
„Doufám, že se ten meč stane skutečnou Legendou, když mi to dalo takovou práci,“ pomyslel si.
„Děkuji, Ryo-sensei!“ Akira byla tak šťastná, že se na víc nezmohla. Popadla katanu a utíkala s ní někam pryč.
„Potom tu pro tebe mám připravený trénink, tak se brzy vrať!“ volal za ní Ryo.
Akira byla z nové katany úplně unešená. Strávila snad celý den jejím prohlížením. U večeře ji měla pořád položenou vedle sebe a dokonce s ní i spala.
Přiběhla k němu, když byl zabraný do nějaké knížky. „Ryo-sensei, začneme s tím tréninkem?“
Zvedl oči, usmál se a řekl:
„Dobře, sejdeme se za chvíli za domem.
Akira radostně poskočila a rozběhla se ven.
„Tohle, co tě teď naučím, jsem nenaučil ani Daichiho. Není to žádný shinobi a neovládá tak dobře chakru,“ oznámil, když přišel.
Akira jen přikyvovala a pozorně ho sledovala.
Ryo uchopil svůj meč, který si předem nachystal a začal vysvětlovat:
„Už víš, jak vpustit do meče chakru, to zvětší čepel a možnosti boje. Já tě naučím, jak pomocí meče dělat živelné techniky.“
Poté mlčky předvedl, o čem mluvil. Vpustil do meče chakru, potom s ním nečekaně máchnul směrem k jednomu ze stromů. Z meče vyšla velká větrná vlna, která záhy přepůlila strom ve dví.
„Jakmile se naučíš toto, máš téměř neomezené možnosti boje s mečem,“ pokračoval.
Akira uchopila svou katanu, vpustila do ní chakru a bláhově zopakovala Ryovy pohyby. Samozřejmě se nic nestalo.
Ryo se rozesmál a Akira na něj vrhla pohoršený pohled.
„Zas tak jednoduché to není. Potom, co vpustíš do meče chakru,“ rozebíral techniku, „se musíš soustředit na její podstatu, oddělit od ní tu větrnou. Představ si velkou větrnou vlnu, takovou, jako jsem udělal já, máchni mečem, uvolni podstatu a máš to. Víc ti poradit nemůžu, musíš to hlavně v sobě cítit. Zvládla jsi už i těžší techniky, tohle zvládneš taky.“
Ze začátku se Akiře ani trošku nedařilo. Několik týdnů se trápila jen s tím, aby oddělila větrnou podstatu. Když se jí to konečně podařilo, byl tu další problém. To, co z jejího meče vyšlo, nebyla vlna, jako měl Ryo, šlo to špatným směrem a ani z daleka to nemělo takovou sílu. Akiru štvalo, že se jí nedaří. Celé týdny se zabývala jen tím, aby to zvládla. K úspěchu to pomalu vedlo. Už se jí několikrát podařilo poslat vlnu správným směrem. A to byla ještě na řadě síla.
„Tohle nezvládnu,“ říkala si jednou pozdě odpoledne, když znavená ležela v trávě a zhluboka oddychovala. Zamračila se. „Tak to ne! Co to tu říkám?! Já se nikdy nevzdám!“ rozčileně vstala a dál pokračovala v úmorném tréninku.
Další dlouhý měsíc a půl jí trvalo, než svou novou techniku zvládla. Byla silnější než ta Ryova. Nejen díky její obrovské zásobě chakry, již mohla na techniku použít víc energie, ale i díky chakře samotné. Ryo se víc a víc ujišťoval o její síle a agresivitě, často mu připadala jako démoní.
„Jsi moc šikovná, Akiro,“ chválil ji, „teďka si můžeš dělat, co chceš. Víc tě zatím učit nebudu. Můžeš tady třeba dál trénovat svoje větrné techniky. Máš spoustu možností, jen je využít.“
„Arigatou, Ryo-sensei. Ráda zůstanu a budu dál trénovat,“ usmála se.
Byl konec léta, pomalu se blížil podzim. Listy stromů začínaly žloutnout a oranžovět. Další dva měsíce Akira zůstala v domku na západě lesa Ikagawashi a trénovala různé větrné techniky a kombinace. Až do jednoho dne, kdy přiběhl Renji. Měl velmi vážný výraz ve tváři a vypadalo to, že hodně spěchá.
„Akiro, musíš se mnou hned zpět za Kizokim! Věci si tu nech, pošleme ti pro ně.“ Tahal ji ven z chaty.
„A-ale–“ začala protestovat.
„Žádné ale. Je to naléhavé!“ přerušil ji.
Akira se rychle rozloučila a rozběhla se za Renjim.
„Možná bude lepší, když se přeměníš na tygra. Na všech čtyřech ti to půjde líp,“ doporučoval.
„Tora no katachi.“ Dívka se přeměnila na tygra. Její tygří stránka byla trochu atypická. Měla zrzavou masku a i zbytek. Oči měla zářivě žluté.
„Co se asi stalo? Doufám, že to není nic moc zlého. Renji vypadá hodně ustaraně,“ přemýšlela, zatímco mířili lesem do Centra.